Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohlédl jsem na Vina, měl pravdu. Liss je v tomhle trochu neandrtálec. Zastříhal jsem ušima a jen se podíval směrem, kudy se ti dva vlci ztratili. Přišlo mi to lehce líto, ale určitě mě to brzy přejde. Hned jakmile dokončíme plně náš úkol, se kterým se tady se... prcáme několik hodin. "Nejspíš si na to budeme muset zvyknout." Bádal jsem v paměti, jestli byla taková bezemoční, i když jsme společně cestovali. A asi ano, byla svým způsobem rázná. Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl jsem se těmi dvěma už zabývat. Přišlo mi, že Vina to samo o sobě žere mnohem více než mě. Kdo ví, jaké má k Liss vlastně vztah. Nechtěl jsem se na to ptát. Nechtěl jsem se zároveň stát drbnou lesa. Nebyl jsem na to úplně připravený.
Zastříhal jsem ušima. Musel jsem nabrat další síly, neboť naše cesta se opět posune o něco dopředu. Protáhl jsem si záda, přičemž mi zakřupalo hned několik ztuhlých obratlů. Navrhl jsem, že můžeme pak mrknout i na Socoro, jak se jí daří. I když s ní určitě bude ten... ten Zinek. Měl k ní asi hodně blízko. Vztahy zdejších vlků budu muset ještě detailněji časem prozkoumat. Jsem sám o sobě takový tichý pozorovatel. Zakousl jsem se do laně a chvíli táhl. "Sejmout kůži ze zvěře mi nikdy moc nešlo, ale třeba to nějak zvládneme." Napadlo mě. Bylo by hezké jí to tam nějak vyzdobit, jak to Vino navrhoval. Rád přiložím tlapu k dílu.
Laň mi přišla čím dál těžší. Čím déle jsme jí táhly, tím to bylo snad i horší. Možná jen ztuhla a stala se mnohem těžší, než kdy jindy. Zabral jsem a po boku Vina se snad do úkrytu brzy dostaneme a pak si můžeme dát pořádný voraz.

// Dáme úkryt :D

Fialový les rovnalo se nebezpečí. Nechtěl jsem se tam pěkně dlouho ukázat. Vlastně jsem měl docela dobrou reálnou představu o tom, že budu chvíli lebedit jen tady. Chvíli.. dlouhou chvíli. Neměl jsem tendenci nikam jít, nikoho hledat. Vše co jsem potřeboval jsem měl přímo tady. Společnost a dokonce i co k jídlu. O tom se může jednomu vlkovi nejen zdát.
To co se stalo potom mě lehce nadzvedlo, ale byl jsem splachovací, proto mé vzplanutí trvalo jen chvíli. Každopádně černý puntík bude Liss určitě mít. Tohle se přece nedělá, jen tak přijít a nepomoct. Přece jen se s tím taháme jen my dva celou cestu. "Mohla aspoň poděkovat." Podotkl jsem a zastříhal při tom ušima. Vyprovodil jsem jí pohledem a pak se vrátil zase zpátky do téhle kruté reality. Úkryt nebyl už úplně nejdál, ale nejspíš se zapotíme.
Byl jsem pár minut zticha, než jsem se zase rozhodl promluvit. Možná jsem jen potřeboval spálit vnitřní přátelské démony. Lehce jsem se zamyslel nad tím, co to bylo za vlka. Choval se, jako by mu to tady mělo již brzy patřit. Ale nehodlal jsem se ptát, či šířit drby. "Dáme to?" Zeptal jsem se a pomalu se zvedl. Oklepal se, abych ze sebe mohl shodit veškeré břevna. Pohlédl jsem na laň. Při tom pohledu bych jí nejraději snědl, než abych jí tahal do úkrytu. Třeba někdo v úkrytu bude a už si laň převezme. Napadlo mě. Vlastně jsem ani netušil, kam přesně v tom úkrytu s ní. Měl jsem zatím tu čest vidět jen místnost, která patřila Liss. Vino snad věděl, kudy kam. "Pak bych rád našel Socoro a zeptal se, jak jí je." Nadhodil jsem a při tom mu nabídl, jestli nechce jít taky. Třeba by ho to taky zajímalo.

