Příspěvky uživatele

< návrat zpět

#post6

Jak jsem tušil, rozednívalo se a déšť ustoupil úplně. Na nebi se začalo objevovat slunce a já nějak věděl, že bude hezky. Zase tepla? Nebyl jsem si jist, zda jsem rád či nikoli, byl jsem spíše zvyklejší na chladnější počasí, přeci jenom jsem se narodil na podzim a by zvyklý na chlad už od narození.
Xere měl v plánu mimo lovu najít bratra. Má sestřička! Netušil jsem, kde je jí konec a přestože jsem s ní nestihl strávit moc času, jelikož pak zmizela spolu s matkou a co se vrátila, měl jsem ji jít hledat s Feliciem, ale nenašel. Už je to strašně dávno, co jsem ji viděl, vždyť jsem si ji ani skoro nepamatoval a za ta léta se určit změnila, možná podle pachu bych ji poznal, ale kdo ví. Co když už není na těchto ostrovech? Zavrtěl jsem hlavou. Moc rád bych ji našel a Xere mi vnukl nápad, že bych já zas mohl jít hledat ségru. "Jak se jmenuje tvůj bratr? Třeba jej znám," otázal jsem se Xereho. "Asi jsi nepotkal vlčici v mém věku, která by mluvila o tom, že nezná bratra, otce dlouho neviděla a nějaký čas strávila s matkou?" zeptal jsem se na sestru, ale můj popis byl velmi stručný a takových vlčic může být spousta.
Obchodník? Tady? "Opravdu? Že jsem o něm ještě neslyšel, kde se ten obchodník nachází?" zeptal jsem se zvědavě. Možná bych se za ním podíval. "Děkuji," poděkoval jsem a opět očka sklopil na křišťál. Chybíš mi, tati...

#post5

Byla to asi zvláštní situace. Já sledoval vlka a on zase mě. Trošku mě to děsilo, že jsme stáli, později seděli naproti sobě a jen na sebe zírali. Asi bychom měli začít mluvit a nečumět na sebe. Pomyslel jsem si pobaveně a opět se rozhlédl kolem sebe, abych nemusel koukat jen na zlatého vlka. Nikde nikdo. Jen byl slyšet déšť, který na nás dopadal. Ještě k tomu byla tma, ale již se pomalu začalo rozednívat, tudíž bylo lépe vidět. Třeba přestane i pršet. Začínal jsem moc přemýšlet o blbostech, spíše bych se měl věnovat mému momentálnímu společníkovi, který seděl přede mnou.
"Dobře, bobule jsou taky fajn, ale maso je maso," poznamenal jsem na jeho poznámku o bobulích a zastříhal ušima. Vlk se zdál být milým a neútočným, za což jsem byl rád, neměl jsem potřebu se tady s někým rvát.
Xere. "Také mě těší," odvětil jsem přátelsky a nadechl se čerstvého vzduchu, který tady kolem nás po dešti byl. Když jsem se opět podíval na Xereho, očividně jej zajímal můj přívěsek, který mám na krku. A jak jsem hádal správně, bylo tomu tak, když položil otázku. "To je přívěsek, nevím, kdo je pan Wu, ale mám ho po mém otci," vysvětlil jsem a pohlédl na modrý křišťálek a tiše si povzdechl při vzpomínce na otce, který již před nějakou dobou zemřel. Když se nad tím zamyslím, je to dlouho, byl jsem ještě malý, ale to neměnilo nic na tom, že to velmi bolelo.

