Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skupina 4 - Áres, Mireldis, Tiara

>> Bažiny

Přišlo mu, že ti dva jsou vážně od narození retardovaní. Ač si držel grimasu naprosté netečnosti - co momenty nad hloupostí Tiařiných projevů selhávala -, jednoduše v duchu nemohl jinak, než se divit, že ještě žijí. Nejspíše měli v životě prostě dost štěstí. Nesli se tu bez problémů, nezakopávali a všemu se vyhýbali. Jak to bylo možné? Trávili tu snad dřív dost času? Možná znali zdejší stezky. A nebo jednoduše byli mrštnější než on, jelikož bílo-žlutá vypadala, že jí taky dělá průchod problémy. Nějak se moc ani nedivil... Docela lapal po dechu a snažil se dohnat ty dva víc vepředu, zatímco prosil všechny temné bohy co je znal, aby nacpali Tiaře do tlamičky cokoliv, aby zklapla. Byl vážně dost na hraně, jeho ego bolelo a sám byl spíš hnědý než cokoliv jiného. Voda z něj tekla ve vodopádech a v jeden moment jednoduše šlápl tak, že do vody zajel celý až po hlavu. Přední část těla měl tak absolutně přichycenou na těle a váha vody moc nepomáhala v rychlém tempu. To už se k tomu všemu přidaly hlasy a než stihl Einar cokoliv říct... Hnědý začal tvrdit, jak je ochrání. Stáhl uši k hlavě a začal se rozhlížet, ceníc zuby v tiché hrozbě. Ať tu byl kdokoliv, neuškodilo by ku ukázat, že se nehodlá s nikým párat. To všechno však působilo spíše groteskně skrz to, jak bezstarostná byla jeho skupina, jak nahlas mlel hnědý s Tiarou a jak promočený a špinavý byl. Jedno se však muselo uznat, zuby se mu leskly proti srsti bravurně. A taky... Začínal docela dost ztrácet nervy z těch dvou hlasitých blbců. Ta vlčice, co se Tiaře představila jako Mireldis, měla aspoň dost slušnosti na to, aby mlčela, když je na nepřátelském území. Einar měl pocit, že brzy vyskočí z kůže.

Skupina 4 - Áres, Mireldis, Tiara

Einar dál mlčel, když Tiara začala nadhazovat svůj názor, že bude nakonec v šoku z toho, jak jej zatáhne příšera do bažin. Neměl potřebu se tvářit, že jí věří, či se nějak urážet nad tím, že se chová jako vlče. Zvlášť v této podivné situaci... Dvojice narazila z nějakého důvodu na dva cizí vlky. Jeden z nich byl velký, hnědý a na těle mu zářily žluté symboly. Druhý vlk byl menší, slabší. Vlčice měla nažloutlou srst. Docela jej tyto barvy překvapovaly. Tiara a on měli srst přirozenou, ale tohle... Tohle bylo zvláštní. Střihl uchem, ale nevěnoval tomu jediný komentář. Nad poznámkou vlka se nenechal vyprovokovat. Předpokládal, že to to mělo štípnout, ale ač měl ego, které díky Tiaře zjevně krvácelo, uvědomoval si, jak moc uboze teď vypadá. Že tedy musí být i lehké zkoušet jej vyprovokovat... A právě proto musel používat mozek. Vlk před ním byl zjizvený a to mohlo znamenat buď to, že je dobrý bojovník a nebo... Špatný. On sám se jizvám vyhýbal. Bylo to zneuctění bojovníka je ukázat. Byl si však vědom toho, že jiné kultury to mohou mít jinak.
Proto jen mírně nadzvidhl obočí a přejel mohutného, hnědého vlka pohledem. Ne povýšeně, spíš tak nějak... Jakoby tomu nevěřil, že někdo vypustí takovou hloupost z tlamy. ,,Medvěd je pro vlka spíš poklona," opravil lehce Tiaru a tentokrát upřel rudé hledy na malou Mireldis. ,,Ovšem-" To však přišel ten výbuch. Einar odvrátil tvář, ale rychle se zahleděl směrem, odkud přišla rázová vlna. Oheň začal praskat a okamžitě se rozšiřoval. Pojídal větve, keříky, trávu. Moc se mu nelíbilo, jak ho Tiara nazvala. A taky to, že vybrala cestu. Raději by se podíval k výbuchu a prozkoumal to místo, aby získal informace o tom, co se stalo... Zdálo se však, že Tiara ani ti dva další by stejně nezměnili směr, kterým běží. ,,Máte zdání, co se děje?!" křikl a přidal, i když si uvědomoval, že zaostává a jeho stamina nebyla zrovna ve formě.

