Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Jezero smrti

Bylo to překvapivé, že nějaké rostliny jako byly... tyto, mohly být tak nebezpečné, ale Einarovi to bylo momentálně vcelku ukradené. Neměl problémy se mezi nimi proplétat a dostávat se do míst, kam potřeboval. A i kdyby snad nebyl dost obratný, měl docela hustou srst, přes kterou by se průměrný trn asi jen tak jednoduše nedostal. Přesto si na svůj pomyslný seznam zapisoval další místo, kam by se neměla pouštět žádná vlčata. Docela jej fascinovalo, kolik jich tu bylo hned jemu pod nosem. Nemohl s nimi nic udělat, leda tak přesunout smečku. Druhý ostrov se zdál být bezpečnější, ale taky byl menší, skoro až stísněnější. A bylo by skutečně chytré se přesouvat teď, když už se jeho vlci dobře sžili s pohořím, ve kterém si vybral původní sídlo? Nespokojeně se mračil, jak se snažil vymyslet nějaké řešení. Možná že by si na příštím smečkovém sraze mohli promluvit o nebezpečných plochách a místech, kam by vlčata neměla samotná chodit. Ne všichni jistě znali dokonale celé ostrovy.

>> Poušť

>> Spáleniště

Pamatoval se, že okolo podobného místa už jednou procházel, ale byl si dost jistý, že to nebylo... tohle. Ne, bylo to někde jinde. Na druhé straně hor, pokud se nepletl. Bylo to už skutečně dávno. Tehdy se táhl za Tiarou a Socoro a poslouchal, co si ty dvě povídají, zatímco se z nějakého důvodu nebyl schopen od nich odklonit. Nakonec to však samozřejmě udělat musel - jak by ne, vlčice s ním trávit čas nechtěly. Teď ale neměla potřebu na tuto dávnou minulost myslet. Tohle místo bylo prostě... mrtvé. Obklopené rostlinami a houbami, což mu přišlo poměrně ironické. Proč tu vůbec podobná místa byla? Proč je už dávno někdo nevypálil do základů? Nebo v tomto případě nevysušil? Zavrtěl hlavou. Ne, nechápal to - ale dokud se na podobné místo nedostalo žádné z jeho vlčat, nejspíše to nemusela být jeho starost.

>> Pichl

>> Duny

Ani tady to neznal. Udělal pár špatných odboček v lese a najednou byl někde, kde to nikdy předtím neviděl. Huh... co se tu stalo? To místo vypadalo spáleně. Popelavě. Vypadalo to jako něco, co by se stalo po výbuchu vlka, který svoji magii nebyl schopen kontrolovat. Stalo by se něco takového s ním, pokud by nebyl schopný magii ovládnout? Možná, že by o tom místě měl i říct ostatním ze smečky. Vypadalo to aspoň trochu jako bezpečné místo na pokusy s magií, kterou tak úplně zatím neovládali. Nebylo tu totiž nic, co by snad šlo zničit a tím si byl Einar skoro zcela jistý. Na druhou stranu třeba taková tajga... no, řekněme, že by to byl velký problém, kdyby zrovna ta nějakým způsobem vzplála. Nechtěl by u toho být. A hlavně by nechtěl být příčinou.
Jen se zahleděl na ohořelé stromy a jednoduše se otočil k odchodu. Nebyl důvod tu setrvávat, toto místo mu nic nenabízelo.

>> Jezero smrti

>> Palmová pláž

Přísahal by, že tohle místo tady ještě pár dní zpátky nebylo - přesto si byl docela jistý, že to není tak úplně pravda. Huh... jak se mu podařilo tohle místo zcela vypustit? Bylo to nejspíš tím, že tu nikdy nebyl a ani se o něj nezajímal. Nebyl zrovna fanoušek písku. Neznal ho dost dobře na to, aby věděl, jak se v něm dobře pohybovat. Pořád se mu do něj bořily nohy a on nespokojeně drkotal zuby, zatímco se snažil pokračovat směrem vpřed a jednoduše se mu to nedařilo. V jeden moment se mu podařilo smýknout se a z jedné duny docela nepříjemně sletěl.
Když se na jejím úpatí postavil a oklepal se, písek létal všude do okolí. Tohle bylo nepříjemné - teď ho bude mít všude a nezbaví se ho. Měl by sem jednou dovést i Taiclaru, Adu a Noaha a pořádně je v písku vyprášit. Určitě se jim bude líbit - vypadali, že se jim líbí ne zrovna užitečné věci. Ale dokud jim to dělalo radost... byli pořád vlčata a Einar byl ochoten jim tuto nedostatečnou vášeň prominout.

