Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z konverzace s Belialem mě vytrhlo naléhavé volání a něco o válce. Vlci daénští se začali někam přesouvat, avšak já měl jiné pocity a připadal jsem si... jinak. Ani jsem si nepovšimnul předchozího upršeného a vlezlého počasí, mokrého kožichu, najednou jsem viděl slunce. Hřejivé slunce, které mě zalilo příjemným pocitem, který jsem opravdu dlouho nezažil.Do slunce jsem se mohl dívat jak jen jsem chtěl, aniž by mě z toho pálila očka. Netušil jsem co se děje, ale bylo mi to tak příjemné a hřejivé, že jsem nechtěl, aby tohle někdy skončilo. Připadal jsem si, jako bych snad pozřel něco, co mě nesmírně uklidnilo a uvolnilo. "Ach...?" vydechl jsem slastně.
Zastříhal jsem ušima hned, jak jsem zaslechl jemné cinknutí. Očka jsem sklopil na květy, kde byl motýl. Usmál jsem se naň a natáhl k němu čenich. Motýl neuletěl a vůně květů mi byla známá. "Kurážná," vydechl jsem při vzpomínce na onu vlčici, kterou jsem před měsíci potkal a zažil s ní velmi krásné chvíle. Ale na vše jsem hned zas zapomněl a zlatá očka přišpendlil na malinkatého motýlka, který měl veškerou mou pozornost. Nic jiného jsem nevnímal.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem zase byl pryč, ale měl jsem tušení, že Dorya již udělala smečkový sraz, kde určitě uvedla všechny do dění se změnou vedení a se smrtí mé sestry. Tohle jsem věděl a asi jsem o nic možná nepřišel, nebo ne o nic moc důležitého.
Vlka, ke kterému jsem přišel, jsem si pořádně prohlédl. Byl veliký a mohutný, jistě mu síla nebude chybět a pakliže je členem, což tak očekávám, jistě bude přínosem. "Enzu, beta Daénské smečky," představil jsem se se vším všudy. Měl jsem pravdu, vlk, Belial byl členem Daénu. "Jak dlouho si jejím členem?" hned jsem se optal, abych byl informovaný. "A dle množství pachů asi hádám správně, že tu byla smečková sešlost, nemýlím se?" hned jsem položil další otázku.

<<< Luka přes Severní hory

Rozhodně jsem kolem sebe absolutně nic nevnímal a prostě šel přímo za čumákem, do smečky. Byl to momentálně můj jediný cíl, který jsem měl a byl jsem schopen jej dosáhnout. No tak, vzmuž se. Tohle ti ji nevrátí a jakožto beta bys měl aspoň před ostatními být silný! Něco na tom bylo. Ošil jsem sebou a nasadil kamennou tvář, přesto mi v očích byl vidět smutek, ale snažil jsem se jen zakrýt, jak nejvíce jsem dokázal.
Netrvalo to nijak dlouho a dostal jsem se opět domů, kde se mísilo mnoho vlčích pachů a to jsem některé ještě neznal. Upřímně mě to moc nerozrušovalo, věřil jsem, že Dorya vlky zná a jsou to členy smečky. Zavyl jsem, abych dal o sobě vědět a blížil se do středu smečky, kde jsem očekával, že třeba někoho najdu. Nemýlil jsem se. Již z dálky jsem viděl černošedého vlka, které ležel na zemi. Neznal jsem ho a ani jeho pach mi nebyl povědomí. "Zdravím, kdo jsi?" pověděl jsem k vlkovi, když jsem byl v dostatečné blízkosti. Jistě ze mě musel vycítit, že jsem výše postavený vlk a dle toho jsem také vystupoval.

Rozlepil jsem oči a pořádně si zazíval. Zřejmě me zármutek natolik vyčerpal, až jsem z toho upadl do spánku, ačkoli pozitivní bylo, že jsem se konečně pořádně prospal a měl dostatek energie. V srdci jsem stále cítil obrovskou bolest, která asi nepřejde hned, ale cítil jsem se o fous lépe, než předtím. Chvíli jsem jen před sebe civěl, ale pak jsem se rozhodl zvednou svou prdel a vyrazit zase domů. Už ani nevím, proč jsem tady. Mlaskl jsem a protáhl své mohutné tělo. Výborně. Odfoukl jsem si a velmi pomalými, přesto dlouhými kroky jsem se vydal zpět do Daénu. Moc se mi tam nechtělo, bylo tam několik vzpomínek na mou již zesnulou sestru, ale nemohl jsem se tomu více už vyhýbat. Musel jsem tam jít.

