Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Ze mou spršku se nezlobila a byl jsem za to rád. Tak nějak mi to potvrdilo, že to není vlčice se zvednutým čumákem vysoko k nebi. Vlastně byla po dlouhé době společností, ve které jsem se cítil dobře a uvolněně. Neměl jsem strach, že by mě nějak odsuzovala a brala jako něco míň, nebo že jsem nesplnil sliby a podobně. Bylo ulehčující ulevit srdci i mysli od všeho, co se mi stalo, co jsem zažil a co jsem provedl.
"Co tam najdeme, to nevím, ale už jsem dlouho neviděl toho obchodníka s věcičkami." řeknu směrem k Mielei a pak se soustředím na cestu. Šli jsme jen po okraji hor, ale i tak bylo třeba sledovat tlapky.
Když jsme konečně sešli dolů, otevřel se před námi odporný mrtvý les. Pohlédnu na Mielei. "Mám ještě starší sourozence, moc si je nepamatuji a moc jsme se s nimi nesblížili... připadali nám míň dospělí než my." odpovím zamyšleně na její otázku a vzpomínám na smrt matky. Ta jedna starší sestra byla vyloženě na zahrabání někam s tím, jak hysterická byla. "Pak jsou ještě stejně staří sourozenci. Sill a Atray. Sill jsem nedávno viděl jít do smečky, ale o Atrayovi jsem dlouho neslyšel." povím s tichým povzdychem. Atray byl pro mě spolupachatel všeho... a teď byl pryč. Od doby, co jsme se rozdělili jako malá vlčata, jsem ho neviděl.
Kdybych byl tehdy silnější... Zastříhám ušima. "Prý by tu někde mělo být i místo, kde může vlk zesílit... asi nevíš, kde to je?" optám se a rozhlédnu se po lese. "Jo a možná bychom měli přidat... tenhle les je... divný." řeknu nejistě a opět zkontroluji, že mi Mielei stačí a přidám trochu do kroku.

→ Les u Mostu (přes Most)

Měla evidentně obrovskou radost a když poskočila ve vodě, div mě nepocákala. I tak jsem před vodou neuhnul a jen ji s mírným úsměvem pozoroval a můj ocas se díky té radosti lehce pohupoval. Konečně jsem měl možnost někoho něco naučit a nebýt to já, kdo je učen. Opravdu mě to těšilo. Připadal jsem si tak jako skutečný ochránce, kterým jsem vždy chtěl být pro své sourozence a v čem jsem tak úspěšně selhal.
Mielei se ke mně náhle natáhla a já dostal pusu na tvář. Neuhnul jsem. Spíše jsem tam náhle stál jako překvapený solný sloup a všem bohům jsem děkoval za srst, protože jinak bych byl asi rudý od hlavy až po tlapky. "Uhhh... to jsem si ani nezasloužil...?" vykoktám ze sebe nejistě a trochu se ošiju, abych ze sebe shodil tu nervozitu, překvapení a hlavně tu červeň, co mi stoupla do tváře a která díky srsti naštěstí nebyla vidět.
Vlčice se tvářila jako nic a co víc? Ještě náhle nabízela procházku a lepší poznání se? Jen se pokusím nasadit nejisté mírné pousmání. Radši jsem nechtěl vidět, jak vypadáme. Stáli jsme uprostřed říčky, Mielei byla celá rozdováděná a rozesmátá a já tam stál jak tvrdé Y s nervózním úsměvem vlka, co dostal poprvé v životě pusu od vlčice.
Lehce se oklepu, abych se vzpamatoval. "Ano, jistě... určitě můžeme... Já, budu za to rád." povede se mi ze sebe vysoukat. V hlavě jsem si nadával, jak nikdy v životě. Konečně jsem se mohl pohnout. To mě ale náhle polila sprška od oklepávající se Mielei. Jen se lehce ušklíbnu a vyskočím z říčky. Spršku ji rychlým oklepáním vrátím. Možná to nebylo gentlemanské chování, ale byl to první náznak mé hravosti vůbec. Ne její další větu jen přikývnu a očima ji dám najevo, že jsem za její společnost rád. "Rád bych se vydal někam tam."
řeknu a kývnu k horám za loukou. Byl jsem tam někdy? Možná ano, ale nevzpomínal jsem si. Ohlédnu se na vlčici, jestli jde za mnou a pomalým krokem vyrazím tím směrem.

