Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem ze všeho vyčerpaný, ale neuvěřitelně vděčný a spokojený. Sill mi velmi pomohla a já hodlal cvičit při každé příležitosti, kdy budu mít dostatek síly a nebude mi nic hrozit. A až mi něco bude hrozit? Použiji vše, co jsem se díky ní naučil.
To se však v okolí začlo něco dít a Sill se rozhodla nejspíše jít podat hlášení na území. Vděčně na ni kývnu, ale za ní se nevydám, byl jsem na to příliš unavený. Mé oči ji s díkem pozorovaly a pak se zavřely a já usnul.

Když se probudím, stále mi okolí přijde nějaké divné. Rozhodně jsem se tedy rozhodl z tohoto místa zmizet. Na území smečky se mi ještě nechtělo. Chtěl jsem se uklidit někam, kde bych mohl cvičit magie, kde bych mohl zesílit.
Pomalu vstanu, oklepu se a pak se vydám na druhou stranu, než byla má smečka.

→ Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Sill mlčela, ale podle všeho má slova pochopila a snažila se mi tedy dál pomoci. Z vody náhle vytvořila lasičku, která se začala vznášet přede mnou. Jen se na ní zaměřím. Bylo mi jasné, co po mně chce, zmrazit vodu a udělat z ní tak sochu. Jen upnu své soustředění na její výtvor a ten se pomalu začne pokrývat ledem. Z nějakého důvodu, protože jsem neměl potřebu se soustředit přímo na vodu, ale čistě jen na to, abych vodu zmrazil, se neprobudila má magie po matce. Během chvíle se tak stala z jejího výtvoru ledová socha o tvaru hranostaje, který mě pozoroval z jejích zad. Stálo mě to hodně úsilí a další oddělování vody a zamražování mi už tolik nešlo. Když se mi to však podařilo, začla po mně najednou házet šipky z vody. Má roztěkaná mysl náhle jako by se vlivem nebezpečí stáhla a dokázala se konečně soustředit na jednu jedinou věc. Náhle se přede mnou z vody vytvořil štít a přidala se k tomu i má druhá magie, která kusy štítu pokryla ledem, aby ho zpevnila. Tak se mi podařilo odrazit šipky letící mým směrem. Po jejím útoku se štít rozpadl a já tam zadýchaně stál. Bylo to poprvé, co jsem byl schopný vytvořit/udělat něco takhle komplexního a co víc, ještě ke všemu to udržet po dobu útoku. Byl jsem z toho vyčerpaný, protože jsem do toho díky absenci jakéhokoliv cviku předtím dal více energie, než asi bylo nutné. I tak jsem byl na sebe opravdu hrdý. Vlastně jsem začínal přemýšlet o tom, že na určité věci ty dvě magie jednoduše rozdělovat nemusím. Budou spolu ještě silnější než samotné. Už i jen díky tomu štítu jsem navíc dokázal tak nějak cítit proud jednotlivých magií. Kdybych nechtěl, tak ty části štítu nezmrznou. Sill tak navíc mohla zjistit, že jsem jeden z těch vlků, který bude vždy nejsilnější ve chvíli, kdy mně nebo někomu mně velmi blízkému bude hrozit nějaké nebezpečí.

