Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Se zamyšleným výrazem jsem mluvil. Kdyby to šlo, nejspíš bych si prstem ještě ťukal do brady. "Tiara? To je taky nějaká členka smečky?" Pozastavil jsem se nad jménem, které jsem slyšel úplně poprvé. Malou chviličku jsem nad tím váhal, uvažoval, ale to jméno mi opravdu nic neříkalo. Možná to byla jen pocestná, nebo nějaká starší členka. To co mi však Socoro sdělila bude určitě užitečná informace. Prý je někde v džungli vlk, který mi dokáže zlepšit dovednosti. Nejsem si jistý, jestli se tam někdy vydám. Už jen to zlepšování a mluvení o zlepšování mě unavovalo. A tak to smrdělo aktivitou. Ještě bych tam potil krev a zhubl, nepřipadá v úvahu. Problesklo mi hlavou. Zastříhal jsem ušima a poposedl si.
Snad měla pravdu a tlapa ani žebra jí tolik nebolí. Dával jsem si její zranění tak trochu za vinu. Kdybych netahal takový pupek, jaký jsem měl, možná bych byl v první lajně lovu. A nikdo by se nemusel zranit. Takhle jsem běžel, nebo se spíš valil za nimi, snažíc se udržet aspoň základní tempo. Měl jsem to tam jako na zlatím podnose, přesně jsem viděl, co se Socoro stalo. A strašit mě to bude ještě asi pár dlouhých nocí.
"Přijde mi smutné, že skoro všichni vlci zažili něco zlého. Kolikrát k tomu někdo přijde jako slepý ke klacku." Nadhodil jsem. Ještě jsem snad nepotkal vlka, který by byl šťastný a rád za to, že je. Že měl v životě štěstí a je se svým životem celkově spokojený. Od toho jsem tady byl ovšem já, snažíc se rozveselovat všechno a všechny.
Caelum byl bratr od Socoro. byla to pro mě novinka. Nejenže se jmenuje jinak, ale i to, že je její bratr. Původně jsem si myslel, že jsou jen dobrými přáteli. Vzhledem k tomu, jaký měl Zinek o Socoro strach při lovu. Ale pravda byla úplně někde jinde. "Caelum je zajímavé jméno... Zinek. Caelum. Zinek. Caelum." Mezi tím jsem kroutil hlavou ze strany na stranu. Proč by se někdo chtěl přejmenovat? Nechtěl jsem ale od Socoro vyzvídat, i tak to byla určitě osobní věc. "Ale osobně jsem ještě na nikoho zlého ve zdejším světě nenarazil. Vše slyším jen z vyprávění." Broukl jsem a rozhlédl se po okolí.

Byl jsem opravdu moc rád, že jsem měl za kamarádku někoho, jako byla Socoro. Takový talent od přírody se jen tak nevidí! "Takže jsi říkala, že takovou magii máš v sobě? Liss mi vyprávěla o nějakém Poutníkovi, který prý chodí a prodává magickou sílu. Neviděla jsi ho?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Jako to většinou dělávají psi, když slyší podivný zvuk. Mohlo to vypadat roztomile, kdybych byl vlče. Ale nemohl jsem si pomoci, bylo to tak nějak spjaté i ve mě. Také jsem svým způsobem byl vlče, které nikdy nevyrostlo ehm... teda přerostlo. Sledoval jsem svou společnici, jak ještě kulhala na tu nohu. "Je mi to líto, kdybych ti tak mohl nějak pomoci." Řekl jsem. Musím toho poutníka najít! Třeba bude mít něco, čím bych mohl pomáhat ostatním a zraněným! Projelo mi hlavou. Za zkoušku bych možná nic nedal.
Souhlasil jsem možná s něčím, po čem mé srdce snad nikdy neprahlo. Po výletu, tůře, nekonečných cestách. Už při té myšlence mě brněly nohy a já se modlil, že třeba dostanu rýmu a budu se moct na něco vymluvit. Buď trochu odvážný Freki. "Musí se to zahojit pořádně! Ne, že na to budeš spěchat." Varoval jsem ji. Spíše to bylo pro mou útěchu, že než se noha spraví, třeba na naši dohodu zapomene, hehe.
Přikývl jsem. Opravdu se mi tady moc líbilo. Byl tu takový klid a pohoda. Vše hrálo v prospěch všemu. "Líbí se mi, že mám konečně přátelskou smečku." Vysvětlil jsem nakonec. Sice mě Liss ze začátku dost honila. Teď naštěstí byla zaneprázdněná a po mě nic velikého nechtěla. Zajímalo mě, jaký měla vztah k vodě. Já velmi dobrý, měl jsem vodu sám o sobě moc rád. Socoro měla opravdu unikátní poznámku. "Hehe... to je trefné." Voda se mnohem radši pije, než se v ní plave, to byl fakt. Bez pití bych přece nemohl existovat. Ale jídlo je lepší než voda. "Calaeuma?" Pozastavil jsem se nad tím jménem a v sedu jsem se zadní nohou podrbal za uchem. "Toho asi neznám, ale potkal jsem Doryu, to je taková fialová vlčice s podivnou vlnou na hlavě. A pak ještě ztracené vlče ze zdejší smečky. Kayserka, vypadá jako srnka, nějaký vlk jí uhryzl ocas." Zamyslel jsem se nad tím, koho jsem tady ještě potkal. Se zamyšleným výrazem jsem ještě chvíli přemýšlel, zda-li jsem na někoho nezapomněl. "A pak ještě nějaký hnědý vlk, hodně se ochomýtal kolem Liss... Vino mi myslím prozradil jméno. Sar? Tak nějak. Ale osobně ho neznám, jen pozdravil - vlastně ne! Ani nepozdravil. Jen prošel." Pokrčil jsem rameny a povzdychl. To bylo celé, snad jsem na nikoho jiného nezapomněl. "Ale zdají se být všichni hodní. Ale slyšel jsem, že ve zdejším světě jsou i zlé smečky." Ale víc jsem o tom nevěděl. Liss mluvila o nějakém Chaosu, že byl Daén ve válce, ale to jsem tady ještě nebyl.