#post4

S plným žaludkem jsem se vydal za vlka, kterého jsem poblíž cítil. Když jsem jej spatřil, jemně a nenápadně jsem se pousmál. Vlka jsem nikdy neviděl a nevypadal ani nikterak zle. Byl takový zlatý s bílými znaky a zdálo se, že měl něco modrého na krku. Ovládal stejně jako já magii vzduchu. Tolik, co vlk může z dálky vyčíst.
Přistoupil jsem k vlkovi blíže, zdál se být menším než já. Já jsem celkově na svůj věk dosti vysoký a mohutný a ještě se mi nepodařilo narazit na někoho, kdo by byl větší, než já. "Taktéž zdravím," odpověděl jsem vlkovi na pozdrav a prohlížel si jej. Optal se mě na lov, zda-li jsem to byl já, kdo v dálce lovil. "Ano, byl jsem to já a rád bych ti nabídnul, ale nic nezbylo," odpověděl jsem pobaveně a olízl si tlamu, kde mi zbylo trochu krve za zajíce.
Posadil jsem se na zem, abych uvolnil atmosféru a nevypadal případně útočně. "Já jsem Enzou, jak se jmenuješ ty?" optal jsem se vlka a rozhlédl se kolem. Tady se mi líbilo mnohem víc, než v té ledové pustině a vůbec... Pokud jsem tomu rozuměl správně, bylo tady více ostrovů a já byl na jiném, než před několika minutami? Moc jsem se tady ještě neorientoval a to tu žiji skoro tři roky od narození, zvláštní.

#post3

<<< Mělká pláž

Pomalým a poměrně skleslým krokem jsem se dostal opět na onu loučku, kde jsem byl před několika dny, možná týdny, kdo ví. Pořád jsem se ohlížel, zda-li za mnou vlčice nejde, ale bohužel. Co když ji nikdy neuvidím? Zděsil jsem se a snažil se onu nehezkou myšlenku zahnat. Tížilo mě to na srdíčku, ale musel jsem na to přestat myslet a doufat v jen to nejlepší.
Zakručelo mi v břiše a já si řekl, že se konečně budu muset najíst a něco si ulovit. Začenichal jsem a zpozorněl jsem, když jsem cítil zajíce a do toho ještě nějaký cizí pach vlka. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. Na druhé straně louky musel být a já jen neviděl, to mě na chvíli uklidnilo a já se mohl v klidu najíst, tedy až něco ulovím.
Následoval jsem zaječí pach a spatřil jsem v trávě velkého ušáka. Pousmál jsem se a olízl si tlamu. Přikrčil jsem své mohutné tělo k zemi a plížil se k němu. Vítr foukal proti mě, tudíž zajíc neměl ani páru, že jsem za ním a mám jej jen pár metrů od sebe. Zaradoval jsem se a vyskočil po něm. Zakousnul jsem se mu do hubeného krčku a zajíc byl mrtev. Na nic jsem nečekal a pustil se do masa. Byl mladý a poměrně velký, tudíž masa bylo dost a bylo křehké.
Co jsem se pořádně najedl, rozhodl se zajít za pachem vlka, který jsem tu stále cítil. Byl jsem zvědav, o koho jde, ale jedno bylo jisté, Anakhi to nebyla.

#post2

<<< Ice world

Během několika vteřin jsem se dostal z té ledové krajiny opět na onu mělkou pláž, kde jsem byl předtím, ale asi jsem si nezvolil zrovna vhodnou dobu. Moře bylo poměrně rozbouřené a voda se zvedla a já byl celý mokrý. Paráda! Zavrčel jsem a poodstoupil několik kroků od místa, kde jsem se objevil a doufal, že Anakhi šla za mnou, byl bych za její přítomnost moc rád, ale měl jsem jakýsi pocit, že se na mě vybodne a půjde si svou vlastní cestou.
Kecl jsem si do vody, kterou jsem měl momentálně po břicho a několik desítek minut čekal s naději, že se tady ta krásná zrzečka objeví a bude mi nadále tou nejmilejší přítomností, kterou bych mohl mít. Bohužel se neobjevovala a já bych rád už šel, protože mi začínala být zima z toho mokrého kožichu a rozhodně jsem si nepomáhal, když jsem v té vodě seděl.
Zvednul jsem se a šel pryč z pláže. Vody ubývalo a když jsem ji měl jen po pacinky, oklepal jsem se a rozešel se pryč, směrem, kde jsem potkal toho hnědého vlka, jehož jméno jsem neznal nebo zapomněl.

