Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Letní survivor: Těžký úkol - Jdi se zchladit na sever (2/3)
<< Ledové pláně

Povzdechla si. Kdyby tak na ledových pláních třeba potkala nějakého nového, dosud nepoznaného vlka - chybělo jí nezávazné přátelství, které s sebou mimosmečkové vztahy nesly. Při takové vzpomínce si vzpomněla na Tundru: Líbilo by se jí v naší tundře? Kdyby měla tak dobrého průvodce, jakým jsem já, určitě by byla překvapená, jak líbezné takové nehostinné místo umí býti. Sebeúsměvnější myšlenka to byla, Hanka se přistihla, jak se jí pysky stáhly o cosi úž. Namísto veselých vrásek kolem očí zacítila v jejich štěrbinách slzy, které se s neúprosným slunečním svitem třpytily jako démanty. Neslíbily jsme si, že se potkáme - a jak dlouho tomu už je! Zapomněla jsem na ni. Tak často přemýšlela nad svou nejlepší kamarádkou, až se jí z hlavy vytrácely věci, které jí jindy byly tak drahé.
Hanka z nevysvětlitelného důvodu zacítila ohromnou potřebu vidět svou dcerku; Svou Cipher, která na ni ještě včerejšího dne apelovala, aby nezůstávala sama a našla si nějakou společnost. Jak, Cipher, bědovala, jak si najít někoho, kdo by se měl vyrovnat mé nejlepší kamarádce? Kdo by tak obstojně mohl zastat její místo? Nikdo, vůbec nikdo. S těžkým pocitem na srdéčku přistoupila k jezeru, v němž na svůj blyštivý, pokřivený odraz dlouho hleděla. Byla to bláhová myšlenka, ale jak zkoumala své čerstvé jizvy, hryzla ji prazvláštní bolest nehodna bety Alatey: Najdu si ještě někdy nějaké kamarády?

Letní survivor: Jednoduchý úkol - zanadávej si na počasí + Těžký úkol - Jdi se zchladit na sever (1/3)
<< Avar Alatey

Konverzace s Astrid v ní zanechala prazvláštně konfliktní emoce, které se přely navzájem. Při svém odchodu se ještě jednou zadívala k útrobám úkrytu, jakoby tam mohla svého partnera zčistajasna zřít (Kdepak by mohl můj Arryn být?) a když scházela z rozpálených hor, očima i čenichem byla v naprostém pozoru. Nezatoulal se zase někde na hranicích? Možná, že si tehdy narazil hlavu a od té doby má problém s pamětí, jenom jsme na to ještě nepřišli - mohl zabloudit. Jenomže kolem hranic mimo jiné také neustále chodil její dobrý kamarád, který by ztraceného hraničáře určitě ihned navedl zpátky domů. ...Pokud smečku za svůj domov ještě vůbec považoval, nebo; Pokud za něj ještě považoval Hanku. Styděl se snad vlk dojít zpátky do své smečky, protože v ní byla právě ona? Nesmysl, chlácholila se, ačkoliv si už nebyla tak jistá vlastním přesvědčením, určitě se jenom někde zdržel. To by zase ale vyvolávalo ty samé otázky, které ji už takovou dobu trápily: Kde? S kým?
„Slunéčko, i ty?“ vzdechla, co se jí ještě před vkročením do ledových planin do kožíšku opřelo nemilé cuchání slunečních paprsků, „měla jsem zůstat v horách. Takové vedro, eh - musím se zajít zchladit.“ Možná proto zamířila právě na severní výběžek smečky - nebo intuitivně tušila, že tu někde najde krámek kouzelného obchodníka?

