Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžné pláně přes Sněžné tesáky (portálem)

Trvalo mi značně delší dobu, než jsem znovu našla teleportovací místo. Když se tak stalo, zcela nečekaně jsem ztratila kontrolu nad tělem a spadla k zemi na louce vlčích máků. Našla jsem to! Ale nebylo mi zrovna dobře. Chvíli jsem tam jen tak ležela snažíc se nalézt stabilitu. Až po chvíli jsem se postavila, otřepala a pohodila hlavou, abych mi hříva nezacláněla výhled. Jo, byla jsem zpátky. Ohlédla jsem se za sebe a zjistila, že hory se opravdu v dálce rýsují. A nejen ony. Břehy druhého ostrova byly blíže, než bych se domnívala.
Rozhodla jsem se nezůstávat. Měla jsem klid a ticho, a tak jsem si urovnala myšlenky kontaktem, procházkou a průzkumem, ale povinnosti čekaly. I když se mi Shay protivila, byla jsem členkou Daénu a já ho nenechám na holičkách, i když ostatní ano.

>> Ostříží zrak přes Rokli

<< Bašta přes Bull meadow

Příjemné zpestření dne, i když jsem mohla potkat přátelštějšího vlka. No co, vlk má být spokojen s tím, co je mu dáno. Zamířila jsem zpět. Ačkoli jsem opravdu hledala a přešla i celé údolí z jedné strany na druhou, nezachytila jsem žádný další pach, natož někoho ze smečky. Nikdo nikde. Povzdechla jsem se a tlapky mne dovedly až k místu, kde se mlha zdržovala celý den.
Mlžné pláně. Tady dříve býval domov. Nechala jsem své instinkty vést a po nějaké době jsem opravdu našla náš bývalý tábor i úkryt. Kde je konec Feliciovi? Nelíbilo se mi, že nevím nic o pohybu členů smečky. Ani bývalý alfa se neohlásil, vlastně se už dlouho neobjevil. Spal vlastně pořád v úkrytu? Možná ani tam už nebyl. Bylo mi to líto. Ale Darkey třeba už bude doma! Obrátila jsem svou mysl na pozitivnější myšlenky a zamířila zpět do hor, abych našla místo, kde jsem se teleportovala.

>> Červená louka přes Sněžné tesáky (portálem)

<< Sněžné tesáky přes Bull meadow

Z hor jsem se vydala do nížiny. I tu jsem už znala. Co mě však ihned trklo do očí byla nová louka. Zamířila jsem k ní a zjistila, že ji znám. Toto bylo přeci jedno z našich lovišť... Nepříjemné. Jestli se bude muset Daén spoléhat jen na les a občasného kamzíka z hor, mohl by to být problém.

RYCHLOHRA SE ZINKEM
Vlk. Konečně. Bylo dobré vidět jedince mého druhu, když jsem před chvíli prošla půlku ostrova a nepotkala ani živáčka. Představil se mi jako Zinek. Nebyl zrovna přátelský, ale má radost a optimismus, kterou prostá jeho přítomnost přinesla, to kompenzovala. Povídali jsme si o smečkách. Nevypadal jako někdo, kdo by byl spokojený v podřízené pozici, ale když mi pověděl, že také něco ví o léčitelství, věřila jsem tomu. Vlastně jsem ho hezky poznala, když se otevřel.
Z hladu mě svědil žaludek, a tak přišel návrh pro lov. Použila jsem magie a předvedla mu jejich kouzlo, abychom se mohli oba v klidu najíst. Když odcházel, už mi nepřipadal tak nepřátelský. Ale pořád jsi mrzout, to jo.
Konec rychlohry

Po setkání se Zinkem jsem ještě chvíli setrvala u jezera a pak se sama vydala na cestu. Tentokrát jsem už nešplhala do hor, vydala jsem se nížinou. Bylo to pohodlnější. Bylo mi však jasné, že jestli chci zase rychle zpátky domů, musím na konci pohoří opět vyjít do hor.

