Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přidala se k němu šedavá vlčice. Vypadala o dost starší než on. Možná se skutečně na každé trápení někdo vynořil ze stínů a měl odpovědi. Začala se do něj navážet a on stáhl uši dozadu. Těkal pohledem k útěku pryč. Nakonec se ale odhodlal odpovědět. "Unavit ho? Myslíte si, že bych na to skutečně měl? Někoho třeba i silnějšího bych unavil? Ono... rád bych byl obráncem." Co jí to povídal. Sakra práce! Otevíral se tu naprostému cizinci a očekával za to snad nějaké mnohem lepší rady jak si s jeho situací poradit. Pobízela ho k ní do vody a on nejistě přešlápl. "A-a nezabijete mne?" Ptal se vlčice nejistě a nevěděl co si o tom pomyslet. Ale nevypadala že by zabíjela vlky na potkání a tak přeci jen k ní udělal krok nejistě do vody. Příjemně chladila jeho rozteplalé tělo. "Hm... fajn... ale... nevěřím vám!" Koktal. Jako kdyby se teprve vlče učilo mluvit.

<--- Zubří pláň
Hory. Zase hory. Když se od toho podivného zlatého jezera, kterého si velice málo všímal kvůli svým myšlenkám, tak se ocitl opět v horách. Hory byly něco, co ho uklidňovaly. Dávaly mu pocitu, že jestli je nějaká jistota, tak to právě budou ty. Trhaně se nadechl a stáhl uši k hlavě. Ne. Bude navždy sám. Nikdo mu nepomůže s jeho trápením a on zemře! Zemře na stáří zcela sám! Nebude mít vztah jako rod... vlastně chtěl takový vztah jako rodiče? Matka nevypadala vůbec nadšená. Spíše jako kdyby se s otcem trápila poslední měsíce před jejím úmrtím. Ale pro ně? Pro něj teda byla vším. Trávila s ním nejvíce času ze sourozenců, ale ti... Enigma ani netušil, že Cipher a Vitt berou jako matku jinou vlčici. Pro něj to byla právě Cinder. Ona jediná bude vždy v jeho srdci matka.
Dostavil se k chladné vodě jezera. "Co mám dělat? Lov mě nenaplňuje. Ale zase nejsem tolik silný, abych... abych dokázal bránit smečku, ale to by mi bavilo. Bavilo by mě jít ve šlépějích matky..." Přemýšlel nahlas Enigma. Potřeboval tohle rozuzlit.

<-- Zlaťák (Přes Baštu)
Každým dalším krokem cítil tíhu ve svém břiše. Tu nejistotu, zdali dělal věci správně. Jestli to celé mohlo být jen něco pro něj. Nadechl se trhaně. V myšlenkách se dostal ke své matce. Podobně se cítil, když se jí přiznával k věcem, co tehdy bral jako konec světa. Chyběla mu každý den. Neskutečně moc mu každý den chyběla. Bylo to jako kdyby mu někdo vyrval kus jeho srdce. Takto se to dělo každý den pro někoho, kdo přišel o blízké? Povzdechl si a podíval se na nebe, "Mami... bolí to. Proč to tak bolí. Proč mi každý den chybíš? Zmizí někdy tahle bolest nebo bude pokračovat dál?" Potřeboval nejspíše někoho moudrého, kdo by mu dal pohled na vnitřní věc. Někoho tak milého, že by s ním ztrácel svůj čas. S někým tak neschopným. Zaskučel bolestivě a podíval se na nebe. Nebyl čas ztrácet čas.
--> Vlčí jezero (Přes Sněžné tesáky)

<- Bašta
Enigma se objevil u dalšího jezera. Jezera, které vypadalo jako kdyby bylo tvořeno zlatem. Stejně jako ty podivné stromy. Fajn, možná tohle bylo ještě lepší než to divné jezero, které mělo tmavé dno. Dno, které vypadalo jako nekonečná propast ničeho. Došel blíž a očichal vodu opatrně. Jako kdyby se snad bál toho, že ta voda bude znovu slaná. Přece jen nemohl věřit Nikonu a ničemu. Nakonec se sklonil více, jen aby se mohl napít. Sladká voda smývala tu podivnou slabou chuť z toho jak se napil mořské vody. Tahle voda byla jako pohlazení jeho vyprahlého hrdla. Rozhodně to nebylo zase tak nechutné.
Nadechl se a na chvilku se posadil. Možná by se měl vrátit domů. Možná nebyl připravený na dobrodružství. Ne! Musel to dokázat. Musel prostě.
-> Zubří pláň (Přes Baštu)