>> Mangrovy

>> Zlaťák

Moc se mu na tomto místě nelíbilo. Bylo zvláštní, temné a měl pocit, že jej něco sleduje. Tiara však brzy začala říkat... Nesmysly. Povzdechl si. Těžko říct, jak na to odpovědět. Příšery v bažinách dokázaly vystrašit snad malá vlčata a malé vlčice. ,,Hrůzostrašné," odpověděl na její slova. Co jiného? Nemohl věřit tomu, že se zde něco takového skrývá. A pokud snad ano, pak to znamenalo, že je tenhle svět mnohem hrůzostrašnější, než by si dovolil přiznat. Mezi stromy viděl cizí vlky, nebo alespoň odlesky jejich kožichů. Byli docela blízko a tak věnoval Tiaře pohled. Doufal, že se trochu ztiší, ale neříkal nic. Jen pozoroval šedivou a její výraz, jestli si těch dalších taky všimla. Zdálo se, že je v dobré formě... Snad by jí nedělalo potíže, kdyby přišly nějaké trable. Sebou si tak jist nebyl.

,,Nechci do smečky," odpověděl Tiaře a i kdyby rád mumlal a mluvil potichu, tak se donutil pro silný a rozhodný hlas, kterým ji, snad umlčel. To už se však jejich pozornost zaměřila jinam.
I Tiara vyrazila za zajícem... A předběhla ho. Byla rychlejší a vytrvalejší. Už popadal dech a svaly jej bolely, když doběhl k mrtvému zajíci a těžko zadýchané Tiaře. Ona se však rozhodla z něj nenajíst. Asi nečekala, že bude mít takový hlad jako on. Ctilo ji to, ale měl na sebe velký vztek, že jí dovolil mu ulovit večeři. Měl by být silnější a rychlejší než jakákoliv samice. Jenže to bylo způsobeno spíš jeho mužským egem, než že by na tom bylo něco zlého. Byl zesláblý, hladový a žíznivý. A možná by se znovu napil, ale jezero už bylo daleko. Bílou, nadýchanou srst měl zbarvenou krví, ale nijak mu to nevadilo. Maso přišlo vhod a zaplnil si žaludek něčím chutným. Byl vděčný, ale zároveň se zlobil. Na sebe. Udělal těch pár kroků za Tiarou, ale jeho pohled spadl zpět ke zbytkům zajíce. Jen si oblízl tlamu a ušklíbl se, dokud neměla šanci vidět změnu jeho výrazu. Takže... Pokud se nebojí ušpinit? Ne, toho se nebál. Ovšem jejich definice ušpinění byly nejspíše odlišné.
Už teď tak nějak tušil, že tato vlčice má tolik optimismu a tolik energie, že bude výhodné se držet po jejím boku. Alespoň dokud nezesílí... Na to však bude muset polknout své ego. Teprve se uvidí, jak to bude... A s těmi myšlenkami vyrazil za Tiarou.

