Příspěvky uživatele

< návrat zpět

K mému překvapení Sill mlčela, neřekla ani slovo. Jen ji hledí mlčky do očí a zastříhám lehce ušima, když se objeví chlupatá lasice u mé sestry. podle všeho k ní patřila. Lehce naklopím hlavu na stranu, ale pak zpět přesunu pohled na sestru.
Sill pak kýve hlavou a v tu chvíli se o mě opřel navíc vítr snad jako upozornění, že mám jít skutečně za ní a tak jsem tedy šel. Již mlčky jsem vyrovnal krok s ní, abych šel p jejím boku. Ten vítr, musela to být magie. Mer i Sill musely vskutku zesílit, kdežto já? Stále jsem byl v podstatě na začátku cesty, ale hodlal jsem je jednou dohnat. Už jenom roto, že i když jsme teď neměli úplně nejlepší vztahy, pamatoval jsem na slova strýce. Rodina byla velmi důležitá a já své sourozence uvnitř srdce miloval... a to i ve chvílích, kdy jsem právě Sill v hlavě možná až nenáviděl.
Nechal jsem se dovést až na vyvýšeninu s poměrně hezkým výhledem. Sednu si vedle své sestry a zadívám se na zátoku, která odtud byla vidět. Bál jsem se začít cokoliv říkat, ne strachem ze sestry, ale spíše právě provinilostí, kterou jsem cítil. Pak jsem však ucítil, jak se ě dotkla Sill ocasem. podívám se na ní a pak na zátoku. Bral jsem to jako pobídku k tomu, abych mluvil. Když už nic jiného, alespoň mě vyschne.
Zhluboka se tedy nadechnu. "Moc mě mrzí, jak jsem se k tobě choval jako vlče. Vše to bylo kvůli tomu, že jsem... hrozně toužil po pozornosti otce a tu jsi tehdy vlastě sebrala celou ty. Vinil jsem tě za to... a... moc mě to mrzí. Bylo těžké všechno pochopit... proč si otec všímal jen tebe, matka neustále někde byla a pak nebyla... Strašně mě mrzí, že jsem tě úmyslně přehlížel a možná až nenáviděl Sill. Dával jsem ti za vinu něco, za co jsi nemohla a opravdu mě to mrzí." lehce přešlápnu z nohy na nohu a opět se nadechnu, abych pokračoval. Bylo vidět, že ta slova jsou opravdu od srdce a dle mého hlasu bylo už i poznat, že nečekám nějaké odpuštění, ne... kvůli tom jsem za ni nepřišel. Chtěl jsem ji to všechno říct, promluvit si o tom s ní...
"Mrzí mě, že jsem si neuvědomoval, jak moc osamocená jsi byla i ty. Byl jsem slepě zanořen sám do vlastních myšlenek a začal jsem ve finále nenávidět celý svět kolem. Pak jsem potkal Blinda, našeho strýce a měl jsem s ním důležitou debatu o tomhle všem a... podařilo se mu mi otevřít oči." na chvíli se odmlčím a pohlédnu koutkem oka na sestru vedle sebe. "Nikdy jsem tě od sebe nechtěl odstrčit a přesto jsem to udělal. A vážně toho lituji. Nechci po tobě odpuštění, nedovolil bych si ho od tebe žádat, jen jsem... ti hle všechno chtěl říct. Chtěl jsem se ti omluvit, stejně jako matce. Jenže... tu jsem našel mrtvou dřív, než jsem si s ní stihnul promluvit. Promiň, že jsem tě na tom pohřbu vyignoroval, potřeboval jsem si utříbit myšlenky." opět na chvíli zmlknu a zahledím se na vodu v zátoce. "Jsem opravdu rád, že jsem tě tu potkal... jsem rád, že jsi mě vyslechla.. protože i když už teď je vlastně pozdě, mohlo by být pozdě ještě víc, úplně..." Poslední věta byla dost neohrabaná, ale lépe jsem to prostě vyjádřit jaksi neuměl.

