Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel jsem působit hrozně... 'Deirone, seber se!' pomyslím si a lehce se ošiju. Alyanna se snažila být milá a všechno a já tu místo toho seděl s nejistotou ve tváři, i když jsem se rozhodl ji dát novou šanci. Byl jsem opravdu marný. Byl jsem ponořený do vyčítavých myšlenkách vůči sobě samému, když na mě Alyanna opět promluvila. Pohlédnu na ní, jako by mě vytrhla ze snění a nejistě se pousměji. Ptala se mě, jestli jsem byl v pořádku a já vlastně neznal ani odpověď.
"Já... no... ano, jsem." dostanu ze sebe nakonec. Tohle mé přemýšlení bylo skoro jako prokletí. A schopnost mít problém se vyjadřovat? Ještě větší. A proto se dám radši do pohybu a dojdu k ní blíž, ať na sebe nehulákáme přes půlku lesa. To samozřejmě byla nadsázka, ale opravdu jsme od sebe byli ne úplně blízko a pro někoho jiného to mohlo vypadat zvláštně... členové rodiny, kteří na sebe mluví ve vzdálenosti dvou stromů. Když k ní přijdu blíž, nejistě se posadím a zamávám ocasem ze strany na stranu.
Ne, to bohužel neměli, ale... také bych tě rád poznal lépe... za jiných okolností než... v minulosti." vypravím ze sebe nakonec a prohlédnu si jí. Až teď mi došlo, co mi její divné zelené znaky připomínají. Měly stejný vzor jako černé znaky na matčině srsti. Lehce mi padne hlava na stranu, když si jí prohlížím a v tom zatrhám ušima.
Z mého soustředěného prohlížení mě vytrhlo divné pískání a kvílení. Až teď jsem si uvědomil, že začal více foukat vítr a s tím zesílil i ten divný "vřískot". Zastříhám ušima jako kdybych snad odháněl nějakou otravnou mouchu a rozhlédnu se. Přitom lehce poklepám hlavou, jako bych se snažil z uší vyklepat kapku vody. 'Co to...' nejistě se podívám na svou sestru. "Také slyšíš to divné pískání? Co je to?" byl jsem na světě už dlouho, ale takovéhle divné kvílení jsem asi nikdy nezažil, nebo jsem si to minimálně nepamatoval.

Kdysi bych byl možná dělovou koulí, který by ji přijal za rodinu nehledě na to, jak se chovala a co vše se přihodilo a byl bych velký mladší bráška, ale... osud tomu chtěl jinak, moje minulost taky a možná proto jsem tam nejistě zůstal stát mezi stromy a sledoval, jak se moje starší sestra rozhlédla, než si mě všimla. Poznala mě, i když jsme se viděli jen poměrně krátce.
Na mé tváři nebyl rozhodně úplně potěšený výraz. Byl jsem spíš nejistý a vypadalo to, že bych se nejraději někam ztratil, ale Blind mi řekl, že bych měl dávat své rodině vždycky šanci. On mě taky pořádně neznal. Potkal mě jako malé vlče, které bylo naštvané na celý zpropadený svět a přesto za mě položil život. A ještě předtím mě dost věcí vysvětlil a naučil. Muselo ji být jasné, že kdybych jí nechtěl dát ještě jednu šanci, nebo kdybych s ní nechtěl mít nic společného, prostě bych odešel a neřekl bych alespoň to prosté "Ahoj".
V její tváři ani ve hlase se však žádná odměřenost, s jakou jsem si jí měřil já, nezaznamenal. Místo toho byla vlídná a dokonce jako kdyby mě snad i ráda viděla. Lehce na chvíli sklopím uši a olíznu si čumák. Lehce sklopím provinile zrak. Byla to moje sestra... moje rodina... a já ještě před chvílí přemýšlel nad tím, že uteču bez jediného slova. Ať už byla jakákoliv, měli jsme společného otce i matku.
Stále jsem však měl před očima naprosto otřesně uřvanou a otravnou Aileen a Alyannu, která se o ní starala jak o malé vlče... To, jak se chovala u pohřbu matky a přitom to my jsme tam tehdy s Mer byli ti mladší... lehce se při té vzpomínce ošiju. Pak si ale vzpomenu ještě na jeden moment. Na chvíli, kdy jsem konečně mohl promluvit se Sill, kdy jsem se jí mohl omluvit za mé chování a ona to přijala. Vlastně jsem byl teď naštvaný sám na sebe, že jsem Alyanně ani Aileen nějak nechtěl dát druhou šanci.
Pozvednu proto hlavu směrem ke své starší sestře a pokusím se o úsměv a lehké zavrtění ocasem. "Také... tě rád vidím." a i když má slova zněla zvláštně a hlas dost nejistě v očích se mi zračila upřímnost. Myslel jsem to vážně. Opravdu jsem se rozhodl své sestře dát novou šanci se v mé hlavě zapsat jinak než jako na pohřbu matky. Chtěl jsem, abychom začali s čistým štítem.