← Zlatá smečka

Vydal jsem se zvídavě za svou sestrou. Možná mohlo být pro nějakého vlka ponižující, aby se učil věci od své sestry, ale pro mě? Pro mě to byla příležitost zesílit. Tak nějak jsem ze Sill cítil větší sílu než z většiny jiných vlků, se kterými jsem se setkal. Tedy krom Blinda, ale tam to nejspíše bylo způsobeno mým zkreslením vnímáním strýce, který zemřel, abych já mohl žít. Při vzpomínce na něj mě trochu bodlo u srdce.
Ze zamyšlení a vzpomínek mě vytrhlo zastavení mé sestry. Zaregistroval jsem to naštěstí včas, abych do ni nevrazil. Mírně se omluvně pousměji a dám tak nějak najevo, že spíš než že bych s ní nechtěl mluvit, byl jsem utopený v myšlenkách. Než jsem stihnul promluvit, omotaly mé nohy jakési vodní liány. Cítil jsem na svých tlapách tlak a bylo mi jasné, že by mi bránily v pohybu. Chapadla se pak rozpadla a náhle se z hladiny vytvořila jakási stěna. To už mi spodní čelist trochu spadla překvapením. Obdivoval jsem sílu své sestry a krásu třpytící se vodí stěny. Ta se náhle změnila v šípy a ty vystřelily kus od nás. Trochu jsem sebou instinktivně trhnul. Rychle navíc zavřu tlamu v doufání, že si toho sestra nevšimla.
"Panečku." šeptnu a obdivně se na Sill podívám. V mém pohledu se zračí obdiv. Pak sebou trochu oklepu a lépe se postavím a zaměřím se na vodní hladinu. Chvíli se nic neděje, ale pak se na hladině objeví menší vlna. Mám výraz plného soustředění... Na vlně se však náhle vytvoří ledové bodce a v ten moment se vše rozpadne. Nedokázal jsem se soustředit. Pletly se mi obě magie a já netušil, jak usměrnit myšlenky, abych se dokázal lépe soustředit a s magií tak lépe pracovat. Povzdychnu si a smutně se mrně usměji. "Mám asi příliš roztěkanou mysl... Mohla bys mi prosím nějak poradit? Vím, že se musím soustředit, ale jako kdyby se vždy při mém použití magie probudila i ta druhá, vpletla se do té vody a pak to jde všechno do kopru." přiznám a podívám se na svou sestru. Tak nějak mi bylo jasné, že když se naučím ovládat každou magii zvlášť, bude pro mě mnohem snazší je kombinovat, než se snažit je ovládat teď naráz.

Nakonec jsem se osmělil a přeci jen jsem se Sill zeptal, jestli by mi nepomohla zesílit, naučit mě lépe ovládat magie, protože ona podle všeho byla vskutku silná. Na mou otázku se má sestra usmála a já měl skoro až pocit, jako by se celá rozzářila, protože na to celou dobu vlastně čekala. Evidentně ji magie zajímaly a chtěla se se mnou podělit, když jsem se tedy zeptal.
Radostně lehce zavrtím ocasem a v mých očích je vidět vděk. Ano, mohl jsem se to všechno učit sám, jako to nejspíše dělala právě Sill, ale s někým, kdo má zkušenosti, to jde přeci jen o něco lépe.
Sestra se pak začala rozhlížet a nakonec se vydala k zátoce. Asi to byla dobrá volba, protože přeci jen jsem na obě magie nějakou tu vodu potřeboval. Zvednu se tedy ze sedu a popoběhnu k Sill, vyrovnám s ní krok a natěšeně s ní jdu k zátoce.

-> Tichá zátoka

Sill byla o dost drobnější a tak i když mé otření hlavy o její bok bylo možná zvláštní a nepohodlné, prostě jsem to potřeboval. Byl jsem ji vděčný, že mě vyslechla a byl jsem ji ještě více vděčný za to, že minulost nechala minulostí. Už jenom proto jsem si řekl, že budu dělat vše proto, abych se stal jejím silným bratrem, co ji jednou bude stát po boku, až bude rodinu potřebovat.
Teď jsem ale věděl, že byla o dost silnější než já. Obdivoval jsem ji kvůli tomu a zároveň mě začala hryzat myšlenka, co vlastně všechno svede. Hádal jsem, že ten vítr, co mě předtím popostrčil, byl její práce. Jak moc silná byla? Mohla by mi pomoci s mou magií? Vlastně jediný, kdo mě učil něco o magii byl Blind a to jsem byl ještě malé vlče. Teď bych měl mít sílu i výdrž o dost větší a měl bych být magie schopen ovládat daleko lépe. Ale asi jsem potřeboval učitele a do teď jsem žádného nenašel.
Když se na mě Sill podívá tázavě, bral jsem to skoro jako výzvu k tomu, abych se odvážil k tomu, jestli se ona stane mým učitelem. Nebral jsem to jako potupu, spíš naopak. Měl jsem vůči své sestře velkou úctu a byl jsem rád za to, jak silná je, i když mě stále mrzelo, že jsem tu pro ni nebyl a ona musela zesílit, aby přežila.
Jen lehce přešlápnu z novy na nohu a podívám se sestře do očí. "Já... možná si o mě teď budeš myslet, že jsem slaboch, ale... Vím, že ten vítr byl tvá práce. Myslíš, že bys mi mohla pomoci zesílit? Minimálně tím, že mi pomůžeš ovládnout mé magie? Vím, že mám vodu po matce a pak led, ale... Naposledy jsem se je snažil ovládnout jako vlče s Blindem... nikdo jiný pak na mě neměl čas." řeknu a sleduji oči mé sestry.

