Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen tam tak chvíli ležel. Ani se mu nechtělo zvedat. Jakmile však uslyšel, jak zrzavý mluví, pomalu zvedl hlavu, s jedním uchem přepadlým. Upřímně, co měl dělat? Jeho nohy poslouchaly stěží, došlapovat na ně bylo dost nepříjemné. A proto jen zvedl hlavu a podíval se na vlka, který se jen natočil jeho směrem.
,,Rád bych věděl, co dělám," odpověděl hlas se sametovým podtónem a mírně se zamračil. ,,Zníš, jako bys mě znal," nadhodil dál, oplácejíc Khanovi stejnou mincí a dávajíc mu stejnou konverzační metodu nazpět. Jakoby jej zrcadlil. Popotáhl se směrem k zrzavému, který ač by rád svůj klid, mračil se a věnoval mu pozornost - a on se odhodlal. Zvedl hlavu víš a podíval se na zrzavého jen proto, aby se pomalu zvedl. To i proto, že si nechtěl zase nabít čenich.
Pomalu se vydal k němu a položil se o kousek dál od něj, však o dost blíž než předtím. ,,Kdo jsi?" zeptal se konečně a natáhl k němu zvídavě čenich, s ušima nastraženýma a poslouchajíc, co z jeho společníka snad vypadne.

Flidais se hnul směrem vpřed. Ne že by to kdo ví jak chtěl, ale pokud nehodlal jednoduše padnout na zem a přestat se hýbat, pak bylo tohle přesně to, co dělat musel. Pokračovat dopředu. Když uviděl cizího vlka, polilo ho jisté nadšení. Možná, že by ho mohl přemluvit, aby mu něco ulovil. Nebo řekl o tomhle světě, kde se prostě objevil a teď tu... no, existoval. Bylo to tak, že? Takhle vlčí vztahy fungovaly... že?
A tak se začal blížit. Něco v něm jej ještě o to víc přesvědčilo, že by měl přidat a k vlkovi se přisunout ještě blíž. Už teď pro něj byla chůze těžká, nohy měl unavené, ale po tomto impulzu se jednoduše rozběhl směrem vpřed. Prvních pár kroků proběhlo poměrně dobře - nemohl uvěřit tomu, že vážně běží! Nesl se směrem k zrzavému, který ležel ve spadaném, zlatém listí. Jakoby to celé byla pohádka, jak listí vířilo vzduchem, u země se táhla mlha a Flidais běžel. A pak se to celé pokazilo - jeho koordinace nebyla o moc lepší než když se tu ukázal a vlk tak velmi lehce na kluzkém, spadaném listí uklouzl, převrátil se a brzy ryl čenichem v zemi.

>> Zubří plán :)

Dorazil do zlatého lesa, zmáčený, jak se v jeho srsti rozpouštěl sníh, co nabral po cestě z hor. Byl poměrně rozklepaný a to, že už přicházely chladnější dny, nijak nepomáhalo. Potřeboval se k někomu skulit a trochu si užít té blízkosti a tepla, jenže ke komu? Pokud všichni byli jako Pruh a odejdou sotva budou mít šanci, asi těžko s někým naváže vztah, ve kterém by mohl aspoň chvilku využít jejich existence a nechat se od nich nakrmit a zahřát. Pořádně pořád netušil, jak hýbat s ocasem, co s ušima, že když se chce chladit, má vypláznout jazyk a že cenění zubů má docela dobré, zastrašující účinky. Potřeboval sledovat vlky, kteří podobné věci budou provádět a napodobovat je. Jenže kde? Kdy? Jak? Zastříhal ušima a nešťastně se podíval po hordě zlatých stromů. Byly krásné a nepochyboval o tom, že mít tu úkryt by byla vyložená pohádka. Aspoň tu i bylo tepleji - byl přeci jen v nížině a mezi stromy, kam se nedostalo tolik větru, který by jej ještě víc ochladil. To ale neměnilo nic na tom, jak moc byl stažený jeho žaludek.

