Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Temný les (přes Nížinu hojnosti)

Až mě z toho putování začínaly bolet nohy. Nenechal jsem se však odradit. Čím dále jsme byli, tím víc mě to vlastně bavilo. Nejdříve nádherné a nekonečné jezero, potom nebezpečný most, nakonec strašidelný les... a teď? Zasněžené krajiny, i když už sníh vlastně nikde jinde nebyl a začínalo jaro. Zvláštní. Netušil jsem, jak moc jsou ty naše ostrovy kouzelné. Byl jsem stále zvědavější, kde je naší cesty konec. Kam nás ta bytůstka táhne? Co je cílem naší cesty? V hlavě se mi přehrávalo milion otázek, na které jsem neznal odpověď. Doufal jsem, že se to co nejdřív změní. A Ricca? Ta byla jako smyslů zbavená. Nevěděl jsem, jestli vůbec ví, že za ní poslušně jdu.

>>> Tajga (přes Ledové pláně)

<<< Les u Mostu (přes Most)

Najednou jsme se objevili ve zvláštním, strašidelně vypadajícím lese. Tohle teda vůbec není, jako náš les Alf. Pomyslel jsme si zděšeně. Při tom, co jsem zaslechl různé zvuky mi proběhl několikrát mráz po zádech a zježila se mi srst. Stále jsem si namlouval, že to vlastně nic není. Jen jsem trošku vyděšený - a aby ne! Všechno to pro mě bylo úplně nové a všechna místa nemohla být úplně vlídná a dokonalá. Cupital jsem za Riccou mnohem rychleji, protože jsem se chtěl dostat z toho hrůzného místa co nejdříve pryč. Zdálo se to však jako věčnost. Jako by ten les byl nekonečný. Ještě, že jsem nebyl sám. Bylo to k zbláznění! Už jsem ani nedoufal... konečně jsme se dostali z toho pekla ven.

>>> Tundra (přes Nížinu hojnosti)

<<< Dračí průsmyk (přes Luku)

Absolutně, ale absolutně jsem netušil, kde to jsme. Věřil jsem však své kamarádce a doufal jsem, že objevíme něco zajímavého. Sám jsem byl zvědavý, kam nás ten divný tvor (pokud se tomu tak dalo říkat) vede. Slepě jsem ji následoval. Na nic jsem se neptal. Pouze jsem jí naslouchal a následoval, jako ocásek. Pozoroval jsme les, kde se Ricca naučila lovit. Při její připomínce jsem se pousmál. Představil jsem si ji, jako malou vlčici, která určitě zažila spoustu nezdarů, než byla technika lovu trošku vypilovaná. Vyděšeně jsem se podíval na most, který nevypadal zrovna stabilně. Ricca si s tím však nedělala hlavu, takže jsem dělal, že je mi to vlastně úplně fuk. Nahlas jsem polknul a most jsem nějakým způsobem přešel - úplně zpocený a vystresovaný.

>>> Temný les (přes Most)

<<< Němé údolí (přes Severní hory)

Pozoroval jsem tu podivnou, levitující věc. Absolutně jsem netušil, co to znamená. Už od matky jsem věděl, že jsou ostrovy plné magie. Hádám, že dřív nebo později se něco takového mělo stát. Následoval jsem Riccu. Snad ví, co dělá. Snad to není nějaká past. Přemýšlel jsem nad celou touhle situací.
Po celou cestu jsem sledoval okolí. Sledoval jsem jezero tak hluboké a tajemné... sledoval jsem hory, které byly to největší, co jsem měl možnost za svůj život spatřit. Dlouho jsem čekal na tento okamžik. Konečně budu mít své rodině co vyprávět. Postavil jsem se na vlastní nohy - s pomocí Riccy. A byl jsem vděčný.
"Ani mi neříkej... celé je to pro mě úplně nové. Nestačím se divit, co všechno je mimo smečku," odpověděl jsem.

