Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčata se na něj sesypala podobně rychle jako povinnosti kdykoliv když se do Alatey vrátil po krátkém odpočinku mimo území. Otázky se sesypaly ze všech stran a alfa jen mávnul ocasem a čekal, než se posbírají všichni. Ani nemusel provádět žádné akce, vlčata viděla své sourozence a sama běžela ke svému otci.
"Tu jizvu mám z boje s Chaosem," odpověděl konečně. "S jejich alfou," dodal a přeskládal si křídla na zádech. Nevypadal, že by ho ta myšlenka příliš zatěžovala. Naopak. Bral to jak to bylo. Alatey se servala se smečkou, která jim vzala členku. Byla jen škoda, že oni nesebrali členy jim.
"Jsme teď ve válečném stavu, takže buďte opatrní s kým si povídáte. Převážně pokud nebudou táhnout smečkou - ta vlčice, ač se označila za alfu, pach smečky neměla." To by poznal. Například pach tlejícího listí a slané vody jako u zlaté. Pach, který mu lezl krkem.
"Brzy bude ve smečce probíhat trénink vašich dovedností, takže doufám, že se budete všichni účastnit. Včetně tebe, Noro," sjel k vlčici pohledem a znovu obhlédl vlčata. "Vaše matka bude jedním z těch, kdo trénink povedou. Pokud bude úspěšný, budete si v budoucnu moct vyzkoušet víc takových příležitostí k nahlédnutí do cizí funkce. Teď však, každopádně... někteří z vás se ještě neznají."
Prvně poukázal na Taiclaru a Noru: "Vaše sestry, Taiclara, Nora. Nora se nedávno vrátila." S tím poukázal (výhradně Noře) postupně na mladá vlčata: "Sindri, Arne, Espen, Solveig, Ranni. Pokud by se vám bratři pletli, Sindriho očekávám poznáte, u Arneho a Espena se můžete řídit podle očí." Sestry nadále byly každá podle něj rozeznatelné až až.
"Je mi jasné, že někteří z vás nerozumí tomu, proč nemáte se svými sestrami společnou matku. Nezáleží na tom. Všichni jste moje děti a tudíž svoji sourozenci. Očekávám, že se k sobě i tak budete chovat. A k vašim matkám taktéž s respektem. Astrid je jedním z členů Alatey, kteří do smečky přišli jako první a je schopná léčitelka i delta." Že se poslední dobou neukazovala dost na to, aby mohla své povinnosti vykonávat, nezmiňoval. To bylo mezi ním a Astrid, pořád věřil, že je vlčice velice schopná a dobrá léčitelka. "Stina je má družka a kdokoliv by ji zpochybnil, zpochybňoval by i mě. Očekávám, že se k ní nebudete chovat jenom jako k matce, ale i jako ke své budoucí alfě. Na nejvyšších příčkách smečky není místa pro city - a pokud se budete pokoušet využít svého původu, brzy zjistíte, že narazíte."
Všechna ta slova spíš zněla jako jeho přednes během jednoho z velkých srazů smečky. Bez emocí, jednoduše konstatoval informace, které všichni potřebovali vědět. Nora a Taiclara byly přeci jen starší, nesdílely matku a byla to věc, která se musela zmínit a vyřešit bez ohledu na to jak dlouho to bude trvat. Taky bylo na čase donutit vlčata, aby se patřičně seznámila.
"Je na čase, aby jste zamířili i mimo území smečky," otočil se tentokrát směrem k mladším, "a poznali okolí. Někteří z vás se už za hranice hloupě vydali během potop a očekávám, že podobně neinteligentní rozhodnutí z vaší strany už nikdy neuvidím. Jeden z vás bude po mě alfa a měl by to být ten, který se chová zodpovědně od útlého mládí. Na vašem věku nezáleží, očekávám od vás výsledky." Už byli dost staří na to, aby chápali následky svých vlastních akcí. Hloupost se trestala, zatímco inteligentní postupy byly chváleny. Einar jim musel dát vědět, že o akcích některých z nich - že, Espene? - ví.
"Následujte mě," řekl zrzek konečně a bez další kapky vysvětlení vyrazil ven.

