Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díval jsem se do dvoubarevných oček a snažil se zjistit, co to právě Nixi udělala. Ale... nechtěla mi to říct. "Já umím udržet tajemství!" Vyplázl jsem nadšeně jazykem a vrtěl ocasem. Ale Nixi mi to nejspíš nechtěla říct, ale zkusit jsem to musel. Dřív nebo později na to možná přijdu, ale rozhodně to vypadalo dost hustě. Nikdy mě nenapadlo šáhnout na mrtvolu a zavřít oči, něco si o tom myslet. Třeba si v duchu říkala - oooo to si pošmáknu. Ztracených pár sekund! Už bych mohl dávno jíst! Nakonec jsem přišel na tu největší blbost pod sluncem.
Nakonec jsem svolil ještě k jednomu lovu na zajíce. Zhostil jsem se té složitější části a pro mě mnohem těžší. K samotnému nahánění. Proluftoval jsem své snad všechny svaly. Zajíce jsem měl přesto daleko, naštěstí Nix už byla nachystaná a šla přímo proti nám. Dva sejmula hned a po dalším se ještě rozběhla. Já lápal po dechu, mlel jsem z posledního. Zpomaloval jsem, až jsem se svalil na zem, tlapku jsem si dal na srdce. Ježiši kriste. Nadával jsem v duchu, byl jsem úplně hotový. O tomhle se mi snad ani nesnilo, byl jsem zkrátka úplně vyčerpaný. Za chvíli se tu však vlčice objevila s dalším zajícem v tlamě, tudíž ulovila trojici ušáků. "Páni, jsi šikovná!" Zadýchaně a z poslední sil jsem si k sobě přitáhl jednoho zajíce. Doplnit energii, to by šlo, to se musí. Radoval jsem se už s úsměvem. Svačina se hodí prakticky vždycky! "Zfoukly jsme to celkem rychle, co myslíš?" Zeptal jsem se a už se těšil až budu mít v lese svůj klídeček. Až si lehnu a ani se nehnu aspoň několik měsíců!

Sice můj poslední stisk nebyl tak úplně nutný, ale chtěl jsem mít jistotu, že divočák už nevstane. Ale vše nasvědčovalo tomu, že jsme to zvládly levou zadní. Kupodivu jsem měl i takový dobrý pocit z toho, že jsem udělal něco pro smečku. Dlouho jsem takový pocit na sobě nezaznamenal. Jakmile jsem se odtáhl, Nixi udělala takovou zajímavou věc. Dala na divočáka tlapku a zavřela oči. Naklonil jsem hlavu na stranu, jako to dělávala vlčata. "Co jsi to právě udělala?" Byl jsem zvědavý, nikdy jsem tohle neviděl a netušil, co by to mělo symbolizovat. A Nix mi to určitě moc ráda poví, byla celkově taková upovídaná a co ví, vždy řekne.
Nadhodil jsem ještě jeden lov, naštěstí už o divočáka nestála. Navíc ti dva už byli kdo ví kde a já po nich rozhodně pátrat nechtěl. Jeden mi stačí na to, abych ho táhl zase do Daénu. Jsem vlastně taková levná přepravní společnost. "I já jsem s tebou moc rád lovil." Ale snad to nebude časté. Tak či tak jsem se stejně raději válel po zemi v Daénu, než tady běhat po louce. Určitě jsem ztratil nejedno kilo, které budu muset zase zpátky nahnat. "Zajíc nikdy před cestou neuškodí." Zazubil jsem se. Taková malá sváča, to jsem byl vždy pro. Ale nebylo by lepší se najít až v úkrytu? Jídla je tam dost. Uvažoval jsem. A co takhle jednu sváču teď a druhou až v úkrytu? Tohle už znělo jako mnohem lepší plán. A tak jsem se pomalu rozešel napříč plání. "Určitě tu nějací ušáci budou poskakovat." Nadhodil jsem, zajíců bylo vždy všudy všeho dost. Věděl jsem, kde divočák je a neměl jsem v plánu ho nechávat tady moc dlouho. Lov zajíců byl vždy rychlí, ale já spíše nechával lovit vlky za sebe. Ale teď už jsem byl tak rozběhnutý, že se mi do toho i chtělo. A tak jsem poodešel od našeho úlovku, neboť jsem cítil přítomnost těch ušáků. Určitě tu byla na výšlapu nějaká rodinka. Nesnažil jsem se být nějak nenápadný, spíše jsem se dal rovnou do běhu. Zajícové totiž určitě věděli, že jsme na území, tak nebylo na co čekat. Zhruba čtyři zajícové běželi přede mnou. Udělal jsem si menší náskok a začal je točit směrem k Nix. Musela to být rychlá akce, já rozhodně neměl tak velkou rychlost jako zajíc, tudíž jsem je stačil stočit tak tak.

Už jsem tady zažil kdo ví co, ale osobně jsem se s Chaosem ještě nestřel. V tom byla Nix v popředí, spíše jsem všechny nepříjemnosti slyšel a zdržoval se v pozadí. "Těžko říct, co je tam vede. Ale ta smečka je údajně hodně velká a mají vytříbený vkus na vlky." Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, co tam vlky tak táhlo, ale byl jsem rád, že já tam neskončil. Kdo ví co by se stalo, kdybych se rozhodl jít tam. Možná bych se vrátil do starých kolejí. Začal také zabíjet vlky? Jen tak pro radost. Nechtěl jsem ale na to ani myslet. "V tomhle světě je to zvláštní." Řekl jsem jí. "Ale to ti řeknu až skončíme lov!" Nechtěl jsem začínat nové témata. "Ale připomeň mi to." Byl jsem trochu zapomnětlivý. Ale určitě by jí mé vyprávění mohlo zajímat. Třeba o portálech na ostrově, ale i o divných věcech, které se tady ději. Uvědomil jsem si, že i když tak aktivní nejsem, tak jsem přece jenom něco málo prošel.
Lov šel dobře. Nixi se mi sice na chvíli ztratila, ale neměl jsem moc dlouhou prodlevu na to jí hledat. Zakousl jsem se do divočáka a trhl mu nohou, v tom okamžiku se tady objevila i má spolupachatelka. Zahryzla se divočáku do krku, ale ten se stále bránil, byl opravdu silný. Ale já nechtěl aby se Nixi něco stalo. Na poslední chvíli se samice odtrhla. Já pustil nohu a viděl, že divočák je v poslední síle. Tlapou jsem mu stoupl na čumák a snažil se ho přišpendlit k zemi. Také jsem se mu zakousl do krku z druhé strany a škubl. Bylo jasné, že tenhle nám rozhodně neunikne.
Jakmile sebou přestal škubat, zůstaly jen reflexy postavil jsem se. "To by bylo. Jsi spokojená?" Zeptal jsem se a doufal, že nebude chtít běžet i po těch dvou. "Nebo chceš ještě jednoho?" Tohle jsem řekl spíš s nouze... snad jí tímhle nedám nápad, ať netáhneme domů dva. Jeden by mi bohatě stačil a to bych ještě půlku sežral, než bysme došly do Daénu.