Možná se Vinovi zdál můj les povědomý. Nerad jsem na to vzpomínal. Ty bludy, noční můry se mi v hlavě rojily neustále. Necítil jsem se s těmi vzpomínky dobře, ještě jsem s tím nebyl plně vyrovnaný. Mohl jsem tam strávit i několik měsíců. Bez jídla, bez vody. Jen já sám a moje podivné představy. Každopádně i Vin měl s podobným lesem zkušenosti, což mě překvapilo. Že bych nebyl jediný? On měl však trochu jinou zkušenost. Vzalo mu to duši z těla. "To muselo být... nezapomenutelné." Konstatoval jsem zamyšleně. Nedokázal jsem si představit, že by má oprsklá duše opustila mé nádherné tělo, které mělo zásoby na ještě další tři zimy.
Nemohl jsem si pomoct, ale Vino se zdál jako moc fajn vlk. Přece jen tady budou i normální vlci. Možná se mi tady bude nakonec ještě líbit. I přes to že jsem potkal prozatím jen hrstku. Také se těšil až někde zaboří hlavu a bude odpočívat, jako by mi mluvil z duše.
Protáhl jsem se. Měl jsem toho dost. "Pauza bodne." Řekl jsem. Konečně jsem ucítil pach, nebo spíš pachy, které k nám šli. Jdou nám na pomoc! To jsem si prvně jen myslel. Radostně jsem hodil oko po Vinovi, že se s tou laní nemusíme už tahat sami. Objevila se Liss a hned za ní v závěsu nějaký hnědý vlk. Liss jak rychle se objevila, tak i zmizela. Obeznámila nás se situací, že to vlče nemá ocas, zbytek je v úkrytu. A ona že se jde projít se Sarem k jezeru. Což byl ten vlk v závěsu. Tlama mi spadla a já na ni zůstal zírat s otevřenou. Podíval jsem se na Vina, jestli se mi to náhodou nezdálo. A že si tady jako totální kretén nepřijdu jen já. "No ahoj?" Na nic víc jsem se nezmohl, ani jsem to nestihl. Byli zase pryč. Svalil jsem se na zem, opřel si hlavu o zadek laně. Div jsem si ještě nepodložil tlamu tlapou. "Že to byly jen bludy v mé hlavě?" Zeptal jsem se. Nikdo nám s laní nepomohl. Asi jí budeme žrát sami a s nikým se nerozdělíme. "Liss má očividně na pilno." Kdo by to byl řekl, že bude běhat za každým ocasem, co se tu ochomýtne.

1. 35
2. Pomáhal při smečkovém lově, byl v záloze kdy nakonec jeho pomoc byla nutná. Nakonec tahal laň s Vinem do lesa sám.
3. Freki začátkem listopadu osvítilo a vysvobodil se z prokletého lesa (a dlouhého spánku). Vyhledal Liss a přidal se do smečky. Přičemž se v momentální chvíli snaží zapadnout, seznámit a najít si místo, kam může položit svůj velkej zadek. Jo a chce získat titul největšího tlusťocha lenocha smečky.
4. Aktivista - účastník smečkového lovu.
Pisálek - Napsaných víc jak 30 postů.