Slova se mi pletla. Netušil jsem, jak mám vyjádřit to, co jsem cítil uvnitř duše a srdce. Mrzelo mě, jak byla naše rodina nesourodá, nesehraná... rozházená široko daleko. Mrzelo mě, že jsem o smečce nic moc netušil a co víc, nebyl jsem sám. Ani Ahvaryan, hlavní lovec, toho o smečce vlastně nevěděl mnoho.
Teď jsem se však snažil zaměřit na omluvu své sestře. Snažil jsem se ji vysvětlit své pocity a city a možná se tak nějak v jejích očích i ospravedlnit. Více méně jsem ve finále dával tohle všechno možná za vinu hlavně našim rodičům. Nechali nás se rozutéct, každý si šel za jiným vlčetem a prostě... Opravdu jsem tehdy jako malý netušil, proč si otec nevíce všímá právě Sill. Nemohla za to, to jsem pochopil i díky Blindovi a přestal jsem ji dávat věci za vinu. Ale až příliš pozdě. Mrzelo mě i to, že jsem se ji neozval hned na tom pohřbu. Nechtěl jsem nikdy, aby se některý z mých sourozenců cítil odstrčený.
Má slova byla dosti neohrabaná, ale snažil jsem se, aby v mých očích bylo vepsáno vše, co jsem skutečně cítil - lítost a odhodlání vše napravit, když k tomu dostanu svolení.
Sill se na mě pak otočila a já cítil její propalující pohled. Jen jsem se ji zpříma díval do očí a nechal jsem v nich vepsáno vše, co jsem nedokázal říct slovy. Pak mi položila tlapu na hruď a já to tak nějak bral jako symbol toho, že je mi odpuštěno. Odpuštěna minulost a ponechána v minulosti a je jen na mě, jak povedu přítomnost a budoucnost. Zhluboka se nadechnu a svou sestru sleduji s jistým vděkem v očích.
Když tlapu položil zpět na zem a podívala se na oceán. Pomalu jsem se k ní sklonil a hlavou se otřel o její bok a na chvíli jsem zavřel oči. Dál jsem již mlčel. Neměl jsem co dál říct, jak ze sebe udělat blbce ještě většího. V mém otření hlavou bylo cosi jako příslib, že se pokusím v budoucnosti vše změnit, být tu pro ni. Věděl jsem, že je o dost silnější než já. Byla o dost silnější i než Mer a bylo to z ní cítit. Hodlal jsem také zesílit. Hodlal jsem zesílit, abych tu pro ně všechny mohl být a jednou je i ochránit, když bude třeba. I když jsem si moc dobře uvědomoval, že minimálně právě Sill a Mer to potřebovat nejspíše nebudou.

