Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Válel jsem se na zemi, ten pád byl tak krutý! Ještě k tomu ty skály, hornatá půda, byl to tvrdý pád a mě to hodně poznamenalo. Nehledě na to, že jsem ztratil příležitost zakousnout se do naší kozy. No, utekla, co se dalo dělat. S vyplazeným jazykem jsem se snažil vyškrábat zpátky na nohy. Trochu se mi motala hlava, neboť jsem se do ní jen lehce ťuknul. Pátral jsem očima po svém příteli, který byl už zase v pohybu. Koza běžela přímo proti němu a já si tak mohl užít pohled, jak ladně jí skolil.
Nadšeně jsem začal vrtět ocasem. Své tučné tělo jsem nasměroval směrem k Setovi a poměrně šouravým hlučným krokem jsem se vydal za ním. "Krásná práce! Opravdu krásná práce!" Posadil jsem se na zadek, když jsem k němu došel. Váhu jsem předal na zadní nohy a ty přední vystrčil nahoru, abych mu cirkusácky zatleskal. To bylo bravůrní! Od skal jsem byl špinavý, kdo by čekal že se bude v horách takhle prášit! Můj kožich potřeboval péči, až vyrazím domů.
Setekh se již pustil do jídla a já se nemohl dočkat, až taky přidám tlapku k dílu. Ale nechal jsem nejdříve jíst mého přítele, jen jsem si žďobl... celou zadní nohu. A věřil jsem, že u toho určitě neskončím, nebyl jsem totiž zvyklí nechávat zbytky.
"Tak jaké z toho máš pocity? Dobrý ne? Za mě skvělý výkon!" Chytl jsem se tlapkou za srdce, abych cítil jak zběsile tluče. Takového pohybu jsem už dlouho neměl.

Vypadalo to, že můj přítel vše pochopil. Na tváři mi hrál úsměv, vše hrálo jak mělo, mohl jsem být spokojený. Vymyslel jsem geniální plán, byl tak geniální, že v něm nebyla žádná mezera. Setekh prostě bude tu kozu hnát tak dlouho, dokud nepadne a pak přijdu na řadu já a začnu jíst. Nebylo to perfektní? Hmm.. možná.
Věřil jsem v Setekhovu originalitu a těšil jsem se, jaký signál vymyslí. Našel jsem si také velmi vhodné místo na číhání! Neboť celý terén byl víceméně hornatý, sem tam nějaký ten keř, kámen či skála. Já si našel keř, ale moc jsem si věřil. Keř byl suchý a hubený, nejspíš pěkně dlouho nedostal vodu. Ale mě to přišlo jako geniální řešení! Proto jsem se za něj schoval, ten detail, že měl jen pár haluzek, které sotva dosahovaly výšky aspoň mých prsou byl... detail. Byl jsem asi tak nenápadný, jako kdybych se schoval za klacek a za ním byla obří koule chlupů. No prostě úkryt jak se patří! Měl jsem aspoň super výhled.
Setekh na mě kývl. Co dělá? Má něco v uchu? Možná mu tam vletěla moucha! Přemýšlel jsem nad významem jeho kývnutím a úplně vynechal ten fakt, že TO byl ten signál. Dal se do práce, já nebyl připravený a tak jsem začal panikařit. Rozběhl jsem se vpravo od keře, ale na poslední chvíli jsem toho nechal a přišel na to, že z levé strany to bude lepší. Ve výsledku to bylo stejné, ovšem... Začalo to tady mečet ze všech stran, koza zem, koza tam, byla to samá koza! "Kozičky kozičky jdu si pro vás!" Smál jsem se na celé kolo, běžel jsem, no fakt.. rozpumpoval jsem své špeky, nastartoval starý chromý motor a už jsem si to valil. Jazyk mi plandal po straně v té rychlosti, byl jsem zatraceně rychlej. Tak rychlej, že mezi tím co jsem se vůbec rozbíhal tak většina koz už byla pryč. Ale ta chromá tady stále byla. Využil jsem toho, jak blízko byla a skočil jsem na ni. Pod mou vahou se koze doslova podlomily kolena. Já vím, že po mě letí kde co, ale že i kozy? Převalil jsem se přes ní, ale ona se velmi rychle vzpamatovala a tentokrát běžela naproti Setekhovi za ostatními. "Johooo, možná jsem jí měl kousnout!" Přemýšlel jsem nahlas mezi tím, co jsem se škrábal ze země.

