Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Náš "lov" nebyl příliš úspěšný, Elvean se moc nezapojovala, a tak se mi přestalo chtít taky. Uraženě jsem si sednul a šťoural jsem přední tlapkou v zemi. Pche, abych to ještě dělal sám! To teda ne. Já se na to můžu taky vybodnout. Po pár minutách jsem zvednul svůj zadek ze země a se vztyčenou hlavou jsem odcházel od místa, na kterém jsem si vysedával. Ale co. Přece si nenechám zkazit náladu. Takovou blbostí... Zamyslel jsem se. Uběhla už nějaká doba od našeho narození a jazyk jsem uměl ovládat až moc dobře. Do slovní zásoby mi přibylo tolik nových slůvek, až by se jeden divil. V tom mě udivil známý pach - Joseline! Začal jsem přemýšlet, jak tu moji otravnou sestřičku překvapit. Sledoval jsem její pachovou stopu... co to dělá? Přikrčil jsem obočí, když jsem zahlédl Jo, která měla nejspíš něco důležitého na práci. Hledá něco? No, v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než zaútočit zezadu. Tiše jsem se přiblížil, a potom jsem na ní vyskočil! Shodil jsem ji svou váhou k zemi a začal jsem se nezastavitelně a upřímně smát. "Hahaha! To jsi nečekala, že?"

Usmál jsem se na svou sestřičku. Byla taková... roztomilá? To nadšení k lovu a jak ji jiskřilo v očích! No, bylo to prostě nakažlivé. "Máš pravdu. Stejně bych teď nevěděl, jak začít," zamračil jsem se. Nerad jsem to přiznával, ale co by vlčata, jako jsme my, vlastně měli teď dělat? Chtělo to nějaké vedení starších a moudřejších. Nebo alespoň nějaké popostrčení! Máma nám to nedělala o moc lehčí. To čekala, že už budeme mít v tlamě každý jednoho zajíce? Uraženě jsem se zašklebil. Ale přeci jen... bylo to místem. To bylo to vedení, které jsem potřeboval. Jakmile Lissandra zmínila Jo a její křik, musel jsem se v duchu usmát. Pfe... myslí si, že je nejlepší. Přitom se teprve učí. Stejně, jako my. Najednou, když jsme se přemístili, jsem ucítil zvláštní zápach. Zajíci! "Vyplaším? Neměli bychom se spíš potichu připlížit?" otočil jsem se na Elvean, která začala vymýšlet plán, jak jich dostat. V hlavě jsem si promítal, co nás naučil Vino. Jsme dost rychlí na to, aby se nám povedlo je dohnat? Nebo zkusíme zariskovat... já je vyplaším a Elvean chytne. "Ne, máš pravdu. Nechytli bychom je. Půjdu je vyplašit... naženu je k tobě a ty nějakého chytneš!"" A začalo to. Přikrčil jsem se do křoví a chystal se zjistit správný směr, kterým vyběhnout na zajíce.

Jakmile nás vyrušila máma a Jo, tak jsem poslechl a posadil se. Byl jsem zvědavý, s čím Lissandra přichází a co nám tak důležitého chce povědět. No nestačil jsem se divit! Nejen, že vyčarovala toho zajíce, ale říkala i dost zajímavé věci. "Zajíc!" vrtěl jsem ocáskem, když se zjevil. Věděl jsem, že má pravdu v tom, co říká. "To je vlastně pravda," ohodnotil jsem stručně situaci. Kdyby mě kopl do hlavy, au! To by bolelo... už se nemůžu dočkat, až budu velký, jako máma! To mě nikdo nepřemůže! Jakmile se objevil medvěd, musel jsem sebou cuknout dozadu, jak jsem se polekal. To bylo zvíře! Mnohem větší, než máma, než kterýkoliv vlk, co jsem za svůj život viděl. Mé oranžové oči jen zářily a poslušně jsem poslouchal přednášku. Když se medvěd rozběhl na Lycana, to byla teprve podívaná! Věděl jsem, že je to jen iluze, ale asi bych se taky na chvíli bál. "Rozumím," postavil jsem se zpátky na všechny čtyři. Cítil jsem se mnohem moudřejší.
Potom se všeho ujal tmavý vlk, kterého jméno mi nějak vypadlo. Povídal o méně zajímavých věcech, ale taky byly užitečné. Jakmile nám donesl zajíce, tak jsem hned pochopil, že musím dávat pozor a soustředit se. Kýval jsem hlavou na Lycana s tím, že se nám určitě povede zajíce ulovit. "Jsme smečka. Musíme si pomáhat!" Než jsem se stačil vydat na lov, Jo už to všechno vymyslela. Hádám, že jsme si teda spolu zbyli s Elvean. Nevadilo mi to. Přišel jsem k ní a společně jsme se dívali na Lycana a Jo. "To fakt nevím, ale zvládnem to líp," odpověděl jsem sestřičce sebevědomě. Byl jsem soutěživý, to jo!

