Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To fialové se hýbalo. Einar cítil směsici odporu a respektu, že tahle vlčice pořád žila a existovala. Být to zpátky doma, prostě by ji tu nechal. Pokud nebyla dost silná na to, aby se z bouře dostala sama, pak nebyl důvod ji zachraňovat. Vlčice však moc dobře nefungovala a i když se snažila vyhrabat na nohy a v té vánici něco udělat pro své přežití, jednoduše to nešlo. Byla promrzlá a špinavá.
Einar natáhl přední nohy, aby pod jejím nadzdviženým tělem protáhl hlavu a následně i kus zad a začal se stavět s půlkou vlčice na hřbetě.
,,STINO!" zakřičel, aby se jeho hlas vůbec přes vánici dostal. Samozřejmě mezitím přestal hořet. Nechtěl vlčici spálit, i když mu na ní v konečném výsledku moc nezáleželo. ,,POMOZ MI JI DOSTAT NA ZÁDA!" Pořád však potřebovali světlo. Tady v té vánici se jeden skutečně lehko ztratil a Einar by nerad přišel o Stinu jen proto, že nějaká fialka zakotvila v bažinách a rozhodla se tam zdechnout - jen aby jí to Alatey překazila. A v ten moment se části jeho srsti rozzářily světlem, které i přes husté vločky bylo vidět. Až z toho vlk sám musel přivřít oči.

>> Modrák

Einar přikývl. ,,Bylo by tedy nejlépe na nich zapracovat co nejdříve. Nejdříve bych rád dal dcerám a Astrid šanci truchlit, ale potom... potom si najdeme nějaké bezpečné místo. Možná by nebylo od věci vlčata držet během zimy mimo Alatey..." poslední větu si spíš zabroukal v zamyšlení. Pak ale zavrtěl hlavou. ,,Ne, musí jim čelit." Stejně jako ostatní z jeho rodu. Taky neměli kam utéct. Pokud se jim něco stane, pak by stejně dlouho nepřežili. Celkově byl ten vrh s Astrid podivný. Dcera jim zahynula po narození, druhá dcera se narodila s šedýma očima a Einar se docela domníval, že neovládá jakýkoliv elementy. Měl by si je obě ještě jednou pro jistotu otestovat, ale cítil se z toho stále poměrně rozpačitě.
Se Stinou se prodírali vánicí a Einarova srst plápolala a alfa rozhrnoval sníh. Bral to zkratkou přes močály a i když tušil, že to není v toto počasí nejideálnější, pokračoval dál. Pokud zapadne, zapadne on a Stinu pošle pryč. Ona si poradí - a on taky. Místo toho se však ukázalo, že i ve vánici uvidí zvláštní barvu. Jakoby i přes všechen ten sníh a zimu pořád i tady byla deka z fialových květů. Podíval se po Stině, zda to vidí taky a nebo se snad plete, ale pak se vydal směrem k onomu fialovému... stvoření. K jeho překvapení to byl vlk. Vlastně vlčice.
A tak se k fialce blížil planoucí vlk a vlčice, co ho následovala. Oba oproti ní poměrně vysocí a mohutní, což nejspíš nebylo u této vlčky tak exkluzivní.
Einar do toho něčeho prvně šťouchl čumákem, aby zjistil, jestli žije.