Byl jsem zvědavý. Taková magie času musela být zajímavá. Rozhodně by po ní nejeden vlk prahnul. Mě by se třeba osobně líbila magie spánku, nebo snů. Nechal bych si zdát jen o dobrých snech! Co bych za to dal, kdybych to tak mohl ovládat. V poslední době se mi zdály jen samé ptákoviny. A že za nic teda rozhodně nestály. Jak jsem tak sledoval Socoro se zájmem, najednou se něco stalo. Stačilo jednou mrknout a ona byla na jiném místě a já měl za uchem modrou růži. "Co se to-" Nedokončil jsem a při tom se snažil zvednout hlavu tak, abych si za ucho sám viděl. Pak jsem se otočil ke břehu jezera. Vkročil jsem do něj předníma tlapama, abych měl lepší rozhled na svůj odraz. Růže tam opravdu byla. "Ty jsi neskutečná!" Žasl jsem. Teda doufám, že jsi to byla ty a ne nějaká čarodějnice. Nikdo jiný ale v našem okolí nebyl a jen tak někdo by mi kytku za ucho určitě nedával.
Otočil jsem se zpátky na vlčici, která začala konspirační teorie o tom, že bych já mohl procházet ostrovy. Nedal jsem na sobě nic znát, ale můj duch uvnitř mě řval a řval. Řval na mě, že to musím zatrhnout hned v zárodku. Že já jsem spokojený na smečkovém území a nikam jinam chodit nechci. Nejsem stavěný na procházky, ani průzkumy. Musíš říct, že ne. Řekni to Freki, dělej. Volal na mě vnitřní hlas."Jasně, proč ne." Řekl můj hlas. Já jsem fakt idiot. Projelo mi hlavou. Právě teď jsem měl v hlavě obrázek toho opičáka s činelama.
Zeptal jsem se odkud Socoro pocházela a moc si toho nepamatovala. Přikývl jsem. Občas bylo lepší zapomenout. V mém případě to bylo horší - já chtěl, ale nešlo to. Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Přece jen se těžko říkalo, že jste při boji omylem někoho svým zadkem shodili ze srázu. Ale ten vlk si to zasloužil. Ale ani to nebyla omluva. "Tak to je paráda, že ti to tady vyhovuje! I mě." Radostně jsem zavrtěl ocasem ze strany na stranu. "No... tady je to mnohem lepší, než tam odkud jsem." Řekl jsem s úsměvem. Na rodiče jsem si už ani nepamatoval, ovšem na nějaké události... ty jsem měl v živé paměti. Raději jsem se zachvěl. "Škoda, že je zima, rád plavu!" Pohlédl jsem na jezero, nejradši bych tam hodil jednu velkou bombu. "Máš taky ráda vodu?"

