Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Einar se snažil všechny svoje děti motivovat. Říct jim moudro, na které si kdysi musel přijít sám, pochválit je, cokoliv. Pomoct jim v jejich osobním rozvoji. A čeho se mu dostalo? Olízl si pysky, když mu v uších zněl šepot Solveidžiny mysli. Skoro až přehlušil slova Espena, který po něm cosi požadoval. A v ten moment se jeho černobílému synovi dostalo veškeré pozornosti.
Espen možná svá slova jako výzvu nemyslel. Možná se jen snažil ujistit, že Einar zakročí, došlo-li by na nejhorší. A stejně Alateyskému opeřenci už docházela trpělivost. Docházela mu skoro od začátku, kdy viděl jak se tváří Solveig na jeho novou jizvu a kdy slyšel, co říká Nora. Že to měl schytat Espen bylo víceméně jen jeho neštěstí - a narostlá nespokojenost s tím, co se z jeho vlčat vyklubalo. Možná by nebylo od věci se pokusit znovu a své dosavadní pokusy vymazat. Nebo alespoň některé - dobře, že jeho vlčata neuměla číst myšlenky nazpátek.
Zrzavé tělo se přitáhlo k Espenovi s větší lehkostí, než by podobný kolos měl být schopen. Jeho oči se vpíjely do těch rubínových a na pár momentů nechal alfa Alatey své zraky mluvit za něj. A pak...
"Pokračuj se svými slovy, Espene, a nebudeš je mít jak vyslovit," pronesl chladně, jistě a s čímsi co vlčatům dávalo jasně najevo, že to myslí smrtelně vážně.
Pod tlapkami dcer a synů Alatey se roztřásla země, až to získalo pozornost některých bližších, tuleních teček. Einar roztáhl křídla a hbitým, jednoduchým pohybem se vznesl a přistál na svém prozatimním hnízdišti vytvořeném z ledu. Chladný vzduch jakoby uštědřil políček každému z vlčat a když se alfa uhnízdil na ledovém sloupu vyvolaném jeho vlastní magií, jeho pohled se zapíchnul do Nory a na několik příliš dlouhých úderů srdce ji neopustil.
Pak už jen věnoval pozornost vlčatům, které byly tak akorát na doslech: "Začněte. TEĎ."