Uchechtl jsem se a pohlédl zpátky na Vina. Má teplota byla vysoko nahoře. Potil jsem se jak to prase. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že toho mám už plné zuby. Nejraději bych s tou laní švihl. Ale nemohl jsem. Pohlédl jsem na Vina, který jediný mě přiváděl k jiným myšlenkám. "To si nejsem úplně jistý." Řekl jsem pobaveně a snažil se popadnout dech. "Liss jsem poznal mám pocit někdy na jaře, ukazovala mi zdejší prostředí. Pak jsme se ale rozdělili a já se dostal do lesa, ze kterého jsem měsíc nedokázal odejít. Nutilo mě to tam zůstat." Prozradil jsem mu můj krátký příběh ze zdejšího lesa. "Ten les je na severu, je takový fialový, stále mě to mátlo, vtahovalo dovnitř, mluvil na mě. No byla to hrůza." Řekl jsem nakonec. Tento les daleko na severu. Jakmile se mi podařilo utéct, vrátil jsem se zpátky na tenhle ostrov. A byl rád, že jsem našel Liss. Vyprávěla mi o smečce, do které patřila, no teď už jí vede. Musel jsem tam být krutě dlouho. Ale byl jsem rád, že to vede zrovna ona. Třeba má v mérku i druhou alfu. Projelo mi hlavou. Upřímně mi to bylo jedno. Sic jsem autority moc nebral, ale nedělalo mi to problém. Navíc dvě alfy jsou vždy lepší, než jedna. A když si najde nějakého partnera, třeba mi dá pokoj a budu mít víc volna. V tom jsem viděl tu neuvěřitelnou výhodu. Že si mě přestane všímat a já budu mít láčes. Ať byla Liss jaká chtěla, osobně bych teda takovou partnerku nechtěl.
Zavrtěl jsem hlavou. Nikde nikdo. Cítil jsem pachy, ale nikdo nám nepřišel na pomoc. Pohlédl jsem znova na Vina a jen si povzdychl. Budeme to muset zvládnout sami. "Přichází to horší." Spíš jsem si to řekl pro sebe. Při pohledu na nerovný les, stromy a keře... nebyl jsem si jist, jestli to vydržím. "Taky se tak těšíš, až tu laň budeme mít z krku?" Já neuvěřitelně. Chytl jsem laň a znova škubl, zaryl drápy do země a tahal.

// Nevím, jestli rovnou úkryt? Nechám na tobě. :D

// Ostří zrak

Tahal jsem. Po rovině to šlo, trochu jsem se obával, až se dostaneme do lesa. Vnitřně jsem doufal, že někdo pomůže. Vino byl zamyšlený, ale přesto jsem se neubránil zeptat se aspoň na jednu otázku. A to jak zde byl dlouho. Nebyl zde dlouho, přikývl jsem. "Až napadne sníh, bude to rok." Řekl jsem nerušeně. Také jsem to nepovažoval za dlouhou dobu. Vzhledem k tomu, že velkou část svého života jsem prožil na severu, v lese kde na mě něco mluvilo. Já to nedokázal do teď identifikovat. Mohl jsem tam být i měsíce. Nikdy jsem se v tom lese necítil sám. Tady to bylo ale jiné. Tady jsem byl živý a žilo všechno i okolo.
Konečně jsme se pomalu dostávaly na konec našeho lovného území. Musel jsem si odpočinout. Zacvakal jsem několikrát zubama. Čelisti mě neskutečně bolely. "Snad se dostaneme aspoň na hranice, pak snad někdo přijde." Řekl jsem. Nebyl jsem přesvědčený o tom, že bychom dva dokázaly kořist přenést až do úkrytu. Byl poměrně daleko a já se cítil už opravdu dost unavený. Laň byla obrovská. Zuby mě bolely. Bohužel jsem neměl žádnou výraznou magii, která by mi mohla pomoci. Nejspíš ani Vino. Budu muset brzy vyhledat toho... poutníka, o kterém mluvila Liss. Ač jsem neměl v plánu se v lovech moc vyžívat. Nebyl jsem na to tak úplně stavěný. Vnitřně jsem si přál, aby mi Liss přidělila nějakou méně ... fyzicky náročnou práci. Povzdychl jsem si. V dálce jsem už viděl les, třeba to zvládneme. Snad už je Socoro lépe. Myslel jsem na ni víc než bylo zdrávo. Přece jen byla zraněná, každý se o ni musí bát. Navíc jsem to viděl, měl jsem to na zlatém podnose. Nebylo to hezké.