Nevím, jestli bylo k čemu gratulovat, každý jsme měli minulost a s tou jsme museli žít. Já byl rád, že už jí žít nemusel, posunul jsem se dál. Našel jsem si tu nejlepší smečku na světě a byl v ní spokojený, jako želva. "Tady je to stejně nejlepší, jsem tu spokojený a doufám, že i ty budeš. A Daén tě neomrzí." Zazubil jsem se. Nerad jsem se loučil s dobrými členy. A Nixi byla rozhodně jeden z těch lepších členů. Aktivní, chtěla něco dokázat. Sice... mi to bylo proti srsti, ale když jsem se na to díval s dostatečné vzdálenosti, dokázal jsem to ocenit.
Co se týkalo Chaosu, zatím jsem na ně neslyšel ani jedno dobré slovo. "Tak to byl rozumný, když ti to vymluvil." Opravdu nerad bych proti Nixi stál třeba v boji. Přišlo by mi to líto, plýtvání talentem. A kdo ví, kolik takových žilo v Chaosu. "No, uvidíme jestli ještě někdy budeme mít s nimi konflikt. Doufám, že ne." Ale u Chaosu jeden vlk nikdy nevěděl, s čím vlastně přijdou. Zastříhal jsem ušima a raději se střepal veškerých zlých myšlenek. Vidět naši smečku ve válce bylo to poslední, co jsem chtěl.
Nerad jsem vzpomínal na ten most. Nix ho šla jen jednou a nejspíš i naposledy. "Příště radši využiji nedaleký portál na druhý ostrov, než jít přes ten most." Oklepal jsem se. Nebyly to dobré myšlenky, ten most na to že tohle byl magický svět chátral už snad celé století. Proč tam aspoň nějaký vlk nemohl postavit něco mnohem lepšího? Příjemnějšího? Kdybych byl k práci... možná bych něco postavil i vlastníma tlapama.
Pomalu jsem šel dál, hledal jsem ty divočáky, po kterých Nix tak neuvěřitelně prahla. Kroužil jsem očima sem a tam, ale prozatím nic. Nix měla více štěstí, najednou jsem uslyšel její hlas a dusot. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na běžící vlčici, hned za ní tři divočáci. Chrmmm.. Musel jsem se dát do pohybu. Rozvlnil jsem své líné tlusté boky do nějakého toho běhu, jestli se tomu dalo tak říct. Naštěstí mi Nix běžela naproti, takže jsem nemusel běžet za nima. to bych mohl běžet ještě v zimě a stále bych je totiž nedohnal. Vyhlídl jsem si divočáka dospělého, přesto takové střední výšky. Ti ostatní dva byli o něco menší, ale rozhodně to už nebyly také mláďata. Na poslední chvíli jsem uskočil do strany a vší silou narazil do divočáka z boku. Díky své váze jsem ho povalil na zem, udělal přes něj kotrmelec a dopadl asi půl metru vedle něj. Nedíval jsem se, jestli ti ostatní dva už se rozhodly zmizet, nebo stále pronásledují vlčici. Já tu měl plné tlapky tady tohoto macka. Věděl jsem, že musím dávat pozor hlavně na jeho kly. Nechtěl jsem být na ně nabodnutý. Divočák se rychle zvedl a chtěl zmizet, ale nedovolil jsem mu to. Jakmile jsem se postavil na své tlapy, rozběhl jsem se za ním a zahryzl se do zadní nohy, za kterou jsem ho chytl a strhl znova stranou.