Slyšel to. Bublalo jim to pod povrchem. Všechna ta kritika, všechny ty rádoby problémky. A Espen, který ještě chvíli zpátky považoval své sestry za méněcenné, najednou skuhral ve svém nitru o tom, že je Einar chce zabít.
Alfa Alateyské smečky musela na pár momentů zavřít oči, aby ustálila svou mysl a odsunula všechen ten hluk do pozadí. Nikdo z nich neotvíral tlamu, nikdo nemluvil. Potřeboval jejich slova odlišit od toho, co si minimálně myslel že slyší. Možná by si pak měl promluvit se Stinou. Nebo možná ne - viděla by to jako slabost? Hanka. S Hankou by to bylo jednodušší. K sakru, kdyby tu tak byl Vidar.
"Výborně. Dokázat se dohodnout bez handrkování je jedna z nejrychlejších cest k úspěchu. Jsem pyšný že má vlčata tomu rozumí," mávl ocasem a věnoval vlkům drobný úsměv. Oceněno! "Sindri. Ačkoliv je tvá logika dobrá, lov nemusí ovládat pouze lovci. Pokud by se mi a nebo smečce něco stalo, vždy je ta tu možnost, že skončíte ve světě na vlastní pěst. Mimo Alatey se vás nikdo nebude ptát zda chcete být lovci a nebo ne - budete muset lovit," a s tím věnoval významný pohled i Solveig.
"Vaše starší sestry mají obě s lovem zkušenosti. Taiclara je skvělou lovkyní, která brzy povýší na postavení epsilony a Nora přežívala sama na ostrovech, což je více než obdivuhodné. Každý vlk, který je silný dost na to aby se o sebe postaral, je jedním z největších pokladů smečky," protáhl si křídla a následně je založil na zádech.
"Arne - musíš se naučit víc prosazovat. I když máš pocit, že bys mohl vést skupinu, ostatní tě přehlušili a umlčeli. Umět naslouchat je sice stránkou každého dobrého vůdce, ale ne vždy mají všichni lepší nápady než ty. Pro tentokrát pro tebe skutečně ale bude lepší být následovníkem. Příště buď hlasitější." A co Espen... "Nesmíš se bát světa okolo. Strach tě zmrazí v pohybu a jakmile se přestaneš hýbat, umřeš. Nedívej se dozadu, Espene. Pokračuj a vyhledávej cíle, které ti pomohou posouvat se dál."
Solveig a Rannei dostaly pokývnuto, aby se postavily před alfu. Vůdkyně skupiny, jeho dvě dcery. Skoro to bylo až... ironické.
"Rannei a Solveig, mé dcery a vůdkyně během svého prvního, velkého lovu," tiše se nad tím zasmál a střihnul ušima. S tím se k dvojici sklonil a tišeji dodal: "Ukažte Espenovi, že jste stejně dobré, ne-li lepší. Spoléhám, že ho něčemu naučíte."
Tak a tady to stačilo s radami a sladkými řečičkami. Teď byl na řadě tvrdý výcvik a setkání s realitou pro každého z nich.
"Rannei, začneš s výběrem a budete se střídat. Jakmile si rozberete členy svého týmu, můžete si vybrat zda budete spolupracovat a lovit jednoho tuleně a nebo si každá zkusíte získat svou, tučnou odměnu."
A s tím je nechal vyvolit si své sourozence.

>> Ledové pláně

Einar kráčel před skupinou vlků a za svými zády slyšel neustálé mumlání. Že se jedná o magii už mu došlo - když se z migrény staly hlasy, které nikdo další neslyšel, nemusel na to být géniem. Ale co slyšel jej kolikrát... zarazilo. Na myšlenky Espena ani Solveig aktivně nereagoval, ale když zaslechl co nadhodila Nora, pohlédl přes rameno. Ani si nebyl jistý, jestli svá slova pronesla nahlas. Stejně vlčice pocítila chlad, který narazil do její mysli a zavrtal se do ní jako červ. Pár mrknutí a byl pryč - Einar překvapeně narovnal hlavu. A tohle bylo zase co, nová vymoženost?
Tak či tak, po chvíli ticha se alfa znovu rozmluvil.
"Tuleni jsou zvířata žijící ve vodě - a těžko se v ní chytají. Často však vyplavou a válí se po okrajích oceánu, kde se dají ulovit. Musíte na to však jít chytře. Vlci s elementem vody mají samozřejmě v jejich lovu výhodu, ale i když je oheň superiorní, musíte počítat s tím, že vám nezařídí v životě vše. I ostatní elementy jsou silné a v různých prostředích se může více hodit například magie země," poučil vlčata. Shine ho o tom přesvědčila. Einar přestával být elementárním rasistou.
"Vaším úkolem bude rozdělit se do skupin a tuleně ulovit," s tím křídlem poukázal před ně, na bytosti, které se válely na okrajích severu - blízko vody. Špatný krok znamenal únik.
"Vyberte si mezi sebou dva vůdce, kteří každý povedou svou skupinu a rozeberou si mezi sebe ostatní. Vůdce by měl být schopen docenit síly svých podřízených a každý podřízený bez otázek plnit zadané rozkazy. Jako ve smečce. Nejlepší z vás dostane speciální odměnu. Do toho," s čímž vlčkům pokynul křídlem.
Nechť započnou hladové hry.

