Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že Elvean je Josiinou funkcí poněkud zaskočena. Bylo to tak zvláštní? Josie uměla bystře a rychle uvažovat a vrhala se hned do akce. Měl dojem, že v době krize tohle byly vlastnosti, které se hodí. Ale netušil, co se honilo hlavou Elvean.
"Ano, portál. Vím o dvou, které jsou přímo zde na ostrovech a přemisťují vlky mezi dvěma místy, ale tenhle byl jiný." Sestra se tvářila lehce skepticky, což jí nezazlíval. Byl to poměrně neuvěřitelný příběh. On ho prožil a tak mu logicky musel i věřit, ale chápal, jak to zní. Přitažené za uši. "Především jsem hledal způsob, jak se dostat zase domů. Potkal jsem tam mnoho dobrých přátel, ale nemohl jsem tam zůstat. Je... to trochu delší příběh. Rád ti ho povím, ale nechtěl bych nutit Josie, aby to poslouchala podruhé," pousmál se lehce na tmavší ze sester. Z toho prvního vyprávění měl sám pořád tak trochu sucho v tlamě.
Snad se jim podařilo přesvědčit Josie o tom, že jí to neudělali naschvál, aby jí ublížili. Protože už se k tomu nevyjadřovala, pevně věřil, že ano a jakékoliv případné známky, že by tomu mohlo být jinak, mu zcela přelétly přes hlavu. "Vlastně bych si rád trochu odpočinul," přiznal, ale vykročil za Josie s menším zaváháním. Máma. Nervozita mu lehce sevřela žaludek. Čelit svým sourozencům byla jedna věc, obzvlášť, když ho přijali zpět mezi sebe s otevřenou náručí, ale nedovedlo to vymazat jeho provinilé pocity. Tak dlouho tu pro svou rodinu nebyl. Moc si přál znovu spatřit matčinu tvář, ovšem zároveň ho pronásledovaly obavy z toho, co mu asi řekne. Zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a vyrazil mlčky směrem k úkrytu. Nemělo smysl nad tím předem dumat.

//Úkryt

Takové šťastné shledání vskutku nečekal. Nemohlo to snad být lepší. Jeho duše byla tak spokojená, tak blažená, jako už dávno ne. Joseline Elvean div že neumazlila k smrti, ale když se dostatečně přivítali, nakonec vlastně jen tak stáli všichni společně u sebe, tři čtvrtiny toho čtyřlístku, který se před lety rozprchl do všechn stran.
"To jsme, a vážně doufám, že už to tak zůstane," odsouhlasil Josiina slova se zahoupáním dlouhé oháňky. Zdálo se mu, že sestra jen stěží zadržuje slzy - slzy radosti, doufal, ale jistý si tím nebyl. Trochu neklidně přešlápl a stočil pohled k Elvean. "Je to dost dlouhý příběh, vlastně," řekl a napadlo ho, že s tím vyprávěním měl počkat až domů. Nejspíš to bude muset celé přeříkat znovu Elvean. Jenže kdo mohl tušit, že tu na ni narazí? "Zatoulal jsem se do světa mimo ostrovy, nedopatřením jsem narazil na portál, který mne tam odnesl," podal jí prozatím alespoň zkrácenou verzi a stočil očka k Josie, která jim nyní naoko vyhrožovala, i když jí v očích stály slzy.
"Josie, nikdo z nás to určitě neudělal schválně," broukl měkce, ten lesk v jejích očích ho trochu děsil, bál se nějaké emoční exploze, kterou nedokáže zvládnout. Co by pak dělal? Poplácával ji po zádech a říkal jí "no, no"? A přece neslíbil, že se už nikdy nezatoulá, protože to nebyla věc, která by se slíbit dala. Mohl možná nanejvýš slíbit, že se nikdy nezatoulá naschvál...

Jméno vlka: Eren
Počet příspěvků: leden - 8
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: / (do budoucna ochránce či hraničář)
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Eren se po dlouhé nepřítomnosti vrátil na ostrovy, kde se šťastně shledal s Joseline. Samozřejmě se hned vypravil zpět domů, kde ho čekalo další příjemné překvapení - narazili v lese i na ztracenou Elvean.