>>> Les u Mostu (přes Luku)

Po cestě jsme si udělali pauzu a myší jsme se nadlábli. No, jestli se tomu tak dalo říkat. Byl to spíš zákusek, ale hlad dokázal zahnat poměrně slušně. Podíval jsem se na jezero. "Je to fascinující," usmál jsem se na Riccu. "Kolik máš sourozenců?" odvážně jsem se zeptal. Byla to skvělá příležitost se lépe poznat. Sám jsem vzpomínal na Jo, Lycana a Elvean. Jak se jim asi daří? Co dělají? Dospělost nám už klepala na dveře a každý jsme si šli svou cestou. Snad se brzy zase potkáme. Chyběli mi.
"To chápu," přikývl jsem na připomínku Riccy, že jsou vzpomínky kousavé. Bylo to tak. "Někdy je to hořkosladké, že?"
Vůbec bych si nevšiml, ale jakmile vlčice poukázala na tu podivnou, levitující věc, tak jsem se zarazil. "Vidím," odpověděl jsem s otevřenou pusou a následoval jsem svou kamarádku.

>>> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Položil jsem myš na chvilku na zem. Musel jsem se zeširoka usmát, když mě vlčice tak hezky pochválila. To bylo prostě moje! "Děkuji! Nápodobně... bez tebe by to nebylo tak jednoduché," vrátil jsem Ricce pochvalu. A bylo to tak! Dokázala skvěle zareagovat. Bylo to skoro jako procházka růžovým sadem. Nečekal jsem, že nám to takhle půjde. "Asi jsme prostě dobrý tým," podotknul jsem.
Nastražil jsem uši, když začala mluvit o nějakém svém oblíbeném místě. "Tak jo, proč ne. Stejně nemám nic lepšího na práci," zavrtěl jsem ocáskem a následoval jsem Riccu, opět s myší v tlamě. Přeci ji nesním úplně sám.

>>> Němé údolí

Stále se mě držel hřejivý pocit z toho, jak jsme si s vlčicí sedli. Konečně se to děje. Poznávám nové vlky, poznávám svět. Co mě asi všechno čeká? Už nejsem to malé vlče, které se se svými sourozenci schovávalo v úkrytu! "To mi povídej," zareagoval jsem na to, jak Ricca souhlasila se světem a jeho... komplikovaností. A to jsem ani netušil, kolik toho ještě bude! Potom jsem se uchechtl po vtípku, co pověděla o rodičích. Pravda. To jsem asi taky měl!
Teď byl však důležitý lov! Hrabal jsem tu bezednou díru, když v tom jsem uslyšel varování od Riccy. Okamžitě jsem poskočil na místě, abych se celým tělem otočil. Ricca odvedla skvělou práci, když zablokovala myši cestu. Neváhal jsem, skočil jsem po ní z druhé strany a okamžitě jsem se do ní zakousnul. Tohle? Ani jsem nečekal, že to bude tak jednoduché. Už jsem chtěl něco povědět, ale jakmile jsem otevřel tlamu, tak se ta zrádná myš opět rozběhla. Byla už zraněná, takže nebylo těžké ten její pomalý pokus o útěk zarazit. Skočil jsem po ní zubama podruhé, ale tentokrát pořádně. Hm... příště se toho asi nesmím tolik bát. Ale stejně jsem byl rád. Neudělal jsem si ostudu a Ricca taky ne. Její reflexy byly skvělé. "Hádám, že z jedné myfi se pofádně nenajíme..." pronesl jsem při tom, co jsem myš držel v tlamě.

Kdyby to bylo fyzicky možné, tak bych se i začervenal. Jsem... v pohodě? Na taková slova jsem nebyl vůbec zvyklý! Co na to mám jako teď říct?! "Díky, Ricco. Taky jsi... v pohodě," odpověděl jsem nesměle. Dále jsem hltal každičké slovo. Nemusel jsem předstírat, opravdu mě to zajímalo. "Chápu. Rodina někdy umí být komplikovaná. I přátelství," podotkl jsem jenom.
Dál jsem se jen ponořil do lovu. Chtěl jsem se trošku blejsknout, že taky něco umím. "Přesně! Nepřijdou si na nás... však my jim ukážeme!" zahlásal jsem sebevědomě. Důležitě jsem přičuchnul k místu, které Ricca ukázala. "Jdu na to!" a začal jsem hrabat. Vůbec jsem neváhal. Pfff... čekat? Však my jim dáme! Dost jsem u toho funěl, protože ten pach byl silnější a silnější. Ale bohužel, stále se mi nedařilo nic vyhrabat. Jako by ta díra byla bezedná.