>> Začarovaný les

Souhlasila a Einarovi to udělalo neskutečnou radost. Za normálních okolností by teď byla nejlepší doba s něčím takovým začít, ale Einar chtěl dát Astrid alespoň nějaký čas truchlit - a Stině se připravit. Přeci jen nebyla nosnice, aby se jí den ze dne oznámilo, že bude mít vlčata a konec. Měla mít vlastní hlavu a možnost se rozhodnout. A i když mezi nimi nebyla láska, jak Stina zmínila, byl tu respekt. A Einar ji převelice respektoval.
,,Dobře. Připravíme se a tentokrát jim dáme čas zesílit." Nechtěl, aby se vlčata rodila na zimu jako naposledy. ,,Ukážeme jim ostrovy a postaráme se, aby na zimu byli připravení - a nikdy samotní." Ztráta jednoho syna bolela více než dost. Hlavně po dceři, co umřela hned po porodu. Už teď bylo jasné, že bude okolo Stiny nervózně přešlapovat. Strachy, nervozitou i nadšením.
Bouře jakékoliv myšlenky smetla a Einar se tak soustředil hlavně na to, aby se skrz ni prodrali a dostali domů. No, možná to trošku trvalo, i díky snížené viditelnosti - Einar ale rozeznával strom, okolo které prošel poprvé až nedávno a Stina na něj měla jakýsi takýsi výhled momentálně také, nedobrovolně tu teď plnila sportovce. A pak čas zahučet do tajgy. A tajgou už pak směrem domů. Největší problém byl, že vánice se přestěhovala přímo nad Alatey - pokud se chtěli tímhle prodrat, nejspíš to bude poměrně velký problém. Alespoň stromy v tajze maličko útok sněhu a vichru uklidní.

>> Mokřady

>> Průliv

Einar sice domů zas tak nespěchal, ale měl namířeno zpátky a tak zpátky jednoduše šel a neměl potřebu zpomalovat ani kvůli své společnost. A že to byla společnost malebná, uhelná srst a ornamenty čistě padlého sněhu. Nikdy nerozuměl tomu, proč někteří vlci preferovali zrzavé kožichy. Možná že to bylo spojitostí s ohněm a sílou, ale pro Einara byl kožich jako měla Stina mnohem krásnější. Kráčela s grácií polární lišky a Einar chvíli uvažoval, jak jí zalichotit. Ne proto, že byla jeho partnerka a přítelkyně, ale proto, že to chtěl. Od začátku se snažila začlenit do Alatey a on si doteď nebyl jistý, jak se jí daří.
,,Stino," začal proto jednoduše, ,,věřím, že jsme stále neměli příliš mnoho šancí spolu trávit čas. Ale pořád jsi má drahá Černá perla. Možná si nikdy nevyznáme lásku a možná se naše cesty rozejdou, ale budu ze srdce rád, pokud si budeme i poté oporou." A pak... pak tu bylo další důležité téma, co potřeboval nakousnout, když už se Stina náhodně nachomýtla v okolí.
,,Můj syn, Noah, zemřel. Nepřežil zimu vedoucí ke svému prvnímu roku." Mávl nespokojeně ocasem, ale pokud tam měly být nějaké slzy, všechny se ztratily když mluvil s Vločkou. Byla to součást života. Někteří zimu nepřežili. Hlavně staří, nemocní a mladá vlčata. ,,To znamená, že mi zbývají pouze dvě dcery a ani jediná nemá magii ohně. Ani jedna z nich se nezdá být ideální kandidátkou na post alfy, třebaže bych jim našel vhodné partnery." Ada byla panovačná, Taiclara zase vypadala dost netaktně. Kdo ví, možná z nich vyrostou dobré vlčice, hodné svého jména - ale mezitím mohl získat syny. A od toho tu Stina byla, ne?
,,Rád bych, abys je povila ty, Stino Ezro. Jako má družka. Novou krev Alatey a její budoucí alfu z rodu Fiske. Souhlasíš?" podíval se na ni.
Jakmile vlci vkročili do vánice, která sužovala lesy nedaleko a přihnala se, ačkoliv doteď na nebi nebyl ani mráček, Einar se zamračil a vydal se před Stinou sněhem a snažil se vlčici držet alespoň nějakou stěnu před agresivními, bodajícími vločkami. Protože pokud by Stina přijala, jak by mohl budoucí matku svých dětí nechal zmrznout na kost sotva kousek od jejich domova?
Nehodlal sníh a vichřici překřikovat a brzy se vlci brodili sněhem. Místy byl hlubší, jinde ho bylo méně, ale stále přibýval a přibýval. Einar pořádně neviděl, neslyšel a měl starosti, že Stinu brzy ztratí úplně. Možná i díky tomu, instinktivně, vlk vzplál. Jeho plameny se cukaly ve vichru vánice a vločky se okamžitě rozpouštěly, jakmile se dostaly blízko. Bylo to však světlo, které Stina viděla a mohla se ho držet. Světlo domova.

