Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Běžel jsem za daňkem hlava nehlava, chtěl jsem už papat, ale něco mi říkalo, že se ještě asi dlouho načekám. Lissandra zkoušela štěstí znova, skočila mu na záda a snažila se s ním zavrávorat, ale ani za boha. Daněk se ani o píď neposunul. Frknul jsem a hledal skulinky, ve kterých bych se mohl orientovat. Všude byl však sníh, kluzko a les byl zrádným místem pro lov, alespoň mi to tak vždy přišlo. Zastříhal jsem ušima a a při tom uviděl vyvýšené místo, ze kterého by se dalo bravůrně skočit.
Snažil jsem se zrychlit, ale nešlo mi to. Odrazil jsem se od břehu a skočil po daňkovi, ale můj skok byl spíše směšný, neboť jsem dopadl těsně za daňkovi kopyta. Jako by se nám vysmíval. Dvakrát jsem kousl do vzduchu a snažil se ho chytit. "Kéž by měl ocas!" Zavrčel jsem a snažil se rozškubat jeho neviditelný ocas.
Kouknul jsem na Lissandru, která běžela hned vedle. Oba jsme dělali co jsme mohli, ale daněk byl prostě silák. Utíkal zač mu síly stačily, cítil jsem jeho pot ve vzduchu, možná i strach, ale spíš mi to přišlo jako výsměch. "Myslím...ehm.. he, už nemůžu.. že to, že to nezvládneme." Vydal jsem ze sebe zadýchaně. Naposledy jsem popadl dech a běžel za velkým kopytníkem. Doběhl jsem jeho bok a skočil po něm, každopádně to mělo stejný efekt jako před tím. Sice jsem daňka stáhl k zemi, ale opět se převalil, s větší obtíží a postavil se na nohy a rozběhl. "U všech rohatejch, ležím tu s nohama nahoru!" Prskal jsem naštvaně. Už jsem byl rozpláclej skrz na skrz a daněk už je stejně nejspíš někde v trapu. Převalil jsem se ze zad na nohy a celej špinavej a bolavej už zpomalil, abych dohnal Lissandru. "Myslím, že stávkuju a najdem něco menšího." Křičel jsem na ni zezadu.

Ve vzduchu jsem cítil i dalších čerstvé vlčí pachy, ale nevěnoval jsem jim pozornost, neboť se nacházeli v jiné oblasti lesa. Pokud se nebudou plést do lovu. Projelo mi hlavou a při tom jsem se zabydlel v malém úkrytu. Lissandra byla bůh ví kde, ale já byl trpělivý a čekal jsem na signál. Uvelebil jsem se za křovím, tak aby mě nebylo vidět, ovšem pach jsem skrývat neuměl a teď už začínala pomalu a jistě hra o čas. Nebyl jsem nervózní, ale je fakt, že jsem moc lovů na vysokou neměl. Spíš jsem se zdržoval vždy doma a čekal, až aktivnější skupina donese jídlo. Na lov mě prostě nechtěli, asi si byli jistí, že jsem jim k ničemu. Byl jsem asi na tolika lovech, kolik na pacce mám prstů. Pokud ho dokážu zavalit včas, budeme hodovat. Zorničky se mi snad i rozšířily vzrušením.
Uslyšel jsem hluk, Liss se dala do práce a zvíře vyděsila a hnala ho směrem ke mě. Uslyšel jsem zaštěkání, což byl signál na to, že se blíží ke mě. Vykoukl jsem z poza keře, abych viděl. Liss měla výborný orientační smysl a zvíře šlo přímo proti mě. V posledním okamžiku jsem se odrazil a skočil zvířeti po krku. Kdejaký zkušený vlk by to bral jako hotovou věc, prostě zahryznout a nazdar. Jenomže daněk byl kupodivu čilí a chtěl se o svůj boj přít. Nabral mě předníma nohama a já se tak pomalu oddalovat od krční tepny, o kterou jsem se mohl tak maximálně olíznout. Naneštěstí jsem byl duchem přítomen a snažil se nadělit aspoň nějakou paseku. Zakousl jsem se zvířeti do přední nohy, kterou se mě snažil nabrat a prudce jsem škubl. Spadl jsem na zem a zvíře se mnou, každopádně zvíře se nedalo, i když teď mělo zraněné dvě nohy a bylo o dost pomalejší. Převalilo se přeze mě, jednou nohou mi dupnul na tlapu, ale ani jsem nepípl. Daněk se okamžitě zvedl a utíkal zase pryč. Lissandru jsem viděl hned v závěsu. Sice se mi nepodařilo zvíře zabít, ale podařilo se mi ho zase o něco více zpomalit. Přetočil jsem se na packy a rozběhl se směrem za ním. Teď ho buď uženeme, nebo padne sám. Projelo mi v hlavě. Adrenalin jsem měl v žilách a mohl jsem ho krájet. Teď mi ani nevadilo hnát se za zvěří, nebyla tak rychlá, proto naše šance zase o něco vzrostly. Já nabíral zkušenosti, ovšem nebyl jsem si jist, jestli Lindrassa bude nadšená z toho, že jsem to takhle pokazil. Popadnul jsem dech a utíkal jsem za daňkem co to šlo, občas jsem na něj prudce zavrčel, aby nezapomínal, že nás má hned za zadkem.