Zasmál jsem se, musel jsem mít ve smečce asi moc dobrou pověst. Ne, že bych si stěžoval, ale troufal jsem si říct, že smečka Daénská by beze mě nebyla tak skvělá. "To teda ne." Zasmál jsem se. 90% času jsem stejně spal, občas jsem se šel někam projít, aby se neřeklo. I své povinnosti jsem tak nějak flákal a nechával je na Sarovi. Ale... nemohl jsem to přece takhle dělat věčně, i Sar měl toulavé tlapky.
Vyprávěl jsem Phoenix svůj příběh, technicky vzato jsem ho říkal tak nějak okrajově jen Liss. Ale Nixi jsem to řekl se vším všudy, ona sama mi řekla, že bych si bratrovu smrt neměl dávat za vinu. "Je to už dávno, asi jsem se s tím už takhle smířil." Řekl jsem a při tom přikývl. "Myslím, že jsem ho pomstil dobře, odešel jsem tam odsud jen já." Zavrtěl jsem hlavou, tohle byly takové mé emo chvíle. "No a od té doby jsem si řekl, že už nikdy nechci být takový. A udělal jsem proto asi všechno, myslím že jsem se od svého minulého já změnil ve všech směrech. A nechci aby se to někdy vrátilo. Teď řeším hlavně s chladnou hlavou vše, a musím uznat..." Naklonil jsem hlavu na stranu. "Musím uznat, že mohla zatím nastat jakákoli chvíle, mé staré já se nevrací. Takže myslím, že jsem obstojně na druhém břehu." Zazubil jsem se. Byl jsem na sebe hrdý a byl jsem si také jistý, že mé děsivé já se nikdy už nevrátí. Tak jak to bylo teď, s tím jsem byl naprosto spokojený a nehodlal jsem to nijak měnit. Nix mě obdivovala, svým způsobem a já za to byl rád, ale nebylo na tom nic k vychloubání. Má minulost nebyla zrovna idieální a někteří by ji asi ani psychicky nezvládly. Já ano. A jsem teď na sebe hrdý-
Nix potkala nějakého vlka z Chaosu na druhém ostrově. "Chaos je kapitola sama o sobě, jsou tam zvláštní individua. Divím se, že tě nepřemlouval jít na jejich stranu." Ta smečka mi přišla jako velká ghotic perioda. Aneb nemá víc jak půl mozku, jde tam. Ale nemohl jsem to brát, byl to i něčí domov a smysl života. Já bych tak ale žít nechtěl. Chtěl jsem smečku a mít své zázemí. "Ten most mi ani nepřipomínej! Šel jsem ho dvakrát, dvakrát! A myslel jsem, že si čůrnu!" Zasmál jsem se. byl to strašný pocit jít po tom mostě. Všechno praskalo, bylo to vrtkavé... a ještě k tomu já s nulovou balancí, no katastrofa.
Přikývl jsem na Nix a rozdělili se. Slíbil jsem jí, že do toho lovu spolu půjdeme a tak jsem to chtěl i splnit. Byl jsem přece spolehlivý a nemohl jsem nechat dámu ve štychu. A tak jsem si vyšlápl svou cestu. Ve vzduchu jsem cítil přítomný pach, ale musel jsem jít pomalu. Věděl jsem, že když zrychlím, budu hlučný a vyděsím zvěř. Proto jsem se snažil našlapovat potichu, tím jsem musel zpomalit a dát prostor i možnosti, že mě zvěř ucítí. Ale zatím jsem nic nezahlédl, tak snad se mi poštěstí. Na dálku jsem měl zrak poškozený z minulosti, ale měl jsem za to, že k nějakým šmouhám se blížím.

Měl jsem pravdu a byl jsem nejlepší, to byly dvě slova, které mi dokázaly zlepšit den o sto procent! "Zase to s tou chválou nepřeháněj, ještě si na to zvyknu a co pak?" Vlastně jsem ani nic moc neudělal, řekl jsem jen pár milých slov, které dokáži vlka nakopnout k tomu něco udělat. Vždy jsem byl proti násilí a řešení těchto problému tímto způsobem mi šlo proti srsti. Přece když to nešlo, tak to nešlo.. jednou to půjde a úplně samo.
Přikývl jsem. "Jo, Liss je chápavá, navíc i ona má občas toulavé tlapky." Řekl jsem a zazubil se. Jo, Liss ráda chodila mimo území, ale vždy jsem na území byl já, nebo jiný člen, aby to tam ohlídal. Možná se v tomhle na mě spoléhala víc, než bylo zdrávo. No teď se asi nikam nechystala, tak jsem mohl vytáhnout paty já.
Nix se mě zeptala na minulost, kupodivu jsem se tam teď vracel čím dál častěji. "Mí rodiče spojily dvě nepřátelské smečky." Začal jsem, protože mi došlo že asi se tomuto příběhu nijak nevyhnu. "A tak jsem na svět přišel já a Trevis." Naklonil jsem hlavu na stranu. "Každý z nás byl šikovný na něco jiného, proto jsme dostaly i každý jinou chůvu. Trevis se stal spíše domácí puťkou a já dostal... toho nejhoršího vlka ze všech." Povzdychl jsem si. "Lucius byl vlk, který žil celý život ve válce, neměl pochopení. A tak moje výchova začala už celkem brzo, samé lovy, stále na mě někoho posílal, aby se se mnou rval. Neměl jsem prostor pro sebe." Pokrčil jsem rameny a při tom se zadíval dopředu. "Byl jsem věčně zbitej." Zasmál jsem se, ale vzpomínal jsem na to rád. "Pak přišla do našeho revíru nová smečka a tím to začalo. Místo alfovství, ke kterému mě vedly jsem se stal vůdcem všech ochránců. Smečka na nás neustále útočila." Byly to roky muk, které jsem zažíval. Plno práce a to nebylo pro mě. Na ten věk jsem toho zažil až moc. Možná proto jsem se choval teď takhle, nechtěl jsem se k tomu vracet. To škubání srsti a jizev, které jsem měl schované pod srstí bylo i tak dost. "Nakonec naše smečka podlehla, nějaké detaily už mi v paměti vynechávají. Ale pamatuji si, že mě vyzvala alfa k boji. Šel jsem, ale můj bratr mě tam tehdy pronásledoval. Čekalo tam na mě víc vlků a tak došlo ke rvačce. Mou chybou tam tehdy Trevis umřel, protože jsem ho nezvládl ochránit před cizí smečkou. Pak jsem se sebral a odešel." Netušil jsem, co se stalo s mou rodinou, věděl jsem jen, že můj bratr tehdy spadl z útesu a už ho nikdy nikdo nenašel. Považoval jsem ho teda za mrtvého, tu výšku by nepřežil snad nikdo.
Nix měla na smečku svůj názor a sama by asi takovou věc nechtěla vést. Přece jen by se začala nudit. To rozkazování bylo občas náročné, to je fakt. "Moc povinností na mě, jsem spokojený tak jak je to teď." Zazubil jsem se na ni. Kdybych chtěl být něco víc, možná bych proto dělal i něco víc. Ale co je víc, než si mít kde lehnout a vždy mít něco dobrého do žaludku? Zastříhal jsem ušima a začal se rozhlížet. Ve vzduchu jsem cítil pach zvěře, ale zatím nikde nic.
Nix viděla zajímavosti až tady. "Jo já se tu taky nějak objevil, donesla mě voda." Ale do dnes jsem nepřišel na to, jak jsem se do té vody dostal. A už dlouho jsem se na tu otázku sám sebe ani nezeptal. "Vlastně jsem se vynořil v lese kde teď sídlí Daén." Zasmál jsem se. Osud? "Ale opravdu dlouho jsem se toulal na druhém ostrově s Liss, až pak jsem se vrátil zpátky sem." Vysvětlil jsem nakonec. "Ty už jsi tu něco prošla?" Zeptal jsem se jí zvědavě.
Pak přišel čas se asi rozdělit. A tak mi nezbývalo nic jiného než poslouchat, bylo to mnohem jednodušší než něco vymýšlet sám. Tohle jsem už měl za sebou. "Můžeme se klidně rozdělit." Navrhl jsem a začal se rozhlížet, kudy vlastně půjdu.

