Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Les u Mostu

Z lesa jsem se dostal rychle. Měl jsem i svižné tempo, což u mě bylo víc než nezvyklé. Byl jsem spíše jen lenoch, který se nechtěl ze svého písečku hnout. Dneska šlo ovšem o něco úplně jiného. Měl jsem daný cíl. Jasný cíl a hodlal jsem ho splnit do posledního puntíku.
Asi v půlce louky jsem zpomalil. Cítil jsem, jak se pod kožichem začínám potit. Dech se mi také zrychlil. Byla to známka toho, že jsem přece jen trochu tlustej a měl bych zpomalit své tempo. A tak se i stalo. Mohl jsem si teď užít podzimní den.
Protáhl jsem se. Stále čenichal a hledal ten pach, který mi utkvěl v paměti. Ale nikde nikdo. Budu muset ještě vydržet. Jsem moc daleko. Uvědomil jsem si. Netušil jsem, kam vlastně jdu. Mé vzpomínky byly v mlze. Jedna velká mlha, která mi nešla moc dobře do hlavy. Ale viděl jsem obrázek vlčice s červeným šátkem kolem krku. Vnitřně jsem myslel, že mě možná i potřebuje. Proto jsem se nevzdával. Nechtěl jsem tuhle cestu dělat zbytečně.

// Dračí Průsmyk

// Most

Určitě nebudu lhát, když bych řekl, že jsem měl žaludek až někde v krku. Nepříjemný knedlík, který se mi snažil znepříjemnit život. Otočil jsem se ještě k Mostu. Ten se hýbal dokonale v rytmu sem a tam. Ještě že to mám za sebou. Určitě jsem si byl jistý, že tenhle most pěkně dlouho neuvidím.
Oklepal jsem se. Viděl bych to na nějakou podzimní koupel. Přece nemůžu stoupnout před Liss takhle špinavý? Prošel jsem pouští a vším možným.. musel jsem se dát trochu dohromady. Vodu však v tomhle lese určitě hledat nebudu. Na všechno je čas.
Les byl příjemný. Cítil jsem tu čerstvý vzduch díky hromadě stromů. Líbilo se mi to a cítil svým způsobem vnitřní klid. Zastříhal jsem ušima. Uviděl jsem stádo srnek, jak se tady prohánělo. Nejspíš jsem je vyděsil svým zjevem. V dálce jsem viděl jen hýbající se bílé zadky, které mi byly v oparu. Neboť můj zrak do dálky na tom nebyl úplně ideální. Měl jsem však jiné a mnohem lepší přednosti. Snad.

// Luka

// Temný les

Nejistě jsem se postavil k mostu. Vypadal vratce, tedy tak jako každý jiný den. Snad nespadnu dolů. Zamyšleně jsem se díval na místa, kde by měly být desky, ale pěkně dlouho už tam nejsou. Zavrtěl jsem hlavou. Neměl bych zůstat radši na téhle straně? Nejspíš ne. Pamatoval jsem si, že Liss jsem potkal právě na tamté straně. A i přes to, že se mnou cestovala na sever... se přece musela vrátit tam, odkud byla.
A tak jsem udělal první krok na desku. Most se začal nejistě houpat. Žaludek jsem měl jako na vodě. Zavrčel jsem. Byl jsem sotva v půlce. Ale byl jsem opravdu nejistý. O žádném frajerském činu to tady nebylo. Vzchop se. Jedna noha, druhá a tak dál. Povzbuzoval jsem se.
Měl jsem na mále v jednu chvíli. Chybělo tu mnoho desek a kdo ví, jak dlouho tenhle most ještě vydrží. Snad dlouho. Uvědomil jsem si. Jak by se vlci pak přesouvali z jednoho kontinentu na druhý? Bez mostu by to bylo dost těžké. Určitě tady byli vlci obdarovaní křídly, či nějakým takovým nesmyslem. Ale těch nemagických tady muselo být také mnoho. S neutrálním výrazem jsem se konečně dotknul pevné půdy.