Stěží věřil svým vlastním očím a svému štěstí. Skutečně to byla Elvean, bez nejmenšího smítka pochybností. Poklusem se k ní blížil, zatímco Josie už byla u sestry a div ji neporazila na zem. Zvesela švitořila, lísala se k ní a Eren se jen usmíval, když k nim konečně dorazil a zastavil jen kousek opodál. "Kdepak, to jen ty se ženeš jako splašená. Jak bych ti mohl stačit?" zasmál se krátce a otočil svůj zrak k Elvean. Když viděl své dvě sestry takhle vedle sebe, uvědomění, jak všichni vyrostli, jak jsou všichni dospělí, ho zasáhlo snad silněji, než kdy předtím. Kam se všechen ten čas jen vytratil? Ach...
Raději přistoupil k Elvean a čenichem se krátce otřel o její tvář, když se Josie na moment vzdálila. "Tak rád tě vidím. Josie říkala, že jsi ztracená... Mám radost, že ses zase našla," usmál se a oháňka se mu nadšeně houpala ze strany na stranu. Bouřlivé projevy nadšení obstrala Joseline. Erenovi srdce téměř překypovalo radostí, avšak netryskala z něj tak divoce. Přesto z jeho úsměvu a z celé jeho bytosti vyzařovalo, jak je šťastný, že se dovedl vrátit... Jak je šťastný, že je doma a ony jsou tu též.

Joseline na něj celkem dlouho hleděla se zvláštním výrazem ve tváři, až se z toho Eren cítil krapet nesvůj. Nenápadně kradmými pohledy přejel svůj kožich, jestli na sobě náhodou nemá něco podivného, avšak nic neviděl. Ten moment však rychle přešel, sestra ho povzbudivě postrčila a on se rozhodl, že to nakonec snad ani nic nebylo. "Jsem si jistý," střihl ušima a krátce se zasmál, když mínila, jak bude mít smečky brzy dost. "Doufám, že to ještě nějaký čas potrvá!" Prozatím se vůbec musel srovnat s faktem, že je skutečně zpátky doma.
Ovšem sotva se stačil trošku rozkoukat, další překvapení čekala hned za dalším stromem. Ani jemu neunikl ten nenápadný závan povědomého pachu. Elvean? Opravdu? Josie přeci říkala, že je ztracená... Ani neodpověděl, jen poklusem následoval sestru. Rezavý kožich, který se vynořil mezi stromy, se vskutku zaměnit nedal. Byla to ona. Živá a zdravá přímo před jejich očima. "Elvean!" zvolal Eren už z dálky, i když odhadoval, že první, kdo se po sestře vrhne, bude spíš Josie. Nechával ji ostatně běžet napřed... Jí to objímání šlo beztak lépe. Ale i na jeho tváři hrál úsměv a oháňka se mu spokojeně houpala sem tam. Ztracená sestra nebyla až tak ztracená, jak mysleli. Co víc si mohli přát?

"Mám dojem, že byste si rozuměly," usoudil s mírným pousmáním. Jenže u takových divoký duší jeden nikdy neví, kam je osud zavane. Aithné se mohla stejně dobře vydat na ostrovy jako někam úplně jinam.
Když vkročili pod stromy lesa, pár chvil kráčeli bok po boku mlčky. Eren neuměl přesně pojmenovat všechny pocity, které se ho ve zvláštní směsici zmocnily. Na emocionální výlevy si příliš nepotrpěl, ale bylo by hloupé snažit se tvrdit, že s ním návrat domů nikterak nepohnul. Tak znovu - nádech, výdech... Ano, byl nervózní, z důvodů, které nedokázal uchopit, což bylo frustrující. Přesto Josie dovedl věnovat mírný úsměv. "Dobře. Jen je to... Je zvláštní tu stát po takové době." Cítil, že když zde stál posledně, byl úplně jiným vlkem, než dnes.

