Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Les Alf

Nevěděla, jestli sem může. Nevěděla, jestli má vůbec ještě právo na to v Daénu otravovat. Zkušenosti jí přece ukázaly, že je jen přítěží. Bohové jí přinutili smečku poškodit. A přesto tu byla. Určitě. Hned v lese vedle hor, kde Daén sídlil ještě pár měsíců zpátky. Ne. Nebude tu vítána. Ať už jí vedl kdokoli, pamatovala si výrazy všech členů smečky, když se stalo to s Chaosem. Na sekundu jí zachvátil vztek. Nebyla to ona, kdo prohrál životy. Nebyla to ona, kdo odmítl utéct, i když byla porážka jasná. Ne, ona ne. Ona by nikdy neriskovala životy zbytečně. A stejně za to zaplatila. Nemohla však odporovat vůli boží. Jestli měla umřít, třeba tlapou členů smečky, kterou ztratila, tak ať. Oni si to zřejmě přáli.
Pomalu se vlekla přes les. Znala to tu velmi dobře, a přesto to tu bylo tak jiné. Nebylo to jen podzimem, který svlékal listnaté stromy donaha. Možná to byl jen ten strach, který v ní návštěva Daénu vyvolávala. Nebo to nebyla jen návštěva? Možná by tu ráda zůstala, ale věděla, že by to nebylo jako dřív. Nic nebude, jako dřív. V tlamě žužlala kost zajíce, nejlepší jídlo, co za poslední dny měla. Vyzáblá, špinavá vlčice mířila k jezírku. Bolelo ji pomyslet na to, že tam kdysi seděla s Kylem, jejím zesnulým partnerem, nebo dováděla s přáteli, kteří se ztratili. Zmizeli, jako na čas ona. Až na to, že ona tu byla stále. Zlomená a smutná, zoufalá a bez naděje, ale žila. Živořila. Jen co se doplazila k jezírku, položila se u jeho břehu, snažíc se nemyslet na minulost. Když se napila, položila si hlavu na tlapy. Mohla jen čekat, kdy se jí dostaví pozornosti.

<< Ostříží zrak

To ticho bylo jako nůž. Jen připomínalo, jak hloupý ten život fialové vlčice je. Jednou je nahoře, podruhé dole. Doteď však byla aspoň mezi svými. Nyní byla sama a nebyla si jistá, jestli věci můžou být tak, jako dřív. Ne, už nechtěla, aby byly jako dřív. Jednu válku prohrála, aniž by se jí zúčastnila. Aniž by věděla, že nějaká probíhala. Vyčítala to bohům, kteří z ní na pár momentů udělali pouhou loutku. Oněch pár momentů ale rozhodlo o jejím životě, a na to nebude schopna zapomenout. Na to, jak jí i bohové, které vždycky uctívala, vyhlásili válku. Další boj, který nevyhraje.
Byla to věčnost, než prošla celé travnaté pláně. Pro zdravého vlka by to byla malá procházka, pro její zubožené tělo to byla pouť. Měla hlad a žízeň a věděla, že když zastaví, už se asi nezvedne. Zamířila do lesa. Možná náhodou, možná instinktivně. V lese loví dravci. Třeba nalezne nějakou mršinu. A vskutku. Zvedla hlavu, když ucítila tlející maso. Našla mršinu zajíce. Sice z něj zbylo málo, spíše jen kosti, ale i tak to bylo to nejcennější, co teď měla. Na nějakou dobu si tam lehla a ožvýkávala kosti. Nebyla to pochoutka. Vše, co bylo na zvířeti ještě jedlé, bylo zkažené. Mohla si teď však vybírat? Sotva se držela na nohou. Rozhodla se však jít dál. Jednu kost si nechala, aby ji mohla ožvykovat i nadále. Narazila na něco, co ji překvapilo. Hranice smečky. Byla to smečka? Ten pach jí byl známý.
Daén. Nový Daén.