>> Ledové pláně

Jeden až dva herní dny zpátky

>> Území

Delegace se, navzdory brzkému rannímu odchodu, vrátila skoro až ve večerních hodinách. Dlouho stopovali, dlouho se rvali a cesta nahoru do hor zabrala snad ještě víc času. Všichni byli zedření, v různých stádiech rozkladu krvácení a zranění. Navzdory tomu všemu vklouzli do úkrytu docela tiše a téměř nepovšimnutě, někteří byli okamžitě přijati k ošetření a ti s méně závažnými zraněními si museli počkat. Einar se sám odsunul bokem do své komůrky, kde trpělivě čekal než Šalvěj a Konvalinka (nebo i další dostupné léčitelky) pomůže ostatním členům smečky na nohy. Hanka a Taiclara samozřejmě skončily u léčitelek první a to bez diskuze.
Většina jeho jizev skončila pod srstí, ale nehezká rána na tváři zůstala jako otevřená jizva. Einar odteď vypadal, že neustále cení zuby na svět okolo sebe.
Po ošetření se však do dalšího alfování nehnal a místo toho odpočíval.

.
.
.
.

Myšlenka, že by se svým dětem měl věnovat, byla kvůli útokům a povodním poměrně upozaděna. Teď Einar bral všechny náročné akce docela lehce a když uslyšel mimo svoji komůrku i hlasy svých a Stininých vlčat, rozhodl se, že je konečně čas na řádné seznámení všech sourozenců a možná i klidnější obcházku hranic a okolí. Mohl by je vzít na sever. Bylo tam krásně.
A tak se během odpoledne alfa vyštrachal ze svého místečka a vyšel s novou, zubatou jizvou ven pozdravit svá vlčata.

Jeden až dva herní dny zpátky

>> Nížina hojnosti

S Hankou naloženou na hřeběte se alfa dotáhl až na území, kde už měl upřímně pocit, že mu dochází síly. Odmítal se ale svalit sotva za hranicemi. Jindy mu ten kopec přeci jen problém nedělal... jenže teď, ještě s Hankou na zádech, kterou musel pořád křídly postrkovat, aby se mu nesvalila ze zad, se mu šlo těžko. Možná za to mohla i zanedbatelná krvavá stopa kterou za sebou zanechával.
Po zbytku smečky se neohlížel, věřil že pokud vydrželi až doteď stát na nohou, určitě se dostaví na území smečky po vlastních.
Když se konečně dostal do Avaru, spadl mu ze srdce velký kámen. Očima přejel všechny vlky, kteří s ním drželi tempo. Zda to stále zvládají, zda se stále drží. Neříkal ale nic, jen je očima žádal, aby to zvládli ještě o kousek dál. Už to bylo jen pár kroků...

>> Úkryt

A L L A V A N T É
+ Taiclara, Callid, Stina, Riveneth, Hanka, smečka

Docela odvážná slova pro někoho, kdo nebyl ani pod přesilou, ale stejně jeho vlci prchali jako malá štěňata do bezpečí. Vycenil zuby.
"Možná. Ale budeš poslední živá z vašich." Její ohnivé kouli se vyhnul docela bez problémů (3), načež po ní seknul drápy (5), aby vlčici zastavil v dalším postupu. Jenže to už došlo na její iluzi. Einar nikdy nic podobného nezažil a navzdory všem svým přáním... podlehl (2). Jeho tělo se zkroutilo v absolutní agónii a vlk kvůli vyvolaným pocitům vzplál, jeho tělo rachotilo ohněm a prskalo jiskry do svého okolí. Před očima viděl pohledy předků, svého bratra, syna... a nejen ty jejich. Zoufalství, které v takové míře v životě nepocítil, jej donutilo vidět všechno to, čemu se vyhýbal. Opovržení Stiny, Hančin strach, bolest Xandera kterou úspěšně přehlížel... a pak iluze pominula.
Einar hořel, schoulený na zemi do klubíčka, alfa chaosu byla proč a on se cítil... nečistý. Poražený. Zalapal po dechu a vydrápal se na nohy. Bolelo ho snad celé tělo a se zjištěním, že je v pořádku, že dýchá, se konečně oheň utišil. Pohledem přejel okolí - viděl Stinu, která se starala o poslední zbytky chaosu, Xander byl kdo ví kde, Keijiho někde zahlédl koutkem oka a Taiclara... si někde povídala s hnědým vlkem. Hanka mu v daný moment unikala.
Roztáhl křídla a naletěl do Callida aby jej od Taiclary odrazil. A samozřejmě si i párkrát zkusil kousnout, aby vlka odehnal dostal ho pryč z Taiclařina dosahu. Očima pak sjel na Taiclaru, oči ale neříkaly nic o schvalování její situace. Měla bojovat a místo toho si tu s nepřítelem povídala?
Stina se pouštěla do svého oponenta, k čemuž Einar přispěl prudkým vichrem, aby zvýšil její rychlost a Riveneth tak nešlehala jen křídla, ale i prudký vichr.
A pak konečně... Hanka. Přejel očima okolí, kde k sakru byla? A pak... ztuhnul na místě, když mezi trávou uviděl nehybné, hnědé tělo své bety. "Taiclaro. Srotuj smečku, vracíme se domů. Teď hned."
S tím se rozběhl k vlčici v bezvědomí. Bolel ho každý sval, krvácel z mnoha ran, ale stejně musel zjistit, jestli pořád dýchá. Když k ní dorazil, sklonil se a téměř až ovinul její tělíčko křídly aby ji ochránil před studeným větrem. Žila. Byla v pořádku. Na pár momentů se o ni opřel čelem. Nikdy by jí neřekl, co pro něj a smečku znamená. Stejně jakoby to neřekl nikomu jinému. Ne Stině, ne Taiclaře, ne Šalvěji a Mátě, nikomu z těch co tu dnes bojovali. Kdyby ale přišel o kohokoliv z nich...
Opatrně pod Hankou protáhl hlavu a s pomocí křídel si ji uložil na hřbetě. Těžko se nesl, ale pochyboval, že by tu byl někdo v lepší kondici.
Zvedl hlavu a krátce, téměř úsečně, zavyl. Alatey se vrací domů jako výherce sporu.