// Les u mostu

// Jezero smrti

Ušel jsem kus cesty, alespoň pro dnešní den. Měl jsem v plánu své tempo trochu zpomalit, ale zároveň mě čekala ještě taková doba. Zhluboka jsem se nadechl. Nasál do plic čistý vzduch.
Zdejší les mi byl známý. Ale už je to opravdu dlouhá doba. Pozvedl jsem svou mohutnou hlavu. Světle modrým zrakem přejel les ve stínu. Tmavost a záhady tomuto lesu rozhodně nechybělo. Viděl jsem pár divokých zvířat, po kterých by stálo za to se za nimi rozběhnout. Ale já měl pro tuto chvíli žaludek plný. Na chvíli mi to vystačí. Uvědomil jsem si.
Zastříhal jsem ušima. Uslyšel jsem prasknutí větvičky přímo vedle mě. Mrskl jsem po tom pohledem. Větvička byla křuplá, ale nikde nic. Nikde nikdo a já na ni určitě nestoupl. Přejel mi mráz po zádech. Rozhýbej svůj tlustej zadek.

// Most

// Poušť

Byl jsem vyprahlý, ale tohle jezero bylo to poslední, od kterého bych se chtěl napít. Zastavil jsem se u jeho břehu a jen se díval. Podivná atmosféra mě přivítala mezi sebe. Nechal jsem se jí pohltit. Sledoval jsem hladinu, jak klidná byla. Co v sobě tohle místo ukrývá? Ptal jsem se v duchu. Ale nedokázal si na tuhle otázku plně odpovědět. Něco mi na tom nehrálo. Zastříhal jsem ušima.
Rozešel jsem se kolem břehu. Cítil jsem plno pachů, ale ani jeden mi nebyl blízký. Stejně jako tenhle svět. Nezapadal jsem a hodlal jsem to změnit. Chtěl jsem, aby mě tenhle svět přijal takového jaký jsem. A to nepůjde jinak, dokud se nedostanu někam do smečky. Nechtěl jsem žít sám. Žil jsem skoro sám rok, celý rok. A přišlo mi to jako neuvěřitelně ztracený čas.
Zavrtěl jsem hlavou. V dálce jsem uviděl stromy, které mě k sobě volaly. Tmavý les? Jo, pamatoval jsem si ho. Tmavý, nebo Temný. Jak pro koho. Pro mě to byl les stejně jako tohle místo plný záhad a zvláštních pocitů. Chtěl jsem se toho střepat, proto jsem trochu přidal do kroku.

// Temný les

// Kvetoucí louka

S plným žaludkem se cestuje mnohem lépe, než s prázdnou. Byl jsem teď spokojený. Vyspaný a nasycený. Ještě jednou jsem si olízl čumák, který jsem měl od krve. Bylo to skvělé.
Mé tlapy dolehly na písek. Zvedl jsem hlavu, tady jsem to již znal. Znal jsem to tady moc dobře. Právě tady jsem nedávno procházel s vlčicí, kterou jsem měl v plánu teď najít. Bylo to zvláštní. Celou dobu jsem zde snad ani nikoho nepotkal a teď se ženu přes celý svět, abych jí našel. Už aby to bylo. Zívl jsem nudou.
Ucítil jsem oteplení, i přes podzimní teploty. Neměl jsem písek zrovna moc v lásce, proto jsem se držel více k místům mrtvého jezera. To jezero bylo opravdu zvláštní. Kde to bylo? Byl jsem zmatený. Hledal jsem cestu, o které jsem si pamatoval velký kulový. Ale hodlal jsem to pokořit. Jako všechno, ve svém životě. Protáhl jsem si záda. Už vidím to jezero. Uvědomil jsem si a zamířil směrem k němu. Přes to jezero se dostanu do zajímavého lesa, který mě odděluje od dvou kontinentů.