Reakce sestry mě trochu překvapila, avšak nedalo se říct, že bych ji nečekal. Byla odtažitá, možná vnitřně i naštvaná za to, jak jsem ji přehlížel a jak jsem se k ní choval. Věděl jsem, že byla na pohřbu, chtěl jsem tam s ní mluvit, avšak v tu chvíli nějak nebyla nálad a ani moc příležitost. Dobře jsem si vzpomněl na slova Blinda, jak svých činů litoval a už teď jsem moc dobře věděl, že toho všeho lituji i já.
Přiblížím se ještě trochu víc a nespouštím ze své sestry oči. Dospěla, stejně jako my všichni. Její pohled jasně naznačoval, že očekává, co po ní vlastně chci. Nezazlíval jsem jí to, jen mi to bylo vskutku vnitřně velmi líto.
Polknu a donutím se přeci jen dojít ještě blíže k ní. S nádechem nabydu trochu sebejistoty a odhodlání. "Já... promiň že jsem si tě tehdy nevšímal moc na pohřbu... Chtěl jsem si s tebou promluvit. S tebou a matkou a tu jsem nalezl.. mrtvou." začnu pomalu s vysvětlováním. Opravdu jsem se snažil, aby viděla, že mluvím skutečně pravdu a stojím o debatu s ní a celkově o její přítomnost. "Chtěl jsem s tebou mluvit a především se ti omluvit, jak jsem se k tobě choval, když jsme se viděli naposledy." řeknu a pohlédnu ji do očí aby viděla, že to myslím skutečně vážně. Doufal jsem v jisté odpuštění smíření a přátelství, ale po její prvotní reakci jsem čekal spíše nějaká kousavá slova, která jsem věděl, že bych si vskutku zasloužil.

← Zlatý les

Bezcílně jsem zamířil na území smečky. Netušil jsem, co tu budu dělat. Po setkání s Ahvaryanem jsem navíc měl pocit, že o smečce vlastně nic nevím a smutné bylo i to, že toho moc nevěděl ani on. Tak nějak jsem trochu nechápal, jak otec mohl tohle dopustit. Spousta členů se mezi sebou neznala a ani hlavní lovec vlastně nevěděl nic moc o postaveních. Lehce si povzdychnu.
Asi bych takhle bloudil územím hodně dlouho, ale pak mě do čumáku plácnul velice známý pach. Nastražím uši a rozhlédnu se. Byla to Sill. Sestra, které jsem toho jako mladší tolik vyčítal a tolik jsem ji záviděl pozornost otce... V jednu chvíli jsem ji dokonce neuvěřitelně moc nenáviděl. Tedy až do chvíle, než jsem poznal Blinda. Blind, kéž by tu se mnou byl a mohl mi občas poradit! Třeba teď... Jak jen s ní mám asi začít mluvit po tom, co jsem ji tolik moc odmítal?
Ale bylo třeba s ní promluvit. Nechtěl jsem promařit stejnou šanci, jako s matkou, kterou jsem zastihl už mrtvou. Možná i proto se s lehce svěšenou hlavou vydám směrem, odkud jsem Sill cítil.
Když už ji mám konečně na dohled, pomalu se zastavím. "Ahoj Sill..." můj hlas zněl smutně, nejistě a hlavně dost provinile.