→ Temný les (přes Hraniční pohoří)

Má slova byla pomalá a tichá... Jako by mi stále dělalo trochu problém se vyjadřovat, ale Mielei poslouchala a evidentně pochopila. Po mém postrčení vklouzla do vody a začínala si rozvzpomínat na ten uklidňující dotek vody. Vzpomněla si i soudě dle svých slov. Jen přikývnu a sleduji její pokus. Chvíli sledovala naše odrazy a pak začala ovládat svou magii. Na začátku byla koule stále roztřepaná, ale pak se pomalu začínala vyhlazovat. A co víc? Tentokrát nezavírala oči. Vlastně jsem díky tomu začínal přemítat, jaké to je mít jiný element. Se zemí se člověk dokázal také takhle spojit... stačilo si lehnout na trávu. Mít element vzduchu, vítr či mírný vánek byl také téměř neustále. Do vody si člověk mohl stoupnout a v dešti ze sebe smýt vše špatné... Jaké to je mít oheň? Oheň byl pro živočichy nebezpečný. Nešlo si do něj stoupnout. Možná u ohně hrálo roli teplo. Jinak jsem si to neuměl vysvětlit.
Mielei najednou začala nadšeně mluvit. Povedlo se jí kuličku vrátit i zpět do vody. Celou dobu ji udržovala. Jen se na ní podívám svýma dvoubarevnýma očima a usměji se. Dokonce poprvé lehce zahoupu z vesela i ocasem ze strany na stranu. Povedlo se jí to. Jen mlčky přikývnu a dám ji tím najevo, že se jí to povedlo. Teď jí stačilo jen trénovat a magii bude zvládat ovládat víc než dobře. "Hlavně nezapomeň na ten pocit i pro příště." řeknu jí s úsměvem.

Byla z toho zoufalá a bránila se, že vodu miluje. Věděl jsem to, jen jsem ji potřeboval postrčit. Když však začne nabírat na ještě větší nejistotě, povzdychnu si a dojdu k ní. Čumákem ji jemně strčím do boku a pobídnu jí tak, aby si vlezla do vody. Sám si pak do chladivé říčky vlezu a zadívám se na vodní hladinu.
"Ze všech elementů a magií se musíš naučit mít respekt." řeknu. Každá magie a jí podobná síla byla nebezpečí, pokud by se vymkla kontrole. "I voda může ublížit ve stejném měřítku jako oheň." povídám pomalu dál, aby si nemyslela, že je oheň třeba nějak nebezpečnější než voda. Nebyl. Oheň pálil, ale co dokázala voda? Uměla vyhloubit celá údolí. Uměla rozdrtit kameny. Uměla unést celé obrovské kameny...
"Měj z ní respekt, ale neboj se jí. Důvěřuj i jí. Nezavírej oči... díky tomu můžeš napáchat více škod, než když se budeš koukat." řeknu a pak nechám z vodní hladiny vystoupat kuličku. Chvíli se chvěje, ale pak nabyde kýženou hladkou kouli. Po chvíli ji nechám spadnout zpět. "Znáš ten pocit, když je ti zle a pak přijde déšť? A najednou je všechno pryč? Špína z listí stromů a tvé obavy a strachy? Ten samý pocit zkus přenést do využívání magie."

Jméno vlka: Deiron
Počet postů: 9
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: maybe v budoucnu obránce?
Aktivita pro smečku: Snaží se zesílit, aby mohl obraňovat smečku.
Krátké shrnutí: Po dlouhém odpočinku po tréninku magií se Sill se vydal na Kvetoucí louku k jezeru Kvílivec, kde potkal mladou vlčici Mielei. Tu se teď snaží naučit to, co jeho naučila s magií Sill. Jak magii lépe ovládat

Z Deie na Hanku
1 minci pro Hanku
-> Zůstatek Deiovi: 286kšm, 4 rubíny, 3 mince

Ze Cinder na Stinu
6 rubínu na Stinu
Poplatek = 3 kšm
-> Zůstatek Cinder: 74 kšm, 5 rubínů, 0 mincí
-> Zůstatek Stina: 40 kšm, 12 rubínů, 3 mince

