Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Mlžná džungle

Vyrazili jsme na tu velkou louku. Byl jsem rád, konečně se pročistil vzduch a nebyl tak těžký vlhkostí jako v tom lese. Spokojeně vydechnu a při každém třetím kroku se vždy lehce nějak protáhnu, abych se zbavil ztuhlosti a bolesti svalů. Trénink s Mistrem byl obtížný.
Na louce narazíme na Wua. Usměji se na Mielei, která skoro poskočila radostí a vydala se rychle za obchodníkem. Asi chtěla něco koupit? Určitě, jinak by se k němu takto nehrnula. Sednu si o kus dále, abych jim nechal trochu soukromí a rozhlédnu se kolem. Až teď jsem si uvědomil, že jsem s touhle upovídanou vlčicí prošel docela kus světa, na kterém jsem žil. Ostrovy. Podle všeho to byly ostrovy. Když se ke mně začne vracet, zavrtím radostně ocáskem. Její otázka mě však vyvede z míry. Už už chci vyhrknout, že se od ní nehnu, když mi pak dojde, co jsme si domluvili. Museli jsme se oba ukázat doma. Podívat se za rodinou a hlavně jim všem oznámit, že se s Mielei máme rádi.
V očích se mi objeví hluboký smutek a tlamu zase zavřu, když si to vše uvědomím. "No... já... strašně rád bych s tebou zůstal, ale... jak jsme se bavili. Možná by bylo dobré se rozejít za rodinami. Ale abych pravdu řekl, nejraději bych si tě vzal s sebou." lehce smutně sklopím uši, když to říkám. Vlastně až teď do chvíle loučení jsem si neuvědomoval, jak moc mi bude chybět. Tomuhle se říkala láska? Bylo to skoro mučení se s ní loučit... Navíc jak mi při té otázce zabořila čumák zase do srsti. Smutně se o ní otřu. Nechtěl jsem od ní, ale nutit jí k tomu, abych ji hned zavedl do smečky, by bylo víc než sobecké.

Pokývu hlavou a mírně se ušklíbnu. Jaký asi dojem udělala na ní Merlin? Věděl jsem jaká je a to, že ode mě Mielei neutekla v první chvíli co zjistila, že jsem její bratr, bylo dobře. Možná to znamenalo, že má sestra nebyla tak moc kousavá vůči ní? Možná. Co si ale pomyslí o věčně mlčící Sill? Ale tak, pokud měla trpělivost s mou mlčenlivostí, třeba s tím také mít problém nebude. A Atray? O tom jsem stále netušil, jestli žije. Trápilo mě to a zároveň jsem se bál zjistit, že opravdu žije. Že se třeba změnil. Přijal bych ho jiného? Kdo ví. Byli jsme dvojka, dokud se naše cesty omylem nerozdělily. Pak jsem potkal Blinda co mi umřel. Pak mi umřela matka a on se ani neukázal... I Sill tam byla! I naši starší sourozenci, i když se zdálo, že ti vyspělejší jsme my a ne oni.
Při těch myšlenkách na mě padne smutek a při vzpomínce na Alyannu a Aileen? Musel jsem se oklepat. Doufal jsem, že hlavně tu druhou ufňukanou už jen tak nepotkám. Ano, asi bych je měl mít rád, byly mou rodinou, ale... Tiše si povzdychnu a podívám se na Mielei a znovu se pokusím o úsměv. Kývnu na její větu, že se s nimi ráda seznámí a úsměvem dám najevo, že to plně chápu, že ne hned.
"Rád je poznám..." řeknu nejistě na její elán o seznámení mě s její rodinou a kývnu na její dálší návrh. Nelíbilo se mi, že bych se s ní měl rozdělit, ale měla pravdu. Musel jsem se objevit ve smečce. Dlouho jsem tam nebyl a opravdu jsem si o své rodinu začínal dělat starosti. Když zavelí, jen se pousměji a vydám se za ní.