// Jezero přes Louku

Téma vlčat jsem nechal za sebou, byl jsem rád, že tahle akce se mi vyhnula, nijak zvlášť jsem po ní neprahl. Při slovách bláznivě barevný kožich jsem se jen zavrtěl k nesouhlasu. "Myslím, že ne." Řekl jsem dost pobaveně. Nedokázal jsem si to ani představit, jak bych mohl vypadat. Každopádně bych byl rád, kdyby se mi tyto podivně nežádoucí znaky vyhnuly. Stejně tak i kusy oblečení. Nesnesl jsem pomyšlení, že bych měl třeba ponožky. Je to takové ujeté. Projelo mi hlavou.
Co se týkalo počasí, víceméně už se zdálo být normální. Na severu zima, na poušti celoročně teplo. Pak tu byly i pralesy, které nějakým zázrakem jsou zasněžené i v zimě. "Pralesy jsou odjakživa mokré, to tam v zimě bude ne prales, ale spíš bažina." Otřepal jsem se, každopádně to muselo být území naprosto strašné. Od hlavy až k patě se vlk musí brodit blátem, protože tam není teplota na to, aby to zmrzlo. "Každopádně zajímavé klimata." Ale každý vlk si tu najde své.
Lissandra se chtěla podívat po nějakém tom jídle, nic jsem nenamítal. Les nevypadal nijak těžce prostupně, tudíž by to nemuselo dopadnout katastrofou. Přikývl jsem tedy a snažil se být co nejtišší, ale s mou velikostí a váhou to vypadalo spíše přihlouple. Liss upozornila na kulhajícího daňka, byl poměrně veliký. Moc jsem nevěřil tomu, že by se nám to mohlo takhle ve dvojko podařit. Nikdy nepodceňuj svou kořist. Ale hnědá vlčice vypadala rozhodnutě, že to chce alespoň vyzkoušet. Já byl toho názoru, že nám stejně pláchne, ale pro její radost jsem nic nenamítal. V tichosti jsem se tedy od Liss oddělil, abych se mohl dostat co nejdál od Liss, která daňka z nějaké strany vyžene a já ho mohl pokud možno svalit na zem.

Opravdu jsem se snažil pochopit z vyprávění, jak vlastně tyto ostrovy vypadaly a vypadají. Ale pro někoho, kdo to vlastně nikdy neviděl je to více než těžké k pochopení. Nejraději bych vyskočil nad oblaka a podíval se z výšky. Z vyprávění to vysvětlovat je více než těžké a i když se Lissandra snažila, stejně jsem si to nedokázal moc dobře vybavit. "Zajímavé." Řekl jsem nakonec. Ostrovy se stále mění, kdo ví jak to bude vypadat za pár let, možná se potopí úplně. To snad ne. Ale díky zdejším různým klimatům bych se ani nedivil nějaké katastrofě.
Co se týkalo té podivnosti s vlčaty, tak to mělo ještě jednu dost dobrou dohru k pobavení. "Tak takový mocný vlčata bych teda hlídat nechtěl." Vlastně bych ani tak úplně nechtěl hlídat normální vlčata, ale když se bude jednat o úkol života a smrti, kdo ví. Každopádně kamkoli vstoupím, může to být nebezpečné a nadpřirozené, musím si dávat pozor. Já jsem naštěstí byl psychicky vyrovnaný a klidný vlk, ale kdyby tu stál nějaký vlk, který se neustále bojí, tak se snad nikdy nevyspí.
Ještě jedna otázka mě dost zajímala a to byly ty podivnosti, co měla Lissandra na sobě. Má předtucha se potvrdila, jednalo se o věci, které dostala od toho staříka. Docela si na ně stěžovala, že prý jsou nepraktické. Sdělila ale, že vlk nejenže daruje cetky, on přebarvuje i vlky různými barvami. "To může vypadat zajímavě." Ale při obrázku na fialového vlka jsem se musel uchechtnout. Fosforově fialový vlk v životě snad nemůže nic ulovit, protože by svítil na míle daleko. "V tom případě až někoho takového potkám, neměl bych se asi smát, co?" Díky tomuto rozhovoru na to teď budu zcela připraven. Do teď jsem totiž žil jen mezi vlky přirozenými.
Liss zavelela, že půjdeme pomalu dál, odpočinek nejspíš skončil. A tak jsem se zvedl a zamířil ještě k tomu jezeru. Dupl jsem na led, abych ho prorval a s kapkou nechuti sklonil hlavu. Prosím, ať nechutná po soli. Musel jsem se aspoň napít, kdo ví kdy se zase dostaneme k vodě. Trochu nejistě jsem strčil jazyk do chladné vody a byl jsem příjemně překvapen. Není špatná. Hrdlo mi to doslova zledovatělo, ale byl jsem spokojený. V mžiku jsem se otočil a doklusal Lissandru, která již byla na cestě. "Roční období tu ale fungují z větší části normálně, ne?" Zeptal jsem se, když jsem se nadále brodil menším sněhem.

