Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Me too

Přátelství mezi vlky a zvířaty, se kterými si jeden nepopovídá, jí vždycky připadalo fascinující. Ne, že by mu rozuměla, ale o to víc se o něm chtěla naučit. Nechat tvorečka být bylo jediným závěrem, který by jí takovéto pozorování umožnil. Kvůli tomu tady ale nebyla. Byla tu s Kayseri, aby na ni dohlédla, dělala jí společnost a aby jí už nikdo neublížil. Pomoct jí vyrovnat se se ztrátou části těla ale zřejmě nebude muset sama. "Tak to jo. Třeba tě něco napadne i cestou." Pojmenovávat tu veverku ani nebyla nutnost. To byl spíš takový hloupý nápad, že si může pojmenovat společníka. Nebo už má své jméno? Se zvířaty spadajícími pod lovnou zvěř ještě nikdy nemluvila, nemohla tvrdit ani vyvracet. Místo toho se začala pomalu brodit sněhem, přemýšlejíc o době, kterou tady už strávila. Vlastně už nebyla tak mladá, jako kdysi. Podepisoval se na ní pesimismus, který si tu získávala po opakovaných selháních. Před vlčetem ho ale ukazovat nechtěla. "Je to spousta času, ale rychle to utíká," potvrdí jí s tichým povzdechem. Čas tu plynul zvláštním způsobem. Občas se nedělo nic, někdy se sypalo všechno najednou. Zrovna intenzivních zážitků typu neumírající stvoření či výbuch v poušti, takových stačilo pár do roka. "Můžu ti ukázat pár míst, která jsem si tu oblíbila, chceš? Nebo můžeme něco prozkoumat spolu! Ale prve musíme sejít z hor, nebo se nastydneš," a já taky. Při těch slovech se otřepala od sněhu, který ještě stále padal z oblohy. Zároveň se rozhlížela po dobré cestě z kopce.

Podle toho, co Dorya viděla a co hnědá naznačila, tak tu ještě před chvílí musel být Wu. Na chvíli pomyslela na to, že by ho ještě chytila a sama se podívala, co ten starý obchodník nyní nabízí, ale ta představa ji rychle přešla. Malé zvířátko na hřbetu vlčete bylo zajímavější. "To je ale hezký dárek! Takového tvorečka už jsem někde viděla," usmála se. Doma je vídala, doma u rodiny chipmunky potkávala. Kéž by věděla, jak se nazývají. Snad prostě veverka? "Jak mu budeš říkat?" Jméno by bylo jednodušší. Kayseri totiž nevypadala, že by onu veverku brala jako kořist. Wu... Vždyť i já od něho dostala společníka... Kde ten červený pták ale byl, to netušila. Asi letěl na dovolenou. "To ano. Žiju tu už asi tři roky," a stihla jsem být přijata do smečky, bojovat s nemrtvou příšerou, zamilovat se do náhodného kolemjdoucího, ovládnout svůj element a další magie, ztratit alfu, změnit barvu, nechat si narůst hřívu, ovdovět, přijít o další alfu, stát se alfou, vyhlásit válku, prohrát válku a zešílet, ale to je vedlejší. "Ostrovy jsou ale rozlehlé. Je tu mnoho míst, která navštívit. Mnohá jsou velmi krásná." Připadalo jí vtipné, když Kayseri skákala v hlubokém sněhu. Ne, že by to ona se svou výškou měla s chůzí ve sněhu jinak. "To zní jako dobrý plán," kývla na její nápad a rozešla se dál. Z kopce. Sníh, mráz ani vítr nebyl něčím, co by si zrovna užívala, sejít do údolí se zdálo být dobrým řešením. Stejně jim to chvíli zabere. "Kde všude už jsi to tady na ostrovech prozkoumala ty?" Otočila se na hnědou, aby se ujistila, že ji následuje.

