Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1

Borůvka se sice dále ulévala ve svém smutku schoulená poblíž náhrobního kamene, který na tomto krásném místě stál, ale byla ráda, když se s ní Jhin i přes přítomnost další osoby rozloučil. Nesekne... V mysli jí jeho slova chvíli rezonovala. Myslela na smrt. Nakonec poslechla, co vlk doporučoval - pokusila se znovu usnout. A taky se jí to povedlo, vcelku rychle. Klid na duši stále neměla, ale byla příliš unavená. Příliš unavená na žití.
Pálí. Horký paprsek Slunce ji přiměl zvednout hlavu a zamžourat do dne. Všude bylo světlo a chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Rychleji si uvědomila, že je hrozné vedro. Těžko se dýchalo. Měla žízeň. A byla děsně zesláblá. Ta špetka sebezáchovy, co jí zbyla, ji postavila na nohy, aby se šla schovat do stínu. I ten ale přešla. Nedívala se, kam jde. Jen šla. Šla, dokud jí nohy fungovaly, protože věděla, že dlouho nebudou. Vodu. Vodu.

>> Dračí průsmyk

Tlapičku prosím Lucovi do iluzí a penízky připsat. Děkuju! ♥️


Zapsáno

Vlk se nezvedl a neodešel, jak čekala. Stále tam ležel a zřejmě rád mluvil. Nejspíš potřeboval publikum a nevadila mu ani společnost utrápeného stvoření, které se se svou paranoiou a depresí už nedokázalo na svět dívat racionálně. Jedna část fialové vlčice mu chtěla věřit, všechno povědět a vyplakat se někomu na rameni, druhá byla ostražitá a zastávala názor, že ji nikdo nepochopí a že nemá cenu plýtvat energií. "Smečky ve válce. Proč šílenství?" Zeptala se stejným tónem, nehnouc ani brvou. Proč jí vlastně sešlo na tom, jestli je Jhin z Chaosu? I kdyby, co by jí udělal? Měla pocit, že horší už to být nemůže. Válka už možná skončila, ale ona se z ní nikdy nevrátila.
Přejela očima okolí. Veverky nejsou dobré k ničemu, pomyslela si kysele nezajímajíc se o kontext. Jako já. Filosofii světlého vlka nechápala, ale nehodlala mu ji brát. Jednou mu ty růžové brýle stejně někdo rozbije. Pak možná bude ležet na jejím místě se stejným problémem a ona bude stát nad ním a nepomáhat svým "já to říkala". Nebo taky ne, protože už tu možná nebude. "Bohové si důvody nehledají," zabručela a jen po něm krátce hodila pohledem, když do ní strčil. Bohům se nedá věřit. Dřív by byla prvním, kdo by proti takové větě vystoupil, dnes sdílela stejný názor. Ztratila víru, protože to bohové jí házeli klacky pod nohy. "Jak odůvodníš to, že všechno bylo krásné a pěkné a tak, jak to má být... Měla jsem rodinu, smečku, přátele i postavení... A pak jeden odejde bez jediného slova, druhý odmítne a třetí se obrátí proti. Už nikdo mě nemá rád, nikdo o mě nestojí a nejhorší je, že to nejde nijak vrátit zpět. Vše, co jsem v životě chtěla, mi vzali a vysmáli se mi potom do obličeje. Proč... Proč já? Nic jsem jim neudělala. Chtěla jsem pro všechny to nejlepší a dělala jsem pro to všechno, ale bohové si nemyslí, že si klid zasloužím. Ať se snažím na štěstí dosáhnout jakkoli, čím blíž jsem, tím je dál. Nezbyde nic. Nic nemá smysl. Jaký pro to najdeš důvod?" Popotáhla a na chvíli zavřela oči. Kyle... Otřela si tlapkou oči. Utopit se? Smrt by si přála. Snad by byla vysvobozením.
Podívala se směrem, na který vlk upozornil. Zase to barevné stvoření, které ji svým vzezřením vytáčelo a nechávalo ji pod pokličkou v hrnci s beznadějí. "Otravný pták," odpověděla jako bez duše. Nechtěla se na něj dívat, ráda by ho ignorovala, ale páv je pozoroval zřejmě poslouchal. Jakoby cítila jeho nepříjemný pohled na svém kožichu. "Ty ho znáš?" Vrátila mu po chvíli otázku a převalila se na bok.