>> Alatey

Einar měl plno myšlenek. Uvažoval nad nepřátelskou smečkou za humny, nad medvědem, nad Stinou a nad hromadou dalších věcí. Až tu jednou nebude, smečku bude muset někdo přebrat. Jenže... kdo? Koutkem oka během toho absolutního ticha, které alfa udržoval, cosi zahlédl. Zmizel tak na nějakou tu dobu mezi větvemi stromů a když se ke skupině začal navracet, slyšel zlověstné štěknutí Rannei a sotva doslechl poslední větu Espena, takže kontext zrzavé alfě víceméně unikal. To však neznamenalo, že netušil, že je mezi vlčaty svár.
Přeci jen se jeho dcery nyní válely po jeho synovi.
Bez okolků do potyčky vstoupil. Rannei chňapnul zuby a strhl ji, zatímco Espen dostal nepěknou facku kostí křídla. Solveig se alfa vlastně ani nezabýval, očekával, že se pustí sama. Nikdy si nedokázala stát za svým. Jak... nebývale slabé.
"Neumíte se chovat?" zvedl na ně alfa hlas, v krku mu vibrovalo vrčení. "Chvíli vás nechám samotné a už si jdete po krku. Pokud se chcete vraždit, nikdo vás nesmí vidět. Nikdo vás nesmí chytit. Pamatujte si to."
S tím konečně zvedl hlavu a s odfrknutím zamával křídly, zatímco si hořícími rubíny vlčata měřil. Taiclara ani Nora nezasáhly, nechaly to eskalovat. Arne a Sindri tu jen stáli a nedělali nic zrovna tak.
"I když je obdivuhodné, že vy ostatní jste během rvačky zachovali chladnou hlavu, je vaší povinností podobné potyčky zastavit. Jedním z vás jednou bude budoucí alfa Alatey. Dokažte mi, že na to máte," zacvakal zuby. Nevyřčená slova napovídala tomu, že zatím se tak necítil. Zatím nikdo z nich nebyl hoden.

S tím konečně Einar vykročil. Nevybíravě chňapl Solveig a potáhl ji dopředu. Pohledem přejel i po zbytku skupinky, jakoby je plánoval vytáhnout za srst všechny, ale nakonec se spokojil jen se zrzavou dcerou. V uších mu syčely hlasy, v žilách mu kloktala krev a vztek, který se mu svíjel pod kůží, ho skoro až děsil. Proč vlastně byl tak naštvaný? Doma se vlci rvali o postavení i o poslední ohlodanou kost. Jenže šum hlasů nemizel, Einar jej jen musel... potlačovat. Ať už vědomě či podvědomě, pokoušel se odlišit co cítil on od pocitů svých vlčat.
"Jste všichni v pořádku?" optal se po pár metrech absolutního ticha. Ani se na vlčata nepodíval. Necítil krev, takže jim nejspíš nic nebylo. A psychické rány? Sotva by ho zajímaly. Než se však kdokoliv dokázal vyjádřit s něčím jiným než 'ano' a 'ne', změnil trasu pochodu. Co vlčata a starší sestry uviděly, byl... vozíček?
"Wu. Směňuje nejrůznější cetky, ale hodí se ho čas od času navštívit," osvětlil vlčatům. "Pomůže vám nabít síly. Doporučil bych vám se připravit, pokud mu máte co nabídnout. Budeme lovit tuleně - a na to připravení být chcete."