<< les Alf přes Ostříž

V lese ani cestou přes louku k jídlu nic nenašla. Vracet se do smečky nechtěla, aby se vyvarovala zbytečného kontaktu s ostatními, a tak jen sledovala stopy, co po vlčeti zbyly. Mířily do hor. K jejímu neštěstí začalo sněžit, a tak si musela pospíšit. Přelezla prvních pár desítek výškových metrů, než přiznala, že už opravdu neví, kudy stopy vedou. Místo hnědé srsti zahlédla něco kouzelného - po obloze se vlnilo světlo mnoha barev. Trvalo to sice jen chvíli, ale donutilo ji to k úsměvu. Tolik krásných věcí. A přesto zlo existuje. Vzpomněla si na věc, kterou nosí na uchu. Nikdy tomu zařízení plně neporozuměla, ale věděla, k čemu slouží. A vskutku, když si vybavila, jak ono vlče voní a vypadá, začalo to něco dělat. Zvesela zamířila po směru toho vodítka.
Hnědá srst, malá postava... Našla, koho hledala. "Ahoj," oznámila svůj příchod. "Kam ses to vydala? Tady jsem ještě nebyla," poznamenala a rozhlédla se kolem. Tolik míst prošla a tady se nikdy ani nezastavila, jaká škoda. Procházet tuto část ostrova bylo totiž vždycky rychlejší a méně náročné, když se šlo údolím. Zde byl ale rozhodně lepší výhled. Fialkové zraky spočinuly na malém hnědém zvířátku.

Doryiny obavy o Kayseri mírně ustoupily, když vlče odpovědělo na otázku tak, jak to chtěla slyšet. "To jsem ráda," usmála se. Ani to však neznamenalo, že vlče nechá prostě žít jeho život, že jedna pozitivní odezva znamená, že je všechno v pořádku. Nevěděla přesně, jak by se cítila na jejím místě. Jsem si jistá, že ti to v životě bránit nebude.
Ležící Freki ji popravdě trochu znervózňoval. Z neznámého důvodu jí při pohledu na něj mrazilo v zádech a netušila, čím to je. Možná tím, jak byl tak bezstarostný. Možná svým vzhledem. Ze všeho nejvíc však tím, že při pohledu na něj se jí v podvědomí vybavoval Kyle. Velký, veselý za každou cenu, se všemi zadobře. Freki nevypadal, že by byl jiný. Fialová sklopila zrak do země a sledovala své tlapky. Stání na místě nebylo dobré, byla jí zima. Na chvíli se posadila a přejížděla tlapkou po sněhu, zatímco ti dva konverzovali. Co se děje? Nechtělo se jí mluvit. Stále měla v hlavě plno věcí, teď se zaměřovala na flekaté vlče, z čehož ji vlk rozptyloval. Ještě si nenašla pevné místo ve staronovém kolektivu nebo aspoň měla ten pocit.
Chvíli seděla, zasněně hleděla, než si uvědomila, že ostatní se tak nějak rozutekli. Freki zpět do smečky, Kayseri jistě na výzvědy. Rozhodla se vydat za ní. Cestou si vzpomněla, že má vlastně hlad, když předchvílí jedním uchem poslouchala konverzaci o jídle. Chvíli se v lese ještě zdržela, aby našla nějakého menšího tvora, ale neúspěšně. Přibrala proto na tempu a sledovala stopu malé vlčice.

>> Severní hory přes Ostříž

Nemusela hledat dlouho, mladá dáma se objevila. Fialové vlčici se ulevilo, že se nic neděje, že žádné nebezpečí jí už nehrozí. Usmála se a sledovala, co Kayseri dělá. Z ocásku jí sice zbyl jen pahýl a pár chlupů, ale... Tak špatně to nevypadalo. Určitě to muselo bolet, ale něco takového si ona představit nedokázala. Její kožich byl překvapivě stále docela čisty od jizev, i když už bojů zažila dost. Vlastně byla ráda, že Kayseri vyrazila ven. Proběhne se, přijde na jiné myšlenky. Možna už přišla, ale do mysli jí Dorya neviděla. No, zřejmě si tu dokonce hledala zábavu, to bylo dobré znamení. "Pro mě? Děkuju!" Zavrtěla ocasem. Dostala šišku, hezkou, velkou. Možná to byla věc volně dostupná všude, ale ji to potěšilo. Dlouho už žádný dárek nedostala. Nato Kayseri poděkovala za záchranu. Jen se usmála a kývla, že to nic nebylo. Pak se vlče přitulilo a ona ho nazpět objala tlapkou. "Jak ti je?" Zeptala se starostlivě. Možná si potřebovala popovídat, k tomu by ona posloužila.
Co nevidět se tu však objevila velká koule chlupů hrající přechodem od bílé až po černou. Fialová se na něj podívala a zjistila hned několik věcí. Za a, že je ukecaný. Za b, už ho viděla v daénské jeskyni, takže je členem. Za c, je to samec a jeho kožich je stejný jako její, až na tu barvu, pár flíčků, jizev a hřívu, kterou postrádal. "Ahoj," pozdravila, tváříc se poněkud zaskočeně, ale na hlasu to neslyšno. Neměla náladu se bavit s někým tak veselým, protože to naprosto protiřečilo jejímu smutku, ale asi se tomu nevyhne. "Dorya. A toto je Kayseri," věnuje vlkovi mírný úsměv a vlčeti olízne hlavičku, když ho jmenuje. To jméno už je zase in? K čertu se jménem. Na Frekiho otázku se podívá na Kayseri. Určitě bude mít, co říct.