>> Červená louka

Prakticky se dokulil na pláň, kde doteď v životě nebyl. Když se totiž vynořil nahoře v portálu, poměrně rychle se mu podsmekly na ledu a sněhu nohy a o kus se skutálel dolů. Dost rychle mu došlo, že zpátky nahoru to už asi nepůjde a tak začala útrapná cesta dolů. Alespoň jeho kožich sníh trochu očistil - teď byl však na druhou stranu pěkně prochladlý a drkotal zuby, netušíc, co že se bude dít dál. Kam by měl jít? Bylo tu nějaké místo, co by mohlo být bezpečné dost na to, aby se tam schoulil a trochu se prospal?
Jakmile se na nohách vyrobených ze želé dostal na úpatí hor, konečně to zamířil směrem na les, který zářil skoro jako citadela spásy. Co se tam bude dít ho zatím nezajímalo, jen si chtěl najít pěknou, zateplenou noru a pak mít klid.
Docela rozklepaný nakonec vstoupil na území zlatého lesa, drkotajíc zuby a nešťastný z toho, že takhle prošvihne celé ráno...ale ono to tak už bývá, když se vám nic nedaří.

>> Zlatý les

>> Rokle

Pokračoval v pochodu kdo ví kam. Nohy ho bolely a upřímně se nepříjemně kousal do jazyka, aby se prostě nezastavil, nesvalil na zem a na všechno se nevykašlal. Mírně přivřel oči a zvedl hlavu k pomalu vstávajícímu slunci, které pomalu plánovalo svítit nad jeho hlavou. Ale zatím... zatím tu byla jen mlha a neutuchající pocit hladu a žízně. Potřeboval se někde zastavit, ale netušil kde. Byl jen... unavený.
Odkud jsem? A proč jsem tam nezůstal? Na co musím být tady? projelo mu hlavou a on tiše sklonil hlavu. Uši mu plandaly okolo těla, zatímco jeho třesoucí nohy se snažily pomoct mu co nejlépe přes louku, po které pochodoval. Směrem k portálu na druhé straně. Možná, že když jí projde, tak se dostane tam, kam potřeboval? Možná že na jiný svět, kde mu bude lépe. Nebo... kde mu někdo pomůže. Už teď ho nohy pálily a v očích měl slzy už od momentu, kdy se skutálel do rokle. Co komu udělal?
Ne, musel se přestat litovat. Bylo na čase se pochlapit a konečně dokonat tu cestu skrz portál, který se před ním tyčil.

>> Zubří plán :)

>> Němé údolí

Klopýtal dál, směrem k velké brázdě v zemi. Když se dostal na její okraj, sklonil se a zahleděl dolů. Jak má tohle slézt? Nohy fungovaly jako želé, všechen pohyb trval bolestivě dlouho a už teď byl vyčerpaný a chtěl si jen lehnout a nikdy se nezvednout. Možná, že když prostě skočí dolů, brzy bude mít klid a... v ten moment se pod ním podtrhla půda a Flidaisovo celé tělo nestihlo zareagovat na to, že mu náhle packy sjíždí směrem vpřed. A začal padat.
Brzy se skulil až dolů na dno kaňonu. Pomlácený, zaprášený a špinavý. Zvedl hlavu, držíc v očích slzy tak, aby nesklouzly po jeho tvářích na zem. Téhle půdě nedá ani trochu vláhy! Pořád však nerozuměl tomu, co tu dělá. Kdo je. Co je jeho důvod, aby v tomto okolí vůbec existoval. Proč... proč? Kousl se do jazyka a vydrápal na nohy, celý odřený a mimo z toho, co se okolo něj dělo. Cítil, jak jedna z jeho zadních nohou odmítá spolupracovat. Když se otočil a zjistil, že si ji při pádu podrápal a dost možná i narazil - na zlomeninu to nebylo dost bolestivé - tiše zaklel a rychle zjistil, že ven se dostane nejlépe přes druhou stranu, kde byly více schůdné cesty. Alespoň tak...