<- Mangrovy (Přes Bažiny)
A tak se znovu ocitl tady. Na místě, kde to možná předtím prozkoumal až moc málo. Měl by se tu na to podívat více, aby o tomto místě pak mohl říkat dalším členům smečky. Ale tak kdo by chtěl slyšet o místě, kam si reálně mohl zajít i on sám. Enigma si povzdechl. Ale přece jen by to měl prověřit. Dal hlavu k zemi a začenichal. Cítil tu pach jakýsi plodů. Šel po jejich pachu a všiml si něčeho, co bylo červené. Bylo to plné podivných žlutých teček. Nakonec si to opatrně předními zuby utrhl a jal se to ochutnat. Chutnalo to sladce. Jako kdyby to bylo pohlazení po duši. Nevěděl, že něco takového může existovat. Utrhl si další a ta už byla více trpká. Jahody. Jmenovalo se to jahody. Byl si tím zcela jistý. Přesto ani to ho nedonutilo se zastavit. Proto se vydal dál.
-> Zlaťák

<- Bažiny
Narozdíl od bažiny, kde se před chvilkou bořil div ne po kolena, teda po vlčí kolena. No prostě se bořil skoro až po břicho. Tohle bylo velice příjemné. Dokonce mu docházelo, že zde voda nesmrděla. Ba naopak. Vypadalo to, že byla docela čistá. Dokonce viděl i ryby různých velikostí. To bylo rozkošné. Nemohl z toho odtrhnout oči. Pokusil se do vody vlézt právě mezi ty rybky, ale v místě kde si myslel, že bude mít vodu max do půlky pacek, tak naopak. Zahučel do ní jako pytel brambor. Překvapeně vyjekl a začal ihned pádlovat ke břehu. Nebo místu kde by se minimálně mohl vyškrábat do bezpečí. Rozkašlal se z toho, jak se předtím zajíkl. Rozhodně sem už ani nepláchne. Však se tu malém utopil! Ještě by všem ostatním chyběl. Haha, dobrý vtip Enigmo. Přesto se vydal dal. Zase zpět kudy přišel.
-> Bašta (Přes Bažiny)

<- Mělká pláž
Slaná voda byla nechutná. Proč byla tak nechutná a proč ho po ní pálil jazyk? Sakra práce, proč to celé bylo tak nechutné. Proč to... No bylo tam prostě hodně proč a nadávání sám na sebe, že si to vůbec dovolil. Že byl až moc naivní a myslel si, že veškerá voda může být pitelná. Zaskučel, když viděl to co se před ním objevovalo. Místo toho, aby tam byla sladká voda, tak se zdálo že to bylo plné bahna. Samé bahno. Neexistovalo nic jiného na tomto místě než jen voda s bahnem. On o tomto nic netušil. Netušil jak se to jmenovalo. Přemýšlel nad tím. A pak mu to docvaklo. Tohle byla ta bažina. Bažina, kde by velice lehce mohl zapadnout. Zaskučel a vyskočil z místa, kde se začínal bořit. Díky tréningu s mistrem si to dokázal dovolit. Oddechoval zrychleně. Musel dal. Nechtěl tu být obětí něčeho.
-> Mangrovy