<< úkryt Daénu přes území smečky

Fialové vlčici přišlo divné, že se dosud neoblevila Kayserina matka. Nebo otec. To hnědé vlče bylo ve smečce samo? Kdyby bylo někoho z Daénu, o tom by snad věděla. Možná to byla dcera Lissandry, ta se ale o její zranění tolik nezajímala. Ne, ta ne. Přesto ji překvapovalo, že nikdo se o mladou dámu příliš nezajímal. Už jednou jí někdo ublížil, protože ji zřejmě nikdo nechránil, Dorya se bála, aby se to nestalo znovu. Navíc... Mladí přece potřebují společnost, ne? Zvlášť, když si procházejí něčím, co jim ovlivní život. Spěchala klusem po její stopě a cestou zjistila, že na území je teď docela dost vlků. Jak by ne - sníh napadl, a i když pod stromy bylo občas suché místo, určitě byl i čas na radovánky. Možná se právě teď začala hodovat na úlovku z lovu, ale i kdyby, vlčice se vracet nechtěla. Ne teď. "Kayseri!" Zavolala do lesa, zatímco následovala stopu.

<< Daén

Co Solf říkala, jí nutilo si znovu sahat do duše, a to nyní opravdu nechtěla. Stále si nebyla jistá sama sebou a i když jí kamarádka nabízela pomoc, chtěla se vyhnout tomu, co jí připomínalo ono selhání. I kdyby to znamenalo se nějakou dobu nazývat jiným jménem nebo nosit jiný kožich. V tomto úkrytu ještě nebyla. Nechala Solfataru, aby vybrala vhodné místo, kde zraněnou Kayseri položí. Cestou zaznamenala, že se sem nahrnulo více vlků - zachytila Zinka se zraněnou vlčicí a dokonce i Lissandru s hnědým vlkem, kterého určitě znala, ale už si ani nevybavovala, odkud. Než aby jim věnovala pozornost, zůstala s mladým vlčetem. Zahřála místnost a vybrala vhodný pelech, když však ucítila nával horka i ve svém těle, přestala. Dlouho s magiemi nepracovala, trochu se jí točila hlava. I ona se potřebovala prospat a snad i najíst. Vlče snad už bude v pořádku. Mlčky kývla na černou vlčici, když odcházela, a sama zavřela oči.
Tentokrát se jí spalo líp, než posledně. Možná, protože byla v teple, možná, protože se cítila dobře, že udělala aspoň něco dobrého pro své okolí. Možná se na Daén znovu zvykne. A Daén si zvykne na ni. Když se probudila a nahlédla za stěnu, všimla si, že pelech Kayseri je prázdný. Na okamžik jí zamrazilo po těle. Jestli šla ven, mohlo by se jí něco stát! Měla starost, ovšem vlče odešlo teprve před chvilkou. Ve spěchu se oklepala a jen nervózním pohledem po dvou neznámých tvářích hodila, když je poblíž vchodu míjela.

