Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevypadalo to, že by se Darkey rozhodla začít myslet pozitivně. Respektovala jsem to, bylo to pochopitelné. Taky jsem měla stinné chvilky a emoce nebyly něčím, co bychom každodenně nezažívali. Vždyť patří k nám, stejně jako vzpomínky. Z těch se odvíjí náš charakter. I moje kamarádka má slabé chvilky, viděla jsem to v minulosti a vidím to znovu. Sice nevím, co s tím dělat, ale můžu dělat jen jedno - to, co i ona udělala před tím. Zůstat, být přítelem a pomoct. Pozorně jsem poslouchala její vyprávění, občas jsem k tomu něco řekla. Zároveň jsem se dívala kolem, ale kde nic, tu nic. Nic, co by stálo za řeč. Kromě toho divného pocitu, který jsem stále měla ohledně dění ve smečce... To však nebyla podložená obava. "Měla jsi těžké dětství," připustím nešťastně. Mám starost. "Osud tě zkoušel, ale ty jsi neustoupila špatným směrem, i když bylo třeba bojovat sama se sebou." Ne, jsem si jistá tím, že neudělala chybu. Možná mi vlastně právě pomáhá pochopit její chování v minulosti. Nikdy smečce ale tohle neřekla... Musela se za to cítit odpovědná. Vlastně to měla podobné jako já. Já jsem jen o stavu své rodiny nevěděla vůbec nic. Mohli být mrtví a já se nic nedozvím. Sladká nevědomost, pomyslím si hořce. Přisunu se blíž k Darkey. "Ať už se stalo cokoli, ty jsi nic špatně neudělala. Tví bratři ti umožnili útěk, to by udělal každý dobrý bratr. Nyní jsme tvá rodina my. A i kdyby ses s nimi už nesetkala, stále budou žít tady," dotknu se její hrudi poblíž srdce. Olíznu jí srst na krku na znamení, že jsem tu pro ni.

Cesta pomalu pokračovala my jsme se pustily do debaty o počasí. Nebo spíš o období, což navázalo na další téma. Zasmála jsem se. Jo, odhadla mě dobře. "Nejsem z krajů jako vy, to proto. Já jsem vyrůstala v teplejších podmínkách... A moje srst si odmítá zvyknout na tohle klima," konstatuji. Sice to není žádný med s tím tady žít, ale když se zrovna pohybuji a nemyslím na to, dá se to vydržet. Jak jsem však zjistila, tohle je nejjižněji položené místo Mois Grisu. Tepleji už nebude, nemám na výběr. Zaujalo mě Darkeyino povídání o bratrech. "Měla jsi bratry? Já taky. A sestru, dvojče. Nevím, co se s mou rodinou a smečkou stalo, když ji napadli lidé," přiznám své obavy o příbuzné. Možná proto jsem nechtěla znovu alfovat. A proto... Jsem se bála, když byl ve vedení někdo mladý! Bingo. Bála jsem se, že dojde ke stejné chybě. "Castiel lítal?" Zeptám se zpětně, když si nejsem jistá, co jsem slyšela. Vlci přece nejsou ptáci. Vidím však, že má také strach o bratry. Starostlivě na ni pohlédnu a popojdu blíž. "Jestli jsou oba stejně schopní jako ty, pak se jim medvěd nemohl rovnat, tím jsem si jistá," podpořím ji s úsměvem.

