Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jsem na poli 91

Tahy z inventáře: 11 (+2% do rychlosti a 1 rubín připsat)
- Křížovka: 1 tah
- Poznávačka: 2 tahy
- Obrázky: https://ibb.co/3z1hkmm, https://ibb.co/Ydv7nHq, https://ibb.co/0VrMf4F, https://ibb.co/yyCQVvC: 12 tahů
- Aktivita vlka (50 postů): 6 tahů
Mám tahů: 10+1+2+12 = 32 tahů

91-90-52-51-50-86-87-88-89-88-87-86-50-49-48-47-46-45-95-96-97-98-99-43-42- 41-40-39-38-37-36-35

Odměny: 5%, 15 kšm, 5 kšm, tlapka, 5%, 1 rubín, 10%, 1 mince, 5 kšm -> tlapka, 20%, 25 kšm, 1 rubín, 1 mince

Rozdělit: tlapku do větru, 10% rychlost, 5% obratnost a 5% lov, 25 kšm, rubín a minci přičíst

Všech 5% do rychlosti

Tak u Doryi víte, znáte, odvážně míří na betu. Do budoucna s ní mám ještě určité plány, ale prozatím už má od Felicia obránce, kterého se snaží plnit celou dobu, a učitele, kterého by chtěla začít více rozvíjet se členy smečky. O další funkci moc zájem nemám, práce bety je sama o sobě funkce, no kdyby se nevydařilo, tak případně ještě lovec. Určitě by byla schopná vykonávat i nějakou vyšší funkci (velitel určitého oddílu atd.). Akcí se účastním a ráda přiberu i nějakou tu herní.

Děkujem za odměny, 5% do vytrvalosti (na max), zbylých 7% do rychlosti a finance přičíst. Příště snad stihnu víc!

Probudila jsem se a vykoukla ven. Ach, pro moji letní srst to byla teplotní rána... Ale co, co nějak přežiju. Stejně jsem nemohla pochopit, proč si můj kožich ještě proti Mois Grisské zimě nevybudoval rezistenci. Aspoň trochu se adaptovat... Né, to není jeho. Když vylezu ven, oklepu se od té špíny a mžourám po okolí. Ah, tak bílo! No, nevadí. Měla bych se začít konat. Jenže... Pořád nemám náladu, dostatek sil nebo chuť na to začít něco dělat. Znovu zívnu a zadívám se do země, jakoby tam na mě mělo něco vybafnout. Snad bude dobrý i den, pomyslím si a mírný úsměv mé kamarádce opětuji. Vypadalo to však, že sníh si zabral moji pozornost. Opravdu... Bylo těžké se soustředit na tu správnou věc. Začala jsem do sněhu hrabat, abych zjistila, jak je bílá peřina tlustá, a Darkey mezitím spustila o lovu. Zvedla jsem hlavu, když domluvila. Jo... Jo, lov! "Nevím... Možná. Ale je pravda, že mám hlad, o tom žádná," souhlasím s myšlenkou kořisti a potravy. Mohly bychom jít na blízkou louku a sundat něco většího... Mám takový hlad!