// Les

Převalil jsem se na bok a při tom hrábl do sněhu. Mé černé tlapy sníh doslova pohltili, každopádně když jsem jen nakoukl na špičku svého ocasu, která podle všeho má být bílá, tak bílou rozhodně nepřipomínala. Povzdychl jsem si. Má být bílý! Díky té soli je to taková šedá... možná místy žlutá. Styděl jsem se, že mě Lissandra takhle musela vidět, ale nic jsem s tím nenadělal. Sůl i tak divně smrděla, ale na ostrovech jsou na tu vůni asi zvyklí, protože je tady všude ve vzduchu. Za pár dní mi to asi taky nepřijde, že to smrdí. Mezi tím, co já sem sváděl vnitřní boj s tím, jak šeredný momentálně jsem, Lissandra se rozmluvila o svých nadpřirozených zážitcích. Jedno ucho jsem měl naštelované směrem k ní a byl jsem vskutku zvědavý. "Deán teda vlastně před tím sídlil někde na... předpokládám druhém ostrově?" Zeptal jsem se a rozhlédl se, tady tenhle ostrov teda nevypadal, že by se tu někde měla objevit poušť. Každopádně se kupa proměněných vlčat musela být nejspíš sranda. "Předpokládám, že i mentalita se jim zmenšila na raný věk, co?" Zeptal jsem se pobaveně, muselo to vypadat komicky. Teda, já bych se rozhodně neřadil mezi ty, co by je hlídal, ale kdybych byl někde opodál, asi bych se potrhal smíchy.
Další příhoda byla s nějakými mořskými vlky, kteří hledali poklad. Při slově poklad se mi zvětšily panenky, taky bych potřeboval nějaký takový najít. "Ve fantazii se meze nekladou." Přimhouřil jsem oči a nejspíš až se něco naskytne mě, díky tomuhle vyprávění nebudu tak úplně překvapený.
Poslední vyprávění bylo také vskutku zajímavé. Podle všeho Liss znala pravdu, ale nikdo jí neposlouchal, bohužel. "Tuhle situaci si dokážu s naprostou jistotou představit." Neboť jsem jí také již několikrát zažil. Hádat se o pravdu... Nakonec stejně později pochopí, že oni jsou na omylu kolikrát i ty vyšší vrstvy. Zastříhal jsem ušima a při tom se znova protáhl, šlofík by se mi taky celkem hodil, ale nechtěl jsem vypadat jako úplný slaboch a tak jsem se dal do takového polosedu. "Jak to tak poslouchám, co se dá všechno zažít... tak to co máš na sobě, to s tím má také něco společného? Řekl bych, že nebudeš první koho vidím, takhle, nenahatého." Řekl jsem a při tom čumákem kývl směrem k těm cetkám, co měla na sobě. Ty rozhodně v přírodě na stromě nerostou.

// Luka

Měl jsem opravdu hodně plánu, ale přišlo mi to takové normální, prostě to k životu vlka patří. Bylo na čase už vyletět z hnízda. Aspoň to jsem si myslel, kdo ví kde mi v té době hlava stála, když jsem opouštěl svou rodinu. Každopádně už je to pryč a já rozhodně nelitoval.
Zeptal jsem se i Liss na její cíle a kupodivu mi i odpověděla. Vypadalo to, že bych měl možná potencionální kamarádku na tomhle světě. Každopádně až se naše cesty odloučí, pravděpodobně se později už možná ani neuvidíme. Každý si půjde svou cestou. Tohle je hold těžké u některých jedinců, kteří mají kořeny někde úplně jinde. "To chápu a určitě na své magické čáry brzy přijdeš." Vypadala poměrně zkušeně, tudíž jsem nepochyboval, že by magii někdy neovládla. Liss nebyla rodinný typ, podle jejích slov, ale kdo ví, názory se rok od roku mění. A já si byl jist, že jednou tady přece jen její caparti běhat budou. Občas čas dělá divy. Každopádně to bylo její rozhodnutí a já jsem do toho neměl co mluvit, nebo co bych měl obhajovat.
Koukl jsem na jezero a při pohledu na něj jsem neměl ani žízeň. Bál jsem se, že ta voda bude stejně hnusná, jako ta která mě sem donesla. Lehnul jsem si kousek od břehu a na chvíli si chtěl odpočinout. Je před námi lov, musím nabrat trochu sil. Zastříhal jsem ušima. I tady panoval poměrně veliký klid. "Žít je tu lehké? Když si řekneš, co všechno nadpřirozené tady je, co tady žije, navíc když je tady i ten Chaos?" Zeptal jsem se.

// Severní hory

Za úmrtí vlka dle Liss mohla nešťastná náhoda. Jedna z alf si to dávala za vinu, ovšem jen oni ví, co se tam tehdy událo. To je bohužel úděl alf, že si stále dělají starosti za své členy, ať se děje co se děje. Partnerka to ještě neví? Projelo mi znova v hlavě a pohlédl na Liss, která si v tom tak trochu libovala. "To bude asi hodně zajímavé, až jí to řeknou." Ztráta je jedna věc a nešťastná náhoda druhá... ovšem kdo ví, Liss říkala že ta vlčice je taková... svá, kdo ví, pokud nemá ráda alfy, bude jim to určitě dávat za vinu. "Vaši smečku čekají nejspíš těžké časy." Podotkl jsem a při tom se díval dopředu.
Liss nakonec vybrala loviště až někde za jezerem, mě to bylo celkem jedno, kam mě zavede, tam nejspíš budu. Snažil jsem se zapamatovat každý detail okolní krajiny, tak abych to nikdy nezapomněl. Kdo ví, třeba se sem ještě někdy zatoulám. "To zní jako dobrý plán." Řekl jsem směrem k hnědé vlčici, která navrhla, že zvěř požene a na mě nechá finále. Na velké lovy jsem prostě jen nebyl tak úplně stavěný, měl jsem však jiné přednosti.
Lissandra se zeptala, zda-li mi nebude chybět rodina, trochu jsem se zarazil. Stále se mi má paměť nespravila a já si tak nemohl vybavit úplně všechno, co se událo. Proč jsem odešel a jak jsem se sem dostal. Měl jsem jen útržky, ale i tak jsem v nich viděl dost. "Chybět, nebo nechybět, život jde dál. Mí rodiče byli alfy a já jen, já jsem jen nechtěl zůstat v jejich stínu. Rozhodl jsem se najít si svůj příběh." Řekl jsem. Stále mi však v hlavě kolovala myšlenka na mého bratra, jak padá z útesu. Nemohl jsem si však vybavit tu danou situaci, o co tam šlo. Bral jsem to však s hrdostí. "Ať vyrosteš jak chceš, pro ostatní členy smečky budeš už navždy jen - vlče alf. A tím jsem já zůstat nechtěl. Bavilo mě, že jsem měl povinnosti ochránce smečky. Ale je to stejné jako u vás, našli se i odpůrci, kteří mi tento post záviděli." Řekl jsem, teď už jsem nad tím jen s úsměvem mával tlapou. Bylo to pryč a já udělal dobře. I když bych svou rodinu moc rád viděl, jsem tu od toho najít si novou. "Jsem si jist, že si tady najdu nové přátelé a kdo ví, jednou třeba i já budu mít rodinu, nebo najdu rodinu ve smečce." Pokrčil jsem rameny. Byly to hezké obrázky, teda aspoň pro mě. Zatím to všechno bylo pouze a jen ve hvězdách.
"Ty máš někdy v budoucnu nějaký cíl?" Zeptal jsem se Liss, byla to osobní otázka a já doufal, že jí vadit tak úplně nebude. Každopádně pokud odmítne odpovědět, určitě bych to pochopil.