>> Bažiny

Nelíbilo se mu, co mu říká. Byl zde uvězněný, to bylo z jejích slov patrné. Brzy však přidala, že zde nejen bude uvězněný, ale že se zde mohou také objevit členové jeho rodiny. V první moment ucítil nadšení, které v sobě velmi lehko zkrotil, když si uvědomil, že Jaina není jediná, kdo by se mohl ukázat. Nebyla jediná rodina a to byl docela problém. Nebyl malý kluk, viděl pohledy Eina a matky, stejně jako už dávno pochopil, proč to byl on, kdo zabil Noaha - jemu se Eino pomstít nemohl. I když se to ze začátku zdráhal uvěřit, dávalo to smysl. Možná že byl Einar vzat jeho družce a pak položen k matce jako kukaččí mládě. Neuměl si to jinak vysvětlit. Tak či tak, důležité bylo to, že by zde někdo z jeho rodiny mohl být docela nebezpečným a nepříjemným zádrhelem pro nějaké další žití.
,,Já bych velmi rád odešel," konstatoval k Tiaře, když zmínila, že se odsud nikdo nechtěl dostat. A možná i proto se rezavý vlk rozhodl, že začne hledat cestu odtud. Musel na to však jít logicky. Pokud jej sem magie dostala, pak jej musí dostat pryč. Pokud se zde vlci objevovali stále znovu... Nějak museli mizet. Možná že sloužili jako potrava ostrovu a proto se zde ukazovali další a další. Jejich mizení bylo jediné vysvětlení, jak mohlo tohle místo fungovat. Nemohlo živit bezpočty hladových krků. Počty se musely snižovat. ,,Zlatá a Chaos... Děkuji," kývl a uložil si ony informace. Bude so to pamatovat. A taky to znamenalo, že směrem k tomu zlatému lesu nepůjde. Nechtěl se s členy té smečky setkat. Co se týkalo Chaosu, neměl co vytknout k absenci hranic. Dávalo to smysl, souhlasil s tím. Museli mít kde lovit a kde složit hlavu, nešlo mít jen jedno území. Sám byl zvyklý se pohybovat podle ročního období a podle tahu kořisti. ,,Ano, pokusím se... Lovit," odpověděl Tiaře a přikrčil se k zemi, aby se plížením vydal vpřed k tomu savci, kterého dříve zahlédl. Svaly jej bolely z toho podivného postoje, co držel. Moc často nelovil, ne takhle... Teď však rychle vyskočil z trávy a vydal se za zajícem. Tiara mu mohla samozřejmě pomoci, ač by to křehké mužské ego těžce neslo. Tak se alespoň nají dříve a bude schopen vyrazit na cestu.

Brzy přišel na to, že bylo dobře se k ní chovat slušně a vstřícně. Pokud by to neudělal, nejspíš by mu teď tolik nepověděla o ostrově, na kterém se nacházeli. Zvláštní bylo, jak vyslovila, že se odtud už nikdy nedostane. Docela jej to nutilo pokládat otázky, které zatím nevyřkl nahlas. Rozhodně si však uvědomil, že ve zdejších místech je dost vlků, kteří jeho otázky ani vstřícnost neocení. Skutečně byla neocenitelný zdroj - dokázal se tak svým způsobem začít připravovat na to, co vy mohlo v blízké budoucnosti přijít. ,,Proč bych se odtud neměl dostat?" zeptal se jí. Moc na tom ale nezáleželo, důležité bylo, že mu osvětlí, jak k tomuto závěru došla. Možná jí to někdo řekl. Pak by nebylo od věci toho vlka najít. ,,Mois Gris," zopakoval ta slova zamýšleně. Ne, o tom místě nikdy neslyšel. Ale mohl tohle být skutečně život po životě? Proto se odtud nemohl dostat? Možná přemýšlel až v moc velkém obraze a řešení bylo jednodušší.
,,Pověděla bys mi, Tiaro, kde se nachází ta území smeček?" Rostl v něm pocit, že ji využívá, ona se však přímo nabízela. Byla jako mapa, encyklopedie, wikipedie. Zaujalo ho to. Ovšem důvod, proč se ptal na smečky, byl ten, že se jim spíše chtěl vyhnout než aby se někam přidával, jelikož teď skutečně nebyl v tom stavu, aby si s nějakou smečkou "přátelsky" povídal o tom, kde jsou jejich hranice a kam už nesahají. Byl v tom problémový. Toulal se všude. Hranice smeček jej nezajímaly. Pokud nechtěly, aby někdo vnikl na území, pak na něm vždy měli mít někoho, kdo se postará, aby že vědělo, že se tam nesmí. Jeho smečka byla na severu jediná, víc smeček byl nehostinné podmínky neuživily. Už tak byli celkem rozrostlou rodinou. Jeho pohled se konečně zvedl a zamířil ke dvěma místům. Zlatý les a potom podivná místa dál směrem po pláži. Kudy se asi dostane na zbytek toho ostrova? Rozhodně by si raději vybral cestu, která bude teď jednodušší pro jeho vlastní bezpečí. To už však nastražil uši kvůli něčemu, čeho si všiml. To něco malého byl... Drobný savec. Zajíc, jehož uši zahlédl ve vysoké trávě. V žaludku mu zakručelo. To by mohl být dobrý oběd.
Sjel pohledem k Tiaře. Vyplaší ho? Všimla si ho? Chytí si ho sama?