>> území Daénské smečky

<< Rokle

Sunula se vpřed. Pomalu a bohužel nejistě, ale jediné, na co teď myslela, byl teplý úkryt. Jídlo. Smečka. Kde byl Daén? Její paměť byla mlhavá. Jakoby ji vyňali a nahradili něčím jiným, ale ona si stále pamatovala obraz z doby, kdy to nebyla ona. Jak ještě dlouho? Jak dlouho se pomalu pohybovala vzhůru z Rokle na louku? Bylo to jako jít rozdílně s časem. Jediné, co však dokázala plně vnímat, byla bolest. Bolest vyvolaná ztrátami. Nešlo o jednu událost, z které by se normálně vyhrabala. Ne, bylo to horší. Ať se do minulosti podívala kamkoli, na jakoukoli hezkou vzpomínku, děj vždycky končil špatně. Její rodina, ztracená. Její partner, mrtvý. Smečka ji opustila. Bohové stáli proti ní. Co jí mělo v tomhle životě ještě těšit? Že žije? Ne, ani to. Neměla pro co žít.
Nevnímajíc své okolí se stejně hrnula kupředu. Vyzáblá, malá, špinavá postava. Chodící mrtvolka bez života. Zastavila se jen na chvíli, když uviděla jiné vlky. ať už v nebezpečí nebo při zábavě, vždycky je viděla mít to, co ona nemohla. Už ne.

>> Les Alf

Fialová vlčice s hřívou se rozhodla už neotáčet. Neměla náladu na slova, neměla náladu na to být poučována tou hnědou neznámou vlčicí, ačkoli jí rozhovor držel v realitě. Měla pocit, že svět se s ní točí. Ať už to bylo jejím podlomeným zdravím nebo aktuálním rozpoložením z toho, že se jí celý život rozsypal před očima jako roztříštěné sklo, cítila se mizerně. Stejně se zoufale snažila vyškrábat se až nahoru na louku, odkud se mohla pokusit domov najít. Ať už ten starý, nebo ten nový. Musí někde začít. Nebo někde umřít. Hodlala nechat svůj osud v tlapkách své smečky, pokud ještě existovala. Nejdříve se tam však musela dostat. Několikrát upadla, když při cestě do kopce spoléhala na své hubené tlapky. Její tělo bylo najednou tak těžké! Potřebovala se pořádně najíst, potřebovala se pořádně napít. Potřebovala se pořádně vyspat, nebo z ní kostra bude už co nevidět. Nejhorší z toho celého utrpení kupodivu nebyl ani hlad, ani žízeň, ale ty výčitky svědomí. Válka. Rozhodla se špatně, ale nemohla s tím nic dělat. Smečka teď musela mít jinou alfu. Vlastně... Vzpomínala si. Mlhavě.
Cestou potkala pár brouků. Nedbala na to, co je to za brouka, ani že je to brouk, snědla je. Buď jí to dodá sílu pro těch pár kroků k Restu, nebo umře cestou. Obojí bylo přijatelné.

>> Ostříží zrak

Hnědé vlčici její slova zřejmě přišla vtipná. Ne, že by ji to překvapilo, ale nebyla šťastná. Bylo to jako výsměch. Jako když všechno, co řekne, je hloupé, jako když všechno, co zažila, není pravda. Ale byla to pravda. A fialová vlčice si tím byla jistá. Bohové existovali, bohové za to všechno mohli. Vždyť s nimi už měla tu čest. Kdyby měla dost sil, asi by po hnědé vlčici skočila a tuhle realitu jí řádně vysvětlila, ale právě teď neměla ani dost sil, ani dost víry na to, aby se kvůli bohům, kteří ji zradili, namáhala. Nebesa stojí proti mě. Potlačila slzy. Věděla, že ať by řekla cokoli, cizinka by ji stejně pořád měla jen za blázna, co věří na bohy. "Nejsi tu dlouho," řekla s pohledem upřeným do země, "nebo pro ně nejsi ničím významná. To oni stvořili tyhle ostrovy, proto tu můžeme vládnout magiemi." I já už jsem pro ně ztratila význam. Vítej v klubu, pomyslela si kysele a s hlavou svěšenou se znovu rozhlédla na dva směry, kterými se mohla vydat. Nakonec se rozhodla pro kopec. Sice jí to bude trvat déle, ale aspoň se neztratí v podzemních chodbách, kde by o ni jen zakopli. A třeba narazí na nějakého brouka či mršinu, když se poštěstí. Ve vzduchu ale začalo být vlhko. Pohlédla k obloze a spatřila, jak se mračna stahují. Asi zmokne. Stejně jí to ale bude trvat věčnost.
Pomalu se rozešla směrem, odkud přišla. K té cestičce, která se klikatila do kopce. Ohlédla se, jestli ji nebude hnědá aspoň kousek následovat.

