Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nervózně jsem přešlapovala z tlapky na tlapku a svým hadovitým jazykem si v tlamě přejížděla zuby. Až tak jsem byla nervózní! Pohledem jsem Rocka přímo hypnotizovala, opět jsem se snažila vycítit, co udělá a co si právě myslí, ale v jeho obrněné Soldierovské verzi to nešlo. Musela jsem tedy zase jen čekat...
Ledy se prolomily! Při vyslovení mého jména z Rockyho tlamy mi radostí poposkočilo srdce a já si konečně byla jistá, že už je vše při starém - když samozřejmě opomenu naše vzhledy... Oblíznutí jsem svému černému partnerovi s radostí oplatila a při objetí se mu ještě více přitiskla k hrudi. Bylo úžasné po tak dlouhé době cítit v kožiše Rockyho teplý dech, uklidňovalo to.
Sice jsem si s přivřenými víčky tuto situaci užívala, ale museli jsme co nejdříve využít možnosti odchodu, dokud jsme mohli. Na jednu stranu se mi nechtělo opustit přátele, na druhou stranu jsem však na Moisu měla smečku a HLAVNĚ! jsem musela porodit, což jsem tady rozhodně nechtěla. Na Rockyho slova jsem jen kývla a přistoupila k teleportu. ,,Zbohem přátelé, držte se!" Právě s těmito slovy jsem vstoupila do mezisvětového cestovadla, které mě už odnášelo zpět domů.

>>> Mois Gris (Úkryt Zlaté smečky, Zlatý les)

Intenzita kopání těch malých rošťáků v mém břiše se stále zvyšovala. Nebylo to však jediné, co rostlo... Zároveň se zvýšila i má zoufalost a obavy z toho, jak Rocky zareaguje. Když by si na mě totiž nerozpoměl, asi bych mohla rovnou požádat Electra o zabití a tak ukončit svůj život i životy těch drobečků. Destiny! Prober se! Nějak to dopadne, musíš být silná! Vynadalo mi svědomí. Mě to ale zvýšilo sebevědomí a celkově důvěru v sebe samu, byla jsem za to ráda... Někdy je vlk hold i za ten jindy otravný hlásek, který se zabydlel v jeho hlavě rád. Stejně jako já teď.
První dobrá zpráva byla, že mě Rocky nechal mluvit, druhý bod jsem však musela nechat na něm. Bylo jen jeho rozhodnutí, jestli mi uvěří či ne. Seděla jsem tedy hned po jeho boku, dívala se mu do očí a snažila se tam najít alespoň nějaký náznak odpovědi. Bohužel držel kamennou tvář, jediná možnost tedy byla se zase potopit do jeho krásných očí, tak jako dřív.
Z "tranzu", způsebeném Rockyho modrýma očima mě dostal až jeho pochybný tón hlasu. Na jeho otázku jsem nemusela odpověď hledat dlouho, tento okamžik se mi zaryl hluboko do mozku, nikdy na něj nezapomenu, nesmím! ,,Bylo to v krásném romantickém lese - Zauberwaldu - u jezera Long. Šli jsme tam na romantickou procházku a právě zde jsme si vyznali lásku. A žádost o tlapku jsem přijala, bez váhání!" Odpověděla jsem a přidala svůj typický úsměv. Snad jsem doufala, že i úsměv na mé tváři mu pomůže si vzpomenout a uvěřit mi. Jestli ale pomůže nevím, to se musím nechat překvapit.