Set moc nemluvil, ale já věřil, že ho určitě ještě pořádně rozmluvím. Však to jsem měl také v plánu, udělat z něj kecala jak se patří. Nemusel jsem tady mumlat něco stále jenom já. Navíc to co jsem vypustil z tlamy já nemělo hlavu ani patu. Já byl ale sám se sebou spokojený a tak jsem to dával i jasně najevo. Úsměv, pohodové tempo a navíc? Brzy se také najím! Kdo by v tuhle chvíli neměl větší radost?
Set se snažil něco najít, ale kozy tady hrály hlavní roli. Je jich tady spoustu! S radostí bych dokázal vykřičet - kozičky jdu si pro Vás! Ale kdybych to zařval, nikdo by tady nezůstal a to včetně Seta i koz. "Jistě že nezklameš, určitě si výborný lovec!" Pochválil jsem ho a při tom svou mohutnou tlapou ho poplácal po rameni. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu, vlastně jsem plán vůbec neměl. Ehm... Polkl jsem nasucho. Naposledy jsem lovil s Phoenix a neměl jsem na to dobré vzpomínky. Musel jsem běhat celkem fest. Když jsem si ale prohlížel Setekh'oeho, věděl jsem, co řeknu. "Naženeš ho? A... já se postarám o zbytek!" Viděl jsem to, jako by to snad byl nějaký suprácký film. Já se postavím na nějakou vyvýšeninu, ze které spadnu a ulovím i pět koz naráz. Jo, byl jsem převlečený vlčí James Bond. Nemožné. Ale aspoň jednu bychom takhle uštvat mohly.
Zhluboka jsem se nadechl a začal pomalu kráčet vpřed. Nejspíš se také pár cvalovým skokům nevyhnu, ale držel jsem stále hlavu vzhůru. Do poslední chvíle jí tam budu držet. Šel jsem z druhé strany, tak abych se mohl přiblížit na dobré lovné pole. "Až budeš připravenej, udělej... udělej nějaký signál!" Řekl jsem ještě na poslední chvíli, než jsem svůj zadek rozhoupal k pohybu. Byl jsem zvědavý, jak moc Set bude originální a co vymyslí za signál. Určitě budu potřebovat takový signál, jaký poznám že je to signál. Mrknutí neuvidím, ale když změní hlas a zkusí třeba... třeba nějaký opičí výkřiky, to bych poznat mohl.

Jméno - Freki
Počet příspěvků - 4
Postavení - kappa
Povýšení - x
Funkce - Ochranář
Aktivita a shrnutí - Freki stále se Setem, kluci se rozhodli jít na lov.
Questy - x

// Kvetoucí louka

Šel jsem cestou stále dál a dál. Zamrkal jsem, rozhlížel se. Louka, louka.. nic z toho. Můj nově nalezený přítel Setekh'oe mlčel. Jeho pár slov, které řekl mě nijak neoslovili. Když jsem něco navrhl, dělal že to neslyší. Trápilo mě to. Přece nemohu nechat svého přítele takhle trpět! A tak jsem bádal v paměti a přemýšlel nad tím, jak toho vlka rozveselit. Možná se rozptýlí lovem, jen jsem musel najít nějakou tu stopu. Strčil jsem čumák k zemi a začenichal. Jindy bych cítil jídlo na míle daleko, ale dnes mi nos nějak nefungoval. Kromě toho bylo nesnesitelné horko. "Tak jo!" Řekl jsem zničeho nic. Pořádně jsem se napřímil a své očko hodil po něm. "Máš něco?" Zeptal jsem se.
Stroze jsem přejížděl pohledem sem a tam. Vypadalo to, že tady žádná zvěř ani není. V tom jsem uslyšel zamečení. Znělo to snad jako koza? To je horský tvor, zvedni hlavu valibuku. Projelo mi hlavou, odlepil jsem nos od země, abych se mohl podívat výš. "Našli jsme je! Dívej, Sete! To jsou kozy jako dva grepy!" Zasmál jsem se a vrtěl při tom ocasem. Měl jsem z toho radost jako blázen. "Tý brďo, tamten kozel má stejný výraz, jako teď ty! Takový kyselý." Poznamenal jsem škaredou poznámku. Ale potřeboval jsem ho nějak nakopnout. A možná mi nedocházelo, že to tak škaredé je.
Protáhl jsem tlapky, tady to vypadá na pořádný výstup. Lov nebude snadný, vzhledem k tomu že se chystáme lovit na srázu hory. "Připraven, příteli?" Mrkl jsem na něj, nechtěl jsem na nic čekat. "Umíš lovit dobře?" Možná trochu zásadní otázka, Freki měl zkušenosti... já byl jen líný.