Vlčice byla opravdu moc hodná, přece jen budu nakonec rád, že jsem se sem přidal. Sice smeček bylo habaděj, ovšem... já se rozhodl sem. Hlavně kvůli Liss, která mě ve výsledku malinko zklamala, ale já jsem byl splachovací, brzy na to zase zapomenu. A vše bude v naprosté pohodě. Zavrtěl jsem hlavou, abych odehnal zlé myšlenky.
Zahleděl jsem se na vlčici a se zájmem sledoval její kožich. Byl opravdu zvláštní. Vytrhlo mě z toho zkoumání až její hlas. "Magie času?" Zeptal jsem se a v očích jsem měl opravdu zájem. "To zní opravdu zajímavě, třeba se u tebe časem projeví. Neházej všechno do žita." Nadhodil jsem s úsměvem. Takovou magii času, také by se mi líbila. Já bohužel netušil, co jsme v rodině měly. Možná tak blechy. Co se týkalo magie, nebyl jsem si jistý, jestli má rodina vůbec nějakou měla. K magii jsem přišel až tady a že mě to celkem i chytlo.
Kdybych neměl srst, v tuhle chvíli bych se červenal jako rajče. "Dobře znát? Ehmm... zase takhle bych to neřekl. Našel jsem pár hezkých míst na spaní to jo, ale..." Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. "Někam bych trefil, ale že bych to tu znal, tak bych to nenazval." Víceméně mé cestování bylo trochu komické. Stále jsem se zastavoval a kochal se přírodou. Při té příležitosti utíkaly dny jako voda. A že to byl pak fofr. Freki, víš o týhle zemi úplně kuloví. I Socoro o tom ví možná víc než já. Ale přece jsem ze sebe nemohl dělat úplné jelito.
Opravdu jsem to zvládl. Ovládal jsem magii. Páni, a já si myslel, že na mě magie zapomněla. A ona se jen skrývala. Byl jsem nadšený. Tohle se stávalo jen opravdu málo. Že bych byl na sebe takhle hrdý. "Odkud vlastně pocházíš? Máš nějaké milé místo, na které ráda vzpomínáš?" Vyzvídal jsem. Byl jsem zvědavěc první řádu! Mezi tím jsem uslyšel zavytí, bylo Liss. Buď přišla, nebo odešla. Asi to druhý. Kdo ví co měla za lubem. Teď tu měla vlků, že jejich společnost střídala jako každodenní trenky. Takže je vlastně vše tak, jak má být. Byl jsem rád, že se stále chová jako vlčice. Každý si má přece užít špetku štěstí! A každý si jí užívá úplně jinak. Já třeba měl v hlavě myšlenku o tom, kde bude nejideálnější udělat si pelech.

Socoro mou nabídku odmítla, sklonil jsem na chvíli hlavu. Mé služby nebyly potřeba. "Dobře, ale ber to tak, že kdybys kdykoliv něco potřebovala, přijď klidně za mnou." Řekl jsem nakonec. Myslel jsem to vážně. Přece tohle byla moje rodina, musím se o ni zajímat a i se starat. Nechtěl jsem tady mít kdo ví jaké vlky, kteří se o sebe nezajímají. A já se rozhodl stát se Daénským lepidlem! Však já jim tady ještě ukážu. Liss chyběla trochu emoční stránka. Ale já jí to vynahradím na dvakrát! Usmál jsem se nad svou myšlenkou. Když jsem byl s Doryou, ta bohužel mé nadšení tolik nesdílela a tak jsem se od ní rychle klidil. Ale Socoro byla úplně jiná. Cítil jsem, že tady bych mohl přátelsky zabodovat a získat si nějaké plusy navíc. To neznamenalo, že jsem ale Doryu hodil přes palubu. Rozhodně ne, i s tou se budu snažit navázat kamarádský vztah.
Květina prý náročná nebyla, ale já jsem tomu nevěřil. Takový krásný květ. Muselo to dát zabrat, ať chtěla nebo ne. Ale nechtěl jsem jít vyloženě proti ní a tak jsem trochu neochotně přikývl. "Kdo ví, čím to je. Možná se mi to jenom zdálo. Zatím jsem s magií moc věcí nezkoušel." Řekl jsem a omluvně se usmál. Většinu pobytu tady jsem spal, nebo prospal v podivném lese, který mě v sobě několik týdnů držel. Na to jsem opravdu jen nerad vzpomínal. Socoro tady byla chviličku, podzim byl nedávno, jak se zmínila. "Už to bude asi za chvíli rok. Přišel jsem, teda připlaval jsem někdy v zimě." Ale přesné datum po mě prosím nechtějte. Byl jsem rád, že jsem si zapamatoval aspoň tohle. Přece jen jsem byl na tohle trochu troll.
Socoro pak ukázala na vysoké stéblo trávy. V tom sněhu to vypadalo komicky, ale měla opravdu dobrý nápad. Šel vidět jakýkoli pohyb, takže kdyby se nějak pohnulo, musel bych to jistě dělat já. Přikývl jsem. Pořádně jsem se postavil a pak už se jen soustředil na stéblo trávy. Rozhoupat... tak... tak se houpej, steblo, no tak šup. Volal jsem ve své hlavě. Vlastně jsem ani netušil, co bych měl dělat. Zahleděl jsem se na to stéblo a v duchu jsem na něj mluvil. Ale nic se nedělo. Máš se soustředit ty tupče. Najednou na mě zařval hlas v hlavě. A já okamžitě na vše zapomněl a soustředil se na to, na co mám. Představil jsem si, jak se stéblo dotkne sněhu. Tam a zase zpátky. Stále nic. Až najednou po několikátém mém pokusu.... div mi nekapal pot z čela jak zatraceně jsem se soustředil, se to stalo. Povedlo se mi to. Jemný vánek se opřel do stébla, které políbilo sníh. Pak se zase napřímilo. "Páni! Viděla jsi to? To jsem-to jsem byl já?" Vykoktal jsem nadšeně. "To bylo vysilující." Dlouze jsem vydechl a spadl při tom na zadek. Ležérně jsem se na něj posadil, jako bych snad seděl v hospodě. Nahodil naprosto pohodový výraz - aneb já jsem to zvládl. Jsem prostě dobrej. Tohle by si řekl nejeden egoista. "Děkuju! Bez tebe bych to nezvládl!" Stačilo jedno rychlé setkání a já se naučil čarovat. Vděčně jsem se na ni usmíval, jako měsíček na hnoji.