Nuntis
× Prodělejte úspěšně nemoc
× Předejte si informace o nákaze

Doubravka
× Prodělejte úspěšně nemoc

Zamračil jsem se na Elvean, která mi odporovala, že přeci není jedno, co je zajíc. Rázem a s úplným nadšením jsem se otočil na černého s hnědými chlupy, který se rozhodl nám to vysvětlit. Byl hrozně zajímavý a zábavný. Hltal jsem každičké jedno slovo o zajících a nemohl jsem se dočkat, až nějakého konečně potkám! Skáče... já taky umím skákat! Pomyslel jsem si. Otočil jsem se na Lycana, který okamžitě reagoval s tím, že najde zajíce první. Střihl jsem ušima, když jsem to slyšel, přiběhl jsem k němu a vykřikl: "Ne! Já najdu první!" Myslel jsem to totiž smrtelně vážně a chtěl jsem vyhrát! Pořád jsem se cítil, jako vítěz, protože výzvu na ledu jsem jednoznačně vyhrál. Alespoň takhle jsem to viděl. A zajíc? To už bude hračka. Fandil jsem si v duchu. Všiml jsem si, že přišla máma, a tak jsem se pozastavil a radostně jsem zavrtěl ocáskem. Chvíli jsem se rozhodoval, jestli za ní poběžím, ale... měl jsem na práci něco důležitějšího! Přece je nenechám vyhrát! Pádil jsem si to tedy za sourozencema.

Cítil jsem ve vzduchu hru! Konečně zase nějaká zajímavá aktivita! Oranžové oči mi jen zářily. Co asi dělá máma? Byla pryč už docela dlouho. Pochopil jsem, že tady tomu velí a určitě řeší nějaké důležité, dospělácké záležitosti. Poměrně rychle jsem začal chápat, že bude naše máma vážená osoba. Nepřemýšlel jsem nad tím však dlouho, protože mě zajímalo něco lepšího. Elvean se zdála být stejně nadšená, jako já. Začala tam něco řešit s Lycanem, a tak jsem u toho musel samozřejmě být! "Půjdeme všichni!" naboural jsem jejich konverzaci hned, co jsem přiběhnul. Málem bych nestihl zabrzdit, protože jsem běžel tak rychle, jako by šlo snad o život. Pak mě zarazila otázka od Elvean. "Zaja? Nevím..." pootočil jsem hlavičkou ze strany na stranu nechápavě. "To je jedno!" vyhodnotil jsem vzápětí situaci. Lov zní zábavně. Proč by nás mělo zajímat, co lovíme? I lovení vlastních sourozenců je sranda! Pomyslel jsem si a uchechtnul jsem se při tom. Potom jsem si všiml, že se naše máma opět ukázala, a tak se mi vlastně trochu ulevilo. Viděl jsem ji rád!