>> Ledovcové jezero

Pokud její společnici nehřálo počasí, tak její pohled určitě ano. Astrid v něm nemohla najít pochybení, sebeusilovněji by hledala - Hanka nikdy nebyla vlkem, který by věci říkal jenom proto, že se v danou chvíli zrovinka hodily, ale proto, že si je skutečně také myslila. Měla Astrid se smečkami někdy špatnou zkušenost, že je tak překvapená? ...Řekl jí snad něco Einar? Nemyslila si to, třebaže jí na jazýčku štípla právě otázka na zrzavého samce. Způsobil ze začátku Alatey nějaký tyátr? Hanka střihla uchem, zvědavá, ale nechtěje se vmísit do vzpomínek, které Astrid nemusela chtít otvírat, nevyřkla své domněnky.
Se studem ve tvářích se k zemi pousmála nad chválou, která nad její hlavou byla vztyčena - nebyla příliš zvyklá, že se jí takhle hezky oplácely. Vadilo jí to? Vždyť je to mou povinností a je na mé cti, jestli ji splním, jak nejlépe dovedu. Jakápak bych byla beta, kdybych o naši smečku řádně nepečovala? Samozřejmě, že to Hanka nikdy nebrala jako povinnost - různorodost smečkového panoptika a různé potřeby vlků v něm vnímala především jako osobnost oddělená od smečkového dění - jako kamarádka. O takových sofismatech, co sama sobě vpila do mysli, ale Astrid raději neřekla, neboť nechtěla vlčici zbytečně zatěžovat.
Byl to jen zlomek vteřiny, a tak těžko říci, jestli si jej světlavá vlčice povšimla - Hance se pysky stáhly do obskurní grimasy, než je roztáhla v milostivém úsměvu. Nejmilovanější, kéž bys naše kamarády slyšel - ptají se po tobě tak, jako se ptá už dlouho mé srdéčko. Kam jsi mi zmizel? Za kým? „Myslím, že se bude toulat někde u hranic,“ a s takovou odpovědí se už-už zvedla na tlapky, aby celičký den nekřepčila u hrobu své kamarádky, „možná se po něm půjdu podívat. Děkuji za tvou společnost, Astrid. Byla bych vděčná, kdybychom se k naší konverzaci brzy vrátily.“
Už teď věděla, že ho nenajde. Ale projít se po pitoreskním území jí jistě neublíží, že? Třeba jí to nakonec zvedne náladu!

>> Ledové pláně

Červen - 3 (?) náhodné runy z léta + 1 letní runa C
Jednoduché
● Promluv si s jiným členem alespoň na 8 postů - Althyra
● Splň úkol zadaný alfou - Přiřadila Althyře roli kata, dle úkolu ze zářijového srazu 2024
● Zúčastni se smečkové miniakce - Vytvořila jsem smečkovou miniakci (? :0)
Obyčejné
● Dones úlovek do úkrytu Alatey - Liška

Jméno vlka: Hanka z Alatey
Počet příspěvků: 17
Postavení: Beta
Funkce: Lovec; Učitel Vittani, Enigmy, Cipher
Aktivita pro smečku: Lov lišky s Althyrou; Přidělení role kata Althyře; Rada Vittani s úkolem
Krátké shrnutí (+ rychlohry) Popovídala si s Vittani o nových šrámech a doporučila jí vlka, za kterým se může vydat pro pomoc s plněním úkolu. Na hranicích se rozloučila s Keijim a Jainou, kteří se vydali dále po své obchůzce, a spolu s Althyrou se vydala na hon na lišku s cílem vlčici přidělit jednu z lovečáckých rolí. Ulovenou lišku spolu po užití si celičké situace odnesly zpátky do úkrytu, kde se také rozloučily - Hanka dala Althyře svolení vydat se za hranice, a sama se vrhla do stahování zvířete z kůže. Ještě předtím, než vyšla ven, se poňuchala s Cipher a slíbila jí svůj vlastní odpočinek, načež se vydala k hrobečku Cinder (jako obvykle). Tam čirou náhodou potkala Astrid, se kterou utužuje vztahy. Po celou dobu opatrně začala představovat sýkorku vlkům ze smečky a i dále se diví tomu, že ještě neodletěla. Jméno sýkorky? V nedohlednu.
Smečková minihra: :]

SLOVÍČKAŘENÍ
Luštění je sice pěkné a vždycky je to vděčná akce, ale jak vás, bando jedna, motivovat k tomu psát posty, o nichž mi pak hezky poreferujete ve výplatách? Vím to moc dobře – celou dobu vás stačí uplatit.