N Á K U P
4. level do magie mysli - 70kšm
376kšm na účtu
zbyde 306kšm

Schváleno


>> Rozbitý sever

Vlčata se na něj sesypala podobně rychle jako povinnosti kdykoliv když se do Alatey vrátil po krátkém odpočinku mimo území. Otázky se sesypaly ze všech stran a alfa jen mávnul ocasem a čekal, než se posbírají všichni. Ani nemusel provádět žádné akce, vlčata viděla své sourozence a sama běžela ke svému otci.
"Tu jizvu mám z boje s Chaosem," odpověděl konečně. "S jejich alfou," dodal a přeskládal si křídla na zádech. Nevypadal, že by ho ta myšlenka příliš zatěžovala. Naopak. Bral to jak to bylo. Alatey se servala se smečkou, která jim vzala členku. Byla jen škoda, že oni nesebrali členy jim.
"Jsme teď ve válečném stavu, takže buďte opatrní s kým si povídáte. Převážně pokud nebudou táhnout smečkou - ta vlčice, ač se označila za alfu, pach smečky neměla." To by poznal. Například pach tlejícího listí a slané vody jako u zlaté. Pach, který mu lezl krkem.
"Brzy bude ve smečce probíhat trénink vašich dovedností, takže doufám, že se budete všichni účastnit. Včetně tebe, Noro," sjel k vlčici pohledem a znovu obhlédl vlčata. "Vaše matka bude jedním z těch, kdo trénink povedou. Pokud bude úspěšný, budete si v budoucnu moct vyzkoušet víc takových příležitostí k nahlédnutí do cizí funkce. Teď však, každopádně... někteří z vás se ještě neznají."
Prvně poukázal na Taiclaru a Noru: "Vaše sestry, Taiclara, Nora. Nora se nedávno vrátila." S tím poukázal (výhradně Noře) postupně na mladá vlčata: "Sindri, Arne, Espen, Solveig, Ranni. Pokud by se vám bratři pletli, Sindriho očekávám poznáte, u Arneho a Espena se můžete řídit podle očí." Sestry nadále byly každá podle něj rozeznatelné až až.
"Je mi jasné, že někteří z vás nerozumí tomu, proč nemáte se svými sestrami společnou matku. Nezáleží na tom. Všichni jste moje děti a tudíž svoji sourozenci. Očekávám, že se k sobě i tak budete chovat. A k vašim matkám taktéž s respektem. Astrid je jedním z členů Alatey, kteří do smečky přišli jako první a je schopná léčitelka i delta." Že se poslední dobou neukazovala dost na to, aby mohla své povinnosti vykonávat, nezmiňoval. To bylo mezi ním a Astrid, pořád věřil, že je vlčice velice schopná a dobrá léčitelka. "Stina je má družka a kdokoliv by ji zpochybnil, zpochybňoval by i mě. Očekávám, že se k ní nebudete chovat jenom jako k matce, ale i jako ke své budoucí alfě. Na nejvyšších příčkách smečky není místa pro city - a pokud se budete pokoušet využít svého původu, brzy zjistíte, že narazíte."
Všechna ta slova spíš zněla jako jeho přednes během jednoho z velkých srazů smečky. Bez emocí, jednoduše konstatoval informace, které všichni potřebovali vědět. Nora a Taiclara byly přeci jen starší, nesdílely matku a byla to věc, která se musela zmínit a vyřešit bez ohledu na to jak dlouho to bude trvat. Taky bylo na čase donutit vlčata, aby se patřičně seznámila.
"Je na čase, aby jste zamířili i mimo území smečky," otočil se tentokrát směrem k mladším, "a poznali okolí. Někteří z vás se už za hranice hloupě vydali během potop a očekávám, že podobně neinteligentní rozhodnutí z vaší strany už nikdy neuvidím. Jeden z vás bude po mě alfa a měl by to být ten, který se chová zodpovědně od útlého mládí. Na vašem věku nezáleží, očekávám od vás výsledky." Už byli dost staří na to, aby chápali následky svých vlastních akcí. Hloupost se trestala, zatímco inteligentní postupy byly chváleny. Einar jim musel dát vědět, že o akcích některých z nich - že, Espene? - ví.
"Následujte mě," řekl zrzek konečně a bez další kapky vysvětlení vyrazil ven.