// Palmová pláž, přes Poušť

Tohle téma mi bylo cizí. Sesekh mi nejdříve tvrdil, že ten nejlepší pocit je, když sním nějakou vlčici. Ale mě se tomu přece nechtělo věřit. Naivně jsem na něj koukal, když se mi to snažil vysvětlit ještě jednou. Nakonec jsem se dozvěděl, že to přece nebylo takhle. Ani Setekh vlčice doopravdy nejí, nejspíš jsem to jen špatně pochopil. A to bylo dobře, nemusel jsem se teď zajímat o to, že Setekh by mohl jíst vlčice. Setekh'oe nejí vlčice! Musel jsem si to ještě několikrát zopakovat, abych si to dostatečně zapamatoval. Podrážděnosti, která se linula z jeho slov jsem nevěnoval pozornost. Místo toho jsem se raději usmál. "Chápu!" Vyhrkl jsem, když dokončil svůj monolog. "Setekh nejí vlčice! Jsou to jiné pocity, ze kterých pak vzejdou vlčata!" Netušil jsem, jaké jsou to pocity. Stále mi to bylo tak neskutečně cizí téma.
Šel jsem stále dál a žvatlal o všem, co mě zrovna napadlo. Setekh neměl sever rád, proto neznal zvíře, které jsem popisoval. Mohlo mi to docvaknout, vzhledem k tomu, že jsem na něj narazil na Poušti. No, jejda. "Horská koza! A máš rád horskou kozu?" Zeptal jsem se a naklonil k němu hlavu. Nehledě na to, že jsme došli na louku, ze které doslova řvalo, že je tu vlků jak po sklizních. "Nejsi nějaký nervózní?" Naklonil jsem hlavu na stranu a šťouchl do něj čumákem. Nikdy jsem nechápal, z čeho můžou být vlci nervózní a nevrlí. Setekh takhle vypadal, bylo to tím, že jsem ho vytáhl ze zahrabané pouště? Měl by být rád! Jinak je dost možné, že by tam i umřel. "Já jsem tady byl jen párkrát, myšlenky na cestování jsem trochu utnul, to víš, rád ležím." Protáhl jsem se a nikam dál se mi už nechtělo. Měl jsem tak neuvěřitelně unavené nohy! Ale nechtěl jsem to nechat jen tak, když už jsem byl tak daleko. Zhluboka jsem se nadechl a popadl veškerou svou hrdost, abych mohl pokračovat v cestě dál. Uviděl jsem siluetu hor, tam by ta horská koza mohla být! "Tak jdeme!" Zazubil jsem se a začal mířit k horám.

// Hraniční pohoří

Jídlo, jídlo a jídlo. Nic jiného jsem v makovici bohužel neměl. Jo, jídlo a možná někde pod tou vrstvou tuku byla ještě Phoenix. Pocity ve mě se ale mísily, netušil jsem, co k ní cítím. Když jí totiž vidím, mám radost, ale s radostí je spojena práce, protože Nixi chce stále něco dělat. Běhat, skákat, lovit, válení jí nebaví. V tom jsou naše koníčky lehce jiné. Tudíž... to bylo prostě složité. "Cítit... touhu.... k vlčici? Počkej... já vlčice jíst nechci." Zamračil jsem se a jen se nechutně podíval na svého přítele. "Ty by si dokázal někoho sníst?" Vykulil jsem oči a myslel to teď naprosto, ale zcela vážně. Naivita v mém srdci lehce klesla, nikdy bych neřekl, že můj přítel bude chtít jíst sexy vlčice. "Když sníš nějakou sexy vlčici, tak ty už tak sexy nebudeš." Zastříhal jsem ušima a musel se nad tím zamyslet. Když někoho sníš, nezískáš tím jeho vlastnosti, ani křivky. Spíš to bude... dost divný. Nene, já vlky nejím. Ani vlčice. Mlaskl jsem naprosto vážně.
Poslouchal jsem slovům svého přítele. Ten se mi snažil vysvětlit svůj koloběh života. "Já se nerad peru, většinou jde všechno vyřešit i klidně, ale když na to přijde... tak jo já bych za tebe klidně bojoval!" Zazubil jsem se. "Už teď tě považuju za bráchu!" Zavrtěl jsem ocasem, já měl prostě rád úplně každého. Ať byl jaký byl. I kdyby mě mlátil, urval mi obě uši a ocas, tak by to byl stejně kámoš.
Dali jsme se do pohybu, až mi z toho sezení tady vyhládlo. Nadšeně jsem se olízl a zařadil se vedle svého přítele. Ten sice nevypadal, že by byl nějaký nadšený z toho, že jdeme na lov. Já bych asi jindy taky nebyl odvázaný z toho, že budu muset běhat. Ale ten pocit, ta výhra že se bude jíst, kdo by o to nestál? "Jaké maso máš nejradši?" Prohodil jsem jen tak mezi řečí. "Já mám hrozně rád losa, je to takový velký zvíře co žije většinou někde na severu. Má obří rohy, parohy... nevím, takový ty dvě tyčky co trčí z hlavy! A má strášně dlouhý nohy!" Vyhrkl jsem nadšeně, když už jsem se kolíbal směrem k našemu nově nalezenému lovišti.