Při debatě jsme s Mielei usnuli. Poslední dobou jsme si toho prožili docela dost a tak se nebylo čemu divit, že nás to všechno zmohlo. spal jsem dlouhým a klidným spánkem, když tu jsem někde v hloubi podvědomí slyšel, jak Mielei odchází. Něco mi řekla. Něco o lovu? Trvalo mi až příliš dlouho, než jsem přišel k sobě. Byla mi zima. Nikde jsem necítil Mielei a tak jsem prudce zvednul hlavu. Ta samota mi nedala moc času na pomalé probouzení.
Chvíli jsem zmateně mžoural po okolí, než mi došlo, proč tak moc tu samotu cítím. Byla zima... z nějakého důvodu jsem usnul kdesi v létě a probudil se v zimě. Zmateně pomrkávám po okolí a pomalu nakonec vstanu a oklepu se. Zdála se mi Mielei jen? Ne, určitě ne. Byla skutečná a říkala přeci, že jde něco ulovit... Alespoň jsem v to tedy doufal.
Lehce zafuním a pak chvíli sleduji obláček páry, jak mi vyšel od čumáku. Páni, byla vážně zima. Nakloním hlavu lehce na stranu a chvíli pozoruji páru jdoucí mi od nosu.
Po chvíli mě to přestane bavit a pomalu se rozejdu Zlatým lesem. Měl jsem zůstat tady? Nebo se někam vydat za Mielei? Tiše si povzdychnu a pak náhle zůstanu stát mezi stromy. To, co mě zastavilo a přimrazilo, byl pohled na mou starší sestry Alyannu. Vzpomněl jsem si na pohřeb matky a... zůstal radši tiše stát. Třeba si mě nevšimne! Chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych se mohl třeba nenápadně ztratit, ale přeci se nebudu schovávat a plížit před vlastním sourozencem... Ne, to nebylo správné. Tiše si povzdychnu. Nebylo ani správné tu stát a pozorovat ji, ale co jsem měl dělat, když to byla jedna z mála vlčic, které jsem teď úplně vidět nechtěl?
V hlavě se mi nakonec ozve hlásek. Nabádal mě, že bych ji měl dát šanci. Vzpomněl jsem si na Blinda... ten by tomu hlásku dal jistě za pravdu. A tak si nakonec opět tiše povzdychnu a přemluvím se k alespoň tichému. "Ahoj....?" můj hlas byl poměrně tichý, nejistý, ale alespoň jsem si říkal, že jsem udělal maximum pro své dobré svědomí.

Když jsem byl takhle blízko ní, všechno ze mě opadlo. Najednou vše zas bylo přesně tak, jak má být a já se cítil... úplný. Bylo zvláštní si uvědomit, že celou tu dobu jsem si připadal, jako by mi něco chybělo a zároveň jsem si to neuvědomoval. Tohle celé uvědomění přišlo až ve chvíli, kdy jsem ji pět uviděl a to prázdné místo se náhle zaplnilo. Když mi olízla tvář, pohlédnu na ni a usměji se. Konečně jsem se uklidnil a nechoval jsem se jako malé pošetilé vlče. Byl jsem náhle vážný a přesto uvolnění a spokojenost ze mě vyloženě čišela. Na její nadšení, že to rodina nás obou přijala dobře a že je to dobré znamení, se opět usměji a kývnu.
Můj klid však vyprchal ve chvíli, kdy mi začala žužlat ucho. U všech bohů... měl jsem chuť ji povalit do trávy a muchlovat se s ní dokud by mě od ní někdo neodtáhl. Dokázal jsem však se spokojeným zamručením se udržet a jen se o ní otřu. "Jsem tvůj od chvíle, co jsem tě poznal, Miel." šeptnu tiše, když na její otázku zabořím čumák do její srsti. Voněla božsky.
Její další příval slov mě donutil se od ní lehce odtáhnout. "Nevím... otec teď čelil celkem dost problémům a mám pocit, že na území nikoho moc mimo smečku nepustí. Nebudeš nepřítel, ale tak nějak si nejsem jistý, že by tě bral jako přítele smečky." řeknu v tiché úvaze a pak se otřepu, abych setřásl ten vlezlý pocit, že se brzy budeme muset rozhodnout, co a jak. Co v budoucnu, kam budeme patřit. "Ale to nevadí... na tom nic nesejde... Hlavně že jsem u tebe. Co se úlkytu týče, klidně bych ho našel někde, kde bude větší klid, i kdyby měl být dál. Rád bych s tebou měl nějaké místečko... dohromady." řeknu a při těch slovech se možná trochu napřímím? Rozhodně nemít srst, byl bych rudý až za uši.