<< Ostříží zrak přes Les Alf

Moje kamarádka vypadala, že je spokojená s mými slovy. I já byla ráda, že tu je se mnou a že nezažívám další samotu. Hlasy byly sice pryč, ale já si nebyla jistá, jestli na pořád. Mohla jsem se akorát tak radovat, že mám chvíli svobody a že ji mohu strávit s těmi, které mám ráda.
Naše cesta vedla zpět přes les. Napadlo mě, že bych také mohla ještě něco ulovit, abych nepřišla s prázdnou, ale vypadalo to, že nikde nic. Zvěř zalezla. Ono je to vlastně dobře, protože jestli si budeme i nadále přes zimu žaludky plnit do syta, možná nám nic na jaro nezbude. Tiše jsem se rozhlížela kolem a kráčela vpřed, abych se mohla opět začít stoupat k vrcholkům hor. Nechtěla jsem jít víc nahoru. Byla tu zima a každý poryv větru se mi dostal až ke kůži. "Já na léto," oklepu se a přidám do kroku, jako kdybych opravdu věřila, že víc pohybu mě zahřeje. "Už by to chtělo Slunce, ne další led a sníh," upřu zrak vzhůru. Mraky. Jak pochmurné počasí. Nejspíš bude zase sněžit, už abychom byly ve smečce, i když se tam netěším.

Hlásím určitě Doryu! Třeba se s někým seznámí :3 Ať je sranda, tak prosím do slosování a spíše samce.
A pak ráda přihlásím i Rhaaxina. U něj je mj pohlaví jedno, ještě na ničem netrvá - také losování.

Mé pocity ohledně smečky byly smíšené. Na jednu stranu jsem si přála být respektovaná, uznávaná a schopná velet a pomáhat, na druhou stranu jsem však se vším nesouhlasila a bála jsem se toho, co by se mohlo stát. V téhle rovnici bylo spoustu neznámých a já ji nedokázala spočítat tak, aby výsledek byl přijatelný. Mohla jsem jen doufat, že mě osud překvapí. A snad to bude i příjemné překvapení. Prosím tebe, bohyně Iris, dej mi sílu bojovat sama se sebou. Prosím tebe, bože Nero, ať mohu podpořit smečku i přes to, že nesouhlasím s vedením. Dejte mi sílu najít kompromis a já slibuji, že budu vděčný a loajální člen Daénské smečky, která možná neprožívá nejlepší časy, pomyslím si se zavřenýma očima. Vždycky jsem se v nouzi obracela k bohům. Vlastně k nim promlouvám ráda. Z mé tiché motlitby mě však probudila Darkey, když mě opět podpořila. Věnuji jí úsměv. "Díky, že při mně stojíš. Moc to pro mě znamená," sdělím jí upřímně, co mám na srdci. Když už jsou ostatní ochotní se mnou projít peklem, tak ať ta cesta není nadarmo. "Ať rozhodne vyšší moc," prohlásím, když vyrazím za ní. "Ať se stane, co se má stát."

>> Furijské hory přes Les Alf

//Nevím, jestli se někdo najde zrovna v tuhle dobu, ale ráda bych :3

Vypadalo to, že Darkey se mnou souhlasí. Bylo to příjemné vědět, že se mnou soucítí a rozumí mým obavám. Bylo příjemné vědět, že na to možná nebudu sama. Také jsem si však uvědomovala vlastní zodpovědnost a věrnost smečce, kterou jsem svým malým výletem a úletem zlámala. Nyní jsem mohla jen doufat, že dokážu promluvit s Shay a Enzouem klidně a vyřešit situaci. Potřebuji si získat zpět jejich důvěru, důvěru smečky a hlavně i vlastní sebejistotu, čímž bych to zlomené mohla zahojit. Jakou mám však šanci na úspěch, když si sama nejsem jistá svými činy? Když se Darkey zvedne k druhému kamzíkovi, následuji ji a pomůžu jí ho hodit na její hřbet. Sice jsem trochu proti, aby to tahala sama, ale její jistota mě v tom utvrdí. Však na to má taky postavu, já ne. "Přesně tak," pokývu hlavou. "Ale přesto mě nenechali, abych jim pomohla. Chtěli spravedlnost, ale nedívali se za svá záda. Všechno jim to řeknu!" Promluvím odhodlaně, když už nějakou tu odvahu a odhodlání pustit se do diplomatického rozhovoru sbírám. "Jak ale budu vědět, že opravdu naslouchají?" Zamyslím se nad dalším otazníkem a rozejdu se směrem k území.