← Tichá zátoka

Cesta zpět do Zlatého lesa probíhala mlčky. Byl jsem za to na jednu stranu vskutku rád, protože jsem asi potřeboval být chvíli se svými myšlenkami. Možná by bylo fajn mě i rozveselit, ale Ahvaryan vypadal spíše jako tišší typ, který úplně neví, co si s mou náladou a tím, co se v posledních pár dnech stalo počít. Nezazlíval jsem mu to, sám jsem netušil, co se sebou.
Vlk navíc vypadal také zamyšleně a tak jsem ho chtěl v jeho myšlenkách rušit. A tak jsme oba mlčky šlapali a krajina se nám ze zátoky změnila v les, ve kterém se skýtalo území naší smečky. Ticho by asi vydrželo o dost déle, kdyby náhle Ahvaryan nepozměnil trochu směr a nerozloučil se se mnou. Vlastně ani nečekal, až mu odpovím a vydal se dál. Zastavím se a přeci jen na něj ještě zavolám na rozloučenou. "Tak třeba někdy příště, rád jsem tě poznal." má slova se nesla za vlkem, který evidentně někam pospíchal. Já zůstal sedět a přemýšlet, co vlastně teď.
Když na nic nemohu přijít, rozhodnu se, že by bylo asi dobré vrátit se přímo na území smečky...

→ Území Zlaté smečky

Odpověď Ahryvana mi trochu vykouzlila úsměv na tváři. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo vlastně nic moc netušil. Už jenom podle mého výrazu bylo vidět, že mu to nijak nevyčítám. Trochu mi přišlo zvláštní, že ani vlci ve smečce s tak vysokým postavením vlastně nic moc netušili... Z nějakého důvodu mi to nepřišlo úplně správné. Už jenom proto, že kdybych Ahryvana nepotkal, jak bych věděl, kdo by mi pomohl třeba s lovem? Nebo kdybych narazil na stopu nějakého většího zvířete, co by se dalo ulovit ale ve více vlcích, za kým jít?
Na další slova proto jen opět pokývu hlavou a pozorně ho poslouchám, možná trochu zachmuřený kvůli přemýšlení. "Asi máš pravdu... asi každý ví, co má dělat... i tak si myslím, že by bylo lepší, kdyby se členové smečky lépe znali... nebo alespoň aby všichni znali třeba právě tebe, jakožto hlavního lovce." řeknu a pomalu se protáhnu. Seděl jsem tu přeci jen už poměrně dlouho.
"To ano.. promluvit si s otcem... To je trochu těžší, než se zdá." povzdychnu si spíše pro sebe a podívám se ještě jednou na chvíli na vodu, než kývnu na otázku vlka.
"Asi bych se měl vrátit, dobrá." odpovím na jeho otázku ohledně návratu na území smečky a pak se vydám pomalu za ním.

-> Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Pozorně jsem poslouchal slova Ahryvana, jak se představil. Přidal i další zajímavé informace, že je hlavní lovec. Zahledím se do dálky, kolik jsem o smečce ještě nevěděl? Nevěděl jsem nic. Netušil jsem nic o postaveních, jen že můj otec je alfa a máma byla také. A navíc tu byl ještě hlavní lovec?
Podívám se zpět na vlka a pokývu hlavou. "Velice rád tě poznávám. Těší mě, že již znám hlavního lovce smečky... Asi jsem trochu chyběl u nějakého osvětlení, jak to ve smečce pořádně funguje. Můžeš mi to prosím nějak vysvětlit? Do teď jsem netušil, že někoho jakožto hlavního lovce máme." řeknu s mírným nejistým úsměvem. Musel jsem vypadat jako tupec, ale od koho jsem se to měl pořádně dozvědět? S otcem jsem pořádně mluvil až po smrti Blinda... A matce jsem se nestihl přijít ani omluvit za to, že jsem s ní nestrávil více času.
Můj úsměv už i jen kvůli všem těm okolnostem byl také smutný. "Já, skutečně se omlouvám, že toho o smečce vím tak málo." vskutku mě to mrzelo a tak sklopím provinile hlavu.