Chtěl jsem vědět, jak se Socoro sama cítí. Přece jen mě třeba mohl mást můj zrak. Na první pohled se zdálo, že dává noze trochu oddych. Nechtěl jsem ale na ni vyloženě civět a hledat chyby. Socoro totiž absolutně žádnou chybu neměla! "Dobře a je něco s čím bych ti mohl třeba pomoci? Cokoli!" Zeptal jsem se hned. Ať se jednalo třeba o lov, vodu, nebo o cokoliv jiného. Kdyby chtěla, i na zádech jí budu nosit a dělat pojízdné taxi. Nechtěl jsem ale vypadat, jako nějaký vlezlý hňup a tak jsem si svůj seznam možných věcí raději schoval hluboko v mé hlavě.
Vlčice mi vysvětlila, jak se ke květině dostala. Mohla za to magie. Měla krásně zelený odstín očí. Takže za to může magie? Věděl jsem, že Liss mi říkala o nějakém Poutníkovi, který mi s tím může pomoci. Ale že bych v sobě měl nějakou kouzelnou moc? O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel. "Jsi šikovná! Neměla jsi se ale tak namáhat." Řekl jsem. V jejím stavu je každý doušek energie důležitý! Sledoval jsem chvíli květinu, než jsem svůj pohled zabořil zpátky do zelenkavých očí. Ty mě zrentgenovali a prozradili novinku. "Vzduch? Myslíš? Já nad tím nikdy nepřemýšlel. Jediné co se mi divného stane je, že když dlooouho sedím, pode mnou je pak led. Ale... to může být kdečím." Řekl jsem. Bylo to vlastně možná trochu trapné, ale došlo mi to, až když jsem to řekl. Nad magiemi jsem se nikdy moc nepozastavoval. "Jak jsi vůbec dlouho na ostrovech?" Zeptal jsem se a posadil. Zvědavě jsem na ni hodil očko.
Čas tak rychle utíká. Uvědomoval jsem si, že jsem tu už nějaký ten den. Ale o ostrovech jsem věděl velký kulový. Netušil jsem, jak přijít k moci, jak se někam dostat. Jediné co jsem věděl bylo, co mi řekla Liss. Ohledně smečky, Chaosu a případně toho Poutníka. "Ale ten vzduch... co bych měl udělat, abych zjistil, že s tím něco umím? Nic moc mě nenapadá." Zamumlal jsem a zamračeně sledoval chvíli zem. K přírodě květina. K vodě vlna. Oheň to je bez debat, ale vzduch? Mumlal jsem v duchu jako starý chlap. Teplota! Větřík! Napadlo mě okamžitě. "Zkusím to!" Vyhoukl jsem nadšeně a postavil se. "Potřebuji nějakou motivaci, hmm.." Pohlédl jsem na Socoro, třeba jí něco príma napadne.