Mezi sousty a mluvením jsem měla čas přemýšlet o tom, co bude dál, až se vrátíme ke smečce. Co se stane? Zavrhne Shay mou zaslepenost mými vlastními morálními pravidly a degraduje mě, nebo se bude snažit pochopit? Ne, tohle nikdo pochopit nemůže. Stále jsem v tom měla zmatek. Nelogické jednání přineslo ještě nelogičtější reakci. Jenže do toho byli zatahování nevinní, a to jsem nechtěla. Při slovech mé společnice jsem chvíli mlčela. Hlavou mi prolétávalo tolik otázek! Ale odpovědi nikde. Pro ty si budu muset zajít, i když je mi to nepříjemné. "Možná opravdu potřebují naši pomoc. Aspoň aby jim někdo otevřel oči," poznamenám. I přes své pochyby jsem ráda, že Darkey stojí na mé straně. Tak. A teď vstávej, vypni hruď, hleď na svět přímo a neklaň se před problémy, které přijdou. Když jim budeš čelit tváří v tvář, tvá čest bude neposkvrněna.

Bylo pěkné sledovat, že naše smečka má nadané jedince co se týče magie. Spokojeně jsem sledovala Darkey a usmála se na její poznámku. Také to nebylo lehké na energii a možná jsem ty nevinné tvory připravila o život, pochybuji v duchu s mírnými obavami a zlými vzpomínkami, ale víc k tomu nemám. Má kamarádka nejeví velký zájem o jídlo. Já... Hlad mám, ale chuť ne. Musíš se najíst! Vyzvu se, pokrčím nad tím rameny a z druhé strany začnu náš úlovek oždibovat. Když mám dost, hlavu opět zvednu. Vypadá to, že návrat je nevyhnutelný, ale Darkey stojí při mně. "Díky, ale byla to má chyba. Teď už tu chybu nenapravím, pokud nechci smečku opět mást další změnou ve vedení a o to místo bojovat. Navíc... Opravdu na to už nemám sílu," připustím smířeně a ještě si naposledy uhryznu.

Možná byla strategie krátká, ale mohla svým zněním klamat - použití magie se složitost vyrovná. "Jo takhle! Chytré, chytré. Ale stačilo by přidat na rychlosti, pojď," zasměju se jejímu plánu. Lstivé. Co není na taktice, to nechybí na použití magie. Vždycky to tak bylo, že co se nezvládlo normálně, tak se buď vůbec nedělalo nebo se to usnadnilo magií. Poslední dobou jsem se snažila nebýt na magii příliš závislá, ale občas jí opravdu bylo potřeba. Musela jsem však pořád vzpomínat na časy v mé rodné smečce, kde nebylo sporů kvůli magiím, jen občasného poplachu kvůli změnám v počasí. Tam byla víra tím, co nás drželo na tlapkách. Tam byla důvěra, věrnost a spolupráce větší zbraní než síla či arogance, touha po vládě. Žádná pomoc při lovu! Pouze strategie. Vlci na Mois Grisu žijí v luxusu, pomyslím si. Musím se však z myšlenek vrátit zpět. Darkey se již dala do útoku. Jako přimražená k zemi jsem jen stála a sledovala, jak čaruje. "Působivé," pochválím ji, když po představení přijdu blíž. Krev špinila sníh. Možná mi jich bylo líto. Co? Nikdy jsem s tímhle problém neměla. Kořeny jsem zapustila zpět pod povrch a pomocí vody stáhla pod zem i větší fleky krve. "Možná by bylo efektivnější jíst z jednoho a druhého nechat smečce," navrhnu, když hledím na mrtvého samce kamzíka. Měli rychlou smrt. A já tady vymýšlím, jak se omluvit Shay za neuposlechnutí rozkazu? Možná je mi opravdu líto toho, co jsem udělala.