Těžko přemýšlet nad tím, že to všechno bere moc vážně. Bylo to vážné, ne? Aspoň pro ni. Okolí už jí nenechalo ani špetku naděje, pro kterou žít. Partner, kterého milovala, zemřel. Smečka, o kterou se starala, ji opustila. Během války museli zaplatit cenu nejvyšší. A aby toho nebylo málo, bohové, které vždycky následovala a uctívala, se k ní společně s časem otočili zády. A hnědá se na to ještě ptala? Neměla ses zmiňovat. Malátně pohlédla dopředu a hrábla do písku. "Bohové se ke mně obrátili zády," zkrátila, na víc slov neměla energii. Takže tohle je konec? Opět zavřela oči a přestala se snažit. Po chvíli řekla: "s bohy nemůžeš bojovat." Ale takhle umřít... Nechci. Ne, nelákalo ji shnít v poušti, i když se schovávala za maskou lhostejnosti. Může teď ale vůbec zemřít s důstojností? Ne, už ne. Hnědá měla pravdu. Musí si ale najít cíl, musí se tomu postavit. Aspoň na chvíli. Ještě musí najít odpovědi. Musí zkontaktovat bohy, musí se jich zeptat, proč ona. Pomalu natáhla tlapy a opatrně se postavila, i když jednou spadla. V tomhle stavu nic neuloví, musí najít nějakou mršinu. Nebo další brouky. Pomalu se rozešla vpřed, ale zastavila se po pár krocích. Kterým směrem? Nahoru na louku nevyšplhá sama, ale jeskyněmi se tak akorát dostane k vlkům Chaosu. Ale nakonec... Nebylo to to, co chtěla? Důstojnou smrt v boji? Sklopila hlavu a jen na moment hodila zoufalý pohled po cizince.

Určitě teď nebyla dobrým společníkem. Zahleděná do sebe a svých problémů natolik, že už ani o sebe nedbala. Chápala, že jako nudný společník tu asi hnědou vlčici dlouho neudrží. A nechtěla být sama, zase. Ale co měla dělat? Nějak hovořit se snažila, ale ať chtěla sebevíc, nic smysluplného a informativního nevymyslela. Byla to jen slova. Pouhá slova, která potřebovala slyšet, aby se ujistila, že ještě žije. Ona nechtěla umřít. Nechtěla opustit svět, po kterém chodila, nechtěla ho nechat bez ochrany, protože věděla, že mnohokrát jí bylo třeba. Ale také už neměla důvod žít. Byla přesvědčená, že přátelé se k ní obrátili zády a ani by si nevšimli, že je pryč. Ani nezvedla zrak, když jí cizinka vyvrátila i tu milosrdnou představu, že by smrt byla prospěšná druhým. Tiše si povzdechla. "Aspoň by se jiní najedli," řekla přiškrceně, i když ani jí se ta představa nelíbila. "Bylo by to lepší, než čelit tomu, co se stalo," zamumlala. Ale kdyby byla mrtvá, už by to necítila, ne? Bylo by jí jedno, co se stalo s tělem. Na druhou stranu ani duše by nebyla šťastná. Na slova o smečce mírně zvedla uši. Nepotěšilo ji, co slyšela. Vypadalo to, že tahle vlčice umí být mrška. Proč teda ukazovala tolik soucitu vlčici, kterou nikdy neviděla? Možná to bylo to předsmrtní milosrdenství, jak tomu říkali starší. "Kdo to byl?" Zachrapěla krátkou větu a vzpomněla si na Amorphise. Pomstí ho. Jestli bude ještě žít, až najde vraha. Doufala, že tmavá vlčice nepatří k Chaosu. K těm, kteří pomohli zničit její život. To by se musela sebrat a učinit víc, než na co má sil.