Pozoroval jsem své sourozence, kteří se taky snažili ulovit světlušky. Joseline se mi zdála být zapojená nejvíc, a tak jsem se rozhodl, že ji to teda ukážu, když tak prosí. "Takhle," vypustil jsem ze svých úst a ukázal jsem, jak jsem opatrně na ledě přikrčil celé tělo a vyskočil po světlušce, která se opět záhadně rozpustila. Párkrát jsem to ještě zkusil - někdy úspěšně a někdy zase ne. Po chvíli mě to však přestalo bavit a začal jsem se rozhlížet po okolí. Mezitím tady začalo být trošku rušno a všiml jsem si, že máma musela jít vyřídit nějaké vůdcovské záležitosti. Následoval jsem Joseline a rozhodl jsem se, že se taky zabavím u červené vlčice Niyari. Vlčice se snažila Jo něco vysvětlit, zrovna, když jsem dorazil. Měl jsem stále přebytek energie, a tak jsem vyštěknul, přikrčil se, roztáhnul přední tlapky a začal vrtět ocáskem. Třeba bude tahle zábavná! Po chvilce se představila jako Nyiari. To jsem zase jen poslouchal. "Nijary," snažil jsem se zopakovat její složité jméno. Držel jsem se dvojice Jo a Niyari a čekal, jestli si se mnou začne někdo hrát. Odehrálo se toho hodně, a potom se ozval Vino s tím, že bychom mohli jít lovit. Lovit? My všichni? Naklonil jsem tázavě svou malou hlavou. "Jo já chci lovit zaja," zopakoval jsem špatně po Jo. Určitě to zní moc dobře! Napadlo mě, že cokoliv se týká lovu by mi mohlo jít, když už jsem přeborník v chytání světlušek.

Po čase jsem úplně pochopil, jak se mám na ledě pohybovat. Perfektní to nebylo, byl jsem ještě nemotorné vlče, ale oproti mým sourozencům jsem si připadal, jako král. Nejspíš si mého úspěchu všimla i máma, protože ke mně přišla a chtěla mi něco ukázat. Důležitě jsem ji následoval. "Sfje-tlušky," zopakoval jsem celkem nemotorně po mámě, která mě dovedla k něčemu zvláštnímu. Usmíval jsem se na ni. Nenechal jsem se přemlouvat a okamžitě jsem se ke světluškám vydal. Zvesela jsem dorazil na místo a chvíli jsem jen pozoroval, jak jsou vlastně krásné. V očích jsem měl jiskřičky. Až je mi líto vás chytat, světlušky. Ale přání je přání! Po chvilce jsem vyskočil po jedné, ale podklouzly mi nohy a spadl jsem na čumák. Na tomhle ledě jsem spadl už tolikrát, že jsem tomu nepřikládal nějak velkou váhu. Prostě jsem se otřepal a pochopil jsem, že nemůžu dělat tak prudké pohyby. Stálo mě to pár pokusů, ale jak už jsem měl ve zvyku, nevzdal jsem se. Po pár minutách se má snaha vyplatila! A mám tě ty potvoro! Zavrtěl jsem ocáskem, když se mi povedlo chytit světlušku do tlamy. Přeju si, ať se máme pořád tak dobře! Ta se rozplynula, ale já jsem vítězně štěknul a podíval se směrem k mámě! Doufal jsem, že můj úspěch viděla. Nad přáním jsem nějak nepřemýšlel, bylo takové spíš univerzální. Nevěděl jsem, co jiného bych si měl vlastně přát. Ale opravdu jsem doufal, že budou jen takové dny, jako je ten dnešní. Netušil jsem, co vše mi chystá budoucnost.

Po nějaké chvíli se k nám přidala i máma. Konečně se netvářila tak ustaraně a rozhodla se, že se nám bude věnovat a něco nám ukáže. Bobulky. Znělo mi v hlavě. Hned jsem pochopil, že tím myslí ty plody, které následně sama snědla. Hmmmm, vypadají chutně! Neváhal jsem ani na sekundu a hned jsem si jednu odtrhnul. Přesně tak, jak to udělala máma. Jéé! To je dobrota! Měl jsem pocit, že něco tak slaďoučkého a dobrého jsem v životě neměl. A taky, že ne! Tohle se mi určitě zaryje do paměti.
Netrvalo dlouho a máma se opět rozhodla, že se přemístíme. Zrovna se mi tady začínalo líbit! Zavrčel jsem. V mžiku se má nálada opět změnila, protože jsem se vlastně těšil, co nového objevím. Zvesela jsem si to ťapkal vedle dospělých, hlavu jsem měl nahoru, protože jsem se cítil tak důležitě! No konečně se nemusím vozit. Dorazili jsme na prazvláštní místo. Tohle se mi zamlouvalo mnohem víc, než ten sníh. Když jsem viděl pruhovaného, jak si to míří k zamrzlému jezeru, rozběhl jsem se k němu taky. Neměl jsem se rozebíhat tak moc. Netušil jsem, že jakmile vlezu v téhle "rychlosti" na led, tak mě čeká tvrdý pád na čumák. "Auu!" zavyl jsem. No, nebyl jsem jediný, kdo měl s tímhle problémy. Nenechal jsem se odradit a zkoušel jsem to pořád dokola. Bolest to byla, ale začínal jsem to pomalu, ale jistě chápat. Opatrnost je klíč! Přestal jsem být tak střeštěný a snažil jsem se našlapovat pomalu a opatrně.