>> Mlžné pláně přes Bull meadow

<< Červená louka

V jednu chvíli jsem stála na rozkvétající louce a v druhou se mi pod kožich zakousl nepříjemný chlad. Zatočila se mi hlava, kolena se mi podlomila a já skončila na zemi. Kupodivu... V horách. Chvíli jsem ještě nechápavě skenovala okolí, a pak jsem si uvědomila, že ono zhoupnutí muselo být doprovázené tím druhem přenášecí energie, kterému se říká portál. Dávalo by to smysl, protože jsem byla úplně jinde. Ne u moře, byla jsem v horách.
Postavila jsem se na nohy a snažila se vysledovat něčí přítomnost, ale výsledek byl negativní. Ani opakovaný pokus když jsem ušla kus stranou nebyl úspěšný. Nikdo tu nebyl.
Nenapadalo mě žádné vysvětlení pro tento náhlý úbytek vlků. Byla jsem sama a to už jsem prošla několik území. Začalo mne to znepokojovat. Iris při mě, že nejsou všichni pryč? Prošla jsem okolo několika známých míst a přidala na tempu ve snaze zachytit cizí pach. Vlka, medvěda, kořist, cokoli... Ale kromě pár malých zvířat tu nebylo nic. Asi jsem si vybrala cestu. Třeba budu mít větší štěstí v nížině.

>> Bašta přes Bull Meadow

<< Ostříží zrak přes Rokli

Cesta byla nudná, nezáživná. Ne kvůli přírodě, ale kvůli tomu, že nikdo nikde. Terén klesl a já si mohla prohlédnout, jak se obrovité údolí Rokle posunulo při pohybu ostrovů, ale kromě pár spadaných kamenů na něm nic nového nového zajímavého nebylo. Opět jsem vyšplhala do kopce a zamířila ke břehu. Hora, kterou jsem míjela, byla vskutku obrovitá. Tyčila se do kopce a vrhala dlouhý stín. Nejspíš by se ani nedalo vylézt nahoru. No, její průzkum nechám na později.
Mým cílem byla louka. Rudé vlčí máky už sem tam ukazovaly svá poupě a si uvědomila, že toto bylo poslední místo, kde jsem s Kylem měla opravdu hezkou chvíli. Vlčata... Ne. Vlčata nebyla, ale mohla být. Proč? Asi mě osud nenávidí. Kde je Kylemu konec? Proč mi stále utíká? Smutek ve mě vzrostl, a tak jsem pokračovala dál. Došla jsem až na samotný konec louky a sledovala moře, které celý ten svět obklopovalo. Něco však bylo jinak. Rudý ostrov zmizel. Byl tu jiný. Nebo ten stejný, ale změnil barvu. Přistoupila jsem ještě blíž, ale svět se se mnou náhle zhoupl.

>> portálem do Sněžných tesáků

<< Daén přes Rest

Vyrazila jsem pomalým tempem doufajíc, že mé obavy byly neopodstatněné. Mé fialkové oči hledaly jakoukoli známku života, přesněji Darkey nebo Solfataru, s kterými jsem se poslední dobou vídala, ale nikde nikdo. Z mé tlamy vyšel povzdech a já se zastavila, abych se ohlédla zpět. Takové ticho... Chtělo by to život. Kam se všichni Daénští poděli? Doufám, že Shay s Enzouem neudělali nějakou další hloupost, které bych nezabránila. Měla jsem o ně starost. O všechny. I o ty, kteří mě neměli v lásce. Pokračovala jsem z kopce.
Planina, na které jsme s Darkey lovili, tak byla na svém místě, jak měla. Aby taky ne! Ale nemohla jsem na to spoléhat, zdejší bohové rádi zasahovali. Ani tady se však nic nezměnilo. Pusto, ticho... Měla jsem pocit, jakoby celý ostrov byl jen pro mne. Mou pozornost upoutala hora na horizontu a já si uvědomila, jak musí být ve skutečnosti veliká. Napadlo mne, že jsem vlastně ještě nebyla za ní. Kam mě má zvídavá duše táhla? Přece jsem to musela jít prozkoumat!