→ Luka

Dal jsem ji najevo, že jsem tu pro ni. Že jsem u ní a že ji budu chránit. Nepotřeboval jsem k tomu slova. Obecně jsem byl spíše někdo, kdo vyhledával ticho a radši bude všem dokazovat vše svými činy než slovy. Když se Mielei rozpovídá, nastražím uši a pohledem do jejích očí ji dávám najevo, že ji poslouchám a plně vnímám. Přemýšlel jsem zároveň i o jejích slovech a lehce kývnu. "Kdybys pak někdy chtěla, rád bych tě představil otci a sourozencům. Třeba se ti naše smečka pak zalíbí." řeknu a tak nějak jsem zapomněl při tom zmínit, že mým otcem je alfa smečky. O sourozencích věděla, ale co jsem si pamatoval, nikdy jsem ji neprozradil, jakým postavením oplývají rodiče. "Vlastně když už tak mluvíme o domovině, měl bych se tam někdy co nejdříve podívat... Zkontrolovat sestry a otce." řeknu nejistě a možná trochu smutně. Nenutil bych ji tam jít, pokud by sama nechtěla a tak jsem se tak nějak obával, že se tam budu muset vypravit sám.
Na její další slova kývnu. "Ano, to měli... a ano, je velmi krutý." řeknu a pomalu vstanu. Bolest ztuhlých svalů mě donutí se pořádně protáhnout. Když se pak podívám na Mielei, lehce se usměji a čekám, jestli zvolí směr, nebo mám směr vybrat já.

Mielei sebou občas trhla. Copak se ji asi zdálo? Vždy mě to na chvíli probudilo. Přimělo mě to trochu se k ní více natisknout, aby měla větší pocit bezpečí a pak jsem opět spal dál. Nějak jsem se snažil i přes tu blízkost dodržovat nějaké to její soukromí a nebýt na ní úplně nalepený.
Přepadla mě únava natolik, že po nějaké době mě dokonce přestalo budit i její škubání a já si spokojeně oddychoval. Ze sna na mě náhle dolehla její vůně a začlo se mi zdát, jak se ke mně přitiskla a hlavu si položila na mou srst na krku. Spokojeně ze spánku cosi zabrumlám a olíznu si čumák. Doufal jsem, že se z tohohle snu nikdy neprobudím. Jen se ve spánku trochu natočím, aby mi celá ta pozice nebyla tolik nepříjemná a v klidu si cosi pobrukuju. A ta vůně... Ten pocit její blízkosti... Bylo to tak živé, že jsem náhle uprostřed snu začal uvažovat, jestli to přeci jen není pravda. A to byl přesně okamžik, kdy jsem otevřel oči.
Srdce se mi rozbušilo, když jsem zjistil, že u mě opravdu takhle leží. Lehce tiše nejistě polknu a pak se náhle Mielei otočí do džungle, jako kdyby o něčem přemýšlela. O něčem ne úplně příjemném. Pohlédnu tím směrem a když si ověřím, že tam není nebezpečí a že skutečně nejspíše jen přemýšlí. Jemně do ní dloubnu čumákem a otřu se o ní. Ten sen byl krásný, ale tahle skutečnost byla ještě krásnější. A já ji teď chtěl ukonejšit, že je vše v pořádku, že jsem s ní a ona se mnou.

← Svatyně

Konečně jsem byl venku. Tlapka mě bolela a taky jsem na ní lehce kulhal, i když jsem se to snažil všemožně skrýt. Mielei tam ležela a spala. Pomalu se dokulhám tiše k ní a chvíli sleduji jak dýchá. Náhle se zarazím. Měl jsem si lehnout k ní? Mohl jsem to vůbec? Ach u všech bohů! Jak moc jsem teď po tomhle všem potřeboval se k ní přitisknout a odporoučet se do říše snů za ní. Ale potkal jsem ji teprve nedávno. Patřilo se to? Přitom jsem věděl, jak jsme se o sebe otírali, jak krásně voněla.
Kdesi v hloubi mysli zaúpím. Pomalu se rozhlédnu a pak tiše a opatrně trochu kulhajíc obkroužím tělo vlčice a nakonec si lehnu tak, aby se o mě zádama opírala a já ji hřál svým bokem. Přivřu spokojeně oči. Bylo to takhle správné? Nebyl jsem na ni příliš natisklý a zároveň jsem ji cítil. A ta její vůně a pravidelné oddechování? Začaly se mi klížit oči a já se za chvíli ponořil do sladké černoty.