Byl jsem rád, že se lovu ujal Vino. Měl opravdu moc dobrý smysl pro detail a celkově vedení lovu mu šlo. I přes to, že po mě chtěli víc energie, než jsem byl možná schopný dát. Každopádně laň ležela, hlavní úkol byl splněn. Nepříjemnost se Socoro mi však byla líto. Nechtěl jsem, aby se nějaký vlk trápil. Každopádně až se dostane domů, byl jsem si jistý, že se na ni půjdu také podívat, pokud dostanu prostor. Vino jim věřil, tudíž se tam také nehnal. Přikývl jsem. "Dobře." Přikývl jsem a stejně jako Vino se zakousl do laně a začal jí pomalu tahat.
Byla dost těžká, ale pro dva velké vlky by to neměl být problém, ač cesta zpátky do lesa byla dlouhá. Teď dostanu do těla možná víc, než za celý můj maraton. Uvědomil jsem si. Ale říkal jsem si, že Socoro až se probudí bude mít určitě hlad. A když dostane kus čerstvého masa, její regenerace bude určitě mnohem rychlejší. Ta vidina se mi líbila, proto jsem se i začal více snažit. Dával jsem si i přestávky, nešlo jen tahat.
Snad to všechno zvládnou. Po očku jsem je sledoval, ale větší pozornost jsem dával Vinovi. Při následující přestávce jsem laň pustil, abych nechal oddychnout i tlamě. "Jak dlouho jsi vlastně na zdejších ostrovech a v Daénu?" Zeptal jsem se, chtěl jsem využít příležitosti, když už jsme takhle hezky spolupracovali, aspoň jednoho ze zdejších můžu poznat. Hned na tom jsem ale znova chytl laň a zase začal tahat.

// Daén (?) :-D

Běžel jsem za ostatními, Vino udělal dobře, že mi přidělil funkci vzadu. Mohl jsem tak všechno vidět mnohem přehledněji. Viděl jsem, jak Socoro nehezky skončila na tomto lově. Liss se okamžitě odpojila, nemusel jsem ani poslouchat, abych věděl, co mám dělat. Jakmile se vlčice odpojily, přidal jsem jak nejvíc jsem mohl. Rozhýbal jsem tak své tučné tělo, zarýval drápy hluboko do země. Viděl jsem, jak Zinek znejistil. Čekal jsem, že se také odpojí, ovšem udržel tempo. Vino se zakousl do stehna, čímž laň zpomalil. Zinek mu dopomohl laň zpomalit do tempa, abych je dohonil i já.
Všechnu rychlost jsem nabral do jednoho útoku. Skočil jsem ze zálohy a zakousl se do zvířete také. Škubl jsem tak silně, jak jen to šlo. Snažil jsem se spolupracovat se svou váhou, ale i rychlostí jakou jsem nabral. Na laň byly tři vlci, nemohla už pokračovat dál.
Zinek se v posledním momentě odpojil a vrátil se k Liss a Socoro. Cítil jsem krev, jak mi proudí v tlamě. Teplá, čerstvá, tenhle pocit ulovené zvěře jsem měl moc rád. Lov sice nešel podle představ, ale dílo bylo dokonáno. Laň jsem pustil a udělal jsem krok dozadu. Vyčkával jsem, co bude. V dálce jsem se zahleděl na tři vlky, Socoro ležela na zemi. "Snad jsou v pořádku." Řekl jsem, ale nechtěl jsem je rušit, i tak jich bylo hodně. Užitečnější budu teď tady, než abych se jim pletl pod nohama tam. "Zbylo to asi na nás, připraven?" Zeptal jsem se, ovšem nechal Vinovi prostor k tomu, zda-li bude chtít zkontrolovat nejdřív stav Socoro. Postavil jsem se k lani, k jedné ze zadních nohou, abych mohl začít táhnout.