K mému překvapení Sill mlčela, neřekla ani slovo. Jen ji hledí mlčky do očí a zastříhám lehce ušima, když se objeví chlupatá lasice u mé sestry. podle všeho k ní patřila. Lehce naklopím hlavu na stranu, ale pak zpět přesunu pohled na sestru.
Sill pak kýve hlavou a v tu chvíli se o mě opřel navíc vítr snad jako upozornění, že mám jít skutečně za ní a tak jsem tedy šel. Již mlčky jsem vyrovnal krok s ní, abych šel p jejím boku. Ten vítr, musela to být magie. Mer i Sill musely vskutku zesílit, kdežto já? Stále jsem byl v podstatě na začátku cesty, ale hodlal jsem je jednou dohnat. Už jenom roto, že i když jsme teď neměli úplně nejlepší vztahy, pamatoval jsem na slova strýce. Rodina byla velmi důležitá a já své sourozence uvnitř srdce miloval... a to i ve chvílích, kdy jsem právě Sill v hlavě možná až nenáviděl.
Nechal jsem se dovést až na vyvýšeninu s poměrně hezkým výhledem. Sednu si vedle své sestry a zadívám se na zátoku, která odtud byla vidět. Bál jsem se začít cokoliv říkat, ne strachem ze sestry, ale spíše právě provinilostí, kterou jsem cítil. Pak jsem však ucítil, jak se ě dotkla Sill ocasem. podívám se na ní a pak na zátoku. Bral jsem to jako pobídku k tomu, abych mluvil. Když už nic jiného, alespoň mě vyschne.
Zhluboka se tedy nadechnu. "Moc mě mrzí, jak jsem se k tobě choval jako vlče. Vše to bylo kvůli tomu, že jsem... hrozně toužil po pozornosti otce a tu jsi tehdy vlastě sebrala celou ty. Vinil jsem tě za to... a... moc mě to mrzí. Bylo těžké všechno pochopit... proč si otec všímal jen tebe, matka neustále někde byla a pak nebyla... Strašně mě mrzí, že jsem tě úmyslně přehlížel a možná až nenáviděl Sill. Dával jsem ti za vinu něco, za co jsi nemohla a opravdu mě to mrzí." lehce přešlápnu z nohy na nohu a opět se nadechnu, abych pokračoval. Bylo vidět, že ta slova jsou opravdu od srdce a dle mého hlasu bylo už i poznat, že nečekám nějaké odpuštění, ne... kvůli tom jsem za ni nepřišel. Chtěl jsem ji to všechno říct, promluvit si o tom s ní...
"Mrzí mě, že jsem si neuvědomoval, jak moc osamocená jsi byla i ty. Byl jsem slepě zanořen sám do vlastních myšlenek a začal jsem ve finále nenávidět celý svět kolem. Pak jsem potkal Blinda, našeho strýce a měl jsem s ním důležitou debatu o tomhle všem a... podařilo se mu mi otevřít oči." na chvíli se odmlčím a pohlédnu koutkem oka na sestru vedle sebe. "Nikdy jsem tě od sebe nechtěl odstrčit a přesto jsem to udělal. A vážně toho lituji. Nechci po tobě odpuštění, nedovolil bych si ho od tebe žádat, jen jsem... ti hle všechno chtěl říct. Chtěl jsem se ti omluvit, stejně jako matce. Jenže... tu jsem našel mrtvou dřív, než jsem si s ní stihnul promluvit. Promiň, že jsem tě na tom pohřbu vyignoroval, potřeboval jsem si utříbit myšlenky." opět na chvíli zmlknu a zahledím se na vodu v zátoce. "Jsem opravdu rád, že jsem tě tu potkal... jsem rád, že jsi mě vyslechla.. protože i když už teď je vlastně pozdě, mohlo by být pozdě ještě víc, úplně..." Poslední věta byla dost neohrabaná, ale lépe jsem to prostě vyjádřit jaksi neuměl.