Texas mě asi neslyšel a tak odešel jednou z chodeb. Mind nic neříkal a mě ukrutně bolelo břicho. Hladem to dle mého nebylo, to by mi v něm kručelo, mně to v něm spíše házelo. Sedla jsem si, chtěla jsem zpátky domů, nic dobrého mi ta cesta sem nepřinesla, akorát jsem tlustější, větší, nevrlejší a vysílená.
---
Z ničeho nic jsem se objevila v úplně jiné místnosti, byla to jeskyně s různými výrůstky ze země a ze stropu. Byly jsme tu všichni 4 a jeden vlk v brnění. Při pohledu na něj mi zasvrbělo u srdce, jakobych ho znala... Hodila jsem to však za hlavu, nebylo taky na výběr. Proč? Ze stínů vystoupil Electro, přesně takový, jaký byl na hologramu. I ten černý vlk s brněním byl na hologramu..! Nepřítel! Proběhlo mi hlavou a pomalu jsem se začala připravovat na boj, když v tom Electro promluvil. Jeho slova jsem ale vnímala jen ze začátku. Pak jsem si totiž všimla, že si onen černý vlk sundal přilbu. Chtěla jsem mu vidět do tváře, chtěla jsem si ověřit, zda-li ho znám nebo ne. Zacouvala jsem tedy dozadu a za zády všech se posunula na kraj, kde jsem se zase zařadila. Odtud jsem měla jasný pohled do tváře obrněnce, na jeho krásně modré oči a..- Ztuhla jsem, kulila jsem oči a začala si vše uvědomovat. Jakoby se mi rázem rozsvítilo... Na všechno jsem si vzpoměla, od toho, jak jsem se dostala na Mois Gris až po lov s Rockym. ,,Rocky..!" Špitla jsem si zoufale pod vousy, vrátilo se mi totiž úplně všechno a tak jsem získala odpověď na nevolnost. Vždyť já čekám vlčata! Okolní dění mi bylo ukradené, mě se v hlavě zrovna prohánělo milion malých Destinek, které vymýšlely plány. Žádný však nebyl dobrý. Bylo mi jasné, že Rocky si na mě nepamatuje, takže bylo na mně, abych mu vrátila paměť. Jenže ani jeden z 1 000 001 Destininých mozků nic nevymyslel.
Myšlení jsem tedy strčila do povzdálí a zatím se vrátila zpět do přítomnosti. Electro právě mluvil o tom, že by jsme se měli vrátit, že je to jediné bezpečné řešení a já s vlčaty dostala dokonce i doporučení.
Při posledním slově - tedy 'vlčata!' - mi konečně docvaklo, co musím udělat. Přiskočila jsem tedy k Rockymu (odmítla jsem mu říkat Soldier, je to prostě Rocky a hotovo!) a hned zpustila: ,,Ehm... Asi si na mě nepamatuješ, ale prosím tě, vyslechni mě..! Mé pravé jméno je Destiny, nikoli Virago. Jsem obyčejná bíločerná vlčice a ty bíločerný vlk, můj partner! Žijeme na ostrově zvaný Mois Gris. Potkali jsme se na louce, tenkrát jsi mě málem zašlápl. Poté jsme spolu putovali a oběvovali náš nový domov, až jsme se dostali do Podzemí... Když jsme se z něj vyhrabali a nejspíše tak zachránili ostrov, šli jsme s Aetasem (který Podzemí také absolvoval) do Zlatého lase, kde nás také přijal do smečky. Po nějaké době jsme šli dál putovat po ostrově. Vyznali jsme si lásku a uzavřeli partnerství! Opravdu!!! Po nějaké době jsme se ale rozdelili, ty jsi mi šel najít potravu, ale stratil jsi se. Hledala jsem tě, ale marně... Až po dlouhé době jsme se setkali opět ve Zlatém lese. Netrvalo dlouho a přišla na scénu vlčata. Ta vlčata, kterým jsme rodiči a která teď chtějí ven! Novím sice, jak jsme se zde ocitli, ale bez tebe to nedokážu! Bez tebe nezvládnu na svět přivést naše potomky! Potřebuji tě mít u sebe... Rocky, prosím, řekni že jsi nezapoměl..!" Vybalila jsem na něj vše. Možná to znělo až hystericky, ale nebyl čas... Teď nebo nikdy...