// Jezero Smrti

// Common Forrest

Plížil jsem se, jestli se tomu tak dalo svým způsobem říkat. Byl jsem opravdu větší, než většina vlků, nemohl jsem se tudíž spoléhat tak úplně na tichost. Ale dělal jsem, co mi síly stačily. Měl jsem před sebou lišku. Mlsné jsem se olízl, byl jsem hladový jako tur.
Liška šla asi dvacet metrů přede mnou. Byla to celkově štreka, ale já jsem byl rozhodnutý, že to zvládnu. Co to možná šlo nejvíc jsem šel dopředu. Už jsem viděl, jak jí její uši nasměrovaly dozadu. To byl ten okamžik, kdy se musím dát víceméně do pohybu. A proto jsem se odrazil a rozběhl se přímo za ní.
Měl jsem výhodu v tom, že už jsem byl v tempu. Než se liška rozběhla, chvíli jí to trvalo. Každopádně začala kličkovat a to bylo to, na co jsem já vnitřně čekal. Díky mé mohutnosti jsem dával do běhu sílu, ale chyběla mi rychlost. Ale nenechal jsem se odradit, za chvíli jsem lišku dohnal. Pořádný skok a následovalo dopadení. Zakousl jsem se lišce do krku. Mám tě. Zavrčel jsem, škubl jsem s ní nahoru, čímž mi zůstala viset v tlamě. Ještě sebou párkrát škubla, než jí její duch opustil.
Ulehl jsem k ní. Roztrhal jí prakticky na kusy, měl jsem neuvěřitelnou chuť na to maso. Neměl jsem v plánu si kožešinu nechávat. Spíše jsem jí roztrhal a pohodil po okolí. Dal jsem se do masa. Okusoval jsem pár kostí. Snědl jsem jí celou. Velký vlk, velký hlad.
Jakmile jsem skončil, zase jsem své tělo zvedl. Kráčel jsem více na jih. Měl jsem v plánu najít jednu nejmenovanou vlčici. Tedy vlčici, kterou jsem poznal až zde. Vnitřně jsem doufal, že se mi jí podaří najít. Mluvila tehdy o nějaké smečce. Ta mi chyběla, chtěl jsem jí najít.

// Poušť

// Zauberwald

Dal jsem se do pohybu. Neměl jsem chuť se teď někde zastavovat. Jediná má zastávka mohla znamenat, že bych se znova mohl dostat do stavu, který tu už jednou byl. Být několik týdnů mimo. Tohle se už nesmí stát. Projelo mi hlavou okamžitě. Hrdě jsem pozvedl hlavu. Mé sebevědomí strádalo a já cítil, že ho nutně potřebuji zvednout.
Nechci už poslouchat jen své vnitřní hlasy. Potřeboval jsem s někým mluvit, najít společnost a pokud možno i nějakou tu smečku. Mé srdce po ní prahlo. Cítil jsem se nevyužitý, chtěl jsem někam zapadnout. A zároveň jsem chtěl něco bránit.
Došel jsem ke břehu, kde jsem sklonil hlavu a pořádně se napil. Bylo to tak příjemné. Chladná tekutina mi proplouvala hrdlem. Příjemné, příjemné. Nedokázal jsem si to nijak popsat.
Teď už to šlo následovně. Měl jsem hlad a pokud se chci najíst, musím něco ulovit. Rozhlédl jsem se. Tenhle les byl pro lov naprosto ideální. Ale mé chutě byly víceméně rozsáhlé. Tudíž, abych se najedl, musím si najít něco opravdu speciálního. Mlsně jsem se olízl, při pomyšlení na takového vypaseného divočáka. Kterých jsem v nedalekém lese potkal nespočet. Ale jít sám proti divočáku bylo víceméně hodně nebezpečné. Nech si zajít chuť. Mlaskl jsem. Pohlédl jsem na pohoří přede mnou, třeba tam bych mohl přece jen něco najít.

// Kvetoucí louka

// Ruším poslední přechod z tohoto území.

