Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// F. hory

Proplétal jsem se stále dál a dál. I přes to, že bych jindy řekl že v horách foukat nebude, dnešní den byl celý opakem. Občas jsem se bál sesunu půdy, že by na mě mohl spadnout z vrcholu i sníh! No, oddychl jsem si, když jsem se konečně dostal ven. Zamířil jsem k vodě, jejichž hladina bývala jindy klidná, dnes tak také nevypadala. Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem se pořádně nadechnout, ale vzduch byl tak studený že to nešlo. Proto jsem procvičil svou magii a vzduch kolem sebe si oteplil, mnohem lepší.
Došel jsem k vodě, sklonil hlavu a pořádně se napil. Byla jsem takový chodící bečka sádla, ale pro dnešek jsem dal přednost vodě. Plně jsem zažehnul vyprahlé hrdlo a zavrtěl při tom ocasem. Tak jo, měl bych si začít procvičovat řeč. Liss zkrátka musí usoudit, že jsem nepopsatelným článkem celé naší smečky. Je třeba mě i obdarovat! Jen jsem netušil, co po ní chci vlastně žádat. Nějakou dobrotu? Možnost získat žolíka na lov? Čili se ho nebudu muset příště účastnit? Těžko říct, to budu muset ještě můj plán dodatečně vylepšit.
Ušklíbl jsem se a díky větru jsem pokračoval teda dál. Tady to bylo mravně nepříjemné, proto jsem se rozhodl hledat klid jinde!

// Irisin Háj

// Les Alf

Kdo by to byl na začátku řekl, že budu žít zrovna tady? Přehrával jsem si všechny události, na které jsem si matně vzpomněl od dob, co jsem sem... doplaval. Doplul, nebo zkrátka co mě sem příliv zavál. Už to nějaký ten krásný den byl, čas letěl jako bláznivý a já s ním! Poznal jsem spousty vlků a spousty jich ještě určitě potkám. Jen Lissandru jsem stále nikam nezařadil. Netušil jsem, jestli je to dobrá nebo špatná vůdkyně. No, určitě byla špatná, to je přece zaručené. Chtěla po mě takovou spoustu aktivit, že mi z toho všeho bylo zle. A tak si Freki může dopřát trochu povyhození z kopýtka ne? Liss byla ze smečky pryč už dlouho. Proto jsem měl takový neblahý pocit, že se tam brzy objeví. Proto byl vhodný čas zmizet, rychle.
Suše jsem polkl a pokračoval dál. Žil jsem v Daénu taky nějaký ten pátek. Musím si s Liss pořádně promluvit! I když to bude asi jen jednosměrný rozhovor. Byla chytrá, ale já musel být chytřejší! Proto budu chytřejší než ona a vše co jí chci říct si musím nejdříve nacvičit. Bude to legendární, Freki první svého jména půjde do sebe!
Prošel jsem kolem hor a pokračoval dál. Než započne zima, rozhodl jsem se ještě poohlédnout se po stádech. Možná bude chtít Liss trochu poupravit vnitřky úkrytu, což znamená doplnit zásoby. A já se budu moct vytáhnout s tím, že budu vědět, kde jsou stáda schované! Co mi však bránilo v rozletu byl protivný vítr, který mi šel naproti.

// Němé Údolí

Sledoval jsem vlčici, u které jsem stále neznal její jméno, neřekla ani slovo, ale přesto jsem si s ní tak skvěle rozuměl. Úplně jsem zapomněl na všechny mé dosavadní trable a deprese úplně zmizely. Byl jsem zpět, v plné síle. Nadšeně jsem zastříhal ušima, když chtěla světla vlčice vidět, jak se prdí led. Tak moc jsem se na to soustředil, ale zkrátka to nešlo. "Asi to nepůjde, jindy to jde jedna báseň, ale teď cejtím že... že by nemusel vylítnout prd, ale něco úplně jiného!" Řekl jsem a při tom se začal zadní tlapkou drbat za uchem. Bylo to trochu trapné, ale to bych nebyl zase já!
Navrhl jsem, ať se přesuneme, čímž se světla vlčice s úsměvem na tváři rozhodla přijmout. Tak jo tak jo, teď to nesmím pokazit! Řekl jsem trochu vyplašeně, ale cítil jsem, že není všechno jak má být. "Jojo, jdi napřed, já mám... já musím, no volání přírody!" Řekl jsem a zasmál se. Musel jsem si najít místečko, které pro mě v tuhle chvíli na intimnosti bude stačit.
Jakmile jsem skončil, po vlčici nebyly ani stopy. Nebyl jsem si jistý, jestli mé volání vůbec slyšela, ale jedno bylo jasné. Teď byla pryč. No nevadí, určitě se vrátí. Jsem nezapomenutelný. Mlaskl jsem s úsměvem a ohlédnul se. Naskytla se mi příležitost mé lenošení posunout na úplně jinou úroveň. Tak či onak, možná by nebylo na škodu podívat se po nějaké té zvěři. Pupek jsem měl prázdný a hlad se začínal ozývat. No, když mě nikdo neuvidí, nic se nestane. Nikdo mě nesměl vidět lovit, protože jsem byl tak strašně dobrej, že by to po mě chtěl pak každý. Zhluboka jsem se tedy nadechl a udělal ten prvotní krok vpřed.

