Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Bububu..." Začal jsem při tom dělat obličejem typické, dětinské grimasy. Nixi chtěla nejspíš působit jako autorita, ale mě tohle osobně moc nebralo. Vždy jsem bral všechny jako sobě rovné a dělal jsem pro to zkrátka úplně všechno. Neměl jsem rád, když si někdo hrál na něco, co není.
Mlaskal jsem si s chutí, když mi Phoenix říkala, že stromy také mluví. Ve všem hledala logiku a já už se bál, že mi snad vidí i do hlavy, jaké nechuťárny jsem tam schovával. "Ale no tak." Zamumlal jsem. "Tak kámen? Nebo znáš i nějakého kamenomluvku?" Zeptal jsem se jí a při tom na ni pohlédl. "Bahnomluvku? Koprmluvku? Chlupomluvku?" Zazubil jsem se na ni. Možná ano, možná ne. "Já stromy neposlouchám, spíše spím když to jde." Broukl jsem celkem zamyšleně a při tom se rozhlédl po okolí. Olízl jsem si krvavý čumák od zajíce a pak si ukousl další sousto. Byl tak skvělý! Proč bych nemohl jíst pořád! Ale pořád jím, ale šlo by to ještě víc! Ujišťoval jsem se.
Možná jsem dal Nixi další naději na to, jak ovládnout tenhle svět. "A co budeš dělat, až budeš umět všechno?" Zeptal jsem se a naklonil hlavu. Věděl jsem, že spousta vlků, než přišla sem a ovládaly něco, tak o to s příchodem sem přišli. Fungovalo to i naopak? Možná to pak donutí Nix tady zůstat. Napadlo mě, bylo by to celkem fajn, nebo ne? Kdyby tady zůstala. To jsem si sám namlouval. Ale ona udeřila otázkou na mě, až mi se mi z toho zaseklo kus masa v krku a já se rozkašlal. "Ehm.. no třeba bych chtěl magii, kterou když pomyslím na jídlo, tak to jídlo se objeví přede mnou a už bude i naporcované." Zasmál jsem se. "To by bylo bájo." Jo, měl jsem v hlavě jen jídlo a spánek, nic víc.

Musel jsem to udělat, ani ledajaké vyhrožování Nix momentálně nepomůže. Těšil jsem se na to jako vlče, které šlo na svůj první lov. Přišel jsem a oklepal se. Voda cákala do všech stran a já se spokojeně usmíval, až mi z toho pysky létaly sem a tam. To je taková paráda, mít takovou kamarádku! Radoval jsem se. Nixi dokonce měla taky radost! Začala skoro skákat radostí! "Teda Nixi! Tobě se to tak líbí!" Vůbec jsem neslyšel její nadávání ve stylu - fuj. Vypadalo to, jako by skákala radostí, že je mokrá. "To bysme měly dělat častěji." Radoval jsem se a svalil se pomalu na zem.
Tohle byla má přirozená poloha. Ležel jsem spokojeně a začal si chroustat zajíce. Zajíc byl mnohem lepší, než nějaká ta ryba. Odjakživa jsem ryby moc nemusel, ale když bylo nejhůř i ji jsem snědl. Vlastně jsem byl takový všežravec a když šlo na věc, snědl jsem vše co se dalo. I to co není ve skutečnosti k jídlu. Ale o tom až jindy. Nixi odpověď chtěla znát za každou cenu. Musel jsem se nad tím vážně zasmát. "Mám ho rád. Ale když mi ho ukousneš, nikdy se to nedozvíš. Budu jako ... budu jako strom. Ten taky nemluví!" Vyhrkl jsem a zazubil se. Vlastně jsem si dal ještě trochu načas, dvě tři sousta jsem ještě stihl určitě sežvýkat.
Pak jsem ale zvedl pohled a podíval se do dvoubarevných oček. "Tak koukej, slyšel jsem toho dost. Magie Počasí v našem světě určitě existuje a nejen to. Prý je tu spousta zajímavých magii, které si můžeš pořídit. Ale musíš mít štěstí na toho překupníka. Já to štěstí ještě neměl. Na smečkové území nikdy nejde, to je průda že? A hledat ho... je moc náročné." Převalil jsem svůj líný zadek na druhou půlku. Právě jsem Nixi prozradil tajemství století.