Na jeden den toho na mě bylo moc. Možná ne z aktivit, magii bych používat ještě zvládla, ale bylo toho na mě moc co se týkalo mého stavu... psychického. Nikdy jsem to neprožívala tak moc. Já však jen mohla doufat, že to zvládnu napravit a vyvarovat se dalších pochybností. Už jim znovu šanci dát nehodlám!
Zdál se mi sen. Mlha. Všude mlha. A pak se znovu ozvaly ty hlasy. Nejdříve slabé, ale přibližovaly se. A byly desítky, možná stovky. Rozhlížela jsem se. Nevěděla jsem, odkud jsou. Nevěděla jsem, odkud vycházejí, a tak jsem se jen opět vyděšeně krčila uprostřed ničeho. Najednou se z mlhy vynořil stín. Nedokázala jsem se pohnout. Čím blíž však byl, tím byl jasnější a hlasy slabší. On... Zářil. Byl to vlk. Vlčice. A byla průhledná. Měla... Rysy mé matky, ale v srsti měla jen hvězdy, žádnou barvu. "Mami?" Zašeptám do větru. Moje matka byla vždycky dobrý a odvážný vůdce, ale měla i smysl pro empatii. Byla mým vzorem. "Bojuj dál, dcero. Neohlížej se zpět. Svět je před tebou, ne za tebou. Čel budoucímu se ctí a s odvahou, neseš krev naší rodiny. Vždycky bude za co bojovat, ano?" Řekla a položila mi tlapu na rameno. "Rozumím," odpovím a než se naději, dotkne se mého nosu a já přestanu snít.
"Mami?" Kňournu, když se proberu. "Mami..." Už neležím v blízkosti Darkey. Jsem tu sama, ale je mi příjemně. Teplo. Strašidla jsou pryč, ale moje máma taky. Tak moc jsem se chtěla dostat zpět do toho snu. Měla jsem tolik otázek! Probuzení mě však vrátilo do reality. Taky jsem měla problém. Nepochybovala jsem o tom, že Hranin už dávno našel Shay a všechno jí řekl. Jenže do toho problému jsem zatáhla i Darkey, která to možná slízne se mnou. Zvládnu to všechno vzít na sebe aniž by mé podvědomí opět kontaktovalo hlasy? No, dokud to nezkusím, nic vědět nebudu. Každopádně ona si nést tu vinu nezaslouží. Zamrkám a dlouze zívnu. Jo, je mi líp. Pomalu se zvednu na všechny čtyři, i když poprvé zavrávorám a spadnu. Jsem odhodlaná začít lepší den, než byl ten včerejší. "Dobré ráno," vykouknu z nory a pozdravím Darkey. Jsem ospalá.

Už i ta beznaděj začínala ustupovat. Bylo to jako vylézt z vody plné žraloků, léčit se a nabírat síly po traumatu. Ti žraloci byli mé strachy. Zahánět je ze břehu bylo jednodušší. Ze břehu, na který mě vytáhla Darkey. Popotáhla jsem a utřela si poslední slzy. Nedalo se říct, že bych vypadala nějak nadšeně, ale bylo mi líp. A byla jsem šťastná, i když se to nemuselo na první pohled zdát. Teď už jsem potřebovala jen nějaký úspěch, který by mě hodil zpět do hry. Zpět do ringu v boji s životem. Vždycky jsem s ním bojovala, i když nikdy takhle. A to jsem byla v horších situacích... Očividně to byla přehnaná reakce a té se zmocnily mé noční můry, aby mě svrhly ještě víc. Zakopat to všechno pod drn, to chtěly. A aby toho dosáhly, tak mě vracely v čase a čekaly, kdy podlehnu té moci vlastních pocitů. "Nevěděla jsem... Že emoce mohou mít takovou váhu na chování. Učili mě to jinak, proč se s tím najednou nemůžu smířit?" Pokračuju se sebekritikou, ale už se na to dívám jinak. Teď si to nechci vyčítat, chci se poučit. Možná na to ani nebylo třeba odpovědi. Jen dlouhá doba na promyšlení.
Darkey si vzala krystaly k sobě. Vděčně jsem kývla na souhlas. Takhle to bylo lepší. Věřila jsem - chtěla jsem věřit - že do krystalů jsem přehrála všechny negativní myšlenky. Sice jsem měla obavy, že by to mohlo ublížit někomu jinému, ale v tomhle jsem zase doufala, že pravdu má Darkey. Že všechno je to jen z mé hlavy a pro mě. Na její výzvu ke spánku jsem jen kývla. Musela být z toho unavená. Já byla taky. Potřebovaly jsme nové síly, když tenhle den byly kromě slov a svalů použity i magie. Pohla jsem se trochu směrem k Darkey, a doufala, že jí to nebude vadit. Chtěl jsem cítit její srst a teplo, to, že tu je. Dělalo mě to jistější. Ještě jsem naposledy pohlédla na tu věc, kterou jsem tak dlouho nosila na krku já, a pak jsem zavřela oči a rychle usla.