Vlk evidentně podle odpovědi tušil, kdo jsem a to mi tak nějak potvrdilo, že jsem ho ve smečce už opravdu viděl. Sleduji, co udělá a když si sedne kus ode mě a pohlédne na moře, stočím pohled směrem k té mase slané vody také. Bylo tu příjemné ticho a klid a m pocity jako by plynuly krajinou a pomalu se rozplývaly kdesi v dáli.
Na další slova jen pokývu hlavou. Těšilo mě, že smrt mé matky zasáhla přeci jen i jiné vlky. Už jenom proto, že zpočátku se zdálo, že u jejího pohřbu bude vlastně jen rodina a pár vlků navíc. Nakonec se jich přeci jen objevilo víc a tenhle vlk byl tedy mezi nimi.
Stále to byla zvláštní rána, stále to bolelo... Co mě však mrzelo nejvíc bylo to, že kdykoliv jsem si ji snažil vybavit, měl jsem před očima už je její mrtvé chladné tělo. Mrzelo mě, že jsem se k ní nedostal dřív. Potřeboval jsem si se svými sourozenci i rodiči promluvit. S Merlin jsem se sblížil víc, než jsem očekával. Prošla si evidentně svým a bylo to pro ni nejspíše stejně bolestivé jako pro mě byla smrt strýce.
Zvednu pohled na nebe a lehce přimhouřím oči kvůli slunci, které vysvitlo. Doufal jsem, že pokud existuje něco po smrti, setkali se tam má matka se strýcem a já je tam jednou také najdu, až nadejde můj čas. Moc jsem toužil si s nimi ještě alespoň jednou promluvit. S oběma. Hlavně jsem chtěl jednou strýci říct, že mu za vše děkuji... a že jsem se snažil řídit jeho radami.
Zhluboka se po té delší chvilce ticha nadechnu a pohlédnu na vlka. "Smím se zeptat na tvé jméno?"

Vlk si mě také hned všiml a vydal s směrem ke mně. Také jsem mu byl nejspíše povědomý, což potvrdil i následnou otázkou. Jen lehce kývnu. "Jsem Deiron, syn Aetase a Athai." řeknu. Nebál jsem se říct, kdo přesně jsem, o tomhle vlkovi jsem si byl téměř 100% jistý, že je skutečně ze Zlaté.
Při zmínce jména matky mi v dvoubarevných očkách probleskne jistá bolest a zlost. To však hned opět zmizí pod masku mého sebeovládání. Pohlédnu letmo na nebe a přemýšlím, proč mě musel opustit Blind a teď matka. V jejich smrti však byl veliký rozdíl. Strýc umřel kvůli mně, matka zemřela kvůli nějakému vlkovi. Podle všeho, co jsem slyšel, to musel být někdo z Chaosu. Merlin se však s někým z Chaosu znala a prý byl v pohodě.
Oklepu se, abych se vrátil do reality a smutně a omluvně se usměji. "Omlouvám se... jsem z toho všeho ještě stále trochu mimo." omluvím se za svou nezdvořilost a myšlenkovou nepřítomnost vlkovi.

← Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Hlavu jsem měl skloněnou a výraz trochu zamrčený. Stále jsem měl na paměti slova mé sestry. Pomsta nám mamku nevrátí. A co víc, další krveprolití způsobí opět jen další krveprolití. Navíc... byl jsem až příliš slabý. Příliš slabý oproti Merlin a i Sill, kterou jsem na chvilku zahlédl. A kde byl konec Atrayovi? To jsem nevěděl. Dlouho jsem ho neviděl. Skoro jsem začínal mít pocit, že si budu mít nejblíž asi s Mer. Už jenom po tom, co jsme spolu museli řešit a jak se k tomu postavit,, protože otec byl příliš zarmoucen. Pak to sice převzal...ale...
Oklepu se a rozhlédnu se kolem. Mé nejisté smutné a možná i trochu naštvané kroky mě zavedly na místo, kudy jsem probíhal už tolikrát. Byl tu nádherný klid. Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se. Jediné, co tu chybělo, byla sladká voda. Už jsem netušil, kdo že mě tu poučil o slané vodě, ale tahle se rozhodně pít nedala.
Zavřu na chvíli oči a díky klidu tohoto místa na chvíli potlačím veškerý hněv. Asi bych takhle zůstal ještě chvíli kdyby mě do nosu necrnknu povědomý pach. Nedokázal jsem ho přiřadit, ale pasivně jsem ho znal. Když otevřu oči, zahledím se na vlka se zvláštními pírky. Od vidění jsem ho znal... byl ze smečky, ale nejspíše jsem nikdy neměl tu čest se s ním nějak pobavit více.