Nechal jsem téma o ohni za sebou, nějak jsem poznal že je v tomhle Nix možná trochu namyšlená. Myslela si o sobě opravdu hodně a také to chtěla dotáhnout daleko. Tak jsem jí nechtěl trápit svými přihlouplými dotazy. Cítil jsem se vedle ní jako nějaký chudý příbuzný, který právě poznával New York. Zastříhal jsem ušima a raději udělal ve vodě další tempo. Při té příležitosti jsem ponořil čumák a pořádně se napil, voda byla skvělá.
Kolem mě zrovna plavalo velké množství ryb. A tak jsem na nic nečekal a po jedné se natáhl. Dostal jsem se pod hladinu a párkrát zamrkal, abych se zorientoval. Otevřel jsem tlamu a po jedné z ryb jsem se prostě natáhl. Zkousl a ono se to co? Povedlo. Rybu jsem ulovil bez většího problému, ještě mi stačila vyliskat po tvářích. Ale já jí nepustil, spíše jsem ještě víc stiskl čelist a pak se i s ní vynořil. Pomalu jsem plaval ke břehu. Celý mokrý.
Nixi mou nabídku o rybě rozhodně neodmítla a když jsem se valil na břeh, držel jsem snad tu největší rybu na světě. Pomalým, šouravým krokem jsem přišel k Nix. Jo, tohle tempo už k mé maličkosti sedělo mnohem lépe. Moje poslední aktivita dnes? Musel jsem se přece oklepat, abych se střepal přebytečné vody. Udělal jsem všechno proto, aby se aspoň pár kapek dostalo na Phoenix. Pustil jsem rybu z tlamy. "Tadá!" Vyhrkl jsem nadšeně. "Pro tebe! Ulovil jsem jí s láskou!" Zazubil jsem se na ni a při tom zamrkal. "Teď by se ještě hodilo nějaké velké medvědí objetí, co říkáš?! Jako poděkování?" Sedl jsem si na zadek a celou svou váhou na něj sedl. Přední tlapky dal do vzduchu a roztáhl je jak jen nejvíc to šlo. Čekal jsem opětovné gesto na mé krásné, tlusté a hlavně mokré tělo!
Ale konec srandy. Nakonec jsem si k sobě přitáhl svého zajíce a položil si na něho tlapku. "Jak moc chceš znát odpověď na svou otázku?" Zazubil jsem se na ni.

"Proč bys měla hned odsuzovat nešikovné vlky?" Zvědavě jsem se na ni podíval. Ano, mohl jsem se bavit úplně o čemkoliv, ale chtěl jsem v tom vidět dobro. Měl jsem dobro moc rád, dobro bylo mnohem lepší než zlo. Zlo bylo fujky. A proto jsem chtěl šířit jen dobro a dobrou náladu. Což se mi moc nedařilo. Každopádně Nixi na mě měla ještě nějaké otázky, ale všechno bylo ztraceno, během naší válečné rivality.
Vklouzl jsem do vody a užíval si to. Bylo chladněji, ale to mi nikdy nevadilo. Měl jsem k chladu vnitřně blíž, možná i díky magii ledu. Bylo to tak zvláštní, jak jsme byli s Nixi rozdílní. Nechtěl jsem, ať se mi zakousne do mého zajíčka, ale ona to vzala osobně. "Taková přece nejsi, Phoenix." Zazubil jsem se, ale nijak se nevzrušoval. Stále jsem si plaval a užíval si, jak krásně mi to masíruje svaly. "Je tu spousta ryb! Jsou tu i veliké! Máš ráda ryby? Nebo ty taky ne?" Zeptal jsem se. Někdo neměl rád jen to co bylo v okolí, ale samotné maso by jí třeba nevadilo. "Kdyby jsi je měla ráda, ulovím ti toho největšího macka, který propluje kolem mě!" Jak já byl dneska aktivní, to jsem se ani nepoznával. No, však já si to brzy zase vyberu tím, jak budu lenošit.
Pak jsem se podíval na Nixi, jak si krásně pohrávala s mou snídaňo-obědo-večeři, říkejme tomu sváča. "A abych se vrátil k tvé otázce, ohledně magie Počasí." Věděl jsem, že i taková magie ve zdejším světě počasí, Socoro mi o ní vyprávěla také. "Tak odpověď na tvou otázečku znááám taky." Řval jsem přes půlku jezera. Byl jsem občas trochu hlučný, ale stále lepší hlučný vlk, než kdejaká puťka.