// Furijské hory

Nepamatoval jsem si den, kdy bych neprohodil s někým aspoň pár slov. A když ne s někým, tak sám se sebou určitě, byl to takový můj denní pořádek, rituál! To je to správné slovo, teď jsem tady měl ale tuhle... vlčici, jejíchž jméno mi bylo stále trochu záhadou. Ale nevadilo mi to, měl jsem toho na srdci tolik, že jsem zkrátka musel si postěžovat první já. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohl mít problémy i někdo jiný. Třeba konkrétně tahle pruhovaná vlčice, která ještě nevydala ani hlásku. Ale co se magií týkalo, uměla to s nimi celkem dost dobře. Obzvlášť když jsem se mlsně přiblížil k bílé lasičce, kterou bych slupnul jako malinu. Najednou jsem ucítil závan větru. "Oo... magie větru? Taky mám magii větru! A taky... řeknu ti tajemství, chceš? Normálně! Teď fakt nekecám, ale když si prdnu, tak ze mě vyletí led! Věčně tam kde sedím, tak je to za chvíli jeden velký ledový povrch a pak mi je celkem i zima na zadek. Zdejší svět je fakt divnej, bohové mají trochu divný způsoby, nemyslíš?" Zamyslel jsem se a zamračil se. Kdo to kdy viděl někoho prdět led? Ještě že to nebyly nějaké šípy, při pomyšlení že by mi měly projít zadkem jsem stáhl půlky k sobě. Byl jsem rád, že jsem měl jen takové malé záchvěvy. Ale dalo se to přirovnat i hlavně k tomu, že jsem své magie neovládal a málokdy se o to pokoušel. Kdysi dávno jsem to prováděl se Socoro, s tou byla panečku hlína!
Raději jsem se vrátil zpátky na své místo, kde jsem se zase klidně posadil. Ale moc klidný jsem nebyl, můj žaludek toužil něco slupnout. Najednou jsem ucítil touhu se hnout někam z místa. "Cítíš to? To je pach Phoenix! Ta čarodějnice už určitě drtí koule jiným vlkům! Pojď, půjdeme raději pryč! Aby ti taky něco nezakousla!" Vlčicím ale neměli co, což jsem nemohl vědět. Nikdy jsem si takových detailů moc nevšímal, proto jsem si do dnes myslel, že každý vlk nebo vlčice má nějaký ten zvonek. "Kam bys chtěla jít? Do té Pouště? Ale nééé poušť je strašně daleko! Vidíš ty nohy? Moje nohy? I tak jsou oteklé," frkl jsem smutně a sklonil při tom hlavu. Na malou chvíli. "Můžu tě vzít do smečky! Jako ochranka celého našeho domova na to mám privilegia!" To jsem si teď vymyslel. "A nebo mi můžeš ukázat, jak skvěle umíš lovit! To musíme někde ale něco najít... něco na zub," Zadní tlapkou jsem se podrbal za uchem.

