Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mile jsem se na vlčici usmál. "No, tak alespoň se nebudeme nudit," podotknul jsem na to, že oba dva zrovna nejlepšími lovci nebudeme. Věřil jsem, že nějaké ty hlodavce ulovit určitě zvládneme. Musím si jen vzpomenout, co všechno nás učila Lissandra, když jsme byli malí. Bylo to přece jednoduché, ne? Navíc jsme dva, to bude úplně v pohodě! Utěšoval jsem se sám ve své hlavě. Navíc mě uklidňovalo, že byla Ricca takhle pozitivní. Já byl spíš realista, i když jsem to na sobě nedal vůbec znát. Nemůže si o mně přece myslet, že jsem nějaký slaboch! Syn alfy a tohle... co by si jen pomyslela!
"To zní dobře," přikývl jsem na nápad, že bychom šli na místo, kde se Ricca seznámila se svou magií. Taky jsem na to čekal. Na to, kdy se vlastně pořádně projeví - jestli vůbec. "Tak teda za tebou!" následoval jsem šedohnědou vlčici.

>>> Furijské hory

S úsměvem jsem Ricce odpověděl: “No… abych pravdu řekl, tak taky nejsem nějak extrémně dobrým lovcem. Umím jenom to, co nás máma jako vlčata učila. Popravdě jsem pořádně ani nevytáhl paty z úkrytu. Ale nějaké zklady snad mám! Uvidíme v praxi…” Bylo to tak. Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem znal vlastně jenom tenhle les a Daén. Už jsem za ten rok vyrostl a měl bych začít s průzkumem. Je tolik míst, na které bych se chtěl podívat! Tolik dobrodružství, které můžu zažít! Tohle všechno na mě určitě čeká! Chci být přeci jednou silný a… nepřemožitelný! Alespoň takhle to v mé hlavě znělo lákavě. “A víš co, nechám to na tobě. Určitě jsi toho prochodila víc, než já. Průzkumník zrovna nejsem,” zamyslel jsem se “ale co není, může být!” zasmál jsem se. Cítil jsem se najednou dobře. Myšlenka na lov mě povzbudila a Ricca… cítil jsem se s ní fajn. Byla klidná, hodná. Co víc si přát!

No to teda bylo! Asi jsem se ptát radši ani neměl, protože jsem dostal pořádně za uši. ALE CO! Delta... A hned, když to dořekl, byl pryč. Raději jsem se už nevyjadřoval, nechtěl jsem si ho znepřátelit. Ale zaraženě jsem se zamračil. Jak jsem to měl asi tak vědět... No nic. Přesunul jsem svou pozornost zpátky na Riccu. Ta dělala jako, že se nic nestalo. No, byl jsem rád. Nechtělo se mi tuhle situaci rozebírat. Cítil jsem, jako by ve mně něco hořelo. "Za... jo! Zalovit. To bych rád," usmál jsem se trošku rozpačitě na vlčici. Snažil jsem se dělat, že se nic neděje, ale byl jsem pěkně naštvaný. Úplně jsem si vzpomněl na Jo. Ta mě dokázala vytočit, když jsme byli malí! "Kam půjdeme?" zeptal jsem se nakonec. Byl jsem za tuhle příležitost rád. Alespoň lov potrénuju.

Hnědý vlk se toho nebál a mířil své otázky na Riccu. Proč ho tak zajímá, kdo je? Očekával jsem, jestli bude chtít představení i z mé strany, ale nestalo se tak. Takže jsem zatím nic neříkal. Možná je to velká věc a všichni vlastně vědí, kdo jsou Lissandřiny vlčata a jak vypadají? Pffff... a co. Nepředstavil se, tak se nepředstavím taky! Neznámý vlk se mi moc nepozdával. Byl takový vážný a... přísný? Nevěděl jsem, jak si to mám vysvětlit, ale z Riccy jsem měl mnohem lepší pocit. Jeho otázky byly však užitečné, protože jsem se alespoň dozvěděl něco více o Ricce. Dcera mrtvé delty? Zarazilo mě to. Nedokázal jsem si představit, že by někdy v životě čekal stejný osud mou rodinu. Brrrr! Zježily se mi chlupy na hřbetě.
Podíval jsem se hnědému vlkovi do očí. "A smím se zeptat já, s kým máme my tu čest?" zeptal jsem se okázale. Možná jsem to neměl dělat, ale nemohl jsem si pomoct. Holt jsem už takový. Čím déle jsem hnědého pozoroval, tím víc mě to zajímalo. Podle pachu jsem usuzoval, že se jedná o člena smečky. Neměl jsem to ještě ale zmapované a všechny vlky jsem neznal. Mám co dohánět. Proběhlo mi hlavou, když jsem se nad tím zamyslel.