Připravila jsem si pro vás set překrásně kuriózních slovíček (Pitoreskní; Obskurní; Tyátr; Sofismata; Panoptikum), které mi všechny poctivě napíšete do jednoho postu (a nejlépe zvýrazníte, ale já už si je tam přinejhorším najdu). Slova můžete skloňovat. Kdo a kam takový post napsal (nebo mi pošlete screenshot, budu ráda, ale není to povinnost! :]), mi můžete hodit buď na discord (nikii4992) do soukromých zpráv a dodat mi k tomu hezký smíšek z pinterestu, nebo do soukromých zpráv na stránkách na účet Hanky.
Na takový post máte exkluzivně dva týdny (1.7.-14.7. včetně), protože někteří můžete být trochu seklí v hrách a pro kontinuitu příběhu by nemuselo být vhodné náhodně vrazit vašemu spoluhráči pod nos né jeden, ale hned dva posty.
Tahle akce se nepočítá do herních/neherních akcí, ani do zlatého vlka!
Odměna je 15kmš za splnění a počítá se na toho vlka, za kterého post odešlete. Můžete se zúčastnit s vícero postavami, přičemž každá dostane svých 15 kmš :]

VÝPLATY ZA ČERVEN
Jméno vlka: Pepinka
Počet příspěvků: Posty za dané období
Postavení: Odehrané postavení
Povýšení: Odehrané povýšení, už brzy snad i tuhle kolonku zaplníte!
Funkce: Jaképak povolání máte? Čímpak byste chtěli být?
Aktivita pro smečku: Pilní mravenečci si vždycky najdou něco, čím se pochlubit!
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Tak co, zažili jste vůbec něco? Cestovali jste po ostrovech, seznamovali se s vlky?
Smečková minihra: Pište si na příslušné místo

Psát si o ně můžete do 7.7. (:0) včetně!

ZPRÁVY
● Alateyský sraz se bude konat 16.8., ale scházet se volně v úkrytu můžete už od 11.8.! Účast vlků je samozřejmě smrtelně povinná a kdo se tam neukáže, ten ze smečky poletí ihned pryč (/vtip, ale můžete přijít o povýšení, a to určitě nikdo nechcete!).

● Se srazem se pojí také alateyské úlohy, na které byl vytvořen speciální dokument. Můžete tam najít, kdo má co splnit (s čím byste tomu chudákovi mohli pomoci, nebo tam najdete vlastní jméno) a kdo jaký úkol zadal. :]

Kolika strání před příchodem do Alatey Astrid probrázdila, a kolika strništi musela projít bosá, bez jakékoliv podpory? Bezpochyb mnoha. Dlouho se jí nestalo, že by byla zamýšlela nad minulostí (pokud nepočítala Cinder, ale samozřejmě, že ji nepočítala - vždyť v jejím pelíšku stále šel cítit její pach, třebaže už jen mlhavě. Byla tu, ještě tu byla, a Hana se jí odmítala vzdávat. Dokud na ni pamatuji, dokud jsou tu její děti...), ale jak tu nyní s vlčicí seděla, přistihla se, jak jemně naklání hlavu a v koruně stromu snad hledá včerejší den.
S respektem mlčela do chvíle, než si byla jistá, že jí vlčice neřekne víc - občas jí pokývla hlavou ve znaku toho, že naslouchá, sic tak se zamyšleným výrazem nemusela vypadat. „Ticho se rádo zarývá hluboko do morku kostí, když jeden cestuje jako samotář,“ a jakých let nato ještě zůstává, jakoby se mu nechtělo pryč, jakoby si bylo zvyklo a zabydlilo se! Nebylo jednoduché ze sebe smýt léta samoty, ale smrtelně důležité, pokud chtěl vlk žít. Hanka o tom věděla své. „Alatey by bez tebe dnes nebyla taková, jakou právě je,“ zhodnotila nakonec s pousmátím, očima bloudíce po své společnici , „jsem vděčná, že jsi se do smečky tehdy přidala.“ Efekt motýlích křidélek.
Ještě, než se jí přes pysky dostalo ono osudné jméno se po tvářích Hanky rozlil drobounký, sladký úsměv, který div nevoněl po svatojánském kvítí a nehřál tak, jako tulivé paprsky slunéčka. „To Arryn,“ řkouc, „byl první, koho jsem na ostrovech kdy potkala. Měli jsme v životě podobnou zkušenost, a tak jsme se shodli na tom, že je třeba se na zimu přidat do smečky.“ Kdoví, jak by bez něj její život vypadal? V jiné smečce? Hančí si dlouho zvykala na krutost hor a jejich přísný, podrážděný pohled, co ji jako nováčka léta provázel po každé stezce, kterou si v nich našla - časem to byl pohled pečující, jakoby samy měly starost o to, kam se rozhodla vyvandrovat tentokrát. Možná jsem se měla stát hraničářem, huh? „Musím se ale přiznat,“ zazubila se znenadání, „když jsem se tu ocitla poprvé, hrozně jsem se Einara bála. Jeden by s jeho chladným pohledem pomyslil, že nemůže být takový dobrák - ale óch, věru je.“