// Jezero

Byl jsem doslova nadšený a strašně sem se těšil na svou koupel v normální vodě bez soli. Už ať tam jsme. Projela mi myšlenka hlavou a při tom jsem se rozhlížel, jestli to už náhodou neuvidím. Ale můj několikátý smysl mi říkal, že oáza bude nejspíš úplně na druhé straně toho druhého ostrova, kde zatím nejsme. Budu muset vydržet, možná i několik dní, ale těšil jsem se na teplé proudy.
Co se týkalo situace ve smečce, nějak mi to tam teď nešlo dohromady. Nad vyprávěním jsem se musel pozastavit a dlouze se na Lissandru podívat. "Říkáš to, jako by to byla chyba těch alf, že ten vlk umřel. To byla jako nějaká smečková výprava? A ta jeho partnerka ví, že daný vlk už není mezi námi?" Zeptal jsem se. Přišlo mi to takové celé divné. Snažil jsem se v tom najít něco dobrého, ale tahle situace její smečce asi zrovna dvakrát nepomůže. Škoda. Každopádně už jsem tak nějak věděl, že pokud bude mít Daén takové vnitřní problémy, nebudu se tam moc zdržovat. Raději si v budoucnu posvítím na tu druhou normální smečku, ale kdo ví, třeba za dobu mého hledání se objeví i nějaká ta úplně nová. Novou smečku bych uvítal, nebude tam moc vlků a nebudu si tam připadat tak... nově. Ale o tom jsem si mohl jen snít, bohužel to tady nefunguje, že přijde vlčí pár do lesa a řekne si - tak a tady bude smečka.
V podzemí toho moc nebylo, kromě harampádí, žádné obludy. Tudíž jsem přikývl. "Takže tak o život nejspíš nepůjde, pokud nejsi úplný poseroutka." Řekl jsem a při tom jsem byl naprosto klidný. Nikdy jsem z ničeho moc strach neměl, od malička na strach prostě nebyl čas. Vlk musí být odvážný, aby mohl chránit svou rodinu. Jen já teď žádnou nemám. Lehce se mi zastesklo, ale hodlal jsem to v budoucnu napravit.
Co se týkalo okolních vlků, Liss mi potvrdila mou obavu. Většina tuláckých vlků jsou s IQ nižším než nějaká domácí ovce. Namachrovanci, nebo egoisti, nebo strááášně zlí vlci. Nahlas jsem vzdychl a jsem protočil panenkama. "Moc mě tohle nepřekvapuje." Řekl jsem popravdě. Však i oni někdy snad přijdou k rozumu, ale kdo ví. Hnědá vlčice nabídla lov a s tím i dvě různá území, kde můžeme něco ulovit. "Záleží kde to bude jednodušší, nechám to na tobě. Dopředu ale říkám, že na nějaký velký lov nejsem úplně stavěný. Řeknu na rovinu, nejsem ten který kořist nahání, jsem na to příliš pomalý vzhledem k mé velikosti. A terén, který bude těžce přístupný, tak se při mém štěstí někde zaseknu. Ale pokud se jedná o sílu, dokážu ti z místa srazit i několik zvěří." Přiznal jsem se, abychom tak nějak věděli, na čem jsme. Aby mě zároveň Liss nepostavila někam, kam to nezvládnu, dal jsem věci na pravou míru a doufal jsem, že to nějak vezme. Ale na nějakou tu srnku by jsme snad společně mohli zvládnout.