Její nedůvěřivé řeči zůstaly bez odezvy. Vlastně byla ráda, že si ušetřila energii za odpověď zpátky. Ve výsledku to ticho však bylo nepříjemnější, než by si přála. Když nemluvila, jediná věc v okolí, na kterou se mohla soustředit, byla ona sama. V jejím rozpoložení a stavu to nebylo příliš příjemné soustředění. Na chvíli zavřela oči. Pálily, jak se jí tam v průběhu pádu z kopce dostala špína. A to Slunce. Nemohla přestat myslet na to, že i kdyby mohla vstát, neměla by, kam jít. Partner byl pryč, přátelé i smečka ji opustili... Bohové hráli kostky proti ní s náhodou na své straně. Byla si jistá, že tuhle hru nemůže vyhrát. Říká se: neštěstí ve hře, štěstí v lásce. Jenže v jejím případě i láska byla nedobrovolně vhozena do hry a ona o ni přišla, aniž by mohla cokoli říct. Jasně, že byla zlomená. "Když se rozložím, tak dám půdě živiny, ne? Třeba tu něco vyroste, to je užitečné," řekla beznadějným tónem, jako by jí to už bylo jedno. Přes veškerou tu samotu, kterou cítila uvnitř, však byla ráda, že je tu ještě někdo jiný. Někdo, kdo neví, co všechno pokazila. "Jsi ze smečky?" Zeptala se. Nejspíš jen zbabělý pokus ji udržet nablízku, zatímco dál nehybně ležela na náhodném místě v téhle vyprahlé poušti. Třeba ti supi vskutku přiletí, když bude trpělivá. Pak bude muset sázet na cizinku... Ale co jiného zoufalému zbývá?

Vypadalo to, že cizinka chtěla využít její situace a použít její špinavé tělo připomínající stav rozkladu. Prve se nad tím jen kysele zatvářila, ale když se nad tím zamyslela, vlastně by to nebyl až tak špatný nápad. Až na to, že nejí ptáky. "Nebo by ses na mě vykašlala, sežraní riskovat nebudu," procedila skrz zuby. Možná byla slabá, ale zlá nálada jí stále dávala nějakou tu kuráž odporovat. Stejně už nic jiného dělat nemůže. Věřit všem okolo? To se nevyplatilo. Musí změnit styl. "Kvůli tomuhle?" Pohodila by hlavou, aby naznačila na svou hřívu, ale nemohla. Musel stačit náznak pohledem. "Nejim ptáky." Ale brouky jo. Brouci jsou dobří. Jsou v nich bílkoviny. Když jich chytí víc, třeba dojde aspoň k těm podzemním chodbám. "Mně už je to jedno," odpověděla na otázku ohledně tvora. Když neviděla žádného dalšího, tak si zase lehla. Hrát mrtvolu jí šlo.

Mžourala směrem k cizí vlčici, aby si ji prohlédla. Byla tmavá. Víc si ale všimnout nestihla, protože jí spadla hlava. Zlá gravitace. Proč vždycky musí hrát proti ní? Když se však dočkala odpovědi, s tichým sípěním se převalila aspoň na ten bok, aby vlčici měla na očích. "Heh," hlesla a stáhla uši k hlavě. Kdyby si vyměnily role, v tuto situaci a v tento čas... By si klidně kousla. Ani tedy ani teď by to ale nebylo bezpečné, přibližovat se k hladovému zvířeti. "Máš pravdu, nechutnala bych ti," olízla si pysky a opět se pokusila vstát. Napoprvé se to nepovedlo, ale druhý pokus už byl úspěšný. Aspoň se posadila. To už ale i cizinka dávno seděla opodál. "To musíš mít taky hlad, když už strkáš čumák do všeho okolo," zabrblala, aniž by se na ni podívala. Ne, dívala se jinam - na zem. Zrovna tudy lezl zajímavý tvor. Nějaký poušní brouk, asi. Zkušenosti jí říkaly, ať to nežere, že to bude jedovaté, ale prázný žaludek vyhrál. Natáhla se pro něj a bez potíží ho rozkousala.