>> Červená louka

Flek střihl uchem a rozešel se trochu podivným, kulhavým krokem směrem, odkud k němu mířily pachy. Když ho Pruh vyzval, rychle se pokusil donutit tělo, aby spolupracovalo. Moc se mu nedařilo, ale aspoň se několika roztřesenými kroky pohnul směrem vpřed.
,,Nevím, jak si to tu brát," začal opatrně, pak se otočil a všiml si, jak Pruh už mizí někam dopryč. Protáhl obličej. Proč ho ani nepřekvapilo, že se ho tento vlk zbavil tak rychle, jak jen dostal šanci? Flidais protáhl obličej a rozešel se vpřed, doufajíc, že najde něco, co by ho aspoň na chvilku zasytilo a že po cestě nepojde hlady. No, mohl využít pomoc Pruha, ale ten ho jednoduše odkopl jako hadr u okraje cesty a nechal ho tu být. Nespokojeně se táhl vpřed, klopýtal a jeho nohy odmítaly správně fungovat. Měl chuť se prostě někde zhroutit a nefungovat.

>> Rokle

Flek. Druhý vlk se rozhodl, že mu tak bude říkat. Neměl žádné námitky. Odteď si tedy bude říkat Flek, dokud nepřijde na nějaké jiné, honosnější jméno. A nebo nechá všechny, aby si ho samotní pojmenovali a pak si vybere to nejlepší jméno, kterým se bude představovat cizím. Jo! To by šlo. Rozhodně lepší, než si hledat jméno sám a pak se vztekat, že se mu vlastně vůbec nelíbí. Ani si teď z fleku nedokázal žádná vybavit.
,,Dobrá. Tak já ti budu říkat..." mírně naklonil hlavu, protože druhý vlk se mu nepředstavil, ,,já ti budu říkat Pruh." Byla to podobná jména? Byla. Měl pruh na hlavě? Měl. Byli si docela dost kvit, alespoň tak to ve Flidaisově hlavě fungovalo. A pokud jej tento vlk pojmenoval, hodlal zrcadlit jeho chování a pojmenovat jej nazpět. Dnešek ještě bude určitě zajímavý!
,,Ne, právě jsem se tu probudil," přiznal a rozhlédl se. Mezitím už stihla padnout noc. Možná, že by si mohli najít nějaký úkryt? Na druhou stranu netušil, zda je dobrý nápad trávit s cizím vlkem takhle noc. Nebyl zas tak důvěřivý. ,,Prozkoumání okolí je dobrý nápad. Ale zatím bych se asi vyhnul horám," připustil a nedovolil si, aby se v jeho hlase objevil náznak váhání. Pořád měl nohy jako z želé a vážně netušil, jak by šplhal, když se na ni moc dobře ani neudržel.
To zvládneš. Jen noha za nohou, trochu se předklonit a když to nepůjde, tak se nahoru prostě vyplazíš, předal sám sobě informaci o budoucím pohybu a zase upřel oči na Pruha, který hodlal prozkoumávat. Trochu neohrabaně se přiblížil, stále si však držíc určitý rozestup a zvedl hlavu, aby se zhluboka nadechl. Pachy ho dost rychle udeřily do nosu, až překvapeně stáhl narovnané ucho k hlavě. Co to? Vážně to vždycky bylo tak silné? Nebo jen proto, že až teď to začal vnímat? Tak či tak, měl pocit, že něco cítí. Znovu popotáhl, trochu zkřivil tvář.
,,Myslím, že něco cítím někde... z míst před námi," prohodil ke svému společníku Pruhovi následně. Možná, že by se měli vydat tím směrem? Byla tam dokonce i rovinka! No, určitě to byla velmi, velmi příhodná náhoda, že cítil zrovna něco odtamtud, že?