>> Modrák

>> Zrcadlové jezero

Einar se vracel zpátky. Plaval o sto šest a nakonec se dostal přes nejhorší a les s průlivem byly nadosah. Už tehdy se mu podařilo si povšimnout černé tečky. Stina? Skoro se až bál, že vlčici neuvidí. Necítil ji. Ale byla pravda, že byl poměrně dlouho mimo území a jednoduše se mohli minout.
Vyhrabal se na pláž, oklepal se a pak se po černé vlčici s očima jak vytepanýma z rubínu podíval. Chvilku ji tiše sledoval, bez pozdravu. Jen se mu na ní držel zrak. Zesílila. Nevypadala tak hubeně, jako když ji potkal poprvé. Teď měla pod srstí svaly a celá vypadala pružnější, atletičtější. Ideální partnerka. Jen tak dále - pořád se měla kam posunout.
,,Chceš ode mě něco a nebo jen míříš k Alatey a chceš společnost?" optal se jí a na chvíli přivřel oči, jen aby jeho srst vzplála. Kapičky se okamžitě začaly odpařovat a kolem vlka se tak na chvíli rozlila horká pára. Nakonec oheň znovu uhasl a Einar byl jednoduše suchý. Perky ohnivé magie.
Nečekal, co mu Stina odpoví a začal kráčet směrem domů. Očekával, že ho bude následovat.

>> Začarovaný les

>> Luka

Einar skončil své putování. Posadil se a rozhlédl. Slunce bylo na obloze, ale pořád bylo poměrně brzké ráno. Když se teď otočí a půjde domů, stihne to předtím, než nastane pravé poledne. Ale musel by spěchat. Nechtělo se mu spěchat. K jezeru se moc nepřibližoval, spíš si držel svůj odstup. Posadil se a zahleděl se kdo ví kam. Co teď? Kam teď? Prošel celý ten ostrov. Možná už nebylo kam jinam jít. Co dalšího dělat. A tak se zahleděl na jezero a přišel k němu blíž. Rozbolela ho hlava a zahleděl se na svůj odraz. Byl tam... dvakrát. Plácl do jezera tlapkou a vlnky se rozběhly všemi možnými směry. Přišlo mu zvláštní, že toto jezero nebylo zamrzlé jako to na severu a to i přesto, že bylo přibližně na tom stejném místě. Pít z něj ale nechtěl a hlava ho pěkně třeštila. Udělal tak pár kroků zpět a rozhodl se... odejít. Někam. Netušil, kam ho nohy zavedou.

// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2 ✔️

>> Průplav

>> Luka

Louka vypadala poměrně obyčejně. Po tom, jak byl omámen horami a růžovým lesem... no, byl docela zklamaný. Obyčejná louka zapadaná sněhem a nic jiného. Huh. Proč vedle tak majestátních věcí byla jednoduše... nížina? I ta vedle jejich území vypadala mnohem zajímavější než tahle?
Povzdechl si a na moment se posadil. Pozoroval zvěř, co se tu potulovala po okolí. Hm. Lovná by tu tedy byla, kdyby si zde snad zřídil úkryt, mohl by tu své potomky schovat. A vlastně i Stinu a ostatní, kterým by se mohlo něco stát. Myšlenky mu zabloudily k Yarovi, který tehdy taky vypadal dost sešle. A k Amatheovi. Možná ti vlci už ani nežili.
S tím se vydal obhlédnout jezero.