Ležela tam nějakou dobu. Bez povšimnutí. Kdyby měla zrovna náladu dělat si z něčeho srandu, asi by si řekla, že si hraje na chameleona. Bohužel to nebylo naschvál. Už ani nepozorovala, jak kolem běhají mravenci nebo sem tam nějaký pavouk. Jídlo... Hladové myšlenky se snažila zahnat, ale nemohla. Co jiného jí zbývalo? Doufala, že když počká, přijde blíž něco většího, co už by třeba zvládla chytit i s tím malým množstvím energie, co jí zbyl. Takový šváb nebo pavouk...
Bohužel si o tom mohla nechat jen zdát. A taky nechala. Probudil ji sice příchod něčeho většího, ale až moc živého na to, aby to snědla. Otevřela oči, když zaslechla zvídavé čmuchání, které zcela jistě patřilo nějakému vlku. Moment, sežraná zaživa být nechci! Zvedla hlavu a zamrkala, když zjistila, že vlastně dlouho nespala. Nebo nespala vůbec. Ten čas utíkal tak pomalu... A poslední, co chtěla, bylo, aby ji takhle někdo viděl. "Eech," něco chraplavě zamumlala, ale místo věty ze sebe vyloudila jen zakašlání. Ležet v písku očividně není příliš nápad. Jenže tady je těžké mít dobrý nápad, když je tu písku požehnaně. "Co... Co chceš?" Dostala ze sebe přiškrceným hlasem, který jasně říkal, že jí není zrovna nejlíp. Divoké zvíře by ji už asi bralo za mrtvolu a za pozvánku k obědu.

<< Rest přes Ostříž

Malá otrhaná silueta jen těžko přesvědčovala vlastní nohy, aby šly dál. Žízeň sice dočasně uhasila, ale cesta jí zabrala delší dobu a sebrala více sil, než očekávala. Nebylo se čemu divit s ohledem na její stav. Byla slabá. Psychicky i fyzicky. Zemřel jí partner, ztratila smečku... Přišla o všechno, i sama o sebe. O svou čest, o svou víru v božstvo, které nedělalo nic jiného, než že jí házelo klády pod tlapy. Zůstala sama, bez přátel, bez rodiny. Opustili ji. Ani nezvedla hlavu, když se vlekla po známých planinách. Ani se nerozhlédla, když míjela krásné vyhlídky nad kaňonem. Jeden by ji nepoznal. Dříve odvážná, hrdá a optimistická osoba ale byla pryč. To, co bylo pozorovatelné, byla jen nešťastná schránka výčitek a nesplněných snů, které už bylo jedno, jak moc špinavý má kožich. To dávno nebyla fialová. Prach, písek, zaschlá krev z boje, špína a bahno zakrývalo její pravý vzhled. Ocas vláčela za sebou, jakoby byl bezcenný, hříva jí zakrývala výhled. Ona okolí ale stejně nesledovala. Soustředila se na své tlapy. Aby šly. Aspoň chvíli.
Měla hlad. Velký hlad. Vždyť z ní pomalu zbyla jen kostra.
Sílu se prát se svým osudem už neměla. A víra, která ji vždycky držela při životě, byla taky tam. Ale nakonec... Třeba bude smrt lepší. Byly dny, které si užila. Jenže ty jsou pryč. Už o tobě nikdo nebude chtít ani slyšet.
Došla k místu, kde byl vstup dolů do kaňonu nejlepší. Jakmile však začala sestupovat dolů, aby tam dole vyhledala nějaké stinné místo, tlapky jí podjely. Chvíli se valila z kopce, než se zastavila na dně. Praštila se do hlavy a slabě zakňučela, protože na víc neměla chuť ani sílu. Jestli teď nevstaneš a nenajdeš nějakou mršinu, pojdeš. Jako všechna ta zvířata. Koutkem oka zachytila kostru nějakého velkého zvířete. Musela být stará, protože už se rozkládala. Tam ale nic nebylo. Žádné maso. Tady nebylo nic, co by mohla sníst. Pokusila se postavit na nohy, ale nemohla. A tak zůstala ležet a šetřila síly. V noci se třeba půjde líp. Pokud se noci dožije.