>> Ledové pláně

Jeden až dva herní dny zpátky

>> Území

Delegace se, navzdory brzkému rannímu odchodu, vrátila skoro až ve večerních hodinách. Dlouho stopovali, dlouho se rvali a cesta nahoru do hor zabrala snad ještě víc času. Všichni byli zedření, v různých stádiech rozkladu krvácení a zranění. Navzdory tomu všemu vklouzli do úkrytu docela tiše a téměř nepovšimnutě, někteří byli okamžitě přijati k ošetření a ti s méně závažnými zraněními si museli počkat. Einar se sám odsunul bokem do své komůrky, kde trpělivě čekal než Šalvěj a Konvalinka (nebo i další dostupné léčitelky) pomůže ostatním členům smečky na nohy. Hanka a Taiclara samozřejmě skončily u léčitelek první a to bez diskuze.
Většina jeho jizev skončila pod srstí, ale nehezká rána na tváři zůstala jako otevřená jizva. Einar odteď vypadal, že neustále cení zuby na svět okolo sebe.
Po ošetření se však do dalšího alfování nehnal a místo toho odpočíval.

.
.
.
.

Myšlenka, že by se svým dětem měl věnovat, byla kvůli útokům a povodním poměrně upozaděna. Teď Einar bral všechny náročné akce docela lehce a když uslyšel mimo svoji komůrku i hlasy svých a Stininých vlčat, rozhodl se, že je konečně čas na řádné seznámení všech sourozenců a možná i klidnější obcházku hranic a okolí. Mohl by je vzít na sever. Bylo tam krásně.
A tak se během odpoledne alfa vyštrachal ze svého místečka a vyšel s novou, zubatou jizvou ven pozdravit svá vlčata.

Jeden až dva herní dny zpátky

>> Nížina hojnosti

S Hankou naloženou na hřeběte se alfa dotáhl až na území, kde už měl upřímně pocit, že mu dochází síly. Odmítal se ale svalit sotva za hranicemi. Jindy mu ten kopec přeci jen problém nedělal... jenže teď, ještě s Hankou na zádech, kterou musel pořád křídly postrkovat, aby se mu nesvalila ze zad, se mu šlo těžko. Možná za to mohla i zanedbatelná krvavá stopa kterou za sebou zanechával.
Po zbytku smečky se neohlížel, věřil že pokud vydrželi až doteď stát na nohou, určitě se dostaví na území smečky po vlastních.
Když se konečně dostal do Avaru, spadl mu ze srdce velký kámen. Očima přejel všechny vlky, kteří s ním drželi tempo. Zda to stále zvládají, zda se stále drží. Neříkal ale nic, jen je očima žádal, aby to zvládli ještě o kousek dál. Už to bylo jen pár kroků...