Připadala jsem si jako malé vlče. Pláču nad tím, čemu nerozumím, stěžuji si, že to dělat nechci a neumím. Nemělo to smysl... Cítila jsem, že na to nemám dost sil, že nemám sílu se proti tomu stavět. A přesto jsem se snažila, už jen kvůli mým přátelům, kvůli Darkey. Nevěděla jsem sice přesně kudy se vydat, kudy tou cestou ke světlu kráčet, ale nechala jsem se vést jejím hlasem. "Rozumím," odpovím vlčici a zavřu oči. Ta snaha a důvěra, kterou jsem teď v ní měla, byla téměř hmatatelná. Vlastně jsem jí teď odevzdávala sama sebe, snažila jsem se uvolnit a věřit, že ona mě před další bolestí ochrání. Zní to šíleně... Ale musíš věřit, pomyslím si. Soustředím se na tu cestu. Ona je zde průvodcem. Je to jako kráčet po známé půdě, ale se zavázanýma očima. Nevím, kam jdu, ale přesto se opět obklopuji tou slepou a naivní nadějí, která mi předtím tak ublížila. Mluvit už nebylo tak těžké, ačkoli se mi hlas stále třást. Snažila jsem se uvolnit. "Ty mi pomůžeš?" Položím otázku. Špatnou, když to dělá celou dobu, ale mířila jsem spíše do budoucnosti. To pro ni bude strašná otrava... Nemůžu kvůli sobě obtěžovat druhé, připomenu si. Tak jak jsem to dělala doteď to bylo správně. Nebo ne? Moje kamarádka mi podala několik příkladů. I ty byly pravdivé, ale nikdy jsem se nesetkala s obzvlášť kladnou reakcí. Chvíli jsem opět mlčela. Nemohla jsem najít slova. Bylo mi tak trapně. Pak jsem pohled přesměrovala na fialové krystaly u Darkeyiných tlap. "Můžu tě o něco poprosit?" Nespouštím oči z mého šperku. Evokoval ve mně... Tuhle zkušenost. "Neříkej o tom ostatním, aspoň když to nebude nutné. A... Nedávej mi tu věc, dokud si nebudeš úplně jistá, že jsem v pořádku," dokončím své přání. Nechtěla jsem to nějakou dobu vidět. Den, dva. Možná týden. Udělá mi to dobře, když to bude co nejdál ode mne, pohlédnu do rudých oček. Jsem tak unavená... "Bojím se," řeknu, zatímco hlavu pokládám k její tlapce, kterou se mě dotýká.

Bylo to obtížné se z toho vyhrabat. Želbohu bych se z toho sama opravdu nedostala. Nebýt Darkey, asi bych z těch hlasů zešílela a opravdu si něco udělala. Je to můj osud? "Říkali, že... že tu vždycky budou. Že jsou tu pořád a že se nepřestanou snažit, jenže já nemám zbraň, kterou se bránit," sdělím jí další detail. Je mi tak příjemné, když mě poslouchá. Když slyším její hlas a vím, že je tu se mnou a kvůli mně. Protože sama chce, snažím se opět ujistit sama sebe. "Chytíme každou tvou pochybnost... Neunikneš, jednou si tě vezmeme," "a já půjdu dobrovolně," vypadne náhle z mých úst a já jen zděšeně zamrkám. Co si to zase nalhávám! Než jsem však zase mohla pokračovat v sebekritice, Darkey pokračovala. Zastavila tok mých myšlenek a opět mě vytáhla do reality. Bylo to jako viset přes okraj srázu, bylo to jako být na kraji té kovové mříže, která se mě snažila věznit. Držet z dosahu naděje. Jenže tu byla ještě jedna osoba. Má věrná kamarádka, která zabraňovala mému pádu. Už to bylo jenom o tom, jestli se zvládnu držet. "Snažím se tak moc a stejně to nestačí," zavřu oči a opět se snažím z hlavy vytěsnit negativní myšlenky. Funguje to. Nádech, výdech. V tomhle stavu bych udělala cokoliv, co by mi přikázala. Vždyť... Nezáleží na tom, jaká jsem... Možná je to o tom, jak na mě dívají ostatní... I když jsem třeba magor, pomyslím si. Můj optimismus... Také se vrací. Nebyl to ale lehký boj. A také ještě není u konce, i když spojení bylo přerušeno. "Proč si tím jsi tak jistá?" Položím otázku, když jako zmražená hledím do svítícího předmětu na krku mé kamarádky. Uklidňující...

