Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kéž by se mohla o Alatey rozbásnit až tak, že by Tundru nadchla k tomu se přidat! Bohužel - cítila v sobě jakousi prazvláštní povinnost tuto informaci utajit. Smečka se přece jen připravovala na příchod mladých od alfy a jeho družky a to, co udělal Yaro bylo pro smečku dozajista stále čerstvé, nevstřebané. Bylo třeba přemýšlet o ostatních, nikoliv o vlastních, byť dobrých, úmyslech! „Ach, žijeme daleko v horách,“ zmínila tedy, chtěje dojít v sobě samé milého kompromisu, „máme rádi čerstvý vzduch.“ Hor bylo po ostrovech všudy-všeho mnoho - avar byl jen jeden jediný.
Našpicovala ouška a drobounce své masivní společnici pokývla hlavou: s tím už se dalo pracovat o cosi lépe, než-li si snažit vybavit každou jednotlivou informaci, co o místních ostrovech věděla. Hančí se tak Tundře zmínila o Mistrovi ze Svatyně a o panu Wu a jeho potrhlém obchůdku, který byl vždy k nalezení - víc ani nestihla, neboť je vyrušila další vlčice připomínaje daňka.
Na rozdíl od modrookaté sestry však v Hance evokovala... rozbřesk? Zapadající či vycházející sluníčko, zatímco Tundra samotná byla spíše přikrádající se nocí, co pomalu padala na území. „Poušti? Sídlí tam tvá rodina?“ optala se mírně zvědavým hláskem, ale nechtěla se vrtat do jejich rodinných záležitostí. Třeba na to ještě přijde řeč!
Zatímco se posmutnělá vlčice vydala blíže k moři, ona si ještě pro jistotu jala očichat místo, kam se ona mysteriózní sestra rozpadla v písek - dlouho jí to nicméně netrvalo, neboť uslyšela lákavé zvuky vody.
Jen co se otočila, otočila se i vlčice a jí to sebralo dech. Pozorovala, jak vlčici třpytivé kapičky vody pomalu stékají po celém obličeji a tvoří na něm tak nádherné, diadémové lemování, které bylo osvíceno právě vycházejícím sluníčkem; Tundra musila být jeho potomkem, a Hančí znenadání byla vyhladovělým poupátkem, dychtíc po jeho pohlazení. „Oh,“ vyhrkla jen, stojíc jak solný sloup, než na jejích pyscích vyvstanul téměř stydlivý úsměv, „nerada bych tě rušila při koupeli, ale myslím, že jsi jedno místo vynechala.“ A aby nezahálela, sama rychle přicupitala k vodě a tlapkou se dotkla hrudi vlčice, „podívej, přímo tady.“ Tak, teď stačí, aby se Tundra sehnula, a ona jí může-

Ocásek se jí pomaličku v pravidelném pohybu houpal ze strany na stranu, maje snad jakýsi tik, který si jen stěží zvládla uvědomit. Smích téhle vlčice byl - božínku, byl, a to vlastně samo o sobě v tuhle chvíli úplně stačilo. Jak hezky to v jejích uších cinkalo! „Pak tedy skvělé,“ usmála se na Tundru od ucha k uchu, „víte, už dlouho jsem se nebavila s někým, kdo nepatří do mé smečky, tak... Je to takové... nové? Asi nové, ano!“ A názorně u toho pokrčila rameny, stále tak usměvavá, jako na začátku. Bylo to vůbec těžké, přinutit svoje pysky zrelaxovat a hodit se do pohody! Ach, to by zase chtělo zajít na okraj pouště a hrát si s pískem! Anebo... Očkama letmo zabloudila ke klidně se houpajícímu moři. Třpytivé, zrůžovělé - načechrané takřka k dokonalosti, šeptaje, ať ho alespoň zkusí.
Překvapeně zamrkala, jen co si uvědomila, že na ni vlčice opět promluvila a ihned se za své drobné zasnění zastyděla: „Ale samozřejmě!“ jé, jak je milá! „Hmm, co bych ti ale pověděla, Tundro? O té mé tundře?“ zkusila si to jméno ještě jednou na jazýčku, stále nezvládaje potlačit svůj maličký úsměv právě nad ním a znovu vzdychaje, „už to je nějaký čas, co jsem potkala úplného nováčka!“ a jaké to téže bylo vzrůšo, přirozeně! Území? Smečky? Nebo třeba vlci jako pan Wu, a-
„Jéminkote!“ vyštěkla úlekem, jen co se v jejich bezprostřední blízkosti ocitla jakási jiná vlčice - bezmyšlenkovitě si popřitom poskočila blíž k Tundře, stojíce na všech čtyřech tak, aby ji byla připravena v případu nouze ubránit. Vždyť taky chudák ležela na zemi! Těžko si stihla všimnout, jak vlčice vypadala, snad jen to, že byla doslova z písku. Á, to mám za to, že myslím na dovolenou u pouště! Osud to tak chtěl!Vyhrkla ze sebe pusté: „Zdra-vím?“, a ani to nestihla pořádně nahlas! Se zmateným čitelným ve tváři, Hančí se s jistou nejistotou obrátila po Tundře, „ty ji znáš?“