//Furijské hory

Pousmál se. Musel přiznat, že se mu ulevilo, když se od Joseline dočkal takového vřelého uvítání. Měl z toho určité obavy. Začínal ale věřit, že to bude v pořádku. "Vůbec bych se nedivil, kdybys měla pravdu," potřásl hlavou - ne, že by už nikdy nechtěl vystrčit čenich ze smečkového území, ale měl takový dojem, že z předlouhých toulek už byl vyléčený.
"Ano, tak nějak," odsouhlasil. Ale ač si zvykl na život ve stínu stromových velikánů, snad si ho i svým způsobem zamiloval, stejně se těšil, až ho obklopí známé stromy jejich lesa. Hlavní magií, která ho nyní zajímala, bylo kouzlo domova.
Josi v těch portálech cítila nějakou zradu. Eren měl dost času nad tím přemýšlet a pomalu zavrtěl hlavou. "Nevěřím, že šlo o něco takového. Byli to moc milí vlci - akorát si k životu vybrali poněkud nestabilní místo. Nejspíš tam byly tenké hranice mezi světy či něco podobného." Ne, že by to všechno byly myšlenky z jeho hlavy. Teorie o důvodu výskytu portálů pocházela od Aithné. Té vlčice, která nepřišla s ním. "Možná líbilo, ale nemyslím, že by se zdržela dlouho," povzdechl si Eren lehce. Nebylo snadné nechat za sebou všechny přátele z druhé strany, třebaže se těšil na setkání s rodinou. I na nich mu záleželo. "Jmenuje se Aithné a z toho, co mi vyprávěla, je opravdu velká cestovatelka. Nebude o moc starší, než mi, ale stačila už toho zažít spousty. Kdoví? Třeba taky jednou ostrovy navštíví. Přinejmenším ji zajímaly." Jenže měl vždycky problém odhadnout, co Aithné střelí v hlavě příští minutu, natožpak kam ji osud zavede v budoucnosti.
To už se území smečky skutečně přibližovalo. Cítil nervózní pnutí v hrudi a přiměl se zhluboka nadechnout a vydechnout. Nebylo proč se bát. Vracel se přece domů. I tak ale... "Jsem rád, že alespoň někdo má plán, co podniknu dál," zasmál se. Jeho plány prozatím končily návratem domů, co dělat potom, to si ještě rozmyslet nestačil. Ale trénink magie tam jistě svou roli hrál. Chtěl se naučit ji zkrotit.
Brzy mu kolem čenichu zavířily pachy mnoha vlků. Známé i neznámé. Celková vůně smečky však byla důvěrně známá a div, že se mu nezatočila hlava, když se mu otřela o čenich. Opravdu to dokázal. "Tak jsme tu. Domov," hlesl tiše, zastavil a rozhlížel se kolem sebe. Domov... Jak bylo krásné být zpět.

//Němé údolí

Třeba. Mohlo to tak být. Třeba i bude. Ale Eren si popravdě nedělal velké naděje. Jaké mohly být šance, že se zase všichni sejdou? Obzvlášť, když se dalo jen těžko odhadovat, kam jeho sourozence cesty zavály? "Nezní to moc pravděpodobně," pronesl zadumaně a až po pár momentech si uvědomil, že to nejspíš nevyznělo zrovna nejlíp. "Ale... bylo by to hezké, samozřejmě," pokusil se to rychle uhladit, nicméně měl dojem, že lepší bude, když to prostě nechá tak. Snad Josie chápala, že se jí nesnažil bořit její sny?
Byl si čím dál jistější, že s tou tetičkou to asi nebude jen tak. Navíc ani nebyla v jejich smečce. Pokýval hlavou, že rozumí a pak si lehce povzdechl, až mu od úst vystoupal obláček stříbrné páry: "Josie, to ti slíbím moc rád. Nacestoval jsem se v poslední době až až." Už si skoro ani nepamatoval, proč ho to jako mladšího pořád tak táhlo kamsi pryč. Že by snad na cestách dospěl? Leccos tomu nasvědčovalo. "Ach tak?" Takže táta se svou sestrou nevycházel nejlépe. Docela ho zajímalo, co se vlastně událo, ale nechtěl to z Josie páčit. Aspoň ne teď.
A potom... potom se doopravdy rozpovídal. Napadlo ho, jestli je tohle jen poprvé z mnoha příležitostí, kdy bude celý ten příběh muset vyprávět, ale Josie samozřejmě nemohl dát jen nějakou verzi splácnutou do pár vět. "Jaký že to strom?" podivil se. Pokud věděl, pak ořešák už sám o sobě strom byl. Nebo ne? "Aha! Inu, možná je to něco podobného. Tyhle stromy byly taky dosti vážené, ale bylo jich tam až moc na to, aby všechny byly posvátné. Celý les," střihl ušima.
"Až tak moc se nedivili. Konec konců jsem nebyl první, kdo jim tam začal blábolit o kouzlech a jiných světech, i když nevím, jak moc tomu doopravdy věřili. Ale vypadl jsem z magického portálu, to tomu muselo trochu dopomoci," soudil. "Kouzla jsem tam ale používat nezkoušel. Vlastně jsem se to nikdy moc nenaučil ani tady," přiznal. Jen další oblast, ve které bylo třeba se zlepšovat...
"Každopádně to vypadalo, že tam zůstanu napořád. Jejich portál podle všeho vlky jen vyhazoval, nebral si je zpátky. Snažil jsem se o tom zjišťovat víc, ale bylo to těžké. Až jsem se konečně doslechl o vlčici, která také přicestovala odjinud. To ona mi nakonec pomohla najít portál, který mne odnesl zpátky sem." Potřásl hlavou, pořád ještě měl problém zpracovat, že se to skutečně povedlo. "Pak jsem na pláži potkal tebe a teď jsme tu," zakončil a s mírným úsměvem zahoupal oháňkou. Začínali se blížit k domovu. Navzdory všemu pocítil Eren jistý dotek nervozity. Bylo nemožné se po té době vrátit a tvářit se, jako že nic.