>> Alatey

A L L A V A N T É

Kdo se směje, nezlobí - až na to, že tady to úplně praktikovat nešlo. Přeci jen se culili oba dva. Roztomilé! A tak si zrzka našla zrzavého kamaráda.
Jenže to už se vlčice nad čímsi zarazila. Cosi rozmýšlela, uvažovala... a pak zavyla. Nebylo to mohutné vytí, nebylo to něco jako jeho vyzvání do boje, jednoduché a rychlé zavelení ke stáhnutí. Vycenil zuby a v očích mu cosi zaplálo.
Ne. Ne. Myslíš si, že můžeš utéct? Potom, co jste udělali Cinder? Potom, co jste na nás zaútočili? Ověsím její strom vaší srstí jako kořistí, z jeho hrdla se vydral hluboký, vrčivý zvuk, který nepřipomínal vlka tolik jako lítou, šílenou bestii.
Jenže vlčice po něm poslala pavučinu. Einar se pokusil vyhnout a co jej nezachytilo, to spálil (5), načež vycenil zuby.
"Neutíkej, liško, cožpak neznáš svůj vlastní osud?" Smrt. Smrt byl její osud. A Einar? Podobně jako vlčice... se v sobě natáhl a pocítil magii, kterou předtím nevyužil. Pavučina proti ní vyletěla víceméně neřízeně (3), ale větrné biče, které v zoufalství, aby mu neutekla, vyvolal, (5) už ovládal o dost lépe. Švihal s nimi proti zranitelným částem těla, nohám, hlavě, čenichu, snažil se ji chytit, svázat. Donutit, aby nemohla ustoupit.
Einar chtěl krev.

A L L A V A N T É

Vlčice vyvinula protiútok, aby se mu vrhla po hrdle a blízkých místech, ale naštěstí se přes hustou srst nebylo tak lehké dostat (6). Boj tak pomalu zůstával v neporušené remíze, protože ačkoliv si oba dva navzájem už ublížili, zatím ani jeden nebyl u konce jejich sil a navzájem se vyhýbali. K sakru. No, bylo dobře, že Einar měl výdrže víc než dost.
Alespoň plamen si však našel své místo a vlčice pod ním se zacukala a konečně se jí podařilo zpod Einara dostat (1). Einar si odplivl a sledoval, jak se hýbe pryč, načež jí vyjel po ocase s pokusem tu její krásnou, huňatou okrasu urvat (1). V boji nebylo nic o tom, že nemůžete zaútočit i v ten nejméně vítaný okamžik, že? Za předpokladu, že však vlčice uhnula a otočila se k němu čelem, setkala se s vlkem a jeho vyceněnými zuby, zatímco jeho koutky téměř nasvědčovaly... úsměvu? Užíval si to stejně jako ona.