Nixi měla mnohem více informací i magiích, než já. Já se o ně vlastně nikdy moc nestaral, přišlo mim to moc náročné o tom už jen přemýšlet. Proto jsem dával přednost více primárním věcem, které mi byli víceméně osobitější. "No není, třeba někdo umí spálit i sám sebe, co ty víš co je všechno možné." Povytáhl jsem obočí a s ním i zamával nahoru dolu, aby to vypadalo ještě víc komičtěji. Nixi se zatím neuměla samovznítit celá, což bylo trochu smutné. Ale s mou pílí a tréninkem to bude umět coby kamenem dohodila. "To zmáknem levou zadní." Nadhodil jsem.
Pak už začal ale kolotoč problémů, já rozvlnil své boky a začal běžet. Překvapil jsem dokonce sám sebe, přece jen jsem tak často neběhal, jako dnes. Byl jsem z toho i vnitřně hotový, ale čím dřív budu na místě, tím dřív si budu moct lehnout a ani se nehnout. To že mě Nixi kousla do ocasu jsem ani popravdě nezaregistroval. V tom zápalu hry jsem to prostě nevnímal. Nehledě na to, že mě srst nepadala, měl jsem celoročně jednu a tu samou. To byla taková kuriozitka u mě. A nerad bych přišel o těch pár chlupů, co jsem na něm měl. Chtěl jsem řvát - nechytíš, nechytíš, ale ona už mě chytla, když se mi objevila po boku. Ale před jezerem těsně zastavila a já tak do té chladné tekutiny vklouzl úplně sám. Radostně jsem se usmíval a pokračoval jsem dál. Ponořil se celý, včetně hlavy a na chvíli se tak ztratil z dosahu všech oček. Otevřel jsem pod vodou oči, i tlamu. Měl jsem to tak moc rád, chladilo to ze všech stran. Vydržel jsem pár sekund a pak vykoukl ven. Udělal pár vodních temp. "Je to strašně príma." Ulevil jsem si, byla to paráda. Občas se tedy za mnou objevilo pár bublinek... ale bylo to vlčské, nebo ne? "Ještě tě to neláká? Ne že by sníš toho zajíce! Měla sis vzít jasnýho,teda.. svýho, jasný?" Zazubil jsem se. Sám jsem se v tom ztrácel. "Voda je super!" Zajásal jsem, ale pohled Nix mi stačil k tomu, že ona mé nadšení nesdílí. Neměla empatii pro mě, že mě osobně to tak bavilo! Byl jsem jako vlče, které právě začalo objevovat svět. "Pojď! Bude hlína!" Snažil jsem se jí nějak nalákat.

Phoenix si to brala osobně, možná ještě nepoznala, jak dokáží být zdejší breberky nebezpečné. "Tak hele ty lilie." Zazubil jsem se. "A jak je možné, že to tvoje samovznícení ti třeba nespálí chlupy?" Zamyslel jsem se. Ano, má logika byla asi tak velká, jako logika některých breberek. Ale tak či tak mi to snad ani nedá spát. "Ukážeš mi to?" Zeptal jsem se zvědavě a při tom na ni klouzl pohledem. Ještě jsem nikdy neviděl hořící vlčici. A že by to bylo asi dost žhavý, až bych se možná zapotil i já. Ale nechtěl jsem rozhodně předbíhat kdejakou situaci. "A co se třeba namočit a pak samovznítit? To budeš hned suchá a nebudeš ani vědět, že jsi někdy byla mokrá! To zní šmankózně!" Ano, měl jsem spoustu teorií a praktik o tom, jak bych Nixi mohl dostat do vody. No, zatím se mi to upřímně moc nevedlo, ale doufal jsem, že aspoň kvůli mě jednou smočí aspoň špičku ocasu. Nebo možná za ten ocas jí tam v létě budu tahat, až se bude pařit horkem a umírat, jaké je jí horko. A zatímco já si budu v pohodě honit vlnky v jezeru.
Nixi stále nadala pokoj, ale mě v hlavě jela naprosto perfektní scéna, jako vystřižená z filmu! A byl jsem si jist, že mi projde do každého puntíčku. "Jak se to říká..." Zamumlal jsem a znova se zastavil, položil zajíce a chvíli bádal, koukal po lelcích na stromech. Až jsem nakonec skončil u dvoubarevných oček. "Nebuď zvědavá, budeš brzo stará?" Prskl jsem smíchy, raději jsem čapl zajíce a co čert nechtěl? Raději jsem se opravdu dobrovolně rozběhl. Nerad bych po tomhle dostal přes čuňu, i když jsem tušil, že bude pelášit za mnou. Já taky neměl kdo ví jak atletické tempo. Za chvíli už jsem viděl břeh jezera, zajíce jsem těsně před ním pustil a smočil při tom tlapky až po břicho. Bylo to zvláštně chladné, určitě se za chvíli ponořím celý, ale chtěl jsem se nejdříve aklimatizovat. "Vítej u jezera! Tohle také patří ke smečce! Támhle v dálce vidíš krásné hory, nahoře je ještě sníh. Pod nimi lesy, není to krásné? Mám to tady moc rád." Vrtěl jsem ocasem. Výhled tady byl kouzelný, jako z vystřižené z časopisu o samotné romantice.