Tak dlouho jsem se plahočil kdo ví kde. Po celém lese jsem slýchával hlasy. Hlasy, které mě nutily tady zůstat. Byl jsem z toho sám překvapený, jak dlouho jsem byl schopný zde vydržet. Dny, týdny, nejspíš i měsíce?
Mžouravě jsem zamrkal. Oči mě pálely. Dlouhý spánek mi přišel rozhodně vhod. Ale nebylo to nic příjemného. Tenhle les byl plný živočichů, zejména divočáků. Motal jsem se tady tak dlouho, hledal sám sebe. Hrdě jsem se zvedl. Vypnul hruď a zavyl. Potřeboval jsem se cítit zase jako vlk. Tak hrdě, tak majestátně. Zabořil jsem své mohutné tlapy přímo do země. Hrdelně si zavrčel.
Několik týdnů jsem byl odseknutý od lesa. Táhl jsem se za hlasy, u kterých jsem doufal, že mě k sobě volají. Ano, bylo to právě takhle. Ale musel jsem se vrátit zase zpátky do svého života. Nemohl jsem se ohlížet za tím co bylo do nekonečna. Znova jsem si zavrčel. Přidupl si, abych si dodal více utvrzovacích pointíků.
Rozešel jsem se dál. Bylo to jako bych se zahleděl do minulosti. Jako bych utíkal před prasaty, které měly připomínat mé zlé duchy. Musím odsud zmizet. Projelo mi hlavou. Nebylo na co čekat. Měl jsem toho už dost. Tenhle les měl na mou psychiku neblahý vliv a já se potřeboval akutně posunout zase dál. Žil jsem na tomhle ostrově skoro rok a nikoho jsem neznal. Bral jsem to jako hlubokou prohru. Musel jsem se začít nutně hýbat. Uklidni se. Najdi si smečku. Smečku jsem chtěl hledat už na jaře, ale bohužel jsem se nedopátral k tomu jí najít a přidat se. Teď jsem byl plný síly. Tedy skoro. Umíral jsem hlady a musel zaplnit žaludek. Ovšem ne v tomhle lese, zde už jsem toho měl plné zuby. Vrátím se zpátky na tu půlku, kde to znám. Olízl jsem si suchý čumák. Musel jsem si doplnit zásoby, jinak pojdu. Ale odpočatý a při síle jsem byl jako snad nikdy.

// Common Forrest

Ještě žiju!

// Kvetoucí louka

Další prostředí bylo pro mě jednou velkou neznámou. Zároveň mi přišlo, že jsem šel na mé poměry až extrémně pomalu. Jo, já nikam nespěchal, ale zkrátka jsem si přišel, jako lenochod. Jako bych měl snad sto let a za pár dní natáhnu bačkory. Povzdychl jsem si a táhl se jako smůla stále dál. Neměl jsem tušení, kam vlastně jdu. Do smečky? Možná. Kdo ví, jestli jí bez Lissandry vůbec najdu. Povzdychl jsem si. Máchl jsem ocasem ze strany na stranu, přejel si jazykem své ostré zuby. Před očima jsem měl jen tmu, absolutně žádné vidiny budoucnosti. Kde vlastně nakonec skončím? A jak skončím? Kdybych mohl nahlédnout do své budoucnosti, udělám to, trápilo mě to.
Zavrtěl jsem se a zavrčel. Přidupl si svou mohutnou tlapou až se prach z půdy zvedl. Zatraceně Freki, přestaň! Jsi jak hromádka neštěstí, jako kdyby si měl hormony. Nebuď jako vlčice. Řekl jsem si a snažil se zachovat klid. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem to nechal zajít až tak moc daleko.
Zastříhal jsem ušima a raději se rozhlížel po lese, do kterého jsem se právě teď dostal. Tento les byl jako z pohádky, nádherný a naprosto ukázkový pro všechny lesy z okolí. Každopádně jsem cítil i podivnou atmosféru, možná bych dal tlapku do ohně za to, že se tady určitě něco děje. Nebude to tady čistě bez magie, mělo to vážně podivný nádech. Bude lepší, když to tady nějak rychle projdu. Napadlo mě a přidal jsem raději trochu více do kroku, procházel jsem krajinami, které jsem neznal a docela si to i užíval. I když jsem tůry neměl nikdy moc rád, teď jsem to uvítal, vzhledem k tomu, že jsem prozkoumával nové kraje.