Mluvil jsem, mluvil a mluvil. Nepustil jsem neznámou ani ke slovu, jaká škoda. Ale to mi vůbec nevadilo, já si přece jenom vystaral sám. Musel jsem si i postěžovat, měl jsem toho na srdci tolik a stálá touha mluvit byla čím dál větší. "S tebou se tak dobře kecá!" Zazubil jsem se a úplně se mi ulevilo. Uvelebil jsem svůj zadek do země a udělal si pohodlí. Vyvalil se na jeden bok a pupek rozvalil na ten druhý. "Co dál? Věřila bys, že se v naší smečce potuluje asi tucet vlčat, ale půlka z nich ani nemá rodiče? Ani se nenarodili, prostě se vyskytly!" Zamyslel jsem se, teda to byla teorie Liss a já jí lehce upravil. I když jsem už znal pravdu! Byla její vlčata! Přece byl Liss nebyla tak krásně tlusťoučká a teď byla určitě jako tyčka. "Už dlouho jsem neviděl naši alfu! Což je dobře, pokaždé když jí vidím dá mi nějakou práci, víš? A víš co? Vyžral jsem všechny dosavadní zásoby, jen tak... měl jsem hlad! Takhle se má o nás alfa starat? Myslel jsem, že alfa se stará o blaho členů, ale já mám pořád hlad! Málo jídla nosí a je věčně někde v čudu," zabrblal jsem si. To že jsem měl vysoký apetitt a nejspíš by mě neuspokojil ani yetti byla věc druhá. "Což mi připomíná že mám zase hlad, je tvůj kamarád jedlý?" Olízl jsem si čumák, nejspíš by mě taková jednohubka ani nenasytila.
Povzdychl jsem si, pěkně dlouze a zhluboka. Co se dalo dělat, hold se budu muset snížit k něčemu tak stereotypnímu, jako je lov. "A nedávno jsem byl na výpravě! Víš? Já umím taky sem tam chodit, sice chodím ven svátečně, ale chodím! A došel jsem až do samotné pouště na hlavním ostrově. Věříš že tam nějaký vlk založil smečku? Na poušti! V tom horku! Na písku!" Tlapka mi přistála na xichtě. "Takový hic a on tam bydlí," to všechno mi řekl můj nový kámoš Setekh! "A žije tam i suprácký vlk Setekh! Phoenix si to s ním chtěla hned rozdat, když jsem jí o něm vyprávěl!" Řekl jsem jako jeden žárlivý manžel. "Ale žije tam, ale ne ve smečce, vedle! Je to takový samotář! Ale skvěle umí lovit kozy!" Zasmál jsem se nad tou myšlenkou, jak to asi muselo vyznít.

Sjížděl jsem vlčici přede mnou pohledem. To podivné vlče už zmizelo, mohl jsem si oddychnout. Možná to nebyla vyšetřovatelka, která mi přišla nadat, že mám po světě s někým vlčata. Nebo je nejspíš nechce ani udělat, takže tím má práce v tom nejlepším hasla! Ta lasička, co měla u sebe se mi opravdu hodně líbila. Taková svačinka, kápla jedna slina, druhá... Bohužel jsme na tohle měli asi rozdílný pohled. Já co jsem mohl, to bych snědl, rozhodně bych nějakého příživníka v mé blízkosti teda nechtěl!
Netušil jsem, co se jí honí v hlavě, ani důvod proč nemluví. Proč normálně nepromluví, já mluvil na rozdíl od ní moc rád. Ale styděla se, určitě se musela stydět, jinak by aspoň pípla! Byl jsem taková samčí kapacita, že se jí třásly tlapky ze mě! Já to věděl... věděl jsem, že jsem dobrej. Zazubil jsem se nad tou myšlenkou a při tom mi to hladilo mé opravdu pidi ego.
Najednou jsem měl pocit jí přivítat v mé domovině. Proto jsem se hrdě postavil, lehce zatáhl pupek, ale tím jak byl velký jsem to moc dlouho neudržel a musel stejně vydechnout. Takže jsem byl tam, kde jsem byl. "Jmenuji se Freki! Zapomněl jsem se představit, ale vlčata s tebou dělat nebudu," ještě jednou jsem se musel ujistit, že to nemyslí vážně. A že ta iluze vlčete byl jen nějaký ztřeštěný nápad. "Tady jsou hranice Daénské smečky, patřím k nim už opravdu hodně dlouho! Jsem velice vážený člen, kterého nemůžou dlouho postrádat. Jsem zdejším ochráncem a kromě hranic se starám o pořádky ve spižírně! Víš co je to spižírna?" Musel jsem se zeptat, někdo to přece nevěděl! "Je to ta nejlepšejší práce snů! A ta úplně nejlepší smečka na světě! Ale je skvělá jen, když je naše Liss pryč! No a pak tady máme členku!" Vyhrkl jsem další příběh a při tom vypadal už zadýchaně, tolik slov! "Phoenix! Myslel jsem, že je to má kamarádka! Ale není! Je to zlá zmije kterou si celou dobu hřeji na prsách! Věřila bys tomu? Považoval jsem jí za kamarádku, ale jen mě využívala! Musel jsem s ní lovit... tahat maso, víš jak je to náročný? A já to s ní musel dělat a co mi udělá potom? Ukáže mi takovou krvavou nechuťárnu a já omdlím! Jak bys probudila takového vlka? Víš jak ona? Normálně mě kousla do koulí!" Stěžoval jsem si a sedl si při tom na zadek. "Už jí nemám rád!" Dodal jsem nakonec a ukončil tak jednu s tisíce historek, které jsem měl v rukávu.