>> Les Alf přes Daén

Solfatara si zřejmě všimla, že se představila jiným jménem. Na její otázku ale fialová nezareagovala. Poslední, co chtěla, bylo řešit sebe. Své prokletí nosit smůlu. Vždyť se sotva objevila na území a už se něco stalo! Kdybych byla rychlejší... Možná tomu mohla zabránit. Jediné, co mohla černá zachytit, byly roztržité pohledy. Přikývla na požadavek vlčete. Chudák malá, musela být celá vystrašená. Možná by bylo lepší zůstat na kraji úkrytu, kde byli teď, aby je ostatní rychleji našli, až se vrátí z lovu. Na druhou stranu v úkrytu bude větší teplo a snad brzy přijde i nějaké to jídlo. "Kayseri. Jsi statečná vlčice, Kayseri." Zopakovala její jméno a pomalu se od ní zvedla, když pila. Asi bylo vskutku vhodné se přesunout někam, kde to bude méně rušné. Stromy už oznamovaly přítomnost někoho dalšího. Zraněná už byla jistě v lepším stavu, i když stále slabá. Měla by se ještě najíst a pořádně prospat. Dor se krátce podívala na Solf, která se rozhodla vlče do úkrytu odnést. Možná by i došlo, ale aspoň ušetří sil. Fialová jí jen pomohla hnědou naložit a doprovodila ji dovnitř.
Kde má rodiče? Asi budou ve smečce. Přijdou... Jak jim to vysvětlím?

>> Úkryt

Nebylo jí do řeči. Těžko říct, jestli za to mohla aktuální situace nebo všeobecně její nálada, o které napovídal její stav. Neobtěžovala se s úsměvy. Všechno končilo bolestí a ztrátou, i když to někdy šlo delší cestou. Domnělé štěstí byla nakonec jen pohádka. Přesto ta pohádka, aspoň u vlčat byla, byla správnou životní strategií. Flíčkované vlče se o pravé tváři světa dozvědělo příliš brzo. Aspoň se už probralo. Ani Solfatara bohužel neměla lepší lék. To, co nabízela, se jmenovalo psychická podpora. Bude mluvit, zřejmě. Třeba má chladnější hlavu, než Dorya, to rozhodně. "Lež, uleví se ti," řekla konejšivým hlasem. Za nějaký čas. Bez ocasu budeš mít jiný život... Ale lepší, než kdybys ztratila oči nebo nohy. Máš vlastně docela štěstí. Už teď měla vztek na tu, která tohle udělala. Zbabělý čin, ohavný, krutý. Solfatara se rozhodla rozvinout pohádku o bezpečí. Sice se to tak nazývat nedalo, ale pokud to pomůže, nechtěla tomu odporovat. Schválně se nedívala dozadu na Kayserin zkrácený ocásek. Pokud má bolest ulevit, potřebovala odlákat její pozornost někam jinam. Nebo ji aspoň zaměstnat. Ať nemyslí na to, co se stalo. Ublížila ti, já vím. "My jsme z tvé smečky a uděláme všechno, aby se ti ulevilo, dobře?" Teplo. Teplo jí udělá dobře. Proto taky ležela těsně u ní. "Podívej se na mě. Dobře?" Usmála se, pokud se tak stalo. "Jsem... Eev. Jak říkají tobě? Napij se." Nabídla hnědé trochu vody. Se svým jménem zaváhala. Nechtěla slovo Dorya už ani slyšet. Na přezdívky z domova měla lepší vzpomínky.

<< Les Alf

S vlčetem na zádech pospíchala přímo k úkrytu smečky. Když procházela okolo jezera, které bylo jako vždycky ledové, nabrala si z něho kouli vody. Cítila sice s každou minutou, že zásoby její energie se úží nepřijatelnou rychlostí, ale starost o život někoho jiného jí do žil vléval adrenalin. Takhle to začíná. Jsem zpátky. Ani mi neřekli, že tu smím být, a už je tu problém. Na svůj osobní mrak neštěstí se teď však soustředit nechtěla. Nemohla. Jestli se stav Kayseri nezlepší a nedejbože umře, bude to další věc, která ji bude pronásledovat do smrti. Ne, smrti už bylo dost. Tentokrát to nedopustí.
Došla až k úkrytu, kde ke svému překvapení narazila na další osobu. Solfatara! Dorya nevypadala jako zdravý jedinec, špinavá, vyzáplá, nevyspalá, ale flekaté vlče na jejích zádech na tom bylo hůře. "Pomož mi," řekla starostlivě, ani se vlčici do očí nepodívala. Položila svůj náklad na zem u vchodu do jeskyní a znovu si prohlédla zranění. Kousek ocásku vážně chyběl... Dorya sundala rostlinky, kterými ránu obvázala, a znovu překryla ránu studenou vodou, kterou nabrala u jezera. "Musíš se probudit," zakňučela a strčila do vlčete tlapkou. Mysli... Magie... Magie. Podívala se na černou vlčici. Teprve teď jí došlo, že ji s tímhle kožíškem ještě nezná. Pach a tělo, proto ji poznala. Na to však nebyl čas. "Nemáš nějakou magii, se kterou bys jí mohla pomoct od bolesti?" Mezitím co mluvila, nechala ze země znovu vyrůst užitečné rostliny. Ty, co předtím. Jen co vymyla ránu a její okolí, opět to pevně obvázala. Pak si fialová vlčice lehla a opět do Kayseri strčila.