Pokud si vlčice povšimla prazvláštní třaskavosti v jejích drobných, takřka nepostřehnutelných gestech, nekomentovala to a i nadále setrvala v nepatrném úsměvu, co vůči ostatním vlkům nesla snad vždycky. Bylo mnoho výjimek, kdy tomu tak nebylo - mnoho temných dní, které strávila v zarytém tichu a ledva ke druhým zvedla pohled, nebo které zažila s denně smáčeným kožíškem a tlapkami umazanými od bahna. Období krutých potop tu bylo dávno, a přesto... Přesto jakoby se to všechno událo za tak kraťoučké období.
Jakoby tu Cinder ještě před chvílí byla a smála se Hance za to, že všechny její děti dostala jako učedníky právě ona jediná. "Kdo se ti pak má divit, že jenom pracuješ?" řekla by hnědá vlčice určitě, "z tebe neměli dělat betu, ale učitelku." Možná by to pro všechny bylo jednodušší.
„Kéž,“ přitakala jí, „mám trochu obavy, aby kořeny těch v úkrytu nezačaly být problém,“ protože se pod kamenem nemohou navěky věků skrývat. V horách šla přece také občas vidět vytrvalá pampeliška, co napříč svému osudu rostla z chladného kamene! Ostatně tak, jako Alateyští.
Hanka se podívala zpátky k sýkorečce na stromku, která ale k jejímu překvapení už před jakousi chvílí vyletěla, a teď nebyla nikde k vidění. Tak přece jen jsi vyletěla z hnízda. Nebo za Cipher? Milá, ale nesmyslná myšlenka. Že? „Jak dlouho jsi vlastně v Alatey, Astrid?“ zeptala se zadumaně, zvědavá. Věděla, že tu vlčice byla před jejím příchodem s Arrynem - ale kdoví? „Vzpomínám si, že jsem tě vždycky vídala, už jako nováček,“ pokračovala nenuceně dál, „takových roků dávno!“ Tehdy si myslila, že byla Einarovi velmi blízká - a dodnes to tak muselo být, když s ní měl děti. Co ale byli? Přátelé? Bývalí partneři? Něco horšího?

Takřka ohnivé kvítky stromu Cinder se při každém menším vánku překrásně zavlnily, stejně tak, jako zbytek zelenkavého listí, a spolu se sluncem házeli všude pod jejími tlapkami hezký třpyt. Živý. Na slunéčku bylo v tohle období dne snad nejlépe, protože už takřka minulo nejvyšší horko dne - ne, že by dneska pařilo, a že by tomu tak bylo navrch v horách -, a tak na něm Hanka chvíli setrvala. Nechat se hladit jeho dlouhými paprsky a jemně čechrat srst, léčit se, to všechno bylo právě to, co jí bylo nakázáno Cipher - a tak to také svědomitě plnila. Možná, že není tak špatné chvíli jenom posedět. Jenom tu společnost jí nemohu odkývat... Nebo?
Pohledem klesla ze sýkorečky na stromě, cukaje ouškem k modravým očkám. Mám? Ach, vždyť by o tom měla rozhodovat sama Cinder, jíž tohle místo náleží. „Budu tě tu mít ráda,“ usmála se, upřímně, a aby jí vlčice ještě neutekla, kousek se odsunula a udělala tak světlavé vlčici místo. Jak to bylo dlouho, co si pořádně promluvily? Vzpomínala na časy, kdy měla krátkodobý dohled nad vrhem své nejlepší kamarádky a navštívila s malou Cipher právě Astrid, která byla sama novopečená maminka. Čas utíká, což dokazovala třeba její nová jizva, co měla nad svým levým okem. Ošetřovala ji tehdy právě Astrid? Všechny tyhle vzpomínky byly tak mlhavé...!
„Tady ve stínku je dobře,“ pousmála se, „je milé, že tu ten strom máme.“ Že by jej byla nejraději vyvrátila, že ho viděla jako výsměch a ne milost, o tom mlčela jako hrob. „Skoro jakoby se chtěl vyrovnat těm, co máme v úkrytu, ale koutkem duše doufám, že do takové velikosti nikdy nedoroste,“ ale co by trocha magie nepovolila, že?