>>> Daén přes Severní hory

<<< Irisin ráj přes Dračí průsmyk

#post2

Upřímně jsem nevnímal okolí, nic, co bylo kolem mě. Byl jsem jako tělo bez duše. Prostě jsem někam šel, aniž bych věděl, kam mě mé nohy vedou. Vlastně mi to bylo i jedno, kam půjdu, komu se dostanu pod drápy. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na mou mrtvou sestru, kterou už nikdy nezískám zpátky. Nikdy v životě ji už neuvidí, to mi nahánělo strašnou hrůzu, kterou jsem nikdy nezažil. Sice jsem se s bolestí setkal, ale nedokázal jsem s ní nikdy pracovat, nikdy jsem nevěděl, co mám dělat. Nechal jsem to plynout tak dlouho, dokud to nepřešlo. I když ztráta rodiny nikdy nepřejde, spíše si na to zvyknu.
Procházel jsem si tak přes luka, s hlavou skloněnou k zemi, nerozhlížel jsem se, zda tady někdo není nebo nad dírami, do kterých bych mohl spadnout. Všechno mi bylo u zadní části těla. Avšak měl jsem dávat pozor, kdybych vnímal vše okolo sebe, nevrazil bych do něčeho chlupatého, o co jsem zakopl.

#post1

Poté, co jsem udělal důležité rozhodnutí ohledně smečky, mysl jsem vypnul a nikoho již neposlouchal. Nedokázal jsem to, moje psychika se zbortila jako domeček z karet a ne poprvé. Musel jsem udělat oprvdu špatnou věc, když jsem o všechny přišel. O všechny, na kterých mi moc záleželo. Matka zdrhla, otec zemřel při mé záchraně a Shay je mrtvá, Anakhi, která byla velmi milá a krásná byla taky fuč, hodně dlouho jsem ji neviděl. Nikoho jiného jsem už neměl a to mi moc ubližovalo. Přišlo mi, že jsem ztratil cíl, chuť do života. Neměl jsem nic, na čem by mi mělo záležet. Smečka pro mě teď už taky nebyla příliš důležitá, ačkoli jsem pořád věděl, že je to mé dědictví, můj domov, Cinterionova práce, kterou budoval pro mě a Shay... Bylo to všechno tak těžké.
Zvedl jsem svůj velký zadek ze země a rozhodl se projít, pročistit hlavu, i když mi přišlo, že to nepůjde.

>>> Luka přes průsmyk

Nadále jsem setrvával v tichosti vedle Doryi a v hlavě mi proudilo tolik myšlenek, důležitých bodů v mém životě. Bylo to tak ubíjející, nejraději bych se někam zahrabal a nevylezl. Bohužel to nešlo, sice bych teď všechno vzdal, ale v hloubi duše jsem věděl, že to udělat nemůžu, pořád jsem cítil jakousi povinnost ke smečce a přeci jen jsem měl celý život před sebou, nebo snad ne?
Hraniva poznámka mě vyvedla z míry a řekl bych, že je jedině dobře, že to odignoroval, jelikož by to nemuselo dopadnout zcela dobře. Byl jsem oproti němu větší a řekl bych že i silnější, ale třeba se pletu a ani není na místě to řešit, když udržel chladnou hlavu a mlčel.
Dorya mou nabídku přijala, i když jsem se jí neptal. "Výborně," vydechl jsem tiše a pohlédl jí s velkým smutkem do očí. Chtěla, abych byl betou. Nebyl jsem si jistý, zda je to dobrý nápad, ale neměl jsem sílu tohle řešit. Uvidíme časem, zda se do té pozice hodím či nikoli.