// Mlžné pláně

Čas tady plynul neskutečně rychle. V jednu chvíli jsem tady ležet s Lissandrou, v druhé chvíli byla ta hnědá vlčice pryč. Zůstal jsem tady zase sám, ale nijak jsem si nestěžoval, měla na spěch. Já si tedy budu muset najít cestu do smečky zcela sám, očividně stejně, jako jsem bloudil svým životem. Freki, navždy budeš sám. Zavrtěl jsem hlavou, nechtěl jsem teď myslet na svou samotu. Ta mi nikdy nijak zvlášť nevadila, možná až v poslední době.
Co se to se mnou děje? Možná jsem tak nějak prahl po společnosti, chyběla mi smečka, o kterou bych se mohl starat. Kdo ví, čím vším si ještě musím projít, než můj duch bude zcela spokojený. Zvedl jsem se tedy z louky a pomalým šoupavým krokem jsem pokračoval dál.
Jediná výhoda dnešního dne byla, že zima už se nehlásila o svá práva. Jaro bylo v plném proudu, což osobně mi nevyhovovalo. Měl jsem kožich uzpůsobený převážně na zimu, včetně barev. Jako bych na zimu nebyl zvyklí. Zavrčel jsem a přidupl si. Všude to bzučelo a oplývalo životem, jen já jsem cestoval sám. Tohle dlouhodobě nezvládnu. Proto jsem své tělo nasměroval směrem, který mi Lissandra poradila. Zkusím najít tu smečku. Zastříhal jsem ušima a pomalu pokračoval směrem, který jsem si vybral.
V hlavě se mi honila spousta myšlenek, potřeboval jsem si v nich udělat pořádek. Takže jsem tuto chvíli využil i převážně k tomu.

//Ehm... přesun přidám až bude fungovat mapa... :-D Nevím, kudy jít. :-D

Jo a náramek prosím nezakreslovat. :-)

Díky za akci a poprosím % do síly. :-)

Zapsáno

Ta hnědá vlčice mě v ničem nepřestávala překvapovat, byla opravdu zvláštní a její názory, nedokázal jsem určit, jestli to myslí někdy vážně. Já bych nedokázal snést pomyšlení, že by měl někdo bojovat za mě. Na to jsem měl moc velkou hrdost, ovšem král padne se svým královstvím, když to bude možné. Já zatím žádné neměl, ale co není může být. "Tvoje hrdost by to taky nezvládla, sedět na zadku v jeskyni mezi tím, co se tví vlci budou bít o tvou čest." Tohle nebyla Liss, byla jakákoli, ale takhle lhostejná vůči ostatním teda nebyla. No.. ostatním jo, ale vůči sobě určitě ne.
Bylo vidět, že má odpověď jí na jednu stranu překvapila, na druhou vůbec ne. Lehce jsem se usmíval a vrtěl při tom ocasem. Lissandro, vrať se zpátky do svého těla. Byl jsem z toho zkrátka nervózní, když se takhle chovala. "Pche, samci musí myslet na tolik věcí naráz." Mávl jsem tlapou ve vzduchu a při tom si to jen s lehkostí kráčel dál. O lehkosti sice nebyla ani řeč, vzhledem k tomu, že jsem byl velký těžký vlk a každý úder tlapy byl pro mravence jako hrom. Naklonil jsem hlavu k Liss, která tu očividně vedla velice důvěrný rozhovor. "Ty tomu tak neříkáš?" Neměl jsem tušení, co vlastně popisovala. A otázku ohledně partnerky jsem tak nějak přešel. "Nebyla zatím příležitost." Řekl jsem jednoduše, potomky jsem tedy neměl, zatím. Co není může být? Stačilo jen říct. Hehe... Bavil jsem se tím.
Každopádně jsem tady nechtěl rozebírat svoje sexuální choutky, na to bylo moc... brzo. A nebyl jsem si jist, jestli je Lissandra ta pravá proto, abychom spolu vedli takovou debatu. Ne, že bych byl proti ale... s vlčicí se o takových věcech těžce mluvilo. To je jako bych jí požádal, aby mi na něj koukla a řekla co si myslí. O tohle se dáma nežádá. Chlap v hospodě ti to řekne rovnou a na rovinu. "Ty máš ten svůj virtuální vztah vlastně, pardón." Vzpomněl jsem si, že vlastně mluvila o nějakém partnerovi, kdysi.