Možná to byly jen předsudky, kterými jsem se obrnila, i když jsem se jich sama už dávno zřekla. Možná jsem je celou dobu jen nazývala jinak. Tenhle... Zážitek mi mnoho dal a mnoho ubral. Měla jsem přehled o tom, co asi tak můžu dělat špatně, jenže nevím, jak to napravit. A také mi sebevědomí kleslo hluboko za přijatelnou mezi. Občas mi bývalo špatně a měla jsem své zlé dny, ale tenhle byl zdaleka nejhorší. Kde je... Dail? Solfatara? Kyle? Pokoušela jsem se myslet na dobré věci. Ve všem jsem ale našla něco temného, do čeho mohl nepříjemný hlas rýpnout. "Nejsou tu, nevidíš? Nestojí o tebe, nemají tě rádi!" Ne... Darkey má. "Je v tom rozdíl. Ona musí. Oni ne, a tak se po tobě ani nesháněli." Opět se nadechnu a vydechnu. Přítomnost další bytosti ze světa reality... Mi dodává naději. Sílu bojovat. Cítím však, že to jde pomalu. "Nechtějí se vzdát, nechtějí být zavření," svěřím jí další informace. Vypadalo to, že mi rozumí. Nebo se mi aspoň snaží rozumět. Její slova dávala smysl. A byla zřetelnější a zřetelnější. Už jsem poslouchala jenom její konejšivý hlas. "Neexistují," zopakuji a opět se otřesu. "Tak... Proč je slyším? Mají pravdu, mají ve všem pravdu!" Opět znérvózím, když si všechno začínám uvědomovat. Bojím se o sebe, bojím se o svou hlavu, bojím se o své přátele, o Darkey a bojím se všeho okolo. Možná proto jsem natisklá v rohu, schoulená a ztěsnaná do kouta jak jen to jde a přesto ležím tak odevzdaně a beznadějně jako hromádka neštěstí, kterou někdo umístil na špatné místo. Vystrašená až na kost a přesto věřící, že existuje naděje na úspěch. "Jsi hloupá, když tohle děláš. Nemyslíš na následky, že?" Ticho! Okřiknu ho. Ne odvážně, spíše z hysterie. Chvíli mlčím. Ticho... Ticho.. Je najednou tak nepříjemné. Skoro až bolí ho poslouchat. Hlasy zmizely a já nechala zbraň, kterou jsem sama sebe ještě před chvíli ohrožovala na životě. "Jsem hlupák," řeknu nejistě. Nebyla to otázka. Spíš další věc, kterou se mému strachu povedlo mi vštípit. Pohlédnu Darkey do očí. Kromě utrpení je v nich ještě něco jiného. Vděčnost.