>>> Bašta

#post1

Sledoval jsem Anakhi a přiblble se usmíval. Vlčice byla fakt krásná, až jsem to možná moc přeháněl, ale nemohl jsem si pomoci. Byl jsem celý rozčarovaný, jako nikdy předtím. Olízl jsem se a přistoupil k Anakhi a jemně do ní strčil čenichem. Zavrtěl jsem ocasem a přední tlapky položil před ní a zadek nechal ve výši. Měla to být hravá póza, měl jsem chuť si s ní dál hrát. "Ankhí, pojď si ještě hrát," štěkl na vlčici hravě a přitom pohlédl na Revetha, který se krmil zajícem. Měl jsem z toho hlad také, možná bych si měl něco ulovit taky i pro Anakhi, ale tady toho moc nebude.
Reveth se opět po chvíli ozval. "Kam pádíš? A děkujeme. Přeji šťastnou cestu," usmál jsem se na černého a zamával oháňkou. Chvíli jsem hleděl jak odchází, a když mi zmizel z dohledu, pohlédl jsem opět na Maličkou. "Nechtěla by ses najíst něčím větším? Že bychom si spolu něco mohli ulovit a vím, kam bychom mohli jít, pojď," vybídl jsem vlčici a na nic nečekal a rozeběhl se k portálu, kterým jsem se sem dostal.

>>> Mělká pláž

Stále vlčice si ze mě dělala stále křesílko, trůn nebo prostě vyvýšené místo, tak jsem na ní neviděl, ale i ten hlas mi dělal dobře, takové pohlazení na duši. "Fuj, to je prstě hnus, Enzoue, přestaň!" křičel hlas v mé hlavě a očividně se mu to nelíbilo, já se jen kulišácky usmál a tajně doufal, že se ho takhle zbavím.
Mezitím Anakhi promlouvala k Revethovi a já jen tiše poslouchal, vlk se ptal na nějakého vlka, kterého jsem dle jeho slov nepoznal a ani Maličká netušila, o koho jde. Avšak se asi nejednalo o nikoho, koho by vlk chtěl potkat. "Měl bys toho vlka najít a přivést ho k tomuhle, ať je sranda, když jej nazval nepřítelem," ozval se opět hlas v mé hlavince a já se jen zamračil, nic takového jsem neměl v plánu, proč bych to vůbec dělal?
Reveth se brzy na to vydal za zajícem, který se kousek od nás potuloval a chtěj jej ulovit, chvíli jsem přemýšlel, zda mu jít na pomoc, ale kdyby chtěl, asi by si o mou nebo Anakhininu pomoc zažádal. Jen jsem ucítil prázdno na mých zádech, ohlédl se na to krásnou vlčici . Ten její úsměv... Nemohl jsem se na něj vynadívat, jak byl sladký. "Má milá, nejmilejší princezno Anakhi, já jsem rytíř Enzou Aerisius, první svého jména, synem alf Daénské smečky a vlkem narozeným na těchto ostrovech," představil jsem svou maličkost a usmání jsem vlčici opětoval. "Má milá, nejmilejší Anakhi," oslovil jsem vlčici a usmál se na ni znovu, "jste opravdu nádherná, krásnější vlčici mé oči neuzřely. Byl jsem nesmírně potěšen její přítomností a ani netušil, co se to v mém těle odehrává, ale bylo to velmi příjemné.
Revetha jsem viděl až tehdy, když se vracel se zajícem v tlamě a ulehl podél jeskyně. Nebyl jsem si jistý, zda mám nebo nemám hlad, ale nebránil bych se tomu ve výsledku. "Dobrou chuť," pověděl jsem k černému vlku. Hlavu opět obrátil na vlčici a jen si ji tiše prohlížel.