Za normálních okolností v normálním rozpoložení by nejspíš přemýšlela nad duševním zdravím svého nového společníka. Byl veselý, zřejmě bezstarostný, sršel z něho optimismus. Přesně osoba, se kterou by si ráda povídala a hrála, protože jí by to bylo jedno, že je dávno mimo ten správný věk. Možná by si i ochotně dala ty houbičky, které to celé mohly způsobit. Nyní ale byl její pohled na svět jiný. Už jí bylo okolí natolik ukradené, že další kuriozitu brala jen jako fakt. Žádná snaha jí odporovat, zpochybňovat ji nebo jí nevěřit, ale ani ji podpořit. Prostě ji přijala a neřešila, že by to mohlo být špatné, že by se tím měla zabývat. Nedostatek vůle, to ji sráželo na kolena. Ale nakonec i to jí bylo jedno. Svou bitvu dobojovala. Kdo byl pryč, ten byl pryč, kdo zůstal, ten zůstal. A život i tak plynul dál, aniž by měla šanci ho ovlivnit. Její snaha už neměla váhu.
Nezvedla hlavu, když jí řekl své jméno, jen zabodla své smutné oči někam do trávy před něj. Nezajímalo, jak vypadá ani jak mluví. Šlo o princip, ne o ztělesnění. "Jsem Eev," špitla jen tak mimochodem. Vychování v slzách ještě neutopila. Na oslovení ale nesešlo. Možná kvůli pověsti a zkušenostem z minulosti se opět vrátila k přezdívce. Ten vlk toho tolik namluvil! Zaposlouchala se do jeho slov, ale její tvář zůstala melancholicky chladná. "Nikdo nedostane, co si zaslouží," povzdechla si a vyjádřila nad jeho případem soustrast. Jeho příběh byl jednoduchý. Záviděla mu to - také by se chtěla věnovat banalitám. Nebo radši už ani tomu ne. "Kéž by i na mě bohové posílali jen šišky..."
Na chvíli se odmlčela a zaposlouchala se do ticha, ke kterému její nový společník dal prostor. Nadechla se, vydechla. Pak konečně zvedla zrak, aby se na světlého vlka podívala. Opravdu byl... Klidný. Měla pocit, že naslouchá, ať už měl na tváři jakkoli přihlouplý výraz. Ať už měl jakýkoli výraz. Nechtělo se jí věřit, že by jí někdo posílal pozornost nebo rozptýlení. Už neměla nikoho, kdo by něco takového udělal. "Kdo tě poslal?" Řekla klidně. Měla podezření, ale vyslovila ho stejně lhostejným tónem, jako předtím. "Chaos se mě chce zbavit? Nebo Daén? To je... Pochopitelné. Stejně už nikomu k ničemu nejsem. Jsem nikdo." Vždyť je to v pohodě... Umřu stejně. Už s tím byla smířená. Do úmyslů světlého vlka neviděla, ale její přerušení očního kontaktu, když opět pohlédla do trávy, mluvilo za své.