// Louka

// Les Alf

Zeptal jsem se na alfy její smečky, byla to taková řečnická otázka, kdo by se nezeptal. Co kdybych se rozhodl jít do té smečky, aspoň v budoucnu budu vědět, koho hledat. Liss mi vysvětlila, že momentální alfy nejsou alfami dlouhodobě. "Ono převzít po rodičích povinnosti je dosti zákeřná věc. Věřím, že se najdou i odpůrci." Sdělil jsem. Já si nedokázal představit, že bych měl převzít smečku po svých rodičích, tak nějak jsem žil v tom, že je to prostě jejich a já musím jít dál a najít si svoje. Takže jsem se vůbec nedivil, že se ve smečce najdou i odpůrci, kteří nejsou příliš spokojení s výběrem alf. Ono mít vlčata je jedna věc, jenomže když se o ně členi celý život starají a oni jim pak mají vládnout, kdo ví co se jim honí v hlavě. Ale také jsem chápal, že se smečky nejspíš musel někdo ujmout, bylo jich zde poměrně málo a rozpad jedné z nich by narušilo nejspíš rovnováhu.
Zajímal jsem se i o teplé krajiny, potřeboval jsem se akutně pořádně vykoupat. Liss mi zvedla náladu, neboť mi řekla že na druhém ostrově takové místo je. "Tak hurá tam! Jinak mi z té soli za chvíli vypelichá kožich." Ušklíbl jsem se. Nebyl jsem nadšený, že vypadám jako šereda. Na té bílé to vypadalo jako šedé a na černé to zase prosakovalo bílou. Vypadal jsem jako nějaký stařešina a to nemluvím o tvrdosti chlupů, kde je má jemná srst. Dále jsem se zajímal o smečku, která se nejspíš podle slov jmenovala Deán. Liss nejspíš prošla všechny, nebo aspoň našla členy a poptala se, Deán jí nejspíš utkvěl v hlavě nejvíce. "S výběrem si i teď spokojená?" Zeptal jsem se zvědavě. Zažil jsem už spousty vlků, kteří se někam přidali a pak utekli, protože jim tam něco chybělo. Liss tam však stále přebývala, třeba to byla ta vlčice, která se i přes všechno drží na jednom místě.
Procházeli jsme podivnou krajinou, celkově to tady vypadalo tak nějak jinak. Měla pravdu, že tenhle ostrov bude opravdu hodně rozlehlý a různý. Pláň byla poměrně holá, nikde jsem v dálce ani koutkem oka nezahlédl. Byla tu hora největší z celých ostrovů, kouknul jsem nahoru, ale rozhodně jsem věděl, že na její vrchol se nikdy škrábat nebudu. Už tady zespoda mě bolí nohy. Zaujalo mě však podzemí a vodopády. "V tom podzemí něco je?" Zeptat jsem se musel. Když už tady byly démoni a kdo ví jaké potvory, třeba mají i nějakou podzemní jednotku.
"Myslím si, že je tohle místo, kde se můžeš stát čímkoli." Uchechtl jsem se a rozhlédl. "Komunity jsou zde opravdu zajímavé, zatím musím říct, že jsem s nimi dosti v rozpoložení. Jsem odmalička veden jako smečkový vlk, který napomáhá s povinnostmi, ale podle tvých slov jsem zatím v rozpacích." Zasmál jsem se a pohodil při tom ocasem. "Ale myslím si, že se tady chvíli zdržím, chci poznat zdejší krajiny a pokud možno i nějaké další normální vlky." Po konfliktách jsem zrovna dvakrát netoužil, ale už teď jsem věděl, že pokud potkám někoho z Chaosu, nebo nějakýho tuláckýho blba, nejspíš se tomu stejně nevyhnu. To tady ale asi nikdo.

// Severní hory

Když tu existovala magie, věřil jsem, že i čas by tu mohl být úplně jiný, než kdekoliv jinde. Třeba to tak opravdu bude, ani bych se nedivil. Kdo ví kde mě bude za rok konec. Podotkl jsem a při tom jen zastříhal ušima. Les byl poměrně tichým místem, ještě jsem se nedokázal na ostrovech zorientovat, ale tenhle les nijak zvlášť populární asi nebude. Kdo ví kde se tuláci zdržují. Ovšem určitě jich ještě na pár v životě narazím.
Zeptal jsem se přímo na Lissinu smečku, odpověděla, že se skládá spíše z toulavých srdcích. Naklonil jsem hlavu, co to je teda za alfy? Když už někdo smečku má, měl by se o ni starat. Napadlo mě. "Jaké tam vlastně máte alfy?" Zeptal jsem se se zájmem. Kdo ví, jak to vedli, alfy jsou různé, občas se stává, že se alfou stane někdo, komu to vlastně ani tak úplně nejde. Ale nechtěl jsem soudit cizí věci, byla to pouze řečnická otázka. Zároveň se tak nějak dozvídám o okolních smečkách, tak abych si mohl udělat vhodný obrázek o tom, kam bych se mohl později přidat. Nejde mi tolik o to, kam bych chtěl, ale kde mě potřebují. Rád bych totiž do smečky a získal tam zkušenosti i postavení, a hlavně funkci. Nerad bych skončil ve smečce, ve které bych neměl co na práci. Tomu se neříká rodina, ani povinnosti.
Lis mi mou teorii odvrátila, podle ní je tu potravy habaděj, zvířat je tu dost a ostrovy jsou vskutku rozlehlé. Přikývl jsem tedy a při pomyšlení na jídlo bych také rád něco slupl. Měl bych se někde vykoupat. A v tom mě to napadlo, koukl jsem zpátky na Lis, která pomalu už vstávala a zase se chystala na cestu. "Říkala jsi, že je to tady rozlehlé a každý vlk si najde své. Teď je všude zima, ale je možné, že by tu byla nějaká oblast s příjemnější teplotou?" Zeptal jsem se a při tom jsem čumákem drbl do své hrudi, ze které spadla snad tuna soli. Měl jsem štěstí, že jsem byl opravdu veliký a silný vlk, kdybych byl nějaký chlupatý malý chvístek, asi bych se mohl nehýbal.
Zvedl jsem se tedy také a pomalu si vykročil vedle Lis, která vybrala jednu z cest. To už je všechno z toho odpočinku? Ach jo, vlci by furt jenom chodili, ale pro tentokrát to přetrpím, je to pro mé dobro. Můj lenošský život se začínal projevovat. "A vlastně... proč sis vybrala zrovna tuhle smečku? Někdo tě do ni nalákal?" Zůstával jsem u tématu smeček.