Ticho a samota. Mírumilovný hlásek šeptající o všem, co se děje, a přesto jí nesděloval ani polovinu toho, co měla vědět. Co si zasloužila vědět. Staly se věci, které prospala s otevřenýma očima. Loutkou jakési vyšší moci, v železech neporazitelné síly, ale bez šance se osvobodit. Jak dlouho to bylo? Dva měsíce. A kvůli tomu, co udělala, ale neudělala, všichni odcházeli. Přišel vánek, který přinesl nové začátky. Stálo to boj, pot a slzy, stálo jí to všechno, co měla a na co byla hrdá, ale skončilo to. Skončilo to tak, jak si to nepřála. Tak, jak by si to nepřál nikdo. A jak by si to nikdo nezasloužil. A právě ten samý klidný vánek, který už dávno svou něžností vyřval díru do její hlavy, teď odnášel i to poslední, z čeho byla šťastná.
Proč měla žít? Byl to trest? Trest nějakého božského plánu?
Jestli ano, nerozuměla tomu. Neudělala nic špatného. Byla dobrým přítelem, sluhou i vůdcem. Anděl z nebe, který chtěl jediné - mír. Klid. Lásku a přátelství. Jenže to, co svému okolí rozdávala, ostatní nepřijímali. Byli slepí. Slepí, když se nedívali dál. Avšak i kdyby se dívali, nepoznali by, co se děje.
Dorya se nezlomila kvůli svým citům. Kvůli tomu, že by nedokázala přežít. Že by nedokázala přijmout realitu nebo rozpoznat lži. Vždyť to byla ona, kdo říkával: "Těš se lepších zítřků, příteli. Nestůj na místě, protože život taky nebude." Zlomili ji ostatní, protože chtěli. Protože mohli. Nebo protože to tak mělo být.

Viděla, jak druzí umírají už mnohokrát. Jak se ostatní bijí, aby přežili. Dělala to samé, chápala je. Ale teď už si nebyla tak jistá tím, že je všechno tak, jak dřív. Měla pocit, že se nad tím vším tak trochu vznáší. Ležela ve vchodu do bývalého úkrytu a i když byla na smrt unavená, nespala. Nedovolila si to. Všechno to křičící ticho jí připomínalo, že udělala špatně. Strach, panika, bída z minulosti. Výčitky. Všechno, pro co kdy žila, celý ten monumentální hrad z karet, který postavila a stála na jeho nejvyšší věži, se sesypal k zemi jako písek. Jakoby tam nikdy nestál.
Zapomenou, říkala si smutně. Zapomenou na mě.
Měla hlad. Žebra vystupovala z jejích boků jak struny harfy a ona věděla, že dlouho žít nemůže. A možná ani nechce. Kdo jí sebral to všechno, co měla? Ani ten nejkrutější bůh by to neudělal. Nechal by jí aspoň naději. Jiskřičku, že bude líp. Nějaký důvod, proč se dál trápit. Smečka. Jenže ti odešli. A byla si jistá, že za ní už se nikdy neotočí. Už nebudou chtít někoho, kdo nezastavil válku dřív, než začala. Pohlédla k nebi. V jejích uplakaných očích se neleskla žádná jiskra, jako dříve. Proč? Proč já? Co jsem udělala špatně? Pomalu se posadila, ačkoli tušila, že dlouhou cestu ujít nemůže. Ne. Byla příliš slabá. Bděla za Kyleho. Za Amorphise. Za celou smečku. A i když jí hlava třeštila, věděla, že si nic jiného než bolest nezaslouží. Musí si vybrat svůj trest. Teď nemá právo na radost.
Trvalo jí, než udělala pár kroků. A ještě déle jí zabrala cesta k opuštěnému jezeru. Nevšímala si okolí. Ani sebe. Napila se s tlapami ponořenými do vody. Nenapadlo ji se umýt, i když její fialová srst se pod vrstvou vší té špíny už ani nenašla.
Ne. Musí jít. Kam? Kamkoli.
Možná hledat nový život. Nebo skončit ten starý.