// přes Poušť Kvetoucí louka

Jedna záhada vyřešena, ovšem s tou první se pojilo i spoustu dalších. Proto jsem naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se do slov mého nového velmi dobrého přítele. Ten se mě zeptal, zda-li jsem někdy v blízkosti vlčice neměl nějakou divnou touhu. Donutilo mě se zamyslet. Přitáhl jsem si přední tlapu k tlamě, o kterou jsem lehce ťukal. "Hmm... asi ne, ale mám strašnou touhu a neuvěřitelný pocit, když jím. To bych ti panečku mohl vyprávět, co se s mým tělem děje, když jím. To je tak božský pocit!" Zazubil jsem se, ach nebožák Freki neměl tušení, v jakém světě vlastně žije. Měl ho totiž úplně, ale úplně jednoduchý. V mém světě jsem žil jen já s jídlem. Nepotřeboval jsem nic jiného, žádné touhy... Naklonil jsem se na Setekh'oeho. Musel na něj mrknout a několikrát pozvedl své 'obočí'. "Ale ten pocit má snad každý, když se dobře, nají, nebo ne?" Musel mít, já bych o tom přesvědčen.
Zavrtěl jsem hlavou. "Copak bys chtěl být navždy sám, drahý Setekh'oe? Podívej se na sebe, vždyť je tě škoda!" Zamračil jsem se. "Můžeš svou existencí i někomu pomoci, třeba... třeba ve smečce, nebo nějaké osamělé vlčici, která nebude umět lovit!" Vyhrkl jsem první ptákovinu, co mě napadla. Ovšem já bych teda osobně s vlčicí co neumí lovit nebyl ani minutu. Phoenix byla jiná, ta mě k lovu přinutila - i mě! Vlka, který se tak rád válí a lenoší. Ale Phoenix bych snesl modré z nebe.
Moc se mi nelíbilo, že Setekh žil takhle, byl to život osamělého vlka. A navíc on, takovej fešák, pche Liss by po něm skočila jedna báseň. Liss bude určitě rajda, ta by do něj šla. Zazubil jsem se při té myšlence. Ale i kdyby se nerozhodl do Daénu, je tu přece i spousta jiných smeček, pro které by se mohl rozhodnout. A já ho mile rád z těchhle pouští vyvedu. "Šup, zvedej zadek, ty mluvíš takhle blbě z hladu! Musíme se po něčem mrknout! A žádný výmluvy!" Zavelel jsem, jako ten největší šampión a odlepil ten tučnej zadek od země. Teď byl ještě těžší, neboť se mi na něj nalepil písek, který se mnou asi pár dnů cestovat bude.

Jméno - Freki
Počet příspěvků - 4
Postavení - kappa
Povýšení - x
Funkce - Ochranář
Aktivita a shrnutí - Freki se vydal na vejlet na druhý ostrov, kde potkal Setekh'oeo, který ho zasvěcuje o existenci Namareyské smečky a pomohl mu odhalit záhadu Lissiných vlčat. Aneb, vlčata musí být Liss a nejsou nalezenci! Informace století, Freki se pídí po tom, jak se dělají vlčata... :D
Questy - x

Lov - Kdykoliv, kromě konce srpna.