Se zájmem jsem poslouchal vlčici. Bylo to vlastně příjemné zpestření, povídat si s někým jiným, než s mými sourozenci. Pousmál jsem se nad myšlenkou vztekající se Jo, se kterou jsme se rádi od malička škádlili. Šedohnědá vlčice se mi také představila. Hned jsem se cítil příjemněji. "Rád tě poznávám, Ricco," upřímně jsem se usmál. Byl jsem ze začátku ostražitý... přeci jen jsem ji vůbec neznal. Působila na mě ale taaaak mile. "Hmmm... Solfatara a Taylor. To mi něco říká. Už jsem tyhle jména slyšel!" zadíval jsem se do blba při přemýšlení. Asi od mámy? Od ségry? Je to možné...
Sotva jsem se v konverzaci rozehřál, no už tady byl nějaký další vlk. Mé tělo, které se už uvolňovalo, bylo opět zase napjaté a ztuhlé. Podíval jsem se na Riccu, která zareagovala úplně ukázkově. Rozhodl jsem se ji tedy následovat. "A já také zdravím," pozdravil jsem slušně a očekával, co bude dál. Nebyl jsem zrovna nejzkušenější řečník, a proto jsem to nechal na starších.

Musel jsem se dát trošku dohromady. Jsem přece synem alfy! Nemůžu dělat ostudu... Napřímeně jsem držel tělo, nahlas jsem vydechl a poslouchal jsem, co mi vlčice řekne. Zajímavá situace. Neví, jestli je členkou smečky? "Jo takhle. To jsi v zajímavé situaci. A pardon, že jsem se vlastně ani nepředstavil. Jmenuji se Eren a jsem synem Lissandry, alfy Daénské smečky." Bylo zvláštní to říkat. Ricca byla první vlčicí, se kterou jsem se seznámil mimo náš rodinný okruh. "A abych pravdu řekl, tak jsem mámu, tedy... alfu... dlouho neviděl. Nevím, kde by tak mohla být," smutně jsem se zadíval do země, "naposledy jsem byl se svou sestrou Joseline." Poté jsem se dlouze zapřemýšlel. "A toho Nica bohužel neznám. Vlastně ostatní členy smečky, kromě své rodiny, taky moc neznám. Jen z vidění," rozhodl jsem se vlčici vysvětlit svou situaci.

V klidu jsem si užíval doušky vody, když v tom na mě někdo promluvil. Úplně jsem se vylekal, až mi zaskočilo! "Eh.. ah... ehmg... ahoj," odpověděl jsem na pozdrav se zakašláním. Sakriš, tak tady přeci jen nejsem sám. Měl bych být víc ostražitý. Prohlédl jsem si vlčici od konce ocásku až ke špičkám uší. Zajímavá vlčice. Nevypadá však nepřátelsky. No... mám štěstí. Mohlo to dopadnout hůř. Co kdyby na území přišel nějaký nepřítel?? Napadlo mě. Přemýšlel jsem nad tím, kdo je vlčice zač a co tady dělá. Dalo se to zjistit jediným způsobem. Ty jsi členkou Daénské smečky? Ještě jsem tě tady neviděl..." ušklíbl jsem se a stále jsem neznámou zkoumal. Ani mi nedocházelo, že jsem se nepředstavil. Chtěl jsem odpovědi! Hned!

<<< Daénská smečka

Pomalu jsem si vykračoval kupředu. Cítil jsem stopu sestřičky. Joseline... byla tady. Ale co tady pohledávala sama? Nebo sama nebyla? A kde jsou ostatní? Povídal jsem si ve své hlavě sám se sebou. Potichu jsem zakňučel. Bylo mi smutno. Takhle sám jsem se ještě necítil. Co teď mám jako dělat? A co máma?... zamkračil jsem se při té představě. Připadal jsem si, jako bych snad zaspal celý rok. Jako kdyby všichni zázračně zmizeli z povrchu zemského. Sešel jsem k jezeru, abych se napil. Měl jsem už takovou žízeň! Začal jsem tu vodu hltat, jako nějaký nevychovanec. Ale nikdo tady nebyl, že jo? Takže to bylo vlastně jedno.