>> Bašta

Přikývl. S tím souhlasil, zima to skutečně byla. A teď se blížila zima sem, jak mu Tiara vyjevila. Pohlédl na ni a vydechl. Další boj o potravu, o mršiny... Ale vypadalo to tu rozhodně teplejší než jeho domovina. Kde to byl? Vlčice mu vlastně neodpověděla, jen řekla, že na pláži. Uchránil se před povzdechem a nechal si reprezentativní, prázdnou tvář. Alespoň měl ten pocit, že je skutečně prázdná. ,,Sníh je krásný, ale chladný," odpověděl Tiaře, i když jí možná nemusely slova docvakávat. Nebyla to žádná metafora, jen pokynutí na to, že se blíží zima - a že se blíží rychle a hladově. Ovšem, zmínila slovo... Ostrov. Pohlédl po ní, úsekem, a zapamatoval si, kde že má být ona sněhová pokrývka. To neroztála ani v létě? To nedávalo velký smysl.
,,To nevadí," odvětil na její slova o rozbahněném dně a konečně... Se dostal k vodě. K vytouženému jezeru, do kterého okamžitě vběhl až po kotníky, aby začal hltavě pít. Bylo mu jedno, jak u toho vypadá. Jenom pil... A pil... A pil. Snad mu brzy praskne břicho od množství vody, co spolykal. Nakonec jen zvedl hlavu, uši měl stažené u hlavy a rychle oddechoval. Voda mu ještě od tlamy kapala. Byl to úžasný pocit, znovu cítil tu chladnou tekutinu, jak mu klouže hrdlem. Jen krátce zavřel oči a užíval si ten pocit, že tak nějak naplnil svou potřebu jí vypít co nejvíc. Teprve tehdy mu padl pohled na rozvířený obraz. Kdysi by se na sebe díval v plné slávě, plné formě. Ironie. Velká ironie. Nehodlal se však litovat, nebyl malé vlče, aby pořád brečel nad nezdary života. Pořád se mohla mince obrátit v jeho prospěch. A obrátí. Byl si tím jistý. Vždy si tím byl jistý. Pohledem sjel na šedou společnici. Hlas měl pořád chraplavý, ale už se mu zjevně mluvilo mnohem lépe. ,,Díky za zavedení k vodě. Jenže co teď? Rozloučit se a jít na vlastní pěst? Byla drobná, ale nevypadala hubeně. Jistě měla větší šanci ulovit něco k snědku než on. Na druhou stranu váhal, nechtěl cizího vlka využívat tomhle stylem. Možná by to vzala jako dluh... Ale třeba byla tak jednoduchá, že by to tak ani nebrala. Právě proto na ni teď zamyšleně upíral oči.