<< Úkryt Alatey

Už s drobounkým úsměvem Alateyská beta vyrazila důstojným krokem z úkrytu se sýkorečnou, která se rozhodla usídlit mezi jejíma ušima. Nebylo to příliš příjemné, protože musela držet hlavu srovnanou a navíc ji její společnice občas zatahala za nějaký chloupek, který byl blízko novodobé jizvě - nebyla nejnovější, ale stále bolela. „To byla Cipher, víš?“ zahuhňala do prázdna, jakoby očekávala, že ji sýkorečna poslouchá, „té už se také chce vyletět z hnízda, jako by se mělo chtít vyletět tobě.“ Pravdu říci, byla za svou ptačí společnost vděčná, ale koutkem srdéčka jí bylo smutno z toho, že se jí tak držela - neměla snad sama někoho, kdo na ni v tom velikém světě čeká? Svou rodinu, své povinnosti? Ale dumati takhle nad ptáčkem, Hano, to je možná příliš hluboké. Je to zvíře divočejší, než ty. Samozřejmě, ale-!...
Aniž by si toho povšimla, tlapky jí téměř automaticky zavedly k hrobu Cinder, kam se posadila. Nebylo prospěšné ho kontrolovat a dávat pozor na to, aby se neopotřeboval? Samozřejmě, že v horách se nedařilo úplně všem květinám (kde má Sierra svou zahrádku? Možná bych jí mohla pomoci), ale zdálo se jí, že kouzelný strom (kde je Máta? Určitě by ocenila společnost na lov), který tu kdysi vykvetl, žil spokojeně dál. Hance se v ústech hnula stejná hořkost, jako onehdy na pohřbu - kdykoliv se na ten strom podívala, vždycky v něm viděla absurdní výsměch smrti. Mrtvý obdaroval živé životem, ale na sebe zapomněl. Absurdní.
Z prapodivně lepkavých myšlenek ji vzbudilo až máchnutí křídel a štípnutí na čele. S překvapením vzhlédla k sýkorečce, co se, třebaže trochu neohrabaně, dostala až k jedné z větviček a teď na ni zvědavě hleděla a občas u toho povyskočila a pískla. „Vidíš!“ zaradovala se Hančí, jak se po ptáčkovi pousmála, „ó, moc dobrá práce. Ale snad tě to křidélko moc nebolí? Možná, že bys ještě létat neměla,“ ale to byla už jenom sobecká myšlenka, kterou si měla nechat pro sebe.
Sýkorečka po ní zase jenom zapískala, a vlčice už s čímsi poklidnějším úsměvem pomalu uvolňovala dosud napnuté svalstvo. Možná, že protentokrát může na chvíli hodit nohy nahoru a... odpočívat.

Klouzla po dcerce varovným pohledem, ačkoliv v něm sotva skryla pobavení, co bubnovalo na její hruď: „Celou,“ přitakala vážně, „a pokud budu mít ještě hlad, tak si tě dám jako dezert.“ Kdo by ji samou láskou nesnědl? Netřeba odpovídat, neboť se stačilo na Cipher podívat a jednomu tlouklo srdéčko jaksi klidněji - Hanka si byla moc dobře vědoma obrovské konkurence. Až jednou vyletíš z hnízda, až se rozhodneš prozkoumat svět...
Cožeto? S jakýmsi překvapením se po sýkorečce podívala bez odpovědi, aniž by příliš dbala na její blízkost, kterou už považovala za přirozenou. (Na rozdíl od ptáčka, který v pravidelném načasování začal pískat a upozornil tak obě vlčice, že je tu něco špatně, něco nebezpečného). „Brzičko si půjde po svém tam, kde její jméno znají lépe, než my vlci,“ zadumala nakonec nahlas, třebaže jí učednice vložila pořádného brouka do hlavy. Proč tu vlastně ještě jsi, sýkorečko? Nebyl nejvyšší čas, aby si našla svou druhou polovičku, aby smýšlela nad příštím rokem?
Nedělala to stejné sama Hanka? Vyčkávajíce, vysedávajíce?
Hanka se na svou dcerku - ne, na jejich dcerku, neboť byla především Cindeřina - už jenom usmála a na všechno jí jemně pokývla hlavou. Když odcházela, pocítila v očích štípání a ještě dlouho musela sedět se zavřenýma očima, aby ji přešlo. Táhlý výdech, táhlý nádech. Jediná výhoda, že v úkrytu byla sotva živáčka, že? Arryne, kde jen jsi? Vidíš ji, můj nejmilovanější, jak je velká, jak nám vyrostla před očima, naše neteřinka? Vidíš na ni, má milá a nejmilovanější? Slyšíš v ní kus sebe, Cinder?
Kéž by... Kdyby tak...