// Daén, přes les Alf

Nix byla úplně jiná než já, vlastně skoro všichni tady byli jiní než já. Ale já se zas vyživoval v tom, jaký originál jsem byl. To nemůže říct zase jen tak někdo. Já se měl rád, takový jaký jsem byl a nehodlal jsem se měnit. "Jsme jako oheň a led, doslova." Musel jsem se zasmát, protože i naše magie takové opravdu byly. Možná na tom kontrastu přece jenom něco bude. Že ani živly nejsou vždy úplně adekvátní ke svému charakteru. Na nás to ale kupodivu dobře sedělo.
Byl jsem moc rád, jsem mohl Nix v dovednostech posunout o úroveň výš. "No vidíš, jak jsi úžasná. Chvíli tréninku a cvičení a za chvíli v tom budeš přebornice!" Já bohužel takovou tendenci ke zlepšování vlastních dovedností moc neměl. Spíše jsem byl lenoch a občas samo ke mě něco z této země přišlo. Nikdy jsem nešel ničemu naproti, nerad jsem opouštěl území smečky. Vždy to totiž znamenalo nějakou fyzicky náročnou aktivitu. Proto jsem se vždy raději zahrabal do sebe a dělal, že tam vůbec nejsem. Každopádně pochvala vůči mé osobě, to se mi velmi líbilo a kdo ví, možná bych si na to zvykl. Navíc pochvala od takové Phoenix, tož to byl teprve kalibr.
Nix si nebyla jistá, jestli můžeme odejít bez svolení alfy mimo les. "Jasně že můžeš, někteří jdou přímo za Liss jí třeba říct, že jdou pryč. Ale když nic neřekneš, tak se taky nic nestane. Liss je stejně s lesem propojená, takže i když odejdeme beze slov, ona to ví." Řekl jsem s úsměvem. "Vlci z naší smečky často cestují, ale vždy se brzy zase vrátí." Řekl jsem a zazubil se. "Já třeba nerad chodím za hranice a jdu vážně jen, když musím." Přiznal jsem se trochu neochotně. Jo, mohli jsme udělat krátkou zastávku u Liss, ale věděl jsem, že ještě řeší kdejaké povinnosti a tak jsem jí ani nechtěl rušit. Navíc jsme odcházely za účelem lovu a určitě moc dobře věděla, že Nix lovit dřív nebo později bude. A i Liss. Blížilo se jaro, na přírodě už to bylo vidět. Za chvíli přijde i ona s tím, že půjdeme na lov vysoké.
Byl jsem zvědavý, odkud Nix vlastně pochází. Rozmluvila se a já jí moc rád poslouchal. Jejich smečka byla zvláštní, smečka plná pravidel. "Jedno na tom máme společné." Zavrtěl jsem ocasem. "I já měl rodiče alfy." Přitakal jsem. S úsměvem jsem na ně vzpomínal, měl jsem moc hodnou rodinu. A byli to opravdu hodně mladí vlci a i za to jsem byl moc rád. Každopádně jsem chtěl slyšet celý příběh a tak jsem bedlivě naslouchal. "Takže jsi nechtěla vést smečku plnou pravidel? Ale kdyby se ti naskytla příležitost založit zbrusu novou smečku, šla bys do toho?" Zeptal jsem se. Nemohl jsem se přece nezeptat, když k tomu byla vychovávána, vzala by si něco takového na krk? Prožila si toho hodně, pak odešla a dlouho cestovala. "Určitě si viděla spoustu zajímavých věcí!" Nadhodil jsem. "Viděla jsi něco divného?" Ať už zvíře, či rostlinu, nechal jsem to na ni, jestli se o něco takového podělí. Já už pomalu přecházel do sousedního lesa. Netrvalo dlouho a naše tlapy se zjevily na pláni. Celkem tu foukalo.