Jelikož už jsem se tady nějaký ten pátek zdržoval, měl jsem malý ale nenápadný přehled, co se magií týkalo. Proto jsem se teď cítil jako velký šéf. Zazubil jsem se a při tom se díval na Setekha, který nevypadal, že by byl z naší konverzace kdo ví jak odvázaný. Magiím moc nerozuměl. "Ani tam, odkud pocházím já magie nebyly, až tady." Zamyslel jsem se nad tím. Možná, kdybych měl magii už tehdy, mohl jsem se vyhnout mnoha nepříjemnostem, které se mi v životě udály. Ale díky nim jsem byl tady a také takový, jaký jsem teď. Kdyby se to nestalo, kdo ví jaký bych byl, kdyby to bylo mé staré já, to bych byl nerad. Spoustu jizev můj kožich ukrýval, z bojů a bitev. Naštěstí tyhle temné a zlé časy jsou dávno pryč a je tu Freki! Strejda Freki! Nejlepší Freki na světě. Kdybych byl vlčice, tak bych si vzal sám sebe. Copak to šlo?
Když jsem Setekhovi vysvětloval situaci v Daénu, byl z toho lehce divný. Teda, já jsem z toho byl mnohem divnější, cítil jsem se teď na vážkách. Setekh totiž tvrdil, že ty vlčata budou její potomci. Okamžitě jsem nahodil překvapený výraz, otevřel jsem tlamu a vyšlo jednoduché a dlouhé "Óóó!" Dal jsem si tlapu před tlamu. "Tak to je hustý! A a a a... a je možný že jsou třeba moje? Já jako trávil jsem s ní čas, byl jsem na lovu, jo? A a a... a jako jak... Jak se udělají vlčata?" Vykulil jsem oči - vážně jsem to řekl? Bylo fakt, že už Phoenix mi říkala, že moje vlčata to nebudou. Ale nikdy jsem nepřišel na to, jak vznikají. Dospělý vlk, který v tomhle byl tak trochu blbec. Jojo, to jsem byl celý já. "A víš co? Je to vlastně jedno! Je mi to fuk! Raději to nebudu vědět, la la la la'!" Zpíval jsem.
Podle všeho se od pouště můj přítel vzdalovat nechtěl. Přikývl jsem, možná to považoval za domov. Na lov se prozatím také necítil, možná později. Ovšem ničí soused být nechtěl, ale hned vedle je smečka! Detektiv Freki přichází na scénu! "Ale tak... v tom případě jsi soused té pouštní smečky, nebo ne?" Naklonil jsem hlavu na stranu. "Tý brďo, nikdy jsem neslyšel o smečce v poušti, to musí být dobří blázni!" Stejně jako Setekh'oe, ten taky žil převážně tady, na pískovišti. "Takže to žiješ sám a jsi závislý na takových návštěvách, jako jsem já?" Zastříhal jsem nadšeně ušima, teď budeme nejlepší kamarádi! Něco mi říkalo, že to bude super prďácký!

Naklonil jsem hlavu na stranu, pak na druhou. Na něco jsem v tomhle světě už přišel a to ten fakt, že vlci tu mají různé barvy očí. A ty se většinou stávají osadníkem v magickém náčrtníku. Už jsem byl svědkem několika takových událostí. Já jsem třeba dokázal ohřát vzduch, nebo čas od času mi dokázal zmrznout zadek. Panečku to byla schopnost hodná králů. Mít takový zmrzlý zadek by chtěl určitě každý. Občas to přišlo vhod, třeba v tuhle chvíli, ale jak na potvoru se mému zadku nechtěl vyrábět led. Setekh prozatím nedokázal pochopit, co jsem myslel tím ohněm. Rozhodl jsem se mu to trochu osvěžit. "Máš rudé oči odjakživa?" Vyzvídal jsem, možná jsem právě teď rozluštil další záhadu! "Už jsem tady nějaké vlky potkal a každý z nich měl jiný odstín očí a většina pasovala k nějakému živlu! Phoenix má třeba jedno oko rudé a druhé černé, ale! ALE umí ovládat magii ohně, dokáže na tlapce zapálit oheň jen pohledem. To je prďárna!" Zazubil jsem se, Setekh to určitě umět bude taky. Možná bude umět i něco mnohem lepšího! Doufal jsem, že uvidím nějakou ukázku, i přes to že vlk o magii možná ani nezakopl. Chtěl jsem, aby mi ukázal ukázku ohledně jeho magie, ale vlk se nechytal. Doufal jsem, že jsem mu to dostatečně vysvětlil, ale to bych nebyl já, kdybych něco nedodal. "Když se zapálíš, spálíš si srst nebo ne?" Naklonil jsem hlavu na stranu, nahatýho vlka jsem ještě neviděl, takže asi ne. Ani Phoenix srst neslezla na místě, kde oheň vzplál.
Vlk byl myšlenkami úplně na jiné úrovni než já. Ale já bedlivě poslouchal, vypadalo to, že mi nějakým podnětem chce něco říct, ale mě stále nedocházelo co vlastně. "Eh... to nevím, kolem Liss se stále někdo motá." Technicky vzato jsem jí tehdy osočil, že je vyrobila právě s Phoenix, ale to asi není fyzicky možné. Neboť v té době kdy se tu objevili byla u toho i Nixi. Hmmm... Nebo to byl někdo jiný? Nedocházelo mi to, ale už to bylo dávno, tudíž jsem to plně i zapomněl. "Počkej! Ty myslíš, že to nejsou sirotci? No jo... co když to jsou špióni!" Dal jsem si na posledním slůvku záležet, jako by to bylo divadelní dílo století.
Tam, kde vlk žil to znělo zajímavě. Byla to taková smečka, ale smečka to nebyla. Potkával vlky, ale žil si svým životem, byl svým pánem. "Tak to pak jooo... takže bys nechtěl nikam patřit, ale chtěl bys být takový.... dobrý soused Setekh'oe jo? Tak doufám, že budeš bydlet blízko, abych tě mohl navštěvovat!" Zazubil jsem se. I když tenhle vlk se toulal spíše na velkém ostrově a Daén byl dosti daleko. "Já bych mohl jíst pořád a nemusí mi to ani nikdo říkat!" Rozchechtal jsem se. "Což mi připomíná... nedáme si nějakou sváču? Určitě tu něco žije, na týhle poušti, kromě tamtěch kokosáků, co myslíš?" Nabídl jsem nabídku na lov, ač se mi v takovém hicu běhat moc nechtělo. Ale hlad byl mnohem větší, hlad nebo chuť?