Ani jsem se nenadál, a byla tady zima. Nastalo spoustu změn. Přišel nový rok. Cítil jsem se jinak. Byl jsem větši a silnější! Mí sourozenci jakbysmet. Ale jinak... vlastně se toho poslední dobou moc nedělo. Všichni byli hrozně zaneprázdnění, bylo pořád co dělat. Bohužel mě k moc věcem nepouštěli. Jsi ještě malý - říkali. Do toho musíš dorůst - říkali. Tak jsem dělal to, co mi nikdo upřít nemohl - přihlížel.
Vylezl jsem ze svého malého kutlochu, který mi posledních pár minut sloužil jako pohodlná postýlka. Podíval jsem se kolem sebe. "Haló?..." zavolal jsem, "je tady někdo?" ozval jsem se znovu. Ale nikdo nikde. Ticho po pěšině. Zůstal jsem tady sám? To je divné... Nějak se mi to nezdálo. Vždyť je tady vždycky až moc živo. Vzpomněl jsem si na své sourozence, kterých bylo vždycky všude plno. Při vzpomínce jsem se usmál. Co bych za to teď dal. Šíleně jsem se nudil. Tak jo. Musím je najít.

>>> Les Alf

Nad touhle myšlenkou jsem se musel pořádně zamyslet. No jo... však tatínek nikdy nekouzlil, nečaroval, ani nic tomu podobné! Znamená to, že nemá magii? Ajaj, snad nebudem po něm! Vždycky jsem obdivoval, co naše máma s těmi kouzly dokáže. Chci to umět taky! Smutně jsem se podíval na sestřičku. "To... to mě ani nenapadlo..." sklonil jsem hlavu. Potom jsem se ale zase vzchopil, když Joseline pokračovala. "Máš pravdu! A přece, táta nás vždy hlídal a máma byla ta, která nás učila novým věcem. Potřebovala nám ukázat kouzla, jinak by to nešlo!" usmál jsem se. Vzápětí mi úsměv opadl. Sotva si užívám konverzaci, a už do mě musí rýpat! Nenechal jsem se rozhodit. Sice mě zamrzelo, co řekla, ale věděl jsem, že to je na osudu. Může se stát, že magii nebude mít zrovna Jo. Nebo někdo další z našich sourozenců. Jen jsem se trošku zklamaně podíval na sestru, usmál jsem se se smutnýma očima a dál jsem nereagoval. Nějak se mi už nechtělo odpovídat.

Ach vy vlčice. Protočil jsem očima nad touto myšlenkou. A co by tím jako dokázala? Že by na mě poslala Lycana? Usmál jsem se. "Jo tak Lycana! A to se o sebe neumíš postarat sama?" zeptal jsem se, "a navíc, myslíš, že by mě přepral jo?" škádlivě jsem se naparoval. Byl jsem si jistý, že jsem z vlčat nejsilnější. Pořád mi to ale nevlezlo do hlavy, zatímco Jo to nemohla překousnout! Může být ráda, že ji brácha jako já vždy ochrání! Ale... vlastně mě to její věčné rozčilování i bavilo. Alespoň byla sranda.
V tom přešla řeč na magii, a to jsem jen nechápavě koukal, protože jsem toho sám o magii moc nevěděl. "Hm..." zamyslel jsem se hlasitě, "určitě bude něco takového existovat. Pamatuju si, když nám máma čarovala různé zvířata, nebo ovoce. Jsme přece její děti, to by byla škoda, kdybychom podobné schopnosti nezdědili!" usoudil jsem nakonec, ale nenechalo mi to hlavu chladnou. Nebo to tak nefunguje? Co když magii ani nemám? "Těžko říct, jestli k ní nějak přijdeme... nebo... nebo ona přijde k nám!" zavrtěl jsem nad touhle myšlenkou ocáskem. To by bylo tak super! Umět kouzlit!

Přišlo mi zábavné, jak se sestřička Joseline vztekala. Nemohl jsem sundat ten úsměv z tváře. Totálně sebou škubala, pištěla, ječela, křičela a vše možné. "Ale no, Jo. Přece se tady nebudeš vztekat," zahlásil jsem s trošku vážnějším tónem, "však to je jen sranda, ne?" zeptal jsem se. Už jsem ale viděl, že pro ni to sranda rozhodně není, a tak jsem se rozhodl ustoupit. Chvíli jsem na ni hleděl (trošku překvapeně po tom, co předváděla), a potom jsem ji pustil. Hned na to jsem se posadil vedle ní a čekal, co bude dál. Tohle přece nemohlo bolet. Co jen to ta holka vyvádí? Nevěděl jsem, jestli někdy v životě budu schopen porozumět ženským. "A aby bylo jasno... já nepodváděl!" tohle jsem si nemohl odpustit, "nemůžu za to, že jsem prostě větší a silnější. No a aby ne? Vždyť jsi vlčice. No koukni na sebe! Koukni!... Taková drobounká. Vždyť by bylo divné, kdybys byla větší, než já," rozkecal jsem se ve snaze ji uklidnit. A navíc... vždyť já ani nevím, jak ta magie funguje. To bych ji asi těžko spustil! Nebo jedině, že bych o tom nevěděl a ono se to nějak tento... samo?