← Mlžná džungle


NÁKUP
7 mincí + 30% bonus -> 72,8% = 73%

Síla: 21 + 20 → 41 %
Vytrvalost: 20 + 15 → 35%
Rychlost: 11 + 9 → 20%
Obratnost: 12 + 9 → 21%
Schop. lovu: 8 + 20 →28%


Mielei jsem nikde neviděl, ale rozhodně mě zaujal vnitřní vzhled prostor. Cítil jsem stále její pach a nikde nebyla cítit krev, takže jsem to bral tak, že je jednoduše v pořádku. Doufal jsem v to, i když mé srdce splašeně bušilo ve strachu, že se ji něco stalo. Na konci si všimnu nějaké siluety a tak si k ní pospíším. Vlčice to však nebyla. Vlk vypadal staře a moudře a nepromluvil ani slovo. Byl to ten Mistr o kterém mluvila Mielei? Musel být. "Eh... uhm...já... Dobrý den... přišel jsem, abych mohl zesílit, abych mohl ochraňovat milované." prohlásím a snažím se nedat najevo strach? Stres z toho, že nevím, kde je Mielei? Možná. Mistr se ani neusmál ani nepromluvil, když se ke mně náhle přiblížil...

SÍLA
Náhle jsem se objevil v jakémsi ringu a starý Mistr stál přede mnou. Viděl jsem snad záblesk v jeho očích? Pak náhle vystartoval. Takže tedy zápas. Záhy jsem si navíc uvědomil, že nemohu požívat magii. Nu dobrá tedy, byl to souboj silový. Rozhodně jsem se snažil jak nejlépe jsem dovedl, ale po chvíli jsem začínal nabírat na dojmu, že můj vlk je snad nedotknutelný. I když jsem dostával rány jen já, měl jsem alespoň pocit, že občas vidím pochvalné zablýsknutí v jeho očích. Když se Mistrovi zdálo, že je toho dost, náhle jsem se ocitl jinde...

SCHOPNOST LOVU
Objevil jsem se v lese? Byl to normální les, ne ten hnusný nebezpečný, neprostupný a s vlhkým vzduchem jako byla ta džungle přes svatyní. Ne, tohle byl obyčejný příjemný les. Podívám se na Mistra, který vedle mě stojí a dívá se kamsi na mýtinu. Když se na ní zadívám, všimnu si zajíce. Když pohlédnu zpět na vlka vedle, už byl pryč. Jasně, lov. Měl jsem určitě toho zajíce ulovit. Pomaličku tedy zvážím všechny své možnosti, směr větru a posunu se tak, abych byl vůči zajícovi proti větru. Pak se začnu pomalu plížit houštinami a když jsem dostatečně blízko ušáka, vystartuji. Chvíli kličkuje, ale nakonec se mi povede mu mezi stromy nadběhnout a pak náhle chramst. Cítil jsem jeho krev a slyšel uspokojivé křupnutí a pak bezvládné zajícovo tělo v tlamě. Stihnu z něj však utrhnout jen pár soust, než se náhle objeví Mistr a pak... pak jsem opět jinde.

VYTRVALOST
Skály. Všude jenom skály a přede mnou tyčící se vrchol kdesi v nedohledu. Zhluboka vydechnu a podívám se na Mistra, který mi jasně naznačil, ať šplhám. Pak zmizel. Skoro jsem ho za to jeho mizení a přesouvání neměl rád. Zklidním dech a přesvědčím své tělo k výšlapu. Už teď mě začínaly bolet svaly v těle, přesto jsem však šel dál. Před sebou jsem měl jeden fakt, když vylezu na tenhle pitomý vrchol, budu blíže k tomu, abych Mielei a své sestry ochránil. A s tímto elánem zrychlím krok. To se mi málem stalo osudným, protože mi podklouzla tlapa. Cítil jsem, jak se naply šlachy připojující sval ke kostem a měl jsem co dělat, abych stihnul rychle změnit váhu a zapřel se jinak, než by mi mohla kost nebo šlachy rupnout. Zpod mých tlapek se uvolnilo pár kamínků, které se s cinkotem kutálely kamsi dolů. Tlapa zapeklitě bolela, ale já musel šlapat dál. Tentokrát však již mnohem opatrněji.
Po několika dalších nesnázích se mi konečně povedlo se dostat na místo, kde na mě čekal Mistr. Byl jsem zadýchaný a než jsem stihl něco říct, přenesl mě opět někam jinam...

OBRATNOST
Skoro zaúpím, když se objevím na značené překážkové dráze uprostřed džungle. Vzduch tu byl opět nehezky těžký a oproti řidčímu vzduchu v horách. Sotva jsem popadal dech. Mistr lehce zakroutil hlavou a pak ukázal na dráhu a následně zmizel. Jen tam chvíli stojím, než se mi dech srovná a alespoň trochu se zklidní i bolavá tlapa. Pak se zhluboka nadechnu a opatrným avšak rychlým tempem začnu zdolávat překážky a nástrahy. S bolavou nohou to však šlo hůře, než jsem doufal... Když se konečně dostanu do cíle, opět mě Mistr někam přesune.