Ta jistota, kterou Darkey prezentovala, byla uzdravující. V mé hlavě panoval chaos, simulovalo to bolest všech těch let, co žiji. Všechno se vracelo tak najednou a já nevěděla, čemu věřit. Komu věřit. A jestli vůbec věřit. Nedokázala jsem rozeznat skutečnost od fikce, realitu od myšlenek. Všechno se to tak... Motalo se to do sebe. Splývalo to a prolínalo se to tak věrohodně, že jsem pořádně netušila, co se vlastně děje a co mé vlastní tělo dělá. Nejsou skuteční... Zopakuji si její slova. Tak moc jsem tomu chtěla věřit. "Ale oni mluví... A přicházejí... A chtějí ubližovat," svěřím jí ze široka své postřehy z komunikace s hlasy. Stále tam byly. Řvaly na mě, ať toho nechám, ať se proberu ze zmanipulovaného světa a dívám se na to ze strany za hranicí života. Měla jsem tolik chutí přestat, neměla jsem síly na to odporovat sama sobě... Ale neudělala jsem to. Opět jsem se postavila proti vlastnímu přesvědčení. "Děláš hloupost. My tě zradit nemůžeme, víš? Jsme tu pro tebe. Vždycky jsme byli a vždycky budeme, i když nás nebudeš chtít poslouchat!" "Ticho! Mlčte už!" "Ne, nikdy. Nechápeš to. Bojíš se nás. Není věc, o které bychom nevěděli. Jak si dělala dobré, abys byla váženější. Jak jsi jako mladá alfa ukradla cizí kořist, aby jsi se nasytila. Jak si nechytila jedinou příležitost na záchranu své smečky nebo jak si nebyla schopná na Hranina dívat, aniž by se ti nevybavovalo to, co ti dělala Shay. Jen protože on je její kamarád. Jsi větší mizera, než si myslíš!" Do těhle jeho slov jsem se zaposlouchala. Měl pravdu? Opravdu jsem tak strašná? Ale... Udělala jsem i dobré věci, lžeš!
Začal mlít něco o tom, jak nedokáže lhát, jak říká jen samou pravdu a pokračoval ve shazování mě. Hlas mé kamarádky byl silnější. Snažila jsem se plně naslouchat jejím slovům. Rušivý tón tu stále byl, ale povedlo se mi ho malinko poslat na kraj. Hlavu jsem unaveně položila na zem a jednu tlapku jsem hodila přes ní. Oči jsem měla ukotvené na Darkey, která se sem už vešla lépe. Když jsem se pokusila znovu rozšířit vchod, bylo nesmírně těžké se soustředit. Zato se má vrozená síla spojila s krystaly a přes stěnu je vyprostila z vězení. Ležely pod mou levou tlapou. "Ještě máš šanci se vyhnout prokletí, drahoušku," ozve se jedovatě hlásek, ale já se ho snažím ignorovat. Poslechla jsem, co říká Darkey. Zavřela jsem oči a snažila veškerou pozornost přesměrovat pouze směrem k tomu a k Darkey. Nádech... "I jestli mě ty zatratíš teď..." Výdech... "Tak já tu budu pořád. Zasáhnu tě, až budeš nejslabší. Ani nic nepoznáš. Každá pochybnost, každá tvá výčitka, chyba... Jsou moje," zakňučím, ale jinak pokračuji a pomalu klidním svůj roztřesený hlas. Darkeyin hlas. To ten mi dělá tak dobře. Když na mě mluví. Jedno ucho natočím váhavě k ní a tlapkou k ní přesunu mou zbraň - krystaly - na znamení důvěry a naprosté oddanosti. "P... Proč? Jak? Já to... nechápu," špitnu vystrašeně, fialkové oči na jejích tlapkách.

