Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Phoenix se nevzdávala, stále mi chtěla dát za pravdu, co se jídla týkalo. "Myslím, že to není možné." Oponoval jsem jí s baculatým obličejem, který se zrovna usmíval jako měsíček na hnoji. "Jako správce jsem špičkový! Dávám dopředu vědět, jestli zásoby dochází." Mlaskl jsem s úsměvem. "Ale většina členů si loví čerstvé jídlo, tak maso tady využívá málokdo, většinou vlčata a ty tady nemáme. Kromě jedné puberťačky." Zamyšleně jsem se rozhlížel po okolí. Prostě a jednoduše, já lovit nechtěl. Byl jsem na to moc línej. Ne, že bych to neuměl, to vůbec ne. Ale... nebyl jsem na to stavěný a Liss mi skvěle vyhovovala ve všem, co jsem dělal. Takže proto nám náš vztah tak perfektně klapal. Teda, občas přišel mráček to jo, ale nikdy nic hrozného. A já se ani naštvat pořádně neuměl, chtěl jsem za každou cenu vyhovět všemu a všem. Když mi Nix vysvětlila, že to není z hlavy Liss, mohl mi spadnout kámen ze srdce. "V tom případě..." Zamyslel jsem se. "Uděláme dohodu." Řekl jsem káravě a snažil se něco absolutně geniálního z fleku vymyslet. "Co kdybych ti ukázal kam chodíme lovit? A když něco ulovíš, tak ti to odnesu." Zazubil jsem se. Byl to ode mě opravdu vstřícný krok. Znamenalo to pro mě, že budu muset znova opustit hranice smečky. Ale za dobrým důvodem. Aspoň si připíšu plusové body. Ale já už jich mám tolik, že nevím kam je budu dávat. Zamyslel jsem se. Jo, žil jsem v naivní bublině, že jsem pro tuhle smečku potřebný a Liss ve mě vidí špičkového člena. To, že mě měla za salámistu, který je tak primitivně blbý, to už... to už jsem netušil.
Nix se bála vodopádu, respektive vody. Naklonil jsem se na dvouočku vedle sebe. "Já mám vodu rád. Jednou jsem snědl takové houby, po kterých... jsem dělal zajímavé věci. Byla krutá zima a já neměl nic lepšího na práci, než jít plavat do našeho jezera. Liss měla zrovna svolanou smečku a všichni na mě koukali... tak mě měli trochu za blbce." Zasmál jsem se nad tou historkou. "Ale když mi to pak říkali, smál jsem se." Aspoň se mnou nebyla nuda, no ne? Rád jsem na takové věci vzpomínal. Ale většinu smečky jsem v té době neznal, takže mě měly opravdu za kreténa. Ale jelikož jsme hned potom šli na lov, tak jsem se vytáhl. Ne, že bych běžel v první řadě, byl jsem vzadu, poslední a rád že vůbec držím nějaké tempo. A byl jsem nakonec i potřebný. Nix byla zvědavá na mém postavení. "Abych pravdu řekl, moc... moc se v tom nevyznám, jako abych znal každou příčku." Sklonil jsem hlavu, ale hned jí zase vytáhl nahoru. "S Liss jsem se o tom ani nikdy nebavil a to jí znám už přes rok. Takže jsem asi ta... sigma? Řekla mi, že mám jen funkci Ochránce, to je ale taky určitě důležité, takže jsem jen tak nějaký člen." Vypnul jsem hruď s úsměvem. Třeba se to časem změní, ale Liss měla pro smečku určitě lepší adepty, než jsem byl já sám.
Vytáhl jsem to smradlavé maso, které ani Nix nevonělo. A nechal ho ležet bokem, místo toho jsem se pustil do toho fajnového zajíce. Mezi tím se Nix ptala na členy. "Kayserka je naše puberťačka, je to nalezenec, jednou utekla ze smečkového území a cizí vlk jí ukousl ocas." Podrbal jsem se zadní nohou za uchem. "Sar je trochu divný, ale moc ho neznám. Pak tu máme... Liss, tu znáš, je to dobrá alfa." Polkl jsem další sousto. "A je tu Vino! Vino je super, Vina mám moc rád, je to hlavní Lovec, to s ním jsem dělal většinu kšeftů. Vino je takový správňák, tráví hodně času s Liss." Vzpomněl jsem si na jeho zvědavost, když kolem nás prošla Liss se Sarem. A on se hned zajímal, co to je za vlka. Třeba si k sobě kluci našli nějakou cestu. "Hmm... A pak je tu ještě Dorya, je to pečovatelka a má nastarost Kayseri, je to fialová vlčice s patkou na hlavě. Ale je taková... vůbec se neusměje. Jednou jsem se jí snažil rozesmát, ale málem mi urvala kou... uši." Zazubil jsem se, ale jinak byla moc fajn. "Ale určitě je taky moc hodná." Smál jsem se a vrtěl při tom svým polovičním ocasem oproti Nix. "A pak sourozenci Zinek a Socoro, Socoro je super, umí ovládat magii času!" Zamyšleně jsem bádal ve své paměti, koho ještě znám. "Naše smečka má ale dlouhou historii, Liss je alfou teprve chvíli. A pak je tu ještě jeden pár, ale ty moc neznám." Začal jsem další téma.