>> Mělká pláž

Musela poznat, že má sevřené hrdlo vzhledem k tomu, jak chraptěl. Ovšem, ona položila další otázku. A brzy se k tomu začala vyjadřovat. Možná až moc rychle. Uznal však, že je rád za nějaký kontakt s civilizací. Odehnané vrány od zbytků zdechlé lišky mu v jeho zoufalství zrovna nepřidaly. S těmi se mluvit nedalo. Nebyl si však jistý, jak moc chce teď komunikovat. Zvlášť poté, co se tu objevil a jednoduše neměl zdání, co si myslet nebo jak se chovat. Zdejší vlci zjevně mluvili jeho jazykem, nebo alespoň tato, která se přiznala ke jménu Tiara. ,,Ze severu. Z taigy a ledových pustin za ní. Nevím, jestli to místo mělo jméno," odpověděl jí. Říkal mu prostě 'domov', ať už to znělo kýčovitě jak chtělo ne všechna místa musela mít jméno. Stačily vzpomínky, jako šimrání letního slunce v kožichu. Jejich léto trvalo jen pár měsíců. To, v čem se teď nacházelo toto místo, bylo jako jejich léto. Chladné, ale slunce občas vykouklo a na svět hodilo pár hřejivých úsměvů.
Bylo nu nepříjemné mluvit s tak drásavým hlasem, ale přišel si hloupě prostě mlčet a chraptit, zatímco šli po louce. Tohle už bylo příjemnější, známější. Tráva se mu otírala o tlapy a voda se blížila. Už ji viděl a jeho čenich už nezaslepoval pach moře, slané vody. Trochu přidal. ,,To mu věřím," zachraptěl. Měl neskutečně vyschlé hrdlo a to, jak teď šli, nepomáhalo. Plíce hořely a on měl pocit, že jej vítr v blízké době srazí na zem. Když se vlčice zeptala na jeho jméno, prvně nijak nereagoval, spíše přidal do kroku. Už byl jen kousek! ,,Einar," odpověděl konečně. Otočil po ní tvář, zatímco pokračoval v chůzi vpřed a mírně se usmál. ,,Těší mě, Tiaro." To už se však dvojice dostala skoro až k jezeru.

>> Zlaťák

Pozoroval chování vlčice a v životě nebyl tak zmatený. Hlavou mu pořád probíhaly vzpomínky na místo, kde usnul naposledy. Stísněná nora, vyhrabaná a opuštěná od jezevčí samice. Jen mrkl, když viděl, jak vlčice pokračuje ve čmárání a jak mluví s plnou pusou. Téměř cítil potřebu jí říct, že by měla tu věc vyplivnout, než začne mluvit - těžko jí bylo rozumět a nepřidávalo jí to na vážnosti. Mladá samice by měla být reprezentativní. Ovšem pokud nebyl po smrti a žil, pokud by snad byla možnost, že by byl někde, kde by mohl žít lépe... Musel s ní vycházet a jednat s ní, jak jí to bude příjemné. Vždy bylo lepší mít v cizí zemi průvodce.
Její další slova jej pouze ujistily o její jednoduchosti. Spojil si, že potřebuje dávat jasné informace, aby s touto vlčicí mohl komunikovat. Nijak jí to nezazlíval, někteří vlci byli jednoduše jiní a už se tak narodili. Pokud byla jedním z nich, musel se k ní chovat pěkně - nebyla to její vina. Nějaké informace, které se hodily, mu však přeci jen dala. ,,Písečná zrna," zopakoval po ní a nabral písek do tlapy, aby se mu prosypal mezi prsty. Měl pocit, že je jako sníh. Jen netál a nedržel pohromadě. Každá vločka jakoby byla samotná. Ne vločka, každé zrno. Zvláštní...
,,Dobrá," zachraptěl k ní. ,,Tudy?" optal se a vyrazil směrem na tu pláň. Do lesa nechtěl. Měl starosti, že by snad mohl být v okolí ještě nějaký nepřítel. Na pláni jej alespoň uvidí... I když to bude vzájemné. Stále si nebyl jistý, jakou mít strategii pro tohle divné místo. Možná že však bude ještě divnější, až bude pokračovat dál. Třeba je za horami něco, co mu pomůže. Zatím neměl jak tušit, že jde jen o ostrov - nebyla tu jediná vizuální pomůcka, co by jej o tom přesvědčila.