Ponechával jsem si ledový výraz, dokud máma nevyčarovala tu zvláštní věc, která byla tak zajímavá! Okamžitě ze mě výraz opadnul, jako by se to nikdy ani nestalo a začal jsem se usmívat. Zvesela jsem si to namířil ke keříku a zvedal jsem tlapky pořádně vysoko, abych se dostal přes ten sníh. Co to jé? To tak krásně voní! Úplně se ve mně probrala ta vlčecí stránka, která byla nehorázně zvědavá a musela u toho keříku okamžitě být! Máma si povídala s tou červenou, která se k nám připojila. No, vůbec mě nezajímalo, co tam řeší. Nějaké bláboly, kdo tomu má rozumět. Odfouknul jsem si. Bylo to extrémně nezajímavé... ale tahle věcička! Už už jsem byl u ní a začal jsem jednotlivé ostružiny opatrně očuchávat. Hned jsem si všimnul, že Joseline keř zaujal, stejně jako mě. Sestra se toho, na rozdíl ode mě, vůbec nebála. Chtěla si utrhnout list z keře, ale ihned se ji to vymstilo. Začal jsem se hlasitě smát, což bylo vůbec poprvé, co jsem to udělal. Ano, nejdřív jsem se polekal, jestli je má sestřička v pořádku... očividně byla. Tohle je k popukání!

<<< Úkryt

Dorazili jsme na zvláštní místo. Cestou jsem nadával, bručel jsem a mručel, protože se mi na máminých zádech nelíbilo. Já chci po vlastních! Proč Jo může a já ne?! Měl jsem přebytek energie a chtěl jsem se zabavit. Přání se mi splnilo, ale ne tak, jak bych si představoval. No teda! Co to je?! To se mi vůbec nelíbí! Začal jsem hlasitě vrčet, když nás naše máma položila na zem. Fuj! Fuj! Fuj! Tlapky mě studily! Vypadal jsem jako malinké, chlupaté klubíčko nervů, jak jsem byl zamračený. Bylo to bílé a nevinně se to třpytilo. Hned jsem však pochopil, že vše není takové, jaké se na první pohled zdá. Jako by mi malé jehličky bodaly do tlapek. Naše máma se nad tím nejspíš náramně bavila, nebo nevím. Zvláštně nás pozorovala a nijak se nesnažila nám pomoct. To aby si všechno dělal jeden sám! Mračil jsem se snad ještě víc, než před tím. To, že nás vyhodila do sněhu jsem bral jako pořádnou podpásovku! Rozhodl jsem se, že ji to nedám jen tak! Pořádně jsem se zatnul a předstíral jsem, že je mi to úplně fuk. Sebral jsem všechny síly, abych se z toho sněhu vyhrabal a namyšleně jsem se postavil a otřepal. Vidíš mami? Je mi to úplně jedno! Na mě si jen tak nepřijdeš!

Sotva to začínalo být zajímavé, když se mi podařila upoutat pozornost mých sourozenců. Jenže vzápětí nás někdo vyrušil. Byla to zvláštní, červená vlčice, která oslovovala mámu... mami? Asi jsou všichni stejně zmatení, jako já. Pomyslel jsem si při pohledu na nechápavou Joseline a taky Lycana. No, nemělo cenu se tím nějak déle zabývat, protože jsem měl lepší věci na práci! Počkej, já ti dám! Kdyby to šlo, tak by mi v tu chvíli růžky vylezly, ale musel jsem si je prozatím jen představovat. Už, už jsem se chystal zákeřně zaútočit, ale v tom se naše máma rozhodla, že nám vymyslí "lepší" aktivitu. Pfff, zrovna jsem se mohl tak dobře bavit! Zamračeně jsem mručel, když nás společně s Elvean Lissandra posadila na svůj hřbet, aby nás dostala ven. Vůbec se mi nechtělo, myslel jsem jen na jedno - až té Jo konečně ukážu, kdo je tady král! Myslí si, jak je silná, ale ještě neměla možnost se porvat se mnou! Vymýšlel jsem ve své malé hlavičce dokonalý plán. Měl jsem přebytek energie a nechtěl jsem se jen procházet venku.