Tělo bylo pohřbeno, dokonce přišli konečně i další vlci smečky. Nechápal jsem, že jim to tak trvalo po tom otcově vytí. Ale... mohli být dost daleko na to, aby to třeba neslyšeli. Vše bylo možné. Pohřeb mé matky se nějak vlekl a já... Bylo mi zle. Bylo mi zle za to, že někdo Athai zabil. Dýmal mnou stále vztek. Potřeba se mstít, ale pamatoval jsem si na slova Merlin, která jsme si vyměnili, když jsem sem doběhl.
Pomalu se rozhlédnu. Kde vůbec byla má sestra? Nejspíše už odešla. Nedivil jsem se. Zhluboka se nadechnu a podívám se na nebe prosvítající mezi větvemi stromů. Přimhouřím lehce oči. Musel jsem být chvíli opět sám. Zazdít potřebu pomsty. Netušil jsem, kam odešla Merlin. Nějak jsem měl potřebu ji najít a na druhou stranu jsem věděl, že tomu musím dát chvíli čas. Vzpomněl jsem si i na strýce. Na pohřbu museli být i další sourozenci, jen jak jsem byl myšlenkami pryč, asi jsem je propásnul. Teď by stejně asi nebyl dobrý nápad řešit naše vztahy... na to jistě bude ještě příležitost.
Naposledy se zadívám na hrob matky a pak se pomalu mezi stromy vypařím pryč...

→ Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Aly, Sisi, Mer

Bylo divné o mrtvé matce smýšlet jen jako o čisté mrtvole. Na jednu stranu mi to přišlo jako nejvíc snesitelné řešení mého trápení se s tím, že je mrtvá, na druhou stranu jsem měl tak nějak pocit, že je to možná trochu... neuctivé? Ale jak jinak jsem to měl brát, aniž bych puknul žalem, nebo se nezhroutil jako otec? Ano, bolelo mě to k roztrhání hrudi, ale momentálně jsem měl jiné věci na řešení a to třeba i myšlenku na to, kde je k sakru zbytek smečky, aby se šel rozloučit s mrtvou alfou. Dalším bodem k soustředění byla pomoc při tažení mrtvoly ven z úkrytu. Radši jsem si nechtěl představit výraz otce, když mu Merlin sebrala tělo. Bylo to na jednu stranu dobře, na druhou stranu jsem s ním soucítil. Dalším bodem, který si vyžadoval mou pozornost, byli ostatní vlci, teda především dvě sestry a další dvě vlčice, z nichž zde zbyla jen Alyanna a Sisi. Ty našly skvělé místo.
Jen jim potvrdím, že místo vybraly dobré. Na další otázku Alyanny však lehce zavrtím hlavou. Když Merlin také prohlásí, že nepotřebujeme, trochu smutně se na Alyannu usměji. byl to můj první úsměv od celé téhle sešlosti. Bylo však v něm tolik bolesti, prázdnoty a smutku... možná i zmatení z mých myšlenek, že se to úsměvu skutečně jen vzdáleně podobalo. "Běžte prosím začít hrabat jámu, tělo tam dotáhneme s Mer." řeknu k nim a podívám se na svou sestru, která dotáhla tělo plně ven.