>> Červená louka přes Rokli

Měla jsem v plánu jít si promluvit s Amorphisem, ale začalo pršet. Teprve pak jsem si uvědomila, jak moc vlastně jsem unavená. Ještě jsem rychle přeběhla k našemu jezeru, než jsem se obrátila a schovala se v bezpečí na kraji smečkového úkrytu. Ne, že by mi déšť vadil, ale chtěla jsem si odpočinout. Shay s Enzouem přebrali smečku, já byla naštvaná a pak jsem ještě s Darkey lovila. Usadil jsem se pod kamenným stropem a hlídkovala.
Až když mne probudily paprsky Slunce, tak jsem otevřela oči. Já jsem usnula! Rychle jsem se zvedla, jestli někde není nějaký cizinec, který by přes mou nepozornost proklouzl, ale nebyl. Vlastně tu byl snad jen Amorphis. Aspoň on tu zůstal. Nyní jsem ho však řešit nechtěla. Obešla jsem hranice a obnovila pachovou značku. Kde je Darkey tak dlouho? Měla jsem o ni starost. Řekla, že nepůjde daleko, ale jak ji znám, musela se zase pustit do nějakého nebezpečí. Myšlenky mi padly na jediné - měla bych ji najít. A proto jsem se taky vydala z kopce a zamířila k místu, kde jsme naposledy lovily.

>> Ostříží zrak přes Rest

"Jestli je takový dobrodruh jako ty, tak určitě!" Zasměju se na ni s povzbudivými slovy. Má tu bratra... Kéž by tu byli i mí bratři. Nebo aspoň Ray, pomyslím si sklíčeně, ale na zoufání není čas. Vždyť já jsem tu i docela spokojená. Mám partnera, smečku, kamarádky... Co víc si mohu přát? Možná někoho schopného do vedení Daénu. Trochu jsem znérvózněla, když řekla, že ani ona velkého fialového vlka neviděla. Přece tu musí někde být! Nebo si zase hraje na vtipálka a schovává se. Pohodím hlavou, abych dala pryč hřívu, a zaposlouchám se do mé náušnice. Vím, kde se kdo nachází, ale... Neslyším dav členy smečky. "Moje náušnice má asi poruchu... Nevím, kde je Kyle. A ani Shay nemůžu najít," řeknu s obavami. "Divné." Zadívám se do země a náušnici vypnu. Asi budu muset navštívit toho obchodníka a reklamovat zboží, aby mi dal funkční nástroj.
Solfatara se chtěla vydat dál. Neměla jsem jí to za zlé, stejně se nic nedělo. "Jistě, klidně běž. Já zůstanu tady, někdo to tu musí hlídat. A kdybys potkala Kylea, pošli ho sem, prosím," poprosím ji o maličkost a sleduju, jak se vzdaluje. "A vrať se brzy!" Zavolám, než zmizí úplně. Nebyl to rozkaz, spíše mé přání.
Chvíli jsem tam ještě seděla, ale pak jsem se otočila a opět zapla náušnici. Pokusila jsem se znovu najít Kyla, ale jeho stopa... Jakoby úplně zmizela. Co to znamenalo? Ani signál Shay náušnice nezaznamenala. Zkusila jsem přejít na jiné místo, ale ani to nepomohlo. Ti dva prostě zmizeli! Nešlo mi to do hlavy. Zamířila jsem tam, kam jsem hodlala jít i přestím - navštívit Amorphise a snad odstranit jeho nedůvěru ve mě.

Nechala jsem ji vysvětlit, kde byla tak dlouho. Jak si to jako představuje mě tu nechávat tak dlouho? V duchu jsem se nad tím zasmála a uvědomila jsem si, že všichni tady v Daénu mají toulavé tlapky, když teď je na území jen Amorphis, který se ještě k tomu s nikým nebaví. Ale aspoň tady je. A teď už jsem tu i já a Solfatara, území nic nehrozí. Ale ten divný pocit, že něco chybí... Stále cítím. "To je skvělé! Příště třeba narazíš na bratra osobně, nemůže se ti vyhýbat věčně, když si šla tak daleko, abys ho našla," zasměju se nad tím. Je dobré vědět, že i ona si našla nové přátele. A je dobré vidět, že je jí do řeči víc, než naposledy. "No, nevadí. Ani Kylea jsi neviděla? Není tady," vyjádřím svou starost o mého partnera a rozhlédnu se kolem. Nikde nic. Hm. "Měli bychom tě seznámit. Přiznám se, ani já sama neznám všechny dokonale, někteří mě dokonce nemají rádi, no... Nikdy se nemůžeš zalíbit všem," pokrčím nad tím rameny.