// Úkryt

Musel jsem Phoenix nazvat něco jako špindírou. Co jiného jsem měl říct? Byl jsem prostě upřímný a přišel mi špinavý snad každý, kdo se nikdy nekoupal. "Nejsi špinavá, na oko, ale co uvnitř v tvé srsti? Tam kam si nevidíš? Máš třeba lupy! Nebo nějaké jiné breberky, které se tam zabydlely. Proto se má vlk každý rok aspoň jednou vykoupat!" Řekl jsem a při tom se na ni zamračil. "A ještě k tomu tvá srst... taková tmavá! Nespoutaná a krásná! No kdybych byl breberka, určitě bych se v tobě zabydlel moc rád." Zazubil jsem se na ni a při tom mi v oku jiskřilo šibalství. Kdybych měl normální váhu, tak bych možná začal skákat, jako to dělávaly blechy. Ale... byl jsem na to líný, moc tlustý, no zkrátka moc Frekovský. Nixi se možná trochu urazila, aspoň jsem to poznal, když kolem sebe prskala, jako prskavka. "Můžeme to napravit, má lady." Víš co stačí udělat. Stačilo se jít jen jednou se mnou vykoupat. Proč se vlčice se mnou nechtějí koupat? Protože jsem většinu potkal v zimě. A to se chce opravdu málokteré. Vždyť když se namočím, nejsem tak škaredý. Bral jsem to osobně, ale přece jen stále sportovně.
Chytl jsem si zajíce a s ním se hrnul ven. Jakmile jsem ucítil jemný, přesto chladný vánek, zastavil jsem se, abych zajíce položil. "Hm... možná do léta?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Nebo aspoň do doby, než mě zase někdo vyruší s nějakým prosíkem. Což jsem v tuhle chvíli opravdu už tipoval na Liss. Jakmile jsem se dal do pohybu, Nixi se o mně opřela. Uskočil jsem do strany, na tohle jsem nebyl zvyklí. Osobní kontakt! Za srstí jsem okamžitě zrudnul, jako to dělával nějaký puberťák, když se cítil trapně. "Víš co?" Zasmál jsem se. "Mě to nevadí." Kulišácky jsem se na ni zazubil. Má hlava totiž právě teď vyplodila přímo ženiální plán. Tak ženiální, že jsem byl z něho sám překvapen. Ať Nixi chtěla nebo ne, stejně skončí mokrá, protože já se právě teď rozhodl pro jarní koupačku. A někdy budu muset z té vody taky vylézt že jo. A Nixi teď bude chvíli lenošit se mnou, takže o společnost budu mít postaráno. Čapl jsem zajíce do tlamy, provokativně mrkl na Nixi a už si to valil k jezeru.

Zamračil jsem se. "To chce bejt skoro každej, ale já jsem originál." Frkl jsem a tím jsem tuto debatu definitivně ukončil. Já chtěl zkrátka něco jiného, než ostatní a tím jsem se lišil. Ostatní byli bílé ovce, ale já byl ten sexy beran v černé vlně co stál opodál. Jo, to ke mě naprosto sedělo. Kór ještě k tomu příkladu, každé stádo potřebovalo svého berana. A to jsem byl právě já, Daén by zkrátka nebyl ten správný Daén. Ať si Nix říká co chce, ale její cíl už je ohraný.
Podíval jsem se na Nixi a škodolibě jí sjel pohledem od hlavy až k patě. "Dočkej času." Jasně, že to byla kravina. Ale chtěl jsem tuhle vlčici zkrátka dostat do vody ať se jí to líbí, nebo ne. Bral bych to jako obrovskou osobní výhru. Co kdybych se začal topit, nechala by mě tam? To by se ale nestalo, já byl výborný plavec. A co kdybych dělal, že se topím? To už znělo líp. Ach, jak já bych se nechal rád zachránit a obskakovat, přišlo mi to tak fantastické! Jako vystřihnuté z románu. Zazubil jsem se nad tou myšlenkou.
Každopádně Nixi se nevzdávala. Vodu nepila brčkem, nýbrž čumákem. Pak se ale stalo něco, co mě donutilo pustit nohu divočáka, zastavit se a podívat se na tu vyhublou vlčici kolem. Její srst měla ještě záchvěvy zimního nádechu. "Co prosím?" Nestačil jsem koukat, nevěřil jsem svým očím. Div mi mé světle modré očka nevypadly z důlků a nezačaly se kutálet do všech koutů světa. "Chceš říct, že ty jsi se ani nikdy neokoupala? Víš kolik budeš mít v srsti roztočů a jiné havěti?! Déšť se nepočítá! To se občas musíš o svou srst starat! Nechceš mít přece blechy?! Nemáš blechy?!" Vyhrkl jsem naprosto fascinovaně. Nesnášela vodu, nekoupe se, pane bože to je ale špindíra! Já jsem miloval svou srst, staral jsem se o ni i několikrát denně, teda... když jsem měl na to zrovna čas. Můj život byl plný jiných velmi důležitých aktivit. Ale věděl jsem, že osobní hygiena je něco, s čím žiji každý den. Bylo fakt, že jsem si jí vlastně i dobíral, ale chtěl jsem tomu všemu přidat dramatičnost.
Konečně jsme došly do místnosti, po které jsem snil několik dní. Phoenix tu položila zajíce, já svého divočáka. Na chvíli jsem si sedl, ale ne na dlouho. Chtěl jsem totiž jít ven a konečně si lehnout. "No ten zajíc byl moc těžkej." Zasmál jsem se. Vzal jsem si toho posledního staršího zajíce, co v úkrytu byl do tlamy a pak se pomalu vydal ven. "Tak přichází čas pro Frekiho!" Vyhrkl jsem jen tak mezi řečí a kráčel pomalu ven.