<< území Daénské smečky

Neměla nic na práci. Nebo se to aspoň domnívala. Les byl klidný, tichý. O to víc slyšela všechny ty výčitky, které jí mysl vracela. Smečka. Kyle. Přátelé, kteří jí opustili. Bohové, kteří se k ní obrátili zády. Teď žila ve stínu. Temnějším, než dříve. Nebo spíše bledějším. Bez barvy, bez šance na šťastný moment. A přesto teď opět opustila území a šla po stopě mladé vlčice. Prudce zastavila, když uslyšela nepříjemný zvuk. Nářek. Někdo křičel. Bolestí, zřejmě. Krátký, ale svou naléhavostí vzbudil Doryinu pozornost. Co se tam dělo? Fialová vlčice se rozběhla.
Brzy našla původce křiku. A měla pocit, že cestou tam se jí v periferii mihlo ještě jiné tělo. Hnědé vlče tam leželo v kaluži krve. Ne, pomyslela si nešťastně a přiskočila blíže, snažíc se zachovat klid. Pohled na hnědé vlče, které přišlo o ocas, jí drásal srdce. A přiléval další kapku do jejího osobního neštěstí. Ne, ne, ne, ne! Už tak dlouho nevyužila svých léčitelských znalostí, že je skoro zapomněla. Nehodlala však váhat, to by mohlo situaci jen zhoršit. Kayseri byla zřejmě... Snad, v bezvědomí. Dorya sáhla po magiích a vyvolala vodu. Vymyla ránu, schladila to. Chlad zastaví krvácení. Musí. Klídek, jasně. Chudák malá. Kdo jí to udělal? Vyvolávalo to v ní vztek. Nechuť. Nebo jen další paniku a úzkost, že to potkává právě ji. Pomocí svého vrozeného elementu vyvolala ze země pár rostlinek. Přerostlý jitrocel a pár lián, přesněji. Pevně obmotala ránu, zastavit krvácení se zdálo být na místě. Vstávej! Vstávej! Děsil ji pohled na povalující se kousek hnědého ocásku jen kousek dál.
Napadla jí jediná věc, co dál dělat. Pokud se vlče neprobudilo, opatrně ho zvedla na svá záda a urychleně se vydala ke smečkovému úkrytu.

>> zase Daén

Plnohodnotného spánku fialové vlčici nebylo přáno. Usnula, ale všechny ty flashbacky a nepříjemné pocity z nepříjemných situací jí její podvědomí stále strkalo před oči. Jakoby na něco upozorňovalo, jakoby jí chtělo připomenout, kde pochybila. Párkrát se převalila z boku na bok, ale usnout pořádně jí to nepomohlo. Pochopila, že to teď asi nepůjde. I tak si ale odpočinula. Víc, než za poslední dny, i když její skleslý stav se nezměnil. Její nohy už ji držely bez problému, když vstala Stále ale byla vysílená, unavená. Asi potřebovala sníst něco většího. Třeba narazím na něco většího. Nebo něco přinesou ostatní. Opět začala procházet lesem. Měla za to, že tu nikdo není. Bylo tu ticho, klidno, ale přesto Dorye něco dráždilo smysly. Prošla se podél pobřeží, hledajíc odpovědi na své otázky v nekonečné modré ploše před sebou. Nepomohlo to, samozřejmě. Když stočila cestu zpět k jezeru, kde se zastavila, aby se napila, přece jen na docela čerstvý pach narazila. Sklonila hlavu a snažila se identifikovat, o koho jde. Nikdo, koho by znala. Mladý vlk. Ne, vlče. Holčička. A šla z území. Patřila k Daénu? Nikdo mi neříkal, hlídej. Kdo je to? Zvědavost zaplašila otázky existence. Fialová vlčice se vydala po její stopě.