Byla to jen věru přelétavá chvilka, ale i tak si Hančí nemohla odpustit myšlenku na to, že by ji vlčice mohla jedním jediňoučkým krůčkem zašlápnout jako mravenečka. Když se nad tím tak vlastně dýl zamýšlela, vlčice jí opravdu připomínala nějaké obrovské zvíře! Ale to je to - jaké z nich to bude? Los? Ne, to nemůže být pravda. Ale ten ocásek! „Ach-, ach tak!“ Možná opravdu někdo s kopýtky a růžky? Však ten hlas, óch, ten by pohladil po duši i toho největšího mrzouta - těžko přirovnatelné ke štěkání srnců! Ona sama se jen stěží udržela, aby nepředla přesně jako kočka. „Mois Gris takový umí být, věru. Jeden by tu chtěl zůstat navěky věků, že?“ pysky se jí pozvedly do maličkého, zdvořilého úsměvu a v očích se jí zablýskly první paprsky sluníčka na horizontu, „je to jedno z nejkrásnějších míst, které na místních ostrovech potkáte. V tom mi můžete věřit!“
Na minutku zalitovala, že vlčice nezůstala o kus dál, ačkoliv by na sebe tak zjevně musely pokřikovat. Jakmile však sklonila hlavu, v srdéčku se jí ozval jakýsi přívětivý rytmus, který se potěšil nad věru pěkným gestem Tundry. „Děkuji. A vskutku!“ zhoupla u toho ocáskem, ráda, že na takovou věc vůbec přišlo - nechávaje vlčici nicméně doříct to své, Hančí náhle cosi viditelně svitlo v obličeji. „Ach, to pak musíte být můj domov, Tundro! V jedné totižto žiji,“ usmívajíc se nad svým nepatrným, hravým komentářem, vlčice ihned nato drobně zavrtěla hlavou: „To byl samozřejmě vtip - omlouvám se, pokud jsem vás nějak urazila. Mé jméno je Hanka.“ Jak se jeden vlastně s takovými cizími bavil? Ve smečce samozřejmě také nové tváře občas měli, ale to bylo... Jiné. Více osobní, asi? Měli často společnou alespoň smečku, a už k té se vázala další spousta jiných detailů, na něž bylo možné stavět konverzaci.

Kouleje se z hluboké noci, horizont se na moři pomaličku začínal vybarvovat do hřejivých barev, od nichž se již nyní dal očekávat přenádherný úsvit. Snad by smečce nevadilo, kdyby si tu na chvíli pobyla, aby právě tenhle úkaz viděla?
Sebevětší byla ateista a náboženství jako takové jen stěží dokázala ve své hlavě nějak rozumně pojmout, automaticky si právě teď a tady ro-vzpomněla na praktiky své maminky. S vycházejícím sluncem se budíme i my; ranní sluníčko tak má nejvíc energie, a proto je nejvhodnější se slunit právě touhle dobou. Co na tom bylo pravdy? Ach, kéž by tu tak byla a mohla jí o tom povědět víc! A až bude-... Jestli někdy bude mít děti sama, musí je o tom taktéž naučit. A o svých patronech, a svých bratrech, a-!
Překvapeně sebou trhla, vyhlížeje vlčici v dálky. „Dobrý, dobrý!“ zvolala zvesela, mávaje ocáskem v čiře přátelském gestu. Jak dlouho už to bylo, co měla naposledy dočista cizí společnost? Možná, že tomu dokonce bude i jeden celičký rok! Och, teď ale hlavně zachovat chladnou hlavu a soustředit se na to, aby se náhodou před půvabnou cizinkou neztratila! Čím blíž vlčice byla, tím vyšší se zdála - a přestože se zastavila relativně daleko, i tak Hanka pomaličku musela zaklonit hlavu, aby vlčici viděla pořádně do očí. „Vypadáte trochu překvapeně,“ zmínila po chviličce, chtěje být dobrou duší a v případě nouze pomoci, „jste zde na ostrovech úplně poprvé?“

Hanka & Tundra - 9, 16, 27

<< Území Alateyské smečky (vlkomiz)