Kameny se postupně kutálely dolů a hromada se stále zmenšovala. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si ani nevšimla, kam zmizel Wind, ale Mind mi každopádně pomáhal. Byl zesláblý a s poraněnou tlapou se mu to dělalo 0špatně, ale snažil se a to je důležité. Možná momentálně neoplýval silou, ale byl spoleh na jeho chytrost. Oba jsme se snažili, aby kamení nadělalo co nejmenší rámus, ale zkuste si to..! No, zkuste si říct balvanu, ať se skutálí úplně potichoučku a bez povšimnutí! No vidíte, nejde to...
I když jsem se snažila věnovat pouze hrabání, nemohla jsem si nevšimnout Mindova takřka neustálého pohledu mým směrem. Nejprve jsem si myslela, že se dívá na něco za mnou, ale po otočení jsem zjistila, že tam nic zvláštního není. Poté mě napadlo, že někde něco mám, ale po prohlédnutí svého těla jsem i tuto možnost zamítla. ,,Ehm... Co je?!" Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. Můj tón byl nechápavý a mírně nervózní, nerozuměla jsem tomu. Otázka byla položena a já se nechtěla dál zdržovat, snad odpoví. Teď mě čekal opravdu obrovský balvan. Zapřela jsem se do něj jak nejvíce to šlo. Tlapky mi ale podkluzovaly. Zaryla jsem se tedy do kamení drápy a vynaložila co největší sílu. Konečně se pohnul a za docela hlasytého zvuku se svalil na zem. Zadýchala jsem se a začalo mě bolet břicho. Pohupovalo se jako na vodě a neustále mě pýchalo v boku. Tedy alespoň jsem si myslela, že je to pýchání v boku, neměla jsem totiž ani tušení, že pod srdcem nosím malá stvoření. Mně jako Virago to bylo zatajeno... I přes nemalou bolest jsem však pokračovala, bylo to nutné.
Z celého závalu už zbývala maximálně metr vysoká hranice. Dala se lehce přeskočit a dostat se tak do jeskyně. Takto to bylo snad nejlepší, je potřeba si šetřit sílu, než aby jsme to tu odhrabávali do posledního kamínku. Když jsem hranici překonala, posadila jsem se a počkala na Minda. Zatím jsem se snažila ignorovat bolest v podbřišku a nabírala jsem sílu.
Mindova slova byla pravdivá, skutečně tu byla nemalá tma, vlastně nebylo vidět skoro na krok. ,,Musíme být co nejrychlejší a kdo ví, jak dlouho by jsme hledali jinou cestu a zda-li by jsme ji vůbec našli... Šla bych tudy..!" Rozhodla jsem a sama se divila, kde se ve mně taková slova vzala. Každopádně jsem si nemohla nevšimnout, že při otevření tlamy se v jeskyni udělá mírné světlo. Co to... Proběhlo mi nejprve hlavou, ale poté mi došlo, že za to můžou mé kyselinové sliny. ,,A můžu nám alespoň trochu posvítit!" Zahyhňala jsem se a s otevřenou tlamou se pomalu vydala chodbou. Nešla jsem rychle, aby mi Mind stíhal, ale ani ne pomalu, aby jsme se třeba nějak prozradili, prostě takovým akorátním tempem.
Cesta netrvala dlouho a já před námi zahledla siluetu vlka. Při přiblížení jsem zjistila, že je to náš ostnatý Texas. ,,Texasi?!" Zavolala jsem na něj, aby nám třeba nevědomky, že tu jsme neutekl. Konečně jsem mohla zavřít tlamu, bylo tu totiž světlo z pochodně upevněné na stěně. Byla tu křižovatka... 4 cesty, z toho jednou jsme přišli... Kudy ale teď?!