Nikdo neměl více otázek, proto se začali tvořit skupinky po dvou. Cítil jsem se trochu navíc, neboť jsem neměl k sobě žádného parťáka. Ale kdo by chtěl k sobě někoho druhého, když jsem měl být jen v záloze. Mlaskl jsem. Nechal jsem ostatní jít dopředu a držel se více za nimi. Jakmile se dali všichni do pohybu, i já své tělo rozvlnil. Nemohl jsem si dovolit dlouhou prodlevu, neboť právě v tom mohla hrát má klíčová role.
Co jsem viděl, každá skupinka měla vyhlídnutou svou laň. Ovšem laň na straně Socoro a jejího parťáka vypadala více zraněně. Byla pomalejší, kulhala. Proto se i druhá skupinka vrhla právě na ni. Šli jsme na to postaru, za což jsem byl rád. Neměl jsem rád, když si vlci mnohdy pomáhali magií, když se to dalo z fleku zvládnout přirozenou cestou. Cítil jsem, jak se začínám potit. Adrenalin mi proudil v krvi, na to jsem nebyl zvyklí. Bylo to moc náročné. Ale zadýchaně jsem běžel dál a doufal, že vlci laň co nejrychleji doženou.
Také jsem zamířil k zadkům vlků skupinky, abych byl dostatečně v závěsu. Tlapky mi skoro hořely, jak jsem se je snažil dohnat. Přesto skupina byla o něco rychlejší. S tím jsem bohužel nemohl nic dělat. Z minuty na minutu neshodím metrák.

// Daén

Všichni už byli vepředu, já byl zase poslední. Ale co jsem neměl na rychlosti jsem doháněl zase silou. A dobrou náladou. Vrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Těšil jsem se na lov, dlouho jsem nelovil vysokou a snad rok jsem nelovil ve skupině. Vlastně ve zdejší krajině jsem ještě ve skupině nelovil. Teď jsem byl po boku nejvíce vlků za tu dobu, co jsem tady byl.
Jakmile se vlci shlukli, hned jsem se k nim přidal. Stoupl jsem si na kraj vedle ostatních, tak abych dobře slyšel. Liss mezi tím vyslala svého opeřence do hloučku svých kamarádů, aby okoukl situaci. Celkem jsem se zamračil, bylo tady přeptákováno. Pískalo to tay na sto mil dopředu. Zinek měl dobrý postřeh. Proč jich tu bylo tolik? Jako by létaly nad mršinami, ovšem nic tady zdechle nesmrdělo. Liss pověřila Vina jako vůdce lovu. Naklonil jsem k němu hlavu, vedl dlouhý monolog, ale líbilo se mi to, jakým stylem to bral. Dostal jsem roli náhradníka vzadu. Měl pravdu, kdykoliv se mohlo něco stát a mít někoho v záloze, i když někdy i zbytečně, se přece jen hodí. Mezi ostatními jsem měl handicup. "Zní to moc dobře." Souhlasil jsem i se Socoro. Budu si muset trochu rozpálit tlapky, abych aspoň trochu držel tempo. Ale muselo to být rychle, jinak jim tady exnu. To je možná moc. Olízl jsem si čumák. Nebyl jsem hlavní lovec, ani vedlejší... takže jsem se nechtěl nikomu plést pod nohy. Jsem si jistý, že jim pak hodně pomůžu s taháním směrem domů. Jenomže první to chtělo zvíře ulovit, pak až můžeme něco tahat. A tak jsem se snažil soustředit. Občas jsem viděl mlhavo, nejspíš to mělo za následek houby, ale jinak jsem se celkově cítil dobře. Možná i proto mi Vin řekl, ať jsem vzadu. Nebylo to úplně tím, že bych byl tlustý, ale i tím že mi nevěří. Ale co jsem čekal? Byl jsem tady nový, důvěru si budu muset vybudovat. "Budu hned za váma." Řekl jsem a byl připravený vyběhnout.