Reakce sestry mě trochu překvapila, avšak nedalo se říct, že bych ji nečekal. Byla odtažitá, možná vnitřně i naštvaná za to, jak jsem ji přehlížel a jak jsem se k ní choval. Věděl jsem, že byla na pohřbu, chtěl jsem tam s ní mluvit, avšak v tu chvíli nějak nebyla nálad a ani moc příležitost. Dobře jsem si vzpomněl na slova Blinda, jak svých činů litoval a už teď jsem moc dobře věděl, že toho všeho lituji i já.
Přiblížím se ještě trochu víc a nespouštím ze své sestry oči. Dospěla, stejně jako my všichni. Její pohled jasně naznačoval, že očekává, co po ní vlastně chci. Nezazlíval jsem jí to, jen mi to bylo vskutku vnitřně velmi líto.
Polknu a donutím se přeci jen dojít ještě blíže k ní. S nádechem nabydu trochu sebejistoty a odhodlání. "Já... promiň že jsem si tě tehdy nevšímal moc na pohřbu... Chtěl jsem si s tebou promluvit. S tebou a matkou a tu jsem nalezl.. mrtvou." začnu pomalu s vysvětlováním. Opravdu jsem se snažil, aby viděla, že mluvím skutečně pravdu a stojím o debatu s ní a celkově o její přítomnost. "Chtěl jsem s tebou mluvit a především se ti omluvit, jak jsem se k tobě choval, když jsme se viděli naposledy." řeknu a pohlédnu ji do očí aby viděla, že to myslím skutečně vážně. Doufal jsem v jisté odpuštění smíření a přátelství, ale po její prvotní reakci jsem čekal spíše nějaká kousavá slova, která jsem věděl, že bych si vskutku zasloužil.

← Zlatý les

Bezcílně jsem zamířil na území smečky. Netušil jsem, co tu budu dělat. Po setkání s Ahvaryanem jsem navíc měl pocit, že o smečce vlastně nic nevím a smutné bylo i to, že toho moc nevěděl ani on. Tak nějak jsem trochu nechápal, jak otec mohl tohle dopustit. Spousta členů se mezi sebou neznala a ani hlavní lovec vlastně nevěděl nic moc o postaveních. Lehce si povzdychnu.
Asi bych takhle bloudil územím hodně dlouho, ale pak mě do čumáku plácnul velice známý pach. Nastražím uši a rozhlédnu se. Byla to Sill. Sestra, které jsem toho jako mladší tolik vyčítal a tolik jsem ji záviděl pozornost otce... V jednu chvíli jsem ji dokonce neuvěřitelně moc nenáviděl. Tedy až do chvíle, než jsem poznal Blinda. Blind, kéž by tu se mnou byl a mohl mi občas poradit! Třeba teď... Jak jen s ní mám asi začít mluvit po tom, co jsem ji tolik moc odmítal?
Ale bylo třeba s ní promluvit. Nechtěl jsem promařit stejnou šanci, jako s matkou, kterou jsem zastihl už mrtvou. Možná i proto se s lehce svěšenou hlavou vydám směrem, odkud jsem Sill cítil.
Když už ji mám konečně na dohled, pomalu se zastavím. "Ahoj Sill..." můj hlas zněl smutně, nejistě a hlavně dost provinile.

← Tichá zátoka

Cesta zpět do Zlatého lesa probíhala mlčky. Byl jsem za to na jednu stranu vskutku rád, protože jsem asi potřeboval být chvíli se svými myšlenkami. Možná by bylo fajn mě i rozveselit, ale Ahvaryan vypadal spíše jako tišší typ, který úplně neví, co si s mou náladou a tím, co se v posledních pár dnech stalo počít. Nezazlíval jsem mu to, sám jsem netušil, co se sebou.
Vlk navíc vypadal také zamyšleně a tak jsem ho chtěl v jeho myšlenkách rušit. A tak jsme oba mlčky šlapali a krajina se nám ze zátoky změnila v les, ve kterém se skýtalo území naší smečky. Ticho by asi vydrželo o dost déle, kdyby náhle Ahvaryan nepozměnil trochu směr a nerozloučil se se mnou. Vlastně ani nečekal, až mu odpovím a vydal se dál. Zastavím se a přeci jen na něj ještě zavolám na rozloučenou. "Tak třeba někdy příště, rád jsem tě poznal." má slova se nesla za vlkem, který evidentně někam pospíchal. Já zůstal sedět a přemýšlet, co vlastně teď.
Když na nic nemohu přijít, rozhodnu se, že by bylo asi dobré vrátit se přímo na území smečky...