//Daén

//Irisin ráj přes Severní hory

Přečkat potopy v horách, to vskutku znělo velmi rozumně. V oné větě bylo cosi jiného, co ho upoutalo - byl by si toho jistě povšimnul i bez Josiina významného pohledu, kterým onu informaci ještě podtrhla. "Léčitelka? No páni," máchl ocasem s mírným dotekem úsměvu na tlamě. "To je významná pozice." Chtěl sestře pogratulovat, jenže ta rázem málem vzala tlapy na ramena. "Jen klid," pokoušel se ji umírnit, "všechno bude určitě v pořádku a můžeme už klidně vyrazit," jen by nerad, aby Joseline běžela napřed jako vítr a nechala ho tu samotného. Ne, že by netrefil domů, ale opouštět sestru, sotva ji našel, to nebyla lákavá myšlenka.
Z jejich vrhu tedy byla ztracená Elvean, ale i jejich starší sourozenci se toulali. To nicméně nebylo ničím příliš novým. "Oni měli vždy poněkud toulavé tlapy, že," pronesl ani ne příliš jako otázku. Své starší sourozence si vybavoval jen tak tak. Mrzelo ho to, ale nebylo to ničím překvapivým - narozdíl od dalšího kousku informací, který mu Josie odhalila. Překvapeně zamrkal. "Tátova sestra? Tetička?" Propána, co ještě všechno stačil zmeškat? Nedovedl ale odhadnout, jestli by měl projevovat nadšení či se spíš obávat, protože Josie se z tety Vex příliš odvařená nezdála. "Inu, to jsem na ni zvědav," zvolil nakonec přístup, který mu stejně byl nejbližší, obezřetný zájem.
Samozřejmě chtěla slyšet všechno o tom, co zažil. Musel se zasmát, jak tak do něj strkala a hleděla na něj jako na učiněný zázrak. U srdce ho šimralo, byl tak rád, že je zpět. "Dobře, dobře. Dostal jsem se na to místo skrze portál, který se otevřel v džungli. Neměl jsem důvod si myslet, že to bude jiné, než portál na louce, prostá zkratka na jinou část ostrovů... Ovšem bylo to hodně jiné. Vypadl jsem z něj na tom cizím místě. Jen jsem koukal kolem sebe a všude byly ohromné, nádherné stromy, jaké snad ani na ostrovech nemáme. Jmenují se sekvoje. Podle toho, co mi později řekli tamní vlci, jsem nebyl první a nejspíš ani poslední návštěvník, který se octl přesně na tom samém místě, pod nejvyšší sekvojí. Jako by se tam ti cestovatelé sbírali," potřásl hlavou. Pořád si pamatoval ty první zmatené dny, kdy tomu nemohl uvěřit, prostě nemohl.
"To ale byla jediná věc, která tam měla co dočinění s magií. Jinak tam všechno bylo úplně obyčejné, vlci, co se tam narodili, ani magii nikdy nepoznali. Portály, které se občas otevíraly, pro ně byly záhadné a raději se od nich drželi dál." Odmlčel se, aby dal šanci Josie to trochu zpracovat a něco dodat - a taky aby si trochu odpočinul, protože popravdě tohle bylo nejvíc mluvení, co zvládl za hodně dlouhou dobu.