<- Bašta
Možná... Skutečně možná to celé byla chyba. Stáhl uši dozadu, když slyšel zvuk co moc neznal. Šumění vln. To, které rozhodně neměl to štěstí v horách slyšet. Co to bylo? Proč to bylo? Překvapeně se podíval na vodu. Tady byla taky pláž a za ní nebyl žádný další ostrov? Sakra, to bylo hodně zajímavé. Více zajímavé než ten třetí ostrov. Opatrně se vydal k břehu. Vlny omývaly jeho packy a on musel zavrtět ocasem. Bylo to dokonalé. Nikdy by si nedokázal něco takového představit. Olízl vodu, tedy spíše si ji loknul a začal prskat. Bylo to nechutné. Proč to bylo tak slané? Kdo to vůbec dělal? Proč to dělal? Zaskučel a rozhlížel se, jestli tu někde nebyla ještě ta sladká voda. Nebyla. Takže se bude muset vydat dal. Mezitím jeho tlama začala slinit kvůli vší té soli, takže to bylo lepší.
-> Bažiny

<-- Zlatý les
A tak se tedy Enigma dostal na toto místo. Překvapeně se okolo sebe rozhlížel a přemýšlel. Co se vlastně bude dít. Bude to někdo hledat. Takto se dlouho ještě netoulal. Vždy se držel blízko smečky. Nikdy nechodil až moc daleko na moc dlouho a teď? Možná mu smrt matky dávala až moc nestability. Povzdechl si tiše a podíval se všude okolo sebe. Nikdo tu nebyl. Neviděl ve svém okolí nikoho, kdo by mu mohl poskytnout rameno na vybrečení se. Safra, možná by si pak měl najít nějaké klidné místečko a nechat slzy plynout dolů. Nechat je ať ho pohltí. Jak to dělal neustále. Vzpomněl si na otce. Bál se, že by ho bral jako slabocha a on ho místo toho přijímal. Přijímal ho jako svého. I když on vlastně jeho byl. Vydal se tedy dál. Potřeboval jít dál.
--> Mělká pláž

<-- Zubří pláň
Enigma se dostal tedy do tohoto lesa. Sledoval s otevřenou pusou ony zlatavé stromy, kterých koruny připomínali nekonečnou zlatavou oblohu. Luxus, který byl hmatatelný. Takový to v něm vyvolávalo pocit. Rozhodně v tom asi nebyl sám. Ale jak se zdálo, tak tu moc čerstvých pachů nebylo. A pak si všiml jednoho, co poznával. Ta bělostná vlčice, která se rozhodně dokázala s vlky bavit i více jak on a to byl ve smečce delší dobu jak ona. Narodil se do ní. Zaskučel a stáhl uši k hlavě. Znovu. Proč to dělal tolikrát. Nemohl to opakovat do nekonečna. Musel se za sebe postavit. Nemohl se pořád... schovávat.
Podíval se na vodu, kterou nejspíše viděla i ta Althyra. Napil se z ní a cítil jak svlažuje jeho hrdlo. Jak krásné to bylo. S tím se ale vydal zase dál.
--> Bašta

<-- Oblouky bohů (Přes Mlžné pláně)
Nové místo, které objevil a to ještě byl ten ostrov, kam furt chodil a nebyl tady poprvé. Překvapeně se podíval všude okolo sebe a nakonec raději zamručel během toho, co si v dálce všiml dalšího obřího okopytovaného či jak to popsat zvířete. Prostě tohle zvíře bylo obří a mělo kopyta. A navíc narozdíl od těch koní tohle mělo ještě rohy! Sakra, proč tu bylo tolik nebezpečných bytostí, které by ho mohli sežrat jen co by se k nim pokusil přiblížit? Enigma zaskuhral. Proč vlastně ty ostrovy zkoumal on sám. Proč si to dělal. Proč a proč... nechával si prokřupat krk jak si s ním pohnul. Bolel ho celý vlk z toho, jak neustále lezl někde. A to byl silnější.
Zívnul a na chvilku se zastavil. Rozhlédl se. Necítil tu nikoho ze své smečky. Asi sem nikdo nechodil. Nikdo a nikdy sem nechodil jak se zdálo. Nebo si to jen namlouval.
--> Zlatý les