Z větší části již bylo dobojováno, tady určitě. Každý z nás byl domlácený, Mind vypadal dost strhaně, já však na svém těle nepociťovala žádné zranění, jen docela silné svrbění na hřbetě mezi řadou ostnů. Normálně bych si teď sedla a nohou se tam poškrábala, ale obrovské drápy by mi mohly jedině tak ublížit. Natočila jsem tedy hlavu a pohled jsem upřela na škrábanec, který mě tak svědil. Jak se tam vzal? Vždyť jsem nic necítila... Vykulila jsem na to oči, to mi hlava vážně nebrala. Nejspíše jsem teď vypadala komicky, ale co už... Z údivu mě dostal až vzdalující se hlas Spika. Vzhlédla jsem tedy před sebe a uviděla ostnáče, jak běží ke skalám. Zbláznil se? Prolétlo mi hlavou a rozhozeně jsem se podívala po ostatních. Svědící škrábanec byl teď vedlejší, důležité bylo zachránit Spika, za kterým se momentálně uzavřel vchod do skal. Pak si slovo vzal Wind. Naštvaně jsem na něj zavrčela, jak si tohle vůbec může dovolit říct?! Mind si ho však zase zklidnil a to lehce uklidnilo i mě. Nebudeme si nic nalhávat, chování Winda mě opravdu vytáčelo, když by jsme tu byli jen mi dva, už bych si to s ním vyřídila. Ať už fyzicky nebo psychicky...
Další slova Minda mě docela zaskočila, nechápala jsem, proč nechce pomoct od všech, ale věřila jsem mu, myšlenky v hlavě má očividně dobře uspořádané a promyšlené. ,,Dobrá." Kývla jsem mu a poklusem - který v mém případě způsoboval lehounké otřesy země - jsem se za nimi vydala.
Dorazili jsme k zasybanému vchodu, který právě teď věznil našeho ostnatého společníka. Už-už jsem se nadechovala, že zakřičím, jestli je v pořádku, ale poté jsem ten všechen nashromážděný vzduch zase hezky rychle vydechla. Došlo mi totiž, že bych tak akorát přivolala nechtěnou pozornost a Spike by mě třeba ani nemusel slyšet, kdo ví, jak je ta hromada kamení široká. Mysly... Mysly..! Dělej, mysli!!!........... MÁM TO! A co je ten "úžasný" nápad? Rozhodla jsem se ty balvany odvalit. Bylo mi jasné, že to bude stát hodně úsilí, ale jinak se tam prostě nedostaneme... Vyskákala jsem tedy na vršek závalu a kámen po kameni jsem svalovala dolů. Některý šutr byl těžší, jiný zase lehký, náročné to však bylo i pro mě, jakožto momentálně hodně silnou vlčici.

Dest: 6
Ress: 13

Tlapku poprosím k Ressovi ^^ A všem gratuluji! :)

Všechnu svou sílu jsem dávala do udržení robota, který byl před chvílí nabodnut na Spikových ostnech. Celou dobu sebou cukal, když v tom najednou přestal. Chtěla jsem ho ještě pro jistotu držet, když by se znovu probral, ale nedovolila mi v tom nastávající situace, kterou stručně popsala Thal - ROBOTI! A pak ještě slova Spika, který nademnou zrovna proletěl vzduchem s varováním na robota, který se na mě chtěl vrhnout. Já sama bych si ho nevšimla a byla bych tak v bojové nevýhodě, ale on se o něj už postaral. ,,Díky!" Křikla jsem na něj a co nejrychleji jsem vstala, jelikož se na nás řítil další robot. Ve chvíli, když to nečekal jsem vyskočila a celou svou vahou jsem na něj dapadla. Zaskřípalo to v něm a pomačkalo mu to tak plech. Zakousla jsem se mu do krku a kus plechu mu tak vyrvala. Nebyl to ale jen plech, co jsem teď měla v tlamě, byla to i hromada drátů. Vyplivla jsem je a poté mu do rány vplivla několik svých slin. Z drátů se zakouřilo a postupně roztaveny kyselinou zmizely.
Nejslabším místem robotů je guma, vedou v ní všechny dráty a dá se lehce poničit... Vzpomněla jsem si na informaci, která nám běžela v 'dokumentu' a rozhodla jsem se podle ní změnit svou bojovou taktiku. Dalším třem robotům jsem poničila zubama a slinama gumu s dráty. Začínalo to tu vypadat jako pohřebiště, naštěstí pro nás tu však ležela jen těla robotů, nikoli naší skupiny.
,,Jste oba v pohodě?!" Zeptala jsem se Spika a Chem, Reduce šel pomoci Mindovi s Windem, zbyli jsme tu tedy jen mi tři. Neměla jsem čas se ohlížet, zda-li jim nic není, bylo teď zapotřebí zničit tuto skupinu robotů a jít pomoci druhé trojičce. ,,Měli by jsme jim jít pomoci, tady jsme už hotovy..." Řekla jsem jim po zničení dalších dvou robotů.
Už jsem zde žádné neviděla, rozběhla jsem se tedy na pomoc Redovi (Reduce), Spikovi a Mindovi pomoci s roboty, kteří byli u nich. I zde jsem používala techniku zničení gumy, byla mnohem rychlejší a efektivnější než ničení plechu a tady rychlest vítězila. Bylo zapotřebí zničit co nejvíce robotů a já tuto úlohu zatím plnila dle mého dobře.