Reakce a móresy Joseline mi přišly vždycky zajímavé a zábavné. Héérečka, pomyslel jsem si, ale vskutku mě to bavilo. No jo. Nudil bych se tady, to popírat nebudu! Ach, ale proč jsem ji to polichotil... to zas bude! "Abys z toho nebyla ještě namyšlená! Příště bych se bál ti něco říct, protože budeš chodit s nosánkem nahoru!" usměvavě jsem zkonstatoval. "A za hranice bych nešel. Co jsem, blázen? Moc dobře vím, že je to nebezpečné," protočil jsem očima a pokračoval jsem, "nechodím si tady hledat imaginární ptáky, jako někdo!" a drze jsem na ni vypláznul jazyk. Jak ta mě dokáže někdy rozohnit k vzteku! Ale já se nedám! Snažil jsem se být stále nad věcí. Sotva řekla jednu pitomou připomínku a už následovala další. "Jestli by se někdo trefil, tak bych to byl právě já!" obhajoval jsem se, "no a že to říkáš zrovna ty, co ses dneska nechala tak krásně ulovit. Lehčí kořistí si být ani nemohla! Tebe by chytla i Elvean, která se lovem ani nezabývá," - očividně, pouštěl jsem se do ní, tentokrát už s úšklebkem.
Sotva jsem se vypovídal, už mi dávala šanci předvést, co je ve mně! Nestihl jsem ani odpovědět a rychlostí blesku jsem si to pelášil za utíkající Joseline. Nezabýval jsem se tím, co může nebo nemůže být kolem nás - soustředil jsem se jen na to, abych ji chytil. Trvalo to sice pár sekund, ale jelikož jsem větší a silnější, povedlo se mi ji dohnat! "Co, že jsi to říkala?" zeptal jsem se, jakmile jsem ji zase zalehl svou váhou. Kolikrát ji musím ještě dokazovat, že jsem lepší? "To měl být jako úprk?" naparoval jsem se, abych ji to vrátil.

Byl jsem rád, že jsme se s Joseline konečně dali do řeči. Od malička mi byla něčím podobná, a já to vždycky cítil. Když jsme byli úplné mrňata, tak nás to rozdělovalo. Nevydrželi jsme spolu dlouho, ale teď? Společně jsme mohli vymyslet nějakou pořádnou levárnu! Jakmile se začala po chvilce smát, tak jsem se v tom jen ujistil. Ještě, že to není nějaká urážlivka. Šibalsky jsem se na ni usmál. "Jo, jo. Víš, ale, jak to chodí. Musíme být připravení na vše. A útok zezadu není výmluva!" poznamenal jsem. Byla to pravda. Na poznámku, že by zranila ona mě, jsem ani neodpovídal a znovu jsem se pousmál. To určitě!
Hned ale mou pozornost zaujalo, když odpověděla, že má něco důůůležitého na práci. Škubnul jsem sebou. "Fákt?" zeptal jsem se, abych se ujistil. "S Elvean jsme měli lovit, ale nějak se na to vykašlala. Tak ještě, že jsem narazil na tebe. To by jinak byla tááková nuda," vysvětloval jsem. Teď ale zpátky k tématu - obrovský pták? Něco ukradl? Však to mohlo být nebezpečné. Uvažoval jsem racionálně. Po chvilce mi došlo, že to musí být nějaký výmysl. "Jo? Aby tak náhodou ten pták neukradl tebe!" odpověděl jsem, "to bych na něj musel opravdu skočit, abych tě zachránil," zasmál jsem se.

Docela mě překvapilo, že se mi povedlo tu svou sestřičku takhle vyděsit. Povedený fór! Třeba mi ten lov nakonec přece jen půjde. Fandil jsem si v duchu, zatímco jsem nemohl zastavit ten záchvat smíchu, který se mě zmocnil. Na její štěknutí jsem zareagoval úplně stejným tónem: "JO!... Abych neroztrhal na cucky já tebe! Skoro se mi to povedlo," podíval jsem se na ní namyšleně, "měla bys na sebe dávat větší pozor. Nebýt to já... už jsi mohla být zraněná!" A s chichotem jsem z ní slezl, aby se mohla z toho leknutí oklepat a vydýchat. Posadil jsem se vedle ní a čekal, co z ní dál vypadne. Sice jsme si mohli vyhrožovat, jak jsme chtěli, ale oba jsme věděli, že bychom si neublížili. Ba naopak. Ochránili bychom se. Lepšího? Na práci? Zastřihal jsem ušima, když mi zazněla v hlavě její otázka. "A ty snad něco na práci máš?" zeptal jsem se vážně, "co jsi tady vlastně dělala? Sama? A vůbec... kde všichni zmizeli?"