Tak moc jsem se bála. Klepala jsem se strachy a nevěděla, s čím dalším proti mě to ono vytasí. Ať už to bylo zač cokoli... Nemělo to dobré úmysly. Uzavřelo mě to do propasti beznaděje a odřízlo cestu ke světlu železem. Lidské... kovy! Neuvědomila jsem si, že to zná mé největší noční můry. Tím víc jsem si je však vybavovala. Obrazy z minulosti, neznámé látky oblbující mou mladou mysl... Nikdy jsem si nedokázala plně vzpomenout, co se tam stalo. Co se stalo s mou smečkou, když na ni lidé zaútočili. Teď jsem ale pravdě do očí hledět nechtěla. Čím víc jsem se to ale snažila potlačit, tím živější to bylo. Les, šedý les... Křik a hukot pojízdných krabic... Krabice z kovu, bolest... To bylo všechno, co jsem si vybavila. A pak jen voda. Náraz, dlouhý pád a voda.
Já to nechci vědět, přestaň! "Ovšem, že chceš? Jak je tvé pravé rodině? Jak se jim daří? Možná na tebe už čekají a ty je odmítáš!" Proč byl tak přesvědčivý? Možná to bylo tím, že mě to znalo líp, než kdokoli. "Ty nejsi skutečný," snažím se přesvědčit sama sebe. Ani si nevšímám, jak se to všechno kolem mě mění, ani si nevšímám hluku, vody nebo přítomnosti někoho, kdo si tohle nepřeje. Nepřeje si, aby se mi něco stalo. "Ona za nic nemůže. Nedělej jí to těžší, než jaké to už je," ozve se jiná osoba. "Dostala ses do toho sama! Sama se z toho dostaň! Je jen jediná správná cesta." Pak se strhla hádka. Jeden přes druhého na sebe řvali, hádali se a předbíhali se v argumentech až začali obviňovat jeden druhého z absurdních věcí. Jenže ty hlasy dostaly podobu. Jeden byl můj a druhý střídavě Shay a Enzoua. "Já nevím jak!" Zpanikařím a s démony v očích se na Darkey podívám. Je těžké se probudit z transu. Potřebuji víc, víc k čemu bych se mohla upnout. Víc z reality. "Jsou tak... Hlasití! Jsou všude! Tr-trápí mě, mučí mě čím můžou," řeknu něco nahlas. Zažívá tohle každý? "Kdepak, ty naivko. Tohle není mučení, jen ti říkám pravdu. Mučit tě teprve můžu, jestli ji neodvoláš! Hned!" Krystal i se zbytkem náhrdelníku je přišpendlený na stěně. Až teď si toho všimnu a zpanikařím. Cítím se... bezbranně. Nemám nic v tlapkách, takhle hra už je jen o tom, jestli budu bojovat nebo ne. "Jenže já se tak snažím... Ne, musíš pryč," řeknu a nespouštím zraky z rudých očí mé kamarádky. Nejsou v téhle tmě dobře vidět, ale má to jednu výhodu - aspoň se nemusí dívat, jak se trápím. Musí to jen poslouchat. "Nemáš šanci. Víš, jak se po tomhle na tebe každý bude dívat? Jak na idiota!" "Ale... já nejsem blázen," hlesnu tiše, jako bych se o tom chtěla ujistit. Bez účinku. "Teď... strop. Hned! Strop nory se začne drolit. Nejdřív po zrnkách hlíny, pak mi před tlapky dopadne celý kus. Ani stěna nezůstane nepoškozená a tak se krystaly pod pavučinou pomalu uvolňují. Má pozornost jde však jinam. Ale já to "nechci!" Strop se zase stabilizuje, ale půda se nepřestane pohybovat. Celá nora se se zvuky posunu půdy rozšíří a vchod taktéž. Nezamýšlela jsem to, ale dostane se sem i víc měsíčního světla.

Hlasy v mé hlavě pokračovaly ve svém teroru. Vůbec nevím, jestli byl jeden, dva nebo desítky, ale většina se shodovala na jednom: vzdej to. Strašně jsem s tím chtěla bojovat. Měla jsem nutkání to prostě rozbít, kousnout je, roztrhat je na cucky, jenže jsem nevěděla, kam udeřit. Byly tu pořád stejné otázky. Co dál? Co teď? Jak to ostatní vezmou, až uslyší, že jsem magor? Jsem marná? Odpovědí se mi dostávalo, jenže žádnou jsem nechtěla poslouchat. Bylo to tak nepříjemné... Být pod nátlakem. Má vůle tu neměla skoro žádnou váhu. A ta, co zbyla, zoufale chtěla toto utrpení skončit a to i kdyby měla kapitulovat.
Mezi těmi hlasy a nesmyslnými radami, které akorát gradovaly svou absurditou, byl i jeden, který byl na mé straně. Nebyla jsem si tím jistá, nebyla jsem si jistá ničím, ale tu poslední kapku víry jsem teď potřebovala dostat ze zákoutí mé mysli. "O čem?" Hlesnu a po tmě najdu krystal. Není to má vůle, ale cítím, co se děje. "Ne! Nemůžu," opřu hlavu o stěnu. Ostrá hrana na mé kůži mě děsí k smrti. Vlastně všechno to mě děsí k smrti. Jen má kamarádka je tu tím světlem, které zoufale hledám. "Nedokážu bojovat... Nemůžu, nedokážu... to," vykoktám. "Je to nevyhnutelné! Stejně by tě už nebrali! Vidíš, i ona tě vidí jen jako nástroj. Kdyby tě měli rádi, hledají tě... A nechtějí po tobě věci, které dělat nechceš a nesouhlasíš s nimi!""Já to riziko podstoupím!" V něčem měl hlas pravdu. Opět mi z očí tekly slzy. Opatrně jsem se ohlédla za sebe. "P... proč?" Jsem zmatená. Posunu se ještě víc na stěnu. Nechci tu být sama... S nimi. "Jsme všude, hlupačko! Neuniknešš," zasyčí. V mé tváři se mé emoce zobrazují. Nevím si rady.