>> Jezero

>> Malé hory

Sešplhal hory a dostal se do zvláštního, růžového lesa. Rozhlédl se a chvíli civěl. Tady... bylo moc pěkně. Místo sněhu byla celá země zapadaná drobnými, růžovými lístky. Kdyby sem vzal Stinu, myslela by si, že se pomátl? Možná by pro ni měl udělat něco hezkého a ukázat jí, že je pro něj důležitá. Měl vlčata s jinou vlčicí, myslel na Tiaru a Stina? Stina se musela cítit odstrčená. Osamělá. Ať už mezi nimi bylo cokoliv, zasloužila si, aby se o ni staral a věnoval jí dost pozornosti a lásky jako při nejmenším kamarádce. Jako... Hance? Až na to, že Stina nebyla nic jako Hanka. Byla ledová a odtažitá a vždycky to na ní měl rád, jenže... teď spoustu věcí přehodnotil. Povzdechl si a vydal se směrem zpět. Jeho zkoumání ještě neskončilo.

>> Kočičí luka

>> Písčiny

Místo, na které se dostal, vypadalo docela hezky. Příjemně. Nebyl tu nikdo, koho by znal, jen čistý vzduch a hory porostlé lesy. Nebylo tu nebezpečí hor jako byly ty v hraničním pohořím a nebyla tu ani taková zima. Možná že by bylo prostě lepší zůstat tady. Nechat Alatey Alatey, založit si rodinu a nikdy odtud nevystrčit nos. Možná, že kdyby to Stině nevadilo, mohli by si tu zřídit úkryt a vychovat tu své dcery a syny. Být v bezpečí.
Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Ne, myslel na pitomosti. Co to jako znamená, že by tu byli v bezpečí? Byl tu sotva pár desítek minut. Netušil, co za predátory se tu pohybuje. Netušil, kde jsou tu vodní toky a nebo lovná. K sakru, vzpamatuj se.

>> Sakura

>> Průliv

Einar proplaval na druhou stranu. Docela ho překvapilo, že vlastně neměl zas tak velký problém se sem dostat. Vždycky to tu bylo tak... nedosažitelné. Co se stalo? Změnil se? Zesílil. Ano. Byl to zvláštní pocit, uvědomit si, o jak moc silnější je než když se tu objevil poprvé. Tehdy byl hubené nic a probudil se na pláži. Na pláži... s Tiarou. Pousmál se. Kdepak Tiara asi byla? Taky někde spala tím stejným, magickým spánkem? Doufal, že ji někdy zase potká. Byla to vlčice snad nejbližší jeho srdci. Stinu a Astrid uznával, Hanku a Vločku měl rád, Cinder a Shine byly silné. Ale Tiara... Tiara byla Tiara.

>> Malé hory

>> Modrák

A tak pokračoval směrem vpřed se vztyčenou hlavou a bez dalších slz a nebo myšlenek, ve kterých by o sobě pochyboval. Ne, musel myslet na to, jak své potomky zabezpečit a ne jak mu umírají. Nebyla to jeho chyba. Nebyla to chyba Vločky. Nebyla to ničí chyba. Jen přírody. Příroda... byla krutá. A to je v pořádku, Vločko. Někdy se to stane. Někdy někdo umře. Možná jí to měl říct a neposílat ji pryč, ale vážně chtěl být sám.
Hm. Tohle místo rozhodně i přes tu hroznou zimu pořád zaplavovala voda. To proto, že to nebylo jezero nebo nějaká kaluže uprostřed ničeho - ale část moře. Dobře, tady... tady by se utopit asi dalo. Podobně prudká voda nezamrzne. Chvíli si vodu prohlížel a pak jeho pohled zachytil drobný ostrov. Čas se na něj podívat zblízka.