<<< Les Alf

Moc mě to putování bavilo. Delta nebyl zrovna nejpřívětivější, ale takhle vlčice se mi líbí! Srší z ní dobrá energie. Zamyslel jsem se skoro nahlas. "Huh?" vrátil jsem se do reality, když Ricca promluvila. "Jo, to máš asi pravdu. Promiň, trošku mi uletěly včely," zasmál jsem se stydlivě. Potom jsem změnil pohled na vážný, protože jsem si nedokázal představit, že bych se tady snažil přežít tu krutou zimu. "Tý jo... to muselo být hodně náročné," podíval jsem se do země, "ale jsi dobrá, že jsi to zvládla. Já jsem rád, že konečně vytáhnu paty z úkrytu. Teda, jako, víš... že jsem celý život byl v Daénu. Takže to budeme mít hodně odlišné." Snažil jsem se situaci trošku zlehčit, ale nebyl jsem si jistý, jestli něčemu pomáhám, nebo naopak. Hrozně jsem se v tom zamotal. Pocítil jsem, že Riccu něco trápí. Než jsem se stihl zeptat, tak už mluvila o kořisti. Tak třeba později. Zapnul jsem svůj lovící mood (jestli se tomu tak dalo říkat) a 100% jsem se soustředil. "Pojďme na to! Nějakého ulovíme!" odpověděl jsem nadšeně.

Jméno vlka: Eren
Počet příspěvků: 2 (leden), 6 (únor)
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: / (chtěl by být do začátku průzkumníkem nebo lovcem)
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): Přišel do lesu Alf, kde potkal Riccu, a poté i Deltu. Později se s Riccou vydal na lov.
Questy smečky: /

Jméno vlka: Nuntis
Počet příspěvků: 1 (leden), 0 (únor)
Postavení: Kappa
Povýšení: /
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zmatená se rozdělila od Arakana a prochází se teď po Nížině hojnosti.
Questy smečky: /

Mile jsem se na vlčici usmál. "No, tak alespoň se nebudeme nudit," podotknul jsem na to, že oba dva zrovna nejlepšími lovci nebudeme. Věřil jsem, že nějaké ty hlodavce ulovit určitě zvládneme. Musím si jen vzpomenout, co všechno nás učila Lissandra, když jsme byli malí. Bylo to přece jednoduché, ne? Navíc jsme dva, to bude úplně v pohodě! Utěšoval jsem se sám ve své hlavě. Navíc mě uklidňovalo, že byla Ricca takhle pozitivní. Já byl spíš realista, i když jsem to na sobě nedal vůbec znát. Nemůže si o mně přece myslet, že jsem nějaký slaboch! Syn alfy a tohle... co by si jen pomyslela!
"To zní dobře," přikývl jsem na nápad, že bychom šli na místo, kde se Ricca seznámila se svou magií. Taky jsem na to čekal. Na to, kdy se vlastně pořádně projeví - jestli vůbec. "Tak teda za tebou!" následoval jsem šedohnědou vlčici.

>>> Furijské hory

S úsměvem jsem Ricce odpověděl: “No… abych pravdu řekl, tak taky nejsem nějak extrémně dobrým lovcem. Umím jenom to, co nás máma jako vlčata učila. Popravdě jsem pořádně ani nevytáhl paty z úkrytu. Ale nějaké zklady snad mám! Uvidíme v praxi…” Bylo to tak. Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem znal vlastně jenom tenhle les a Daén. Už jsem za ten rok vyrostl a měl bych začít s průzkumem. Je tolik míst, na které bych se chtěl podívat! Tolik dobrodružství, které můžu zažít! Tohle všechno na mě určitě čeká! Chci být přeci jednou silný a… nepřemožitelný! Alespoň takhle to v mé hlavě znělo lákavě. “A víš co, nechám to na tobě. Určitě jsi toho prochodila víc, než já. Průzkumník zrovna nejsem,” zamyslel jsem se “ale co není, může být!” zasmál jsem se. Cítil jsem se najednou dobře. Myšlenka na lov mě povzbudila a Ricca… cítil jsem se s ní fajn. Byla klidná, hodná. Co víc si přát!