>> Úkryt

A L L A V A N T É
+ Taiclara, Callid, Stina, Riveneth, Hanka, smečka

Docela odvážná slova pro někoho, kdo nebyl ani pod přesilou, ale stejně jeho vlci prchali jako malá štěňata do bezpečí. Vycenil zuby.
"Možná. Ale budeš poslední živá z vašich." Její ohnivé kouli se vyhnul docela bez problémů (3), načež po ní seknul drápy (5), aby vlčici zastavil v dalším postupu. Jenže to už došlo na její iluzi. Einar nikdy nic podobného nezažil a navzdory všem svým přáním... podlehl (2). Jeho tělo se zkroutilo v absolutní agónii a vlk kvůli vyvolaným pocitům vzplál, jeho tělo rachotilo ohněm a prskalo jiskry do svého okolí. Před očima viděl pohledy předků, svého bratra, syna... a nejen ty jejich. Zoufalství, které v takové míře v životě nepocítil, jej donutilo vidět všechno to, čemu se vyhýbal. Opovržení Stiny, Hančin strach, bolest Xandera kterou úspěšně přehlížel... a pak iluze pominula.
Einar hořel, schoulený na zemi do klubíčka, alfa chaosu byla proč a on se cítil... nečistý. Poražený. Zalapal po dechu a vydrápal se na nohy. Bolelo ho snad celé tělo a se zjištěním, že je v pořádku, že dýchá, se konečně oheň utišil. Pohledem přejel okolí - viděl Stinu, která se starala o poslední zbytky chaosu, Xander byl kdo ví kde, Keijiho někde zahlédl koutkem oka a Taiclara... si někde povídala s hnědým vlkem. Hanka mu v daný moment unikala.
Roztáhl křídla a naletěl do Callida aby jej od Taiclary odrazil. A samozřejmě si i párkrát zkusil kousnout, aby vlka odehnal dostal ho pryč z Taiclařina dosahu. Očima pak sjel na Taiclaru, oči ale neříkaly nic o schvalování její situace. Měla bojovat a místo toho si tu s nepřítelem povídala?
Stina se pouštěla do svého oponenta, k čemuž Einar přispěl prudkým vichrem, aby zvýšil její rychlost a Riveneth tak nešlehala jen křídla, ale i prudký vichr.
A pak konečně... Hanka. Přejel očima okolí, kde k sakru byla? A pak... ztuhnul na místě, když mezi trávou uviděl nehybné, hnědé tělo své bety. "Taiclaro. Srotuj smečku, vracíme se domů. Teď hned."
S tím se rozběhl k vlčici v bezvědomí. Bolel ho každý sval, krvácel z mnoha ran, ale stejně musel zjistit, jestli pořád dýchá. Když k ní dorazil, sklonil se a téměř až ovinul její tělíčko křídly aby ji ochránil před studeným větrem. Žila. Byla v pořádku. Na pár momentů se o ni opřel čelem. Nikdy by jí neřekl, co pro něj a smečku znamená. Stejně jakoby to neřekl nikomu jinému. Ne Stině, ne Taiclaře, ne Šalvěji a Mátě, nikomu z těch co tu dnes bojovali. Kdyby ale přišel o kohokoliv z nich...
Opatrně pod Hankou protáhl hlavu a s pomocí křídel si ji uložil na hřbetě. Těžko se nesl, ale pochyboval, že by tu byl někdo v lepší kondici.
Zvedl hlavu a krátce, téměř úsečně, zavyl. Alatey se vrací domů jako výherce sporu.

>> Alatey

A L L A V A N T É

Kdo se směje, nezlobí - až na to, že tady to úplně praktikovat nešlo. Přeci jen se culili oba dva. Roztomilé! A tak si zrzka našla zrzavého kamaráda.
Jenže to už se vlčice nad čímsi zarazila. Cosi rozmýšlela, uvažovala... a pak zavyla. Nebylo to mohutné vytí, nebylo to něco jako jeho vyzvání do boje, jednoduché a rychlé zavelení ke stáhnutí. Vycenil zuby a v očích mu cosi zaplálo.
Ne. Ne. Myslíš si, že můžeš utéct? Potom, co jste udělali Cinder? Potom, co jste na nás zaútočili? Ověsím její strom vaší srstí jako kořistí, z jeho hrdla se vydral hluboký, vrčivý zvuk, který nepřipomínal vlka tolik jako lítou, šílenou bestii.
Jenže vlčice po něm poslala pavučinu. Einar se pokusil vyhnout a co jej nezachytilo, to spálil (5), načež vycenil zuby.
"Neutíkej, liško, cožpak neznáš svůj vlastní osud?" Smrt. Smrt byl její osud. A Einar? Podobně jako vlčice... se v sobě natáhl a pocítil magii, kterou předtím nevyužil. Pavučina proti ní vyletěla víceméně neřízeně (3), ale větrné biče, které v zoufalství, aby mu neutekla, vyvolal, (5) už ovládal o dost lépe. Švihal s nimi proti zranitelným částem těla, nohám, hlavě, čenichu, snažil se ji chytit, svázat. Donutit, aby nemohla ustoupit.
Einar chtěl krev.