Převedeno

Debata o rodině byla ukončena. Na jednu stranu jsem za to byl rád, na druhou stranu... Občas bylo dobré vyzpovídat se ze svých obav, smutků a zlých vzpomínek. Lehce zatřepu hlavou. Ne, teď na to nebyl čas. Mielei chtěla naučit magii. Nebyl jsem v tom přeborník, ale Sill byla skvělým mlčenlivým učitelem. Naučila mě víc, než bych se naučil sám a pomohla mi rozdělit ty dvě magie. Pomohla mi naučit se je vnímat.
Když dojdeme k říčce, řeknu vlčici, aby ukázala co dovede. Stoupnu si kousek vedle Mielei a sleduji ji. Dívám se, jak sleduje vodní hladinu a hledá tam i můj odraz. Pak ale zavřela oči. Evidentně měla problém se soustředěním. Znal jsem to. Také jsem s tím bojoval, ale i to, že jsem se smířil se svou sestrou, mi napomohlo k jistému vnitřnímu klidu. Když vlčice otevře oči a ošplíchne ji voda, musím se usmát. "Trapné to rozhodně nebylo." řeknu a podívám se na vodu.
"Myslel jsem, že vodu miluješ, proč zavíráš oči?" zeptám se a pohled mých dvoubarevných očí se přenese zpět na oči Mielei. "Musíš tu vodu vnímat a věřit síle, která tě k ní váže." řeknu tiše. Já svou magii vždy tak nějak cítil a zkoušel jsem ji používat. Můj problém byl hodně v soustředění a hlavně v tom, že já neuměl odlišit své dvě velmi podobné magie. Ale Mielei? Dokázala ovládat čistě vodu. Půjde jí to lépe než mě, jen se musí přestat bát a začít si věřit.

Ano, byl jsem z jejích slov nadšený. Merlin byla v pořádku. Včera, viděla ji včera. Zahřálo mě to u srdce a já doufal, že ji co nevidět potkám. Možná bych měl po tomhle setkání uhánět na území smečky. Třeba ji tam najdu.
Teď tu však byla Mielei a po tom, co pochopila, co ser stalo naši matce a po tom, co jsem řekl, nám vyjádřila obdiv. Nebylo co obdivovat. Nikdo netuší, jestli to zvládne až do chvíle, než se to opravdu stane. Dál jsem se k tomu však nevyjadřoval a nechával si to pro sebe. Nemusel jsem ji tím zbytečně trýznit. Stačilo, že to trýznilo mě. Už taky však ne tolik.
Mielei byla příliš optimistická, abychom u tohoto téma zůstali a já jí za to byl rád. V podstatě mi přikázala, abychom našli zdroj vody a já ji učil v magii. Jen se usměji a zavětřím. Na téhle louce měla být říčka. Pohlédnu na vlčici a kývnu na ní. Pak ji odvedu k říčce. Tekla přibližně středem louky a nedalo se ji přehlédnout. Kývnu směrem k vodě. "Ukaž mi nejprve, co svedeš." řeknu s mírným úsměvem.

Byla to Mer, skutečně mluvila o mé sestře. V mých očích zazáří štěstí. Žila a byla v pořádku. "Jak je to dlouho, cos ji viděla?" dychtil jsem po informacích. Chtěl jsem si být stoprocentně jistý, že je to čerstvější informace a já tak naleznu alespoň trochu klidu v mém srdci. Ještě tak vědět, že je Atray v pořádku. Na její otázku, zda-li jsme jedna krev, horlivě přikývnu. Ano, byli jsme sourozenci.
Vlčici pak nejspíše došlo, proč jsem posmutněl při zmínce o matce. Došlo jí to trochu později, ale i tak jsem to ocenil. Lehce zavrtím hlavou, ať to neřeší, že se nemusí omlouvat. Nemůže za to, že jsem byl v podstatě u smrti dvou mých nejbližších.
"Také mě moc těší, Mielei. Nemáš za co se omlouvat. Jen to občas trochu zasáhne. Je to už déle, co je pryč. Jen... viděl jsem již smrt dvou blízkých vlků. Matku jsem umírat sice neviděl, ale společně s Merlin jsme pohřbívali její tělo." pomalu jsem se začal rozmlouvat. Nevěděl jsem, jestli se takto mohu svěřovat, ale vlčice vypadala hodně přátelsky a otevřeně. Nevypadala, že by tu informaci nějak zneužila. Navíc, pokud jí sestra nic neřekla, nemohla tušit, že naše matka byla Alfa.

