Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když mi vlčice vynadá, že vlastně nevím, co mi je, lehce sklopím uši. "Eeehh... fakt to nevím, přišlo to najednou.. z ničeho nič." zakašlu opět a s lehkým zasípnutím si povzdychnu. Potřeboval jsem léčitele. Někoho, kdo mi udělá něco na ten hrozný kašel a bolest plic od toho. Ale jak se jmenoval? To netuším. Možná i proto na její další otázku opět provinile sklopím uši. "Abych pravdu řekl, netuším, kdo je ve smečce léčitel. Moc vlků jsem... nepoznal." přiznám a snažím se mluvit tak, abych nespustil další záchvat kašle.
Kývnu ve znamení, že sám jít zvládnu. Přeci jen jsem si celkem odpočinul, byť to moc hezký odpočinek nebyl a pomalu se zvednu na nohy. "Já... já... děkuju, Mirach." poděkuji jí tiše, když se mi představí a mírně se i před bolest na hrudi pokusím usmát. Vážně jsem byl téhle vlčici vděčný že mě našla a probudila... A že se na mě nevykašlala a chtěla mi pomoci. Teď se jen dostat do domovské smečky a jistě bude už vše v pořádku.

Vyčerpáním jsem se pohroužil se sípavým dechem do spánku, ze kterého jsem netušil, zda-li se proberu. Doufal jsem tiše, že se mnou místní bohové přeci jen mají jiné záměry, než že mě tu prostě nechají zemřít. Navíc tu byla Mielei. Ne, nesměl jsem umřít, ale momentálně jsem s tím spánkem nemohl nic dělat a mé vědomí se po těchto posledních myšlenkách pohroužilo do temnoty.
Z téhle temnoty mě vytáhne hlas. Mohla to být Mielei? Našla mě tu? Ne, ten hlas k mému zklamání byl cizí... Zakašlu a pomalu otevřu oči. Opodál stála šedá vlčice, která mě brala buď za mrtvolu, nebo budoucí mrtvolu, nebo za něco jiného, k čemu se ji nechtělo chodit blíž. Znovu zakašlu a zvednu hlavu a podívám se směrem po vlčici. "Ano je... já tu jsem... jsem Deiron... ze Zlaté smečky." odpovím sípavě a opět se rozkašlu. To, že jsem tu ležel kdovíjak dlouho, té nemoci rozhodně nepomohlo. "Nevím, co se stalo... asi jsem... asi jsem nachladl." snažím se vyjádřit slovy jak se cítím, i když to na mě jistě bylo znát a hlavně to šlo slyšet. "Potřebuju... potřebuju se dostat za nějakým léčitelem ze Zlaté... nebo za jakýmkoliv jiným." prohlásím a pomalu a těžce vstanu.

Deiron - onemocněte (trochu opožděně, ale onemocněl)

← Červená louka

Z portálu jsem spíše vypadl, než že bych ladně prošel nebo dokonce proskočil. Jakmile se dostanu na plošinu před portálem, padnu opět do sněhu a rozkašlu se. Plíce mě pálily a bolely. Nebylo to až tak strašné, ale nikdy jsem nic podobného nezažil a bylo to fakt nepříjemné! Hůře se mi dýchalo a kord teď v horách za té chumelenice to byla teda nic moc.
Sípavě se nadechnu a donutím se postavit. Netušil jsem, co se to se mnou a s mým tělem stalo. Cítil jsem se slabší a ten dech a plíce byly zapeklitá věc. Lehce se oklepu od sněhu, co se mi lepil na srst a vyvolám tím další záchvat kašle. Fajn, tohle už dělat nebudu. Teď však dál co? Musel jsem dolů z hor. V chumelenici to ale moc bezpečné nebylo a s těmi problémy? Udělám pár opatrných krůčku a pak mi to náhle s přívalem kašle podjede a já se po pár otočkách na sněhu rozbiju o další plošinu. Měl jsem štěstí, že tam byla, jinak bych skončil až někde dole. Náraz však vyvolá šílenou bolest v plicích a další dusivý příval kašle. Ne... nesmím tu umřít. Najde mě tu někdo... prosím...