→ Území Zlaté smečky

Odpověď Ahryvana mi trochu vykouzlila úsměv na tváři. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo vlastně nic moc netušil. Už jenom podle mého výrazu bylo vidět, že mu to nijak nevyčítám. Trochu mi přišlo zvláštní, že ani vlci ve smečce s tak vysokým postavením vlastně nic moc netušili... Z nějakého důvodu mi to nepřišlo úplně správné. Už jenom proto, že kdybych Ahryvana nepotkal, jak bych věděl, kdo by mi pomohl třeba s lovem? Nebo kdybych narazil na stopu nějakého většího zvířete, co by se dalo ulovit ale ve více vlcích, za kým jít?
Na další slova proto jen opět pokývu hlavou a pozorně ho poslouchám, možná trochu zachmuřený kvůli přemýšlení. "Asi máš pravdu... asi každý ví, co má dělat... i tak si myslím, že by bylo lepší, kdyby se členové smečky lépe znali... nebo alespoň aby všichni znali třeba právě tebe, jakožto hlavního lovce." řeknu a pomalu se protáhnu. Seděl jsem tu přeci jen už poměrně dlouho.
"To ano.. promluvit si s otcem... To je trochu těžší, než se zdá." povzdychnu si spíše pro sebe a podívám se ještě jednou na chvíli na vodu, než kývnu na otázku vlka.
"Asi bych se měl vrátit, dobrá." odpovím na jeho otázku ohledně návratu na území smečky a pak se vydám pomalu za ním.

-> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Pozorně jsem poslouchal slova Ahryvana, jak se představil. Přidal i další zajímavé informace, že je hlavní lovec. Zahledím se do dálky, kolik jsem o smečce ještě nevěděl? Nevěděl jsem nic. Netušil jsem nic o postaveních, jen že můj otec je alfa a máma byla také. A navíc tu byl ještě hlavní lovec?
Podívám se zpět na vlka a pokývu hlavou. "Velice rád tě poznávám. Těší mě, že již znám hlavního lovce smečky... Asi jsem trochu chyběl u nějakého osvětlení, jak to ve smečce pořádně funguje. Můžeš mi to prosím nějak vysvětlit? Do teď jsem netušil, že někoho jakožto hlavního lovce máme." řeknu s mírným nejistým úsměvem. Musel jsem vypadat jako tupec, ale od koho jsem se to měl pořádně dozvědět? S otcem jsem pořádně mluvil až po smrti Blinda... A matce jsem se nestihl přijít ani omluvit za to, že jsem s ní nestrávil více času.
Můj úsměv už i jen kvůli všem těm okolnostem byl také smutný. "Já, skutečně se omlouvám, že toho o smečce vím tak málo." vskutku mě to mrzelo a tak sklopím provinile hlavu.