// Daén

Prskl jsem smíchy. "Takže ty se bojíš!" Vyhrkl jsem pobaveně. "Ale tak... já vím, že jsem v tomhle nejlepší, takže se nemusíš stydět za to, že se zkrátka bojíš toho, že bys mě nemohla porazit." Zastříhal jsem zvědavě ušima. Tyhle témata budou asi nekonečná, podle všeho. Ale mě to nevadilo, ba naopak mě to bavilo mnohem více. Na sucho jsem polkl, už i já měl vyprahlo v hrdle a těšil se, až smočím čumák.
Podíval jsem se na Nixi. "Možná, ale ty jsi novej člen mé rodiny, na ty se pravidla nevztahují." Chtěl jsem z toho vyklouznout, ale byla zatraceně dobrá! Musel jsem zapojit veškeré své krátké mozkové závity. Div že mi nezačalo kouřit už z hlavy. Měl jsem co dělat, abych vymyslel smysluplnou větu. Těšil jsem se až konečně vypnu. Ale Nixi vodu opravdu neměla ráda a já doufal, že jí s jejím problémem pomůžu. Určitě se jen bála toho, že se utopí. Ve skutečnosti neměla s vodou problém. "Jak to teda děláš, když se potřebuješ napít? Máš nějaké brčko, aby se ti třeba líca nedotkly vody?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Když se té vody tak moc bála, tak nemusela ani pít ne? Ale pití bylo pro život vlka velmi důležité! Bez vody by tady ani nebyla! Nebo ano? "Nebo nepotřebuješ ve skutečnosti pít? Nebo piješ jen se škaredých kaluží, protože k jezeru nejdeš? Hm? Hm?" Vyhrkl jsem, našel jsem si další téma, které musím pořádně prozkoumat! A nedám rozhodně Nix žádný prostor vydechnout.
Pamatovala si to dobře. Možná šla po čichu, možná věděla kudy jít. Ale vchod k úkrytu jsme našly velmi rychle. Vklouzl jsem i s divočákem dovnitř a položil ho. Oddychl jsem si. Poslední štrása. Nix si ale netroufla najít sama místnost s dobrotama. Teď jsem se cítil jako král. Zvedl jsem hlavu a udělal typické puberťácké gesto. "Tss.. pojď za mnou." Zavlnil jsem se ze strany na stranu, vyšpulil zadek a jako elegantní tanečník s divočákem znova v tlamě jsem se šinul dál. Prošel jsem pár místnostmi a za chvíli už viděl tu poslední - spíž. Očima už jsem to tlačil, jen ať už tam jsem. Divočáka jsem dal úplně dozadu a pak se zase posadil. Byla tu větší zima, než venku. "Hotovooooo!" Seděl jsem na zadku a zvedl obě přední tlapy nahoru, zajásal jsem s nimi nad hlavou, kdybych se snažil, možná bych dal i nějaký malý taneček, ale byl jsem na to moc líný.

// Daén

Nixi chtěla provokovat a mě to také celkem bavilo. Nikdy jsem se nezlobil, nebo se aspoň nesnažil se zlobit. Ani jsem to neuměl. Tak či tak aspoň jsme měli nějakou formu komunikace a té jsem si opravdu vážil. "Když je to tak jednoduché, proč to nezkusíš?" Vyplázl jsem na ni jazyk taky. "Chce to ale roky... aby jsi si vybudovala takovou pověst. Cítíš se na to?" Houkl jsem na ni a při tom zamrkal. Dokáže Nixi lenošit celé roky? Nic nedělat, jíst a spát? Jen kynout? Jen proto aby se stala miláčkem a nejlepším členem na světě? Hehe... mám tě. Věděl jsem to, z tohohle se nevyvleče a raději si to nenechá určitě líbit.
Co se týkalo plavání, prskala na mě jedno slovo za druhým. Při tom jsem se na ni usmíval jako měsíček na hnoji a nedal na sobě nic znát. "Drahá Phoenix." Řekl jsem a při tom se už pomalu zvedal. "Já nemám kamarády, já mám jen rodinu." Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu a zazubil se. "A ty už do mé rodiny patříš, ať se ti to líbí, nebo ne." Jo, v rodině se občas někdo porafe, nebo si nesednou, ale čas od času se i usmíří. "A já si stejně myslím, že dřív nebo později po mě budeš něco zase chtít, tááákže... aspoň znáš mou cenu. Až za mnou příště půjdeš s prosíkem, že něco potřebuješ, víš co budu chtít na oplátku." Zazubil jsem se na ni nadšeně. Pak už jen chytl divočáka a pomalu ho táhl směrem k úkrytu.
Schválně jsem nechal jít Nixi v popředí, přece jen měla menší váhu, tak byla určitě rychlejší. Nechal jsem ji, jestli si pamatuje kudy se do úkrytu chodí. Kdyby náhodou tak jsem jí očkem nasměroval, ovšem to určitě nebude nutné. Nixi něco žvatlala s plnou pusou, ale já se jen přihlouple usmíval a přikyvoval. Vůbec nevím, co říkala. Ale to byla věc vedlejší. Cítil jsem, jak se začínám potit jako to prase. Bylo mi horko a byl jsem tak strašně nadřený, že jsem s tím chtěl šlahnout a jít si lehnout.