Jsem na poli 35

- 20 postů (aktivita vlka, sem ještě stihla hehe :D) - 3 tahy

35-34-33-32

Odměna: 3 mince

Vypadalo to, že Darkey nemá s jednoduchým plánem námitek. Ovšem, mohla bych určit každé z nás přesnou trajektorii trasy k potravě a nějaké ty úskoky stranou či alternativní scénáře, mohla jsem tomu dát trošku víc taktiky, ale má unavená mysl říkala, že Darkey přece není hloupá a pochopí. Byla tu otázka jen o energii, kterou k lovu vynaložíme. Čím méně to bude, tím lépe ji pak obnovíme jídlem. Nebylo třeba zbytečných čárů, tenhle lov jsem měla mít rychle z krku. Nějaké to potěšení z adrenalinu a hry v pohybu se zatím nedostavilo, a tak mým cílem bylo jen chytit to, zabít to a najíst se. "Dokážeme to i bez toho - však bychom neviděly ani my, když vítr vane naším směrem," ne, o sníh v obličeji příliš nestojím. Možná by to byla strategická výhoda, ale přece jen není času nazbyt, je zima a jsem si jistá, že o nás stejně naše kořist už ví. Sice jsem si myslela, že půjdeme na většího daňka, který byl severněji od nás, ale vypadalo to, že je tu i lehčí kořist - kamzíci. Zřejmě se zaběhli z hor. No, asi nemají šťastný den. Když jsme byly blíž, přikrčila jsem se a dostala se od kořisti nalevo. Proč skolit jednoho, když můžeme vzít oba? Darkey začala čarovat, a tak i já jsem přispěla. Bylo to obtížnější než za jara, vytáhnout kořeny ze země, ale podařilo se mi to. Zrovna ve chvíli, kdy se tito kopytníci začali podezřívavě rozhlížet kolem a narazili svými zraky na nás a na stěnu, jim další pohyb znesnadnily kořeny. I když se vzpínali a snažili se rychle z pasti vyprostit, odpor byl marný. Pouta držela pevně. Prozatím. Ohlédla jsem se po Darkey, jestli se zhostí té cti.

S úžasem a určitým druhem pyšnosti jsem sledovala, jak se Darkey daří. Nevěděla jsem sice rozeznat, jestli je vyděšená nebo sdílí mé nadšení, ale nechtěla jsem ji rozptylovat a pokračovat ve chvále. Možná byla zmatená. Však každá moc potřebuje první znát svého majitele, který ji musí časem dostat na svou stranu úplně. Musí ji ochočit a ovládnout, jestli chce využívat celého jejího potenciálu. Nechala jsem ji, aby si to vyložila jak chce. Ona se s tím dobře vyrovná, je to dobrá zpráva. Pousmála jsem se a obrátila pozornost k lovu. Vítr byl chytře obrácen v naši výhodu a kořist čekala. Muselo být obtížné lovit zmrzlou trávu pod sněhem. Jak dlouho se vlastně musí pást? No, my jen přijdeme, ulovíme, najíme se a odejdeme. Už mám slušný hlad! A mám vymyslet plán. Krátce přejedu pohledem terén. "Když už se nemusíme namáhat, tak se přiblížíme, já ho znehybním a ty ho zabiješ? Ať to má rychle za sebou," navrhnu jednoduchý plán. Může být efektivní, ale vyžaduje soustředěnost. Pokud Darkey nic víc nenamítá, sama se vydám blíže k naší kořisti. Pomaleji, polehoučku, ale s naším zbarvením se na pláni stejně neschováme.