Spokojeně zavřu očka a vdechuji její vůni a vnímám teplo jejího těla. Když byla takhle blízko, cítil jsem se náhle trochu divně... ale... krásně divně. Z nějakého důvodu jsem měl takové nutkání jí začít žužlat ucho... Lehce se zachvěju a té myšlence odolám. Musel bych se kvůli tomu od ní na chvíli odtáhnout a to jsem nechtěl. Navíc jsem byl tak trochu vykolejený s tím, jak mé tělo reagovalo na to, že mi chyběla. Tak nějak jsem si pomalu začínal uvědomovat, že mi tenhle podzím budou už tři roky. Budu plně dospělý. Kolik vlastně bylo Mielei? Měl jsem za to, že je mladší.
Její slova a nadšení mi vytrhla tyhle myšlenky z hlavy. Otevřu oči a usměji se. "Pak mi budeš muset všechno vyprávět. jsem rád, žes tu nemoc přečkala a jsi v pořádku. Já se potkal s otcem. Také tě moc rád uvidí." řeknu a matku nezmiňuji. Obecně její zmíňka o tom, že její máma mě ráda uvidí mě zabolela. Věřil jsem, že Athai by jí také ráda poznala, ale... nedožila se pořádně ani naší dospělosti. Nikdo z mých mladších sourozenců jsme ji zas tolik nepoznali. Bolelo to a ta bolest mi sevřela hrudník.

Choval jsem se jak malé pošetilé vlče. Měl jsem obrovskou radost, že vlčici se známým kožíškem a naprosto úchvatným pachem zase vidím a mou radost dávalo najevo radostné chování a kňučení, když se k ní vrhnu. Oproti mně byla Mielei sice nadšená, ale taková... vážnější než já. Poslouchal jsem její slova a když si sedla, prostě se k ní přitulím a hlavu si zabořím do její srsti. Sednu si k ní a pohybem hlavy si jí vlastně k sobě přitáhnu a tak chvíli mlčky zůstanu s divoce mávajícím ocasem, který rozmetal zlatavé listí do všech stran.
"Také jsi mi moc chyběla...já... jsem v pořádku, jen jsem byl chvíli nemocný." přiznám tiše. "A ty? Jsi v pořádku?" šeptnu jí tiše ochranářsky do ouška. U všech bohů.. její přítomnost mi chyběla více, než jsem čekal. Ten smutek se najednou nahrnul ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Její silueta mezi stromy byla jako připomínkou toho, že není jen pouhým snem a že ta doba byla opravdu velká.
Spokojeně ji čechrám srst čumákem a je mi jedno, jak jsme museli vypadat. Bylo mi jedno, kdo nás všechno uvidí. Bylo mi jedno, že není ze smečky. Momentálně jsem byl jednoduše nejšťastnějším vlkem a celý svět se mohl jít vycpat.

<- Území zlaté smečky

Když jsem se pro jistotu vzdálil od táty a mého staršího bratra po mé upřímnosti, vydám se směrem k hranicím území. Strávil jsem tu delší dobu než jsem chtěl a... chyběla mi Mielei. Domluvili jsme si, že se znovu setkáme ale od té doby jsem na ní nenatrefil. A jak bych mohl? Sekl jsem se na území, kam v podstatě nemohla. Bylo na čase zas popojít o kousíček dál a zkusit jí najít. Co když se jí něco stalo? Co když potkala nějakého menšího ňoumu, než jsem byl já?
Zavrtím rychle hlavou, abych setřásl své myšlenky a přidám odhodlaně do kroku. Možná jsem byl ňouma, ale vzhledem k mým starším sestrám jsme to asi měli v rodině. I když podle mě byly ty dvě ještě horší než já. Já měl problémy s vyjadřováním, což bylo lepší, než kdybych měl problémy s hněvem a nenávistí. Za to mohl Blind. Můj mrtvý strýc, který mi zachránil život a který pro mě vlastně udělal víc, než můj otec. Otci jsem to ale za vinu nedával. O tom už jsme mluvili a prostě to byla shoda náhodných událostí a pohled malého vlčete.
Tiše si povzdychnu, když tu náhle uvidím pohyb a pak... Zahlédl jsem ji mezi stromy. Mielei. Z mého hrdla vyjde tiché zakňučení. Se sklopenýma ušima a rychle mávajícím ocasem párkrát přešlápnu a pak se náhle rozběhnu se stejným elánem a tichým kňučením k ní. Bylo to naprosto radostné kňučení ze shledání. Přišla. Doufal jsem, že přišla kvůli mně.