Ta protékající voda byla tak fascinující. Sledoval jsem, ji a jen si říkal, jak je ta voda pracovitá. Já bych rozhodně nechtěl být vodou, musí furt někde plachtit a nemůže být ani chvíli v klidu. To musí být utrpení, stejně jako být třeba mlhovinou. Tyhle konspirační teorie byly... poněkud fádní. Mnohdy spíše znamenaly fakt, že je nemožné stát se vodou, nebo mlhovinou. Ale mě tahle teorie celkem bavila. Využil jsem tuhle chvíli k tomu si plně odpočinout. Stále jsem se cítil slabý a unavený. Nedokázal jsem se plně uvolnit.
Zastříhal jsem ušima, přede mnou padla nádherná modrá růže. V tomto ročním období je snad nemožné takovou růži najít. Fascinovaně jsem jí pozoroval. Ocas mi kmital sem a tam. Když jsem zvedl svůj zrak, nestačil jsem se divit. Stála tam Socoro. Nadšeně jsem se usmál. "Socoro!" Vydechl jsem nadšeně. "Moc jsem se o tebe bál." Vyhrkl jsem najednou. Vlčice přišla s omluvou, že si mě v úkrytu nevšímala. Chápal jsem to. Seděla tam celá shrbená a nevnímala okolí. Já jsem jí tam jen podstrčil kus masa a šel jsem. Nechtěl jsem jí rušit, když rušena být nejspíš ani nechtěla. Toť vše k předchozímu setkání. Cítil jsem se dobře, když jsem jí teď viděl, že je naživu. Dělal jsem si o ni nemalé starosti. "Chápu to, hlavně že jsi v pořádku. Jak ti je?" Zeptal jsem se a ihned jsem si jí starostlivě prohlédl od hlavy až k patě. Nechtěl jsem vynechat absolutně žádný detail. Vše bylo důležité.
Zamrkal jsem. Cítil jsem takovou radost, konečně jsem měl to, co jsem si celý život přál. Smečku, ve které nebudu již nikdy sám. Takhle za mnou přišel poprvé někdo a řeknu vám, je to báječný pocit. "Ta květina je nádherná, kde jsi na ni narazila?" Vyzvídal jsem a sklonil k ní hlavu. Zvědavě jsem přičichnul, krásně voněla, jako jaro smíchané s něčím, co mi přišlo lehce neznámé. Každopádně ta vůně byla sladká. Uchopil jsem jí do předních tlapek. Sice bych měl nosit květiny asi já vlčicím, ale.... Kam na květiny v zimě? Třeba mi dá Socoro tip a já jí takové milé gesto budu moct někdy vrátit!

Děkuji za akci!

Mám 18 bodů!
15 bodů - 3 Mince
3 body - 1 Rubín

Zapsáno

// Les Alf

Šel jsem, kráčel jsem. Jedna noha, druhá, třetí i čtvrtá. Unaveně jsem se oklepal a znuděně zívl. Pohrávala si se mnou lenošská nálada, takže taková jako každý jiný den. Každopádně mi chyběla malá společnost, po které bych se moc rád rozhlédl. Začenichal jsem ve vzduchu a ucítil pár pachů. Bylo tady živo, což mě samotného těšilo. Čekal jsem na tenhle pocit tak dlouho. Až se budu moct vrátit někam, kde to žije. .Už nejsi tulák, Freki. Tyhle slova mě hřála u srdce.
Konečně jsem našel tu hranici, kterou jsem hledal. Při té příležitosti jsem se také rozhodl hranice obejít. Porozhlédnout se, zda-li je vše tak jak má být. A zároveň to pomůže i mě, vědět kde přesně jsou hranice lesa. Cítil jsem toho mnoho, ale pach smečky byl rozhodně na vysoké úrovni. Protáhl jsem se a pokračoval dál.
Viděl jsem pár zvířat. Zajíců, i ptáků. Sněhem jsem se potácel a viděl hned několik různých stop. Možná bych našel i stopu divočáků. Kdo ví co všechno tady žije. Mířil jsem stále dál. Těšil jsem se až najdu jezero, byl jsem žíznivý. Věděl jsem, že když půjdu kolem hranic, dřív nebo později na vodu narazím. A také se tak stalo. Pach vody se mi zabořil do čumáku tak hluboko, že jsem snad i švidral. Radostně jsem se k vodě blížil. U ní jsem hlavu sklonil, abych mohl zpražit svůj žíznivý pud. Výborné. Tohle přesně jsem potřeboval. Vzdychl jsem nadšeně. Všichni nejspíš budou zaneprázdnění. Pachů jsem cítil více, ale nechtěl jsem se k nikomu přidat, ač mě ta myšlenka víc než lákala. Místo toho jsem si lehl k vodě a znuděně na ni zíral. Ta malá procházka po hranicích mi dala víc než zabrat.