Vypadalo to, že se tu Nix líbilo, chtěla poznat všechny členy a prohodit s nimi aspoň pár slov. Přikývl jsem. Já tu už nějaký pátek byl, ale všechny členy jsem ještě ani nestihl potkat. To víte, když hrajete mrtvého brouka uprostřed živé smečky, málokdo si váš všimne. Ale nic jsem s tím nedělal, spíše jsem se jen usmál.
Chtěl jsem, aby Nix okusila něco z mého světa. Aby mi dala šanci v tom, co dělám rád já. Já moc rád ležím a také jím. Nic mezi tím bych nedělal raději, než tyhle dvě perfektní aktivity. "To právě není vůbec jednoduché!" Oponoval jsem a zamračil se na ni. Ještě bych jí mohl pohrozit tlapkou, ale to by chtělo tu námahu zvednout tu tlapu do výšky. "Hranice mají čas, není kam spěchat." Navíc nás ještě čekalo odnést to jídlo do úkrytu. Ale byl jsem rád, že tu nejdelší část jsme měli již za sebou. Teď už zbýval jen malý kousek. "Zvykneš si." Řekl jsem, ne že bych s ním neuměl vydrbávat. Ale uměl jsem to perfektně, ale spíše mě bavilo dělat i vlkům radost. A to že občas musím zvednout svůj línej zadek, to se taky musí. Nechci přece, aby mi přirostl k zemi.
Pak jsem si s Nix začal dělat srandu, ona to však vzala vážně. Vyprskl jsem smíchy, neboť ona opravdu neměla ráda vodu. "Já myslel, že jsi aktivní, chceš dělat dojem. Ale jak chceš dělat dojem, když neumíš plavat?" Poposedl jsem si a zazubil se na ni. "Co uděláš pak, hmm?" Naklonil jsem hlavu na stranu. "Já musel jít taky lovit, tak ty si dáš v tom případě lekci plavání, s tím nejlepším plavčíkem široko daleko!" Dal jsem si tlapku na hrudník a při tom se podíval nahoru. Mělo to být takové to gesto, kdy se mám začít vychvalovat do nebes. Naštěstí pro ni ještě nebylo úplně počasí na koupání, takže jsem svůj plán musel odložit aspoň o pár měsíců dál.
Nakonec jsem se zvedl, podíval jsem se na divočáka. "No... pokračujem?" Tedy pokud mě teď hned nezabije za to, že jí chci naučit plavat. Ale dřív nebo později bysme to jídlo stejně do jeskyně dostat musely a já nechtěl, aby maso bylo durch promočené. Srst a kůže zvěře pak hnusně zapáchá a v jeskyni nebylo zase takové teplo, abych to tam vyvěsil a čekal než se vysuší. Chytl jsem divočáka za nohu a se škodolibým výrazem se podíval na Nixi, pak jsem začal táhnout dál.