Chvílemi jsem si opravdu nebyla jistá, co je realita. A jestli náhodou ještě pořád nesním. Jestli se mnou stíny nemanipulují. Ten chlad ze sněhu a Darkeyina slova mi však dokázala, že nepůjde o nic důležitého. Možná se něco děje, ale když to Darkey nepociťuje jako potencionální hrozbu pro smečku, věřím na její úsudek a nedávám tomu důležitost. Stejně na území nechci. Mezi ty... Zmanipulované a slepé. "Dobře," jen nepřítomně hlesnu, když vidím, jak se hory pomalu za lesem vynořují. Brzy uvidím i na území Daénu. Stále chovám nesympatie k novým alfám, ale možná to jednou dokážu přijmout bez problémů. Pohled odvrátím - jestli se nebudu soustředit, taky nemusíme ulovit nic. A jen kvůli mé neschopnosti, pf. Už žádné zklamání. Matka mě nenavštívila jen tak. Připomenu si svůj zvláštní sen a snažím se vypadat sebejistěji. Vždyť to mi vždycky šlo. Skrývat okolí můj skutečný stav. Ze včera vím, že před Darkey sebe samu skrývat nemusím, ale třeba mi to přidá i na pravém sebevědomí. Když Darkey náhle zavelela k zastávce, neměla jsem námitek. Možná měla rudé oči, ale vzduch uměla ovládat výborně. A vypadalo to, že teď po návštěvě obchodníka ještě lépe. Její magie byla silnější, než dříve. Trochu jsem se zachvěla, když přede mnou nestála hmotná Darkey, ale ohromilo mě to. "Páni, také jsem neviděla někoho s tak rozvinutou magií... Musíš s ní být spřízněná, že ti odhaluje svá nejmocnější využití," usměju se. Dělá mi radost, že i někdo jiný umí proměnit své tělo v živel. Dřív mě Felicio pověřil funkcí smečku učit, a tak ráda pozoruji jejich zlepšení, i když já nemám dost sil jim všechny své zkušenosti předat. "Jsi celá?" Zeptám se starostlivě, nejspíš je z toho trochu vedle.

<< Les Alf

Darkey nevypadala, že by mým náhlým zasněním byla nějak vykolejena. Jak by taky ano, když přes stromy nebylo nic vidět. Něco jsem ale cítila. Možná to byla úzkost, která se snaží přebrat moc nad mým tělem. "Slyšelas to?" Zeptám se trochu váhavě, nechci, aby se to opakovalo. Budu bojovat, jestli se o to ty hlasy ještě pokusí. Oni však byli pryč, tohle bylo mnou nebo to bylo reálné. Nechala jsem to být a soustředila se na pachy - louka nebyla daleko. Bylo to obtížné v takové zimě, na kterou můj citlivý nos vlka jihu zvyklý není, ale musela jsem to překonat i přes riziko, že dostanu nějakou rýmičku. Potřebovala jsem se dostat všema čtyřma tlapama zpět do reality, a tak jsem si nechtěla kazit naděje. "Ale nevím, jestli budeme mít takové štěstí, zvěř je v zimě všude možně," pokrčím rameny. Možná mi na pláni pomůže víc zrak než čich, a tak zapojím jej. "Co bys říkala na daňka?" Navrhnu a vydám se tím směrem. Je tu pusto, a tak i když nejsme blízko, bude o nás tato možná kořist brzo vědět.

Aspoň něco pozitivního na tom světě bylo. Možná Slunce nesvítilo a byla kosa, nemluvě o sněhu, ale aspoň Darkey tu byla hřejivý bod uprostřed chladu. Protáhnu si tlapky a otřesu se. Nemusím stát na místě a ohřívat své okolí, to bych roztopila sníh a kdo by chtěl stát v bahnité břečce? No, pohyb byl druhou možností jak se zahřát, a pro zimu zrovna ideálnější. Vždyť sníh není tak špatný... Já mám to štěstí, že se do něj nebořím jako jiní. Rozejdu se k nejbližšímu stromu a poslouchám, co říká má kamarádka, zatímco se snažím spojit s lesem. Poslouchat, o čem mluví. Něco totiž nehrálo. Ve vzduchu bylo cítit napětí, něco bylo i slyšet... Ze shora. Obrátím přešlý pohled směrem k území smečky, ale přes stromy nevidím. Pak se ozve můj žaludek. "Zvířata by mohla být vedle na louce, pod sněhem je tam tráva... Možná nějaká srna, kamzík z hor," konstatuji, když se vrátím pohledem zpět k Darkey. "Možná bychom tam mohly zamířit." Pomalu se rozejdu na blízkou louku. Jen doufám, že se tam nahoře nic neděje.

>> Ostříží zrak