RYCHLOST
Už jsem skoro nemohl. Přesto mě teď čekal dle Mistra běh. Závod. Rychle se vydýchám a připravím se. Pak oba na Mistrův signál vyběhneme. Byl jsem pomalejší, avšak nevzdával jsem se. Na trati bylo i pár překážek, které mě nutily rychle reagovat. První byla problém, ale další byly lehčí a lehčí. Stačilo prostě vypnout a spolehnout se na své tělo. A pak? Konečně jsem ho dohnal a tím závod skončil. Byl jsem si však jistý, že Mistr zpomalil, abych ho dohnal.

Zrychleně oddechuji, když se znovu přeneseme, tentokrát zpět do svatyně. Pohlédnu na Mistra a vidím radost? Ne, zklamání. Alespoň sám pro sebe jsem byl zklamání. Potřeboval jsem zesílit víc a na to jsem zatím neměl. S povzdechem se mi uklidní dech. Podívám se ještě jednou na Mistra, kývnu mu jako dík a pak lehce kulhající a úplně vyčerpaný se vydám zase ven v naději, že tam najdu Mielei.

→ Mlžná džungle

Schváleno

← Ovocný lesík

Tahle džungle byla zvláštní a naplňovala mě pocitem, že mě všechno sleduje. Kolik živočichů se mohlo schovávat v těch hustých porostech a kolik z nich mohli být smrtelně nebezpeční pro mě a hlavně pro mou Mielei? Cítil jsem, jak se na mě namáčkla a tak jsem se na ni podíval s mírným uklidňujícím úsměvem, který ji značil, že ji ochráním.
Proplétali jsme se dál a já měl chvílema pocit, že se snad motáme v kruhu. Povede se nám někdy se z téhle oblasti dostat? Najdeme svatyni? Dostaneme se pak odtud pryč? Doufal jsem že ano. A i kdyby ne, zemřel bych vedle vlčice, která si dokázala ukrást mé srdce... na druhou stranu bych byl mnohem radši, kdybych s ní třeba mohl být o hezkých pár let déle.
Náhle však nejspíše něco zahlédla a dala se do klusu. Zrychlím krok, abych ji neztratil z očí a na poslední chvíli vidím, jak zmizí mezi jakési ruiny. Neváhám a rychle tam vklouznu za ní, i když jsem ji dávno ztratil z očí. Doufal jsem, že se pak najdeme.

→ Svatyně

Hladově se pustím do úlovku. Ano, byla to spíš malá svačinka než pořádné jídlo, ale ušáci i tak dost zasytí. Spokojeně si pochutnávám a po očku sleduji Mielei, kdyby mi náhodou chtěla zmizet. Vlastně jsem se stále tak nějak částečně bál, že tohle je jen nějaký můj pubertální sen a až se probudím, ona zmizí. Nechtěl jsem aby zmizela. Chtěl jsem se k ní znovu přitulit... Lehce se oklepu, abych tyhle myšlenky ze sebe shodil. Kývnu na Mielei, že jsem připravený vyrazit dál.
Myšlenky mi teď zalétly k mistrovi o kterém vlčice mluvila. Přemýšlel jsem, jak moc silní odtamtud vyjdeme. Tak nějak mě napadlo, že vlastně Mielei může vyjít i silnější než já. Nevadilo mi to. I mé sestry mě o dost překonaly a i když jsem měl potřebu je všechny bránit, neviděl jsem nic špatného v tom, aby byly silnější. Nepaatřil jsem k těm vlkům, co by na silnější vlčice byli hnusní.
Dojdu rychle Mielei a otřu se o ní. Už jen znovu pocit té blízkosti a její vůně mi potvrdila, že by mohla být klidně 1000 krát silnější než já a stejně bych skočil do smrtelné rány, která by na ní byla mířená. Umřel bych pro ní stejně jako tehdy Blind umřel pro mě.
Mielei prohlásila, že to bude legrace, jen ji odpovím úsměvem a potom vklouznu do toho divného hustého a mlžného lesa za ní. Vzduch ztěžknul a já si vryl do paměti, že ve vlhkém teplém prostředí se dýchá opravdu špatně.