Bohové jí pro jednou dopřáli klidný spánek. Ten si po všem, do čeho byla neochotně namočena, zasloužila. Sny ji po probrečeném a prostýskaném večeru daly pokoj. Žádné můry, nic zamýšlejícího, nic. Nějakou dobu spala stočená do klubka a její tělo nabíralo energii, kterou dříve ztratilo. Stále to však byla pouze síla fyzická, kterou jí spánek mohl dát. Její nitro smutnělo, volalo o pomoc a tříštilo se, jako kdysi. Ačkoli si tvrdila opak, v duchu věděla, že už je na to sama. Být ten silný bylo najednou tak těžké. To, co dělala dříve, se stalo pouhou rutinou, ze které veškerá radost vymizela. A nakonec... Přestala. Přestala se snažit to napravit, protože její blízcí se přestali zajímat, odešli a jí neřekli ani slovo. Zbyl tu po nich jenom stín. Podobný tomu, který její fialovou srst odstínil od teplých slunečních paprsků zapadajícího Slunce. Borůvka? Cizincova věta jí svým významem nedávala jistotu, jestli stále spí nebo jestli se jedná o skutečný zvuk. Musela to ověřit. Z té drobné koule chlupů ležící před náhrobkem se pomalu vyčlenila hlava. Dorya ji opřela o své stehno. Byla tak těžká. Prve mžourala do světla, dokud jí nedošlo, že není sama. Někdo kroužil kolem, cítila to ze země. Instinkt radil vyskočit na nohy a postavit se tomu, jenže nemohla. Neměla sílu. Pravdou bylo, že i kdyby se přišel zajímat medvěd, jí byl její život natolik lhostejný, že by se sotva bránila. Ještě několikrát zamrkala, než zaostřila na světle zbarveného vlka. "Žádný nemám," zamumlala rozespale. Neměla ponětí, jaké jsou vlastně vlkovy záměry. Její ranní smysl toho moc rozpoznat nedokázal, ale identifikoval vlka jako nevýznamného podivína. "A kdo si ty?" Slova natahovala, ale ne schválně. Opravdu byla vyčerpaná. Už ne kvůli nedostatku spánku, ale psychicky. Zůstala ležet přesně tak, jako doteď. S nezaujatým prázdným pohledem bez vůle upřeným na cizího vlka.

<< Luka přes průsmyk

Co se Kayseri vydala napřed a fialová vlčice osaměla, svět se jí před očima znovu ochladil a přešel do šedých barev. Průsmyk ji zavedl k pláži, kterou znala. Malebná krajina vlčici obklopila, ale úsměv ji na tváři nevytvořila. Zastavila se až u moře a pohlédla do dáli. Tlapky omývaly něžné vlny slané vody a větřík si pohrával s její hřívou i srstí. Ohlédla se za sebe, protože uslyšela něčí kroky. Byl to ale jen páv. Páv, který svá zvědavá kukadla pozorně upíral na ni. Tichý výsměch, když se jí ani nebál. Až když se vlčice znovu otočila k moři a pokračovala v rozjímání, vytratil se. Potřebovala si odpočinout. Byla ráda, že má poblíž malou. Mohla sledovat její úspěchy a pomáhat jí. Tak proč stále nebyla šťastná? Co chybělo? Vždycky jí stačilo míň. Bylo možné, že stále litovala svých činů? Změnilo ji to? Ano. Zamrzla ve smutku, který jí smečka přinesla.
Netušila, jak dlouho tam seděla. Když se však probrala z myšlenek, v koutku oka zachytila divně tvarovanou skálu. Popošla k ní a zastavila se, aby si prohlédla, co na ní stojí. Byla to jména. Jak pochopila, tak jména těch, co už tu nejsou. Cinterion. Shay. Amorphis. Vlci z Daénu. Proč Daén zaujímal velkou část desky. A pak níž stálo to jméno, které ji tak bolelo. Kyle. Stáhla uši a odvrátila zrak jinam. "Proč jsi odešel?" Z očí jí začaly téct slzy. I když už to byla doba, co se o smrti svého partnera dozvěděla, stále to bolelo. "Kyle... Já tě milovala," opřela se tlapkou o památník a sesunula se před něj. "A pořád... Miluju." Popotáhla. "V čem jsem tě zklamala?" Schoulila se do klubíčka. Potřebovala být sama. Přes rameno si všimla, že tomu tak není. Na nedalekém stromě seděl známý páv. Zamračila se na něj. "Co jsem komu udělala?!" Její pohled byl plný žalu, ale i vzteku. Znovu se schoulila do klubka a nahlas vzlykala, dokud se tím neukonejšila ke spánku.