//pro mě za mě...

Stále jsem ležela zakousnutá do robota. Neprojevoval žádnou známku života a tak jsem svou první malou misi mohla považovat za úspěšně dokončenou. Za svými zády jsem zaslechla pochvalný hlas. Pustila jsem robota a otočila jsem se po onom hlase. Stála tam Chemistry a usmívala se na mě, i já jsem jí věnovala děkovný poloúsměv. Ptáte se, proč jen poloúsměv? Pokuste se plně usmát s takovou tlamou plnou zubů, vždyť by to vypadalo spíše jako škleb... Chvíli po Chemistry se ozval další hlas, tentokrát Reduceho hlas, který byl ve své zmenšené verzi za mnou. ,,Ano, v pořádku..." Ujistila jsem ho a také se lehce pousmála. Jeho další slova jsem ignorovala, pro jistotu jsem chtěla ještě zůstat u robota. otočila jsem se zpět na svou oběť a skenovala ji pohledem, zda-li se opravdu vůbec nehýbe, či ještě nějaké ty známky života vyjadřuje. Z mého 'skenování' mě vyrušil další hlas, tento šel z podvlaku. otočila jsem se a tam jsem viděla toho ostnáče... Ehm.. Spika. ,,Už jsem ho zmákla, no..." Zavtipkovala jsem k jeho osobě a nastražila svá velká ušiska k jeho dalším slovům. ,,Taky si myslím, určitě je to vyslanec Electra nebo nějakého jeho poskoka..!" Dala jsem mu za pravdu se souhlasným pokýváním hlavou.
I Spike se vrátil stejnou cestou, jakou přišel - pod vlakem - zpět ke skupině a já se nakonec též rozhodla, že tu nebudu zdržovat a taky za nima půjdu. Co nejnenápadněji a nejrychleji jsem zase oběhla vlak, sice to s mým tělem moc nešlo, ale snaha se snad cení.
Když jsem se dostala k nim, usmála jsem se na ně a naslouchala jejich slovům. Wind z nás neměl radost, ale Mind v nás naštěstí stále věřil... Musí ale pochopit, že probudit se s úplně novým tělem a hned dělat zázraky nejde! Nechtěla jsem se zase naštvat, ale toto mi trochu vadilo...
Z mého přemýšlení mě dostala jakási tíha na zádech a pak lehké štípnutí na krku. Podívala jsem se na to místo a zjistila jsem, že tam mám lehce poničenou kůži. Najednou mě ta váha přestala tížit a já jen periferně viděla nějakého robota, jak skáče na Spika. Udiveně jsem se koukala, jak se nabodl na jeden z jeho ostnů, ale i tak ho dokázal nepěkně škrábnout. Z ničeho nic pak začal robot prskat a létaly z něj elektrické výboje. Může Spika zabít! proběhlo mi hlavou. Rychle jsem k němu přiskočila a podívala se na ležícího spolubojovníka. ,,Pokusím se ho oddělat, nehýbej se!" Řekla jsem mu se znatelným příkazem a pořádně zhlédla situaci. Po chvilce přemýšlení jsem robota vzala za tlapu a s co největší opatrností ho oddělala ze Spikových ostnů. ,,Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho a poté se podívala na robota. Zakousla jsem se do něj, začal se totiž opět trochu hýbat. Doufala jsem, že mi Spike nebo někdo jiný příjde pomoci, tento robot byl totiž silnější, mnohem víc silnější než robot, který nás sledoval, nemohla jsem ho totiž sama pořádně udržet...

A obrázek máme nakreslit nebo může být z netu?