Jak jsem se začal smát i já, Reveth se přidal a vlčice se uvolnila, což bylo opět na ní vidět a i cítit. Pousmál jsem se na Maličkou a stále se ještě chvíli smál. Byla roztomilá, jak oproti mě byla malá a ten roztomilý smích... Až moc jsem se rozplýval a byl z toho lehce zmaten, jelikož jsem tyhle pocity ještě nikdy neměl. "A jéje..." Z vlčice jsem nemohl spustit oči, byla tak krásná. "Tohle mi nedělej, Enzoue, fakt ne," hlas v mé hlavě si začínal stěžovat. Nech toho! Okřikl jsem jej v mysli a nespouštěl z Maličké očka. Jestli si toho všimla či ne, to mě ani netrápilo, byl jsem učarován.
Usmála se na mě, její úsměv patřil jen a jen mě, lehce jsem otevřel tlamičku a natočil hlavu na stranu. "Povídej!" vybídl jsem vlčici nadšeně a zavrtěl ocasem. Ačkoli jsem byl ze svých pocitů zmaten, tak se mi vlastně líbily. To se mi vlčka vyškrábala na má záda a posadila se, a že mě poškrábala? To mi bylo jedno, vlčice byla lehká, tudíž jsem taky nepociťoval nějakou tíhu a jen jsem se usmál. Snažil jsem se moc nehýbat, abych ji neshodil, to bych nerad.
Bohužel jsem vlčici nemohl vidět, když mi seděla na zádech, ale alespoň jsem ji slyšel. "Ano, princezno Anakhi, naše nejjasnější veličenstvo, vládkyně tří ostrovů, moří a slunce!" začal jsem s ní hrát její hru, do které se přidal i Reveth. Bylo to zvláštní, já byl ještě mladý, vlčice také, ale Reveth měl už pomalu šedivou bradu a přesto se přidal do Anakhiny hry. I ve starším věku si může vlk chtít hrát, pěkné. Tohle byl pozitivní poznatek do budoucna. Dle vlkových slov se jmenuje dle jeho rodné Revethské smečky, ačkoli to pro mě byla celkem nepodstatná informace.
Cítil jsem pohyby na mých zádech a hlavu zvedl vzhůru, zrovna se Anakhi nakláněla a mrkla na mou malič... velikost? Kdybych byl třeba taková... taková čokoláda, již jsem byl rozteklý. "Krásná, nejnádhernější princezna jste, kterou jsem kdy mohl potkat," vydechl jsem.

Stále jsem koukal na vlka, který tu byl, ač jsem byl stále ostražitý, tak jsem tušil, že nebude představovat nebezpečí. Reveth. "Těší mě," odpověděl jsem a posadil se kousek od něj, ocas jsem si omotal kolem nožek a několikrát zastříhal ušiskami. "No, já ani nevím, neměl jsem v plánu chodit sem, ale... byl jsem na pláži a tam bylo něco zářivého, šel jsem k tomu a ocitnul se tady," pokrčil jsem rameny a pohlédl na vlka. "Nějak mě to teleportovalo," dodal jsem rychle. Byl jsem rád, že Revethovi má přítomnost nevadí, aspoň jsem se nemusel někam stěhovat. "Ach ty hlupáčku," nechápal jsem a jen zavrtěl hlavou. "Si myslíš, že tě má jako rád jo? Že mu tady nebudeš vadit, nic neznamená, jen tě chce využít!" tiše jsem si povzdechl, hlasy mi vadily a já nevěděl, jak se jich zbavit, ale moc jsem si to přál.
Sledoval jsem roztomilou malou vlčku, která se k nám blížila. Reveth ji neznal. Přikývl jsem a upíral na vlčici mé zraky. Zrzečka se bála, bylo to zní cítit a ještě ten stažený ocas mezi nohama a celkový postoj. Usmál jsem se na ni. Promluvila a její hlásek byl tak příjemný, že jsem momentálně nechtěl slyšet nic jiného. "Vůbec ne, jen se k nám přidej," odvětil jsem s klidem.
Netušil jsem, co to je, ale nemohl jsem z vlčice spustit oči. Ta je krásná! Mlsně jsem si olízl tlamu a upřeně se na ni díval. "Krásná, ale nic pro tebe, zapomeň na ní, má na lepší vlky, než jsi ty!" Ne, jen ho neposlouchej, blbce jednoho! Mezitím, co jsem se dohadoval s hlasem v mé hlavě, Reveth si šel na sníh, který sežral, aby asi trochu zahnal žízeň, vlčice se rozeběhla, zavrtěl jsem nechápavě hlavou a jen jsem viděl, jak si z Revetha udělala skluzavku. Skočila mu na hřbet sklouzla se a skončila ve sněhu. Začala se smát. Krásný smích! Byl tak nakažlivý, že i já se začal děsně smát a nemohl přestat. "To bylo parádní!" pochválil vlčici a přihupsal k nim do sněhu.