Musel jsem uznat, že Nix byla možná trochu podobná Liss. Liss byla také tvrdá a rozhodně neústupná. Když si něco vzala do hlavy, muselo to tak do puntíku být. Nix na mě naléhala už opravdu dlouho, co se lovu týkalo a já nakonec svolil. Přece jsem nebyl žádný konfliktní vlk, tudíž jsem chtěl za každou cenu vyhovět. Takže se stanu otrokem dnešní společnosti. Ale někdo tuhle funkci zastávat musí. Byl jsem s tím prostě smířený a dělalo mi radost vidět radost. A Nix radost rozhodně měla, její pohled mi stačil k tomu, že jsem právě teď udělal jednu vlčici šťastnou. Tak jsem se na ni také zazubil. Co se týkalo rvaček, měl jsem na to svůj názor. "Není moc o čem mluvit, když to jde rád se rvačkám vyhnu. Naštěstí jsem do smečky vstoupil až po válce, takže se mi velká většina nepříjemností obloukem vyhla. Ale zdejší svět je nevyzpytatelný, dřív nebo později je možné že budu stát v předních řadách. Ale když to jde, rád se domlouvám slovy." Řekl jsem a usmál se. Nebyl jsem kdo ví jak velký rváč. Dělalo to ze mě hlavně mé tělo. Většinou zastrašovalo na míle daleko, možná proto jsem tak lehce proplouval životem. Ale jaké to bude v budoucnu? To mi nikdo nedokázal říct. Chaos byl sám o sobě nevyzpytatelný a může nám na dveře brzy zase zaklepat.
Snažil jsem se své kamarádce co nejvíce pomoci. Oba jsme seděli naproti sobě a soustředili se. Snažil jsem se jí vést, jak jsem nejlépe mohl. Nacházel jsem slova, které by jí v tom mohly pomoci. Já si mezi tím pohrával s větrem, po dlouhé době to bylo perfektní se v tom procvičit. A s tím mi pomohla vlastně i Nix, díky ní bych úplně zapomněl, že nějakou magii vlastně mám. A jí se to povedlo. Za chvíli jsem i já cítil, že jde od ní teplo. Mé proudy větru byly teplé, jako v ten nejteplejší letní den. "Super! Jsi skvělá! Zvládla jsi to!" Zajásal jsem. Jsem prostě dobrej. Ať si říkal kdo chtěl co chtěl, když jsem já chtěl tak šlo všechno!
Nix už byla nedočkavá a já to na ni viděl, chtěla jít lovit. "No dobře, půjdeme. Zkusíme s podívat přes les na jednu pláňku, třeba budeme mít štěstí." Řekl jsem nakonec a pomalu zvedl svůj líný zadek od země. Když jsem to slíbil, bylo dobré to i splnit. A kdyby náhodou divočáci na pláni nebyli, hold se přesuneme jinam. Až tohle řeknu Liss, vypadnou jí oči z důlků. Chvíli jsem přemýšlel, na kterou stranu půjdeme a pak jsem se jednoduše rozešel. "Nixi, odkud vlastně ty jsi? Pocházíš s nějaké velké smečky?" Vyzvídal jsem. Přece jen už jsem jí považoval za rodinu, já to tak prostě měl. Kdykoliv sem někdo přišel, s chutí bych ho objal a řekl - vítej v mé rodině.

// Ostří zrak, přes les alf

Mohl jsem se snažit sebevíc, bohužel Nix odmítala jít na lov zajíce, který by hravě zvládla sama levou zadní. Nebudu předstírat mé velké zklamání z toho, že zajíc je pro ni neadekvátní. "Ale toš." Frkl jsem. Její nápad ulovit divočáka se jí ne a ne střepat. Dokonce začala i tak hezky prosit. Podíval jsem se jí do těch dvoubarevných oček, které vyzařovaly jasnými barvami k tomu, že se nevyhnu čemukoliv. "No dobře." Řekl jsem nakonec a protočil očima. Jen abych měl pokoj. "Ale potom po mě nebudeš nic chtít! Dlouho!" Vyhrkl jsem a při tom se zazubil. Nemohl jsem přece Nix nechat takhle prosit. Bylo mým úkolem jí pomoci vyhovět.
Zamyslel jsem se, Nix měla zvláštní otázky. "To je moc složité." Zavrtěl jsem hlavou. Ne, že bych se tomuhle tématu chtěl vyhnout. Spíše mě to zahnalo do minulosti, kdy jsem byl v obležení velké bitky. Která vyúpěla v tom, že jsem si nevšiml, že můj bratr to nezvládá tak dobře, jak jsem odhadoval. A díky tomu přišel o život. Zavrtěl jsem hlavou. "To je moc dávno." Řekl jsem neutrálně a při tom se začal chvíli dívat jinam. Vždy jsem si tu událost dával za vinu já, určitě to nebyla vina mého problematického brášky.
Nix už zdejší svět začínala znát, to jsem byl moc rád. Nebylo to tady úplně těžké a i já pochopil, jak to tady chodí. Ale že bych do chodu tohohle světa nějakou přispěl, tak bych to přímo nenazval. "Oheň je super!" Zajásal jsem a zavrtěl při tom ocasem ze strany na stranu. Do konce jsem dostal i ukázku. Nix ovládala jen samovznícení, o hoření okolí se jí může zatím jen zdát. A v tom jsem viděl příležitost. Když Nix pomůžu naučit se s ohněm něco dalšího, pomůžu tím členovi! A to má Liss moc ráda, když pomáhám! Zapálila si konec tlapky a já jen s úžasem zíral. "To je prďárna!" Byl jsem z toho celý nesvůj. "Tak... tak zkusíme ještě ohřát ten vzduch! Cítíš se na to?" Zeptal jsem se zvědavě a při tom se posadil. Cítil jsem se jako lektor. "Hezky si sedni, zavři oči a mysli na něco... na něco co tě dělá šťastnou!" Zkusil jsem to po dobrém, tak to se mnou zkoušela přece i Socoro a povedlo se mi vše, co jsem chtěl. "Nech tu myšlenku, ať tě naplní, vníměj vše co se kolem tebe děje. A jakmile do tebe narazí chladný vánek, zkus ho oteplit. Léto, slunce, paprsky, teplo! Představ si to horko, jaké bývá v létě!" Zkoušel jsem kdeco, vlastně jsem si to tak trochu tahal z paty. Ale možná to fungovat bude.
Nix byla zvědavá, co umím já. A tím bych jí teda mohl trochu pomoci. Také jsem zavřel oči a představil si vánek, chtěl jsem do ní narážet lehkým větrem, studeným. Aby pro ni bylo jednodušší ho ohřát. Tohle už mi šlo celkem dobře. Její srst se pomalu chvěla v rytmu, který mi zrovna hrál v hlavě. "Kromě tohohle umím nechat zmrznout svůj zadek a půdu pod ním! Chceš to taky vidět? Ale pak mám studenej zadek a táhne mi na něj." Řekl jsem. "Hodí se to třeba v létě." Chtěl jsem zachránit svou situaci a rád bych se zrovna tomuhle zadkovému triku vyhnul. Jakmile skončí naše hodina zlepšování dovedností, můžeme se vydat na toho divočáka, jak jsem slíbil.