Vlčice mi také zamávala na přivítanou, což mě potěšilo. Nebudou to takoví kakabusi, jako žijí jiní v tomto lese. Takže mi to možná, jen možná malinko zvedlo náladu. Stále jsem měl ale v hlavě tu nešťastnou situaci, do které mě Phoenix dostala. Polkl jsem, když jsem viděl že má dokonce cvičenou lasičku! Páni! Tak ona si nosí jídlo všude kam jde? To mě musí naučit! Rozzářili se mi očka a skápla mi lehce slina po tváři, měl jsem chuť na nějaký zákusek a tady se mi naskytl!
Zatím jsem se ale držel při zemi, přiblížil jsem se k vlčici, která vedle sebe najednou vyčarovala nějaké malé vlče. Čuměl jsem na to jako puk. Nejdříve jsem klouzal z malé na velkou a pak naopak. "Ehmm..." To že nemluvila mě vůbec neznepokojovalo. Občas někdo prostě nemluví, takže jsem to zatím neřešil a bral to jako hru. "Tak jako lichotí mi to, to ne že ne." Začal jsem se usmívat a kdyby to šlo, červenal bych se. "Ale takhle na potkání... při našem prvním setkání! A ty bys chtěla hned vlčata?" Vyhrkl jsem a při tom si dal tlapku na hruď. "J-já ještě na to připravený nejsem! Sotva se známe!" Ten detail, že jsem do teď netušil jak se vůbec dělají vlčata jsem vynechal. Spíše jsem se začal chichotat pod čumákem, že jsem byl taková zdejší kapacita! Chodí za mnou vlčice už úplně samy! Já už žádnou Phoenix nepotřebuji! Projelo mi hlavou, ženský se na mě totiž neustále lepili. Tvář vlčete, které se už rozpadlo jsem neznal, nezahlédl jsem ji. Tušil jsem, že je teď nějaká móda mít vlčata, protože v našem lese je má každý. Ale kdybych přišel za Liss a řekl, tak tohle je můj syn! A tadá! Ta by čuměla! Zazubil jsem se nad tou myšlenkou a začal si s tím technicky vzato pohrávat. Ale... ale jak se dělaj?

// Daén

Trmácel jsem se dál, mé velké tlapy se dotýkaly země víceméně ale pomalu. Mé tempo nebylo nijak extra závratné a obličej taky nenapovídal, že bych měl náladu na nějaké hašteření. Jo, většinou jsem měl, ale Phoenix mi tak zkazila náladu, že jsem vlčicím teď opravdu nevěřil! Byly ty poslední, s kým jsem se chtěl setkat!
Povzdychl jsem si, neustále jsem měl před obličejem ten výraz Phoenix, když mi svírala mou chloubu. Oklepal jsem se, abych na to zapomněl, ale šlo to horko těžko. Za chvíli jsem však došel do místa, kde byl pach nejsilnější. Frkl jsem nosem, až mi skoro vyletěl sopel a já to zachraňoval na poslední chvíli. Jindy bych tam možná hodil i nějaký prdík a svedl bych to na stromy, ale dneska jsem se držel být celkem i slušný!
Objevil jsem vlčici, možná dospělou, možná vlče... díky mé velikosti se mi to dost pletlo, všechno vypadalo jako hobiti a vlčata jako mravenci. Obří pupek se propletl mezi úzkými stromy, ovšem měl značné problémy, abych se nešprajcl. Ale když jsem zabral, naštěstí to udělalo jednoduche 'puk' a byl jsem venku. "Ahoj," zamával jsem tlapou ve vzduchu na uvítanou. "jsi tu kvůli návštěvě smečky, nebo mi chceš taky ukousnout koule?" Zeptal jsem se narovinu a zůstal stát nedaleko, autorita sama jsem byl, hehe... Liss ale asi návštěvy nepříjmá, když tu není... ale Liss tu není, teď jsem zákon JÁ!