Ač mě to povalování velmi bavilo, ucítil jsem ve svém hrdle signál. Signál, který prahl po tom se zvednout a jít se podívat po nějaké vodě. Tlapkám jsem snad dal dostatečný odpočinek. Seznámil jsem se s Doryou i Kayseri, která se zdála více než milá. Pomalu jsem se tedy zvedl. Musel jsem zapojit veškeré mé svalstvo. Cítil jsem, jak se mi nohy začínají prokrvovat. "Půjdu zpátky k jezeru. Kdyby něco, moc rád vás zase uvidím." Nabídl jsem jim sám sebe. Radostně jsem se usmál. Zdálo se mi, že Doryi tady víceméně lehce překážím. Nejspíš nesdílela podobně dobrou náladu, jako jsem měl já. Zastříhal jsem proto ušima a s loučením v očích od nich pomalu odcházel.
Kráčel jsem sněhem směrem k lesu. Cítil jsem pach nového vlka, který mířil stejným směrem, jako teď já. Třeba se v lese něco děje, musím to prozkoumat. Jak jsem zjistil, právě teď jsem se nenacházel na území smečky. Nejspíš byl les rozdělený a já si ještě hranic nebyl úplně jist. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu a pomalu lenošským tempem jsem pokračoval. Nikam jsem nechvátal, také jsem neměl důvod nijak zvlášť hnát. Mé tělo bylo i tak dost fyzicky zatížené, díky mé váze. Zhluboka jsem se nadechl, pak už jsem se blížil k lesu.

// Daén

Pozdravil jsem slušně a pak se svalil na zem. Měl jsem radost, že se můžu zase s někým seznámit. Měl jsem vždy dobrou náladu. Na tváři mi smutek prakticky nikdy nepohrával. Rád jsem svou energii předával i dál. Vlčice, která měla opravdu zajímavý kožíšek do fialova. Detailně jsem ho nijak zvlášť neprohlížel. Stačilo mi jen přejet, nechtěl jsem na ni civět a kontrolovat každý chloupek. Vlčice se představila jako Dorya a malé vlče Kayseri. "Moc mě těší." Přikývl jsem a usmál se. Zdálo se mi, že Dorya nesdílela tak dobrou náladu, jako já. Zatím to však nedávala plně najevo, jen jsem ucítil takové píchnutí v mém srdíčku. Napravíme. Mlaskl jsem.
Můj pohled se zaměřil na odvážnou mladou vlčici, srnečku. Nejdříve byla překvapená z členů. "Jaké členy jsi už viděla, Kayseri?" Zeptal jsem se zvědavě. Já zatím jen opravdu pár, ovšem mohl jsem se mýlit. Přece jen pod počtem - hodně se mohlo ukrývat jakékoliv číslo. "Lovili jsme takovou velikou laň. Dala nám zabrat, ale je na ni spousta masa." Byla to něco jako nabídka. Podal jsem to nejspíš trochu více nemotorně. Mládě se rozmluvilo o jelenovi, který je veliký jako tři dospělý vlci. Usmál jsem se. "Jo, i takoví před námi utíkali. Příště musíš jít rozhodně s námi!" Nabídl jsem jí. Chtěl jsem jí vzít na lov i teď, když mi Liss říkala, že máme ve smečce vlče. Ať se aspoň podívá, ale Liss byla proti. Kdo ví proč. Ale příště jí to snad už dovolí, když na ni dáme pozor.
Dal jsem si jednu tlapku přední před druhou. Lehce se vyvalil na druhý bok. Dělalo mi to studené dobře, chladil jsem si unavené nohy. Byly oteklé a no... běh nebyl nic pro mě. "Máte něco v plánu?" Zeptal jsem se a začal se rozhlížet. Třeba bych jim mohl dělat garde. Nebo taky můžu jít zpátky sám. I to byla jedna z možností, že mě Dorya pošle do háje. Každopádně s touto otázkou jsem spíše mrkl na ni, aby nemlčela. Cítil jsem se pak provinile, že jí kradu pozornost Kayseri.