Merlin, Sisi, Alyana

Aileen se nakonec sebrala a šla s Akiko. Stále jsem byl trochu vykolejený z toho, že ačkoliv byla o docela dost starší než my, chovala se daleko více jako vlče. Ale... kdo ví, čím si vším prošla? My si prošli svým a udělalo to z nás vlky jací jsme byli. Merlin táhla matku a když jsem ji viděl, na chvíli jsem musel odvrátit zrak. To však Merlin náhle zavolala, abych ji pomohl. Otočím se na ní a pomalu vklouznu částečně ještě do úkrytu za ní a čapnu mrtvé tělo. Ten pocit byl... divný. Tělo bylo už dávno studené, krev už dávno zaschlá... barvila na místě ran matčinu bílou srst do ruda až hněda. Její srst... stále byla hebká, i když místy slepená právě krví.
Při těch poznatcích se mi lehce naježí hřbet na zádech... bylo to... divné. Opravdu divné. Jen se zamračím a pak zaberu spolu s Merlin a vytáhneme mrtvé tělo ven. Vlastně jsem se snažil si úplně nepřipouštět, že je to tělo matky. Byla to mrtvola. Kdybych si to takhle v hlavě nepřebral, asi bych s jejím vytažením měl docela velký problém. Už mě napadaly pomalu i děsivější myšlenky, ale ty naštěstí zahnala druhá starší sestra, Alyanna a pak Sisi, které byly najít místo. Podívám se na ně a pak na místo, které naznačili. Mer mezitím dotáhla matku ještě více z úkrytu. Já její tělo pustil na malou chvíli už jenom kvůli těm dvěma. Pomalu kývnu. "Myslím si, že to je dobrý nápad. Myslím, že jste vybraly dobře." odpovím a podívám se na Mer a na tělo mat... na mrtvolu.

Nevražvost mezi přítomnými se přeměnila spíše na bolest a smutek, které rozhostila zpráva o Athaině smrti a návrhu Merlin ji důstojně pohřbít. Nechal jsem k sobě se tisknout svojí sestřičku a trochu mě překvapila reakce starší sestry, kterou jsem znal Aileen. Alyanna se snažila být silná stejně jako oni. Mrzelo mě, že na první setkání nebyla lepší příležitost a že se mezi námi kvůli názorům a chování možná vztyčila nějaká stěna, doufal jsem však, že ta stěna půjde v budoucnu třeba i nějak shodit.
Aileen se ke mně přisunula a s pláčem se ke mně přivinula do jistého objetí. Byl jsem z toho trochu vykolejený, protože jsem to od staršího sourozence nečekal, ale rozhodně jsem ji v tom nebránil a tak nějak i trochu omluvně se o ni otřu. Nikdy jsem ji tam nechtěl nechávat samotnou... ostatně jako už nikdy nikoho ve svém životě, na kom mi bude záležet.
Otřu se pak ještě jednou o Merlin, abych ji jemně dokázal, že na ni též nezapomínám a že vím, jaké nese břímě, i když se snaží být silná, možná trochu ledová, ale... věděl jsem, že to je tak trochu její obrana před světem.
Pohlédnu na zbytek přítomných. Mrzelo mě, že víc vlků nepřišlo. Tak nějak to i bolelo a sžíralo mě to. Možná v tom byl i vztek? Nejspíše. Rozhodně jsem čekal, že alfa jako je můj otec, který pro smečku dělá vše, si zaslouží více pozornosti, konkrétně při takovémhle srdcervoucím vytí, které vydal. Mezi tu dobu se snesla navíc noc, avšak jako by nebe schvalovalo plán pohřbít matku, měsíc a hvězdy díky čisté obloze osvětlovaly okolí velmi dobře. Možná to vypadalo díky lehkému prosvítání měsíce mezi listy stromů až kouzelně. Pohlédnu na oblohu a na chvíli se vytratím. Bylo zvláštní, jak se příroda velice rychle smiřovala s odchodem tvorů... Jako by se nic nestalo, všude byl hrobový klid. Slunce se nezastavilo, měsíc a hvězdy na obloze stále zářily,...
Trochu zatřepu hlavou a pohlédnu na ostatní a kývnutím jim poděkuji za návrh, aby se šli podívat po květinách. Mer se pak rozhodla, že od otce odtáhne mrtvolu naši matky. Nakročím, že bych ji pomohl, ale při pohledu Merlin na mě se zastavím a opět jen kývnu. Chápal jsem její vzkaz, měl jsem hlídat, dokud se nevrátí.
Postavím se tedy zpět před úkryt a s polknutím poslouchám zvuky, jak Merlin táhne mrtvé tělo. Když je konečně venku a na matčino tělo dopadnou paprsky měsíce, musím odvrátit pohled. Ne, že by se mi z toho dělalo zle, spíše se ve mě vzedmul vztek a touha po pomstě, kterou jsem však i díky uhnutí pohledu velice rychle potlačil. Zhluboka se nadechnu a podívám se opět na tělo matky a pak na zbylé. "Osobně nevím, které místo by bylo vhodné k jejímu pohřbu, ale měla by zůstat na území smečky, aby za ní každý člen smečky mohl dojít a aby se nenašel nějaký vlk, který by hrob nějak zneuctil." řeknu nakonec a pomalu se rozhlédnu po nejbližším okolí. Také mě zajímalo, jak chceme hrob vykopat. Ještě nemrzlo, ale i tak půda vlivem teplot nebyla nejměkčí. Podívám se nejistě na Merlin v jisté naději, že má nějaký nápad třeba i s nějakou magií, který by nám mohl usnadnit práci.