Vypadalo to, že naše radost ze shledání je vzájemná. Mé srdce zaplesalo, že osud nechtěl, abych byla zase sama na všechny ty emoce, co se pojily s Shay a jejím nuceném převzetí smečky. S tím, co se mi stalo v lese, jsem však nechtěla Solfataru zatěžovat. Už tak to vědělo moc vlků, ne, že bych Darkey nevěřila, ale sama jsem věděla, jak mohou být informace nebezpečné. Byla jsem ráda, že mám okolo sebe přátelské tváře, bez kterých bych nezvládla ani to málo, které si prožívám. "To já taky. Kde si byla tak dlouho? Potkala jsi Darkey? Tak před hodinou odešla," zeptám se, jestli viděla černou vlčici s červenými znaky, i když na to nespoléhám, když odešla ve své vzdušné podobě. Vykouzlím na tváři úsměv a netrpělivě hrábnu tlapkou do země. Je to ona, opravdu je zpět! Nejspíš je opravdu věrná Daénu, a to ráda vidím, i když je to teď se mnou samotnou... Komplikované. "My s Darkey jsme na něj narazili v nedalekém lese... Zřejmě se opravdu umí rychle přemisťovat," zasměju se. Ten šedý obchodník je samé překvapení. "Díky! Zajímá mě, co si vymyslí příště, já jsem si tohle zbarvení nevymyslela, ale líbí se mi. Možná příště začnou pršet z oblohy hvězdy, tady už snad nic nepřekvapí!" Zavtipkuji a pohodím hlavou, abych dala pryč ofinku, která mi poslední dobou docela přerůstá přes oči. Nemilé.

<< úkryt

Kamzík, kterého jsme ulovili společně s Darkey na svém výletě, byl už bezpečně uložen v chladké komůrce, kterou jsme nazývali skladem. Ucítila jsem, že tu nejsem sama, a tak jsem se vydala ke vchodu s žlutým světýlkem u hlavy. To jsem zhasla, když jsem se blížila ke světlu. Zamžourala jsem do denního světla a zívla, když jsem překročila hranici úkrytu. A co nevidím - má kamarádka! Vrátila se za smečkou.
"Solf! Ahoj, dlouho jsem tě neviděla!" Zavýsknu vesele a přispěchám k ní, abych ji objala. Když tak učiním, odtáhnu se a prohlížím si ji od hlavy až k patě. Očividně také znovu navštívila Wua. "Páni, tobě to sluší! Proč zrovna takové barvy? Málem jsem tě nepoznala," spustím a vrtím ocasem. Tak nerada jsem sama!

<< území

Byla škoda, že Darkey zase šla. Mísily se ve mně různé pocity. Na jednu stranu jsem chtěla, aby zůstala, na druhou stranu jsem jí tu nechtěla držet. Byla moje kamarádka, a já chtěla, aby to tak ještě dlouho zůstalo. Odplazila jsem se do úkrytu s kamzíkem v tlamě a rozsvítila žluté světýlko, abych viděla. Společnost mi dělaly pouze světlušky, jinak jsem byla sama. Kde jsou všichni? Pomyslím si. Mám z toho kusí kůži na zádech. Vlezu do zadní jeskyně, kterou jsme jmenovali spižírnou. Byl tu ještě zajíc, ale jinak prázdno. Jakmile zmizí sníh, musíme jít na lov, pomyslím si, když na ten zubožený stav hledím. Pak už se otočím na podpadku a spěchám zpět ke vchodu, protože pocítím, že tu už nejsem sama.
>> území