>> Rokle

Zpráva o smrti mého partnera mě vzala. Představa, že jsem ještě před chvílí nadávala na to, jak pozdě chodí, nebo že se ani nerozloučil, když opouštěl ostrovy... Nevědomost je zlá věc. Stěží jsem držela slzy, když za mnou přišel Zinek. Asi jsem od něj nečekala nic hezkého, ale mile mne překvapil. Měl by se o druhé starat častěji. Podívala jsem se na své tlapy s prázdným výrazem, ale neřekla jsem nic. Ani jsem se mu nepodívala do těch jeho ledových očí, i když asi na chvíli roztály. Přemítala jsem nad tím, o čem mluvil. Nemohla bych nechat smečku kvůli emocím, ale ani bych nemohla nechat emoce kvůli Kylovi. Jak to ale pak můžu dát dohromady? Jak dát čas faktu, že jsem vdova, ale zároveň stále stát v první frontě jako alfa? Neřekla jsem nic proti Zinkovu přání si jít nasbírat nějaké byliny. Vždyť to byla jeho úloha, teď je nás na území dost. Lovci... Už by se mohli vrátit. A jak vůbec dopadlo pozvání Zlatých?
Snaha dostat myšlenky jinam mi moc nepomohla. Ještě než Zinek odešel, věnovala jsem mu krátký pohled a děkovně kývla. Bylo mi jasné, že s tímhle se musím poprat sama. Jen já. Mělo mi být jasné, co za tím stojí, když jsem ho neslyšela v náušnici. Jak jsem mohla být tak naivní...
Rozhodla jsem se v tom koutu louky, kde jsem seděla, udělat pomník. Nejen jemu, ale všem Daénským vlkům, o jejichž smrti jsem věděla. Sehnala jsem v okolí tři ploché kameny a pomocí elementu je přemístila na jedno místo. Vyryla jsem do nich jména: Cinterion, první alfa Daénský. Shay, jeho odvážná dcera. Kyle, oddaný člen a milující partner. Sebrala jsem z okolí pár kytek a na každý kámen jich několik umístila. Nejvíce času jsem strávila u pomníku, který měl symbolizovat Kyla.

Uronila jsem pár slz, než mne vyrušil závan cizího pachu. Otočila jsem tím směrem hlavu a zjistila, že na druhé straně jezera je cizí vlk. Ba ne, nebyl cizí. Byl to Wu. Chvíli jsem si říkala, jestli ho jít přepadnout. Možná to je dobré rozptýlení. Otřela jsem slzy a zamířila k němu.
Měl tu zajímavé věci. Mne však nejvíce zajímala moc. Doufala jsem, že mi dodá jistotu, která mi teď nejvíce chyběla. Ani jsem to neřekla a on pochopil. Nemluvil příliš, jakoby mne nechtěl více rozrušit. Jak ohleduplný starý pán. Vypila jsem jeho lektvar a pocítila, jak se mi zatočila hlava, jako bych spolkla nějaký alkohol. Cítila jsem se ale více... živě. To byl silnej vývar. Následně jsem se zaměřila na divnou malou kuličku, která byla v balení po pěti. Naznačila jsem mu, že mě to zajímá, a neuniklo mi jeho zachichotání. Něco mi pošeptal, ale já příliš nevnímala. Neodolala jsem sladké vůni a snědla ho. Nic se nestalo... Ale byl dobrý.

// Nákup
Na účtě mám: 105 kšm, 5 rubínů, 15 mincí
Převádím: 5 mincí na kšm -> 200 kšm
Účet po převodu: 305 kšm, 5 rubínů, 10 mincí
Kupuji:
Magie Hradba - nahrazuji tím Snění: 200 kšm + 5 rubínů
Levely
- Hradba na full - 70+80+90+100+110+120+130 kšm
- Oheň na full - 90+100+110+120+130 kšm
- Voda na full - 90+100+110+120+130 kšm
- Vzduch na full - 100+110+120+130 kšm
Předměty
- Elixír lásky - 80 kšm
- Kardinál červený za Solfataru

Celkem: 2510 kšm + 80 kšm
Uplatňuji slevu 90% -> 251 kšm (201 kšm 5 rubínů) + 80 kšm

Celkem platím 281 kšm a 5 rubínů.
Zůstatek: 24 kšm, 0 rubínů, 10 mincí

SCHVÁLENO

Pozor pozor, věnujte pozornost tomuto hlášení!
Přináším vám totiž další kratší měsíční hlášení o tom, co se ve smečce děje. A dokonce se dočkáte i peněz!