A L L A V A N T É

Vlčice se po něm rozmáchla a udeřila ho přes tvář a pysky, což by přes hlubokou srst vlka kůži nepoškodilo, ale na tváři se drápy lehko zasekly a s trhnutím... kůže částečně povolila. Einar vyštěkl, napůl v bolesti, napůl ve vzteku, jak se mu nedařilo k vlčici prodrat a způsobit jí větší zranění. Navíc mu teď ještě visel na tváři kus strhnuté kůže, který nebyl úplně utrhnutý.
Vlčici však způsobil podobné rány, ucítil křupnutí a její tělo se pod ním více propadlo. Nestihl však využít momentu víc, protože po něm vyplivla plamen, kterému se naštěstí poměrně obratně vyhnul (5) a k překvapení všech přítomných se mu konečně podařilo vlčici pod sebou udržet (5) a neschytat její útok drápy (6). Vypadalo to, že tentokrát už mu šlo po jejím ukončení. A protože se vlčice pořád viklala, proklouzávala mu a nechtěla mu dopřát čistého zabití, šel jí tentokrát po očích a uších, aby jí prvně odepřel smysly (2) a pak ji mohl oddělat s větší lehkostí. K tomu si při jejích pokusech o protiútok a vyviklání dopomohl plamenem, který směřoval do její tváře, zrovna jako ona předtím na něj (2).

A L L A V A N T É

Pokud si vlčice skutečně myslela, že vlka s jeho historií vyprovokuje během boje jen pár zle mířenými slovy, byla na omylu. Einar se narodil pro to, aby se rval. Možná i proto hnal smečku z jednoho souboje do druhého. Možná proto chtěl Cindeřinu smrt oplatit krví. Jenže...
"Chaos, povídáš? Tak jsem měl pravdu," broukl si Einar pro sebe, ale Allavanté ho se svým superiorním sluchem slyšela tak či tak. Tehdy se však vznesl a v další moment na ni zaútočil. Jelikož ji na pár momentů oslepil, nejspíše pak měl lepší šance do ní narazit a přišpendlit ji k zemi (?), jelikož oslepená vlčice by neměla mít tu šanci tak rychle reagovat na jeho útok. Ať už se mu to však povedlo nebo ne, střetnul se s Usměvavou a pokusil se vrhnout po měkkých tkáních jejího krku (3) zatímco tlapami ji tisknul do země a nejspíš proti jejímu žebru (2).

A L L A V A N T É
a vyznačená věta na všechny

Dvojice se rvala a zdálo se, že jsou si dost vyrovnaní. Einar byl popálen, zahořel, popálil vlčici a i ona zahořela. Teď tu proti sobě stála dvojice vyrovnaných soupeřů, hořící jako dvě pochodně, s vyceněnými tesáky a připravenými se do sebe znovu zaklesnout. Jenže Einar měl jednu jasnou výhodu, kterou vlčice neměla.
Křídla.
Vlčice po něm vyprskla plamen (2) který hořícímu alfovi nic neudělal. Zdálo se, že bylo nesmyslné se rvát ohněm. Musel vymyslet něco lepšího, osobnějšího. Vlčice se následně vysmekla z jeho sevření (3) a Einar ji sledoval, jak uskakuje bokem. Pozoroval ji a tlapou utřel krev ze své tváře. Zas tak moc nekrvácela, přeci jen to byla víceméně jen kůže, ale nemohl říct, že jej krev v oku nerozptylovala. Následně se však alfa přikrčil a vyskočil do vzduchu. Vyletěl nahoru a nad bojiště, pohledem sjel situaci... a vycenil zuby sám pro sebe. Pohledem sjel k vlčici dole, která hořela zrovna jako on a udělal jedinou další, logickou věc. Rozsvítil se jako hvězda zavěšená na nebi, aby oslepil celé své okolí (5) a následně složil křídla k tělu, aby využil své váhy a vrhl se k zemi vstříc druhé alfě, aby ji zranil dopadem (4).