To je ale drzost, myslel jsem, že je to moje kamarádka! Stála dokola jsem si přehrával tu situaci s Phoenix. Byl jsem z toho celý nesvůj. Nedokázal jsem pochopit, jak nemohla přijít na nějaký lepší, příjemnější způsob, jak někoho vzbudit z komatu, do kterého mě sama dostala. SAMA! S takovou škaredou tlapou bych teda nikam nechodil, zůstal bych schovaný ve spižírně. Projelo mi hlavou. Ale Phoenix ne, ta s ní tady bude trajdat a všem na potkání jí ukazovat. Div jí z toho nevystřelí ta kost někde dopředu.
Zavrtěl jsem hlavou a znova pokračoval na své cestě. Chtěl jsem obejít hranice, abych aspoň něco udělal, přece jenom jsem byl ochránce! Takovou funkci Phoenix nikdy mít nebude. Byl jsem prostě něco víc! Tak bych si toho měl vážit. Pro dnešek. Heh... zítra bude zase úplně jiný den. Dneska to ale výjimečně vypadalo na příjemnou noc, kterou strávím sám. Co se dá dělat. Mlsně jsem se olíznul, neboť na takový osamělý večer by to chtělo něco na zub.
Když jsem ale přemýšlel nad tím, jaké maso je asi nejlepší na světě, udeřil mi do nosu pach. Někdo byl těsně na hranicích. Pach, který jsem neznal. A to už jsem měl pachy vlků ze smečky celkem načichaný, tenhle k nim nepatřil. Důstojně jsem pozvedl hlavu a chvíli přemýšlel, jestli se nejít fakt raději schovat do úkrytu a dělat, že tady nejsem. Ale noc je dlouhá, to můžu i potom.

// hranice Daénu, les Alf

Zamračil jsem se na Phoenix. "Narodil jsem se s nimi a zůstanou tam dokud neumřu!" Netušil jsem, k čemu ten zvonek vlastně je, čas od času jsem si do něj čumákem ťukl. Tendence k tomu, abych zjistil jestli je mám čas od času taky mám. Ale byl to zkrátka jen zajetý rytmus, který jsem měl celý život. A nehodlal jsem s tím přestat. Ani jsem si nedokázal představit, jak by to asi vypadalo, kdybych se někdy probudil a neměl je. Do čeho bych si pak ťukal? Co bych si kontroloval? Neměl bych důvod proč žít!
Phoenix se odmítala omluvit za to, že mi je málem ufikla. "Fajn," prskl jsem a při tom se otočil a odešel. Jednoduše, třeba jí dojde co mi provedla!
Klusal jsem si cestičkou a ani netušil, kam chci technicky vzato jít. Jedno jsem ale věděl, že potřebuji trochu pohybu, rozhýbat se. Přijít na jiné myšlenky a hlavně zařadit se zpátky do své koleje. Do své ležérní koleje, vypadalo to totiž že Liss není v lese. Takže jsem měl poměrně klid na to, vymyslet si vlastní program. Co jen budu dělat? Mumlal jsem si v duchu trochu na truc. Teď když už jsem nebyl s Phoenix jsem měl otevřené možnosti! Ale jak je jen využít? Vem to čert. Jednoduše jsem měl v plánu obejít hranice, podívat se kde kdo je. Jestli je něco nového, nebo tu náhodou neukrýváme někde vetřelce. To by mi Liss dala, jakožto ochránci našeho kmene.