// Úkryt

Pohlédl jsem na ni, musel jsem lehce sklonit hlavu, abych na tu drobnou vlčici viděl. I když oproti mě by bylo drobné snad i slůně. Při vyslovení mého hodnocení, co se týkalo těla mě to trochu zasáhlo. Prohlédl jsem se. Snědl bratra? Připomnělo mi to poněkud zlé myšlenky, které vedly k mé minulosti. Ale nechtěl jsem si tím nikterak kazit den. Už jen z toho důvodu, že minulost už prostě nezměním. "Nikoho jsem nesnědl, můj bratr umřel už před lety." Řekl jsem a při tom zavrtěl hlavou. "Ale vlky vážně nejím." Zazubil jsem se. Snažil jsem se udržet si svou dobrou náladu, se svou minulostí jsem byl smířený a nijak mi nevadilo o tom mluvit. Chtěl jsem stále vypadat, jako klasický dobrý strýček Freki.
Na slova ohledně své alfy jsem přikývl. "Umí být tvrdá, ale naštěstí už má jiné kumšafty, které ráda úkoluje." Zasmál jsem se. Já byl rád, že se mi vyhýbala. Nikterak jsem po ní zrovna neprahl, ale musel jsem uznat, že náš poslední rozhovor byl moc fajn. Jen jsme si povídali a Liss po mě ani nic velkého nechtěla. Jen zkontrolovat ty zásoby v úkrytu a odnést zajíce. A to? Jsem udělal. Dělám vždy vše, co se mi řekne. O tom jak dlouho jsem to kolikrát dělal jsem raději pomlčel.
Nix uměla být opravdu přesvědčivá, ale nebyla jediná, kdo uměl perfektně slovíčkařit. A když se jednalo o práci, nebyl nikdo lepší než já v tom přimluvit se za to, abych nic nedělal. "Drahá Nix, od čeho by pak byla funkce Lovce?" Zazubil jsem se na ni. "Já nejsem lovec, pomlčka ochránce, pomlčka správně zásob. Ne, já jsem jen ochránce a správce, který podává informaci lovci, což je Vino, nebo to řeknu Liss. A ona už se podle toho zařídí. Máme dohodu." Zastříhal jsem ušima. Byl jsem sám ze sebou spokojený a jestli si Nix myslí, že půjdu dobrovolně lovit, byla na omylu. "Navedla tě na to Liss?!" Vyhrkl jsem okamžitě a dotčeně. Dal jsem si tlapu na hruď, silně mi bušilo srdce. Já jí dám! Jestli to bylo z její hlavy, tak to jí musím říct, že tím naše dohoda padá a já od teď budu jen člen, co tady sedí, jí a případně občas se někde vyčůrá!
"Jídla je všude vždy dost." Zazubil jsem se, nebál jsem se toho, že by mi mohlo jídlo utéct. "Uteče a osud ti do cesty přinese něco třeba i lepšího. Nelámu si s tím moc hlavu." Je fakt, že já jsem byl zkrátka jednoduchý. V ničem jsem neviděl moc složitostí a dělal jsem tak, aby to bylo vždy výhodné pro mě. A zatím se mi tak žilo celkem i dobře. Za chvíli už jsem viděl vchod do úkrytu. Jeskyně byla rozsáhlá. Nechal jsem se unést vůní a až na poslední chvíli se zastavil. "Támhle po těch strmých schůdkách to vede nahoru, do místnosti k Liss." Vysvětlil jsem a pomalu pokračoval dál. Dával jsem pozor, kam dávám tlapku, bylo to tady kluzké a vzhledem k mé váze, kdybych spadnul... bylo by to možná i fatální. "Je tu vodopád a malý potůček s pitnou vodou." Pokynul jsem čumákem směrem k hlasitému zvuku tekoucí vody. "A tudy..." Zavedl jsem Nix po lepších schůdkách směrem nahoru. Objevili jsme se ve velké místnosti. "To je místo pro nás. Ještě tu je jedna místnost, ale to je pro vlky výše postavené." A popravdě jsem do dnes nenašel jejich vchod. Ale určitě tu někde bude šikovně schovaný. Já se ale pomalu rozklusal dál. Na konci naší místnosti byla totiž ona místnost, která patřila jako spižírna. "Proto nikdo nechce tahat velké kořisti do jeskyně. A zbyde to většinou jen na mě a Vina. Musí se do schodů a přes celou místnost. A když si přičteš ještě cestu ze sousedních lovišť, je to celkem záhul." Vysvětlil jsem, i tak jsem byl už zpocený a to jsem ještě nic nenesl.
Konečně jsem dorazil do místnosti, která přímo voněla dobrotama. Vklouzl jsem tam, jako uzlíček štěstí, naprosto spokojený. Hmm... Zabručel jsem pod čumákem. Bylo tu ještě pár zajíců, nově tu přibyl muflon. "Co to smrdí?" Zamračil jsem se. V mé spížce nic smrdět nesmí! Pátral jsem po smradlavém mase, které tady už muselo být opravdu dlouho. A narazil jsem na malé zbytky laně, které jsme lovily ještě v létě. Nikdo to nesnědl? Přišlo mi to smutné. Chytl jsem tak nohu, na které bylo ještě kousek zeleného masa a vyhodil ho ze spíže ven. "Vezmu to pak cestou až půjdeme." Vysvětlil jsem a ani se po zeleném mase neohlížel. Svačina. Zajásal jsem a přitáhl si jednoho zajíčka k sobě. "Nějaké otázky?" Hlesl jsem směrem k Nix a usmíval se na ni jako měsíček na hnoji. Při té příležitosti jsem si trhal zajíce.