Lehl jsem si na záda, ach jaká úleva to byla. Jen tak si tady lenošit, ukázat svůj pupek světu. Na tohle bych si klidně zvykl. I když na tu práci určitě ne. Nix tady byla pět minuti s cestou a já musel celých pět minut makat jako šroubek. Asi si budu muset dávat pozor. Byla tak aktivní, že by se šikla k někomu aktivnímu. Třeba k Vinovi! Ten ráda dělal pro smečku různé věci. A třeba spolu i lovit. Kdo ví, Nix byla cílevědomá a já věděl, že téhle smečce ještě určitě ukáže. Byla cílevědomá, věděl jsem že taková je i Liss. Možná jsem se trochu bál toho, že to tady jednou bude tak žhavé, že mi s toho všeho spadnou i chlupy. Proto bych se měl asi držet mimo dění. Ale to by Liss ani Nix nebyly nadšené, kdybych dělal že nic z toho nevidím. Nix měla cíle a já měl hrůzu z toho, jak to tady bude vypadat za půl roku. S tímhle tempem možná i z hubnu a v létě budu tak hubený, že mi i kosti polezou. To mě bude strašit. Vykulil jsem oči.
Nakonec jsem se přehoupl zpátky na tlapky a posadil se. Podíval se na místo, kam jsem zahrabal plesnivé maso. Jo, to se mi povedlo. Jednoduché úkoly měly jednoduché řešení. Měl jsem chuť jít k jezeru a tam se někde u břehu rozvalit a odpočívat. Ale Nix stále trvala na tom, abychom šly na lov. Kdo ví jak odvázaný jsem z toho upřímně nebyl. Nebyl jsem přece lovec a tak jsem lovit vůbec nemusel! Vždyť jen konzumuju. Zamračil jsem se. V tu chvíli jsem se rozhlédl. Uvědomil si, že zima pomalu končí a bude nastávat jaro. Nejenže podle Nix tady bude fůra vlčat, ale... s jarem se táhnou i opravdu velké smečkové lovy. Liss... musím se celé léto vyhýbat Liss! Věděl jsem, že když mě zahlédne jen okem, tam mě k sobě přitáhne jako magnet se slovy - Freki jdeme na lov. A toho jsem se obával. Ale... když si to odbydu teď s Nix, tak mě třeba na velký lov brát nebudou! Někdo přece musel hlídat území. Ta myšlenka se mi poměrně líbila a já se jí možná chytl víc, než bylo obvyklé.

Zamračil jsem se. "Zajíc není nikdy trapný!" Vzhledem k tomu, že před malou chvílí jsem jednoho ze zásob snědl. A byl opravdu dobrý! Obzvlášť, když jsem ho nemusel lovit já. Jak já miluju jídlo zadarmo! To byl jako jeden velký a sladký sen. Nix toho stále nechtěla nechat a navrhovala třeba divočáka. "Divočák? Nix divočák má kopyta, a ty divný zuby! A víš jak je rychlej? A často... často běhají v těch... smečkách! Nebo kopytníkům se říká jinak, ale víš jak to myslím!" Snažil jsem se najít něco, co by jí mohlo odradit. Ale Nix byla zkrátka Nix, byla za každou cenu tvrdá. Kdyby záleželo na mě, jdeme na lov žížal. To je takové odpočinkové. Ale když už jsem souhlasil s tím, že jí ukážu místo, kam chodíme lovit. Tak se budu muset asi smířit s tím, že tam něco najdeme.
Byl jsem rád, že jsem měl další kamarádku. Sice jsem jí znal asi hodinu i s cestou, ale byl jsem opravdu rád. Já byl prostě přátelský a každého, koho jsem potkal jsem považoval za přátelé. Bohužel se to Nyci a Dalovi moc nelíbilo. A možná proto jsem odradil potencionální členy. Ale... neuvědomoval jsem si to. "Štvát? Proč by mě mělo něco štvát? Štvaní je na prd, je lepší být prostě... je lepší když se vlk netrápí a užívá si života. Dělá co má rád a je s vlky co má rád, nestačí to k životu? Proč by se měl rozčilovat?" Naklonil jsem k ní hlavu s úsměvem. "To že ti uteče zvěř? Přijde jiná. Zakopneš a spadneš? Jo narazíš si zadek, ale za chvíli to přestane. Někdo odejde, někdo další zase přijde. Nehledej v ničem velkou vědu." Nadhodil jsem směrem k Nix. Já byl zkrátka takový, byl jsem velký a prakticky nikdy mě nic nenaštvalo. Vždy jsem vše řešil flegmaticky a s čistou línou hlavou.
Vyhrabal jsem tu díru. "Teď jsem dřel jako mezek! Neviděla jsi?!" A při tom jsem tlapkou ukázal na díru, kterou jsem právě zahrabal. Unaveně jsem se vyvalil na zem a musel si odpočinout. Zadýchal jsem se. Tohle byla práce opravdu těžká! Proč to nikdy nikdo neocení? Udělal jsem dobře, že jsem vytáhl plesnivé maso z naší spížky. Jen tak někdo by to určitě neudělal.
Nix se nadále zajímala o mé oči. V tom jsem měl trochu guláš. "Je to tak, někteří vlci ovládají i více magií, díky jednomu obchodníčkovi." Řekl jsem a zastříhal při tom ušima. Já zatím na pana Wu neměl štěstí. Ani na cvičiště ve Svatyni, to mi bylo zatím také celkově skryto. Ale... nevadilo mi, že jsem si nešel zacvičit. "A moje oči, jo... vím že mám magii vzduchu a ledu. Ale která je vrozená a která získaná, opravdu nevím. Přišlo to náhle." Řekl jsem a pokrčil při tom očima. Napadlo mě, že bych Nix mohl pomoci s její magií, třeba se i zlepší. "Ty máš... ty máš oheň? Nebo něco jiného? Zkoušela jsi někdy magii?" Zeptal jsem se a při tom na ni pohlédl. Mě Socoro tehdy dala na magie dobré znalosti, třeba bych mohl pomoci i Nix.