Mé kroky stále vedly k jeskyni, kde jsem cítil přítomnost vlka, který si očividně z jeskyně udělal úkryt. Zastříhal jsem ušima a prohlížel si jej již z dálky, vypadal obyčejně. Nikoho mi nepřipomínal, neznal jsem ho a já doufal, že je normální a neskočí po mně. Opatrně jsem našlapoval, nechtěl jsem na sebe tak rychle upozornit a také bych si nerad natáhl čumák. Klouzalo to pěkně. Proč se tu vůbec zdržuji. Zavrtěl jsem hlavou.
Od vlka jsem byl již pár metrů a všiml si, že vlk nespí. "Uhm... zdravím, co tu děláš? Jako nemyslím v té jeskyni, ale v téhle oblasti?" optal jsem se jej zvědavě, prohlížel jsem si ho a snažil se si zapamatovat jeho pach. "Mimochodem, jsem Enzou," představil jsem se mu. Sic bych se rád posadil, ale nemohl jsem vědět, jak na mou přítomnost ten tmavý zareaguje.
Vlčice, která se blížila za mými zády, jsem si nevšiml a ani nepostřehl její pach, ničím na sebe neupozornila, tudíž jsem stále o její přítomnosti netušil, vlk mohl, pokud viděl dobře. "A pokud ti to nebude vadit, rád bych se na chvíli schoval v téhle jeskyni," oznámil jsem klidně a koukal se dál, někam vedla, ale nechtěl jsem teď řešit kam a proč.
Otočil jsem se a pak zrzečku spatřil, lehce jsem se pousmál. Vypadala hezky, nevědomky jsem si olízl čenich. "Lezou na tebe hormony, co?" Svraštěl jsem čelo a hlas se snažil odignorovat. Je pravda, že asi mám věk na to, poznávat vlčice, ne? Byla tak sladce drobounká. "Znáš ji?" zeptal jsem se, třeba to byla jeho kamarádka, sestra nebo partnerka, při nejhorším nepřítelkyně, ale tahle vlčice na to moc nevypadala.

<<< Mělká pláž

Octnul jsem se někde v zimní krajině. Nechápavě jsem se rozhlížel, nikdy dřív jsem tady nebyl, tudíž ani netušil, v jaké části Mois Grisu se nacházím. Skvělé. Uchechtnul jsem se a oklepal se. Bylo tady o dost chladněji než na té pláži. Rozhlédl jsem se, nic moc tu nebylo, kdo by se taky divil. Žádné rostliny, stromy, nic, co by chránilo zvěř před nebezpečím a tudíž tady nežili ani ostatní dravci, protože by neměli co lovit. Nebo se mýlím a žije tady něco? Kdo ví. ¨
Začínalo mi být chladněji, tak jsem se rozešel, abych se trochu zahřál a měl v plánu odtud zmizet někam do teplejší oblasti. Jenže to jsem už v dálce viděl černého vlka, který ležel na kraji jeskyně. Aby tě nezakousnul! Protočil jsem panenkami a vydal se za spícím vlkem. Moc jsem nerozuměl tomu, proč tady spí v tom chladnu, asi se ho na to budu muset zeptat.

<<< Bašta

Netrvalo moc dlouho a já se ocitnul na pláži, byla dlouhá a táhlá, moc vody tady nebylo, byla dost mělká. "Zajímavé místo," rozhlížel jsem se, nikdo nikde. Nedivil jsem se, kdo by se tady zbytečně zdržoval. Nic tady nebylo, jen dlouhá, mělká pláž. Vodu jsem měl jen po tlapky a věděl jsem podle pachu, že asi pitná nebude. Odfrknul jsem si a šel blíže k moři, spíše ke konci pláže. Bacha! Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a postupoval dál. Vody přibývalo, ale vůbec ne znatelně.
V dálce jsem zahlédl něco lehce zářivě modrého, natočil jsem hlavu na stranu a rozešel se k tomu blíž. Uvidíme, co to bude. Byl jsem zvědav. Opravdu, cosi zářilo a jak jsem se dostal ještě blíž, zmizel jsem z této pláže někam pryč.