Možná jsem byl trochu tvrdý, ale... samotného mě spalovala bolest a snažil jsem se být hlavně oporou Merlin, která to z nás nesla nejhůře, ačkoliv to na ni bylo vidět nejméně. K tomuhle zjištění mi stačila ta malá chvíle, kterou jsme pro sebe předtím měli. Tak nějak jsem pochopil, že Blind měl pravdu. Nebyl jsem jediný, kdo to měl těžké jako vlče. Já alespoň chvíli s mámou byl, Merlin tehdy odešla, zůstala sama a jak to dopadlo? Má jizvy na těle i na duši. Možná i proto jsem vystupoval tvrději než jsem musel.
Jen zůstanu pevně stát, i když mě trochu rozklíží to, co řekla Aileen. My jsme ji tam nenechali... alespoň já ji tam nenechal, sám jsem pak utekl, sám jsem pak byl s Blindem, kterého většina z přítomných ani neznala, protože se snažil držet dál a napravit své chyby...
Pevně stojím v trochu ochranitelské póze i když promluví Merlin. I když její slova dokázala propálit díru do duše, jako by byla ledová, já cítil, jak se ke mně pomalu tiskne. Vnímal jsem i tu lasičku, jak je chvíli naštvaná, jako by měla stejné pocity jako Merlin. Ale... tak nějak jsem věděl, že celkový hněv, co se odvíjí momentálně v těle mé sestry je jen pouhá obrana před bolestí, co má uvnitř. Alespoň tak jsem si to vynaložil. Už jenom pro to, že při každém odmlčení se ke mně natiskla víc. A já tam stál, mlčky a v očích se mi zračila bolest a jakási něha vůči sestře, která byla silná natolik, aby dokázala starším sourozencům říct svůj názor.
Když si zaboří hlavu do mé srsti, jemně se o ni hlavou otřu v němém gestu, že jsem tu pro ni... a že ji skryju před světem, když si to bude přát. Podívám se na zúčastněné. "Aileen, mrzí mě, že jsme tehdy zmizeli s otcem... já... sám jsem se s otcem pohádal a odešel jsem pak s Blindem... nechtěli jsme tě tam nechat... Já tehdy viděl svět trochu jinak." snažím se nějak vysvětlit a objasnit chybu, které jsem tehdy nerozuměl a teď jsem ji tak nějak litoval. Bylo mu tak nějak jasné, že tohle možná až trochu nepřátelské chování je mohlo zaskočit, ale bylo způsobené hlavně bolestí a rozhodností nechat otce v klidu. Jemně se opět otřu o Merlin, aby věděla, že ji stále vnímám a že tu jsem pro ni a pak se zadívám na ostatní.
Chtěl jsem být alespoň trochu podobně silný jako Mer, která z nás toho viděla nejvíc a i se to na ni podepsalo. Byla silná, a já si ji vážil... jen naprosto lhostejného surového vlka by se takováhle záležitost nedotkla. "Bylo by dobré ji skutečně pochovat. Společnými silami. Už jenom proto, že na nás rodiče neměli moc času a věnovali čas smečce je znát, že dávali oba do smečky mnoho. Vždycky na úkor sebe samých. Blind tohle v našem otci viděl a proto vás k němu skutečně nechceme pustit. Otec musí někdy skutečně býti sobcem, alespoň v podobných případech... nemůže jen neustále utěšovat jiné aniž by sám dal najevo bolest." pomalu se nadechnu, dělalo mi problém znovu opakovat a dovysvětlovat slova Merlin, aby i sestry pochopily, že to není mířeno zle proti nim. Nebylo to mířeno proti nikomu. "Ani mě za ním Merlin nepustila... A jsem za to rád... už jednou mě utěšoval, když jsem mu přinesl zprávu, že Blind zemřel při záchraně mého života..." polknu, ta slova stále bolela, protože část mého ochranitelského já se rvala na kusy za to, že nejsem silnější, že jsem mu nemohl pomoci a že zemřel abych já mohl žít. "Jak jsem řekl, Aetas i Athai dělali pro smečku všechno na úkor sebe samých. Proto budeme rádi za každého člena, který pomůže naši matku pochovat." pohlédnu hlavně na sestry. "Budu rád, když nám pomůžete... a... jsme tu pro vás, i když to tak možná nevypadá."