>> Bašta

Musel znovu usnout, jelikož když znovu otevřel oči, padl mu pohled na vlčici. Nebyla ničím výjimečná, rozhodně ne v jeho očích. Vypadala jako každá druhá z jeho rodné země. Jenže... Se tak nechovala. Možná to jej konečně donutilo zvednout hlavu a vydechnout přebytečný vzduch. Musel polknout, jelikož jej v hrdle pálilo... A teprve teď si uvědomil, že neleží v mechu, hlíně nebo zažloutlé trávě. Ležel v písku. Vlastně... Se zatvářil poměrně šokovaně, když zvedl hlavu a uvědomil si, jak se mu písek pod tělem sune. Vcelku poplašeně si ho prohlížel, aby konečně zaměřil pohled na šedivou vlčici, která... Cosi dělala v písku.
Byl překvapený, jak zněl jeho hlas, když promluvil. ,,Co to děláš?" Byl stažený žízní, vyschlý na troud. Jeho mladší já by se za momentální stav stydělo. Ale jeho srst se vracela do původního stavu, nebyl tak hubený - i když za to mohl dost možná poděkovat právě jí. Postavil se na nohy a odmítl si dovolit jakýkoliv třes těla. Nehodlal před tou cizí vlčicí vypadat jako slaboch. Zvlášť, když byla tak drobná. Nemohl působit slaběji než malá, šedivá vlčice. Sám však hrábl tlapou do písku a k jeho překvapení byla textura příjemnější, než očekával. Pokud znal písek, tak leda z koryt řek, kde byl často spojen s bahnem. Tohle byla úplně nová zkušenost, kterou... Nechápal. ,,Co je to?" vyloudil ze sebe další otázku a zvedl hlavu. Konečně se rozhlédl. Za zády měl moře a před sebou měl pohoří a les se zlatými stromy. Einar netušil, jak na nastalou situaci reagovat. ,,Kde to jsem?"
Pokládal otázky, nerozuměl, co se děje. Byl toto snad posmrtný život? Musel do konce světa snášet nekonečnou žízeň a hlad, jako bylo v některých příbězích? ,,Voda... Je tu... Voda?" optal se jí chraplavě a doufal, že neukáže na moře za ním.

>> Svět za hranicí oceánu

Ve svých snech se často vracel do rodné domoviny. Na zamrzlé pláně a v létě se zelenající taigy vzpomínal rád. V létě se skvěle lovilo na oranžovém, zpívajícím mechu v okolí Jezera zrcadel. Nejvyšší stromy měly korunu výš, než kam bych kdy schopen dosáhnout. I okřídlené ptactvo a nejvyšší z býložravců se drželi více při zemi než jehličnany. Vzpomínal si na dlouhé plavby jezerem, kdy cestovali za soby a bizony. Ani se nepamatoval, kdy naposledy jedl to tučné, chutné bizoní maso.
Adrenalin mu plnil tělo a se matka pokoušela odehnat vlky od svého potomka, Einar rád byl ten, kdo využil její nepozornosti a mládě zranil, aby se ještě více unavilo. Nikdy nebyl velký lovec. Když lovil, bylo to vždy ve skupině a pouze jako pomoc. Nikdy lov nevedl. Měl jiné přednosti.
Vzpomínal si na své stopy ve sněhu, které byly jediným indikátorem toho, jde v té ledové pustině byl. Na vlastní pěst. Ovšem zimu přežil. Živil se na zbytcích a na tom, co našel díky ve vysokém sněhu. První jizva, kterou utržil, byla od rysa, který se nechtěl dělit. Zarostla na jaře srstí, když se začala obnovovat. Už nebyla řídká. Nemusel tak hledat stará, opuštěná doupata.

Teď už bude všechno v pořádku.
Nebylo to tak, že by doteď nenáviděl svůj život. Byl těžký. Musel se starat sám o sebe v místech, kde nebylo dost kořisti a bezpečí. Slábnul. Zachvěla se mu víčka a vlk konečně otevřel rudé zraky. Byl zesláblý, hladový a žíznivý. Viděl obrys tlapek vlka, který tam byl, ale nevnímal ho. Znovu zavřel oči.
Zůstal schoulený v klubku, uprostřed dvou kruhů. Jeden byl malý a Einar se do něj sotva vlezl. Druhý jej obklopoval s větším rozestupem. Znak, který symbokizoval slunce. Možná jen stačilo, aby si k němu teď našel cestu jeho měsíc.