Vlk přede mnou byl vskutku zvláštní. Povyprávěl mi o tom, že poušť je jediné místo, kde se nemusí rozčilovat. Což jsem... nepochopil. Naklonil jsem proto hlavu na stranu a vyplázl tak trochu jazyk. Horko. "Aha, takže jsi tady, aby jsi se v lese nemusel rozčilovat? Hmm..." Zamyslel jsem se, když jsem nad tím tak nějak uvažoval, možná to trochu smysl dávalo. "Asi tomu rozumím!" Vyhrkl jsem a při tom zvedl jednu tlapu do výšky a hrábl do prázdna. "V lese je spousta much, nebo kopce, díry, spadneš bum au a už se rozčílíš! To mě taky naštve." Zazubil jsem se. Ale já se ve skutečnosti naštvat ani neuměl. Byl jsem zkrátka prostě dobrák od kosti. "Když se naštveš... vzplaneš? Nebo se začnou dít divný věci? Nebo ti spadne srst a budeš nahatý, celý růžový?" Ta představa byla opravdu... zajímavá. Ale já se tvářil naprosto vážně, po úsměvu ani památky, tohle bylo zvláštní. "Ukážeš mi to?" To byla nabídka k tomu opustit tuhle poušť a jít se mrknout třeba do lesa, hor, k jezeru či do sněžných plání. Všechno tady na těchhle ostrovech bylo, stačilo si jen vybrat. Otázka byla ovšem... co ho tam venku tak štvalo a proč se raději zdržoval v poušti?
Vyprávěl jsem také o své smečce, o Daénu. "Mám! Je tam spousta vlků a já mám vlky moc rád! A víš co? Naše alfa - Liss teď prodělala trochu... složité období, v na jaře tak krásně nabrala! Byla to taková baculka a pak puf!" Vymrštil jsem tlamy do vzduchu. "Byla zase hubená, ale víš co? Takový změny... to bych nechtěl. Nehledě na to, že v té době našla někde pohozené i vlčata. Takže naše smečka má vlastě sirotky! To je hustý co?" Ne, opravdu jsem do dneška nepřišel na to, jak se dělají vlčata a jak vlastně vznikají. Jediné, čeho jsem si všiml, že Liss byla jednu dobu zatracená kulatá kost! Ale jistě - ve vší počestnosti. "Ty jsi někdy žil ve smečce, Setekh'oe?" Zeptal jsem se, to jeho jméno se mi tak strašně líbilo. Hlavně ten konec, jak to klouže po jazyku - oeee.