← Rokle (přes nejvyšší horu)

Během mého výstupu jsem si musel odpočinout. Jeskyňka v nejvyšší hoře moc útulná nebyla, ale když jsem se probudil do nového dne, rozhodně jsem byl alespoň odpočatý. Co však bylo horší, klepal jsem se zimoua když jsem vykoukl ven, došlo mi proč. Během mého spaní napadal venku sníh a co víc? Chumelenice stále přetrvávala.
Lehce si pčíknu, když mi na nos usedne zatoulaná vločka a oklepu se. Ne, nechtělo se mi nikam chodit, ale tohle místo moc pohodlné nebylo a navíc jsem musel domů. Musel jsem za otcem a obecně všem říct, že... že jsem se zamiloval. Ano... někdo jako já, kdo měl problém něco jenom vyjádřit, si našel vlčici, na které mu záleželo a jí na mně. Lehce se oklepu a pak s novým odhodláním vykročím do té chumelenice.
Šel jsem nejrychleji, jak jsem mohl. Stačilo přejít louku a byl jsem u portálu k horám. Normálně bych asi ani tolik nepospíchal, ale na louce byl divný ruch vlků a já nechtěl být nikým zdržován. Jenže pak... náhle se mi zamotala hlava a já hodil tlamu do sněhu. Když se soukám pomalu zpět na nohy, cítím jakousi divnou tíhu na plicích. Lehce si odkašlu, ne vážně, co to bylo? Znovu zakašlu a pak se tou sněhovou chumelenicí vydám dál. Tentokrát pomalu, protože mé plíce byly jako kdyby je někdo zatížil kamenem.
Dosoukám se jak nejrychleji mohu k portálu a pak jím s kašlem projdu.

→ Sněžné tesáky

Jméno vlka: Deiron
Počet postů: 4
Postavení: Delta
Povýšení: (vím, musíme odehrát)
Funkce: lovec (ano, musím si tě odchytit)
Aktivita pro smečku: Míří domů, aby otci sdělil, že se zamiloval.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po rozchodu s Merlin se vydal k portálu a snaží se dostat domů

<- Severní hory (přes Ostříží zrak)

Dech mi v nejvyšších místech docházel a odpočinek nepřicházel ani při klesání. Hory byly nebezpečným místem a každý krok si žádal opatrné rozhodování a našlapování. Jeden špatný krok mohl znamenat smrt. A já umřít přeci nechtěl. Chtěl jsem tu být pro Mielei, chtěl jsem ji zas najít. Jak by jí asi bylo, kdyby zjisitla, že jsem se zřítil z nějaké hory a umřel tu? Dozvěděla by se to vůbec?
Tyto myšlenky mě doprovázely celou cestou z hor. Skoro jsem ani nevnímal, že jsem došel už na rovnější plochu. Co jsem si však uvedomoval, byl pohled až na rokli, která se přede mnou objevila. Další strmé klesání a pak stoupání. To místo bylo nebezpečné a mé myšlenky se svezly k mému ztracenému bratrovi. Když jsem nad tím tak přemýšlel, mohl přeci jen skončit někde rozpláclý na dně rokle, hor... Nebo se někde utopil? Kdo ví, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem přemýšlel i o slovech Mer. Byl pro mě mrtvý. Ta slova na začátku bolela, ale pak se z nich stal fakt. Nikdo o něm neslyšel, nikdo ho neviděl... Byl mrtvý. Bylo vlastně docela úlevné si tohle připustit, než žít v obavě, jak se má. Nelíbilo se mi to, ale Mer měla pravdu.
Pochmurně vydechnu a začnu stoupat ven z rokle a pak na nějakou šílenou horu, abych se dostal na louku s portálem.

-> Červená louka (přes nejvyšší horu)

<- Les u Mostu (přes Luka)

Po odpočinku se mi šlo mnohem lépe a tak jsem přidal do kroku. Louku už jsem znal. Bylo to místo, kde jsem se rozloučil i s Mielei. Tiše si povzdychnu. Vážně se ze mě stal zamilovaný ňouma? Ano, mohla za to vlčice, kterou jsem poznal, naučil ji to málo, co Sill naučila mě a vše se obecně seběhlo tak rychle... Vlastně mi z toho naskakovala husí kůže pod kožichem a kožich se mi lehce ježil. Ne strachem, ale všemi těmi pocity a obavou, co když se jí něco stalo, co když ji nepřijme má rodina nebo naopak její zas tu mou.
Cestou přes louku ulovím ušáka na posilněnou a když ho rychle spořádám, vydám se svižnější chůzí dál. Teď mě čekala cesta již nepříjemnějším terénem. Mířil jsem k horám a pak jsem jimi stoupal dál. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat k portálu na louce. Tam to do mé rodné smečky bylo nejkratší. Trochu zmírním tempo, abych vyraovnal spotřebu své energie kvůli stoupání, ale jinak tempo více neměním. Hnala mě potřeba si promluvit s otcem o Mielei. Hnala mě potřeba to co nejrychleji vyřídit, abych se s ní viděl.

