Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostříž

"Ano," potrvdil prostým pokývnutím, nebylo více, co by k tomu mohl dodat. Solari jeho úvahu vystihla přesně. Neměl však velké obavy, že by se snad se zbytkem své rodiny dříve či později nesetkal. Věděl, že tu jsou a že jsou v pořádku. To mu stačilo. "Přesně tak. Potkáme se tam."
Vyrazili do hor. Eren okrajově stále přemýšlel o Ricce a o tom, co by jí asi řekl, kdyby ji teď potkal. Jak by se vůbec cítil? Neoddával se však plně té myšlence. Přemýšlet tímto směrem bylo zbytečné. Dopředu nemohl vědět, co se stane. Neznal ani Ricčinu mysl. Hodně se toho změnilo, zatímco byl pryč.
Jakmile se terén začal zhoršovat, soustředil se hlavně na cestu a nadcházející lov. Nechtěl šplhat nijak vysoko do hor. "Nejsi tedy moc zkušenou lovkyní?" zeptal se, z jejích slov to tak vyznívalo. "Já zase nemám moc velkou praxi s lovem v náročnějším terénu." Mohlo by se jim to vymstít. Měli by jít hledat jinam? Před nimi se však rozprostíral malý palouček. Linul se odtamtud pach svišťů, které ovšem Eren po čichu identifikovat nedovedl. Zavětřil. "Cítíš to? Nějací... hlodavci." Nechtěl otevřeně přiznat, že tohle zvíře nepoznává. Jestli to měla být jen nějaká horská myš, snad by to ani nestálo za námahu, ale Eren zahlédl, jak se jeden mihnul mezi kameny a zase takový mrňous to nebyl. "Zkusme to, možná nebudou tak rychlí, jako běláci."

//Ostříží zrak

"Samozřejmě, že ano," kývl hlavou, netvrdil přece, že by už nikdy neměl zbytek své rodiny potkat. "Jsou nicméně dost velké na to, aby se na nich vlci mohli pohodlně míjet," dodal ještě svůj vlastní názor na celou věc. Ale věděl, že tu všichni někde jsou. Teď, když byl bezpečně zpátky doma, se cítil o poznání klidnější. Hodně naléhavosti z jeho života zmizelo. Nyní už mohl všechno brát volněji.
Myšlenky na Riccu jeho mysl zvláštně zaměstnávaly. Byly... komplikované. Stejně tak jeho pocity, které celou věc obklopovaly. V řešení věcí, které byly uvnitř duše a zcela nehmatatelné, příliš dobrý nebyl. Oddechl si, když se Solari dále nevyptávala - netušil, co všechno mu Ricca řekla, ale každopádně by raději nejprve mluvil s ní, než by se v tom začal rýpat před někým jiným.
"Snad i s tím by se dalo něco dělat," usoudil Eren, zatímco už je pomalu vedl kdoví kam. Sám příliš hlad neměl, ale přece by nenechal dámu s kručícím žaludkem. Směr, který jim zvolil, je vedl do hor, kde to bude s jídlem možná trošku složitější. Zavětřil. "Možná bychom mohli narazit alespoň na běláky či něco podobného," zadoufal.

Přece jen se ukázalo, že Solari zná alespoň jednu z jeho sester. Josie. Proč by také ne? Byla z nich nejspíš jediná, kdo ve smečce vydržel celou dobu. "Ano, krátce potom jsem ji potkal zase já - alespoň předpokládám, že to bylo krátce," zavzpomínal, stopy potop byly tehdy ještě místy zřetelné. "Stejně jako Elvean, ale už se mi je podařilo opět ztratit." Potřásl hlavou, částečně i pobaveně, asi bylo jejich rodině souzeno být stále kdesi rozutíkaní.
Trápilo ho, že se ještě nesetkal s rodiči, ale ani Solari nevěděla, kde by mohli být. "Jsem si jistý, že se brzy objeví. Ale porozhlédnout kolem bychom se mohli," nadhodil, nemuseli by tu jen tak postávat na jednom místě, i když se nechtěl toulat daleko od lesa. Toho měl prozatím až až.
Když se zeptal na Riccu, Solari se odmlčela. Studoval její tvář pohledem s uvnitř narůstajícím neklidem, ale vlčice nepohnula ani brvou. Nedokázal odhadnout, co se jí honí za rudýma očima. Až nakonec promluvila. Eren si pomalu vydechl, když slyšel, že je v pořádku. "To rád slyším," pronesl upřímně. Možná pochyboval o svých pocitech vůči puntíkaté vlčici - bylo to už dlouho a tehdy byly sotva víc než vlčata - ale to neznamenalo, že mu je lhostejná. "I já ji," řekl, ale dále to nerozváděl. Rád by ji viděl, ano, ale měl jisté obavy. Nevadilo by mu, kdyby se to setkání poněkud... odložilo. I když tušil, že je to zbabělé a měl by se postavit realitě čelem.
"Projdeme se?" navrhl, stát jen tak na louce už ho trochu omrzelo. Chtěl se podívat, co se kolem změnilo, co zůstalo stejné, co třeba nikdy nestačil poznat. Počkal na Solari a pozvolna vykročil.