Zvědavost mi nedala, přihlouplý úsměv mi rozhodně nechyběl. Každopádně když se tady Setekhovi nelíbilo, okamžitě jsem tlamu zavřel a ještě si stačil mezi zuby skřípnout jazyk. Spokojenost zmizela a nahradila ho spíše bolest z kousnutí do jazyka. "Takže poušť není tvá oblíbená? Máš oblíbené místo? Jsou tam stromy? Tráva? Skála, či hlína?" Snažil jsem se to představit a při tom jsem přední část těla přilepil k zemi a zadek nechal nahoře. Hravě jsem vrtěl ocasem sem a tam a při tom si představoval další a další možnosti. "Je to údolí? Je tam řeka? Je tam voda? Je tam potok? Jaký je rozdíl mezi potokem a řekou? Nevíš?" Zazubil jsem se a úplně zapomněl na otázku, kterou jsem kladl před několika sekundami, co se dá dělat, někdy si na to zase vzpomenu, až to nebudu potřebovat.
Zhluboka jsem se nadechl a poslouchal zajímavosti ohledně pouště. Setekh to tady viděl, proto se tak dobře orientoval. Rozhlédl jsem se a snažil se vidět to vyvýšené místo. Ale všechno se mi třepalo z toho horka. Moc daleko jsem neviděl. A tak jsem to raději nechal být. Místo toho Setekh'oe zmínil smečku. Teda zastavil se u mých slov o smečce. "Smečku? Jakou... myslíš?" Zazubil jsem se, ale hned mi to docvaklo. Právě teď jsem měl totiž nad hlavou žárovku, která se rozsvítila. "Jo Daénskou!" Vyhrkl jsem nadšeně a při tom se zase posadil. "Daén je super, je na druhém ostrově, tam se dostaneš přes most! Je to teda menší ostrov, ale stále je to ostrov. Vede to tam... rázná, trochu workoholická vlčice jménem Lissandra, moje kámoška." Řekl jsem a pokrčil při tom ramenem, jako bysme byli kdo ví jací kámoši. S Liss jsme byli spíše kamarádky, nikdy mě nebrala jako samce. "To ti musím povědět! Daén má i hustou historii, zažilo totiž válku s Chaosem, což je další smečka - to jsou takoví vrrr špatní zlí vlci, kteří jsou tady všude. Nemají území, víš a tak na ně můžeš narazit kdekoliv, ale jsou to prostě... emo vlci." Zazubil jsem se. "A jednou vtrhli i do Daénu, to tam ještě vládla stará alfa, ale furt je ve smečce, jen to není alfa. Je taková fialová a má bezva hůčku na hlavě!" Zazubil jsem se zase... vyprávěl jsem, mluvil jsem a mluvil s informacemi, na které se Setekh'oe ani vlastně neptal. Ale já prostě rád mluvil. "Daén je v lese, schovaný za horami, patří mu část lesa, ale i tak je to super. Máme bezva sousedy! Mají ve stejném lese úkryt, ale nejsou členy, víš?" Tím bezva sousedy jsem měl namysli Nycteu a Dala, sice na mě celou dobu vrčeli a nechtěli se mnou ani mluvit, ale určitě jsou prďácký a kdybych je potkal zas, tak si se mnou budou i hrát!
Setekh měl také otázku, ohledně mého narození. Zavzpomínal jsem, má minulost byla kupodivu trochu temná - což se k mé povaze vůbec nevázalo. Ale díky tomu jsem teď takový, jaký jsem. "Noo... jednou jsem spadl z vodopádu, dlouho padal a... a pak jsem tady, takže ne, nenarodil. Ale nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, proč tu jsem. Třeba kdybych skočil do vody, vezme mě zase jinam!" i když do vody bych nerad skákal, je tady ta škaredá a smradlavá slaná voda. Pěkně blbě se dostává z kožíšku.