Hlavu jsem měl stále opřenou o Doryu a jen přemýšlel nad úmrtím mé sestry. Strašně moc mě mrzelo, že jsme si neřekli všechno, co jsme chtěli, ve výsledku jsem se nemohli ani pořádně seznámit. Přišlo mi, že jsme spolu nic nestihli, jen se setkat a převzít smečku. Teď zpětně mi to přišlo jako špatné rozhodnutí, asi za to mohly emoce, přeci jen smečka se musela dořešit, jen škoda, že se to protáhlo kvůli Dorye, která mi teď dělá společnost. Jaká ironie. Bohužel jsem s tím už nic nedokázal udělat, nic mi teď vlastně nezbylo, smečka? Vždyť skoro nikoho ani neznám, jsem tam teď jako cizinec.
Věděl jsem, že teď smečku nedokážu vést, nezvládnu to, nejsem teď na to psychicky dobře a hned to ani nebude. Smečku jsem chtěl přenechat Doryi, která mi z těch všech vlků připadala jako nejlepší možnost. Chvíli bylo ticho, dokud se nechtěla ujistit, zda to myslím vážně. "Ano, máš," vydechl jsem tiše. Očividně Hranin si nebyl jistý o mém rozhodnutí. Moje emoce jsem nedržel na uzdě, jak bych také mohl. Vyjel jsem po něm a vycenil zuby. "jsem si jistý!" zavrčel jsem na něj a opět se vrátil k Doryi, která se mi snažila být oporou - ne že by Hranin nechtěl, ale Dor to projevovala více. Na jeho další slova jsem jen pokýval hlavou.

Mlčky jsem seděl a nechal své emoce pracovat. Slzy mi stékaly po čokoládové srsti. Neměl jsem slova, nevěděl jsem co říci a strašně mě to bolelo. Už jsem nechtěl takovou bolest prožívat znovu. Přišel jsem o matku, která vzala roha velmi brzy po našem narození, otec zemřel při mé záchraně a Shay byla teď taky mrtvá. Nechápal jsem, proč se tohle všechno děje mě. Kdo má tolik neštěstí, že během mého dětství přijdu o rodiče a po dovršení dospělosti přijdu o mou jedinou sestru. Nevěděl jsem, co jsem udělal tak moc špatného, abych mi to karma vracela tímhle způsobem. Trhalo mi to srdce na miliony kousíčků, které půjde jen těžko spravit, minimálně to bude trvat velmi dlouho.
Nekoukal jsem ani na jednoho z nich, ale věřil jsem, že je to také zasáhlo. Hranina asi více, než Doryu, která to ale samozřejmě nemohla nést jako kdyby se nic nestalo. Panovala mezi nimi nenávist, ale přeci jen se znaly docela dlouho na to, aby necítila lítost, kterou projevila slovy. Lehce jsem přikývl, avšak nic neříkal. Zvedla se, udělala několik krůčků ke mně a sedla si vedle mě. Vzácná situace. Také jsem k ní cítil nenávist, alespoň předtím. Teď veškeré moje pocity k ostatním přebil strašlivý smutek. Hlavu jsem opřel o její hlavu - byla o dost menší než já, tudíž to moc ani jinak nešlo. Smečka. Ta to taky nebude nést dobře, pokud už to neví. Bude to těžká doba pro nás, pro všechny. Vydechl jsem teplý vzduch. "Vem si smečku, Doryo..." Nedokázal bych ji vést, na to jsem byl až moc psychicky zlomený. Nemohl jsem v tomhle stavu alfovat a smečka potřebovala vůdce. A přestože jsem vlčici nikterak neznal, asi to byla nejlepší možnost. Promiň táto, ale nezvládnu to.