>> Spáleniště

>> Červená louka

Bylo to zvláštní, plavat ve slané vodě. Nebylo to ale nevítané. Na chvíli zapomněl na své trable a soustředil se jen na to, co měl přímo pod nosem. Musel se dostat na druhou stranu - už byl v polovině, teď se vracet nemohl. Jakýkoliv přízrak se to držel za jeho zády nebyl skutečný. Většina jeho rodiny byla doma, v bezpečí. Vždy byli příliš loajální na to, aby jim snad někdo ve smečce chtěl ublížit. Pak si však vzpomněl na Rainera a... ne, starý alfa byl už pryč. Bylo jasné, že se neudrží. Ne potom, co předvedl. Ne potom, co donutil bratry, aby se mezi sebou vraždili.
Einar se vytáhl na pláž a oklepal se, až ledové kapky začaly létat do širého okolí. Teď kam? Tady to neznal, i když poznával, že tohle už je docela blízko domovu. Tak tedy... vlevo? No, když půjde špatně, vždycky se může vrátit, že?

>> Duny

>> Nejvyšší hora

Zdálo se mu to? Krátce zamrkal a přivřel oči. Přísahal by, že táhle na straně té louky sedí vlk s poměrně známou srstí. Einar se na chvíli zastavil a zíral směrem, kde viděl tmavý obrys a bílý čumák s břichem a tlapami. Ale ne. To se mu zdálo. Upřel pohled zpátky před sebe. Takových vlků muselo být spousta a vzhledem k tomu, jak myslel poslední dobou na svou rodinu, dávalo jenom smysl, že je vidí všude. Vždyť i v těch zatracených katakombách viděl vlka, který tam nebyl. Sám nad sebou se ušklíbl. Vážně už to ztrácel. No, měl by se vrátit domů.
Nechtělo se mu jít směrem k portálu - spíše se mu líbila možnost na druhou stranu přeplavat. Konec konců by ho mohla studená voda probudit... zhluboka se nadechl, přivřel oči a vešel do studené vody, načež se dal do plavání.

>> Palmová pláž

>> Katakomby

Nepamatoval se, jak dlouho jednoduše seděl na okraji rokle a díval se dolů. Ani nad ničím upřímně nemyslel, jen tam seděl, zíral a užíval si šumění větru. Uklidňovalo ho to. Nakonec se jen schoulil v jedné tmavší části v okolí hory. Koupala se ve stínu a Einar teď potřeboval trochu zimy, aby se mohl spokojeně zavrtat do svého kožichu, zavřít oči a brzy začít spokojeně vydechovat, jak se nořil do světa snů. Sny... sny byly něco krásného, pokud jste potřebovali uniknout. Někdy vás však našly noční můry - tomu se však dnes Einarovi zadařilo vyhnout. Dnes ho žádné noční můry nepotkaly, jen příjemné snění o pěkných věcech. O zavrtaném těle do kožichu matky, o hraní si se sourozenci... a najednou tam byly i jeho dcery. A jeho syn. Byli s ním zpátky v místech, kde vyrůstal. Einar tomu jen těžko dokázal věřit. Byli spolu! jedna velká rodina v místě jeho zrození! Sen ale netrval moc dlouho i přesto, jak idylický byl. Nakonec se zrzek s trhnutím probudil, zvednul se pokračoval ve své cestě.

>> Červená louka

>> Rokle

¨Ne, tohle místo rozhodně nevypadalo jako zkratka. Einar byl docela zklamaný... proč nemohl najít jednoduchý přechod na druhou stranu k hoře? No, alespoň zkusil jít trochu hlouběji. Ne moc, jen tak, aby se dobře porozhlédl. Skoro se mu v jeden moment až zdálo, že cosi v chodbách vidí, ale nakonec to zavrhl. Ne, to se mu nejspíš jenom zdálo. Zavrtěl nad sebou hlavou. Neuvěřitelné. Už i bláznil? Přišlo mu to vtipné - celou dobu se držel při smyslech a zblázní se na konci své cesty a ještě k tomu tady. Vážně? Měl tohle být nějaký krutý žert osudu? Nakonec však o šílenství nešlo, jen o bludy. Už kráčel neskutečně dlouho a upřímně byl unavený. Vrátí se zpátky ven, na chvíli se prospí a následně půjde dál. Jíst zatím naštěstí nepotřeboval, to díky svačince u oněch skrytých ostrovů, které plánoval alespoň někomu ukázat.
Stině.