Můj plán neklapl, bohužel. Liss i přes to, že jsem jí vybídl k tomu mě nechat tady odmítla. Musel jsem jít zkrátka s ostatními. Nějaká vlčice bude ochraňovat les, mezitím co my budeme na lovu. Ach, jak já bych si rád s ní vyměnil své místo. Zlenivěle jsem se převalil na druhý kus zadku. V rychlosti nás pak Liss představila. Zinek byl ten šedivý, který neměl zrovna moc slov na jazyku. Vino pozdravil víceméně ostře. Cítil jsem z nich hodně, ale hromadu testosteronu. Jako by si tady chtěl někdo měřit velikost. Povzdychl jsem si. Proč byla všude taková rivalita? Nechápal jsem. Já jsem nebyl konfliktní a absolutně jsem neměl náladu se tady s někým měřit. Jediná Socoro, vlčice řekla o něco více slov, než některým bylo milo. "Ach ano, děkuji za optání." Řekl jsem trochu provinile. "Myslel jsem si, že jsou to houby jako každé jiné." Pokrčil jsem rameny. Měl jsem za to, že sbírám spíše zásoby na zimu, nikoli houby, které můžou být jedovaté. Hned jsem se usmál. Na tváři mi pohrával milý výraz.
Liss vyrazila na lov, hned za ní i zbytek tlupy. Povzdychl jsem si. Začínalo se schylovat k věci. Ach jo, takže se aktivitě nevyhnu. Bože já jsem se tak těšil, až nebudu Lissiným středem zájmu. Že budou aktivity provádět i jiní, než jen já. Těšil jsem se, až se rozvalím po lese a budu jen odpočívat. Škoda, že to vlče nejde s náma. Ještě před chvíli říkala, že už je dost velká, teď zase malá. Jsem zvědavý, jaké to vlče vlastně je. Uvědomil jsem si a nenápadně přidal do kroku, nechtěl jsem být úplně pozadu.

// Ostří zrak

Znova jsem se oklepal, chtěl jsem ze sebe co nejvíce vody dostat pryč. Díky mé velikosti se mi v srsti voda držela. Sic jsem měl dar jen jedné srsti, nikdy jsem nelínal, ale o to víc jsem jí také měl. Byla těžká, jako bych na sobě měl i těžítko. Přišel jsem si, jako obří kotva. Byla to však skvělá příležitost na to, abych pykal za své činy.
Otráveně jsem si lehl a zívl. Celkově jsem byl unavený. Od svého příchodu jsem si dopřál jen krátký spánek, od té doby jsem v zápřahu díky Liss. A nejspíš to bude i pokračovat. Každopádně nikdo mi nikdy nevezme mé pohodlí. Začal jsem si olizovat tlapky, abych si tak vyčistil srst. Nechtěl jsem být špinavý, neměl jsem to tak úplně rád. A i přes to, že na černých tlapách to nebylo zrovna moc vidět, já to cítil. Že se mi špína na mokré srsti usazuje.
Přejel jsem pohledem po okolí. Hmm... Zastavil jsem se pohledem na vlčici, kterou jsem neznal. Možná to byla ona ta vetřelkyně, díky které jsem zůstal s houbami sám. Možná? Nebo to mohl být i jeden z vlků, kdo ví. "Nazdárek." Uvědomil jsem si, že jsem vlastně nepozdravil... nikoho. Což bylo nezdvořilé. Každopádně vnitřně jsem tak nějak tušil, že se představovat asi nemusím. "Myslím, že jsem byl už představen, či?" Pohledem jsem těkl po Liss a omluvně se usmál. Byl jsem už celkem v pořádku, ač na nějaký výpadek možná časem ještě dojde. "Liss, ty houby už nechci nikdy vidět. A vůbec co s nimi hodláš dělat? Jíst je asi nebudeš, nemyslíš že ti v úkrytu nebudou smrdět? Co když se ty účinky dostanou do vzduchu?" Mít zhulenou smečku nemá jen tak někdo. Celkem starostlivě jsem se na ni podíval. Nebyl jsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad, aby to měla v malé místnosti. Možná jsem je měl nějak zničit. Zvedl jsem se a ucítil, že jsem celou dobu ležel na... ledě? Zmateně jsem se díval na malinkou pavučinu mrazíku, který pode mnou zůstal. To není možné, to tu nebylo. Nedocházelo mi, že jsem za to vnitřně mohl já. Bylo to jen drobné znamení magie. Zavrtěl jsem hlavou a udělal krok dopředu, kam jsem se poslušně posadil a vyčkával co teď se mnou bude. Možná mi Liss jen vyhubuje, možná mi dá sama přes hubu. Celkem jsem byl smířený se vším, byl jsem dobrák od kosti a za blbost se muselo platit.