Když mi můj starší bratr pogratuluje, pohlédnu na něj a po tváři se mi rozlije mírný upřímný úsměv. Chtěl jsem mu odpovědět, ale do toho promluvil můj otec a já kývnu. "Někdy ji přivedu ukázat. Zatím si není jistá, jestli by chtěla patřit do smečky, ale... věřím, že to se nějak časem vyřeší." přiznám z lehce sklopenýma ušima, ale pak je opět napřímím. Tohle mi jako požehnání stačilo. Byl jsem i rád, že jsem mohl poznat svého staršího bratra. Konečně někdo normální z mých starších sourozenců.
Můj pohled obrátím zpět k němu. "Děkuji za gratulaci... já... rád jsem tě poznal. Jsem rád, že jsi... normální oproti Aly a Aileen." prohlásím. Slova ze mě trochu blekotavěji vyletěla. Ne, ty dvě jsem skutečně od toho pohřbu matky neměl rád. Chovaly se jako dvě nány a to je co říct. Já sám jsem měl mizerné sociální interakce, ale konkrétně Aileen se chovala jak přerostlé malé vlče. A to jsme měli na to chování více právo my s Mer než ona.
Nejistě těknu pohledem na otce, jestli k tomu něco náhodou neřekne a přeci jen se pro jistotu rozhodnu radši je nechat pokračovat v procházce. "Rád tě někdy poznám více, ale... teď vás nechám, když jsem vám tak vpadl do hovoru, ještě jednou promiň." řeknu směrem k bratrovi a pak nejistě pohlédnu na otce a kývnutím se s ním rozloučím v očekávání nesouhlasu s mým výrokem o jeho dcerách a mých starších sestrách. S tím se radši vzdálím.

-> Zlatý les

Hnědý vlk se představil jako Azrael a vlastně mi i oznámil, že je nejspíše můj starší bratr? Vlastně jsem věděl, díky Aly a Aileen, že máme starší sourozence, ale netušil jsem přesně jaké. Při tom oznámení se usměji a kmitnu ocasem ze strany na stranu. "Nejspíše tedy ano, těší mě." řeknu s úsměvem. Neměl jsem proč se na něj zlobit, že jsem ho do teď nepoznal. Připadal mi rozhodně příjemnější než Aly s Aileen, tak proč bych se měl zlobit? Spíše mě jen opět zamrzelo, že byť máme evidentně takto velkou rodinu, vlastně jsme se nikdy neviděli moc pohromadě. Pohled mi díky tomu trochu sklouzne na Atraye, který se změnil. Na rozdíl ode mě vlastně nevyměnil srst, ale byl jiný. Povahou, vším a to už i na první pohled. Obecně jsem v sobě choval jakousi zlost na to, že jsem se již smířil, že je mrtvý a najednou tu stál, živý a zdravý s úsměvem na tváři.
Lehce se oklepu a opět se mírně pousměji a pohlédnu na otce. Při jeho zmínce o napojení na Chaos mírně sklopím hlavu. Vzpomněl jsem si na Mer. Lehce sklopím uši a zavrtím hlavou. "Nepatří zatím do žádné smečky." řeknu po pravdě. Nevěděl jsem, jak na tom je zbytek její rodiny, ale... ona byla milá a hodná a s Chaosem jistě společného opravdu nic neměla.
I když mi jí otec vlastně schválil tím, že je za mě rád a pokud není z Chaosu, tak proti ní nic nemá, stejně jsem byl trochu skleslý... Měl jsem mu říct, že se jí do smečky moc nechce? Nejistě pohlédnu na svého staršího, čerstvě poznaného bratra, jako bych u něj měl najít nějakou odpověď.