//Furijské hory

Nakonec se mu podařilo láskyplnný útok ze strany Josie ustát, ale bylo to jen tak tak. Už si myslel, že se bude znovu válet. Teď by se na ni ale ani nedokázal zlobit. "To bychom měli. Určitě se toho hodně změnilo," pronesl zamyšleně a vzápětí pozorně našpicoval uši. "Potopy? To zní zle," nakrčil lehce čelo. Zdálo se, že přišel pozdě, než aby mohl pomoci. "Škoda, že jsem nemohl podat pomocnou tlapu. Snad to smečka přečkala v pořádku," zadoufal, neb se Josie nejspíš nemohl zeptat - tvrdila, že už nějakou dobu doma také nebyla. Budou se muset přesvědčit na vlastní oči.
Bylo vidět, že sestru zaskočil. Přikývl. "Také jsem si to tak myslel. A když jsem se octl pryč, chvíli jsem myslel, že se zase nebudu moci vrátit domů. Naštěstí se ukázalo, že to není pravda," zahoupal zvolna ocasem ze strany na stranu.
"Elvean jsem bohužel nepotkal," zavrtěl hlavou, docela ho znepokojovalo, co mu Josie povídala. Nebylo jistě ničím zvláštním, aby se jedno či dvě vlčata vydala svou vlastní cestou, aniž by o nich někdo věděl, ale vyznívalo to, že nějaký čas se zkrátka rozprchla valná většina jejich rodiny. "To je zvláštní. Nečekal bych, že se naše rodina takhle rozbije... To muselo být těžké," povzdechl si - měl tu být, měl tu být pro ně. "Ostatní se ale už našli? Až na Elvean?" ujišťoval se, že už nikdo další nechybí. Kde mohl být konec jeho druhé sestře? Snad ji také osud zavál do nějakých netušených koutů a brzy se objeví.
"A co jsem všechno zažil... Víš, ono to na tom místě, kde jsem se octl, bylo vlastně docela obyčejné," začal zamyšleně. "Můžu ti o tom cestou povědět," usoudil, že bude nejlepší už co nejdřív vyrazit. Zprávy o povodních a poztrácené rodině ho znepokojily. Otřepal se znovu od hlavy až po špičku oháňky ve snaze zbavit se písku a vykročil pomalu kupředu přes pláž. "Schválně, jestli si ještě pamatuju, kudy se jde domů," věnoval Josie letmý úsměv. Kdyby je vedl někam do křovin, určitě by ho opravila, že ano?

//Němé údolí přes Severní hory

Sestra vypadala podobně překvapeně, jak se on cítil. Udržel sice tlamu zavřenou, ale možná spíš jen šťastnou náhodou, než že by měl nad sebou v tu chvíli takovou kontrolu. Chvíli tam stáli naproti sobě (poté, co si ujasnili, že svá jména si pamatují, no, to bylo alespoň něco, že ano?) a jen na sebe hleděli, avšak byla to Joseline, kdo onu paralýzu přerušil.
"Napověděl bych ti, ale sám to nevím," objevil se úsměv i na jeho vlastní tváři a ve chvilce už byli opět u sebe. Spolu. Josie se po něm vrhla s opravdovým nadšením, ňuchala ho a drkala do něj, div, že ho nepovalila na zem. Eren svou radost neprojevoval tak bouřlivě, ale nechal se od sestry patřičně přivítat bez protestů. Oháňka se mu zvesela houpala sem a tam a sám se tváři otřel o Josiin krk. "Taky tě moc rád vidím. Ani nevíš, jak se mi po vás všech stýskalo," usmál se, bylo to už kolik měsíců, co zmizel z ostrovů a ještě delší dobu, kdy naposledy pořádně viděl svou rodinu.
Povzdechl si, když slyšel, jak se o něj otec strachoval. Mnohokrát přemýšlel, co si asi rodina myslela. Že je opustil? Ztratil se? Že někde leží mrtvý? "Vážně jsem se zatoulal. O mnoho dál, než kdy předtím, mimo samotné ostrovy. Byla to vlastně nehoda, ale nemusela se vůbec stát... Mrzí mě, že jsem vám způsobil starosti svou nerozvážností. Ale nikdy jsem se nepřestal snažit vrátit se k vám, domů," řekl zvolna a ke konci se na sestru opět usmál. Mohl to napravit. Teď, když už se dovedl vrátit domů, tu byla opět naděje.

//z dobrodružství kdoví kde...