Nabízel jsem sám sebe, jako bych byl někde na trhu. Ale... když už někdo žije ve smečce s Liss tak dlouho, bylo to nejspíš očekávané. Nix se zdála být celkem rozumná, vypadala jako schopná vlčice. Měla opravdu zajímavý kožich, takový jsem snad ani nikdy neviděl. "Pokud bude v mých silách, klidně využívej!" Vlastně mě tady zneužívaly skoro všichni. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem s Vinem táhl tehdy kořist z lovu. A pak? A pak jsem potkal Liss a strčila mi pytel hub, ať je taky odnesu. I tak jsem byl unavený a pak jsem musel odnášet nějaké kouzelné houby. Ale bylo mi po nich příjemně. Moc jsem si nepamatoval, ale vím že mi Liss říkala - Freki nesmí je jíst. Ale já je snědl... a pak? No, bez komentáře. Uchechtl jsem se nad myšlenkou, která do našeho kontextu absolutně nezapadala.
Vrtěl jsem svým ocasem ze strany na stranu. Nix se zdála jako skvělá kamarádka. Možná tak skvělá, jako byla Socoro! Ale ihned začala namítat, že má větší ocas ona, než já. Zamračil jsem se a chvíli na ni koukal, co tím myslí. Až po menším rentgenovém zkoumání jsem zjistil, že ukazuje na svou zadní část. "No teda Phoenix! Ty máš ale dlouhý ocas! Tak dlouhý ocas jsem snad ještě neviděl! Je moc krásný!" Řekl jsem a čelist mi spadla. S otevřenou tlamou jsem na ni obdivuhodně zíral. Musel jsem jí ho ale pochválit, neměl jsem ve zvyku to neudělat. Za mnou si teda většina chodila pro pochvalu, to já rád daroval radost.
Souhlasil jsem, že to tady Phoenix ukážu. Kdyby ne, stejně by si našla způsob, jak mě přemluvit k tomu, abych to udělal. "Já a přemlouvat? Ale kdeže... Ale od té doby, co je má alfa Liss, je většinou lepší poslouchat na poprvé." Mávl jsem nad tím pobaveně tlapou. I Liss se dala okecat a když ne... měl jsem své oblíbené schovky. Všechno dobré ale pár slovy najednou skončilo. Já ztuhnul. Zůstal stát na místě, vykulil jsem oči a sledoval jsem vlčici vedle sebe. "Cože... cože si to řekla?" Vykoktal jsem ze sebe. "Počkat, počkat, počkat, počkat!" Vyhrkl jsem a při tom se začal kroutit jako had. Phoenix měla také ráda jídlo, to měla bod k dobru zase u mě. Ale... lovit? Vážně chce po mě abych s ní šel lovit? To jsem měl za trest, právě kvůli tomuhle jsem se Liss vyhýbal. "Myslím, že jsi moc aktivní na to, že jsi tady sotva pět minut." Zazubil jsem se na ni a škodolibě si jí začal možná trochu dobírat. Ale nemyslel jsem to rozhodně zle, já nebyl kdo ví jaký řečník, či bojovník. "Já chodím na lovy jen zřídka, ale smečka má svých schopných lovců dost. Já jsem Ochránce území!" Okamžitě jsem se napřímil, svůj hrudník vystrčil co nejvíc. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem to o sobě konečně někomu mohl říct nahlas! Chlubil jsem se, to ano. "Čili jako správný ochránce a správce našich zásob, bych se neměl moc vzdalovat od svých povinností, víš?" Bože, já jsem byl génius. Na tohle mi přece nemohla nic říct! Mé primitivní myšlení bylo na denním pořádku a já si prostě nemohl pomoct.
To už mě ale hnala k tomu úkrytu. Šup, šup? Tahle vlčice měla nejspíš o kolečko navíc! Musel jsem se pořádně rozhejbat, abych měl aspoň nějaké slušné tempo. Kolíbal jsem se ze strany na stranu. "Zpomal trochu, nic nám neuteče." Houkl jsem s úsměvem, svůj ležérní postoj jsem si nemohl dovolit ztratit. Kór teď - na začátku budování dalšího kamarádského vztahu! Musela přece od začátku vědět, jaký jsem a jaký také zůstanu. Zívnul jsem. "Nejsi unavená? Určitě cestuješ dlouho... co si v úkrytu odpočinout?" Navrhl jsem a při tom úplně zapomněl na hru se slovy - mám rád jídlo. Jediné, co mě v hlavě strašilo byl fakt, že mě dřív nebo později na ten lov dotlačí. Už teď jsem musel přemýšlet nad tím, jak se z toho vyvlíknout. Za chvíli už jsem pomalu viděl vyšlapanou cestičku mezi skalami směrem k úkrytu. Jídlo! Už se valím! Našteloval jsem ušiska dopředu. Za chvíli jsem ucítil i čerstvé maso, které tam musel před nedávnem někdo vzít. Nechal jsem se unést a teprve až za tou sladkou vůni masa jsem přidal do svižného klusu. Hlavu jsem měl v oblacích, úsměv na tváři a klusal jsem si to přímo k těm dobrotám schovaným v našem úkrytu.