>> Avar Alatey

Tvář se jí roztáhla ve veselí a i ona se brzičko smála téměř přes celý úkryt (možná trochu hýkavě, jak se nezasmála už... už dlouho), v němž se jako líná kočka rozvalilo tisícero nových barviček, které házelo sluníčko z korun větví vysoko nad nimi. Hančí se znovu zacítila být přesně tam, kde byla nejvíc potřeba a kde také bylo nejlépe - doma. „Ale příště tě to bude stát draho, jen si nemysli!“
„Mám tu tebe,“ usmála se hned, co se dcerky pustila - sotva to ale dostala přes jazýček, už-už slyšela hvízdnutí sýkorečky na svém krku. Au, trochu blízko uchu, nemyslíš? „Samozřejmě i tebe. Cipher, tohle je moje... schovanka?“ poslušně pozvedla tlapku, aby na ni mohl ptáček vyskočit a pořádně se podívat své konkurentce do očí. Zamávala u toho ale jen jedním křidélkem; druhé bylo očividně ještě v nepříliš dobrém stavu. Nebo se bojíš vyletět, sýkorko? Nebojí se o tebe doma? „Řeknu ti o ní víc jindy,“ neboť tohle nebyla konverzace, v níž by byla schopna přiznat, že takřka dopadla jako... jako... Jizvy z boje s Chaósem si odnesla tak, či onak, „až se vrátíš z toulek po světě, ve kterém se určitě neztratíš, protože budeš sledovat mraveniště. Směr, kam se naklání, je taky směr domů,“ poradila první věc, na kterou pomyslila, a už-už se vzpírala, aby jí mohla vlepit na oplátku pusu na tvář. „Nelov ty, co mají dlouhé těla - až si zarybaříme spolu, naučím tě na ně tajný trik, abys od nich nedostala facku. A některé také kousají, tak pozor!“ Tak, a teď si může kamkoliv!
...Třebaže by jí měla Hanka nejraději u sebe v náruči, navždycky.
Drobounce se po vlčici s nezbedným trojuhelníčkem pousmála. „Nějak si nám vyrostla,“ řkouc se už s jakýmsi odleskem nostalgie, která kupodivu nebyla lepkavá, nýbrž zavoněla jako svěží ranní rosa za rozbřesku, když se člověk nachází daleko od domova, ale ví, že tam na něj myslí. Kde je doma? Tady, nebo tam? Hanka si najednou uvědomila, že tohle určitě byla chvíle, v níž by se Cinder dlouze zadívala na svou dceru a možná, že by jí vyhrklo i pár slz (sama od toho z nějakého důvodu neměla daleko, třebaže se držela zkrátka, v pousmátí, protože tu přece byla dospělým ona a musela vědět, jak nést vlastní břímě). Kdybys ji tak viděla, Cinder, kdybys ji tak viděla. „Sebe,“ řkouc tařka šeptem, podvědomě, než už hlasitěji zadumala: „Něco, co hezky voní,“ navrhla, „levanduli.“ Pozná ji vlčice? Možná, že by se mohla poptat někoho cizího, a udělat si nového kamaráda! „Do večeře ať jsi doma!“ Bylo třeba se na závěr trochu odlehčit, jen co je pravda!