-> Rokle (přes Ostříží zrak)

<- Luka

Mer se nakonec rozhodla mi oznámit, že na Chaos kašle a že zůstane u rodiny. Zahřálo mě to v hloubi srdce, i když zároveň jsem pocítil smutek, protože teď bylo problémem, jak to dopadne s tím jejím partnerem. Jak si poradí? Zůstanou spolu? Tyto myšlenky mi zůstavaly v hlavě, když jsem se s Mer rozloučil. Pospíchala domů a já si potřeboval chvíli odpočinout. Proto jsem zamířil dlouběji do lesa, kde jsem se na chvíli natáhl. Nechtěl jsem teď sestru pronásledovat, oba jsme potřebovali urovnat si myšlenky a to bylo nejlepší, když nás nikdo neovlivňoval. Teď byl čas se vrátit domů a tam se setkáme. Uložím se tedy na chvíli pod jedním stromem, kde jsem byl mezi křovisky více krytý a usnu.

Když se probudím, cítím se konečně odpočatý. Lehce si odfouknu, když vstanu. V hrudi se mi ozývala divná bolest z prázdnoty. Mielei mi chyběla. Opravdu ten cit, ta láska, tolik bolela? Bolelo tolik odloučení? Muselo to být ono. O to větší důvod byl, abych se rychleji vydal dál. Abych se co nejdříve dostal domů a pak se mohl s Mielei opět vidět. A tak jsem se vydal dál,

-> Severní hory (přes Luka)

"Nemáš zač se omlouvat. Abych pravdu řekl... smrt matky mě možná bolela trochu méně než Blinda, strýce. Stále mám v sobě divnou díru, ale.. už to nebolí. Nebo ne tolik. Myslím si.. že by na nás pyšná byla. Že je naše máma. Ty jsou přeci vždy na své přeživší vlčata pyšné ne?" řeknu pomalu a občas se zakoktávám a radši volím kratší věty, abych se do nich nezamotal. Dělalo mi trochu problém tohle vyjádřit. O tomhle jsem vlastně s nikým z rodiny dlouho nemluvil. Naposledy možná s Mer, možná jsem si stěžoval i Sill, ale s tou byla vlastně konverace nekonverzací.
Mrzelo mě, že nevidí, jak jsme vyrostli. Ale... jak by snesla to, že Atray někam zmizel jako malý a už se neukázal? Tahle myšlenka mě donutila na sestru pohlédnout.
"Víš vlastně něco o našem bratrovi? Atrayovi? Musel jsem ho opustit jako malého a... pak prostě jsem o něm už neslyšel." žil vůbec? A pokud ne, byla to má vina, že je mrtvý? V očích se mi mihly obavy a nekonečný pocit viny. Co když je vážně mrtvý? Neměl jsem ho opouštět...
Když jsem poslouchal, co říká Mer o zrádcovství, skoro jsem na můj vkus až moc vybuchl. Ne, nebral jsem ji jako zrádce a na její další slova jsem zavrtěl hlavou. "Jenže tys ji nezabila... a i kdyby ses do Chaosu přidala, nikdy nebudeš jejím vrahem. Ne pro mě." řeknu kupodivu skoro plynně a pak si povzdychnu. Byl čas jít dál a tak jsme se dali do pohybu.