Když jsem konečně zjistil, že je vše jak má být, oddechl jsem si. Přesto to bylo těžké na to nemyslet, ta bolest byla tak specifická! Takovou jsem snad ještě ani nezažil. Dokázal bych si představit, jak mě vlci porcují navzájem, že mě dva tahají za předek a dva za zadek. Ale nic se nevyrovnalo právě téhle bolesti, co mi způsobila Phoenix. Nafoukl jsem znova obě tváře, Nixi na mě měla očividně špatný vliv, protože jsem tohle začal dělat až v její přítomnosti. "To tě nenapadlo nic jemnějšího? Víš co to je? To je poklad pro všechny samce! To nemůžeš jen tak kousnout!" Snažil jsem se jí to vysvětlit, uraženě. Ale nejspíš to nebude mít moc efekt, neboť já jsem byl zkrátka zahleděný do sebe. Teď bylo moje ego zraněné.
Zamračil jsem se zvedl tak svůj zadek. Z toho celého klábosení jsem se rozhodl, že už to zkrátka na chvíli stačí. "No za to ti teda děkovat nehodlám!" Frkl jsem a zvedl svou uraženou hlavu nahoru. "Budeš si muset najít jiného vlka, kterého budeš kousat do koulí a oni ti za to budou děkovat, já mezi ně ale nepatřím." Zachvěl jsem se a při tom přešlápl z jedné nohy na druhou. "A teď odcházím!" Řekl jsem uraženě, nakrčil čumák a díval se na Phoenix z patra. Aspoň to mi šlo, vzhledem k mé velikosti.
Naštěstí Phoenix s tou tlapkou asi daleko nedojde, jaká ŠKODA! Jen ať si tady zůstane, pche! Rozhodně toho nebudu litovat. "Máš poslední možnost se mi omluvit, než ti ukážu svůj ocas při odchodu!" Pohlédl jsem na hrdou vlčici.

Kdyby se vlci potili, teď bych byl splavený skrz na skrz, že by se dalo z mého kožíšku i ždímat. A že by toho byla kvanta! Dýchal jsem jako lokomotiva. Hrudník se zvedal a zase vracel zpátky do velkých rozměrů. Hlavu jsem zvedl a díval se na svou kamarádku, jak drží mé dvě cennosti, které jsem do dnes nevěděl k čemu jsou. Ale jako správný chlap to bylo opravdu citlivé místo! Nemohl jsem jí nechat, aby mě je takhle držela v šachu! Kdyby to dělala každá vlčice na potkání, to by ten svět ale vypadal!
Nixi mě začala vítat, jako by se snad nic nestalo. Vyjeveně jsem na ni hleděl stylem, to jako vážně? "Phoenix co to sakra bylo?" Vykulil jsem na ni oči a vyšpulil tlamu. "To už nedělej! Nikomu to nedělej!" Ječel jsem jako malá holka. Nebyl jsem ten typ, který by začal nadávat jak špaček. Jakmile mi je Nixi pustila, hned jsem se posadil a začal kontrolovat, jestli je mám obě dvě na svém místě. Ještě teď mě celkem dost brněly. "No bylo mi tam mnohem líp než tady," frfňal jsem. No vážně, v bezvědomí mi nikdo do mých kuliček nekousal. Rozhodně ne takhle na potkání. Vždyť stačila třeba i trocha vody! Tohle bylo ale už opravdu moc! Br... Chtěl jsem se toho pocitu nějak střepat. "Jak tě tohle napadlo?" Plácl jsem se tlapkou před obličej.

Odfukoval jsem si, jindy bych asi vypadal spokojeně. Spánek - bezvědomí, to už se přece jen tak moc neliší. Měl jsem před očima jen plno krve, zmrzačenou tlapku a z toho všeho jsem začal sní to jídle. Vem čert, že před malou chvílí jsem viděl jednu moc ošklivou věc. Jindy bych si z toho nelámal hlavu, ale dnes jsem byl už jiný vlk. Takový vlk, který z minulostí nemá vůbec nic společného. Jedna drobná slina mi skápla po koutku přímo na zem.
Netušil jsem, co se děje až do doby, než jsem ucítil obrovskou bolest z mé nejcitlivější části! Vykulil jsem okamžitě oči, otevřel tlamu a navazovalo klasické. "Ááááá!" Vyštěkl jsem bolestí, to že se mi Phoenix zakousla do mých kuliček to bylo opravdu něco. "Phoenix to nemůžeš!" Řekl jsem a při tom mi začali stékat slzy po tvářích, tak moc to bolelo.
Nemohl jsem se ani hnout, kdybych se hnul, možná by to bolelo ještě víc, přece jenom Nixi měla opravdu tvrdý zub. "To je citlivá choulostivá věc!" Vyhrkl jsem a kňučel u toho jako malý kluk. Bezvědomí bylo pryč, možná jsem čekal lehce milejší přivítání do světa zase zpátky živých. "Pusť moje koule!" Žadonil jsem jako malá holka dál, tohle přece nebylo normální! Takhle se vlčice k vlkům nechovají! Byl jsem tady za otloukánka.