Druhý vlk se nezdál z jeho pozornosti moc nadšený. To ho donutilo taktéž protáhnout obličej a podívat se mírně bokem. Konečně se však vytáhl na souš, držíc se na nohou tak nějak podivně, načež se tedy oklepal a udělal několik nejistých kroků vpřed, při čemž se až moc soustředil na to, aby zjistil, co přesně se svými tlapami dělat. A... no, taky se snažil po cestě neumřít.
,,Ne. Ano. Nevím," pronesl, na první slovo dávajíc největší důraz. ,,Nepamatuju se. Ty?" odpinkl otázku nazpět, jelikož jeho společník na druhou stranu vypadal, že by nějaké ty odpovědi mít mohl. Třeba že když dosáhne nějaké klidnější konverzace, nakonec by se mohl dostat i do momentu, kdy by mu jeho nejnovější společník pověděl o tom, kde se vlastně nachází, kam by měl zamířit a jak se postarat o to, aby nevypadal jako blázen před každým, koho potká. Už teď se mu nohy motaly, pokud se mu brzy začne motat i jazyk, upřímně by se vůbec nedivil.

Zrzek před ním se dal na ústup. Pokoušel se pochopit, proč - bylo to tím, že se přiblížil? Nejspíše ano. To znamenalo, že si od ostatních vlků tedy musí držet odstup. Sledoval, jak vlk přechází na břeh a oklepává se. Dobře. Takže pokud projde vodou, musí udělat tenhle pohyb. Pokusil se o něj ještě ve vodě, ale poměrně dobře mu docvaklo, že takhle to nefunguje - a že tohle se provádí pouze na suchu na břehu.
Tiše si pokývl hlavou, když vlk promluvil. Dobře, tohle dávalo smysl - druhý vlk uměl mluvit. Zrovna jako on. Pohodil hlavou a vydal se blíž ke břehu, stále si však držel odstup. Takhle ve vodě se mu navíc mnohem lépe chodilo a toho hodlal využít jak moc jen mohl.
,,To by mě taky zajímalo," pronesl jednoduše. Nepozdravil - druhý vlk taky nepozdravil a on se rozhodl, že bude zrcadlit jeho chování jak moc to jen půjde. S tím by se měl dozvědět, jak přesně jednat s ostatními a možná mu to i pomůže s koordinací pohybů. Vidět, jak našlapují ostatní bude rozhodně výtečné pro jeho výzkum. To by také mělo znamenat, že pokud se bude chtít i nadále učit jak být vlk, nejlepší bude nejspíš najít nějaké místo, kde se vlci shromažďují. Tomu se říkalo smečka. Zda-li tento vlk patřil k nějaké smečce? Měl TOLIK otázek! Ale dokud jeho společník promlouvat pouze do vzduchu a po jedné větě, nezbývalo mu nic jiného než toto jednání okopírovat.

Stádo splašených srn? To by i sedělo. On by však sám sebe nyní spíš popsal jako nějakého ptáka s dlouhým zobákem, který jednoduše ví, jak ho správně otvírat a nahnat vodu dovnitř. Možná, že když s tím bude pokračovat, chytí i nějakou rybu! Tahle myšlenka mu projela hlavou a chvíli si s ní pohrával, než si v tom všem chaosu konečně všiml kožichu, který pokračoval pod vodou až na vzduch, kde se držela hlava. Ah ano... tohle byl vlk!
Jeho hlava se okamžitě obrátila na jeho tělo. Jistě, že to byl vlk. S čím by si asi tak vlka jinak spletl? S konipasem? Chtěl se sám sobě vysmát, ale ovládl se. Ne, tohle nebyl moment na smích! Jen se potřeboval ujistit, že s tím vlkem není příbuzný. Jeho srst však tvrdila opak. Jistě, držel se v odstínech, co by se daly přiřadit do stejné oblasti, aby zrzavá a hnědá byly přeci jen pořád rozdílné barvy a nezdálo se mu, že by snad na druhém vlku viděl něco povědomého. No jo, jenže jak mu mohlo být něco povědomé, když... vlastně ani netušil, co je zač?
Otevřel tlamu, do které se mu zákonitě nahrnula voda a vlk ji okamžitě vyplivl. Ne! Teď pít nehodlal! Možná, že když bude chodit vodou, tak se mu bude dařit víc.
A tak se posunul hlouběji, zajel do vody skoro jako ponorka a odrazil se nohami od dna, aby se pohnul směrem vpřed. Druhý vlk byl potichu, ponořený ve vodě jen s hlavou venku a tak usoudil, že to je asi něco, co by měl udělat i on. Chvilku si tak zůstával ve vodě, hlava nad hladinou, tělo pod vodou, neotvíral tlamu, jak si pomalu proudil směrem k zrzkovi, který by snad mohl mít nějaké odpovědi.