//Severní hory

"Doufám v to," pronesl Eren, dobře si vědom skutečnosti, že nikdo nikdy neví, kolik času mu ještě na světě zbývá. Neviděl v tom nic depresivního, byla to zkrátka realita.
Solari také neměla žádné zvláštní plány, tudíž mohli v klidu prozkoumávat blízké okolí. Prozatím se však nikam nevypravili, jen si povídali - a ani to mu nijak nevadilo. "Jmenují se Joseline a Elvean," sdělil Solari, ačkoliv si příliš nesliboval, že by jí ta jména pomohla se rozvzpomenout. Pokud někoho neznala, těžko si mohla vzpomenout. Někde se možná toulali i jeho bratři a starší sestra, ovšem s těmi se zatím nepotkal a přišlo mu zbytečné vyjmenovávat vlčici celý svůj rodokmen.
Přesto právě tím směrem zamířila její další otázka. Vážně přikývl. "Jsem její a Vinův syn." Ucítil, jak se uvnitř něj cosi sevřelo. Přál by si rodiče zase vidět, ale aspoň sám sobě dovedl přiznat, že má z toho obavy. "Nepředpokládám, že jsi v poslední době někoho z nich viděla?" Netušil, kde mohli být. Ale kdyby se něco přihodilo... Josie by mu pověděla, že ano?
Solari pak ve stručnosti pronesla, jak se to má s její rodinou. A jakmile padlo to jméno, Eren sebou viditelně trhnul. Tak tady bylo něco, co dovedlo narušit jeho klidnou fasádu. "Ricca je tvoje sestra?" vyhrkl nezvykle horlivě, uvědomil si to, odkašlal si a co nejrychleji se snažil zase uklidnit. "Totiž. Znali jsme se. Předtím, než jsem... odešel." Jenže jak se ohledně Riccy cítil teď, to snad nevěděl ani on sám.

I vlčice se zřejmě navrátila ke smečce po delší době, což nás tedy jistým způsobem spojovalo. Přiznala mu, že se z toho cítí trochu nesvá... A Erenovi se v tu chvíli vlastně dost ulevilo. Sám se tu totiž pořád cítil poněkud nepatřičně. "Určitě ano. Jen to bude chtít čas," řekl a střihl ušima. "Sám se ještě rozkoukávám a snažím se zvyknout si, že jsem opravdu zpátky."
Kdepak, neznali se, byl si tím dost jistý. Nanejvýš ji mohl někde letmo zahlédnout, ale ani když mu sdělila své jméno, nevyvolalo žádné vzpomínky. "Těší mě, Solari," zavlnil ocasem a v koutcích tlamy mu pohrál mírný úsměv. Vlčice před ním působila sebejistě a elegantně, což mu imponovalo. Co se týkalo Erena, vyzařoval z něj klid a vnitřní myšlenkové pochody na povrch jako obvykle nepronikly.
Zavrtěl mírně hlavou. "Nic konkrétního, řekl bych. Chtěl jsem si trochu připomenout okolí a porozhlédnout se, jestli nenarazím na některou ze svých sester. Ale kdoví, kam se rozprchly," povzdechl si lehce.