Netušil jsem, jestli jsem hnědého někdy viděl. Možná ano, možná mi byl trochu představen, ale má paměť občas vynechávala. Dost věcí jsem si v hlavě dal do pořádku přeci jen v podstatě nedávno. Nebýt Blinda, byl jsem navíc asi již dávno v jiné smečce a možná bych byl na straně Chaosu, který mi zabil matku.
Do jejich hovoru se vnesu opatrně, abych je nevyrušil. Přeci jen můj otec byl alfa a měl toho na řešení jistě spoustu. Co kdyby s hnědým řešili něco důležitého? Tak jako tak, když jsem se k nim blížil, snažil jsem se je neposlouchat. Do jejich konverzace mi přeci nic nebylo a nechtěl jsem rušit tu jejich důvěrnost.
Na pozdrav hnědého se usměji. Alespoň kývnutí, stačilo mi to. Pak pohled stočím na svého otce, který mě vyzval, ať mluvím. "Já... ano... ehm.. jsem Deiron." začnu představením hnědému, aby to nevypadalo, že ho nějak zazdívám nebo nerespektuji. "Ano, už je mi o něco lépe, asi... asi to už přešlo." odpovím otci na otázku ohledně mého zdraví, i když přeci jen ještě rychle odkloním hlavu od nich a zakašlu. Rozhodně jsem ale zněl mnohem lépe. "No... důvod, proč jsem přišel. Víš, tati... já... asi jsem si našel vlčici, kterou mám moc rád. Víc než rád. Stalo se to náhle. A... není ze smečky." přiznám nejistě a možná trochu sklopím uši. Provinile? Spíše možná ze strachu, co na to otec řekne.

Aetas se nakonec oddělil od ostatních s hnědým vlkem. Znal jsem ho? Netušil jsem. Opět zakašlu, ale měl jsem pocit, že odpočinek mi pomohl. Cítil jsem se už o něco lépe a ta nemoc jakoby odeznívala. Alespoň tohle byla dobrá zpráva. Když se opět rozhlédnu, všimnu si, že se otec podíval mým směrem. Tak nějak jsem to vzal jako pobídku k tomu, abych se třeba připojil? Doufal jsem, že moc nebudu rušit, ale... potřeboval jsem si s ním promluvit o Mielei!
Proto si dodám odvahu a nakonec se pomalu zvednu a zamířím za onou dvojicí. "Ehm... zdravím... já... omlouvám se za rušení, ale... chtěl jsem s tebou o něčem mluvit, tati." řeknu nejistě a trochu se od nich odkloním, protože se přižene další záchvat kašle. Už jsem ale přeci jen zněl o něco lépe. Pak se na ně opět podívám a čekám, jestli budu odehnán pryč nebo budu moci mluvit.

Rozhodně mi nebylo dobře a protože tu nejspíše nebyl žádný léčitel, rozhodl jsem se se nakonec odplížit někam dál a tam jsem si lehnul. Netrvalo dlouho a prostě jsem usnul. Nejspíše jsem buď nikomu nechyběl nebo jednoduše mě nechtěl nikdo budit a já za to byl možná kvůli tomu, jak jsem se cítil, moc rád.
Stále mě pálilo v hrudi a ze spánku mě občas budil kašel, ale i tak jsem si na těch pár chvil odpočinul. Když otevřu oči, mohl jsem prospat možná tak pár hodin vzhledem k tomu, kolik vlků tu stále bylo. Zakašlu a podívám se na otce, který byl stále obsypaný vlky. Lehce sklopím uši. Potřeboval jsem s ním mluvit, ale nechtěl jsem se k nim moc přibližovat a zároveň mě honil čas. Jak dlouho jsem neviděl Mielei? Byla ještě v pořádku?
A pak tu byl můj dávno ztracený a opět objevený bratr. Atray. Zlobil jsem se na něj? Ano. Zlobil jsem se a hodně. Nebyl tu, když zemřela máma a teď se tu naparoval, jako by vše bylo v pořádku. Věděl to vůbec? Vpálil mu někdo z mých sourozenců, že matka už není? Dozvěděl se to jinak? Opět mnou projel záchvat kašle a já se oklepal. Ne. Vzpomněl jsem si na slova Blinda. Zlost nebyla na místě a rozhodně nebyla plně oprávněná. Třeba za to nemohl. Tiše si povzdychnu a sleduji okolí, zda-li si mě někdo všimne, někdo se mnou bude chtít mluvit.