// Úkryt

Ač jsem se snažil, jak moc jsem chtěl, Nix stejně na ten lov chtěla jít. "Můžeš přispět třeba... třeba i zajícem, já ti ho pak odnesu! Nemusí to být určitě nic velkého." Zkoušel jsem to znova a zazubil se. Lehce jsem do ní i čumákem ťukl do ramene. Na mě se přece neumí nikdo zlobit. A ani určitě nikdo nechtěl! Měl jsem prostě nutkání být takový plyšák, který nechce vůbec nic dělat. Ale Nix byla úplně jiná. Určitě jí za mnou Liss poslala úmyslně. Možná si myslela, že díky ní i zhubnu, pche, to sotva. Se mnou jen tak nevymeteš. Nix se radovala z aktivity, ale mě už bolely neskutečně tlapy a to jsem vylezl sotva ven.
Shodly jsme se na tom, že Liss je jako alfa super. Sice bych si dokázal představit na tom postě i někoho, kdo by mě moc často nevyhledával. A nic po mě nechtěl, ale byla správná. Vlastně asi bych ani jinou alfu neměl, Liss je super. Všichni byli super. Vino byl super. Vina bych taky rád pozdravil. Ale Vino byl úplně na jiné úrovni než já. On byl pro smečku opravdu důležitý. "Kdo ví, ať je kde je snad se má dobře." Doufal jsem. Její pach mi byl už ale dlouho záhadou. Netušil jsem, jestli je vůbec ještě členem smečky. Liss na tohle byla trochu pes. "Jo, určitě se objeví někdo další!" Zajásal jsem. "Potkal jsem tebe! A třeba se ti zalíbí můj smysl pro život." Řekl jsem a už si představoval, jak Phoenix krásně vykrmím. A budeme se tu valit jako dva špekáčky! To je tak krásný! Slintal jsem nad tou myšlenkou, že konečně získám žravého kamaráda.
Konečně jsme vyšly ven. Musel jsem jít ale dál, když jsem chtěl plesnivé maso zakopat někde dál, ať to tady nesmrdí. "Na labyrint si zvykneš." Zazubil jsem se na ni a zavrtěl ocasem. Jakmile jsem byl dostatečně daleko od úkrytu, začal jsem hrabat. Zem byl tvrdá a tak jsem musel pořádně zabrat, abych vykopal nějakou úctyhodnou díru, kam jsem plesnivé maso dal. Zahrabal jsem ho. Černé tlapky jsem měl od hlíny. Unaveně jsem si sednul a odoufkl. "To byla makačka, pauza!" Vyhrkl jsem a lehl si při tom na zem, svůj pupek jsem přehoupl na druhou stranu.

Tak skákání přes klacek nebylo to pravé ořechové, ale já si i tak hlavu nelámal. Ovšem při slově hrášky mezi nohama jsem se posadil, zvedl přední tlapu a tam strčil svou hlavu. Pak jsem se podíval na Nix s typickým výrazem roztomilého psance. "Já mám svoje hrášky moc rád." Zazubil jsem se. Ale do dnes jsem netušil, k čemu jsou. Ale už jsem to pomalu začínal tušit. Musím říct Liss ať mi udělá přednášku o vlčatech! Uvědomil jsem si. Kdo jiný, než ona? Liss věděla všechno a třeba mi to ukáže, jak na to! A pak budu vyrábět vlčata na počkání! Ale jestli to bude moc náročné, tak.. tak to dělat nebudu. Ať to bylo příjemné sebevíc, určitě to nebylo nic pro mě, nakonec... byla tu spousta jiných vlků, kteří se toho očividně rádi zhostí.
Nakonec jsem Nix svolil, že jestli chce, můžeme se jít podívat po nějaké té lovné zvěři. Ona ale jako by přehoupla nápad někam do úplně jiných výšin. "Takže nechceš lovit?" Naklonil jsem hlavu na stranu a usmál se. Už jsem začínal být smířený s faktem, že budu muset jít lovit. Ale nakonec ne? No problemo! I když jsem se už těšil až půjdu za Liss říct, že jsem byl lovit. Vypadly by jí určitě oči z důlků! "Tak dobře, ukážu ti pořádně Daén." Vyskočil jsem na tlapy. Konečně jsem dojedl svého zajíce.
Nix byla cílevědomá, tak se i sama popsala. Chtěla funkci i vyšší postavení. "Určitě se ti to splní, Nix! Liss dokáže ocenit snahu!" Teda doufám. Ale musel jsem si s ní o postavení asi promluvit. Nějak jsem netušil, co a kdo ve smečce je výš, či níž. A kde jsem vůbec já? Jako přijatý jsem asi furt na stejném postu. Ale oproti ostatním jsem já byl Ochránce! "Ano ta s magií Času, bylo to hustý když to používala." Zazubil jsem se. Pamatoval jsem si, jak jsem se u toho smál jako potrhlý. "Jasně že chybí, chybí mi každý, koho jsem dlouho nepotkal. A kde je Socoro nevím, už jsem jí pár měsíců neviděl. Možná odešla a zapomněla se se mnou rozloučit." Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, kam mohla jít. Ale určitě bych rád aspoň slyšel, že je v pořádku. "Ale život jde dál a já se musím poprat s tím, co mám!" Řekl jsem a pomalu vyšel ze spižírny ven. Chytl jsem do tlamy plesnivé maso a šel směrem ven z jeskyni. Pohlédl jsem, jestli mě Nix sleduje a jde za mnou. "Tak prohlídka pokračuje." Zahuhňal jsem.