// Úkryt, přes Daén

Unaveně jsem zívl. Tak moc jsem si toužil lehnout a odpočívat. Ale byl jsem vybíravý, co se místa týkalo. Jindy mi to bylo jedno, dnes byl jeden z těch dnů, kdy jsem si chtěl najít opravdu krásné místo. A tak jsem vyšel z jeskyně a prostě jsem šel. Moc jsem se ještě nevyznal, kam až sahají hranice Daénu. A tak jsem jen čenichal, prohlížel si les. Ještě jsem neměl tolik příležitostí zjistit každou možnou zajímavost. A tak jsem své obrovské tělo nasměroval dopředu.
Cítil jsem přítomné pachy, které mi připomínaly Daén. Jsem ještě stále na území? Projelo mi hlavou, kdo ví. Každopádně tyhle pachy jsem neznal. S námi na lovu určitě nebyly. Zívl jsem a pomalu mířil k nim. Než se plně zabořím do spánku, můžu se přece trochu seznámit. Miloval jsem, když jsem měl dobré vztahy. Smečka pro mě byla životně důležitá a já jí chtěl zažívat skrz na skrz. V dobrém.
Za malým kopečkem se mi dopřál pohled na dvě těla. Jedno větší, jedno menší. Vlčice s podivnou fialovou srstí. Liss mi říkala o tom Poutníkovi, co umí dělat čáry máry. Tohle rozhodně nebylo na mé poměry přirozené, ale vypadala nádherně! Vedle ní bylo menší tělíčko, vzhledově připomínalo srnku. Roztomilý kukuč, zrak jsem ovšem stočil v rychlosti na ocásek, kde byl? Liss říkala, že někdo našemu vlčeti ukousl ocas. Že by to bylo ono? Určitě se tady nepromenádovaly vlčata bez ocasu jen tak. To budou určitě také členi!
Zahodil jsem veškerou svou únavu, zničené tělo po lově. Nahodil jsem svůj úsměv, který jsem miloval. A pak už zbývalo jen mé velké tělo dát do pohybu. Kolíbal jsem se ze strany na stranu. "Ahojte!" Houkl jsem na ně a vrtěl ocasem. Obří vlk - a tváří se jako největší přítel a kamarád, to jsem byl já. Velký strýček, který má rád každého! Šel jsem k nim blíže, ale ne moc, abych je zároveň nevyděsil. Ihned jsem si lehl, protože tahle poloha pro mě byla naprosto typická. "Jmenuji se Freki, patřím také do Daénské smečky. Nejsem tu příliš dlouho." Představil jsem se jim nadšeně a nespouštěl z nich oči. Občas jsem těkl jinam, aby to nevypadalo, že jsem úplný negramot. Unaveně jsem se protáhl. "Byly jsme nedávno na lovu, myslel jsem, že vypustím duši." Zasmál jsem se. Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na koruny stromů. "Co nejzajímavějšího jste tady viděly?" Optal jsem se mile dam, těšil jsem se že se dozvím něco nového.

Protáhl jsem se. Vino mi také donesl kus masa, jako odměnu za to jak jsme to zvládly. "Díky." Zvolal a nakonec si oddychl. S chutí jsem se do masa pustil, byl jsem hladový jako vlk. Teď už jsem mohl jen odpočívat. Socoro vypadala, že potřebuje odpočívat. Podíval jsem se na Vina, který si dělal starosti i o ni.
Přejel jsem pohledem po okolí, mezi tím co jsem si pochutnával na tom výborném mase. Přece jen ta námaha za něco stála. Za takové maso bych i vraždil. Ohlédl jsem se na mrtvolu. Bylo tu chladněji. "Možná se to hned sní, Socoro si dá, za chvíli přijde i Zinek. Kdyby se jim to nehodilo, někdo to odtáhne dál, no ne?" Zeptal jsem se Vina. Já už se s tím nechtěl tahat ani minutu. Měl jsem plné zuby celé cesty. Nikdo nám nepomohl a těch pár metrů dál to přece může zvládnout kdokoliv.
Na moment se tu objevil nový pach. Zvědavě jsem se ohlédl, ale nikoho jsem neviděl. Jeskyně byla obrovská, tudíž vlčice mohla jít i jinudy. Svůj kus žvance, který jsem dostal od Vina jsem již snědl. Postavil jsem se a pohlédl na Socoro. "Kdybys cokoli potřebovala, zavyj." Hlesl jsem směrem k ní. Ale určitě o ni bude dobře postaráno. Zinek se tu objeví snad co nevidět. Bylo vidět, že jí na vlčici záleží, takže jsem si nemusel dělat starosti. "Půjdu se ještě porozhlédnout po lese." Prozradil jsem směrem k Vinovi. Ač mě nohy neskutečně bolely a já toužil si lehnout, nerad jsem ležel v jeskyni. Raději jsem si lehl ven, na čerstvý vzduch. Někam, kde fouká vítr a já slyším ruch lesa. Usmál jsem se a kývl jim směrem na rozloučenou. Rozhodně jsem se nebránil a chvíli počkal, jestli půjde Vin se mnou, nebo zaboří čumák někde tady do kožešin. "Mám raději venek, v jeskyni se cítím zavřený." Omluvně jsem se po nich koukl a pak se pomalu rozešel ven.