A L L A V A N T É

Kdyby na vlčici nehodlal držet zraky, asi by očima protočil. Teatrální a šílené projevy viděl ve svých časech už dost - unavovaly ho. Alespoň že vlčice neměla potřebu kvákat dlouho a pustila se do něj. Tenhle typ promluv měl stejně nejraději. Byly jednoduché - vysvětlovalo se krví.
V momentě, kdy vlčici chytil, se s ní pokusil třísknout o zem (2). Byla menší a Einar počítal s tím, že pokud ji k zemi přitiskne, horko těžko se zpod jeho mohutného těla dostane. Vlčice se mu však vrhla po tváři a po uších, což s Einarem moc nezamávalo, ale vlčice si přesto kousla (1). Alfa nevypadal, že by mu zrovna na tváři záleželo... alespoň dokud nedojde na otázku očí. Einar odmítal pustit a když vlčice použila ohnivý bič, místo reakce jeho tělo jednoduše vzplálo (4) a navzdory všemu se vlčici nepodařilo udělat takovou škodu, jak nejspíš doufala. Přesto byl Einar podrážděný - používat oheň proti němu?! Jeho vlastní element?! Alfa se tak pokusil k vlčici přitisknout, zatímco se pokoušel ji držel na místě (2 a 3), protože očekával, že by vlčice mohla mít podobné schopnosti... přesto si zasloužila stejné zacházení, jaké zjevně projevovala jemu. Tohle neměla být procházka růžovou zahradou. A on spálený na uhel nebude.
Během toho všeho mu však vlčice zamířila tlapou na krk (2) a projela mu drápy srst. Naštěstí nezpůsobila vážná zranění, ale krev se rozlila do husté srsti a zanechala na ní karmínovou skvrnu.

A L L A V A N T É

Láskyplnné obětí? Sni dál, Ávo, ta nedopřával ani své partnerce.
Jeho tělo bylo bolavé, ale stejně se poměrně brzy zvedl, protáhl křídla a vycenil na ni zuby. Jenže vlčice nezaútočila - místo toho se pustila do kritiky jeho plánu. Vycenil zuby a neodpověděl. Rozptýlil je, to mu stačilo. Zcela a vážně. Heh.
Přitáhl si blíž k tělu křídla a pak se bez dalšího zaváhání vrhl k vlčici blíž. Nepotřeboval, aby trpěla, stačilo by mu, kdyby skončila rychle a on mohl jít vypomoct roztrhat jiného z těch co zabírali jejich část ostrovů. Co dýchali stejný vzduch jako oni a nezasloužili si to.
Vlčice, která nazvala jeho akce 'debilními', si tak zažila poměrně rychle další. Einar nebyl nejrychlejší nebo nejobratnější, ale jakmile se k vlčici dostal, chňapl po ní vší silou. Po tváři, po krku, po čemkoliv, co se mu mihlo před tlamou. Bylo mu ukradené co chytí, hlavně že něco dostane.

>> Hraniční pohoří

Z nebe přiletěl plamen.
Tedy, ne doslovně - připomínal jej svou srstí a tím, jak do jeho okolí odskakovaly vzteklé jiskry, které se táhly oblohou za letcem mířící ke skupině vrahů. Nepřišel žádný čas na to, aby reagovali, aby někoho upozornili. Útok přišel od hor a vlci zaměstnaní mrtvolou, kterou právě skolili, si jej těžko mohli být vědomi.
Mohutné tělo alfy nejsevernější smečky si našlo oběť - v poměru s jeho masivností v nepoměru, protože vlčice byla drobná. Přesto se ale zdálo, že lepšího oponenta najít nemohl.
Vletěl mezi vlky a přímo na tmavohnědou vlčici, do které narazil plnou rychlostí a smetl do chumlu zubů a chlupů jako kuželku.
Alatey byla na scéně.
Ta pravá bitva mohla začít.

Pokud se v okolí Avanté někdo nacházel, byl s největší pravděpodobností smeten úplně stejně jako ona - jen neskončil ve vzteklém klubku dvou alf. A dvojice? Ta skončila dál od zbytku smečky, ačkoliv se chaosané klidně mohli vrhnout blíž, aby své alfě pomohli. Chtělo by se jim však? Nebo by raději sledovali, jak ji trhá cizí vlk? To už bylo jen na nich.

// Zdravíčko, s tímto vám oficiálně děkuju za účast na mezismečkové akci v tlapkách mě a Ávy. Ať to tu je napsané a nikdo se nemusí ptát, protože jde o akci DVOU SMEČEK, jedná se o herní akci a tedy se počítá do odznaku.
Překvápko, haha?
Rozdělili jsme si vás do dvojic, které se budou rvát a na to budete mít deset dní. Na vašem počtu postů nezáleží! Jeďte tempem, které vám vyhovuje. :)
Seznámek zasdílí Áva, ať ho máte co nejvýš a na očích a já přeju hodně štěstí a zdárné herní drama.
Rvát se můžete tady, v tundře, u slaného jezera a nebo v pohoří a to hlavně pokud chcete fretčit a nebo naopak chcete jet pomalu a nechcete být zaspamování. Zkuste se tam ale herně dostat, ať nejste údajně vedle další rvačky, ale píšete ve dvou úplně jiných místnostech.