>>> Daénská smečka

Bylo to už nějakou dobu, co jsem se válel na světě, v našem pelíšku. Nejvíc se mi líbil ten moment, když se mi konečně podařilo otevřít své oranžové oči, které plápolaly jako oheň v té nejtemnější tmě. Poslouchal jsem hlasy kolem sebe a prohlížel jsem si své sourozence. Snažil jsem se chápat, o čem se to ti dospělí baví, ale vlastně mi to nepřišlo až tak zajímavé. Vždyť já vidííííííím! Zavrtěl jsem ocasem a nemohl jsem se toho pohledu nabažit. Když už jsem viděl, koukal jsem často na ty své sourozence. No, byli jsme všichni povedení! Joseline s Lycanem se opodál pošťuchovali, pištěli, kňučeli a vrčeli. Nechápal jsem, kde se to v nich bere, ale chtěl jsem taky! Byl jsem už mnohem silnější a jistější tím, co dělám. Sice jsem byl pořád nemotorné tele, ale už jsem se dokázal hýbat tak, jak jsem potřeboval. Pořádně jsem se zamračil přiběhl jsem k nim s poměrně hlasitým štěknutím na znamení toho, že si chci taky hrát! Měli byste vědět, že já vás porazím! Připadal jsem si při svém příchodu jako hlavní postava.

Po nějaké době se mi podařilo se dobojovat až k matčinému kožíšku. Konečně teplo, klid a tlukot srdce. Ten pocit mě velmi uklidnil a přestal jsem skuhrat, pištět a kdo ví co všechno. Sourozenci to tak bohužel neměli, ale vnímal jsem na okamžik pouze sám sebe. Dokázal jsem něco těžkého a připadal jsem si, jako bych ušel těžkou cestu. Netušil jsem, že to není ani zlomek toho, co mě v životě čeká. Zaposlouchal jsem se do okolních hlasů a došlo mi, že tady nejsme sami. Nejspíš se na celou tu příhodu přišli podívat místní zvědavci. Nebyl jsem však schopný se nad tím nějak hluboce zamýšlet. Můj život byl momentálně velmi jednoduchý. Šlo mi pouze o teplo a nasycení. Eren bylo slůvko, které mi utkvělo v mysli a zpozornil jsem. Jako bych už tehdy věděl, že bude mít se mnou něco společného. Vlastně jsem cítil, že se ke mně dokonale hodí. Zavřel jsem svá očka a konečně jsem se uložil k hlubokému, vlčecímu spánku. Zdálo se mi tolik snů, že jsem s sebou neustále škubal.

Někdo do mě vrážel, bylo tady hlučno. Stále hlasitěji jsem skuhral, jak jsem byl naštvaný! Dokonce ze mě vylezlo něco, co připomínalo vrčení. Snažil jsem se dostat konečně k tomu teplu, ale najednou mi něco bránilo v cestě. Tak takový je ten svět? Pěkně hnusný. Pomyslel jsem si. No, měl jsem vztek. Všechno bylo tak těžké a sotva jsem se zvládal pohnout. Věděl jsem moc dobře, co chci udělat, ale tělo mě neposlouchalo. Měl jsem už pořádný hlad a začínalo mi být chladno. Posbíral jsem všechnu sílu, co se v mém malinkém tělíčku ukrývala a začal jsem se sápat přes překážku, abych se dostal tam, kam jsem chtěl. Jen tak jednoduše se nevzdám. Poprvé jsem se převrátil na bok, jak jsem spadl, ale nedával jsem tomu větší pozornost. Snažil jsem se dál a dál, až mi připadalo, že je ten výstupek trošku menší a konečně se mi povedlo přes něj dostat.