-> Mlžná džungle

Jméno vlka: Deiron
Počet postů: 16
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: vůbec netuším, na co by se Dei hodil momentálně
Aktivita pro smečku: - (žije? :D)
Krátké shrnutí: Dei se seznámil s Mielei, kterou poučil o tom, co ho naušila jeho sestra Sill. S Mielei se sblížili víc než oba tušili a Dei teď zažívá své pubertální chvilky.

Když jsem se osmělil a slíznul jí tu krev z koutku, čekal jsem jak zareaguje. Srdce se mi rozbušilo a mé představy a touhy nebraly konce. To, co mě z nich však dostalo, byl její pohyb. Náhle obešla svou kořist a otřela se o mě. Cítil jsem, jak se zabořila do mé srsti a já na chvíli zaváhal. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a já se nakonec osmělím a zabořím hlavu do její srsti. U všech zpropadených bohů! Voněla krásně... Jen zavřu oči a poprvé v životě si užívám něčí fyzický kontakt. Obecně s Mielei bylo všechno jiné.
Když se odtáhla, uniklo mi tiché nesouhlasné zamručení. Chtěl jsem tak skončit celý zbytek života a místo toho mi teď zůstala jen vzpomínka na její teplo a blízkost. Ale ta vůně? Tu jsem si vryl do paměti. Poznal bych ji všude. Pohlédla mi do očí a já jí pohled obětoval. Mohla v něm najít zoufalství? Smutek že se odtáhla? Možná někde hluboko. Měla krásné oči, což mi vynahradilo trochu ten ztracený pocit její blízkosti. Připadal jsem si divně. Poznali jsme se nedávno a už jsem se k ní chtěl lísat navěky? Bylo mi to trochu proti srsti, ale spíše kvůli strachu než že by se mi to nelíbilo. Byl jsem moc rád za ten pocit být s ní. Za ten fyzický kontakt, který jsem normálně moc nemusel. Usměji se na ní a pak k ní čumákem lehce popostrčím svou kořist ve znamení, že bychom se měli už posilnit. Ještě jednou se na ní podívám a v mých očích se mihne něco jako touha? Než se skloním nad svou kořistí a pustím se do ní. Měl jsem docela hlad už.

Oba jsme měli svůj vlastní úlovek. Sledoval jsem Mielei při lovu a nakonec si poradila. Kdyby neporadila, byl jsem připravený pustit svůj úlovek a jít jí pomoci, popřípadě se s ní pak i rozdělit. Má milovaná vlčice však byla více než šikovná a nakonec mi od mrtvolky věnovala velký krvavý úsměv. Oplatím jí ho se zajícem v tlamě a zavrtím lehce ocasem. Dojdu k ní a položím své jídlo na zem. "Dobrou chuť." popřeji jí na zpět a nejistě se k ní natáhnu a osmělím se k tomu, abych ji na koutku olízl krev.
Místo abych se pak rovnou pustil do jídla, sleduji ji. Čekal jsem nejistě na její reakci s lehce naklopenýma ušima. Bude se za to olíznutí zlobit? Čas se pro mě v tu chvíli zastavil a v hlavě se mi honila spousta myšlenek a představ o tom, jak by to mohlo dopadnout. Mé pubertální já však skončilo u jedné, kdy zatoužilo po zpětném olíznutí. Navalilo se mi horko do tváří a já měl najednou potřebu se k ní přivinout a čumákem brouzdat v její hebké srsti.
Rychle se nejistě oklepu, abych ze sebe tyhle myšlenky shodil. Ne, že by se mi nelíbily, ale považoval jsem je za hrubě neslušné, i když mé tělo po tom pocitu celé toužilo. Bylo to divné, zvláštní... A rozhodně ne správné. Alespoň podle mě.