// Sokolí zrak

Natáhnul jsem si přední packy před sebe a při tom se na ně chvíli zahleděl. Černá barva na mých nohách převažovala, zajímalo by mě, jak se vlastně takové odstíny na mě dostaly. Jistě po rodičích, ale jak je možné, že se může narodit tolik různých vlčat a každé je úplně jiné. To jsou mi teorie. Zvedl jsem raději hlavu a poslouchal slova Lis, která byla pro mou existenci tady velice důležitá. Podle jejích slov jsou tady dvě místa, kam si pro magii přijít. Jedním z nich je ten poutník, druhý sídlí někde v chrámu. "Takže je důležité sbírat všelijaké cetky." Zadarmo nic? Divil jsem se, ale není asi ani čemu, v dnešní chamtivé době. Navíc... né každý je jako já, nebo Lissandra - dá se říct normální. Nesmíme zapomínat na ty nenasitné, chamtivé, či povrchní vlky. Možná na tom nějaká ta spravedlnost byla, pokud něco chceš, zaplať a pro všechny to je stejné.
Zeptal jsem se hnědé vlčice, jak dlouho tu již žije, protože nějaký ten pátek už to bude. Podle ní tu tak dlouho není, bude tu teprve rok. Někomu se to může zdát jako krátká doba, pro jiné to může být opravdu doba dlouhá. Za rok si najít smečku a dozvědět se tady tolik věcí mi přijde jako úctyhodný výkon. "Za ten necelý rok jsi prošla dlouhou cestu." Podotkl jsem zvědavě. Prý je tady mnoho vlčat, což byla dobrá zpráva, vzhledem k tomu, že tu nejspíš žijou spokojení vlci.
Nechtěl jsem Lis nijak zdržovat, ovšem jí to nevadilo, stejně neměla co na práci. Říkala, že alfy nejsou doma a na území zůstal pouze jeden vlk. "Podle pachu, který byl na území bych spíše tvrdil, že se jedná o velkou smečku. Tak kam měli všichni tak naspěch?" Uchechtl jsem se. Nechtělo se mi věřit, že dostali všichni takhle znenadání touhu se toulat. Vypadá to, že Lis se mnou zůstane ještě pár dní a ukáže mi pár důležitých míst, které jí přijdou pod čumák. Přikývnul jsem a těšil se na další cestu, kdo ví co na ni společně potkáme. "Jak je to tady s potravou? Je jí dost?" Stále jsem nemohl uvěřit, že jsme na ostrovech a žijí tu vlci... hodně vlků. A proto jsem byl nakloněný k názoru, že potravy tady přece tolik být nemůžou, nebo se mu rozmnožovat rychlostí blesku.

Nepochyboval jsem o tom, že Lis bude určitě také mocná vlčice. Už jen ten podivný šátek něco zaznamenával... kdo ví, třeba taky něco umí. Já bych se s tím tahat nechtěl, co když se zasekne někde o větvičku? Napadla mě hned první praktická věc. "To zní opravdu dost vyčerpávající." Řekl jsem a trochu se zamyslel. Opravdu to bude asi těžké se to naučit a hodně náročné. Byl jsem na těžké podmínky již zvyklí, ale dokážu i tohle? Ovládat magie? "Ten stařešina... jak jsi o něm mluvila, je jediný, kdo mi může pomoci s magií?" Zeptal jsem se. Sám od sebe se asi jen tak z fleku nic nenaučím. Chce to někoho, kdo by mě mohl navést na tu správnou cestu. Je přátelský? Nebo nepřátelský? "Říkala jsem, že je to stařešina, šedý, to znamená... že jako každý stařec je pravděpodobně i dost sobecký, ne? Něco za něco, nic nedá zadarmo. A dá ti vždy to co chceš? Nebo dokáže život i znepříjemnit?" Zajímal jsem se. Bylo to pro mě nové, žádného takového tvora jsme v domovině neměli. Tam jsme měli jen fůru vlků a občas nějakou tu bitku se sousední smečkou. Až jednou... Obrázek v mé hlavě mi nedával smysl. Viděl jsem padat vlka ze skály, viděl jsem rvačku vlků, viděl jsem spoustu tváří. Zase je to tady. Zavrtěl jsem hlavou, abych tyhle myšlenky potlačil, nedávaly smysl.
Téma o ostrově jsme tak nějak uzavřely, nejspíš bychom oba potřebovaly se tam jít podívat. Já byl zvědavý na ty démony. Co je to za démony, když ho nepřemůžou ani čtyři dospělí a zkušení vlci. Musí to být zajímavé setkání. I když jsem netoužil po tom mít na kožichu jizvy, ale pod mou srstí se jich určitě pár najde. Naneštěstí to je pokaždé na místech, které nejdou vidět.
Hnědá vlčice se rozvyprávěla o své domovině, také to tam nemusela mít špatné, ale říkala to tak nějak neutrálně. Nejspíš se nechtěla svěřovat cizinci, což jsem pochopil. "A tady na těch ostrovech žiješ už nějak dlouho?" Zeptat jsem se musel. Odněkud všechny tyhle informace mít musela, avšak není se čemu divit... smečka je jedna velká drbárna.
Lis se nabídla, že mi klidně ukáže cestu na větší ostrov, jen co si odpočineme, bylo to od ní vskutku velkorysé. "To je od tebe velmi pozorné a určitě budu moc rád, ale nechci tě zdržovat od smečky, povinností, případně od tvého druha. Nějak bych si už poradil." Nechtěl jsem jí nijak zdržovat, už i tak jsem jí odvlékl pryč a nechtěl jsem jí dělat další problémy. Její osobní život jsem tak úplně řešit nechtěl, byla to vskutku hodná vlčice a určitě by to byla i výborná kamarádka, ale tím by to končilo. Měla určitě lepší věci na práci, než se zabývat mnou, tulákem, který si ani moc věcí nepamatuje.
Ze sedu jsem se dal do lehu, potřeboval jsem se protáhnout pořádně záda. Cítil jsem, že můj kožich je stále hodně napitý vodou. Uschne mi asi až na jaře. Uchechtl jsem se. "Myslím, že tady taky chvíli pobudu, popravdě se mi moc nechce cestovat na vodě. Mám toho teď až až." Ušklíbl jsem se a packou hrábl do země, která byla tvrdá. "Takže si budu muset na zdejší život nějak zvyknout." A při tom jsem pohlédl směrem k nebi. Obloha byla všude stejná, nedalo se říct, že by někde snad byla i jiná. Kde je nebe, tam je naděje.