>> Kdo ví odkud

Sny plné barev, tance a velkých koček se sluncem nad hlavou. Zvířata, která mluvila lidskými jazyky, špičaté uši a žluté oči, které zářily ve tmě podobně jako hvězdy zářívaly nad zemí během temné noci. A Flidais se smál. Ach, jak se on smál! Točil se, křičel. Křik pomalu přecházel z nadšeného v naléhaví a pak vlk pocítil, jak se pod ním otvírá země, jakoby ho chtěla sníst. Její chřtány se rozevřely a on ztratil přehled o tom, co je dole, co je nahoře a jen padal níž a níž.

Probudil se na boku, jakoby ho někdo sestřelil tam, kde stál a on jen dopadl. Zamrkal a pokoušel se uvědomit si, co se vlastně děje. Hlava jej bolela, netušil, kde je a pokušení si kýchnout se plížilo do jeho nosu s čím dál tím vyšší nutností.
,,Hmmm... huh?" zmateně zamrkal a rozhlédl se. Tohle místo vypadalo pěkně, ale byl si jistý, že tu předtím nikdy nebyl. A právě proto by se měl asi postavit na nohy a vydat se někam, kde by se mohl pořádně napít a pokračovat ve spánku. Jeho pohled však padl na jeho nohy, které byly... pruhované. Chlupaté. Chvíli je pozoroval, jakoby se snažil rozklíčovat, jestli je zcela mimo a nebo se ještě pořádně neprobudil. Tak či tak, pokusil se na nohy vyhrabat - a brzy zjistil, že jsou jako z želé. To jeho žaludku moc nepomohlo. Cítil se jako na vodě, hlava se mu točila jako po dlouhém flámu a když se konečně dostal na nohy, začal si uvědomovat, že mít tolik končetin nemůže být jen neuvěřitelný sen.
Ale třeba... třeba se vážně ještě probudí!
Trochu zmateně zvedl přední nohu, věnoval jí pohled a zase ji položil. Potřeboval se napít té vody... ale v momentálním stavu se mu zrovna nedařilo. Trochu se nakrčil a podíval se dolů, pod svoje břicho, načež zvedl jednu ze zadních nohou a posunul ji vpřed.
,,Teď... přední," zamumlal si tiše a s tím posunul přední nohu. Tahle celá scéna pokračovala pomalým, šnečím tempem několik minut, kdy se vlk snažil přijít na to, jak pohnout správnou nohou ve správný moment. Jen počkejte, až zjistí, že může pohybovat i ušima a ocasem. Kroksumkrok, pomalu se dostal až k vodě, která v tomhle horku upřímně byla tím, co vážně hledal a potřeboval. V momentě, kdy se k ní dostal, málem zaúpěl radostí a nohy se mu zatřásly jako želé, když plácnete do stolu. Prudce hnul jednou z nohou, aby si udělal podporu, ale místo toho se mu smýkla a on skončil v trávě a obličejem hezky ve vodě.
,,Co to... sakra!" zahulákal vlk a začal zpod těla páčit nohu, aby se aspoň dostal blíž k vodě. Nyní se vydal vpřed plížícím stylem - táhnul břicho po trávě a natahoval hlavu dál, aby se napil. Pokusil se ji nabrat do tlamy, jenže všechno jednoduše proklouzlo skrz zuby a pryč. Musel vždy pořádně zaklonil hlavu, aby si uvědomil, jak vlastně na to. Nejspíš musí používat jazyk, aby vodu posunul dál.
Proto prakticky celou hlavu vrazil pod vodu, vpustil ji do tlamy a následně ji vytáhl se škraněmi plnými vody, aby začal pomalu polykat bez možnosti zalknutí. Kdyby ho někdo teď pozoroval, nejspíš by rychle přišel na to, že jakékoliv instinkty, které by měl mít, nahradila jistá inteligence, která mu však dlouhodobě nepomůže v přežití.