← Kvílivec

Když se zmíní o někom, od koho slyšela magii, jen přísnějším způsobem, na chvíli mě to zarazí. Prý měla stejný pach. Ona. Takže to byla Sill? Ne, ta moc nemluví. Pak jsem si vzpomněl na svou druhou sestru. Mer. Ta by přesně odpovídala jejímu popisu. Pohlédnu na vlčici a ušklíbnu se. "Nejmenovala se náhodou Mer? Merlin?" zeptám se. Vlastně jsem chtěl, aby to byla ona. Chtěl jsem vědět, že je také naživu a v pořádku. Dlouho jsem ji neviděl.
Můj smutek evidentně moc nepochopila a přiznala, že má element také po matce. Jen pokývu hlavou a radši se k tomu moc nevracím. Mohla být ráda, že neviděla potrhané mrtvé tělo své matky.
Když nabídla přesun, chvíli jsem otálel, ale vydal jsem se nakonec přeci jen za ní. Po chvíli mě zaujala malá sovička, co kolem ní létala a nakonec se ji usadila na hlavu. Lehce naklopím hlavu na stranu, ale dál to nekomentuji. Sill u sebe přeci jen měla také mazlíčka. Ale to byla lasice.
Z úvah mě vytrhnou její slova, kterými se představila. "Já jsem Deiron." kývl jsem ji na oplátku na pozdrav.

Vlčice evidentně neznala nic jako osobní prostor, nebo zachování chvilky ticha. Vlastně jsem jí za to byl ale rád. Vyvedlo mě to z chmurných myšlenek. Potřeboval jsem někoho, kdo se bude usmívat jako šťastný blázen a pomůže mi dostat se z mé minulosti.
Když prohlásila, že jsem si získal její plnou pozornost, dokonce jsem se i krátce zasmál. "Ano, ovládám vodu a led... Voda je magie mé matky." odvětím a okamžitě té poslední poznámky lituji, protože smutek se mi mihne i v očích. "Magie se musí jen cvičit... do nedávna jsem ani nemohl najít rozdíl, hranici, mezi těmi dvěma elementy." přiznám a pomalu se zvednu. Chtěla ze mě mít učitele, ale já si úplně nemyslel, že jsem dobrý učitel. "Chce to jen cvičit a nebát se, Mít pro to třeba správný důvod. Ochránit blízké, nebo třeba tvou lásku k vodě." odpovím ji místo přímého souhlasu.
Pohlédnu přes jezero na další dva vlky, kteří se chystali k boji. Netušil jsem, proti čemu, ale než jsem stihl začít přemýšlet, jestli třeba nechtějí pomoci, táhla mě už ta veselá vlčice jinam. Chvíli se za nimi dívám a pak s protočením očí doběhnu vlčici a zamířím s ní na louku.

→ Kvetoucí louka

Vlčice se opět nechala rozptýlit mou tvorbou a já ji pobaveně sledoval. Kdysi jsem býval také hravý. Kdysi bylo všechno jinak. Kdysi jsme si byli blízcí s mým bratrem, ale pak jsme se rozdělili a já ho od té doby neviděl. A pak přišla smrt matky. Byla tam Mer, byla tam Sill, ale bratr se neukázal. Žil ještě? Netušil jsem.
Možná bych zůstal hravým vlkem nebýt toho, že rodiče na nás neměli už sílu. Nebýt toho, že můj otec byl příliš obětavý a musel se věnovat smečce a na nás nezbyl čas. Teď už jsem mu to nevyčítal. Odpustil jsem mu ještě před matčinou smrtí. Odpustil jsem mu po smrti mého strýce. Strýce, který umřel kvůli mně... Když jsem nebyl dost velký a silný na to, abych mohl stát po jeho boku.
Měl jsem problém ještě nyní hledat slova, když jsem s někým mluvil. Nejdříve mi zemřel strýc, který dokázal uhasit zlost a nenávist v mém srdci a pak chvíli na to matka, kterou roztrhal někdo z Chaosu. Merlin mi zakázala se mstít. Zjistila už, jak to bylo? Netušil jsem.
Byl jsem alespoň rád, že jsem dokázal vyhledat Sill. Omluvit se jí za to, co jsem cítil. Omluvit se jí a říct jí, že vím, že to není její chyba... A hlavně se jí omluvit za to, že jsem tu pro ni nebyl, když to nejvíce potřebovala. Vzala to. Pomohla mi s mou magií a já tu teď ležel a sledoval mladou hravou vlčici a možná ji trochu záviděl?
Když se víc přiblížila, dal jsem o sobě najevo. Nechtěl jsem ji vylekat. Netrvalo to dlouho a mezi větvemi se objevila její tlapa a pak veselá hlava s pozdravem.
Donutím se k mírnému úsměvu. "Zdravím... Omlouvám se, ale vypadala jsi tak nepřítomně, že jsem... zkoušel tvou pozornost." řeknu a občas se zadrhávám při hledání slov, jak to chci vlastně říct a hlavně co tím chci říct. Byl jsem téměř dospělý vlk a stále jsem s tímhle měl problém. Trochu jsem se za to styděl. Na druhou stranu jsem věděl, že řeč je jako magie. Bez procvičování nikdy pořádně mluvit nebudu.