Doufal, že vlčici příliš nezaskočil nebo v něčem nevyrušil, když ji tu takhle nečekaně "přepadl". Ale zaskočeně moc nevypadala, jen si možná jeho otázku špatně vyložila. "Vůbec ne. Tak jsem to nemyslel," broukl.
"Všiml jsem si právě, že z vás cítím pach smečky. Já sám se navrátil po dlouhé době a prozatím jsem neměl to štěstí se setkat s dalšími členy, vyjma svých sester," zkusil jí lépe objasnit, co ho vlastně přimělo k tomu za ní namířit. "Pokouším se, řekněme," krátce se zamyšleně odmlčel, zatímco pátral v hlavě po správném slovním obratu, "znovu zapustit kořeny. Potkat staré známé, vidět, co se změnilo. Avšak myslím, že my dva se neznali ani předtím, viďte?" Zkoumavě ji přejel pohledem, ale zkrátka si ji nevybavoval. Doufal, že se nemýlí. To by bylo značně ponižující. "Jmenuji se Eren," představil se tedy po další odmlce a slušně krátce sklonil před vlčicí hlavu.

//Les Alf

Pomalu se propracoval až k okraji lesa, úplně se mu přitom podařilo minout staršího bratra. Kdyby jen věděl! Ale štěstí, které ho svedlo dohromady se sestrami, mu v tomto případě nepřálo a tak Eren jen prošel hvozdem na otevřenou pláň. Jaro už bylo v plném proudu, všechno se zelenalo, ptáci vřískali a nad hlavou se mu klenulo modré nebe. V čenichu ho slabě zašimral pach. "Josie?" zamumlal, avšak sestry hnědý kožíšek nebyl v dohledu.
Pomalu vykročil na travnatou planinu, ale nedošel daleko, než spatřil tmavou postavičku šourající se mu v ústrety. Zavětřil a lehce nakrčil čelo. Cosi v pachu vlčice bylo vzdáleně, nejasně povědomé, ale neměl dojem, že by ji samotnou někdy potkal. Pokud ano, nepamatoval si - ani když k ní došel blíž, nebyly mu její tvář či kožich povědomé. Jen čenich mu napovídal. A taky skutečnost, že si to zjevně směřovala k jejich lesu. "Dobrý den," pozdravil ji zdvořile, když se přiblížili na doslech. Rozhodl se, že se jí zkrátka zeptá. "Směřujete do Daénské smečky, jestli se mohu ptát?"

//Úkryt Daénu

I na území panoval klid. Kam se všichni poděli? A kam se zatoulaly sestry? Byl moc rád, že je opět našel. U srdce ho hřálo radostí, když na to jen pomyslel. Nedovedl se však zbavit takového ne zcela dobrého pocitu, jakoby mezi nimi leželo cosi hořkého, co zůstalo nepojmenované. Empatičtější vlk by na to možná přišel, ale Eren na to dokázal tlapkou ukázat. Věděl jen, že mu to hlodá v hlavě. Sám se cítil provinile. Věděl, že má vůči smečce i rodině jistý dluh. Toužil po tom nějak vynahradit dlouhé měsíce, kdy byl pryč.
Bloumal po území a nenacházel klidu, dokonce ani nenarazil na nikoho, s kým by mohl promluvit. Vrtalo mu hlavou, kde všichni jsou a jestli třeba něco nezmeškal. I kdyby ano, neměl to jak zjistit. Nakonec se tedy rozhodl připomenout si okolí a porozhlédnout se kolem. I to mohlo být užitečné. Krom toho byl zvědavý, jestli se tu něco změnilo, zatímco byl pryč. Prozatím všechno vypadalo skoro stejně, jak si pamatoval.

//Ostříží zrak

Eren spal dlouho a skutečně tvrdě. Ani si neuvědomil, jak moc potřeboval pořádný odpočinek, dokud se nestočil do klubka a neusnul. Odpočinout si zase jednou v bezpečném náručí domova bylo vskutku nesmírně příjemné.
Probral se osvěžený a plný nových sil. Zamžoural kolem sebe, ale nespatřil ani jednu ze sester, ba dokonce ani žádného jiného člena rodiny. V jeskyni panoval naprostý poklid a mír. Kam se asi všichni poděli? Eren nerad lenošil, když ostatní něco dělali. Vstal, protáhl si hřbet a otřepal se od špičky čenichu po ocas, aby se co nejvíc probral. Bylo na čase vstát a jít se věnovat nějaké činnosti, i když jaké, to ještě nevěděl. Snad by se mohl jít poohlédnout po něčem na zub. Třeba cestou narazí na Elvean, která už se na lov vypravila a zjistí, jak si vedla. Nebo možná narazí na Josie. Nebo se zkrátka něco naskytne.