Několikrát jsem se ponořil do vody, pak se zase objevil na hladině a plaval. Cítil jsem se šťastný, po chvíli jsem ale začal cítit chlad. Zarýval se mi dokonale pod kůži a účinky houby šly bokem. Už mi vše nepřišlo tak směšné. Měl jsem na tváři výraz, který tam panoval většinu dne, příjemný a veselý. Nebyla jsem žádná uprděná bába, která se má tendenci neustále mračit. Každopádně za všech okolností jsem byl uvolněný. Možná to byly ještě následky. Plaval jsem dlouho, na mé poměry. Nohy dostanou aspoň zabrat. Pomalu jsem se vydal zpátky ke břehu. Elegantně jsem si udělal poslední kolečko.
Vynořil jsem se u břehu. Oklepal jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli někdo přišel, nebo už tu byl. Měl jsem všechno v mlze. Trochu mě bolela hlava, ale nebylo to nic, na co jsem nebyl zvyklí. Na extrémní podmínky jsem byl zvyklí. Zavrtěl jsem ještě jednou hlavou, abych si to dal trochu dohromady.
Vše se ještě točilo, ale bylo to mnohem lepší než před tím. Teď už jsem byl celkově při smyslech. Pořádně jsem se ještě jednou napil. Chtěl jsem se zavodnit, abych ze sebe houby mohl dostat. S naprosto jasným výrazem jsem se pak rozešel k hloučku vlkům, kteří se chystali konečně na lov. Po několika dnech... "To vlče berem?" Zeptal jsem se a díval se na Liss. Stál pevně nohama na zemi. Nemohl jsem si teď dovolit žádný větší problém. Nechtěl jsem na sobě nechat nic znát. I když jsem se cítil lépe, ještě se občas něco ozvalo. Ale byl jsem si jistý, že Liss si s pařezem už pravděpodobně nespletu. Prohlédl jsem si i vlky okolo. Samci byli tuctoví, již od pohledu jsem poznal, že by rádi aby jim patřil svět. Já takový nebyl. Usmál jsem se. Já byl rád, že si mám kde lehnout. Nic víc jsem k životu nepotřeboval. Lenošsky jsem se posadil. "Nebo klidně můžu zůstat a pohlídat ji." Ne, že bych se chtěl se společné aktivity vyvléct. Byl jsem líný prase to ano, ale... kdyby na to šla Liss logicky, určitě by ocenila, že chci hlídat vlčata! A jelikož pořád spí... tak se budeme perfektně doplňovat.

// Píši jen od ráda do cca tří. Jelikož nejčastěji hrajete víceméně odpoledne/večer, klidně mě vynechte. Já vás zase další den doženu. :-)