Trefa do černého, Freki. Uchechtl jsem se nad myšlenkou, když jsem správně zvolil magii, kterou vládla Lis. Vysvětlovala dál a dál, měla nejspíš fůru trpělivosti, což jsem dokázal ocenit. Mé otázky jí možná nudily, nebo je už zažila, kdo ví kolik chudáků už takhle zaučovala. Takže se nesmím spoléhat jen na oči. Promlouval jsem v duchu. Podle všeho měli vlci různé oči, i barvy, měnily se. Tudíž u některých vlků není radno si nejspíš zahrávat, kdo ví kde jim jejich magická síla až sahá. Takže já mám vzduch. Pověděla mi Lissandra. Až budu sám, určitě si nad tím budu muset sednout a zkusit si to. I když to možná bude vypadat, jako bych měl zaražený prdy, jak se na to budu tolik soustředit. "Takže i ty ovládáš více magií? Ne jenom zemi?" Zeptal jsem se, stále mi to přišlo takové nadpřirozené všechno. Možná místy až děsivé, kdo ví kde se skrývala pravda.
O novém ostrově Lis věděla jen z doslechu, sama tam ještě nebyla. Podle všeho se tam dá dostat jen díky portálu, doplavat tam nejspíš nešlo. Ovšem o tom ostrově jsem neslyšel ani jedno dobré slovo, podle všeho jsou tam démoni a krajina hodně nebezpečná. "Nezní to jako procházka růžovou sadou." Povzdychl jsem si. Bylo mi líto oběti, kterou smečka utrpěla, ale pravda byla, že mi to bylo úplně jedno, že tam umřel nějaký nebojsa. "Pokud ti démoni zůstanou na svém ostrově, tak nehrozí zatím žádné nebezpečí." Podotkl jsem, ovšem... pokud jsou ti démoni tak mocní, otázka správně zněla, jak dlouho se budou zdržovat na svém ostrově? "To jsou asi mocní démoni, když na ně nezabírá ani magie." Tak nějak jsem přemýšlel nahlas a snažil se udělat si obrázek, jak asi takový démon vlastně vypadá. Celkem mě to začínalo i zajímat a dokonce i lákat. Že bych se tam vypravil i já sám? Musí to být jedna ze zajímavých zkušeností. I na Lis jsem viděl, že se nad tím ostrovem přímo třepe, že se tam chce jít podívat.
Přilétla do hovoru osobní otázka mířena na mou osobu. Zatvářil jsem se na moment trochu překvapeně, ale pak se nad tím zamyslel, odkud jsem já vlastně pocházel. Přesnou adresu jsem neznal a vlastně jsem měl v hlavě tak trochu chaos. Nejspíš díky tomu, že jsem se kdo ví jak dlouho plahočil po moři, tak se mi to teď všechno pomotalo. I kdybych chtěl Lis říct tajemství, nepamatoval jsem si ho, až se dám zcela do pořádku, třeba se mi vzpomínky vrátí. "Mám to trochu pomotané." Přiznal jsem se a při tom si přední tlapkou otřel čumák. "Pamatuji si, že má rodná smečka žila v krajině u vodopádů, v dálce jsem vždy viděl zasněžené hory, ale bylo tam teplo." Řekl jsem a pokrčil rameny. Vzpomínky se mi mísily, měl jsem toho v hlavě dá se říct hodně. Plno tváří vlků, ale já k nim neznal jména. Je to tak zvláštní. "Ty jsi říkala, že taky nejsi zdejší." Podotkl jsem a zvědavě zvedl hlavu.
Lis mi řekla, že na ostrovech najdu jakoukoli tundru. Tak to by se mi tu mohlo líbit. Ovšem... spíše mě zajímaly ty smečky. Nerad bych někde spával sám, bylo na čase si najít nějaký smysl života, s někým se o něco dělit. Proto jsem možná tady. Napadlo mě. "Žije tu hodně vlků?" Zeptal jsem se.