>> Les alf

Byla ignorována. Přehlížena. A možná to bylo to, co chtěla. Schovaná za stromem spokojeně žužlala zaječí kost. Jako malé vlče, zvědavě sledující dospělé. Občas se k jejím uším dostalo, co se na druhé straně jezera děje, ale příliš se nezajímala. Teprve když ruch utichl, vstala a podívala se, co se děje. Někam se vydali. Šlo jich víc, tak asi lovit. A ona... Tu zůstala sama. Chvíli čekala, jestli se sem nepřikrade někdo jiný, pak se rozhodla svůj odpočinek přesunout jinam. Vypadalo to, že tu není považována za nezvaného hosta. Nešli jí po krku, což by nejspíš měli. Dle zákonu přírody. Nyní musela využít toho, že je tolerována - a tak vyskočila ze svého úkrytu mezi kořeny stromů a vydala se přes les.
Byla tu hodněkrát. Znala to tu. Obloukem se vyhla místu, kde v minulosti zažila jakýsi... Psychický kolaps. Teď to bylo horší. Neměla, s kým si promluvit. Nevypadalo to, že by tu někdo byl. Ani Solfatara. Kde vlastně byla? Možná z Daénu odešla, když se alfou stala... Kdo vlastně? Možná Lissandra, pochybovala, že Enzou už je připravený. Doryiny kroky mířily směrem k horám. Cestou zaznamenala pach. Myš, nejspíš. Nebo nějaký hraboš? Byla příliš unavená, než aby ji zajímaly drobnosti. Nezvládla by delší běh. Vydala se po stopě kořisti a když se dostatečně přiblížila, věnovala veškeré své soustředění na to, aby tvora skutečně dopadla a zabila. Myš to byla. Hladová vlčice ji slupla jako malinu a pokračovala v cestě. U úpatí hor si našla úkryt. Narazila i na jeskyni smečky, pravděpodobně, ale tam nešla. Cítila z ní podivnou vůni a společenským místům se chtěla vyhnout. Ne, lehla si pod menší převis kousek odtamtaď a pokusila se usnout.

Fialová vlčice ležela na kraji jezera a s hlavou mezi tlapkami bez výrazu hleděla na nehybnou hladinu před sebou. Ne, že by z její srsti bylo vidět mnoho. Bahno, prach a špína zakrývaly barevný kontrast jejího kožíšku. Nezdravý odstín byl ještě nezdravější, bez lesku. Přesto ji nenapadlo se jít umýt, i když měla potencionální bazének přímo před sebou. Dorya byla ponořená do svých ponurých myšlenek, když zaslechla vzdálenou konverzaci. Jako první ji o přítomnosti dalších vlků informoval pach. Tři vlci. Asi. Možná víc. Lissandru poznala až když se objevila na druhé straně jezera, ostatní vlci jí byli cizí. Zavládla v ní nejistota. Měla se jít přidat do konverzace? Měla se seznámit s ostatními, bavit se, jako by se nic nestalo? Možná by i docela ráda, ale něco uvnitř jí vštěpovalo strach, nutilo ji držet se dál. Výčitky, stydlivost. Před zvědavými pohledy jen uhnula. Co ji překvapilo byl fakt, že se na ni nevrhli jako na cizince. Možná ji Lissandra tolerovala nebo jen měla příliš jiné práce. Proto se malá vlčice jen postavila, vzala do tlamy zaječí kost, kterou si přinesla, a popošla za nejbližší strom, za kterým si lehla. Neslyšela, co si povídají. Možná nechtěla rušit, možná sama nechtěla být rušena. Aspoň s předstíranou spokojeností žužlala svůj malý úlovek a poočku zpoza kmene sledovala, co se u jezera děje.