A L L A V A N T É

Vlčice vyvinula protiútok, aby se mu vrhla po hrdle a blízkých místech, ale naštěstí se přes hustou srst nebylo tak lehké dostat (6). Boj tak pomalu zůstával v neporušené remíze, protože ačkoliv si oba dva navzájem už ublížili, zatím ani jeden nebyl u konce jejich sil a navzájem se vyhýbali. K sakru. No, bylo dobře, že Einar měl výdrže víc než dost.
Alespoň plamen si však našel své místo a vlčice pod ním se zacukala a konečně se jí podařilo zpod Einara dostat (1). Einar si odplivl a sledoval, jak se hýbe pryč, načež jí vyjel po ocase s pokusem tu její krásnou, huňatou okrasu urvat (1). V boji nebylo nic o tom, že nemůžete zaútočit i v ten nejméně vítaný okamžik, že? Za předpokladu, že však vlčice uhnula a otočila se k němu čelem, setkala se s vlkem a jeho vyceněnými zuby, zatímco jeho koutky téměř nasvědčovaly... úsměvu? Užíval si to stejně jako ona.

A L L A V A N T É

Vlčice se po něm rozmáchla a udeřila ho přes tvář a pysky, což by přes hlubokou srst vlka kůži nepoškodilo, ale na tváři se drápy lehko zasekly a s trhnutím... kůže částečně povolila. Einar vyštěkl, napůl v bolesti, napůl ve vzteku, jak se mu nedařilo k vlčici prodrat a způsobit jí větší zranění. Navíc mu teď ještě visel na tváři kus strhnuté kůže, který nebyl úplně utrhnutý.
Vlčici však způsobil podobné rány, ucítil křupnutí a její tělo se pod ním více propadlo. Nestihl však využít momentu víc, protože po něm vyplivla plamen, kterému se naštěstí poměrně obratně vyhnul (5) a k překvapení všech přítomných se mu konečně podařilo vlčici pod sebou udržet (5) a neschytat její útok drápy (6). Vypadalo to, že tentokrát už mu šlo po jejím ukončení. A protože se vlčice pořád viklala, proklouzávala mu a nechtěla mu dopřát čistého zabití, šel jí tentokrát po očích a uších, aby jí prvně odepřel smysly (2) a pak ji mohl oddělat s větší lehkostí. K tomu si při jejích pokusech o protiútok a vyviklání dopomohl plamenem, který směřoval do její tváře, zrovna jako ona předtím na něj (2).

A L L A V A N T É

Pokud si vlčice skutečně myslela, že vlka s jeho historií vyprovokuje během boje jen pár zle mířenými slovy, byla na omylu. Einar se narodil pro to, aby se rval. Možná i proto hnal smečku z jednoho souboje do druhého. Možná proto chtěl Cindeřinu smrt oplatit krví. Jenže...
"Chaos, povídáš? Tak jsem měl pravdu," broukl si Einar pro sebe, ale Allavanté ho se svým superiorním sluchem slyšela tak či tak. Tehdy se však vznesl a v další moment na ni zaútočil. Jelikož ji na pár momentů oslepil, nejspíše pak měl lepší šance do ní narazit a přišpendlit ji k zemi (?), jelikož oslepená vlčice by neměla mít tu šanci tak rychle reagovat na jeho útok. Ať už se mu to však povedlo nebo ne, střetnul se s Usměvavou a pokusil se vrhnout po měkkých tkáních jejího krku (3) zatímco tlapami ji tisknul do země a nejspíš proti jejímu žebru (2).