I ostatní se postupně ptali Minda či Winda na různé otázky, ať už ohledně svých schopnostech, či toho, proč tu jsme. Mezitím se ten vlak, či jak se to jmenovalo čím dál tím víc přibližoval ke skalám. Nejspíše to byl cíl naší dosavadní cesty, ty, co se již zmiňovali... Jak se to jen... Zlaté! Přemýšlela jsem nad jejich jménem. Tím se mi rozpomnělo na život ve Zlatém lese a Zlaté smečce, té, kterou jsem tak milovala a takřka pořád se tam toulala... Bohužel však sama, úplně sama. Ať už to však bylo jakkoliv, má chtíč a potřeba ty trhliny zacelit se zvýšila zase o něco víc. Sice jsem nic moc neuměla, ale měla jsem silné tělo - jak jsem pochopila - a mohla jsem bojovat alespoň silou a jedovatou kyselinou. Při vzpomínce na kapalinu jsem si pro jistotu zase oblízla tlamu, aby se ten vlak nerozpadl, dřív než tam dojedeme. I přes své myšlenky jsem však poslouchala slova ostatních, zvláště mě však zaujala jedna z posledních slov Spika. I jemu se to nelíbí, vidíš Minde..!? Řekla jsem si v duchu a chápavě na Spika kývla, jako znamení, že jsem stejného názoru, že ani já nebyla ničím zásadním obdařena.
Pak nastola ticho, nikdo se už nikoho neptal a slovo si vzal opět Mind. Jeho první slova mířená na mě se mi vůbec, ale VŮBEC nelíbila. To co jsem řekla, byla pravda, k síle mohu docílit i na Moisu, stačí jen trénovat a bude to... A dračice? Pamatuji si na sebe jako na milou a usměvavou vlčici, proč jsem teda tak náladová, proč?! Mind se mi poté snažil ještě naznačit, že bych si měla dávat pozor na to, co řeknu, já však jen zakroutila očima.
Netrvalo dlouho, než vlak zastavil. Nejprve vyskočil Wind s oznámením, že jsme tu a hned poté Mind s pobídkou, aby jsme vystoupili. Nejprve se mi nechtělo, v sedačce se sedělo opravdu dobře, ale poté jsem své obrovské tělo začala postupně zvedat. Mé drápy opět způsobily sedačce někol děr a vlak trochu zavrzal, ale já za svou velikost a váhu přeci jen nemohla. Seskočila jsem, což způsobilo další zavrzání a při dopadu dokonce i lehký otřes a to i přes to, že jsem se dopad snažila co nejvíce ztlumit. Přiklusala jsem k těm dvěma za kámen, za kterým se schovávali a omluvně se na ně za ten hluk podívala. Sama jsem se divila, že i Virago zná omluvu a úsměv, ale nejspíše ji musím ještě hodně objevit.
Najednou se však ozval další vrzavy zvuk. Ostražitě jsem se podívala okolo sebe, nikdo z vlaku nevyskakoval, musel to tedy být někdo jiný. ,,Slyšeli jste? Šlo to od vlaku!" Zeptala jsem se Winda a Minda. Plíživým pohybem jsem se vydala na obcházku vlaku, třeba je tam nějaký nepřítel, který nám chce ublížit či podat informaci tomu Electrovi. Musím tomu zabránit, nesmí se dostat na Mois! Zopakovala jsem si pro větší jistotu a odhodlání a zabočila jsem za vlak. Byl tam robot! Nepřítel! Přesně tak, jak jsem si myslela! ,,Ssst! Robot!" Upozornila jsem na něj i ostatní a skočila po něm. Za chvíli už byl v mé tlamě, plech měl poškrábán od drápů a rozežíraly ho mé sliny. Občas se z něj zajiskřilo, až se nakonec ozval tlumený pípavý zvuk, který označoval jeko totální vyskratovíní a zničení. Bylo po něm, zvládla jsem to! Vítězně jsem se usmála a ještě u nej pro jistotu zůstala, co když by to byla jen nějaká zvláštní hra a on stále ještě fungoval, že?

Prosím o zaslání všech příběhů do vzkazů :)