// Les Alf, přes Daén

Prohlížel jsem si Socoro, trhalo mi to srdce. Nechtěl jsem jí vidět takhle zničenou. Přejížděl jsem jí očima nahoru a dolů. Olízl jsem si suchý čumák, toužil jsem jí udělat radost. Prostě mi to asi nedá. Zvedl jsem se a rozběhl se k té lani co jsme lovili. Od čeho je jinak jídlo, než aby se rozdávalo? Našel jsem ten nejkrásnější kus stehna, libové ho masa. Zakousl se a snažil se kousek dostat ven. Zkrátka vyrvat - naporcovat, či jak jinak to říct. Bylo to ještě teplé, což jsem se divil, po takové době. Radostně jsem chytl urvaný kus toho nejlepšího masa, z celého naše úlovku a rozběhl se s ním k Socoro. Dal jsem jí to k předním tlapkám jako dárek. Zavrtěl jsem ocasem. Doufal jsem, že jí to dodá aspoň trochu energie. Hned potom se musím podívat po té vodě. Napadlo mě. A Socoro by mohla jít taky, i Vin! Všichni! Rozhlížel jsem se po svém vlčím parťákovi, který se ještě flákal kdo ví kde. Chápal jsem to, možná si také potřeboval odpočinout.
Lehl jsem si asi metr od Socoro a čekal. Stále jsem si to dával za vinu, já za to můžu, že ona je teď takhle zraněná. Položil jsem si hlavu na tlapky. "Dobrou chuť." Popřál jsem a při tom metal ocasem ze strany na stranu. Skoro jako bych zametal zdejší prach. "Nebo seženu klidně i něco jiného, řekni si! Donesu cokoli." Poprosil jsem ji a při tom se okamžitě usmál. Vzhledem bych kde koho možná vyděsil, ale já se smál pořád. Byl jsem zkrátka hodný strejda Freki.

// Daén

Táhl jsem kořist co mi síly stačily. Byl jsem už vyčerpaný a mlel takřka z posledního. Jakmile jsem v dálce uviděl vchod do jeskyně, oddychl jsem si. Věděl jsem, že konec mého trápení je opravdu blízko. Nadšeně mi to dobilo poztrácenou energii. Pohlédl jsem na Vina, snad i jemu. Myslím, že oba dva jsme se těšili na volno. Že tenhle lov můžeme považovat za uzavřený.
Zastříhal jsem ušima. Když jsme vkročily do jeskyně, rozhlédl jsem se. Nechal jsem na Vinovi, kam kořist z lovu uložíme. Pravděpodobně někde dozadu do chladu. Já se ničemu nebránil. Byl jsem hotový. V mém hrdle bylo vyprahlo a já se akutně potřeboval napít a pořádně si odpočinout.
Zhluboka jsem se nadechl. V jeskyni byly pachy, přítomné i čerstvé. Zatím jsem se v tom nic moc neorientoval, ale snažil jsem se. Žádný cizinec by se sem pravděpodobně nikdy ani nedostal. Takže to musel být člen smečky. Měl jsem v hlavě Socoro, chtěl jsem jí hned potom, co tady skončíme najít a zeptat se, jak se daří. Bylo mi líto, že lov pro ni skončil takhle. Tohle by se stávat nemělo. Hlavně že Liss s tím byla naprosto v pořádku. Trochu bezcitná. Až teď jsem jí začal plně poznávat. Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry.
V tom jsem pohledem přejel po kožichu. Krkolomně tam seděla, skrčená, zhrzená vlčice. Ten kožich jsem už viděl, byla to Socoro! Okamžitě mi poskočilo srdce v tom smyslu, že nevypadala ani trochu dobře. Takhle by vlčice sedět přece neměla. "Vine! To je Socoro!" Upozornil jsem svého táhnoucího kolegu a laň nechal ležet. Přeskočil jsem ji a doklusal k ní. Nohy mě brněly a já se div u ní nesvalil na zem. Volno, volno, volno, volno. Mumlal jsem na sebe v duchu, ale teď jsem musel své myšlenky trochu hodit bokem. "Socoro! Jak je ti? Bolí tě něco? Jak ti pomoct?" Cítil jsem se trochu provinile. Kdybych ze sebou něco dělal, kdybych nebyl tak tlustý mohl jsem být v přední řadě také. A nemuselo se to vůbec stát. Zastříhal jsem ušima a začal si vlčici hned prohlížet. Vmžiku jsem úplně zapomněl na to, že naši kořist jsme nejspíš ještě nedostaly na správné místo. Nemyslel jsem na to, že mé hrdlo bylo jako na sahaře a já se nutně potřeboval napít. Že mám chuť za tu námahu tu obří věc, co jsme ulovily sežrat až na kost. To vše šlo bokem.