"Určitě ano. V létě to tu krásně voní," nebo to je jinde? Možná ta louka na severu. Já nevím! Časté posuvy půdy Doryu značně mátly, ale uvědomila si, že tohle nebude ta louka zarostlá květinami. No, nevadí. Všechny louky krásně voní, obzvlášť na jaře a začátkem léta. Na to se fialová těšila víc, to bude více Slunce - nebude mrznout. Podívala se zpět, když si všimla, že Kayseri se zřejmě zasnila. Ti tvorové ji museli fascinovat. Všechno ji muselo fascinovat. A jí ani nevadilo, že musí zodpovědět každý dotaz, ba naopak, cítila se užitečně. Ne jako když někomu pomáhá z povinnosti, bylo to jiné. Cítila se jako máma. Měla bych zjistit, kdo jsou ve skutečnosti její rodiče. Zeptat se na to? Ne. V tom měla určitou bariéru a nevěděla, proč se na to nedokáže zeptat. Možná kvůli vlastnímu mládí. "Mohli. A víš co? Uděláme to. Jakmile bude počasí trochu lepší, můžu se postarat, aby nás šlo víc. Chtěla bys?" Usmála se na ni. Co by pro ni neudělala. Znamenalo to sice interagovat se smečkou, ale i s tím musí jednou začít. Čas strávený s Kayseri jí v tom jistě pomůže. "Pojďme jim říct. Smečce," odhodlala se a až když dostala odpověď, vydala se tím směrem.

>> Irisin ráj přes Dračí průsmyk

On opravdu rád shromažďuje věci, ten Wu. Čím jsou ty kamínky tak zajímavé? Sama u něj jednou nebo dvakrát platila, ale vlastně netušila, co si žádá na oplátku. Vlče se tím staříkem tentokrát nezabývalo, ale fialkové oči si přecejen všimly změny. Drobné tečky na čumáku jí přibyly. Pěkné! Teď se ale soustředily na stopy. Jakmile malá pochopila, že ve sněhu jsou i její stopy, přišla řada i na tu pravou část programu - předání nějakých těch dovedností. Na její otázku kývla. "Ve sněhu po sobě každý zanechá stopy. Říká se, že "sníh si pamatuje, kudy chodíš,"" sdělila jí jen tak pro zajímavost. Tohle říkali rodiče mně, když jsem byla malá. Připadala si jako máma. Dokonce i tu skleslou náladu díky tomu někde zapomněla. "Ano, šli tudy, dobře," pochválila ji s úsměvem. Jít k lesu by teď ale znamenalo zacházku. Sama laň stejně neuloví. Najít něco menšího by bylo lepší. "To bychom mohly, ale nechme to na někdy jindy. Druhým směrem určitě najdeme něco lehčího k ulovení. Vysoká zvířata jako laně, které cítíš, jsou silná a můžou být pro nás nebezpečná." Samozřejmě tu byla magie. S něčím takovým ale ještě mladou mysl zatěžovat nechtěla, na to byl ještě čas. "Pojďme tudy," navrhla nový směr. Hlad sice měla, ale jak to v zimě bývalo, nikde ani živáčka. Všichni byli zalezlí, spali nebo se pohybovali, aby se udrželi v teple. I fialová se po chvíli rozběhla sněhem, ohlížejíc se za svou svěřenkyní.

>> Dračí průsmyk

1) 8
2) Hlídala Kayseri
3) Dorya se vydala za Kayseri ve strachu, že by se jí samotné mohlo něco zase stát. Dostihla ji v Severních horách a od té doby jsou spolu na průzkumné procházce po ostrově. Dohlížení na vlče pomohlo Dorye se uvolnit a nemyslet na depresivní okamžiky jejího života.
4) Věrný

Fajn, fajn, já už svítit nebudu, ale vy beze mě budete trpět přírodními katastrofami! Muhehehe. Léčit jsem stejně nechtěla. 2% do obratnosti a zbytek přičíst, díky :)