Mielei se uvolnila po mém šťouchnutí a měl jsem takový pocit, že se opět usmála nad mou nejistotou. Bude pro mě těžké vyjadřovat tyhle pocity, ale tam, kde jsem selhal u rodiny, jsem se rozhodl neselhat u ní. Budu jí bránit, budu její oporou a nedám jí záminku, aby na mě někdy byla naštvaná... Abych ji někdy zklamal, To by opravdu bylo to poslední, co bych chtěl.
Své sourozence jsem teď již ochraňovat nemohl. Byli silnější a o Atrayovi nikdo dlouho neslyšel. Mer mi odpustila a byla svá. Sill mi odpustila, ale také byla svá a obě byli o dost silnější než já a vlastně jsem se učil já od nich, než ony ode mě. Trochu mě to stále vnitřně drtilo, ale rozhodl jsem se u Mielei jednoduše tuto chybu neudělat. Nechtěl jsem, aby si myslela, že ji nedokážu ochránit, že bych ji opustil, že by mě nepotřebovala.
Zahledím se jí do očí po jejím šťouchnutí a usměji se. Když se pak domluvíme na lovu, začnu větřit. Mielei něco ucítila a vydala se ke křoví. Chvíli ji sleduji a když zavětřím tím směrem, byl to pach nejspíše ušáka. Chvíli ji sleduji a odhaduji, jestli ji nehrozí nějaké nebezpečí a když neucítím jiný pach, vydám se po své stopě. Věřil jsem, že zajíce uloví a dva byli více než jeden. Budeme potřebovat sílu. Proto by měl každý vzít svého. Jdu pomalu po stopě a kontroluji, zda-li je Mielei v bezpečí. Když pak zahlédnu ušáka, jak si hoduje na trávě, vystartuji po něm. Chvíli ho nadháním a snažím se přijít na jeho kličkování a nakonec se mi povede ho zakousnout. Uslyším uspokojivé křupnutí vazu. Vezmu mrtvolku do tlamy a jdu se tiše podívat, jak je na tom Mielei.

Připadalo mi, že se Mielei ponořila do myšlenek a že ji něco trápilo. O čem asi tak mohla přemýšlet? Mou domněnku mi potvrdil i její hluboký nádech a výdech, jako by se chtěla uklidnit. Jen se na ni mírně usměju a jemně do ni šťouchnu čumákem a nesměle se o ní otřu. Chtěl jsem jí dát pocit jistoty a klidu.
Kývnu, že ji tam velmi rád vezmu. Třeba z Modráku bude stejně nadšená jako já. A já se zas rád podívám na ty stěhující se stromy. Přeci jen jsem tím lesem častokrát procházel, ale nikdy mě nenapadlo si těch stromů nijak víc všímat. Poprvé mě zaujaly barevné koruny, ale pak jsem to nějak vypustil z hlavy. Když pak Mielei prohlásí, že jí život nejspíše poslal zase mě, lehce se pod srstí opět začervenám. Obecně od chvíle, co jsem byl s touhle vlčicí jsem se až moc červenal. A měl takový zvláštně příjemný pocit v okolí žaludku.
Když pak navrhnu, že bychom se měli posilnit nějakým úlovkem, souhlasila. Jen se na ni usměji, opět se o ni jemně otřu a pak se rozhlédnu a zavětřím,. Nějakého toho ušáka bychom tu určitě ulovit mohli. Podívám se na Mielei a pak se pomalu a tiše vydám skrze ovocné stromy a keře a hledám snadnou ušatou kořist.

Opět pod srstí zrudnu, když Mielei prohlásí, že když spolu zůstaneme, tak se vždy budeme moci učit od toho druhého. Že se vždy něco najde. Ta věta pro mě znamenala potvrzení, že se mnou chce zůstat a já cítil, jak se mi srdce radostně rozbušilo. Byl to zvláštní ale velice příjemný pocit, který se mi rozlil po celém těle a usídlil se někde kolem žaludku. Jen na Mielei pohlédnu a opět se na chvíli pohroužím do hloubky jejích očí. Když si uvědomím, jak dlouho na ni zírám, rychle stydlivě uhnu pohledem a dělám, že mě zaujaly plody v korunách stromů.
Když jsme se pak začali bavit o kouzelných stromech, bedlivě poslouchám a při zmínce o nějakém jejím kamarádovi mě to bodne. Žárlivost? No tak Dei! Takový ty nejsi! Teď ji máš celou pro sebe! Rychle se oklepu, abych to ze sebe setřásl a zvesela kývnu. "Rád se tam s vámi pak podívám." řeknu a pak Mielei prozradí, že o tom velkém kouzelném stromě nic neví. "Rád tě tam vezmu, byl fakt obrovský. Sice mi přání nesplnil, ale třeba mi místo toho poslal tebe." řeknu s úsměvem zamilovaného blázna a zavrtím lehce ocasem.
"Ano, k svatyni bychom se pomalu vydat mohli... ale možná bychom se předtím měli posilnit? Něco malého ulovit?" nadhodím. Žaludek se mi začal stahovat totiž nejen tím opojným pocitem, ale i hladem. Pokud jsme ve svatyni měli zesílit, určitě bylo dobré se na to nejdříve najíst.

1% do síly prosím