// Úkryt

Když jsem viděl, jak se Liss otáčí a pomalu odchází, málem jsem se klátil k zemi úlevou. Naštěstí jsem jen zavrávoral. Tak jo, začíná to docela dobře. Měl jsem Liss opravdu moc rád, ale kdykoliv jsem jí potkal, smrdělo to prací. Proto jsem se jí snažil za každou cenu a kdykoliv vyhnout. Ale jako alfa byla celkem fajn, vlastně byla super. Málokdo by si mě asi do smečky vzal. A já tady pomalu a jistě rostl. Byl jsem tu už nějaký pátek, znal jsem členy, území a měl dokonce už i funkci. Myslím, že je se mnou vlastně spokojená.
Jako lusknutím prstu bylo ovšem všechno pryč. Blížila se ke mě nová vlčice, nová krev. Na sucho jsem polkl a pořádně se napřímil. Můj tlustej zadek měl co dělat, abych zůstal sedět rovně. Přece jen jsem měl silnou nadváhu, takže to občas byl kumšt sednout si a nekolíbat se sem a tam. Každopádně všechno mi zachraňovaly mé tlusťoučké, perfektní tlapy. Několikrát jsem zamrkal, vlčice už znala mé jméno. "Zdravím tě! Ano, já se jmenuji Freki! Freki k tvým službám!" Řekl jsem okamžitě a zvedl svou tlapu, se kterou jsem ještě před malou chvílí mával, k hlavě. Lépe řečeno přímo k čelu a začal jsem při tom salutovat. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji. Mé buclaté tváře tak nabíraly spíše obraz toho, že bych měl mít v tlamě dva ořechy, za každou škraní jeden. Tak to ale bohužel... nebylo. Má tlama byla zcela prázdná, tedy kromě zubů. Vlčice se představila jako Phoenix, očividně neměla s navázáním kontaktu jakýkoliv problém. To jsem měl rád, i já byl upovídaný. "Moc mě těší Phoenix." Řekl jsem a zopakoval si při tom jméno. Na ty jsem měl docela pamatováka, takže ho určitě nezapomenu.
A co čert nechtěl, Phoenix přišla s žádostí o nějakou aktivitu. Proklínám tě Liss. Proč mi Liss nemohla poslat někoho s tím - pojď, půjdeme společně sledovat oblohu. Nebo pojď, budeme spolu ležet a koukat na hvězdy. Pojď budeme spolu lenošit až do konce života. Ne, taková Liss opravdu nebyla. Zhluboka jsem se nadechl, co bych pro takové dvoubarevné očka přece neudělal? "Ale jistě, moc rád tě provedu." Zazubil jsem se. Nehledě na to, že jsem před malou chvíli obešel CELÉ hranice. Proč bych se nešel projít znova, že jo. "Už jsi něco z okolí viděla? Máme tady skvělé jezero, nebo... nebo.... NEBO chceš vidět tu zásobárnu jídla?! Ukážu ti ji! Moc rád ti jí ukážu! Vlastně jsem tak chtěl-chtěl zajít hned!" Vyhrkl jsem nadšeně a při tom vrtěl ocasem tak rychle, že jsem doslova rozvířil i poslední zbytky sněhu. "Máš ráda jídlo Phoenix? Já mám moc rád jídlo! Jídlo je super. Co máš nejradši?" Zeptal jsem se okamžitě, očka mi jiskřila nadšením, že jsem si našel perfektní parťačku na téma o jídle. Ovšem... ona moc nevypadala, že má ráda jídlo. Ale vlk bez jídla nemůže existovat, takže jídlo mít ráda musela. "Už jsi někdy řekla - Mám ráda jídlo, pětkrát po sobě? Myslím, že se zamotá jazyk úplně každému." Jojo... Freki je zpátky, Freki moooc rád mluví.

Seděl jsem na zadku a díval se přímo před sebe. Měl jsem sám v sobě dilema, jestli mám hlad, nebo nemám hlad. Ale přikláněl bych se k názoru, že mám. Vždy jsem rád jedl a kdybych si jen tak mohl zobnout, nikdy mi to přece neuškodilo. Aspoň si olíznout kousek nějakého dobrého špíčku. Ale naše smečka je tak aktivní, že tady o zajíce ani nezakopnu. A opravdu se mi nikam nechtělo, ještě k tomu bych musel sám v sobě vyvolávat fyzickou aktivitu. A to už by bylo dost... na hraně. Stále jsem měl v hlavě ten lov, co jsem byl s Liss a Vinem, a tou skvělou vlčicí Socoro. Socoro bych moc rád viděl, kde asi je? Kdo to mohl vědět?
V tom jsem na sobě ucítil pohled. Ztuhnul jsem. Zorničky mi přejížděly zleva doprava, zprava doleva. Až na poslední chvíli jsem uviděl dvě siluety vlčic nedaleko mě. Mžouravým pohledem jsem se snažil zaostřit, ale na dálku to pro mě nebylo ideální.
Konečně jsem si uvědomil, na koho koukám. Rudá šála. Pane bože to je Liss. Okamžitě mě oblil pot. Ona bude něco chtít! Mé srdce bilo jako na poplach. Dýchal jsem jako splašený. Měl jsem několik možností co udělat. Dělat, že je nevidím, tím pádem oni nevidí mě. Freki, to je moc okaté, navíc... tu není dostatečně tlustý strom, za který bych se mohl schovat. Ale počkat, tohle bylo urážlivé. Přece nejsem zase tak tlustý. Ale ano byl, ale žádný strom tu opravdu nebyl, který by byl pro mé tělo ideální. Zachovej klid, třeba to nebude tak hrozné. Jenomže kdykoliv měla Liss nějakého vlka u sebe, chtěla jít na lov. Což znamenalo aktivitu. Ale já jsem přece už Ochránce. Takže lovit nemusím. Jen kontrolovat. Zazubil jsem se nad tou myšlenkou. A tak veškerý stres ze mě mohl opadnout.
Změřil jsem na dálku i vlčici vedle Liss. Její srst mi ovšem nic neříkala, byla to členka smečky? To se možná za chvíli dozvím. Chtěl jsem být milý, ale určitě se k nim nepohrnu. Zůstal jsem sedět na svém faldíkovém zadku, zvedl při tom přední tlapu a tou jim láskyplně zamával. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji - aneb úsměv a mávat. A doufat, že to nezavání prací. Zrovna když jsem chtěl začít něco dělat... tak na mě pokukují dvě krásky, ach jak já sem se měl skvěle. Proč nemůžu být neviditelný?