>> Písčiny

>> Tajga

Einar se zbavil vločky a upřímně se teď cítil ještě hůř. Bylo tu ticho a to občas umělo být poměrně nesnesitelné. V krku se mu usadil knedlík a oči měl celou dobu vlhké, ale mrkáním zaháněl slzy. Všechno je v pořádku. On je v pořádku. Jeho dcery jsou v pořádku. Ale pokud někdy bude mít další syny, dá si až příliš velký pozor na to, aby se jim nic nestalo. Vlastně jakékoliv děti. I dcery. I ty, které Noaha a Anju přežily. Tiše si povzdechl a podíval se na vysoký, modrý strom. Když ho tu viděl sotva pár hodin zpátky společně s Taiclarou z lesa, ještě se všechno zdálo být v pořádku. Ale už ne. Nic nebylo v pořádku.
Přestaň se chovat jako samice. Máš na víc, napomenul se. Nesmí myslet na podobné věci. Byl alfa a ne nějaká ubrečená tulačka.

>> Průliv

>> Rozbitý sever

Vločka bulela a Einara z toho docela začínaly bolet uši. Řekl jí snad milionkrát, že to je v pořádku, ale ne. Vločka si hrála na vodopády. Možná, že jí to vůbec neměl říkat. Možná, že byla příliš... příliš co? Příliš citlivá? Takhle se to zdálo spíš jakoby teď měl utěšovat on ji a to nebylo úplně ideální.
Přešel s ní vlastně celé pláně a zastavil se až v lese na okraji jejich území. Jednoduše se na ni otočil.
,,Vločko, jdi domů," řekl jednoduše. ,,Já vím, že mi chceš pomoct, ale nepomáháš. Jdi za Hankou, nebo... nebo třeba za někým jiným, koho máš Ráda. Je tam černý vlk, Keiji, určitě se ti bude líbit." Jo, jdi obtěžovat Keijiho. ,,Prosím."
Počkal, než se vlčice rozhoupe a vydá se směrem domů - s tím se Einar konečně vydal směrem vpřed. Potřeboval se projít a tentokrýt bez brečící bílé vlčice.

>> Modrák

>> Dvojčata

Vločka bulila, jakoby to byl konec světa. Einar to nechápal. Proč se nějaká vlčice, která ani nebyla členkou jeho rodiny, takhle rozohnila? Nebo spíš možná rozvodnila, když pomyslíme na to, že brečela a nehořela. Roztekla. To u Vločky i tak nějak znělo možně.
,,Nemusíš mi říkat, že ti to je líto, Vločko. Je to přirozená věc. Noah je teď součástí cyklu," opáčil, ale té myšlence, že by ho snad někdo utěšil, se moc nevzpouzel. Vlastně mu to nijak nevadilo. Dost cesty dál šel v tichosti, jen on sám se svými myšlenkami - a najednou stáli před kry. Einar si je měřil pohledem. Ne, ve vodě žádné stíny neviděl, ale to se mohlo změnit. Navíc ze břehu tak dobrý výhled neměl.
,,Zůstaň tu," požádal Vločku, ale pokud naléhala, mohla si skočit na nějakou z ker s ním. Einar se odrazil a dopadl na jednu z těch víc stabilních a chvíli zkoumal vodu. Hupsnul ještě na pár, než to bylo moc daleko a už se dál skákat neopovážil. Otočil se, přejel pohledem Vločku a zase se vydal zpět. Žádné stíny ve vodě tentokrát neviděl. Žádné portály nebo vlčata, co tu neměla co dělat.
,,Když jsem tu byl naposledy, zemřel tu jeden člen smečky," pronesl k Vločce. ,,Přijde mi, že zima je na těchto ostrovech jednoduše prokletá." S tím do ní drcl. Pojď, Vločko, jdeme zase zpátky. Můžeš se jít schoulit do pelíšku a vyplakat se třeba Hance na rameni.