No to teda bylo! Asi jsem se ptát radši ani neměl, protože jsem dostal pořádně za uši. ALE CO! Delta... A hned, když to dořekl, byl pryč. Raději jsem se už nevyjadřoval, nechtěl jsem si ho znepřátelit. Ale zaraženě jsem se zamračil. Jak jsem to měl asi tak vědět... No nic. Přesunul jsem svou pozornost zpátky na Riccu. Ta dělala jako, že se nic nestalo. No, byl jsem rád. Nechtělo se mi tuhle situaci rozebírat. Cítil jsem, jako by ve mně něco hořelo. "Za... jo! Zalovit. To bych rád," usmál jsem se trošku rozpačitě na vlčici. Snažil jsem se dělat, že se nic neděje, ale byl jsem pěkně naštvaný. Úplně jsem si vzpomněl na Jo. Ta mě dokázala vytočit, když jsme byli malí! "Kam půjdeme?" zeptal jsem se nakonec. Byl jsem za tuhle příležitost rád. Alespoň lov potrénuju.

Hnědý vlk se toho nebál a mířil své otázky na Riccu. Proč ho tak zajímá, kdo je? Očekával jsem, jestli bude chtít představení i z mé strany, ale nestalo se tak. Takže jsem zatím nic neříkal. Možná je to velká věc a všichni vlastně vědí, kdo jsou Lissandřiny vlčata a jak vypadají? Pffff... a co. Nepředstavil se, tak se nepředstavím taky! Neznámý vlk se mi moc nepozdával. Byl takový vážný a... přísný? Nevěděl jsem, jak si to mám vysvětlit, ale z Riccy jsem měl mnohem lepší pocit. Jeho otázky byly však užitečné, protože jsem se alespoň dozvěděl něco více o Ricce. Dcera mrtvé delty? Zarazilo mě to. Nedokázal jsem si představit, že by někdy v životě čekal stejný osud mou rodinu. Brrrr! Zježily se mi chlupy na hřbetě.
Podíval jsem se hnědému vlkovi do očí. "A smím se zeptat já, s kým máme my tu čest?" zeptal jsem se okázale. Možná jsem to neměl dělat, ale nemohl jsem si pomoct. Holt jsem už takový. Čím déle jsem hnědého pozoroval, tím víc mě to zajímalo. Podle pachu jsem usuzoval, že se jedná o člena smečky. Neměl jsem to ještě ale zmapované a všechny vlky jsem neznal. Mám co dohánět. Proběhlo mi hlavou, když jsem se nad tím zamyslel.

Se zájmem jsem poslouchal vlčici. Bylo to vlastně příjemné zpestření, povídat si s někým jiným, než s mými sourozenci. Pousmál jsem se nad myšlenkou vztekající se Jo, se kterou jsme se rádi od malička škádlili. Šedohnědá vlčice se mi také představila. Hned jsem se cítil příjemněji. "Rád tě poznávám, Ricco," upřímně jsem se usmál. Byl jsem ze začátku ostražitý... přeci jen jsem ji vůbec neznal. Působila na mě ale taaaak mile. "Hmmm... Solfatara a Taylor. To mi něco říká. Už jsem tyhle jména slyšel!" zadíval jsem se do blba při přemýšlení. Asi od mámy? Od ségry? Je to možné...
Sotva jsem se v konverzaci rozehřál, no už tady byl nějaký další vlk. Mé tělo, které se už uvolňovalo, bylo opět zase napjaté a ztuhlé. Podíval jsem se na Riccu, která zareagovala úplně ukázkově. Rozhodl jsem se ji tedy následovat. "A já také zdravím," pozdravil jsem slušně a očekával, co bude dál. Nebyl jsem zrovna nejzkušenější řečník, a proto jsem to nechal na starších.