Rozplácl se do vlhkého písku. Obyčejně by to v něm určitě vyvolalo rozmrzelé pocity a ani dnes z toho vskutku nebyl nijak nadšený (vždyť se mu do kožíšku nalepilo tolik toho nepořádku!), ale bylo zde mnoho polehčujících okolností. Šum moře, vzdálený křik pávů, snad i jakýsi povědomý pach ve vzduchu... Všechno mu to prozrazovalo jediné. Byl doma. Ne možná doma doma, ale tohle nepochybně byly ostrovy. A už i to bylo po několika měsících, kdy se potuloval ve zcela jiných krajích, výhrou. Měl se snad zle? Vůbec ne. Ale pořád si přál vrátit se domů. Sem skutečně patřil. Snad nikdy si to neuvědomoval jasněji, než když se jednoho dne zničehonic octl zcela odtržený od všech, které znal. Ale teď je bude moci znovu najít.
Posbíral se zvolna ze země, otřepal se z nejhoršího písku a už se chystal, že si z kožichu pořádně vyklepe i ten zbytek, včetně jakési chaluhy, co se na něj namotala - takhle se doma ukázat nemohl, vypadal jako nějaký tuleň, co ho vyvrhlo moře - když tu jeho pohled zavadil o postavu dále na pláži a on se zarazil. Stála tam celou dobu? A byla to skutečně...? "Josie?" zavolal na sestru, popoběhl několik kroků a opět se zarazil. Jeho zmizení vskutku nebylo něčím, co by se slušelo a patřilo. Možná mu to bude vyčítat. Možná by se k ní neměl nerozvážně vrhat. Srdce mu bilo radostí, že první tvář, kterou spatřil zpět na ostrovech byla tak známá, tak milá jeho duši, ale jeho hlava srdci rychle připomněla, že byli dlouho pryč a možná... možná jsou teď věci jinak, než jak je nechal.

Eren
Prosím o úpravu %. Děkuji moc!

Síla 4 % /85 % (+ o 5% jsem si dnes napsala u kola štěstí)
Vytrvalost 3 %/80 %
Rychlost 3 %/65 %
Obratnost 3 %/50 %
Schopnost lovu 2 %/70 %

Silný vlk - Eren vyrůstal s několika sourozenci a často se mu dařilo mezi nimi vynikat. Byl od malička hodně soutěživý a snažil se být tím nejlepším.

<<< Tajné ostrovy (přes Les u Mostu)

"On se tady někdy někdo objevil ze světa mimo ostrovy?" zastřihal jsem ušima. Tímhle teda Ricca zaujala mou pozornost. To mě ani nenapadlo. Já jsem se tady narodil a ostrovy jsou všechno, co znám. Zamyslel jsem se. "Tak to bych chtěl někoho takového potkat!" zavolal jsem zvesela, "a ty někoho zvenčí znáš?" zvědavě jsem se ještě doptal.
V tom nás vyrušilo počasí, které opravdu vypadalo nehezky... jak řekla Ricca. "Máš pravdu, měli bychom si najít úkryt." Dál jsem už jen přikyvoval. "Chápu tě. Sice máme opačný problém, ale vlastně dost podobný. Taky jsem moc rád, že jsme se potkali," usmál jsem se na ni. Souhlasil jsem se vším, co říkala.
Najednou se spustil liják a nebylo to nic příjemného. Moc jsem se neorientoval, a tak jsem věřil intuici Riccy a utíkal jsem za ní do jakési stavby, kterou nazývala Svatyní.

>>> Svatyně

Cítil jsem se tak zvláštně. Pochopil jsem, že Ricca není už jen obyčejná kamarádka. Je mezi námi speciální pouto, které jen tak něco nerozdělí. Tedy doufal jsem, že tohle kamarádství vydrží už dlouho. Opět jsem se zazubil po naší konverzaci. Trošku jsem se i zapotil, protože jsem neměl ve zvyku si takhle povídat o pocitech. Všechno je jednou poprvé. Pomyslel jsem si.
"To možná nikdy ani nezjistíme," zamyslel jsem se nahlas při úvaze nad velikostí ostrovů a samotného světa. "Nápodobně! A víš co? Jdeme! Ještě nás toho spoustu čeká," zaradoval jsem se s povyskočením kupředu. "No... a jak se ti tady vlastně líbí? Ve smečce jsi moc nebyla... já tam byl až MOC. Takže jsem rád, že mám možnost se s někým takhle porozhlédnout," začal jsem nové téma, "a musím říct, že žasnu nad tím, jak jsou ostrovy zajímavé a rozmanité..."

>>> Mlžná džungle (přes Les)