>> Nejvyšší hora

>> Ostříží zrak

Einar pomalu začal šplhat dolů a upřímně si už ani nebyl jistý, kde to vlastně je. Před chvílí byl nahoře a teď kolem něj byly vysoké obrysy kaňonu, kterým cestoval. Kdyby si nebyl jistý, že je ona vysoká hora před ním a za ním Daénská smečka, možná už by se byl dávno ztratil. Pobíhali tu brouci, což mu okamžitě připomnělo jeho dceru. Tedy, dcery, které ohledně brouků byly poměrně hlasité a nadšené. Přišlo mu to vtipné - zmínil je jen jednou a obě dvě byly připravené se vzbouřit, pokud by je snad v létě neukázal. Co to bylo za štěněčí obsesi s věcmi, na kterých nezáleželo? Kdyby byly nadšené z kořisti, ale ne, jeho dcerky musely řešit brouky. Zavrtěl nad tím hlavou.
Když nakonec našel naproti sobě našel puklinu, do které mohl vejít, zaujatě se přiblížil a nakonec nakoukl. Copak to bylo uvnitř, možná zkratka?

>> Katakomby

>> Les alf

Poměrně brzy opustil blízkost území Daénu a objevil se na rozlehlé planině. Zda-li pak tady Daén lovil? Viděl stádo, ne zrovna malé. Něco takového se smečce rozhodně hodilo. Nevěřil však tomu, že podobná kořist je tak těžká na ulovení jako karibu daleko na severu. Sobové u jeho smečky. Jak moc silná Daénská smečka mohla být?
Chvíli si stáda prohlížel a uvažoval, jestli nepokusí nějaké ze zvířat poranit a pak si počkat na reakci Daénských, ale už tak se zdálo, že zrovna nejsou v okolí. Žádnou reakci by to nejspíš nevyvolalo a on by se nakonec stejně nic nedozvěděl. Tiše si odfrkl a rozhlédl se po svém okolí. Takže, dál nejspíše tam dolů, do té prohlubně mezi ním a tou vysokou horou, co bude muset odejít. Vážně už skoro proběhl celý tento ostrov? Rozhodně se to zdálo tak být. Viděl čím dál tím víc moře, které objímalo pevninu. Brzy se dostane nakonec a ... pak co? Bude muset zase utíkat zpátky? To se mu zrovna nelíbilo.

>> Rokle

>> Furijské hory

Docela ho zaskočilo, jak silně z tohoto území cítil pachy smečky. Překvapeně se rozhlédl. Les. Byl to ten les, kde měl být Daén? Nedostal přesně lokaci, kde se po smečce měl dívat - což bylo chytré, také by cizím nevěřil -, ale tohle místo po smečce docela silně táhlo.
Na chvíli se zastavil a rozhlížel se, jestli někoho mezi stromy uvidí. Zdálo se však, že je tu sám a že se k němu v blízké době nikdo nepřidá. To bylo... dobře. Povzdechl si. Původně se chtěl setkat se zdejší pověstnou alfou, ale upřímně? Nebyl teď zrovna v rozpoložení řešit jejich smečky. Brzy se sem však bude muset vydat a promluvit si s ní, pokud bude pořád neschopná opustit svůj les a setkat se s ním osobně. Upřímně ji i toho alfu zlaté smečky za podobnou věc docela soudil. Pokud slyšeli o nové smečce, proč za sebe posílali zástupce a nepřišli pozdravit osobně? Tiše si odfrkl. Nejspíš by je stejně vynesl v zubech, proto. Až potká Aetase, stejně mu bude mít co říct o slušnosti jeho smečky.

>> Ostříží zrak

>> Němé údolí

Další hory. Jeho okolí bylo skoro černobílé, když uvažoval nad svými sourozenci a jejich možnou smrtí. Všechno splývalo. Myšlenky, obrazy, pachy, chutě... a Einar si pomalu uvědomoval, že má žízeň. Neměl se tu však kde napít. A i kdyby ano, nějak si odmítal těch pár doušků teď dopřát. Myšlenka na to, že se brzy bude muset zbavit vlastního bratra jej děsila. Tedy, tentokrát to nebylo tak drsné zbavování se jako tehdy, Tentokrát by jej měl jen pustit ze smečky. Nebyl tam tak dlouho... a nebyl ani zapsaný na kameni. Což bylo dobře - nemohlo to být nic jiného, než dobrá věc. Einar chtěl, ne, potřeboval, aby Vidar žil.
Ale pokud byl ztracený jako tehdy Dante, nemohl na něj čekat do nekonečna. Musel se rozhodnout teď, co s Vidarem udělá. Ne, ale skutečně... to muselo být teď?
Odešel jsem z Alatey, abych si vyčistil hlavu... a stejně ji plnou Alatey mám. To jsem mohl zůstat doma, pomyslel si kysele a zavrtěl hlavou, zatímco se přes další hory vydal do lesa pod nimi.