Alateyští se rozhodli kočky ušetřit. Zatímco Hanka a Taiclara pádily za skupinou, trojice chlupatých zvířat se rychle vyškrábala k sobě a se syčením se dali na ústup. Pořád rychlý, ale tentokrát už alespoň nebyli hnáni jako lovná zvěř. Zvířata jednoduše prchla a dala tak moment k vydýchání se všem Alateyským, včetně na poslední chvíli dobíhajícím.
Einar se vztyčil na blízké výstupku a zahleděl se za zvířaty, které jeho smečka aktivně zahnala. Beze ztráty a velkých zranění, podle toho co viděl.
"Dobrá práce," mávl ocasem a všechny si je přejel pohledem. "Rád vidím, když smečka spolupracuje a zahání ty, kteří na našem území nemají co dělat. Teď tedy..." začal a zarazil se. Otočil hlavu a následně celé tělo, jak se během jeho nadcházejícího proslovu náhle vytratila všechna slova. Že něco není v absolutním pořádku nasvědčilo už to, že alfa roztáhl křídla a jeho tělo se napnulo, jakoby se připravoval k odletu. Znovu? Proč? Kam?
Kdokoliv kdo vyšplhal o kousek výš, měl to štěstí pohlédnout směrem na nížinu hojnosti. A do nozder jej okamžitě udeřil pach krve. Na nížině se nacházela skupinka vlků - většině zdejších asi neznámá. Tedy, kdo ví s kým se scházeli ve svých volných chvílích? Tahle skupina ovšem právě uhnala cizího vlka, jehož krev Alateyští cítili až sem nahoru. A horší bylo...
Tentokrát Einar nebyl sám.
"Smečko," štěkl s náhlou urgentností v hlase. "Ti z vás kteří se necítí na další boj a jsou zranění, se vrátí zpátky na území. Vy, kteří jste ochotní bojovat dál, mě budou následovat. Poletím první a odlákám jejich pozornost, následně dorazíte vy." Nebylo to tak daleko, jen to bylo strmé. To ale zvládnou - zvládli to přeci až doteď.
S tím Einar otočil hlavu a navázal oční kontakt s Xanderem: "Pomstíme Cinder."

>> Nížina hojnosti

>> Alatey

Vlci uháněli ze svahu, brzy byli tak daleko, jak členi Alatey nechodili. Možná, že by si tuto část hor měli přeci jen přibrat Alateyčané do své obchůzky! Jednalo se však o tak strmé údolí a srázy, že by je jeden sotva scházel dolů klidným tempem, natož aby dolů pádil jako šílenec. I proto nebylo překvapivé, že jako první uháněla (nebo spíše letěla?) vpřed dvojice Einara a Keijiho, kteří byli na podobnou situaci vystrojeni. Einar věnoval Keijimu rychlý pohled a pak se věnoval "kořisti" kterou pronásledovali.
Další byla Stina, která běžela skutečně úctyhodně. Na to, že neměla křídla a ani žádnou berličku jako byl předmět, severní vlčice se držel vytrvale a seskakovala dolů jako horská koza. Ani jeden krok nevyšel naplat, přesně věděla, kam stoupá a nesla se jako vítr.
Xander byl hned v závěsu. Párkrát mu něco podklouzlo, ale rozhodně jej to nijak nezdržovalo. Viděl před sebou trojici vlků a i když byli irbisové už trochu dál, neztratili by se mu ani kdyby běžel sám. Lehko tak držel tempo s ostatními a odhadoval předem zatáčky, protože se nemusel spoléhat na ostatní.
Hanka a Taiclara... už na tom byly hůř. Vedle toho, že Taiclara odmítala přiznat zraněnou tlapku, Hanka nejspíš odmítala přiznat zraněné srdéčko. Občas vás jeden pohled zasáhne víc, než je třeba a potřebujete moment na to se rozdýchat. Kdyby ji kočky napadly jako Keijiho, nejspíš by nebyla tak milosrdná - nebo snad ano?
Možná že tyhle a ještě jiné myšlenky se jí honily hlavou když najednou Taiclaře za ní podklouzla noha a v jeden moment běžely stejným tempem směrem dolů a v další moment Taiclara nabrala mnohem menší Hanku a rozletěla se s ní dolů z kopce. Nikdo to neviděl... i když to bylo jen proto, že všichni byli tak moc napřed, že neměli čas si všímat toho, co se děje za jejich ocasy.
Dvojice se skutálela po srázu víceméně obaleném sněhem a hlínou a zarazily se o pár metrů od propasti. Trochu pomlácené, ale zdravé. Nic zlomeného ani naraženého, leda vyražený dech. Taky byly dost pozadu. (// Dorazí během dalšího vypravěč postu.)