//Les Alf přes území

//území

Náhlý odchod Elvean ho zarazil. Zastavil se s přední tlapou pozvednutou a ohlédl se přes rameno, ale její rezavý kožíšek už mizel mezi stromy. Mírně nakrčil čelo. Snad opravdu jen chtěla zkusit něco ulovit, ale to, jak rychle utekla, aniž by jim dala šanci cokoliv říct, mu bylo trošku podezřelé. Ale oni ji přece ničím neodehnali. Alespoň ničím, co by Eren dokázal odhalit. "Možná," opáčil váhavě na Josiina slova a zavrtěl hlavou. Elvean držet nemohli, měla svoji vlastní hlavu. On teď následoval sestru, která tu zůstala, do úkrytu.
Nechal se od Josie provést. Bylo to tak zvláštní, opět očima přejíždět po těch polozapomenutých zákoutích. Úkryt vypadal pořád skoro stejně... Jen se mu zdál podezřele menší. Lehce mu cukly koutky. To spíš já jsem větší. Nakonec skončil na kožešině v koutku, pomalu ani nevěděl jak. Oči se mu klížily. Nechal víčka klesnout a usnul. Ani si nevšiml, kdy Josie odešla.

Zdálo se, že Elvean je Josiinou funkcí poněkud zaskočena. Bylo to tak zvláštní? Josie uměla bystře a rychle uvažovat a vrhala se hned do akce. Měl dojem, že v době krize tohle byly vlastnosti, které se hodí. Ale netušil, co se honilo hlavou Elvean.
"Ano, portál. Vím o dvou, které jsou přímo zde na ostrovech a přemisťují vlky mezi dvěma místy, ale tenhle byl jiný." Sestra se tvářila lehce skepticky, což jí nezazlíval. Byl to poměrně neuvěřitelný příběh. On ho prožil a tak mu logicky musel i věřit, ale chápal, jak to zní. Přitažené za uši. "Především jsem hledal způsob, jak se dostat zase domů. Potkal jsem tam mnoho dobrých přátel, ale nemohl jsem tam zůstat. Je... to trochu delší příběh. Rád ti ho povím, ale nechtěl bych nutit Josie, aby to poslouchala podruhé," pousmál se lehce na tmavší ze sester. Z toho prvního vyprávění měl sám pořád tak trochu sucho v tlamě.
Snad se jim podařilo přesvědčit Josie o tom, že jí to neudělali naschvál, aby jí ublížili. Protože už se k tomu nevyjadřovala, pevně věřil, že ano a jakékoliv případné známky, že by tomu mohlo být jinak, mu zcela přelétly přes hlavu. "Vlastně bych si rád trochu odpočinul," přiznal, ale vykročil za Josie s menším zaváháním. Máma. Nervozita mu lehce sevřela žaludek. Čelit svým sourozencům byla jedna věc, obzvlášť, když ho přijali zpět mezi sebe s otevřenou náručí, ale nedovedlo to vymazat jeho provinilé pocity. Tak dlouho tu pro svou rodinu nebyl. Moc si přál znovu spatřit matčinu tvář, ovšem zároveň ho pronásledovaly obavy z toho, co mu asi řekne. Zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a vyrazil mlčky směrem k úkrytu. Nemělo smysl nad tím předem dumat.