Naše výprava byla u konce a my jsme byly zpátky doma. Nebo aspoň já jsem byla doma, u Darkey jsem zachytila známku něčeho... Prchlavějšího. Její dřívější způsob života se nezapře, pomyslím si a jen se nad tím v duchu usměju. Však to není její chyba, jí si může, kam chce. Nejsme přece vlčata! "Jo, na cestách získáš zkušenosti v mnoha ohledech, ve smečce je to... Striktně dané. Klidně běž kam tě tlapky táhnou, kdyžtak to alfám řeknu," slíbím jí. Přeju jí to. Přeju jí, aby si dělala, co je pro ni pohodlné. A žít si může tady kdykoli, i když bych byla nerada, kdyby se vzdálila na delší dobu. Jo, záleží mi na ní a nechci, aby se tu cítila svazovaná.
Její rozhodnutí nezměním a ani se o to nesnažím. Jen ji také obejmu, když se se mnou přijde rozloučit. "Hlavně buď opatrná a vrať se vcelku," popřeji ji šťastnou cestu s úsměvem a sleduji, jak se její černo-červená srst vzdaluje z dohledu v jiné podobě. Až když ji nevidím popadnu kamníka a vydám se do úkrytu.
>> úkryt

<< Furijské hory přes Rest

Mohla jsem jen doufat, že má kamarádka dále nebude truchlit nad tím, jak musela opustit svoji rodinu. Vypadala však, že se přes to dokáže přehoupnout bez větších obtíží. Nebyla jako já. "I přesouvání může být nepříjemné... Proto jsem radši mezi vlky, ve smečce. To je domov, jistota... I když ne každá smečka taková být musí," řeknu.
Návraty bývají kratší než cesta pryč. Jo, návraty domů. Sice mě pořád mrazilo z toho, co se tu stalo mezi mnou a smečkou a nevědomky se mi zježila srst, když jsme vkročily na území, ale nehodlala jsem se před tím shýbat k zemi. Vždyť to byla jen špatná zkušenost. Ta hloupost vlků, o které přemýšlím. Nikdo tu nebyl. Žádného alfu jsem necítila. "Hm, Shay s Enzouem se činí, když ani jeden nejsou ve své smečce," řeknu ironicky s šibalským úsměvem, ale zase ho stáhnu. Ba ne, někdo tu je. Amorphis tu je. Otočím jeho směrem hlavu a střihnu ušima. Pak se očima vrátím zpět k Darkey. "Odnesu toho kamzíka do zásobárny, když ho sundáš," nabídnu se. Ať udělám aspoň něco, když jsem tak k ničemu. Možná jsme byly déle pryč, ale tenhle výlet měl dobré účinky na mě a i smečce z toho kápla další kořist do tuhých zimních dnů.

Ani Darkey nebyla z kamene, i když mi tak občas připadala, dokud jsem ji lépe nepoznala. Až teď si uvědomuji, jak vlastně i na oko necitliví vlci dokáží být velmi emočně založení. Však i já se chovám podobným způsobem. Před smečkou nedávám nic najevo, s přáteli jsem cíťa. A špatné vzpomínky mezi ně taky patří. Z těch se narozdíl od hloupých vlků něco naučíme. Poučí nás a přispějí k našemu lepšímu já. "Je těžké žít jako tulák... A ještě s rodinou," konstatuji s povzdechem. Možná proto jsem ráda, že jsem vždycky měla smečku. Ty první měsíce tady... Jo, to bylo těžší. Ale vypořádala jsem se s tím, i když to nebylo hned. Vždycky jsem si potřebovala najít nějakou společnost. Mít jistotu. Vím, jak je těžké ji nemít. "Také ti věřím a vážím si tvé důvěry," oplatím jí s úsměvem, "jsem si jistá, že s tvými bratry se ještě setkáš." Poslední věta byla spíš instinktivní. Nelogická, leč pravděpodobná. Magie dokážou divy.
Cesta se začne stupňovat dolů. Jsme už na konci pohoří a už vidíme smečkové území. Takhle z výšky je to moc pěkné. Ukořistili jsme pěkný kus téhle země. Chráněný, máme i jezero, kořist... Jen kameny by mohly být nebezpečné, kdyby znovu nastalo nějaké zemětřesení. "Měly bychom zamířit tam," řeknu s obavami, ale už to neodkládám. Vypadá to, že je tam stejně prázdno - a smečka by se nikdy neměla nechat nechráněná.

>> Daén přes Rest