Klesali níž a níž. Možná až moc rychle. Přeci jen to vzdušnou čarou vždy šlo nejlépe - a co bylo víc podobné na vzdušnou čáru než něco tak strmého jako hory? Nejspíš to ani nebyla tak otázka toho, kdo toho vydrží víc, ale že krvavější z irbisů jednoduše škobrtnul a udělal několik nepříjemných kotrmelců vpřed, což vyplašilo celou rodinu a donutilo je zpomalit. Einar vykrojil ve vzduchu vývrtku, ale nestihl zpomalit tak rychle, aby se k nim dostal dříve než Keiji, Stina a Xander.
Zraněné kotě bylo poslední, matka byla připravená ho bránit a to třetí? Zatím se nemělo k žádné akci.

// Další post 10.1. Poprosím, aby VŠICHNI do tohoto datumu napsali.

Hance se podařilo úspěšně do irbise zakousnout. Na pár momentů se jí do tlapy nakupila hromada chlupů a vlčice zjistila, že je bohužel až moc drobná a nemá dost síly na to, aby zuby prorvala srstí i kůží zvířete. Přesto však pocítila mezi zuby čůrky krve jak se se zvířetem zmítala v nebezpečných pozicích na zemi. Dostala ho pod sebe na zem a pokud snad na moment pustila, jeden pohled do očí a její svět se musel otřást.
Nedívalo se na ni vzteklé zvíře, spíše vyděšené dítě. Tohle bylo pořád kotě.
Ať už však v sobě našla smilování nebo ne, Keiji se přiřítil na scénu a chytil se krku zrovna tak. Kočka zakvílela tak bolestně, že to jednomu trhalo uši a rozmáchla se po všem ve svém okolí. Drápala předníma i zadníma nohama jako malé, nebezpečné tornádo, které se snažilo dostat z nepříjemné situace. Za jejich zády se mezitím do vzteklého chumlu dostal Einar s druhou kočkou, kteří po sobě chňapali a zvíře na opak stočilo pohled směrem ke svému druhovi, jen aby jej Einar přišpendlil k zemi a i tahle kočka zaječela.
Brzy se k nim však přidala ta třetí, která nedbala na nic a skočila na Einarova záda. Sotva pustil zvíře pod sebou, i ona jej nechala být a se svým potomkem se vymrštili směrem k dvojici, která se srotovala u kočky, kterou původně k zemi přitiskla Hanka. Pokud jí vůbec ještě bylo pomoci.
Duo či trio následně už ale neváhalo - rychlými kroky se rozcválali ze srázu dolů. V tento okamžik dorazila druhá skupinka. Bylo na čase nepřítele pronásledovat až na samé hranice, aby je dostali z Alatey.
Einar na nic nečekal a vyletěl na trojicí bez okolků a čekání na ostatní - hnali se dolů z hor, níž, jakoby doufali, že zběsilý cval po horách dolů jejich nepřátele setřese, snad jim i srazí vaz. Alateyští tak s výjimkou těch, kteří měli speciální schopnosti týkající se pohybu, museli trochu zpomalit a dát si pozor na to, kam šlapou. Mohli by se jinak stát příští potravou...

>> Hraniční pohoří

// Nebojte se, boj nám tu nekončí! :3
Poprosím všechny, aby si hodili 1d6 a případně s nevýhodou dle libosti - pokud vás irbisové trochu pocuchali! Sprintujeme teď dolů směrem z hor, ti s vyšší číslem tak budou více vepředu a ti s nejnižším... možná taky, ale zdaleka ne tak bezpečně. :)
Takže utíkáme, utíkáme, chásko! Pořád jsme "na hranicích", takže úkol splněn nebyl!
Další post 7.1.