//Úkryt

Takové šťastné shledání vskutku nečekal. Nemohlo to snad být lepší. Jeho duše byla tak spokojená, tak blažená, jako už dávno ne. Joseline Elvean div že neumazlila k smrti, ale když se dostatečně přivítali, nakonec vlastně jen tak stáli všichni společně u sebe, tři čtvrtiny toho čtyřlístku, který se před lety rozprchl do všechn stran.
"To jsme, a vážně doufám, že už to tak zůstane," odsouhlasil Josiina slova se zahoupáním dlouhé oháňky. Zdálo se mu, že sestra jen stěží zadržuje slzy - slzy radosti, doufal, ale jistý si tím nebyl. Trochu neklidně přešlápl a stočil pohled k Elvean. "Je to dost dlouhý příběh, vlastně," řekl a napadlo ho, že s tím vyprávěním měl počkat až domů. Nejspíš to bude muset celé přeříkat znovu Elvean. Jenže kdo mohl tušit, že tu na ni narazí? "Zatoulal jsem se do světa mimo ostrovy, nedopatřením jsem narazil na portál, který mne tam odnesl," podal jí prozatím alespoň zkrácenou verzi a stočil očka k Josie, která jim nyní naoko vyhrožovala, i když jí v očích stály slzy.
"Josie, nikdo z nás to určitě neudělal schválně," broukl měkce, ten lesk v jejích očích ho trochu děsil, bál se nějaké emoční exploze, kterou nedokáže zvládnout. Co by pak dělal? Poplácával ji po zádech a říkal jí "no, no"? A přece neslíbil, že se už nikdy nezatoulá, protože to nebyla věc, která by se slíbit dala. Mohl možná nanejvýš slíbit, že se nikdy nezatoulá naschvál...

Jméno vlka: Eren
Počet příspěvků: leden - 8
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: / (do budoucna ochránce či hraničář)
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Eren se po dlouhé nepřítomnosti vrátil na ostrovy, kde se šťastně shledal s Joseline. Samozřejmě se hned vypravil zpět domů, kde ho čekalo další příjemné překvapení - narazili v lese i na ztracenou Elvean.

Stěží věřil svým vlastním očím a svému štěstí. Skutečně to byla Elvean, bez nejmenšího smítka pochybností. Poklusem se k ní blížil, zatímco Josie už byla u sestry a div ji neporazila na zem. Zvesela švitořila, lísala se k ní a Eren se jen usmíval, když k nim konečně dorazil a zastavil jen kousek opodál. "Kdepak, to jen ty se ženeš jako splašená. Jak bych ti mohl stačit?" zasmál se krátce a otočil svůj zrak k Elvean. Když viděl své dvě sestry takhle vedle sebe, uvědomění, jak všichni vyrostli, jak jsou všichni dospělí, ho zasáhlo snad silněji, než kdy předtím. Kam se všechen ten čas jen vytratil? Ach...
Raději přistoupil k Elvean a čenichem se krátce otřel o její tvář, když se Josie na moment vzdálila. "Tak rád tě vidím. Josie říkala, že jsi ztracená... Mám radost, že ses zase našla," usmál se a oháňka se mu nadšeně houpala ze strany na stranu. Bouřlivé projevy nadšení obstrala Joseline. Erenovi srdce téměř překypovalo radostí, avšak netryskala z něj tak divoce. Přesto z jeho úsměvu a z celé jeho bytosti vyzařovalo, jak je šťastný, že se dovedl vrátit... Jak je šťastný, že je doma a ony jsou tu též.

Joseline na něj celkem dlouho hleděla se zvláštním výrazem ve tváři, až se z toho Eren cítil krapet nesvůj. Nenápadně kradmými pohledy přejel svůj kožich, jestli na sobě náhodou nemá něco podivného, avšak nic neviděl. Ten moment však rychle přešel, sestra ho povzbudivě postrčila a on se rozhodl, že to nakonec snad ani nic nebylo. "Jsem si jistý," střihl ušima a krátce se zasmál, když mínila, jak bude mít smečky brzy dost. "Doufám, že to ještě nějaký čas potrvá!" Prozatím se vůbec musel srovnat s faktem, že je skutečně zpátky doma.
Ovšem sotva se stačil trošku rozkoukat, další překvapení čekala hned za dalším stromem. Ani jemu neunikl ten nenápadný závan povědomého pachu. Elvean? Opravdu? Josie přeci říkala, že je ztracená... Ani neodpověděl, jen poklusem následoval sestru. Rezavý kožich, který se vynořil mezi stromy, se vskutku zaměnit nedal. Byla to ona. Živá a zdravá přímo před jejich očima. "Elvean!" zvolal Eren už z dálky, i když odhadoval, že první, kdo se po sestře vrhne, bude spíš Josie. Nechával ji ostatně běžet napřed... Jí to objímání šlo beztak lépe. Ale i na jeho tváři hrál úsměv a oháňka se mu spokojeně houpala sem tam. Ztracená sestra nebyla až tak ztracená, jak mysleli. Co víc si mohli přát?