// Úkryt

Vino byl opravdu aktivní jedinec. Byl to vlk, který měl zkrátka vyrýsovaný každý sval a každou šlachu. "Jo, je to aktivista a sportovec každým coulem. Určitě by ti o téhle zemi pověděl více, než já." Prozradil jsem. Liss ho určitě úkolovala více, než mě. Kdo ví, třeba měl už i jinou hodnost a i více povinností. Zkrátka mi s ním chyběl kontakt, abych si doplnil tyhle informace, ale byl jsem si jist, že jsem se s ním určitě neviděl naposled. Byl to aktivní člen a i když byl teď mimo les, však on se zase rychle a brzy vrátí.
Řekl jsem Nixi svoje tajemství o tom, co budu teď dělat. Řekla, že to zní jako plán. "Musíš mi dát šanci ti ukázat, co mám rád zase já! Když já jsem šel s tebou na lov, dlužíš mi to!" Zazubil jsem se a už se těšil, až jí ukážu mé polohy, jak se válím na zemi. Na zádech, na boku, řeknu jí přesně jak to má dělat, aby měla lehárko. Ještě sluníčko do toho a budu jako v sedmém nebi. Jo, tohle jsem byl prostě já, bez jakýchkoli okolností a cavik kolem. "Ukážu ti, jak se stát nejlepším členem pod sluncem!" Přece jsem si svou hodnost nezasloužil jen pro mé krásné očka. Každopádně Nix měla zaječí úmysly, chtěla obejít hranice. "Moc pracné, navíc než jsi přišla, tak jsem to už udělal... Já vím, je to naprosto fascinující, že jsem se do toho pustil dobrovolně." Řekl jsem a přehoupl se na druhou půlku zadku. "Ale i to patří občas k mým povinnostem." O to... že když se tu objeví třeba cizí vlk a je moc daleko a já hraju mrtvého brouka... to už jsem raději vynechal. Přece na sebe nebudu házet špínu úplně dobrovolně. Ale měl jsem asi jen dobrej den, že jsem dělal všechno pro chod naší krásné smečky. Ale Nix slibovala, že se vrátí. Nebyl jsem si ale jistý, jestli je to opravdu to, co jsem chtěl slyšet. Spíše jsem se jen usmál, ale byl to úsměv, která připomínal spíš zaražený prdy. Snad si pak nevymyslí nějakou další aktivitu. Toho jsem se celkem bál. Možná budu mít s Nix stejný vítr, jako z Liss. Vlčice se ale zeptala, jestli tu je někdo další jako já. "Myslím, že jsem tady jediný takový originál." Zazubil jsem se, byl jsem na sebe opravdu hrdý.
Nix opravdu vodu neměla ráda, vypadala komicky. Ale to asi každá vlčice, co byla mokrá. "Ale běž, sekne ti to." Zazubil jsem se škodolibě na ni. No nebyla boží? Celá mokrá, jako slípka a to bylo tak... tak děsně sexy. "Vodu nemáš ráda odjakživa? Nebo jen nějaká špatná zkušenost? Umíš vůbec plavat? Naučím tě plavat! Já moc rád plavu!" Jojo, Freki zase mluvil úplně z cesty a začátek byl celkem dobrý, ale ten konec jako by vůbec nenavazoval. A já zkrátka pustil její nechutenství k vodě jedním uchem tam a druhým zase ven.

Nixi byla zvědavá, moc zvědavá. Chtěla co nejdříve naskočit do toho vlaku jménem Daén a začlenit se. Stoupat výše, co to jen půjde. Jen aby nebyla nakonec zklamaná, ne vždy to jde tak rychle. Já taky dostal svou funkci až po dlouhé době. Ale kdo ví, její píle bude určitě velká a Liss to třeba náležitě ocení. "Liss se vždy zeptá, jak jsme na tom. Ale ne, prázdno snad nikdy nebylo." Řekl jsem a zazubil se. "Vino chodí často lovit, kontroluje stáda a zvěř v okolí, kam se přesouvají a tak. Takže to máme všechno hezky hlídané." Prozradil jsem. Vino byl v tom co dělá opravdu dobrý, moc rád bych ho zase viděl. Kde se asi schovává? Dlouho jsme nehodili řeč! Uvědomil jsem si. Ale když tu byl, často spíše doprovázel Liss při obhlídce a já jsem je přece jen nechtěl rušit. Ale třeba to teď na jaře bude lepší a všechno se dá zase do cajku. A já navážu zase na dobré přátelské vztahy. Nix už byla také unavená, takže jsem si mohl oddychnout. Žádný další výšlap se nekonal a já se tak můžu u jezera válet jak dlouho budu chtít.
Na slovo odpočinek jsem byl vysazený. Tohle pro mě znamenalo pauzu! Pustil jsem tu nohu divočáka a posadil se svým hospodským posedem vedle něj. Několikrát jsem si přežvýkl v tlamě, necítil jsem spodní čelist. "Je těžkej, jako prase." Zasmál jsem se. Nix měla pravdu, cesta byla dlouhá, tudíž odpočinek byl víc než důležitý. Taky by mi ta čelist mohla upadnout. "Já jsem malý pán, jestli chceš zůstat se mnou, budu určitě rád!" Zavrtěl jsem ocasem, že by se mnou Nix chtěla trávit čas? Udělal jsem dojem! Budu mít novou kamarádku! Sice už jsem jí považoval za rodinu, ale mé myšlenky byly ještě asi trochu pomalé. "Mám v plánu vyvalit se u jezera a odpočívat." Vysvětlil jsem jí svůj plán. Neměl jsem v plánu dělat nic a to doslova, vůbec nic. Jen ležet.