Vlk evidentně podle odpovědi tušil, kdo jsem a to mi tak nějak potvrdilo, že jsem ho ve smečce už opravdu viděl. Sleduji, co udělá a když si sedne kus ode mě a pohlédne na moře, stočím pohled směrem k té mase slané vody také. Bylo tu příjemné ticho a klid a m pocity jako by plynuly krajinou a pomalu se rozplývaly kdesi v dáli.
Na další slova jen pokývu hlavou. Těšilo mě, že smrt mé matky zasáhla přeci jen i jiné vlky. Už jenom proto, že zpočátku se zdálo, že u jejího pohřbu bude vlastně jen rodina a pár vlků navíc. Nakonec se jich přeci jen objevilo víc a tenhle vlk byl tedy mezi nimi.
Stále to byla zvláštní rána, stále to bolelo... Co mě však mrzelo nejvíc bylo to, že kdykoliv jsem si ji snažil vybavit, měl jsem před očima už je její mrtvé chladné tělo. Mrzelo mě, že jsem se k ní nedostal dřív. Potřeboval jsem si se svými sourozenci i rodiči promluvit. S Merlin jsem se sblížil víc, než jsem očekával. Prošla si evidentně svým a bylo to pro ni nejspíše stejně bolestivé jako pro mě byla smrt strýce.
Zvednu pohled na nebe a lehce přimhouřím oči kvůli slunci, které vysvitlo. Doufal jsem, že pokud existuje něco po smrti, setkali se tam má matka se strýcem a já je tam jednou také najdu, až nadejde můj čas. Moc jsem toužil si s nimi ještě alespoň jednou promluvit. S oběma. Hlavně jsem chtěl jednou strýci říct, že mu za vše děkuji... a že jsem se snažil řídit jeho radami.
Zhluboka se po té delší chvilce ticha nadechnu a pohlédnu na vlka. "Smím se zeptat na tvé jméno?"

Vlk si mě také hned všiml a vydal s směrem ke mně. Také jsem mu byl nejspíše povědomý, což potvrdil i následnou otázkou. Jen lehce kývnu. "Jsem Deiron, syn Aetase a Athai." řeknu. Nebál jsem se říct, kdo přesně jsem, o tomhle vlkovi jsem si byl téměř 100% jistý, že je skutečně ze Zlaté.
Při zmínce jména matky mi v dvoubarevných očkách probleskne jistá bolest a zlost. To však hned opět zmizí pod masku mého sebeovládání. Pohlédnu letmo na nebe a přemýšlím, proč mě musel opustit Blind a teď matka. V jejich smrti však byl veliký rozdíl. Strýc umřel kvůli mně, matka zemřela kvůli nějakému vlkovi. Podle všeho, co jsem slyšel, to musel být někdo z Chaosu. Merlin se však s někým z Chaosu znala a prý byl v pohodě.
Oklepu se, abych se vrátil do reality a smutně a omluvně se usměji. "Omlouvám se... jsem z toho všeho ještě stále trochu mimo." omluvím se za svou nezdvořilost a myšlenkovou nepřítomnost vlkovi.

← Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Hlavu jsem měl skloněnou a výraz trochu zamrčený. Stále jsem měl na paměti slova mé sestry. Pomsta nám mamku nevrátí. A co víc, další krveprolití způsobí opět jen další krveprolití. Navíc... byl jsem až příliš slabý. Příliš slabý oproti Merlin a i Sill, kterou jsem na chvilku zahlédl. A kde byl konec Atrayovi? To jsem nevěděl. Dlouho jsem ho neviděl. Skoro jsem začínal mít pocit, že si budu mít nejblíž asi s Mer. Už jenom po tom, co jsme spolu museli řešit a jak se k tomu postavit,, protože otec byl příliš zarmoucen. Pak to sice převzal...ale...
Oklepu se a rozhlédnu se kolem. Mé nejisté smutné a možná i trochu naštvané kroky mě zavedly na místo, kudy jsem probíhal už tolikrát. Byl tu nádherný klid. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se. Jediné, co tu chybělo, byla sladká voda. Už jsem netušil, kdo že mě tu poučil o slané vodě, ale tahle se rozhodně pít nedala.
Zavřu na chvíli oči a díky klidu tohoto místa na chvíli potlačím veškerý hněv. Asi bych takhle zůstal ještě chvíli kdyby mě do nosu necrnknu povědomý pach. Nedokázal jsem ho přiřadit, ale pasivně jsem ho znal. Když otevřu oči, zahledím se na vlka se zvláštními pírky. Od vidění jsem ho znal... byl ze smečky, ale nejspíše jsem nikdy neměl tu čest se s ním nějak pobavit více.