// 4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

>> Tajga

>> Ledovcové jezero

Výstup na dvojčata proběhl víceméně bez problému. Slunce se prodíralo tmou a ukazovalo jim docela jasnou, zasněženou cestičku na vrchol. Einar se několikrát otočil po Vločce, aby zkontrolovla, jak na tom vlčice je. Skoro se v tom všem sněhu až ztrácela. Měla moc pěknou srst, ideální pro lovce v podobném klimatu. Vločka ale lovec nebyla, spíše se věnovala vlčatům. Einar jí to nemohl zazlívat, ne každý měl dostatečnou rychlost a obratnost - ale možná by mohl požádat Hanku s Vidarem, aby ji něco naučili. Mohla by být skvělý naháněč kdyby na to přišlo.
Paprsky slunce prořízly oblohu a na chvíli zrzavého vlka oslepily. Zastavil se, aby nešlápl vedle a nezhroutil se někam, odkud by ho už ani Vločka nevytáhla. Nebo on ji. Oba dva tu mohli docela jednoduše uklouznout. Sníh se blyštil jako drobné krystalky a nepříjemně odrážel světlo všem do očí a do všech ostatních směrů zrovna tak. Pokrývka vypadala naducaně jako peřinka, ale on si byl jistý, že pod ní čeká tvrdá zem a padat z této výšky by bylo víc než jen nepříjemné. Chtěl se odtud rozhlédnout, jestli snad tady na severu nezahlédne nějakého člena Alatey. Věděl, že je to moc vysoko a skoro až romantická lokace, ale to nic neměnilo na tom, že odtud viděl poměrně daleko. Moře se lesklo a spokojeně šumělo více na severu, sníh tiše padal více jižně a kry se spokojeně houpaly na vlnách. Zda-li tam zase plavaly kosatky nebo nějaká podobná havěť? Možná. Nebylo by od věci to jít zkontrolovat, to kdyby náhodou se zase událo... něco jako vloni. S Heřmánkem, černobílou nerybou a ... tak dále. Jeden mrtvý syn na sezónu stačil.
Čekal s tímhle rozhovorem až nahoru, aby nemuseli oba dva s Vločkou lapat po dechu. Ten malovaný výhled to možná zjemní. Možná. Nebyl si jistý, jestli pro něj smrt prvorozeného syna už vždycky nebude jen prokletí. Prvně mu zemřela dcera sotva po narození a teď i jeho jediný syn. A zbyla mu dcera bez magie a dcera se zemí. K sakru! Všechno to bylo akorát k ničemu! Co to tu budoval když stejně polovina jeho potomků nepřežije první zimu? Na co tu byla jeho smečka, on, kdokoliv?
,,Jsem si docela dost jistý, Vločko," podíval se po vlčici a možná se mu v očích i něco zalesklo. Ale to určitě byly jen sluneční paprsky a odraz světla ve sněhu. Možná to byl záblesk ledového střípku, co se mu roztával v hrudi. Některé věci musel cítit i někdo tak vyrovnaný jako alfa Alatey.
Bylo to zvláštní, stát na tak úchvatné vyhlídce. Třpytivé, klidné a roztodivné. Kdyby sem dorazil sotva pár dní předem, zastihl by na obloze tančící světla. Světla, o kterých povídal Taiclaře, že přivítají toho, kdo si to zaslouží, mezi předky. A teď se mimo jeho dceru přidal k předkům i jeho jediný syn. Co jiného by to bylo než prokletí?
Pohled na tu naducanou nadílku na úpatí Dvojčat byl neskutečně příjemný. Táhl ho, uklidňoval ho. Leskl se a sliboval, že to všechno tady a teď může skončit. Kdyby jen byl trochu statečnější a udělal pár kroků vpřed. Tohle by na to bylo dobré místo. Už ho jeden pár z podobného útesu měl zabít předtím. Proč ne teď?
,,Kontroloval jsem to, Vločko. Byl to on. Zmrzlý. Nehýbal se. Postaral jsem se, aby to Taiclara neviděla. Ale nevím, jak to povím Astrid." Musel se otočit a od těch všech zmrzlých pokladů se zase vydat pryč. Vyhlídka to byla překrásná, ale Einar byl nyní křehčí než jinovatka.

// 7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov ✔️

>> Rozbitý sever