>> Les alf

>> Irisin ráj

Myšlenka na to, že ten kámen nějakým způsobem předvídal, kdo je po smrti, Einarovi stáhla žaludek. Neviděl tam však jméno jediného svého příbuzného. Na druhou stranu tam ale neviděl ani jméno Danteho. Neviděl tam jméno své dcery, která zemřela po narození... jak se jeden dostal na pamětní kámen? Jak jeden zemřel tak, aby jeho smrt měla dostatečnou hodnotu? Přesto se však tak nějak držel té naděje, že pokud tam nebyl Vidar ani Iina, tak pořád oba někde žijí. Doteď jeho mysl ta možnost, že by snad oni dva mohli být po smrti, ani nepřekročila. Kámen se jmény to však změnil a jeho žaludek teď byl nepříjemně stažený a Einar mírně zděšený. Brzy však už dostal své city pod kontrolu.
Vidar je schopný a Iina... Iina je Iina. Pokud vydržela tak dlouho, ještě k tomu bez nohy, tak to vydrží i nadále, rozhodl se vštípit si. Přesto se mu to nelíbilo a i díky tomu si nevšímal, kudy to vlastně kráčí. Ne, v tento moment ho to vážně nezajímalo. Měl na mysli důelžitější věci než něco takového.

>> Furijské hory

>> Dračí průsmyk

Písek bylo něco, co Einar objevil až po příchodu na Mois Gris. Probudil se tehdy s Tiarou okolo sebe, zabořený v písku a promočený. Vyplavilo ho moře... ale Einar si nepamatoval, že by snad skončil v moři. Pamatoval si vůbec své poslední momenty, než se probudil tady?
Vzpomínal si na kruté zimy, které musel sám přežít. A nebo to byla jen jedna dlouhá zima? Na jaře bylo všechno lepší... Bylo více kořisti, víc možností zůstat v teple... ani voda nebyla všude zamrzlá a jeden se mohl konečně pořádně napít. Vzpomínal si na chytání ryb, protože to bylo to jediné, co si na začátku mohl dovolit. A pak byl tady. Nějak. Dopomohl mu sem někdo? Nebo to byla jeho vlastní vůle, co ho sem přenesla?
Na chvíli se zastavil a zíral kamsi do ztracena. Někam na moře. Brzy však zjistil, že tu bylo něco, co jej zarazilo o to víc. Deska. Vysoká, kamenná deska se jmény, která neznal. Až na dvě.
Heřmánek a... Tymián? Celá ta věc v něm evokovala pocit smrti. Jakoby to snad byla jména, která si měl jeden zapamatovat. Jména tak blízko zapomenutí, že musela být připomínána... takto. A v ten moment na něj padlo to uvědomění, že i Tymián je po smrti. Netušil proč, netušil jak - jen věděl, že by měl tuto znalost předat Shine, až se vrátí domů.

>> Němé údolí

>> Severní hory

Opatrně našlapoval a snažil se, aby mu nohy nepodklouzly. Naštěstí bylo pěkně a nevypadalo to, že by snad dnes byla hlína nějak mazká a bylo těžké se o ni zapřít bez klouzání. Po pár minutách úspěšně sešplhal dolů a spokojeně se zašklebil nad tím, že se mu běhání nahoru a dolů po Alatey skutečně vyplatilo. Kdyby někdo viděl, jakou expertízu z toho všeho má, určitě by mu dali za pravdu, že život v horách ho zocelil. A to předtím horský vlk nebyl.
Místo, ze kterého pocházel, byly víceméně otevřené pláně, sem tam poprášené nějakým tím lesem. Byla to přeci jen tundra a oni byli nejsevernější smečka, která se nacházela v okolí. Nesnesli nikoho, kdo by se snad vydal přes jejich území a nesli hlavu hrdě vztyčenou - oni a nikdo jiný vládli úplnému severu. To, že to byla pustina a potravy bylo tak málo, že některé zimy hladověli, byla jiná věc. O tom se nemluvilo. Ne, oni byli ta osudová smečka. Ta nejlepší. A až dokud Einar neodešel, nikdy o tom nepochyboval. A i kdyby snad chtěl, nemohl. To doma nebylo dovolené. Pochyby znamenaly zradu.

>> Irisin ráj