Potom, co se stalo mezi mnou a tou vlčicí, tak mě vyčerpalo a já usnul. A kdo ví, jak dlouho bych si tady chrupkal, ale někdo do mě jemně strčil a já rozlepil oči. Viděl jsem Doryu a Hranina. Zrovna tyhle dva pohromadě bych moc nečekal. Zvedl jsem se na všechny čtyři a pohlédl na oba vlk. Vypadali zarmouceně. "Co se stalo?" hned jsem se zeptal a nedočkavě přešlapoval. Špatné zprávy. Bál jsem se, co mi řeknou, začínal jsem pociťovat nervozitu a v hlavě mi běhalo spousta děsivých scénářů. Zastříhal jsem ušima a pohlédl na Hranina. Jak mluvil do očí se mi hrnuly slzy a v mém výrazu byla vidět nesmírná bolest. Přišlo mi, jako kdyby mé srdce najednou puklu. Sedl jsem si na zadek a jen na ně hleděl. Nevěděl jsem, co na to mám říct, ale byl jsem si jist, že onoho vlka, Sigrida, budu muset najít a zlomit mu vaz také. Opravdu jsem nevěděl, co teď bude, co bude se smečkou, se mnou. Neodvážil jsem se říci jediné slovo a jen nechal stékat teplé slzy po mé tváři...Bolelo to, nehorázně to bolelo...

Byl jsem rád a těšilo mě, že vlčice byla v mé přítomnosti spokojená a to dělalo spokojeným mě. Věnoval jsem Kurážné vděčný úsměv a jemně ji olízl na tváři. Můj instinkt v téhle situaci radil, abych udělal něco, co jsem nikdy předtím nedělal, ale nějak jsem věděl, že je to tak správné. Snažil jsem se být opatrný, abych jí neublížil, přeci jen byla o dost menší než já, byla takové křehké kvítko, které bych jediným pohybem mohl zničit, ublížit mu. To jsem samozřejmě nechtěl, na jejích zádech jsem se snažil "nepokládat" celou svou váhu a alespoň ji trochu pomoci. Cítil jsem, jak zatínala svaly a snažila se na svých nožkách udržet, bál jsem se, ale její slova mě ujistila, že je vše v pořádku a nedělám nic, co by se vlčici nelíbilo.
Zafuněl jsem jí do srsti na zádech a opatrně se do toho pustil. V tu chvíli jsem nevnímal nic, jen ten slastný pocit, který mnou plul a řeknu vám, takhle jsem se ještě nikdy necítil a bylo to úžasné, také jsem ztratil ponětí o čase. Všechno bylo najednou rychlé, mé pohyby na zádech vlčice, můj tep, dech i čas se musel jisto jistě zrychlit.
Když bylo po všem, opatrně jsem se svalil vedle vlčice a ještě zrychleně vydechoval. "Jsi v pořádku?" vysoukal jsem ze sebe otázku a přivřel oči. Nechal jsem všechny ty příjemné pocity proudit a nad ničím jsem ani nepřemýšlel, jen jsem si to užíval.

Nemohl jsem se její přítomností nabažit a stále se na její tělo lepil, čenichem jí přejížděl po srsti a sem tam jí věnoval něžné olíznutí. Byla k sežrání. Nehodlal jsem se od vlčice odtrhnout, musel jsem být v její přítomnosti a užívat si tyhle krásné chvíle.
Usmál jsem se na ni. "Já o tebe taky ne," vydechl jsem hlasitě a s klidným a spokojeným výrazem na tváři jsem se na ni díval. Nemohl jsem z kurážné odtrhnout oči. Její doteky a přítomnost a to všechno mě ladilo do velmi vzrušující nálady. Odtáhl jsem se od vlčice a nechal ji, ať se může zvednout opět na nohy. Usmíval jsem se a natiskl se jí na bok. Nasál jsem její příjemnou vůni a opatrně přistoupil k zadní části jejího těla. Mým tělem projížděly velmi příjemné vibrace. Ještě jsem se k ní natáhl. "Jsi jen moje," zašeptal jsem a instinktivně jsem se vyhoupl na její hřbet. Vlastně jsem netušil, proč to dělám, ale přišlo mi to tak správné. Moje pánev se pohybovala sem a tam. "Všechno v pořádku?" optal jsem se, nebyl jsem si jistý, zda-li to Kurážné nevadí a kdyby ano, hned bych přestal.