Protáhl jsem si své obézní tlapky, převalil se na záda, abych mohl pozorovat oblohu. Líbilo se mi, jak všichni kolem mě pravděpodobně makali. A já si tady mohl užívat svou milovanou samotu. Co víc si přát? Svou povinnost jsem splnil a tak jsem se nemusel o nic starat. Žádného cizince u hranic jsem nenašel, co by byl bez dozoru. Takže jsem se raději uzavřel do sebe a začal dumat nad tím, jaký vlastně jsem.
Na sucho jsem polkl, přivřel oči. Co jsem všechno zažil? Mé oči viděli spoustu věcí, hnusných, krvelačných. Málo těch hezkých, přes to všechno jsem byl ale takový jaký jsem byl. Milý, pozorný, jo občas líný. Ale to nebyla ta věc, která by mě vyloženě štvala. Spíš jsem se divil, že se ze mě nestala žádná kyselá zadnice. Pokrčil jsem nad tím raději rameny. Minulost nebylo nic, v čem bych se chtěl dlouhodobě hledat.
Něco bych možná i zakousnul. Uvědomil jsem si. Jenomže já už byl s touhle zemí tak srostlý, že jsem si nebyl jist jestli budu schopen se vůbec postavit. Navíc, když jsem se rozhlédl, nic moc jsem neviděl. Zvěř na území smečky zrovna moc ráda nechodí. A abych šel lovit někam jinam? No promiňte? To snad ne. Jediné co bych mohl se jít podívat do úkrytu, po něčem na zub. Ale prozatím jsem chtěl zůstat jako záloha v lese. Přece jen nikdy nikdo neví, kdo bude potřebovat pomoc. A kdybych byl zalezlý v jeskyni, úplně vzadu u zásob, nejspíš bych volání ani neslyšel. Proto jsem raději zvedl své líné tělo a posadil se. Byl jsem jak se říká - na čekané. Rozhlížel jsem se, jestli mi náhodou nemíří pod tlapu třeba nějaký ten zajda. Ale pravda byla, že jsem spíše vyčkával, zda-li mě náhodou nebude někdo potřebovat.

Zhluboka a dlouze jsem si zívnul. Ach, jak mě bylo tady dobře, tahle smečka byla pro mě naprosto ideální. A mohl jsem si poplácat po rameni, jak vřele mě tu přivítali. Byli tady opravdu moc hodní vlci. Trochu jsem bádal v paměti, koho všechno jsem tady potkal. No, pár vlků už tady bylo. Převalil jsem se na druhý bok a jen si pomlaskával. Stále jsem cítil ve vzduchu opravdu hodně pachů. Co se děje? Možná jsem něco propásl. Nikdy jsem ale nebyl stavěný na to, abych byl středem pozornosti. Spíše jsem se držel pokud možno stranou. Dával jsem na všechno pozor z povzdálí.
Zastříhal jsem ušima a pomalu zvedl své líné tělo. Dospěl jsem totiž k názoru, že bych měl začít něco dělat. Bylo tady moc život na to, abych se tady celý týden povaloval v jednom malém, osobním úkrytu. A proto jsem se pořádně zapřel o své tlapy, napnul všechny faldíky a zvedl se. Ucítil jsem okamžitě pocit nutkání si lehnout. Ale touha po tom zjistit, co se tady děje byla možná větší. Je tu hodně vlků... měl bych se podívat po hranicích, jestli tady není cizinec bez dozoru. Věděl jsem, že musím svou funkci zastávat, aspoň jednou za měsíc. Liss by mi mohla totiž vyhubovat za to, že nic nedělám.
A tak jsem se dal do pohybu. Byl jsem tady už dostatečně dlouho na to, abych znal hranice naší smečky. Tudíž už jsem neměl problém s tím, že bych vklouzl do sousedního lesa Alf. Ale stát se může. Tušil jsem, že každý může chybovat, ale já jsem nechtěl. I tak jsem měl poměrně dosti napilno.
Držel jsem se pro jistotu stranou. Kdykoliv jsem ucítil nějaký silnější pach, ze strany smečky, raději jsem ho vzal obloukem. Ještě bych narazil na Liss, no to bych dopadl. Při nejhorším by mě vyslala na lov třeba s Vinem. A to jsem neměl rozhodně v plánu... jít lovit. Zkontrolovat zásoby? Jo, to by šlo. Ale udělat nějakou větší fyzickou aktivitu. To jsem se raději zhnuseně ušklíbl a pokračoval po hranicích dál. Zdálo se, že je celkem klid, na všech frontách. S jakýmkoliv cizincem byl přítomný alespoň jeden další vlk. Takže jsem se procházel technicky vzato trochu... trochu zbytečně. Ale spolkl jsem veškerou svou hrdost a chtěl svůj úkol plně dokončit. Aby se neřeklo, označkoval jsem i pár stromů, aby byl přítomen pach. Chtěl jsem tak nějak obnovit i hranice, aby vlci věděli, kde naše smečka začíná a kde končí. A že jsem si dal záležet. Můj močový měchýř byl zkrátka jeden velký nezbedník.
Pomalu jsem viděl, že má práce končí. Oddychl jsem si. Už mě totiž začínaly celkem dost bolet tlapky. Od toho pochodování, přes horní dolní. Ale mohl jsem být spokojený, hranice jsem obešel, prošel, pročistil i počůral. Zkrátka jsem dělal vše, co bylo pro vlčí život důležité. A pro chod smečky. Teď už stačilo zajít za Liss pro velkou a úctyhodnou pochvalu. Doufám, že Liss mou snahu ocení. Jsem prostě dobrej člen. Jsem sakra dobrej člen. Musel jsem se pochválit, nikdo jiný to totiž za mě očividně neudělal. Za chvíli už jsem uviděl svůj milovaný důlek v posledních zbytkách sněhu. Doslova jsem si poposkočil a hrnul se k němu. Své velké, obézní tělo jsem do něj zase nasoukal a užíval si tu pohodu a klid, která kolem mě panovala. Ach ano, můj klid byl asi jediný, ze všech aktuálních formách široko daleko.