>>> Ice World

Rozlepil jsem oči a rozhlédl se, onen hnědák byl pryč a já měl dostatek energie se odtud vydat dál. Zívl jsem a začenichal, cítil jsem v dáli nějaké pachy vlků, ale nehodlal jsem za nimi jít. Stejně by tě ani nechtěli vidět. Uchechtl se hlásek v mé hlavě a já si jen odfrknul. Doufal jsem, že třeba zmizí, ale on je tady pořád se mnou, aniž bych o to stál. Však víš, že já ti neublížim, neboj se. "Drž laskavě tlamu!" okřiknul jsem jej a rozešel se odtud pryč. Neměl jsem důvod se tady asi více zdržovat, jen jsem se napil, jelikož jsem měl sucho v tlamě a už jsem se vzdaloval z této louky blíže k moři. Aby ses neutopil, dávej bacha. Hlas mi nedal pokoj a já nevěděl, jak se jej zbavit, ani proč ho má v hlavě! Co mám dělat. Co se dělo, že mám ten hlas v hlavě? Proč? Snažil jsem se ho ignorovat, strašlivě moc, ale že by to šlo? Ne. Ne moc. Hele... Jednou ti třeba povím, co se stalo... Třeba taky ne. CO na tom sejde, stejně minulost už nezměníš. To mi to ulehčoval. Nestál jsem o jeho hloupé kecy.

>>> Mělká pláž

Opět jsem pohlédl na hnědáka. "To se mi nezdá, zní to jako blbost," odpověděl jsem mrzutě a pohlédl na mé tlapy. Kam jste mě to donesly... Cítil jsem se velmi zdeptaný a unavený. Ale ne fyzicky unavený, ale psychicky. Užíral jsem se něčím, o čem jsem ani nic nevěděl. Netušil jsem, zda jsem se něčím provinil nebo neprovinil. "Ale já vím, že ses provinil! "Sklapni," okřikl jsem hlas a zavrčel. Štvalo mě provokování onoho hlasu a začínal jsem se bát, že tam zůstane sakra dlouho.
Kývnul jsem hlavou. "Enzou Aerisius," řekl jsem jednoduše a víc neříkal, neměl jsem zájem vědět víc o vlkovi, který do mě hučí nějaké hlouposti. "Jo, máš pravdu... Vlastně tu pravdu mám já a nemusím ti říkat vůbec nic a hlavně, jak se ti můžu svěřit, když si nic nepamatuji? No, řekni. Zase další hloupost, měl bys přemýšlet. Těžko se někomu můžu vypovídat z něčeho, co si nepamatuji," zavrtěl jsem nechápavě hlavou a zastříhal ušima, když jsem slyšel, jak si vlk lehá na zem. Aspoň jsem věděl, že není nikterak nebezpečný a nemá v plánu útočit.

"Rád by ses dostal domů, co? A víš kde jsi? Dělí tě od tvého rodného území ostrov. Jak se přes něj chceš dostat? A vůbec... Ani netušíš, kde seš," smál se mi hlas v hlavě a já se jen zamračil. Měl pravdu, že jsem netušil, kde jsem, ale třeba to zjistím, třeba se dostanu pryč. Alespoň jsem v to doufal. Byl jsem někde, kde jsem nikdy předtím nebyl. Ve výsledku...místa tady jsem neznal a netušil, kde co je, natož se umět dostat domů. Měl jsem dvě přání, dostat se domů a zbavit se toho přiblblého hlasu v mé hlavě. "Mně se jen tak nezbavíš, víš? Už jsem s tebou jeden celý rok, aniž bys o tom věděl. Nic netušíš, a já vím všechno a to všechno se nedozvíš," zasmál se a já tiše zavrčel a vycenil zuby. Nechtěl jsem se s ním dohadovat, ale zároveň jsem nebyl schopný jej odfiltrovat.
Začal mluvit ten hnědý vlk. Neotočil jsem se k němu, jen jsem zas zastříhal ušima. "Každý? Jsi si jistý? A vůbec, jak to, že tohle víš? Nikdy jsem nikoho neslyšel mluvit o hloupém hlasu v hlavě," začínal jsem jej podezřívat. "Kdo jsi vůbec?" otočil jsem na něj hlavu a teď jsem si jej mohl pořádně prohlédnout. Hnědý, černé nohy, modré oči. Nic zajímavého. "Zapomeň na nějaké svěřování, ublíží ti to." Nebyl jsem si teď jist, možná by mi mohl pomoct, ale co když onen hlas má tentokrát pravdu? "Proč bych to měl dělat? A s čím bych se ti měl jako vůbec svěřovat?" zamračil jsem se na něj a hlavu zas odvrátil.