Malý vlček nejspíše nevěděl, jak odpovědět. Možná toho na něj bylo i moc, kdo ví. Mlaďoch... Pomyslela jsem si s odfrknutím. Do této chvíle jsem na tváři držela kamenný neutrální výraz. Teď ho však nahradil výraz udivený se špetkou strachu. Nejspíše se ptáte proč... Přímo před námi se objevila jasně zelená záře. Když se její intenzita snížila, mohla jsem rozeznat tlapky nějakého vlka a když zmizela úplně, byl onen vlk vidět celý. Jeho kožich byl bílonamodralý až bílomodrý. Jinak však vypadal normálně, nejnormálněji z nás všech. Pozdravil a přivítal nás tu, jeho hlas byl milý a vrovnaný. Poté mi obraz, který jsem před očima viděla doposud nahradil obraz jiný, lehounce rozmazaný, jakoby to byla nějaká představa. Má překvapenost se najednou úplně vytratila a zalil mě pocit klidu, který se mi zdál do teď nepřístupný, pro mě snad i nereálný. Ale bylo to tak. Věnovala jsem se tomu, co jsem měla před očima teď. Na úplném začátku této iluze, či jak to nazvat byla krásná země, zelená a hojná. Sice to bylo zvláštní, ale byla to tato země... Yav... Yalor! Poté se ale objevil nějaký vlk, něco uvnitř mě mi našeptávalo jméno Electro. Tenhle Electro byl hodně podobný Mindovi, ale byl už podobnější nám. Jeho tělo bylo z části mechanické. Je to snad nějaká přeměna Minda? Proběhlo mi hlavou, nehodlala jsem se nad tím však pozastavovat, nechtěla jsem totiž, aby mi něco uniklo. S tímto vlkem byli i jakýsi roboti, troufám si říci vlčí roboti. V hlavě se mi rozeznělo slovo Wolf-bot, usoudila jsem tedy, že tito roboti budou Wolf-boti. Tato skupina vše ničila, příroda se začínala podobat čím dál tím víc Yaloru niní, až to byla jeho přesná kopie. Poté se objevila nějaká skupina pěti vlků, ti byli nám podobní hodně. První......... Pětka...... První.... Pětka... První Pětka!... První..... Pětka....... První........... Pětka................ Zněl mi v hlavě zase ten hllas, první jemně, poté zesiloval a nakonec úplně zmizel... Jako poslední se ukázal obrázek skupina několika vlků, snad nějaká smečka. Byli normální, žádné ostny, pláště nebo postroje, jako my, prostě obyčejní vlci. Jejich těla však byla pohublá a už od pohledu slabá. Většina členů smečky byli staří vlci, vlčata tam nebyla nejspíše žádná - nebo jsem alespoň žádné nespatřila.
Obraz se vypařil a já před očima měla opět Minda a Winda. Zamrkala jsem, jestli se iluze znovu neukáže, ale když se nic nedělo, nechala jsem toho. Mind si vzal slovo a začal nám upřesňovat a vysvětlovat situaci. Trhliny?! To jako že z Mois Grisu bude také taková nehostiná země? Jen přes mojí mrtvolu, nový domov si hledat nebudu! Zabručela jsem nesouhlasně a hned jsem věděla, že udělám cokoli, jen aby se ten Electro a jeho roboti nedostali do našeho světa. Pochopila jsem taky, že první budeme muset pomoci tady, ale alespoň si ozkouším svojí sílu a trochu si zabojuju. Jak já miluju boj! Tato slova jsem sice normálně neznala, ale postava dračice je prostě postava dračice a mě se to líbí! Když domluvil o nebezpečí a vlastně i žádosti o pomoc, začal mluvit o nás, našich nových jménech a schopností. Ta s pláštěm byla Chemistry, prý 'ta chytrá'. Vlk s podlinami byl Spike, dobrý bojovník má být. Bavil se taky o Redukci, to je ta černá chlupatá koule s postrojem, na kterém jsou ty kameny. Má se dokázat zmenšit nebo co. A jako poslední přišla řeč i na mě. Mé jméno je Virago. Zní pěkně, to ano, ale za své normální jméno bych ho asi nevyměnila. Ty zelené sliny jsou prý z kapaliny, tak proto asi udělaly díru v podlaze, když na ní dopadly. Raději jsem si je tedy alespoň z většiny zase vrátila pomocí svého jazyku do tlamy. Nebylo by přeci dobré, když by se kvůli nim rozpadl už tak rozbytý vlak.
Jako poslední nám zdělil, že nám pomůže s osvojením schopností, že se nám budou hodit. Jedeme prý do Zlatých hor, kde je pro nás připravená první prácička - krádež nějakých věcí. Krást? To asi nebude problém... Ujasnila jsem si ve své dračí hlavě. Chtěla jsem vědět, co všechno dokážu. Vstala jsem tedy a přešla uličkou k Mindovi, vedle kterého jsem se posadila. Podlaha vlaku se podemnou lehce prohnula, ale není se čemu divit, vždyť musím vážit alespoň tunu! Až teď, když jsem se usadila, jsem si všimla, jsem udělala svými drápy do sedadla "menší" díry. Takže kapalina a ostré drápy... Zašklíbla jsem se a konečně se otočila k Mindovi. ,,Mám otázku... Co všechno tedy se svým tělem dovedu?" Otázala jsem se ho. Tentokrát však bez úsměvu, který byl typický pro Destiny, ale se zafuněním, které se stávalo typické pro Virago. ,,Místo slin máš kapalinu, která - jak už jsi zjistala - dokáže rozpustit takřka cokoli. Ale neboj, tobě nic neudělá." Začal a já jsem kývla. V duchu jsem ale supěla zlostí... Já a bát se? Ts! ,,Dále máš velmi ostré zuby a tím pádem i silný stisk. Také tvé drápy jsou silné. Nepropářeš nimi jen sedačku, ale klidně i kov!" Pokračoval a já opět kývla. Tentokrát jsem však i protočila očima, jeho narážka na sedadlo se mi nelíbila. ,,A jako poslední tvá síla. Dokážeš ji vyvynout opradu hodně, o tom žádný pochyb! I tvá kůže je silná, jen tak něco ní neprojde." Dodal a usmál se. Naposledy jsem kývla... Počkat! naposledy? ,,A? To je všechno? Žádná super schopnost?" Vyhrkla jsem na něj nechápavě. ,,Ano, to je vše... Když dokážeš dobře použít to, co ovládáš, můžeš být silná dostatečně..." Vysvětlil a mrkl na mě jedním okem. Zabručela jsem a vrátila se tedy na své původní místo. Chemistry dokáže snad všechno, Redukce se zmenší, Spike je silný a má ostny... A já mám jen sílu?! Vždyť je to nespravedlivé!!! Protestovala jsem v mysli, na venek jsem však opět udržovala kamennou tvář, jen jsem vnímala ostatní, jestli i oni budou mí nějaké dotazy.