Jak mě se krásně leželo, odpočívalo, spinkalo. Byl jsem doslova nadšený z toho, že jsem se mohl zase rozvalovat na území vlastní smečky. Ani trochu mě netrápilo, že jsem byl Ochráncem a naše smečka byla plná vlků, co jsem neznal. Pachy mi nic neříkaly a povinnost očividně taky ne. Raději jsem si hleděl svého. Nyciho i Dala jsem zvládl levou zadní, nemusel jsem se za nic stydět. Přišli a zase odešli, ač mi to bylo líto. Mohli to být potencionální přátelé. Ale osud jim to asi nepřál a já je tady přece jenom držet nechtěl.
Místo toho jsem se ve svém spokojeném důlku přehoupl na druhý bok. Ani jsem se nesnažil rozpoznávat pachy, jestli jsou mezi nimi i nějaké mě známé. Neměl jsem to zapotřebí. Přece jenom jsem si vystačil sám. Dřív nebo později bych ale měl udělat něco užitečného, třeba zkontrolovat zásoby. To byla velmi důležitá práce a já se na ni hodil ideálně. Nikdo jiný by to neudělal lépe, než já.
Vypadá to, že smečka bude mít na jaře spoustu hladových krků. Podle pachů jsem poznal, že tu bude víc než živo. Nechtěl jsem se ale do toho ruchu příliš zapojovat. Kdyby mě totiž někde čapla Liss, nejspíš by mi dala nějaký úkol. A o to jsem opravdu nestál. Proto jsem se raději zdržoval takhle bokem, naprosto mi to vyhovovalo. Nikde nikdo, čili to znamenalo - žádné problémy a spousta zábavy. Přežvýkl jsem si v tlamě, které jsem ještě papal poslední zbytky sněhu. Ochlazovalo mě to. Abych udělal nějakou aktivitu, jen jsem pozvedl ocas, který mi po sekundě hned spadl. Když on je tak těžký. Vzdychl jsem. Já jsem byl těžký, tlustý. Jsem medvídek, jsem krásný. Nemohl jsem si přece nadávat, byl jsem ten největší a nejkrásnější vlk široko daleko. Na svém pupku jsem pracoval dlouhé roky! Mé tlapy byly taky obrovské, už jen kvůli váze, které musely držet. Obezita u mě byla očividně na denním pořádku.

1) 6 (teď už se fakt polepším jako)
2) Byl omrknout hranice, jukl do lesa Alf kde potkal Nyci a Dale.
3) Udělal pár bezvýznamných kroků navíc. Přivedl Nyci a Dale, kteří bydlí v Lese Alf. Chtěl je seznámit s Liss a zjistit, jestli naše smečka nebydlí v jejich úkrytu. Ovšem... jsem byla ten konec měsíce trochu off... :D
4) Tentokrát asi nic.

// Les Alf

Znuděně jsem zívl. Svou povinnost jsem měl u konce. Nyci i Dale jsem sem zavedl a všechno ostatní bylo i na nich. Kupodivu i Nyci poděkovala, mě osobně. Možná nebude tak chladná, jak se na první pohled zdálo. Nechtěl jsem jim však fušovat do řemesla. "Snad se zase někdy uvidíme." Zvolal jsem za nimi s úsměvem. Já byl rád, že jsem se konečně dobelhal zpátky do lesa smečky. Mohl jsem si tak oddychnout a trochu si odpočinout. Ta tůra mi totiž dala zabrat.
Unaveně jsem tahal tlapy za sebou. Ve vzduchu jsem cítil opravdu mnoho pachů, v lese bylo živo. Nakrčil jsem nos a šel raději pomalu kolem hranic, než jsem si našel svůj oblíbený důlek. Tebe jsem hledal! Zajásal jsem. Svůj zadek jsem tam okamžitě natlačil a udělal si tak pohodlí. Pomalu jsem si lehl a s chutí se začal válet na zádech. Pupek se mi hýbal sem a tam a já si tak jen spokojeně vrněl, jako kočka. Nebo spíš chrochtal, jako prase, to by sedělo technicky vzato mnohem více. Tohle mi chybělo. Potřeboval jsem si na chvíli dát tlapy nahoru a jen odpočívat.
V hlavě jsem si přehrával vše, co jsem za poslední dobu tady zažil. Měl jsem už funkci a teď jsem na to pár dní docela prděl. Měl bych se polepšit. Proto jsem si vzal hned první hlídku! A budu hlídat těchhle pár metrů, které jsem viděl. Unaveně jsem zívl, převalil se na bok. Můj pivní pupek tak vypoukl ven z mé propadliny. Pootevřel jsem tlamu, aby mi z ní jazyk vypadl ven. A dám si pěkně dvacet. Mžouravým pohledem jsem potichu usínal.