Phoenix se Liss zastávala, div nebyla stejná jako ona! "Já mám radši věci narovinu," zamumlal jsem si pod nosem a při tom se podezíravě díval za to, co vidím. Zastříhal jsem ušima a trochu si poposedl. Pořád jsem nemohl najít vhodnou pozici, abych měl dostatečné pohodlí. Ach, to bylo mé věčné trápení. Mít takové sexy tělo není jen tak! Nechápal jsem, proč ve světě nemohou být vlci fér, vždyť je to mnohem lepší se všemi jednat narovinu a nedělat kolem toho ty tanečky. Ale tady to měli vlci jinak. A já na to přicházel až teď! Tak pozdě!
Zavrtěl jsem hlavou a moc si toho nepamatoval, jakmile se má hlava dotkla země. Zavřel jsem oči a byl zkrátka v tranzu. Nikdy jsem snad horší zranění neviděl! Před očima jsem měl stále tu hromadu krve, která tekla všemi různými směry. Řekl Nixi někdo že lišky jsou přenašeči různých nemocí? Co když něco chytla? Pane bože, co když jí ta noha upadne? Bude vypadat jako nějaký vadný kus! Hulákal na mě můj hlas, který se ne a ne nechtěl vzpamatovat. Nic jsem neslyšel, ani nevnímal. V hlavě se mi toho točilo tolik, že kdybych měl otevřené oči, panenky by lítaly nahoru a dolů. Oddychoval jsem dost ztěžka, což bylo možná u mě i normální. Nechal jsem ale Phoenix trochu potrápit s tím, co se mnou má teď dělat - snad neodejde!

Opět jsem nafoukl obě své tváře a při tom se díval na Phoenix. Vůbec si toho neváží! Celou cestu co jsem cestoval jsem na ni myslel a ona? Pfff... dá přednost nějaké vychrtlině v poušti. Pche! Nadával jsem v duchu, jak jen to nejvíce šlo. Kdyby to bylo možné, mé myšlenky by teď řvaly na poplach. "To víš že nedám!" Řekl jsem a při tom si poposedl kousek dál. Přece nebudu sedět hned vedle někoho takového? Udělal jsem krok bokem a znova se posadil. Začal jsem se chvíli dívat na oblohu, abych zapomněl na tuhle fádní scénu! Obloha se zatemnila, noc padla.
Téma Lissandra byla hrozné samo o sobě. Nechtěl jsem svou alfu vidět, zdatně jsem se jí už několik dní vyhýbal! A docela obstojně! A mluvit o ní... při mém štěstí za mnou někde vybafne s tím, že mám jít něco dělat. "Víš proč?" Nadhodil jsem a při tom se podíval na svou nejlepší kamarádku. "Lissandra mě přechytračí! Stačí pár slov a přijdu si jak nějaký blbec a dojde mi to až o pár dní později!" Řekl jsem trochu smutně. To že jsem byl pomalejší nejspíš naše alfa nebrala moc v potaz. Nebo si jen libovala v tom dělat z ostatních hlupáky a já měl bohužel tu korunu. "Stejně mě dostane vždy tam kam chce a navíc si z toho ještě odnesu nějakou práci. Takže se jí budu vyhýbat dál. A raději roznášet drby." Zazubil jsem se a škodolibě si při tom chichotal pod nosem.
Vyzvídal jsem po Nixi jak to že teď nemůže na lov. Pak mi ukázala svou tlapku a mě doslova puklo srdce. Div jsem tady nehodil šavli jak to bylo škaredé. "To vypadá hrozně!" Vyprskl jsem... nic inteligentnějšího jsem v tuhle chvíli nenašel. Tohle se vlčici asi neříká. "No vážně Phoenix, viděla jsi to? Měla by sis to vyléčit!" Ach bože Freki... Freki lékárník číslo jedna. Stále jsem měl před očima tu krev, i když jí Phoenix schovala za sebe. Najednou mi oči narazily skoro do sebe a já jednoduše omdlel.