Zapsáno

Na lesík, na který ukazovala, měla Dorya jasné vzpomínky. Zinkovi tam řekla o tom, že je alfa a přijala do Daénu vlčici, která určitě právě díky tomu šedému idiotovi ze smečky zase rychle vycouvala. Začátek její nešťastné vlády. Přes tvář jí na chvíli přelétl zamyšlený výraz, než se vrátila do reality. Nemysli na to. Vždyť teď je šťastná, stará se o vlče. "Wu," zopakovala, "určitě je taky na procházce. Dal ti něco i tentokrát?" Vlci se od toho šedého vlka většinou vraceli s něčím zvláštním. I ona ho navštívila a neodešla s prázdnou. Měla bych ho dostihnout. Možná by mi pomohl... Ne, nepotřebuju pomoc. I Solfataru odmítla a jen tiše doufala, že si to tmavá vlčice nevzala špatně.
To veselí, které z Kayseri vyzařovalo, bylo lepší než jakýkoli lék. Musela se zasmát její nehynoucí zvědavosti a touze to všechno prozkoumat. Proč ji od toho odrazovat? "Tyhle jsou tvoje," připomněla. Určitě si to nadaná mladá dáma uvědomovala. A jestli ne, teď už to ano. Máma jí pokynula hlavou a udělala pár kroků dál, kde se zastavila. "Koukni se na tyhle." Bližší pohled by odhalil obrysy kopyt. "Tyhle stopy patří těm vysokým zvířatům, o kterých v lese mluvil Freki. Nebo tvorům jim podobných." Ta zvířata malou ještě před pár momenty zajímala. Snad neztratila zájem. Dorya sklonila hlavu a přičichla ke stopě. Nebylo to tak dávno, co tudy prošli, pach tu ještě zbyl. "Poznáš, kterým směrem šli?" Malá zkouška. Sice to mohlo být patrné ze stop, ale cílem bylo, aby si to hnědá spojila s tím pachem. Bez toho se lov neobejde.

<< Na Vyhlídce

"Třeba tam budou," připustila na Kayserinu otázku ohledně kopytníků. Ne, že by tomu příliš věřila, ale třeba by nějakou vysokou potkat mohly. K jezírku se chodilo napít mnoho zvířat a louka ležela mezi ním a lesem. Proto má chaos tak nacpané žaludky? Takové daňky by bylo zajímavé vidět. Nebo mladé srnky, ale do jara bylo ještě času dost. Kayseri se těm tvorům zbarvením svého kožíšku podobala. Možná proto ji tak nadchla představa je vidět. Fialová klidně kráčela z kopce dolů, no malá společnice se ozvala s větou, že půjde napřed. Dorya neměla nic proti, a tak jen kývla na souhlas. Už se tolik nebála, že by se jí něco stalo, vždyť byla poblíž. Jen se proběhni.
Zatímco byla malá pryč, měla chvíli se porozhlédnout po louce a prozkoumat pachy. Víc než pachy byly výrazné stopy. Zrovna se sehla k zřetelné vyšlapané stezce vedoucí k lesu, když si všimla své vracející se svěřenkyně. Rozklusala se za ní. Ve sněhu to moc nešlo. "Tak co jsi našla?" Pozdravila ji otázkou a zavrtěla ocasem. Byla rychle zpátky. Určitě v tom měly drápky i její hbité nožky. Počkala, než se vlče postaví a odpoví, než se sama dala do kroku. "Všimla sis stop?" Usmála se a zamířila zpět k cestičce ve sněhu.

Rozhodla se přestat s popisováním míst, na která se dnes nevypraví. Jen by podnítila Kayserinu zvědavost. Vždyť už tak byla určitě překvapená z toho všeho tady venku, když byla poprvé tak daleko od domu. Co fialové vlčici vrtalo hlavou víc a víc byla skutečnost, že se k malé nikdo nehlásil. Ani ve smečce, když se stala nehoda, ani teď se nesháněli, i když její fialkové oči zahlédly dole u jezera pár vlků. Přísahala by, že tam byl i někdo z Daénu, ale tak dobrý zrak neměla. "Ano, to je dobrý nápad," usmála se. V tuhle chvíli byla vděčná, že mladá dáma nenaléhala na to, aby navštívily všechna ta místa, místo toho vyslechla radu a učinila rozumný závěr. To bylo něco, co by matku učinilo pyšnou, protože jí potomek naslouchá. Vodopád byl krásný. Dechberoucí. Byla to síla přírody. Jen některé pramínky po stranách byly zamrzlé a tvořily rampouchy. "Hluboko tam asi bude, ale u břehu je to fajn. Už jsem to zkoušela. Dole v jezírku by se za pár cyklů měsíce už jistě dalo koupat, jen dál od vodopádu. Ten vodní proud by tě mohl strhnout pod hladinu, kdybys nedávala pozor," odpověděla jí na její zvědavý dotaz. Kvůli hluku musela být blízko. Myslet na teplé měsíce bylo optimistické a příjemné, o to víc ale cítila, že teď na to počasí opravdu není. Pokynula vlčeti, aby šlo dál. Zastavila se u potůčku přitékajícího do tůňky, kde sklonila hlavu a napila se. Ledová, nic příjemného, ale měla žízeň. A vlastně i hlad. Chvíli se zastavila u místa s výhledem na druhý ostrov, ale byly vidět jen břehy, zbytek byl v mracích. Později bude lépe. Ty mraky se teď hrnuly i sem, ačkoli ještě svítilo sluníčko. "Nechtěla bys něco k snědku? Možná bychom mohly cestou zpět něco potkat," navrhla a pomalým krokem se vydala z kopce.