// Poušť

Byl jsem tak neuvěřitelně rád, že jsem narazil na tohoto vlka! Ten mě z téhle prokleté země vyvede jedním vrzem. Moc se mi líbil, očividně jako každý, koho jsem potkal. Jenomže na tomhle světě žili i vlci, kteří bohužel mou mentální stránku moc nechápali. Zkrátka jsem byl opravdu velký vlk, jehož mozek se zastavil někde v ranném věku. Byl jsem hodně, ale hodně jednoduchý a neuměl si to pořádně připustit. Proč taky? Mě to přišlo přece zcela normální. Brodil jsem se pískem a rozhlížel se, snažil jsem se zapamatovat, kudy jsem šel, abych se příště ztratil. Ale s dalším krokem jsem pokaždé hned zapomněl, kudy jsem prošel. Bylo to tak všechno stejně nudně oranžové, že pamatovat si to nebudu asi nikdy.
Na mé otázky vlk poctivě odpovídal. Pokaždé jsem se na něj podíval a usmál se. "Aha, a a a ... a líbí se ti tu?" Zeptal jsem se, kdo ví co ho na téhle poušti drželo. Ale možná na poušti nežil, jen procházel stejně jako já. Ale jeho postava napovídala už o tom, že bude mít asi teplo moc rád. Pak mě ale vlk zarazil. Na chvíli jsem se zastavil a ještě jednou rozhlédl. Konečně jsem si dal dvě a dvě dohromady. Zvedl jsem tlapku a písek mi z ní spadl na zem. Zafoukal vítr a z jednoho kopce se staly dva. "To je hodně zrádné, to máš pravdu. Podle čeho se teda mám orientovat? Nemám sice v plánu stát se plážovým guru, ale kdybych se tu náhodou ještě ocitl?" Zeptal jsem se ho, byl mnohem víc zkušenější než jsem byl já sám! "Tak či tak se strašně moc těším do lesa! Ale moje smečka je daleko a já se vydal na špacír, abych měl nějaký cool zážitek! Pak se totiž můžu vytahovat před Phoenix! Ta bude čubrnět kam až jsem se dostal!" Vysvětloval jsem horlivě. Neměl jsem co skrývat. Co jsem věděl, jsem hned pověděl. Něco o nějakém tajemství... to jsem stejně neuměl udržet. Měl jsem totiž tlamu na to, abych mluvil! Mluvil a mluvil a mluvil!
Jeho jméno jsem trochu zkomolil. Okamžitě jsem si dal přední tlapku před tlamu a vykulil oči. "Aha! Tak to se moc omlouvám Setekh'oe!" Vyhrkl jsem horlivě. "Takže máš rád léto a horko? Máš nějaké zvědavé plány s tímto světem?" Zvědavé plány? Co to sakra je, ani já to nevěděl, ale v mé hlavě to znělo tak dobře, že jsem to musel říct i nahlas.

Kdybych se tak mohl i pořádně nadechnout, ale kdykoliv jsem se o to snažil, nešlo to. V půlce se můj dech zkrátka zasekl a chtě nechtě jsem musel zase vydechnout. Bylo tady zkrátka teplo, až moc velké teplo. Teplo křížené i s tou obří túrou, kterou jsem měl za sebou. Naneštěstí mě vlk vyvedl z mého velkého omylu. Tohle nebyl divný sníh, ale poušť. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a snažil se to slovo zapamatovat. "Aha, poůšť." Zopakoval jsem a dával důraz na dlouhé ú. Bylo to divné slovo, nikdy jsem ho neslyšel a proto mi přišlo strašně srandovní. Popisoval jsem ty divnostromy, jako bych je vídával každý den. Tomu tak ale nebylo, vlk se toužil k těm stromům raději vrátit. Byly jsme na holé pláni, nebylo od věci se jít schovat do stínu. "Tak jo, tak jo, ale já vůbec netuším kudy." Zaprdolil jsem, ovšem naštěstí mě vlk přede mnou toužil z tohohle prokletého místa vyvést. "Ty se tady vyznáš? To jde? Jak jsi to udělal? Žiješ tady dlouho? Žiješ tu sám? Znáš každou poušť? Znáš každý zrnko? Máš pojmenovaný stromy? Máš oblíbenej šutr?" Začal jsem okamžitě vyzvídat, měl jsem hromadu otázek, na které jsem se toužil zeptat a třeba se mi dostanou i odpovědi. Na tváři mi vykoukl obrovský zubatý úsměv.
Představil jsem se a i fešák přede mnou. Pojmenovaný Setekh a Oe. "Moc mě těší, Setekhu a kde máš toho Oeho?" Rozhlížel jsem se, jestli ho náhodou koutkem oka nezahlédnu. "Žádný vlk tu není, to je nějaká breberka?" Zaměřil jsem se mu na hlavu a hledal nějakou tu blešku, která se může jmenovat Oe.
Písek, jak ho Setekh'oe pojmenoval se mi nelíbil, raději bych ho mnohem radši vyměnil za sníh. Ale nemohl jsem mít bohužel všechno a prozkoumat se má přece vše. "Ty tu žiješ?" Možná jsem se na to ptal? Určitě jsem se na to ptal... ale to nevadí, rád se ptám i na to, co už dávno vím!

// Palmová pláž