// Daén

Rozesmál jsem Nix a ani jsem netušil jak. Koukal jsem na ni se sklopenýma ušima, měl jsem docela nervy, aby ty vlčata opravdu nebyla moje. Vlk nikdy neví, možná bych si jen kousnul nějaké houby a už by to bylo. Moc dobře jsem věděl, že všechny ty kouzelné houby z loňského léta jsou nahoře u Liss v bezpečí od všech členů. Hlavně od těch, jako jsem byl já. Ale Nix byla trochu jiná, snažila se mi vysvětlit, jak se dělají vlčata. "Obskočit?" Nakrčil jsem nos a zamračil se. "Co obskočit? Jakože... jakože musíme společně přeskočit třeba klacek?" Dal jsem hlavu na stranu, jako to dělávaly vlčata, když něco strašně chtěly. "To zní tak moc... namáhavě." Dospěl jsem nakonec k tomu názoru a tím bych se k tomu nerad vracel. Myslím, že tohle mi bohatě stačilo, abych si udělal obrázek o tom, co určitě nechci nikdy dělat. Skákat přes klacky. No to teda ne.
Nevzdávala se, za každou cenu se nevzdávala a já začínal mít hlavu v pejru. "Nix, nezkoušej mě!" Pohrozil jsem pobaveně tlapkou ve vzduchu. "Jsi určitě šikovná, nějak by sis poradila. Necháme to na osudu, ano? Ukážu ti to místo a pokud by jsi byla teda tááák moc v úzkých, možná zvednu zadek od země. Možná ne." Zazubil jsem se na ni. Ta druhá možnost by byla pravděpodobnější. Ale kdyby jí napadl třeba medvěd, tak bych asi něco dělat musel. Nebo jí zadupalo stádo prasat. Ale to jsem si nechtěl ani představovat.
Kayseri byla téma sama o sobě. "Třeba z toho vyroste." Já ale neměl problém prakticky s nikým, ani to vlče mi nevadilo. I když jsem s ní strávil jen hodně málo. Spíše jsem o ní jen slýchával, než abych s ní opravdu chvíli pobyl. "A jaké jsou tvé cíle v téhle smečce?" Vyzvídal jsem, třeba mi dá i nějakou fajnovou inspiraci. Hehe.. Co je ale víc než se stát lenochem celé smečky? To byl zkrátka sen úplně každého! "Kdo ví, třeba Dorya nebude jediná alfa, která se ještě považuje za člena." Pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že jich bylo mnohem víc. A kde je jim konec? To nikdo neví. Ale pokrčil jsem nad tím rameny, moc jsem se v tomhle nevyznal. "Ale to je spíš téma, až budeš třeba s Liss, jestli tě to zajímá." Já jsem mohl pomáhat jinde.
Neměl jsem rád, když jsem se musel bavit o vlčicích. Byl jsem z toho v koncích, styděl jsem se. "Ale nijak." Protočil jsem oči, jako puberťák. "Jediná má kamarádka je Socoro, ale tu už jsem... dlouho neviděl. Konec příběhu." Řekl jsem s úsměvem. To Socoro mi pomohla zjistit, že ovládám magii vzduchu a ledu. V tomhle mi dokázala otevřít úplně nové obzory! A pro mě to bylo něco luxusního, co jsem snad ani nikdy neznal. Blízko jsem tady teď neměl asi k nikomu. Jen Vino byl můj dobrý kamarád.

No málem jsem se právě posadil na zadek, kdybych na něm už dávno neseděl, nebo si na něm vlastně neležel. "Víc vlčat?" Až mi z toho upadl kus masa z tlamy. Tohle přece nebývalo normální! Jedno jaro... Ještě ani není jaro! Ani jsem netušil, co to znamená, ale hodně vlků říkalo, že na ně jde jaro. Ale já to zatím asi ještě nepoznal. "Vl-vlčata? Ale žádné není moje, že ne!?" Ach Freki chudák ani neví, jak se dělají, natož aby věděl, jak přichází na svět. "A kde je jako vezmeme?" Zamračil jsem se. Tohle se přece jen tak nestává. Nebo... nedělá. Nix si ale stála za svým, že vlčata hodně jí a budou určitě hladová. "Tak já se budu starat o jejich bezpečí, nikoliv o jídlo." Zazubil jsem se na ni. I když jsem se vlčat trochu bál. Pane bože už to vidím - Jděte za strýčkem Frekim, on si s vámi bude hrát. A to byla děs a hrůza. Spousta slov, spousta aktivit. No zkrátka nezastavím se! Můžu být rád, že já jsem nevyfasoval funkci pečovatele, to bych si to šel hodit na nejbližší strom.
Nix se nevzdávala a na mou dohodu nechtěla přistoupit. "Ale toš, jsi zkušená lovkyně určitě. A třeba na jelena ani nenarazíme." I to se mohlo stát. Ne, že bych proto udělal vše.. že bych vkročil na loviště a začal dělat rabajs jenom proto, abych odehnal veškerou živou zvěř na míle daleko. To by taky šlo. Překazit Nix lov, to bylo taky lákavé. Pak bych nemusel nic dělat a bude mi stačit jen přirozeně hodně dupat a mluvit nahlas. Ale svůj plán jsem si nechal pěkně a hezky jen ve své hlavě. "Houby ti rád ukážu, rostou v našem lese až je teplo." Byl jsem zvědavý, jestli i tentokrát je Liss bude sbírat do svého pytle z kořenů. Jen abych věděl, ať nejsem poblíž.
Funkce byla odsouhlasená i Nix, že to byla opravdu důležitá funkce. Ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli někdo jako já to ocení. Přece jen... mi to bylo tak nějak... fuk. A když se tu objevil nový vlk a byl moc daleko, nestál mi ani za to abych zvedl zadek, hehe.
Vyprávěl jsem o členech a Nix se spokojeně přidávala do hovoru. To jsem měl rád, že jsem nemusel mluvit jenom já, ale skvěle jsme se doplňovali. "Ona roste trochu jako dříví v lese." Zazubil jsem se. Sar byl taky trochu zvláštní, ale já s ním všudyvšeho prožil asi jen minutu za celý můj pobyt tady. A Vino? V něm viděla Nix konkurence. "Máš vysoké cíle, na to že jsi před chvílí přišla." Řekl jsem. Tak brzo pracovat. Já byl rád, že jsem měl své místo na ležení a nemusel nic dělat. Nix byl úplný opak, chtěla se hned pustit do lovu a zvelebování, naší smečky. "Jo, to je ona. Ale smečka už i před tím měla alfy. Smečka zde už je opravdu dlouho a předává se z tlap do tlap." Řekl jsem. Dorya byla zvláštní, ale i takoví mezi námi byli. Na otázku ohledně vlčic mi zaskočilo. Kdybych neměl srst byl bych červený až za ušima. "Já a vlčice? Ale... ale kdeže." Proč se mě na to ptaly? Nejdřív Liss, teď Nix. Styděl jsem se, byl jsem stydlivý kluk!