<<< Mois Gris (Zlatá smečka)

Pomalu jsem se začala probouzet. Třepavý pohyb a hlasy okolo mě tomu napomáhali. Když jsem otevřela oči a lehce zvedla hlavu, začala mě třeštit. Cítila jsem v sobě nevrlost a ta se pomalu začínala drát na povrch. ,,Aaargh..! Proč mě zatraceně tak bolí hlava?!" Zabručela jsem a chytila si za ni tlapou. To možná byla chyba. Přímo před očima se mi tak ukázaly drápy, mé drápy. Byly několikrát větší, než jsem si je pamatovala. Toto zjištění mě donutilo prohlédnout si celé své tělo. Ocas jsem měla protáhlý, na něm byly ostny, které se nacházely i na zádech a krku. Na hlavě jsem měla dva výrůstky, snad nějaké rohy či něco podobného. Jazyk měl zvláštní hadovitý tvar a z tlamy mi kapaly zelené sliny, které při dopadu na zem tvořily malé ďolíčky. Celé mé tělo bylo mohutnější a kůže robustnější. ,,Co se to se mnou stalo, jak to vypadám?!" Vyhrkla jsem mručivým tónem a podívala se po ostatních. Ten co mluvil vypadal mladě, i tak však jeho tělo neslo mnoho zranění. ,,Kdo to jsme? Co tu děláme? Kam jedeme? Kdo jsi? A co chceš?" Pokračovala jsem dál ve svých otázkách. Jako odpověď mi nějaký 'Yalor' nestačil, chtěla jsem podrobnější vysvětlení. Když jsem se snažila na něco najít odpověď sama, nepodařilo se mi to. Čím hlouběji jsem se do svých myšlenek dostávala, tím více mě bolela hlava. Každé stupňování oné bolesti doprovázelo mé nesouhlasné bručení, mručení, vrčení a jiné, ne příliš příjemné zvuky. Rozhodla jsem se tedy nechat odpovědi na tom malém býlem. Ano, oproti mně byl tak poloviční.