→ Les u Mostu

Chápal jsem Mer celým svým srdcem i duší. Kdysi jsem ji považoval jako malý za bezcitnou mrchu a teď jsem ji rozuměl více, než jsem si kdy myslel. Chtěla být silná, pro všechny kolem. Ona to věděla už od samého začátku a já na to přišel až časem. Až po smrti Blinda a pak matky. Stejně jako ona mi dělalo problém vyjádřit city. Možná jsem působil více jako ťunťa než ona, ale problém byl stejný. Ona si tohle vše v sobě uchovávala pod maskou tvrdosti, kterou potřebovala k tomu, aby mohla fungovat. Aby mohla existovat.
Na její slova o Aileen kývnu. Možná to byla pravda, ale v mém pohledu stále zůstávalo jisté opovržení. Sedět a jen fňukat a naříkat na celé kolo? No, nechovala se tehdy ani dospěle, ani silně ani rozumně. Vlastně se chovala víc pošetile než otec, kterého to muselo ranit z nás všech úplně nejvíce.
Pak přišla její další slova, o lásce a o tom, že vlastně ze svého milovaného udělala zrádce. Lehce sklopím uši a v očích se mi objeví cosi jako šok a překvapení. Tohle jsem nechápal. Nechápal jsem, jak někdo může takhle někoho odsoudit jenom proto, že se zamiloval. Jejich rodiče se jistě také museli milovat aby je zplodili. Museli k sobě něco cítit a jistě nezáleželo na to, odkud by byli. Tiše si povzdychnu. V očích jsem měl jisté zmatení a smutek.
Už jsem se chystal něco říct na uklidnění, ale Mer pokračovala a to, co řekla, mi zježilo srst. Postavím se do pozoru a sleduji ji odhodlaným ochranitelským výrazem, i když jsem věděl, že je o dost silnější než já. "Jestli tě někdo označí za zrádce, osobně se pokusím ho roztrhat. Ani otec by tě neměl označit jako zrádce. Ne kvůli zpropadené lásce. Však nikdo z nás si nevybral kde a komu se narodíme a kde a koho potkáme a co k němu budeme cítit..." byla to jedna z mála chvil, kdy se ze mě hrnula slova bez jakéhokoliv zakoktání. Zlobil jsem se. Jak si mohla myslet, že ji někdo označí za zrádce? Jak by si to vůbec někdo mohl dovolit?

Mer potvrdila, že Mielei zná a já lehce zavrtím ocasem. Nemluvila o ní přímo vřele, ale byť jen její nabídka pomoci znamenala, že si ji svým způsobem váží či ji má nějak ráda... nebo prostě že jí vyloženě není nesympatická. To byla dobrá zpráva.
Když jsem ji však řekl, že ji podpořím, Mer se napnula a pak začla dál povídat. Blížila se válka? V očích se mi mihne něco jako hluboký smutek. Strach v tom nebyl, jen jsem si vzpomněl na mrtvé Blindovo tělo a na mrtvé matčino tělo. Kolik vlků čeká stejný osud, pokud se válka rozjede? Pohlédnu na sestru s lehce sklopenýma ušima. Při zmínce o Alyanně se musím ušklíbnout. "A Aileen, ta by si taky zasloužila dostat trochu do kožichu aby přestala být tak ufňukaná." tu poznámku jsem si prostě odpustit nemohl. Stále jsem měl před očima její herecký výkon při oznámení smrti matky a jejím pohřbívání a to vzlykání mi do teď drásalo uši. Oklepu se a na tváři se mi opět objeví ta stará lítost, když jsem poslouchal svou sestru se mi zpovídat dál. Když skončí, lehce si povzdychnu a opět se o ni lehce otřu na znamení, že ji chápu. Na znamení, že se snad vše vyřeší.
Další slova mě hnala domů. Kývnu. "Měl jsem to v plánu a to... o Iridanovi... to neříkej. Nikdy nevíš, jak to může dopadnout. Třeba... třeba se to vše nějak vyřeší a budete spolu. Třeba založíte svojí smečku." usměji se na ní. Byla to naivita, věděl jsem to, ale naděje byla furt víc, než beznaděj.
"Kudy se domů vydáme? Přes most nebo tím portem?" optám se jí v naději, že půjde tedy se mnou.

Merlin se o mě otřela a na mé tváři se objevil spokojený a vděčný výraz. Vážně jsem byl rád, že se k tomu osmělila a evidentně ji to pomohlo se uvolnit. Věděl jsem, že od ní tyhle věci byly vzácné a tak jsem si toho vážil a zároveň mi bylo jasné, že má plnou hlavu zoufalých myšlenek a pocitů. Rozuměl jsem ji více než si dovedla představit.
Když se zeptala na toho vlka, zvesela zavrtím ocasem a kývnu. "Mielei. Prý jste se potkaly a slíbilas jí, že ji budeš učit magii. Omlouvám se, trochu jsem tě v tomhle předběhl... Ne že bych byl nějak zběhlý v magii jako ty nebo Sill, ale od Sill jsem se toho dost dozvěděl a naučil, tak jsem jí to předal." vyhrknu tak, že se občas zaseknu, abych našel správné slovo. Když ji tímhle vším zasypu, trochu omluvně sklopím uši. "Promiň... chápu to vše ohledně citů... Já, také mi dělá problém se vyjádřit, mluvit a vyjadřovat pocity? To je ještě horší. Ale... jak jsem řekl, kdyby ses tam v té smečce opravdu měla cítit lépe... podpořím tě... a i kdybys byla v znepřátelené smečce... vždy ti budu chránit bok. I když vím, že to nepotřebuješ." slova ze mě lezla pomalu, abych se tolik nezadrhával a abych si stihnul promyslet, co ji chci skutečně říct. Aby pochopila jak to myslím, abych vyjádřil, jak to myslím.