HERNĚ
Setkání proběhlo sice pomalu, ale všichni známe, jak to na konci roku bývá (pardon). Smečka se seznámila mezi sebou i s novým uspořádáním smečky. Alfa rozdělila úkoly - jedna skupinka byla pověřena lovem, jedna šla ke Zlaté smečce navázat diplomatické vztahy, ti třetí zůstali na území. (A Zinek si šel sbírat kytky, žejo. Asi budou potřeba, jestli jdeme do války.)
Co se plánuje v červenci (kdy tu nebudu, eh), se můžete dočíst v článku o první válce. (Já jsem v tom tentokrát nevinně, jo? :D) Takže bojujte chrabře, stůjte si po boku a nenechte si utrhnout další uši. Mrk mrk.
Protože tu nebudu, zejména Osud může s Dor po tuto dobu manipulovat. Kdyby to bylo potřeba, tak i vy (ale ne moc proti srsti, jasný).
NEHERNĚ
Určitě jste si všimli, že Putovní obchůdek se zrovna nachází i u nás poblíž smečky, takže neváhejte a něco si kupte! Můžete i cestou zpátky ze svých misí, tak toho využijte. Ať nás Chaosané nerozvezou na kopytech.

No a teď k dlouho očekávané části:

Výplaty květen - vyhodnocení
Solfatara (sigma): 6 kšm
Lissandra (sigma): 5 kšm + 1 rubín

Odměny ze smečkové hry (ty ještě nezapsané)
Lissandra: 5 kšm
Enzou: 5 kšm
Darkey: 5 kšm

Vyhodnocení Daén markings
Solfatara, Taylor a Zinek dostávají za účast 20 kšm a 5 tahů do smečkové hry.
Hlasující - Lissandra, Enzou, Taylor, Zinek a Belial - získávají bonusem 5 kšm

Hodnotili jste tak 50 na 50. Rozhodnutí je takové, že barvou budeme označovat jen nováčky, kteří se ještě oficiálně nepřidali ke smečce (tudíž nemají pach jako ostatní Daénští a nejsou se všemi seznámeni), ale už projevili zájem se připojit. Taková značka bude jednoduchá, třeba jen šmouha na levé rameno. Barva záleží na volbě člena, který zájemce barvou označí. Na takto označeného vlka pak při vstupu na území hlídka nesmí přímo útočit.

Neherní akce
No a aby se neřeklo, že odjíždím a kašlu na vás, protože smečková hra se pozastaví, tak vám dám jednoduché zadání na těch pár následujících týdnů. Zachytili jste, že se chystá válka? No jak by ne, když se o tom pořád mluví. No a drby jsou silné činidlo. Vaším úkolem bude napsat/nakreslit představu vaši/vašeho vlka, jak by střet Chaosu a Daénu mohl dopadnout. Kdo vyhraje? Bude to na jeden velkej fight, nebo tenhle spor přetrvá ještě do dalších let? Co se stane s poraženými? Nebo to obě strany vzdají a uzavřou příměří? Fantazii se meze nekladou, ba naopak. Ráda si počtu i detaily, kdo komu dal do nosu a podobně!
Pro psaní je minimální rozsah 350 slov (i když si myslím, že dáváte mnohem víc). Můžete to zpracovat jako vypravování, frašku, divadelní hru, oznámení o situaci v novinách, úvahu, ve které zvážíte šance jednotlivých stran... Cokoli. Při zpracování v podobě obrázku přidejte pár vět o uvedení do děje.

Čas máte do 24. 7. 23:59 Času je to myslím dost, takže jakmile se 26. vrátím, vyhodnotím to. Tak schválně, kdo se trefí nejlépe? *Bonus body za odeslání před začátkem války (do 17.7) budou.*

Všem přeju krásné prázdniny a odpočiňte si, jestli můžete! A nezapomeňte na mě a na akcičku, ze které vám určitě taky něco kápne.

Vaše Dorya