>> Luka (> les)

<< Severní hory

Dorya čekala, že mladá bude mít velký zájem o svět a plnou tlamu otázek, i když se jistě soustředila hlavně na skotačení ve sněhu. A odpovídat na ně fialovou jen přibližovalo k roli matky, kterou vždycky chtěla být. "Poušť je taková velká pláň, kde je spousta písku," pokusila se jí přiblížit, ale nevěděla, nakolik hnědá porozumí. Nejlepší by bylo se prostě teleportovat a názorně ukazovat, o čem mluví, ale nic takového ona neuměla. Musela jít tedy tou cestou trpělivosti, ale nevadilo jí to. "A vodopády, to je padající voda." Určitě vodopády nikdy neviděla, chápala tento dotaz. Umět pojmenovávat prostředí bylo pro každého vlka důležité. "Určitě se podíváme všude, kde je to zajímavé, ale dnes jen vodopády. Mohla by ses tu nastydnout, kdybychom šli příliš dlouho," řekla milým tónem. Zajímala se o její bezpečí. A to znamenalo, že to dříve či později budou muset otočit zpět, aby byly před soumrakem v teple u smečky. Byla si jistá i tím, že tolik toho srnečka neujde.
Když konečně sešly z výše položených míst, bylo vidět lépe. "Podívej! Tohle jsou vodopády. Půjdeme blíže, ale nebudeš chodit k okraji, ano?" Oznámila jí, ale také si kladla podmínku. Sama pak vykročila k nejvyššímu bodu, kde se nacházelo jezírko a na druhou stranu výhled na druhý ostrov.

Pozorovat veselé vlče bylo mnohem radostnější, než ho pozorovat jak se trápí kvůli krutosti světa. Fialové vlčici to zvedalo náladu, ačkoli jí v hlavě stále rezonovaly špatné zkušenosti a ten vnitřní smutek, že je na světe sama. Už se tak ale necítila, hlídáním Kayseri se zaměstnávala a zároveň měla pocit, že dělá něco užitečného. Podruhé už nedopustí, aby se jí něco stalo. Kráčela křupajícím sněhem dál, dokud jí slova malé vlčice nepřipomněla, že vlastně neví, kam jdou. Mířila vpřed tak nějak automaticky. "Je tam krásný výhled i na další ostrov, kde je poušť," řekla povzbudivým tónem, "a taky jsou tam vodopády. Třeba budou zamrzlé, to je krásné, uvidíš!" Usmála se a vesele poskočila. Odsud bylo sice také vidět, ale každou chvíli výhled blokoval nějaký skalní výběžek či vrchol. Snad tam zrovna nebude Chaos. To by nebylo pěkné setkání. Měla ohledně chaosu strach, ale nechtěla malou vlčici ošidit o krásy zimní přírody. "Tudy!" Zavolala na Kayseri, když konečně narazily na správnou cestu. Vyšlapaná stezka nebyla vidět, ale podle skal v okolí, které tvořily stěny po obou stranách cesty by to poznala vždycky. Snad by se tu i dalo klouzat dolů!

>> Na Vyhlídce