Těkal jsem z jednoho vlka na druhého. Cítil jsem, že tihle se asi se mnou moc přátelit nechtějí. Stalo se mi to poprvé po opravdu dlouhé době. Naposledy jsem se tak cítil, když se mi stala ta životní událost ještě daleko za hranicemi téhle země. Povzdychl jsem si. Nejspíš si jejich přátelství budu muset zasloužit. Tudíž mám před sebou další výzvu, která bude potřebná ke splnění mé spokojenosti. Nyci mě sledovala pohledem, který by si nejeden vlk na odznak zrovna nedal. Byla odměřená a nejspíš jsem se jí vůbec nelíbil. Nechápal jsem, co jsem tak hrozného provedl, ale překousl jsem to. Zvedl jsem tedy zadek, neboť oba vlci souhlasili s prohlídkou našeho lesa. "Dobrá, tak tedy za mnou." Řekl jsem s úsměvem a pomalu se otáčel. Chystal se na další fyzický výkon. "Snad na území vaše doupě nebude. Ale s Liss se třeba nějak domluvíte, ale ona je trochu... trochu tvrdá." Chtěl jsem říct něco povzbudivého, avšak jakákoli myšlenka na Liss... všechno ničila. Ona byla opravdu tvrdá alfa, nedovolovala nic, co by mohlo narušit chod společnosti. A kdyby se jednalo o jejich úkryt na území? Ajéje... Možná jsem viděl problém. Ale já měl Liss moc rád, takže jí to určitě nějak společně vysvětlíme. "Žijete tady už dlouho?" Zeptal jsem se, aby řeč nestála a doufal, že se mnou budou aspoň trochu komunikovat. Nechtěl jsem přijít po dlouhé době o potencionální kamarády. Každopádně jsem se podíval spíše na Dala, ten vypadal mnohem víc... vstřícněji, než jeho choť. Asi vím, kdo tam nosí kalhoty. V duchu jsem se teď trapně usmíval, jako nějaký náctiletý puberťák. Napovrchu jsem byl ale tvrdý, jako kámen! A než se nadálo, už jsem viděl hranice našeho lesíku!

// Daén

Byl jsem moc rád, že jsem narazil na nové vlky. Já se hrozně rád totiž seznamoval a hledal nové a nové kamarády. Vrtěl jsem ocasem ze strany na stranu, čímž jsem i odhazoval sníh. Každopádně mé nadšení začínalo pomalu a jistě odpadat. Slušně jsem pozdravil, ale ze strany vlků to bylo trochu víc... ostražité. Vlk přede mnou mě napomenul, že to není žádný můj přítel. Sklopil jsem uši, div jsem nevyšpulil spodní ret. Chvíli to možná vypadalo, že se mě emoce zmocní a takovou hroudu masa, jako jsem byl já to rozbrečí. Nebyl jsem zvyklí na takové odměřené chování. Vždyť jsem nikomu nic neudělal. Ale pochlapil jsem se a snažil se udržet vyrovnaný.
Byl jsem zvědavý, co ti dva tady chtějí, tudíž mi má zvědavost nedala a musel jsem se zeptat. Vlčice mi ovšem odpověděla, že tady bydlí. Nepatří do smečky, ale bydlí tady? Věděl jsem, že celý les nepatří jen Daénu, tudíž se to klidně mohlo stát. "Bydlíte? Tak to je moc fajn! Tenhle les je moc krásný!" Řekl jsem a snažil se usmát. Vlk se nakonec představil jako Dale a jeho partnerku Nyci. "Moc mě těší." Řekl jsem a snažil se na vlka usmát. Jeho zdůraznění o partnerce jsem tak nějak přešel. Já osobně jsem totiž mentálně takhle ještě nevyspěl. Význam slova partnerky jsem moc dobře znal. Já byl ale rád, že jsem prozatím uživil sebe. Kdybych někoho nachytal při nějaké intimní chvilce, zčervenal bych a začal se smát. Což dávalo dohromady všechny odpovědi typu - jsem mladý idiot, který na takové vztahy není připravený. Tudíž jsem vše dobré přál jen ostatním. Na mě se mohl spoléhat každý, byl jsem neškodný jako koťátko. Nyci, jak jí představil tady její chrabrý rytíř Dale chtěla vědět, kde sídlí má smečka. Byl jsem rád, že měl někdo na mě nějakou otázku - právě teď jsem se cítil zatraceně důležitý! Proto jsem zahodil veškerý svůj emoční kolaps, zvedl hlavu a našteloval uši dopředu. Houpal jsem pohledem z jednoho vlka na druhého. "Je to kousek odsud, smečce patří jen kousek lesa, jmenuje se to tam Daén. Chcete se jít podívat? Ať víte, kde to je?" Vybídl jsem je hned. Já měl návštěvy tak moc rád! A pevně jsem věřil, že mou dobrou náladu jim dokážu předat, ať se taky trochu uvolní. Nakonec jsem zůstal viset pohledem na Dala. Nastartuj si motor Freki!