Nevím, co pro mě byl větší strašák. Jestli já sama, mé skutky a přístup; narážky a poznámky ostatních a jejich neustálé hodnocení nebo všechno to venku, co se tak rádo neustále mění, pohybuje a způsobuje bolest. Věděla jsem však jen jedno: Že se nedokážu ovládat a má přítomnost i na sebe důležitější misi či i pouhá přítomnost někoho dalšího by mohla skončit zle. Byla by další věc, které bych litovala. Nestála jsem o další bolest, už tak jsem měla problém ji všechnu zvládnout, když udeřila jako vojsko na neozbrojenou vesnici. Cítila jsem chladný vítr, když zabloudil a zavál do mého vězení, občasný teplý pulz z magického ohně za mými zády a poslouchala jsem svůj vlastní třesoucí se dech. "Víš, kolik kvůli tobě museli obětovat? Tolik času, další přátelství a dobré vztahy!" Tlapkou pomalu přejedu po hraně největšího krystalu. Je ostrý. "Ano! Pošli je pryč!" Otevřu tlamu, ale ozve se jen sténání. V krku mám takový knedlík, že se divím, že vůbec nějaký zvuk vydám. Má tohle cenu? "Ovšem, že ne! Je to k ničemu. Všichni jen povrchně přihlížejí, dokud se něco nezačne dít, až pak přispěchají a s odporem sledují, jak jiní trpí! Jenže ty nejsi o nic lepší. Sama ignoruješ jejich potřeby!" Vypadni! To není pravda! Já se snažím, snažila jsem se vždycky a snažím se tak moc,- "Špatně! Sobče. Myslíš si, jak pomáháš ostatním, ale koukáš jenom na sebe. Snažíš se málo, to nestačí!" A co mám dělat? Chvíli bylo ticho. Vypadalo to, že odešel. Já jsem však byla stále tak vystresovaná a vystrašená, že jsem nedokázala pomyslet na nic pozitivního. Věděla jsem, že tam je... Že tu všichni jsou. A že čekají, než se jim otevře cesta k poraněné kořisti.
Mezi tlapkami jsem svírala krystal s nedobrými úmysly, když se náhle přestal lesknout. Padl na mě cizí stín. Jen jsem se víc natěsnala ke stěně, jakoby mi i tenhle stín měl ublížit. Krystal jsem svírala o to pevněji. Až pak jsem si uvědomila, že je to vlastně má kamarádka. Že to ještě nevzdala. "Pomoc.." "Nechce ti pomoct! Možná to hraje, ale víš, co si o někom jako ty musí myslet!? Jsi slabá!" Hlas pokračoval v kritice, ale zmizel, když se ozval známá a opravdová Darkey. Najednou jsem měla klid. Zvedla jsem hlavu, ale neotočila jsem se. Ticho. Měla jsem nutkání dát světu ještě šanci. Ale co teď? "Co teď?! Dostanou tě, jestli nezačneš něco dělat!" "Nee, ne... To nechci," zasténám a snažím se tu věc z hlavy vytěsnit. "Víš, že to nedokážeš! Víš, co máš dělat." Moje oči se nedobrovolně otočí zpět ke krystalu.