„...Vlastně jsou tu už od začátku,“ povídala tlumeným hlasem směrem k sýkorce, protože po chvíli postávání u stromů v hrobovém tichu zacítila svrbění nervózy ze samoty, „myslím, že tu obrovským otřesem vznikla díra, a pak tu tvůj druh omylem zanesl semínka, co vyklíčila.“ (Kde jsou asi alateyské děti? Ó, kéž by se tu nějaké proháněly, aby tu bylo trochu živo, trochu hlasu!, neboť přebývat uprostřed tichounkého, obrovského úkrytu nebylo dvakrát tak komfortní. Pachy tu byly, samozřejmě - jenomže pach nebyl vlčí hlas!). „Občas naprší, ale-“
Polekaně cukla hlavou směrem ke svému ocásku a celým tělem jí projela hrůza, co se jí jako ledová ruka smrti chytla za hrdlo a dostala z ní vypísknutí podobně vysoké tomu, jaké ze sebe vyrazila sýkorečka. Jenomže to nemohlo být všechno - jakoby ještě před chvílí neudělala úplně stejnou chybu, jakoby už tak neměla rozbolavělé nitro, které pulsovalo a tlačilo kdesi na její útroby, Hančí při pohledu na Cipher zaváhala: Cinder? Koutkem oka si nicméně povšimla důvěrně známého trojuhelníčku, správně lišáckého tak, jako jeho nositel, a po srdéčku jí někdo potáhl příjemně hřejivou pavučinku. Všechno úskalí bylo pryč tak rychle, jak se také zjevilo.
Po pyscích jí takřka ihned přeletěl úškrn, až by si jeden povšiml vrásek (nebylo to pěkné, že v tomhle světě mohla zestárnout, dospět? Že nebyla pohřbena dřív, než dovršila dospělost?): „No ne, drakobijec ve svém přirozeném prostředí!“ vyhrkla. S takovým se po hnědé vlčici vytočila celá a už-už jí jemně vytahala za ucho a přitom tlapkou plácla po čele, aby ji trochu pocuchala, „sama proti drakovi!“ ...Kolik že jim bylo?

Zvědavě pozvedla ouška. Byl nějaký důvod, proč Althyře ještě nebylo umožněno odejít bez dozoru? Přidala se za krutých časů - ale i ty už odvál čas, i s těmi se stihli vypořádat a teď skrz otvor v úkrytu zase prosvítalo slunéčko, léčivé a hřejivé. Do určité míry. „Řeknu to Einarovi, pokud ho ještě dnes uvidím. Bude to na mou zodpovědnost,“ pokývla jí s úsměvem hlavou, načež žertovně dodala: „Nu, jak říkáš, do večeře doma.“ Bude mít přesně takové promluvy někdy ke svým a Arrynovým dětem, až na to jednou přijde? Bylo zvláštní, kolik generací už v rámci svého mentorství odučila, kolik vlků jí prošlo pod tlapkami - vidět je teď všechny jako samostatné dospělé jest tak zvláštní, tak nové! Ach, jak ten čas utíká, jak je pánem všeho, nám jen poroučejíc! „Tu kůži ti nechám tamhle v rohu, aby ti ji někdo neukradl,“ zmínila ještě, nevědíce, jestli už si vlčice vybrala své místo.
Naposledy se usmála k rozloučení, když se vlčice vydala ven, a sama se pustila do práce. Stáhnout lišku z kůže už pro ni nebylo tak náročné, protože to nebylo vůbec poprvé - onehdá takovou věc dělala před porodem Astrid, z níž se stala první maminka místní smečky. Jaký kus práce jsme za tu dobu udělali, ku kolika změnám svět přišel? Jeden by se byl podivil. že se toho dá tolika stihnout, tolika zažít! S úsměvem u své práce vzpomínala na kdejakou eskapádu, kterou právě s Alateyskými zažila - skoro si nepovšimla téměř dotčeného pískání. „Chuděrko jedna,“ pousmála se na sýkorečku, co ji tahala za bělavějící chloupky na srsti, „počkej, tady,“ a tlapkou jí pomohla k vlastnímu krku. „Někdo by se ti na to měl ještě podívat. Třeba už si budeš moct zase zaletět,“ zahmkala občas tichounce ke své společnici, která jí však stěží mohla odpovídat.
Jakmile bylo dokonáno, odtrhla si z masa pořádný kus, aby ještě na dlouho zahnala prázdnotu v žaludku a dle smluveného odnesla kůži do temného rohu.
S takovým se Hančí vydala k velikánským stromům, v jejichž korunách spolu se sýkorečkou pozorovala třpytivé listí.

R y c h l o h r a
Vittani. V minulosti - počátek jara letošního roku.
Hanka se po útoku delší dobu zdržela v úkrytu, díky čemuž narazila na svou, také zřízenou, učednici. Jak jí bylo líto vidět ji v takovém stavu, jak se cítila provinile za to, že tu pro ni nemohla být! Popovídaly si spolu o ztrátách - o Cinder, přičemž jí Hanka naznačila, že tu pro ni vždycky byla a vždycky bude, stejně tak, jako to už dávno ukázala Cipher.
Nakously také téma úkolu, který jí byl zadán - beta jí poradila s tím, za kým s tímto úkolem zajít. S takovou se rozloučily.