<--- Mlžné pláně
Možná z té mlhy zabloudil tam kam neměl. Protože tady to rozhodně nepoznával. Naklonil hlavu na stranu a přemýšlel, co tyhle vlastně prapodivné kamenné věci mají za smysl. proč to celé bylo tak divné? Proč to tu vůbec bylo? Překvapeně se podíval i na symboly, které se jevily jako nějaké neznámé znaky. Fajn tohle asi nějaký žádný jiný vlk nemohl udělat. Nejspíše to byl asi výtvor bohů. Jenže kdo z bohů by to udělal? Nikdo mu o nich moc neříkal. Spíše to každý zamlčel a on pak nevěděl ke komu se modlit. Ale tohle rozhodně nebylo na programu teď řešit. Zamručel a šlehal ocasem ze strany na stranu.
A tak se vydal dál od nich. Zase do té mlhy. Tak aby se v ní mohl ztratit. Tak aby se mohl navždy ztratit a už se nevrá... ne Enigmo! Na tohle nemysli. Prostě jen jdi dál.
--> Zubří pláň (Přes Mlžné pláně)

<-- Písčiny (Přes Průliv)
A tak se vlastně zase přes průliv dostal na tohle místo, které se mu zdálo až moc děsivé. Vždy mu tak připadalo a vždy mu tak bude připadat. Nebylo příjemné bloudit mlhou, která byla tak hustá jako kdyby se dala krájet. Překvapeně se díval na mlhu v místech, kde by mělo být něco jako vyboulenina. Jenže to nejspíše si s ním hrála jeho mysl, protože tam nic nebylo. Překvapeně se podíval na okolo sebe, když snad slyšel ještě hlas své mrtvé matky. Sakra práce! Proč si to s ním tak hrálo! Proč se to s ním takto táhlo. Zaskučel a zaskřípal zuby. Mysl si s ním hrála. Mysl si s ním rozhodně hrála... musel si to opakovat neustále jinak by tomu neuvěřil. A rozběhl by se za hlasem matky. Povzdechl si tiše. Nemohl to udělat. Nemohl zemřít dneska.
--> Oblouky bohů

<-- Zrcadlové jezero
Od toho příšerného divného jezera, které si hrálo s jeho myslí konečně dorazil zase na písčiny. Div nepadl na zem a nezačal olizovat písek, jak byl vděčný tomu všemu. Bral to jako záchranu, která byla vítaná. Nadechl se vůně slané vody, která se mu zabodávala do čenichu. Ach, jak dokonalé to bylo.
Podíval se ale nakonec kolem sebe. Takže se díval na různé mušle, které se tam nacházeli. Nikdo to tu rozhodně nezvedal. Nikdo si to tu nebral a bylo to tu tedy vlastně zdarma k sebrání. Ale co by vlastně mohl udělat? Mohl by si to vzít? Proč by to nemohl vzít? Překvapeně se podíval na jednu mušli, která se jala pohybovat. Byl v ní maličký živočich. Roztomilý a možná až moc divoký. Překvapeně se na něj díval. Nakláněl hlavu ze strany na stranu. Co to bylo? Proč to bylo? Nakonec se ale vydal dál. Nebyl čas ztrácet čas.
--> Mlžné pláně (Přes Průliv)

<-- Kočičí luka
Tohle celé místo na něj dýchnulo v moment, co poprvé vkročil na menší loučku, které u tohoto jezera byla. Udělal k němu pár kroků a všiml si tmavých oblázků, které se vyjímali na dně. Kvůli tomu to celé vypadalo jako zrcadlo. Možná to bylo názvem tohohle jezera. Zrcadlové. Došel k němu až a zadíval se na svůj odraz. Vypadal utrápeně. Oči nepřipomínali snad ani jeho. Jako kdyby se na něj díval někdo jiný. Sledoval sám sebe jako kdyby nevěřil tomu, koho vidí. Nebyla to snad Cipher? Ne... ta měla oči jinak. A jeho matka zase vypadala zcela jinak. Připomínal jí vůbec, když se na něj otec zadíval? Netušil. Povzdechl si a raději odvrátil pohled. Ne. Nemohl se na sebe zase tak dlouho dívat.
Proto se od jezera začal vzdalovat. Skoro div ne nepelášil na písčiny, přes které přišel. Chtěl se tam ještě pořádně porozhlédnout.
--> Písčiny