Prekérní situace. Ale co jsem měla dělat? Nic nebylo v pohodě. Hranin mi byl čímsi velmi podezřelý, ale tím, jak se k nám a hlavně ke mně choval, jsem byla natolik rozptýlená, než abych nad tím hlouběji přemýšlela. Bude vůbec někdy čas? "Nemá to cenu, víš?" Ozve se hlásek v mé hlavě, když jako největší srab Země opět hledám úkryt před světem. Nyní je mi menší nora útočištěm. Před čím však utíkám? Čeho se tolik bojím? Proč tohle dělám?! "Chceš pozornost? Uznání? Sílu? Chceš, aby se jednou všechno točilo okolo tebe aniž by se ti bez toho musel hroutit svět?! Tak pro to něco dělej, zasluž si to!" Nemůžu... Z jen tichého bytí a naslouchání přírody krocené magiemi mé kamarádky mi bylo smutno. Smutno jako nikdy dřív. Svět je tak plochý... Vždycky narazíme na překážku? Bála jsem se toho venku, ale vždycky jsem se tomu dokázala postavit. Nyní to však přišlo z místa, které jsem nikdy nedokázala dobít. Z mé vlastní hlavy. Stíny byly dlouhé, okolí nesmyslně tmavé a šedé, každý poryv větru byl jako krok neviditelných bytostí směrem hlouběji do mé hlavy. Blíže ke mně. Víčka jsem měla pevně stažené k sobě, ocas samým strachem mezi nohami, uši vzadu a celá jsem se třásla. Darkey byla venku. Ani její přítomnost už pro mě nebyla tak... Pozitivní. Bála jsem se, že ji ohrožuji. Že všechno, na co sáhnu, pokazím. A hlavně, že ty obludy si vemou i ji. "Co se ti nelíbí? Ona ti věří. Všichni slepě věří, a ty je chceš zklamat? Hlupačko!" "Drž už hubu! Nemá to... Žádný smysl! Co po mně chceš?!" Zařvu celá zmatená a otřesená neuvědomujíc si, že Darkey může ta slova slyšet a vzít si osobně. Z mého tónu vyzní znatelně jediné: zoufalství. Šílený chaos uvnitř mé hlavy. Silná bolest. Už ani ten oheň, který mi Darkey z dobré vůle zapálila před norou, mi nedělá radost. Vlastně ho ani nezaznamenám. "Divíš se? Stejně nakonec všichni odejdou, když tě uvidí takhle! Nesssmíš odejít," zasyčí hlas jedovatě a já sebou škubnu. Nedávalo to žádný smysl! Vchod do nory během chvíle, než by se sem stačila má věrná kamarádka dostat, zaroste nepravidelnou a nedokonalou mříží z kořenů. "Jen tak dál! Nikdo jiný tohle nevyřeší. Jen ty a my. Jen ať odejdou, když je nepustíš dál. Nedělej to! Co když ti taky vlezou do hlavy?! Nebo všechno to venku? To chceš?!" Příliš mnoho otázek. Nátlak. Tohle mi bohové dali za věrnost a píli? Zklamala jsem moc vlků, že si odpykávám jejich tresty? "Vy... vypadni," vykoktám slabě tichým hlasem, "z mý hla-hlavy." "Nemám důvod... Mně je tu dobře! Ty se máš klidit, slyšíš?! Žádný přítel! Žádná Dorya! Žádná smečka!" Tlapkou nahmatám svůj přívěšek z krystalů. Když se dostane do kontaktu s měsíčním světlem, hezky se zaleskne. Dokážeš mi pomoct? Pomyslím si a sundám ten řetízek ze svého krku. "Ne. Nic ti od nás nepomůže." Tvář mám celou mokrou. Je vůbec... V tomhle světě místo pro naději?