//Oprava postu - patří jestě před Aileen//

Když se k nám konečně dostaly, poznal jsem alespoň jednu a o druhé jsem usoudil, že je to naše sestra. "Aileen..." řeknu a hlas se mi skoro zlomí, když se mi oči zaplní bolestí. Byly to naše sestry a já věděl, že je to bude nejspíše bolet stejně, jako nás. Byly s nimi ještě další dvě vlčice, nejspíše členky smečky. Aetasovo volání nejspíše mělo vliv skutečně na všechny a jakpak by ne? Zemřela jedna z Alf.
Vystupování mé druhé sestry se mi už tolik nelíbilo. Možná i proto trochu ochranitelsky popojdu lehce před Mer, abych jim ukázal, že za slovy mé sestřičky si stojím. Ač jsem věděl, že je to bude bolet nechtěl jsem, aby vlítly za otcem. V tomhle jsem Merlin chápal a stavěl jsem se za ní.
"Jsem Deiron a tohle je Merlin. Jsme také děti Aetase a Athai." odpověděl jsem Alyanně, i když ta to dávno musela vědět podle našich pachů. Tak nějak jsem ji chtěl dokázat, že i když je možná jako sourozenec starší, neměla by se nad náma povyšovat a rozhodně ne nad Mer, které připadla z nás dvou nejtěžší starost. Ona jediná viděla mrtvolu, ona jediná přesně věděla, co se stalo a ona to musela nést spolu s otcem.
"Athai... naše matka... je mrtvá." odpovím konečně na dotaz jich všech ať už vyslovený nebo skrytý v jejich očích. "Otec si přeje být sám... nedávno zemřel náš strýc a jeho bratr Blind... o to víc potřebuje chvilku pro sebe, ztratil až příliš blízkých... Ví, že tu jsme pro něj, ale... teď opravdu potřebuje být sám." hlas se mi občas lehce třásl, ale snažil jsem se být odhodlaný a statečný jako Merlin. Snažil jsem se, abych nevypadal jako troska zhroucená smrtí dvou svých příbuzných, které jsem oba miloval. I tak má bolest se zračila v mých dvoubarevných očích.