A L L A V A N T É
a vyznačená věta na všechny

Dvojice se rvala a zdálo se, že jsou si dost vyrovnaní. Einar byl popálen, zahořel, popálil vlčici a i ona zahořela. Teď tu proti sobě stála dvojice vyrovnaných soupeřů, hořící jako dvě pochodně, s vyceněnými tesáky a připravenými se do sebe znovu zaklesnout. Jenže Einar měl jednu jasnou výhodu, kterou vlčice neměla.
Křídla.
Vlčice po něm vyprskla plamen (2) který hořícímu alfovi nic neudělal. Zdálo se, že bylo nesmyslné se rvát ohněm. Musel vymyslet něco lepšího, osobnějšího. Vlčice se následně vysmekla z jeho sevření (3) a Einar ji sledoval, jak uskakuje bokem. Pozoroval ji a tlapou utřel krev ze své tváře. Zas tak moc nekrvácela, přeci jen to byla víceméně jen kůže, ale nemohl říct, že jej krev v oku nerozptylovala. Následně se však alfa přikrčil a vyskočil do vzduchu. Vyletěl nahoru a nad bojiště, pohledem sjel situaci... a vycenil zuby sám pro sebe. Pohledem sjel k vlčici dole, která hořela zrovna jako on a udělal jedinou další, logickou věc. Rozsvítil se jako hvězda zavěšená na nebi, aby oslepil celé své okolí (5) a následně složil křídla k tělu, aby využil své váhy a vrhl se k zemi vstříc druhé alfě, aby ji zranil dopadem (4).

A L L A V A N T É

Kdyby na vlčici nehodlal držet zraky, asi by očima protočil. Teatrální a šílené projevy viděl ve svých časech už dost - unavovaly ho. Alespoň že vlčice neměla potřebu kvákat dlouho a pustila se do něj. Tenhle typ promluv měl stejně nejraději. Byly jednoduché - vysvětlovalo se krví.
V momentě, kdy vlčici chytil, se s ní pokusil třísknout o zem (2). Byla menší a Einar počítal s tím, že pokud ji k zemi přitiskne, horko těžko se zpod jeho mohutného těla dostane. Vlčice se mu však vrhla po tváři a po uších, což s Einarem moc nezamávalo, ale vlčice si přesto kousla (1). Alfa nevypadal, že by mu zrovna na tváři záleželo... alespoň dokud nedojde na otázku očí. Einar odmítal pustit a když vlčice použila ohnivý bič, místo reakce jeho tělo jednoduše vzplálo (4) a navzdory všemu se vlčici nepodařilo udělat takovou škodu, jak nejspíš doufala. Přesto byl Einar podrážděný - používat oheň proti němu?! Jeho vlastní element?! Alfa se tak pokusil k vlčici přitisknout, zatímco se pokoušel ji držel na místě (2 a 3), protože očekával, že by vlčice mohla mít podobné schopnosti... přesto si zasloužila stejné zacházení, jaké zjevně projevovala jemu. Tohle neměla být procházka růžovou zahradou. A on spálený na uhel nebude.
Během toho všeho mu však vlčice zamířila tlapou na krk (2) a projela mu drápy srst. Naštěstí nezpůsobila vážná zranění, ale krev se rozlila do husté srsti a zanechala na ní karmínovou skvrnu.

A L L A V A N T É

Láskyplnné obětí? Sni dál, Ávo, ta nedopřával ani své partnerce.
Jeho tělo bylo bolavé, ale stejně se poměrně brzy zvedl, protáhl křídla a vycenil na ni zuby. Jenže vlčice nezaútočila - místo toho se pustila do kritiky jeho plánu. Vycenil zuby a neodpověděl. Rozptýlil je, to mu stačilo. Zcela a vážně. Heh.
Přitáhl si blíž k tělu křídla a pak se bez dalšího zaváhání vrhl k vlčici blíž. Nepotřeboval, aby trpěla, stačilo by mu, kdyby skončila rychle a on mohl jít vypomoct roztrhat jiného z těch co zabírali jejich část ostrovů. Co dýchali stejný vzduch jako oni a nezasloužili si to.
Vlčice, která nazvala jeho akce 'debilními', si tak zažila poměrně rychle další. Einar nebyl nejrychlejší nebo nejobratnější, ale jakmile se k vlčici dostal, chňapl po ní vší silou. Po tváři, po krku, po čemkoliv, co se mu mihlo před tlamou. Bylo mu ukradené co chytí, hlavně že něco dostane.