Evidentně jsem její pozornost upoutal. Rozhlížela se a já ji při tom sledoval svýma dvoubarevnýma očima. Nevšimla si mě. To jsem byl ve stínech větví tak dobře schovaný? Asi ano, protože se na mě skutečně nezastavila zrakem a dokonce se vydala na bližší průzkum.
Při její otázce jsem měl nutkání odpovědět, ale jak se ke mně blížila, napadla mě spíš jiná věc. Podívám se na vodní hladinu kus od ní a z vody se po chvíli opět vynoří kus vody v podobě lasice, na chvíli ji zmrazím, aby udržela tvar a pak vyčerpaně tu sochu nechám sklouznout do vody. Rozhodně to chtělo ještě praxi, ale už jsem se sebou začínal být spokojenější. Teď jen vylepšit tu výdrž a soustředění, aby to bylo pro mě jednodušší.
Když se vlčice přiblíží blíže, lehce se otřu o větve, abych ji předčasně nevyděsil a zároveň abych ji už z větší vzdálenosti dal najevo, kde jsem. Zatím se mi nechtělo mluvit. Ty mlčenlivé chvíle strávené se Sill byly poklidné a já ten klid, který jsem nabyl jejím odpuštěním a časem stráveným s ním, jsem nechtěl jediným hlásek porušit. Alespoň zatím ne.
Skloním víc hlavu a vykouknu tak zpod větví, aby mě lépe viděla. Nechtělo se mi vstávat.

Déšť se přehnal a vzduch byl nasycený vodou. Hrál jsem si chvíli s magií, když mě náhle vyrušila něčí přítomnost. Přesněji řečeno, kus ode mě se náhle vynořila šedá vlčice a zamířila si to rovnou do vody jezera. Naklopím hlavu na stranu a zastříhám ušima. Neznal jsem ji, ale v té vodě vypadala víc než spokojeně. Vypadala tak spokojeně, jako když se mi povedlo konečně se naučit sžít s mými dvěma magiemi a naučit se je rozlišovat.
Chvíli jsem pozoroval s hravým úsměvem její blažený výraz a pak jsem se podíval na vodní hladinu vedle ní. Přimhouřím oči soustředěním. Chvíli přemýšlím, jaký tvar vodě dám a pak jsem si vzpomněl na tu lasičkovitou šelmu, co měla Sill s sebou. Náhle se vedle vlčice zvedne trocha vody, pak se z ní vytvaruje lasička, která se jakoby vrhne zpátky do vody.
Vyčerpávalo mě to, ale začínal jsem svou sestru chápat, proč má magii tak ráda. Bylo to... hezké něco takhle tvořit a rozhodně mi to pomáhalo v soustředění a hlavně jsem věděl, že tím zesílím. Potřeboval jsem zesílit. Já byl ten, co by měl ochraňovat.
Upřu pohled na vlčici a sleduji její reakci. Všimla si toho? Nebo byla natolik učarovaná tím pocitem z vody?

← Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

Kroky mě přes louku zanesly až k místu, kde se dalo skrýt před letní bouřkou. K jezeru. Byl u něj malý lesík, ke kterému jsem rychlým krokem zamířil a pod jeho větvemi jsem se schoval. Zůstávám však u vodní hladiny a sleduji, jak se deštěm čeří hladina. Bylo to zajímavé, nádherné a kouzelné a ta přeháňka mi náhle ani nevadila. Nevadila mi ani voda v kožichu.
Magie vody. Voda byla kouzelná a já díky své sestře teď všemu rozuměl o něco lépe. Voda byla magií mé matky a já jsem za ní byl najednou rád. Pomalu si lehnu pod větve a položím si hlavu na přední tlapy. Zhluboka se nadechnu a zas vydechnu.
Pak se zasoustředím a nad hladinou vytvořím malý vodní štít, který nechám pomalu zmrznout. Nechám pak zmrznout i kapky, které na něj dopadnou tak, že se na něm vytvoří ostré ledové bodce. Zas nechám štít rozpadnout. Magie už jsem dokázal opravdu lépe oddělit. Už jsem mohl používat jen vodu nebo jenom led, ale kombinovat je bylo taky velmi zajímavé.
I tahle maličkost mi sebrala trochu síly. Cítil jsem to, musel jsem jednoduše více trénovat, pak vše bude snazší.