// Ostří zrak, přes les Alf

Byl jsem na pokraji sil, aspoň tak jsem si připadal. Hned se mi vrátily myšlenky z předchozího lovu, takhle jsem se přesně tvářil, když jsem musel s Vinem tahat tu laň. A to by nejeden vlk řekl, že to byla mnohem větší a namáhavější práce, než teď. Ale nikdo nemá pravdu, určitě nemá! "Proč by se to neměli dozvědět?" Zeptal jsem se trochu zamračeně. "Až budu hlásit zásoby, tak tě určitě nahlásím, že jsi přispěla!" Řekl jsem s úsměvem. Netušil jsem, proč si myslela, že se to smečka nikdy nedozví. Přece já věděl hned, že v úkrytu přibyli zajíci od toho páru, jejichž jména jsem neznal, nebo zapomněl... jedno z toho. Ale věděl jsem, o koho šlo a kdo přispěl tlapkou k dílu. A teď díky tomu měla dílek i Nixi.
Nakonec se vlčice rozhodla, že se napije až v Daénu. Já jí ale připravil alternativu ve tvaru ledu, který náležitě ocenila. Vnuklo mi to jednu hlodavou myšlenku. Možná nebude na škodu se nějaké magie pořádně naučit, nikdy nevím, kdy budou potřeba. A magie dokáží vlkům vykouzlit úsměv na tváři, jak jsem stačil teď poznat. Na díky jsem jen vřele přikývl a už se psychicky připravoval na tu cestu.
Chytl jsem divočáka a začal tahat. Ze začátku to bylo celkem na pohodu, ale čím déle jsem ho tahal, tím víc namáhavější to bylo. Byl těžký a terén nebyl zrovna přívětivý. Nebyl rovný, spíše vrtkavý, lehce kopcovitý. Tohle jsem nesnášel na celém lovu asi nejvíc, tuhle práci. Nixi vzala zajíce, na toho bych úplně zapomněl a nechal bych ho tam. Hlava děravá. "Hen thochu." Zasmál jsem se s nohou od divočáka v tlamě. Nixi byla fajn, ale byla moc aktivní. Tajně jsem doufal, že jí naučím odpočívat a lenošit, byla to aspoň výzva. Doufal jsem, že dá mému koníčku aspoň malou šanci a já z ní udělám pořádně línou vlčici! Naděje umírá poslední, nebo ne? Zazubil jsem se. Jakmile jsem uviděl siluetu lesa, bylo mi jasné, že to nejhorší teprve přijde. Les byl fajn, ale byl hodně nerovný a při jen menší nepozornosti si můžu i zlomit nohu. Terén byl nebezpečný a s divočákem to bylo mnohem těžší. A tak jsem dával víceméně pozor, ale mlčky ho táhl dál.

Abych byl upřímný možná jsem ani nezaregistroval, kolik měla zaječí rodinka členů. Všechno co jsem viděl bylo už vrtkavé, byl jsem vysílený a viděl i rozmazaně. Spoléhal jsem proto na Nixi, aby náš úlovek ulovila. A jí se to opravdu povedlo! Svalil jsem se na zem a udýchaně se snažil dát tak nějak dohromady, co mi síly stačily. Ale ani to nebylo úplně ideální. Převalil jsem se na druhý bok a lápal po dechu. Hrudník se mi hýbal nahoru a dolů, obepínal mé mohutné tělo. "Nemůžu, jsem hotový." Vyhrkl jsem mezi těmi dechovými cvičeními. Zkrátka jsem na pohyb nebyl absolutně zvyklí, dělalo mi problém kde co.
Nixi se možná trochu podceňovala, ale myslím, že i tak můžeme být s lovem naprosto spokojení. "Já myslím, že i tři je fakt moc, zvládli jsme to perfektně!" Vyhrkl jsem a byl moc rád, že jsem tady tu vlčici měl. Měl jsem opravdu dobrý pocit z toho, že jsem udělal i něco pro ostatní. Věčně jsem žil den za dnem, jen a jen pro sebe, byla to příjemná změna.
Trhal jsem další a další maso, za malou chvíli ze zajíce nezbylo prakticky nic. Kosti jsem pochroupal, zajíci je neměli kdo ví jak silné a já nerad nechával zbytky. "Vodu?" Rozhlédl jsem se. Tady voda zrovna moc nebyla, jo v dálce slané moře a to jsem jí nabízet rozhodně nechtěl. "To tě bohužel zklamu, budeš muset vydržet než dojdeme do Daénu, případně to můžeme vzít oklikou, ale bylo by to náročné s kořistí." Zamyslel jsem se. Nakonec mě napadlo, že vodu sice neovládám, ale led ano. A tak bych mohl zahnat aspoň malou žízeň na tu chvíli, než dojdeme do Daénu. Soustředil jsem se, abych špičku trávy nechal zmrznout. Aspoň pár stébel. Díval jsem se na ně a snažil se představit, jak kolem sebe mají ledovou krustu. Podařilo se! "Můžu nabídnout takovou zmrzlou jednohubku, ale není to nic velkého." Řekl jsem. Věděl jsem, že led vodu rozhodně nijak nenahradí, ale bylo to lepší než nic. Pomalu jsem se zvedl a rozešel se k nedalekému divočáku. Nechtěl jsem, aby nám to někdo snědl. "Vyrazíme?" Nadhodil jsem, čapl divočáka za nohu a začal tahat. Už je to tady zas. Nadával jsem v duchu, ale nechtěl jsem, aby to tahala Nixi, přece jsem byl vlk, to zvládnu, nebo ne?

// Daén? :D