Uculil jsem se na její slova a jen na ni mlčky civěl. Nemohl jsem přestat, jak moc byla krásná a tak moc přitažlivá. Ach. Jak je to jen možné? "Jak si přeješ, má milá," vypnul jsem hruď a věnoval jí jeden z těch nejmilejších úsměvů, které jsem uměl. "Ano to je možné, ale horší by bylo, kdybys nastydla ty, věř mi, že by to byla větší škoda," usmál jsem se na ni a přistoupil jsem k ní blíže. Jak moc voněla. Její příjemná vůně mě tak moc přitahovala, až to možné nebylo. "Neboj se, spát nebudu a svou veškerou pozornost věnuji jen a jen tobě," šťouchl jsem jemně do jejího krčku.
Byl jsem rád, že jí mohl svými slovy udělat radost, až mi z toho srdce plesalo radostí. "To mě velmi těší, Kurážná, " pousmál jsem se a olízl si čenich. "To není možné, jak by si nikdo nevšiml tvé krásy? Tomu nerozumím," zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Její polechtání na mém čenichu mě až příjemně vzrušilo. Její doteky byly tak moc příjemné. Lehce jsem ji čenichem projížděl srst na krku a nasával její pach. Slova vlčice mě potěšila, ale zároveň lehce vyděsila, ale ne ve špatném slova smyslu. "Ach... Asi ano... Já tebe taky, tak moc!" nadšeně jsem odpověděl a jemně ji svalil na zem. "Nikdy o tebe nechci přijít," vydechl jsem vlčici do srsti na hrudi. Několikrát jsem ji olízl na tvář, za uchu a na čenich. Byl jsem z její přítomnosti zcela unesen.

Překvapeně jsem na Kurážnou pohlédl. "Opravdu, jo?" zasmál jsem se a pohodil ocasem. "Když o tom tak mluvíš, také bych se moc rád prospal, nějak jsem za poslední dobu neměl moc příležitostí," zamyslel jsem se, ale její další slova mě od myšlenek odtrhla. "Opravdu?" ostýchavě jsem se vlčice optal a čenichem jí jemně přejel na srsti na krku. Jak krásně voněla!
Zamračil jsem se. To, co mi řekla, mě zaskočilo. "Cože?! Jak to, že ti to nikdo neřekl? To si tvé krásy nikdo nevšiml? Jak je to možné! Tebe a tvou krásu není možné přehlédnout a co ta tvá příjemná vůni? To jsou ale nezdvořáci!" zakroutil jsem nechápavě hlavou.
Její tulení se mě uklidnilo a já se zas usmíval. Olíznutí jsem vlčce oplatil. Byl jsem tak nadšený z její přítomnosti, že to ani slovy nešlo popsat. "Jsem tak rád, že jsem sem šel a mohl tě poznat, Krásko," olízl jsem ji ještě jednou a jemně ji převalil na záda. "Proč jsem tě nepotkal už dříve?" optal jsem se a jemně si pohrával s její srstí na hrudi.

Pozvedl jsem "obočí" a usmál se. "Opravdu? A jaké?" zeptal jsem se zvědavě a olízl si čenich. Těšilo mě její přitulení a jemně se usmál. Byla tak milá a přítulná, až tak moc, že se to jen tak vůbec nevidí.Nevěděl jsem, čím to je. Jestli to má v povaze nebo je snad tímto místem také tak učarovaná? Kdo ví.
Zajímalo mě, proč tady jde. Chvíli přemýšlela, možná jen váhala, zda mi má takovou věc sdělit, ale nakonec mi odpověděla. "No na odpočinek je to tady ideální," řekl jsem a na druhou část odpovědi jsem se jen ušklíbl.
Pohlédl jsem na lístek z květiny, který mi Kurážná nabízela. "Opravdu?" zeptal jsem se. "Nu dobrá," již jsem neváhala a kvítek si vložil do tlamy. Byl dobrý, chutnal mi, ale do toho se mi zamotala hlava. Co to? Vyvalil jsem zlatá očka na vlčici a poblázněně se na ni usmál. "Jsi tak nádherná vlčice, řekl ti to někdy někdo? Krásnější a půvabnější vlčici jsem neviděl," otřel jsem se hlavou o vlčici a jemně ji olízl na tváři. "Jsi úžasná," zašeptal jsem jí do srsti a hlasitě, ale spokojeně vydechl. Jak já byl šťatsný v její přítomnosti.