// Hory

Možná jsem Lis bavil svou nevědomostí, ale prostě jsem odpovědi potřeboval, alespoň pro své další kroky. Kdo ví, kolik jich ještě na tomhle světě udělám. Zase tak starý ale nejsem. Uvědomil jsem si a lehce se nad myšlenkou pousmál. Hnědá vlčice se mě otázala na mé oči. Má pravdu. Nikdy jsem si to neuvědomoval, ale měla pravdu, každý vlk měl oči jiné a zároveň barva pokaždé k vlkovi tak nějak seděla. Bylo to k zamyšlení, ale rozhodně jsem se chtěl dozvědět víc, měl jsem podivný vztah ke vzduchu, to jsme nepopíral, ale byl to opravdu můj živel? Třeba je to modrá jako voda? Kdo ví, svou magii jsem zatím neznal, ale rozhodně se to teď vyšplhalo hodně vysoko v mém plánu. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že ve mě dříme něco, čemu nerozumím. Lis v tom očividně chodit uměla a tak jsem pohlédl do jejích zelených očích. "Takže mi chceš říct, že když se podívám do vlčích očí, vidím barvu - tak ta barva znamená hlavní magii daného vlka? V tvém případě je to teda.. zelená, stromy, květiny, stonky? Může to mít něco podobného se zemí?" Snažil jsem se to pochopit. Podle jejích dalších slov po tomto světě lítalo opravdu hodně nadpřirozena. Šedý stařec, který rozdává dary? Doufal jsem, že ho nepotkám, jestli by mi dal na záda nějaký pytel, který bych musel tahat po všech čertech. Nejspíš ten stařešina pomáhá i vlkům s novou magií. Může to být zajímavý shledání. Ale teď jsem na něho neměl sílu.
Zajímal jsem se o tu skupinku zajímavých, individuálních vlků. Podle slovů Lis tam byly vlci, kteří jednoduše nezapadají do společnosti. Taky si tak občas připadám. Ale určitě to nebyli žádní dobráci. Což nebyl život pro mě, já měl rád smečkový život, rodinný.. a ta podivná smečka o které Lis mluvila, to nebylo pro mě. Ale nikdy neříkej nikdy. "Shledání s nimi bude očividně nezapomenutelné." Ale věřil jsem, že tam nebudou jen šílenci, ale i normální vlci, kteří si jen myslí, že jsou šílení. Kdo ví, co se jim honilo v hlavě, když se rozhodly zrovna pro tenhle život tuláckého smečkovce.
Lis toho o zdejší krajině věděla opravdu hodně a hodně mi toho nejspíš i poví. Musím říct, že jsem narazil opravdu na toho pravého vlka. Jen jsem doufal, že se nikdo nebude zlobit, že jsem si jí teď ukradl takhle pro sebe. Třeba mě přijde vyhubovat její alfa, co jí tady zdržuji, nebo partner. Ale nad tím jsem pokrčil rameny, věřil jsem, že jsem přátelský vlk a dokážu přesvědčit o své pravdě každého. Jednalo se o nějaký nový ostrov, který narazil na ty stávající a celé to tady tak nějak dal do pohybu. "A co je na tom ostrově tak zvláštního? Když je na něm teda podle tebe zábava?" Zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Bylo tu tolik nových informací. Ani jsem si neuvědomil, že Lis se zastavila a kecla k jednomu ze stromů. Okamžitě jsem zaujal podobnou pozici a vyvalil se, nožky nechal odpočívat. To je ale úleva. Povzdychl jsem si s chutí.

// Daén

Pomalu jsme opouštěli smečkové území, ještě jednou jsem se ohlédl, abych si to prohlédl, kdo ví, třeba mě sem tlapky ještě někdy zavedou. Mezi tím už jsem pokládal otázky směrem k Liss a doufal jsem, že mi odpoví na co možná nejvíce. Hned ta první byla celkem zajímavá. Jednalo se o ostrovy, nikoli jeden, ale více. Kdo by sakra stavěl vlčí území uprostřed ničeho? Ani Lis nevěděla, jak se sem vlci vlastně dostávají, každopádně já byl jasný příklad toho, že se sem dá dostat. A nebudu první ani poslední. Šlapal jsem do mírného kopce, zase další hory. Každopádně tu zde muselo uvíznout už opravdu hodně vlků a mnoho z nich tu i zůstalo, podle Lis se tu přežít dalo. Soudil jsem i podle toho, že nebyla žádná kost a kůže, tudíž musela být dobře živená, což značilo jednu hlavní věc. Potravy tu muselo být mnoho, nejen pro smečku, ale i pro tuláky. "Magie?" Pozastavil jsem se nad tím slovem. Věděl jsem o existenci kouzel a takových šarádách, ale nikdy jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Netušil jsem ani o svých magiích, vlastně trochu jsem tušil, ale nikdy jsem to ani nezkoušel.
Další část našeho rozhovoru mě také hodně zajímala. Byla to otázka na smečky, které mě rozhodně zajímaly, protože bych moc rád sklonil hlavu a někde se usadil. Podle všeho tu bylo dva a půl smečky. "Dvě normální, jedna zde a druhá někde úplně na druhé straně. A ta třetí... skupina, neříkáš to o nich nadšeně. Co je to za sebranku? Nedá se jim tedy vyhnout? Můžou být kdekoli?" Zeptal jsem se a zastříhal ušima. Slyšel jsem to poprvé, takový putovní smečka. Docela málo smeček na to, kolik je tu možná vlků... Ve skutečnosti jsem neměl ani ponětí, kolik území tu je, třeba to tu je velké jako knedlík.
Bolely mě nohy, ale nedával jsem na sobě nic znát. Pomalu jsem se ale začínal modlit, ať jdou všechny kopce k šípkům, jinak mi ty nohy vážně už upadnou. "Vypadá to že se tu zdrželo hodně vlku?" Zeptal jsem se, ovšem zarazilo mě něco co řekla... Možná jsem měl trochu delší vedení, ale nechápal jsem to slovo - třetí. "Co znamená příchod třetího?" Zeptal jsem se zamračeným pohledem. Nějak jsem netušil, k čemu bych to tak mohl přirovnat. Kdo mohl přijít a být třetí? Jakože tu žijou jen tři vlci? Ne, to nemohla být pravda, už jen z pachů, které šli ze smečkového území, bylo jich více.
Území kterým jsme procházeli byly hory. Lissandra vybírala cestu a já si myslel, že mě chce snad zabít nějakou tůrou. Naneštěstí jsem v dálce uviděl lesík, do kterého mě nejspíše vede, rád bych někde sklonil zase zadek. "Život ve smečce je tu asi o něco jednodušší, než život tuláka, co?" Zeptal jsem se a pomalu se dostával mezi první stromy.

// Les Alf