Halucinace. To jsem měl. Zmatek v hlavě, všechno bylo přeházené. Choval jsem se naruby, úplně jinak než jsem doopravdy byl. Za jiných okolností bych někde ležel a rozvaloval tak své mohutné tělo. Dnes ale? Dneska to bylo trochu jinak. Pohledem jsem nevydržel dívat se na jedno místo dlouho. Za chvíli jsem slyšel hlasy, hlasy v mé hlavě? Rozhlížel jsem se a díval se úplně jinam. Slyšel jsem mé jméno. Otočil jsem se zadkem k vlkům a chvíli sledoval les. "To se mluví se mnou?" Zvedl jsem tlapu a snažil se - chytit signál. Pak jsem se otočil a konečně někoho uviděl. Byla to Liss, která ke mě mluvila, ale tentokrát to nebyla pařezovitá Liss, ale normální Liss. "Liss! Liss! Proč si schováváš takový fajnový houby jen pro sebe? Ty se o ně nechceš dělit?" Zeptal jsem se jí narovinu. Svůj pohled jsem zabořil do její šály. Teď měly i ostatní vlci příležitost podívat se do mých očí. Zorničky se mi zužovaly a zvětšovaly během sekundy. "Dáme si ještě?" Olízl jsem se. "Jsou báječné!" Nešlo mi do hlavy, proč jsme je sbíraly a Liss je chtěla do jeskyně. Jen do své místnosti! Pak mi došlo, že se mě vlastně na něco i ptala. "Jen jsem si lízl." Namítnul jsem.
Chtěl jsem udělat krok, ale místo toho to bylo taneční číslo. Začal jsem ustupovat do strany. Cupital jsem a ztratil koordinaci. Mé velké tělo nakonec spadlo na zem a já se začal kutálet přímo do jezera. "Jehé... sudy." Smál jsem se jako vyšinutý. Spadl jsem do vody a upadl pod hladinu. V té chvíli mi to tak trochu pomohlo. Ledová sprcha. Po pár sekundách jsem vystrčil hlavu nad hladinu. Cítil jsem se mnohem, ale mnohem lépe. Ale stále jsem se chtěl smát. Plavu, já plavu. A při tom jsem nerušeně pokračoval. Chvíli v ledové vodě a možná účinky houby pominou. Pokud to přežiju a nezapomenu udělat nějaké tempo.

Ten pohled na korunu stromů byl naprosto úžasný. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji, byla to zkrátka nádhera. Po několika... hodinách jsem se ale zvedl. Rozhodl jsem se, že je na čase vyhledat nějakou zábavu. Takže jsem zvedl svůj tlustý zadek a začal kráčet. Les mi ukazoval cestu. Díval jsem se dopředu a dal bych krk za to, že mi stromy uhýbaly do stran, jen abych mohl projít. Cupital jsem doleva, pak zase doprava. Trochu krkolomně se motal. Na tváři mi pohrával výraz naprostého spokojeného jedince.
Najednou jsem uviděl jezero. Jezero, které se tyčilo v tak nádhernou oblastí. Viděl jsem v dálce hory. Ty hory se smály, smály se nahlas! A tak jsem se musel smát taky. Své velké a mohutné tělo jsem dal do pohybu. Bylo zde pár vlků, ale mě rozhodně jako vlci nepřišli. Vypadali spíše jako houby, které tady z ničeho nic vyrostly.
"Ahoj!" Řekl jsem a naklonil se ke květině. "Téda, ty jsi ale krásná kytička! Kytičko, kytičko, neviděla jsi Liss?" Absolutně mi nedocházelo, že všichni vlci stáli asi tři metry ode mě. Asi ne. Dodal jsem v duchu. Mlaskl jsem a šel dál. Na kytku jsem bez milosti a nechtě stoupl. Jejda. Jakmile jsem si to uvědomil, zase jsem se začal smát. "Hehe..." Byl jsem mimo. Ta houba se na mě vyřádila. Kousek dál jsem konečně uviděl pařez stromu! "Liss jsem rád, že jsem tě našel!" Řekl jsem a hrnul se k pařezu. Okamžitě jsem začal tlapkou na něj šahat a "plácat". Měl jsem za to, že plácám Liss - omyl... plácal jsem holý kmen. "Hej Liss, ty houby jsem ti vynesl nahoru, měla si mi říct, že půjdu do schodů... hehe... byla to taková sranda!" Řekl jsem a posadil se vedle pařezu. S nepřítomným výrazem jsem znova čuměl do nebe. "Ptáček..." Mrmlal jsem si pod nosem.