Když začala vyprávět o jizvách, skoro jsem zrudnul studem. Říkala mi to. Bavila se o tom, ale neviděl jsem ji tak dlouho, že jsem pozapomněl. Lehce sklopím uši v němé omluvě.
Pak jsem se o ní otřel. No otřel, vlastně jsem se ji skoro moc nedotknul, protože jsem věděl, jak moc na tyhle kontakty není, jenže... od chvíle, co jsem se usmířil se Sill jsem toho náhle tolik nepovídal. Nebyl jsem schopný v kuse mluvit už jenom proto, že jsem zjistil, že jak jsem dětství strávil vlastně skoro sám, měl jsem problém se vyjadřovat. Už jsem používal alespoň správné tvary slov, ale ta slova hledat? Občas to byl pro mě horor. Mer stála chvíli jako solný sloup, ale nakonec se také otřela. Pohlédnu na ní a v očích se mi možná zobrazí vděk za to, že pochopila, co jsem tím chtěl naznačit. Pak začala mluvit a já opět lehce naklopím uši pozadu.
Mer začala mluvit o svém vztahu a Chaosu. Chaos jsem stále neměl rád. Někdo od nich zabil naší matku. Zjistla, kdo to byl? Netušil jsem, ale když jsem se odpoutal od myšlenky smrti matky, v očích se mi objevilo hluboké pochopení. Teď jsem ji plně chápal. Měl jsem to s Mielei vlastně velmi podobně. Lehce si olíznu čumák. "Já... já tě chápu Mer. Mám to... podobně. Také jsem si asi někoho našel. Nepatří do smečky, ale... nechci ji tam hnát, kdyby nechtěla... A prostě... Mer." pohlédnu ji do očí a nejistě si olíznu čumák, jak jsem se snažil najít slova. Byl jsem zas jako nějaký ňouma! A to mi to s Mielei tak moc už šlo! Tiše si povzdychnu. "Chápu tě a pokud by ses rozhodla jít za ním. Pokud by ti tam opravdu bylo líp... pokud by ses tam více cítila, jako že tam patříš... podpořil bych tě." šeptnu tiše.

Mielei se odtáhla a já na ni smutně hleděl. Byl čas se rozejít. "Taky tě najdu... nikdy tě už nepřestanu hledat." šeptnu jí tiše a a na její nabídku setkání kývnu. Nechtělo se mi ji nechat jít ale přesto jsem musel. Zůstanu sedět jako tvrdé Y na místě a sleduji, jak odchází. Nebyl jsem schopný se hnout a tak jsem tam seděl i ve chvíli, kdy mi zmizela z očí. V mé duši se rozhostilo prázdno. Jako kdyby se mnou odešla část mé duše. Bylo se čemu divit? Nebylo.
Tiše si povzdychnu a pomalu se zvednu, abych se vydal směrem k portálu a domů do zlaté, když si to ke mně náhle přikráčela má sestra. Její slova na přivítání byla poněkud zvláštní a na mé tváři se objevil šok? Překavapení? Chvíli na ni zmateně zírám a pak se oklepu. Kde se tu vůbec vzala? A pak jsem si všimnul jizev a naježila se mi srst. A kde u všech bohů nabrala ty jizvy? "MER! Kdo ti proboha tak ublížil?!" řeknu zmateně a zároveň s tichým ochranitelským zavrčením. Věděl jsem, že je silnější než já, že se o sebe umí postarat, ale kdo ji u všech bohů takhle mohl zřídit? Pohlédnu na ní, do jejích očí a mám pocit, že ji něco trápí. Místo odpovědi na to, jak se mám já, se k ní lehce přiblížím a letmo se o ní otřu. Skoro jako bych se jí nedotýkal. Věděl jsem, že to úplně nemusí, ale bylo to mé němé vyjádření, že jsem se již z šoku z jejích jizev vzpamatoval a zároveň ujištění, že pokud ji něco trápí, poslouchám.
Mohlo ji dojít, že jsem se... změnil? Uklidnil? Znejistěl? Rozhodně jsem nebyl sebejistým výřečným vlkem, ale mé ochranářství a snaha sestrám pomoci a bránit je zůstala. A teď se k tomu přidala i potřeba chránit Mielei. Musely se s Mer minout. Chtěl jsem jí tak moc o ní říct, vyptat se jí na toho jejího Chaosana o kterém naposledy mluvila, ale teď jsem jí nechával prostor pro její trápení.