← Zlatý les

Všichni + hlavně sourozenci a otec

Šel jsem pomalu a můj dech byl sípavý a z mého hrdla občas vyšel kašel. Pomalu jsem se blížil ke shromáždění, které nejspíše svolal otec. Byli tu i mí sourozenci. Starší sestry, na které jsem měl skoro alergii, pak tu byla Mer... Jak zvládla sdělit otci o svém milovaném? Pohled mi sklouzne i k Sill, která byla blízko hnědého vlka, kterého jsem neznal. Lehce naklopím hlavu na stranu, ale pak se na ni usměji a lehce zavrtím ocasem na pozdrav. Pak se však otřesně rozkašlu.
Když se záchvat kašle konečně uklidní, zvednu opět pohled a ten mi spočine na jiném vlkovi. Byl strakatý, vysoký... Přimhouřím oči. Nápadně mi připomínal mého mladšího bratra. Ale mohl to být on? Lehce zatřepu hlavou a pomalu dojdu do celého víru dění. Vypadal jsem po náročné cestě pěkně zbídačeně a mé sípání rozhodně nešlo přeslechnout.
"Ehm... pardon že ruším... a pardon, že jdu evidentně pozdě... já... není mi moc dobře." řeknu tiše a se sklopenýma ušima pohlédnu na otce. Docela dost omluvně za to, že jsem se tu neukázal dřív. Pár vlků zde jsem matně poznával, ale jak mi nebylo dobře, byl jsem schopný snést jen pár myšlenek a abych pravdu řekl, bylo tu na mě příliš mnoho vlků v jednu chvíli. Byl jsem synem alfy a jak mě viděli? Jako někoho nemocného, sípajícího, kdo sotva stojí na nohou.

← Sněžné tesáky

Byl jsem vlčici velmi vděčný za pomoc. Ona mlčela a tak jsem se rozhodl také mlčet. Přeci jen stačilo, že jsem hezký sípal místo normálního dechu... ještě abych se rozkašlal po každém slově.
Brzy se před námi objevila známá barva stromů, ke které jsme se blížili. Domov. Jak dlouho jsem tu nebyl? Vážně bych se měl přestat tolik toulat a trávit více času doma. Jenže... teď jsem potkal Mielei a ta do smečky nepatřila. Jak to otci řeknu? Nebude zklamaný?
Když vejdeme do leda, vděčně se na šedivou vlčici usměji. Lehce zakašlu než odpovím. "Ano, je tu moc hezky, jen... moc členů neznám. Děkuji moc za pomoc. Určitě se tu někdy můžeš objevit. Třeba se ti tu zalíbí a najdeš tu také domov." řeknu a lehce zavrtím ocasem. Celá tahle věta si však následně vyslouží příval kašle.
Kývnu jí na pozdrav a doufám, že chápe, že slovní rozloučení by mě v tuhle chvíli stálo asi plíce. Sleduji proto, jak vlčice odchází a když mě plíce přestanou pálit, pomalu se rozejdu hlouběji na území. Cítil jsem spoustu pachů... byl sraz? Že já jdu zase pozdě!

→ Zlatá smečka

Viděl jsem její výtku. Ano... Z nějakého důvodu jsem obecně moc členů ze Zlaté neznal. Byl jsem synem alfy a přesto jsem byl ve smečce skoro cizincem a ostatní vlci zas pro mě. Bylo to zvláštní a moc se mi to nelíbilo, ale co jsem měl dělat?
Má historie přeci jen nebyla nic moc příjemného, alespoň ne pro mě. Zažil jsem si toho již dost a obecně čas strávený mimo smečku a mimo kontrolu rodičů si vyžádal svou daň i v tom, že jsem měl problém mluvit a vyjadřovat se. A Sill? Ta přeci nemluvila vůbec. Merlin měla ten samý problém a Atraye jsem měl už za mrtvého. Od doby, co jsme se rozešli, jsem o něm nic nevěděl, neslyšel... nikdo ho neviděl. Tiše si povzdychnu. Začínal jsem si připadat, že jsem k ničemu. Ale pak si vzpomenu na Mielei. Ano, na tu krásnou vlčici, která nádherně voněla a dala mi tak nějak víru v sebe samotného. A co víc? I ona říkala, že snad svého bratra najdu.
Lehce se rozkašlu, když vstanu a tím potvrdím, že mohu jít. Prý jsem neměl děkovat. I tak ji opět znovu děkovně kývnu a za její pomoci se vydáme pryč z těhlech hor.

→ Zlatý les