Tlapky mě bolely a to jsem došel sotva pár kroků od hranic mé smečky. Srdce mi tlouklo jako o život, div jsem nedostal za chvíli infarkt. Takového pohybu, to u mě nebývalo ani trochu zvykem. Díky tomu, jak moc jsem se snažil dýchat se mi do čumáku dostaly i pachy nových a přítomných vlků. Ach! Má záchrana! Řekl jsem a přiložil si přední tlapku na prsa, někde tam mělo být přece srdce, nebo jsem se mýlil? Kdo ví. Každopádně mi málem vyskočilo z hrudi.
Ohlédl jsem se za sebe. Podle všeho už jsem na území smečky nebyl, ale stále jsem chtěl zjistit, co se nám potuluje za vlky tak blízko. Třeba to Liss potěší, že jí to tady takhle hlídám. A tak jsem zvedl svůj línej zadek a začal pomalu cupitat za těmi pachy.
Za chvíli jsem si už mohl užít pohled na dva vlky. Vlk a vlčice, možná partneři? Kdo ví. Vyškrábal jsem se na další pidikopeček a pak už se valil za nimi těch pár kroků dolů. "Přátelé! Přátelé ahoj!" Vyhrkl jsem nadšeně a vrtěl při tom ocasem. Mé tlusté tělo se hýbalo sem a tam. Můj pupek byl jako na vodě, jednou se objevil vlevo, pak zase vpravo. Začal jsem zastavovat až před nimi. Zadýchaný a zpocený až za ušima. Ušel jsem tak sto kilometrů'! Ve skutečnosti to ale bylo spíše tak sto metrů. Posadil jsem se na zadek a znova si přitáhl svou tlapku k hrudníku. "Šmankote, šmankote tohle není pro mě. Musím se nadechnout, tááááák!" Spíše jsem mluvil chvíli na sebe, než jsem se plně vzpamatoval. Pak jsem ale zavrtěl hlavou a prohlédl si dva přítomné vlky. Podle pachu jsem poznal, že rozhodně nepatřili do našeho milovaného Daénu. Možná to byli pocestní, nebo tuláci, co sem náhodou přišli. "Co takový hezký pár přivádí do těchto končin?" Zeptal jsem se zvědavě a zavrtěl při tom znova ocasem. Svůj zadek jsem více zatlačil do sněhu, abych měl pohodlí. "Mé jméno je Freki! A jsem ochráncem Daénské smečky, která shodou okolností sídlí právě nedaleko tohoto místa." Představil bych se, to bych nebyl já. Tlustý, velký strejda Freki. Zadíval jsem se zvědavě na hnědobílého vlka, který měl na hlavě podivnost, která ho naprosto dokonale chránila před... před.... před větrem asi. Bylo to super! Vlčice naopak měla úplně mega super šátek na krku! A celkově vypadala hezky! Tohle byli zkrátka krásní vlci! A já je už teď měl velmi rád!

// úkryt, Daén

Zrovna dneska jsem měl chuť se trochu projít. Kdo ví kde se to ve mě vzalo. Ovšem už mezi prvními stromy jsem toho začal litovat. Tlapy mě bolely, sténal jsem bolestí. Svůj pivní pupek jsem ale táhl dál. Po několika metrech jsem se ale musel zastavit, sednout si na zadek. Ach, jak já jsme trpěl. Byl jsem otloukánkem zdejší společnosti. Akutně si potřeboval trochu dáchnout. Olízl jsem si čumák, který byl ještě trochu od krve.
Zastavil jsem se pár metrů za hranicemi mé smečky. Unavený jsem padl k zemi. Mé tlustý oteklé tlapy mluvily za vše. Dál už ani ťuk. Chtěl jsem si odpočinout, nabrat novou sílu. Ale to vše v rekordním čase. To byl zase nápad! Na procházky nejsem stavěný! Nadával jsem a snažil se trochu se vzpamatovat z toho všeho. Zachvěl jsem se a unaveně oddychoval, měl jsem skoro před infarktem. A potřeboval se z toho dostat. Nabrat energii. Měl jsem zůstat doma, ležet na pupku a ani se nehnout! To znělo jako plán. Ne tohle.. tohle byl trest. Osobní trest a to ho po mě ještě nikdo nechtěl. Mohlo to být horší?!

// Dáén

Se zajíci v tlamě jsem došel až do daleké jeskyně. Zamířil přímo dozadu do spižírny, kde jsem to už velmi dobře znal. Zvědavě zastříhal ušima a spokojeně je tam položil. Jeden zajíc tam, druhý sem. Jednoho jsem si prostě přivlastnil, to nebyl žádný trest. Olízl jsem si čumák a s chutí se do toho cizího zajíce pustil. Přece jen... kdo by to tu nechal jen tak ležet. Musel jsem se občerstvit, když už na to přišlo. Zavrtěl jsem hlavou.
Trvalo pár minut, než jsem jednoho ušáka snědl. Byl výborný! Obzvlášť když jsem ho nemusel lovit já. Čerstvý zajíc přece vždy v žáludku zahřál. Rozhlédl jsem se po spižírně. Rozhodně by to tu chtělo nějakou srnku! Nebo divočáka. Vino byl asi lovcem, tudíž.. mu můžu vymyslet cokoli, co by mohl dělat. A tak jsem se rozhodl, že ho pošlu na divočáka. Měl jsem na divočáka totiž velkou chuť.
Jakmile jsem dokončil veškerý svůj plán. Rozešel jsem se ven, určitě nebude nic od věci se porozhlédnout a trochu protáhnout tlapy.

// přes Daén les Alf