Plonk, a vlčice byla na světě! ...Tedy, zrovinka na tom už kráčela jakýsi ten úplněk a pokud se příchod na ostrovy považoval za nějaké "vlčí znovuzrození", snad druhý příchod, pak i v tom nebyla pranic velký nováček.
V nervózním tiku zamávala ocáskem. Více se však neodvažovala pokoušet štěstěnu o jakýkoliv jiný pohyb - kdyby byla bývala udělala krok, vyhodilo by ji to zase někam... Někam? Byla bych přísahala, že už jsem tu kdysi byla! Kdo by si taky hned z kraje chtěl připustit, že se nachází na nějakém úplně novém ostrově s úplně novými vlky, kde by musel začínat od samého začátku? Mohlo se jednat o bludy, snad se škobrtla na vodě, kterou ještě před chvílí pila a-... Oh. Pít z něčeho, co voní podezřele hezky a jen tak se vám zjeví u tlapek dozajista není to nejmoudřejší, co můžete udělat, že, Hanko?
S hlubokým nádechem a následným výdechem uklidnila své splašené, divoce bijící srdéčko a jala si dodat jakýsi kus odvahy. Jedna tlapka, druhá tlapka. Všechny končetiny pevně na těle, tak- šup! Tak-tak, začít je nejtěžší, ale vůbec ne neuskutečnitelné! S obrovskou rozvahou udělala první krůček blíže k moři, co jí příjemně šumělo v uších - alespoň tu nebyla sama a měla jeho společnost!

<< Hraniční pohoří

Konečně zpátky doma!, pomyslila si ihned, co se její tlapky setkaly s důvěrně známou zeminou jejich avaru. Aniž si toho všimla, přívětivé a tulivé sluníčko bylo nahrazeno jeho družkou, měsíčkem a nebýt již naučených cestiček, Hanka by se byla dozajista ztratila! Líbilo se jí, že jejich domov nebyl hned na ránu a vlk se musel v horách umět vyznat, aby do srdéčka smečky vůbec trefil; až se narodí Stině vlčátka a ona bude... druho-pečená? Nebo třeťo-pečená tetka?..., všecko jim ukáže! Každičký kout, sebemenší by měl být. A vezme je na koníka, až je budou bolet tlapky, a-!! Á, tady je! A Máta taky bude poblíž? Super, dvě mouchy jednou ranou! Stejně si se svou učednicí- teda, kolegyní chtěla ještě trochu popovídat, neboť cítila, že jí ještě odpoledne trochu neslušně utekla.
Už-už se chtěla ozvat a vlčice v dálce pozdravit, jenomže zrovinka takovou příležitost jí osud nechtěl dát. Když se nadechovala, omylem jí zaskočily vlastní sliny a vlčice se pořádně rozkašlala, až to muselo odehnat kdejakého potulného netopýrka, ba dokonce i menší zvířátko na lovu. Ugh!
Kéž by tu tak měla nějakou vodu poblíž, no jéjdamane! A jen co na to vlčice pomyslila, už-už se jí vedle nohou ozvalo duté thunk a tlapky byly potřísněny jakousi tekutinou. „Páni!“ sotva zaskřípala do klidu noci, udiveně hledíce dolů, před sebe - vždyť tohle byla... Třpytivá voda? Odnikud? Kuckajíc, Hanku nebylo třeba pobízet dvakrát - sklonila se k vodě neznámého původu a jednoduše začala pít, aby ulevila hrdlu, co bylo jako když jeden spolkne větévku plnou jehličí. Vzpomněla si přitom na pláže se slanou vodou, co vlkům vždycky kroutily tváře do šíleně vtipných grimas, a-

>> Tichá zátoka - vlkomiz

>> Ledovcové jezero přes Ledové pláně

S jarními deštíky se půda zdála vlhká, stále poddajná k obtisku různorodých stop, a tak se stěží mohla podivit nad tím, jaké zvířata si jejich územím zkrouhla cestu. Matně si vzpomněla, že přesně tuhle situaci řešila se svou učednicí - jejich rozličné tvary a velikosti se občas těžko daly poznat od sebe, hlavně pokud se jednalo o podobné, ne-li téměř totožné druhy zvěře. Ha-há, to na to ale neměli nasadit mě! Né, že by se chtěla chvástat, ale-! No, lovcem Alatey se nestala jenom proto, že si o to řekla.
Ocásek se jí drobně pohupoval ve vzduchu, jak si to tak hezky kráčela okolo všemožných stop. Tam viděla něco malého, snad lišku (že bychom se mohli vydat lovit právě je? Možná to nebude na škodu navrhnout Mátě!), hned napravo od toho zase větší stopy... Čeho? Zamhouřila očima, aby na ně viděla lépe - to jí však nepomohlo, čímž byla vlčice pobídnuta se podívat zblízka. „Huuh?“ ozvala se mimoděk s nepatrným zamračením. Pokud jí tohle neprozradí, oč jde, dobrá - bude muset pokračovat o kus dál! S myšlenkou toho, že na to musí přijít, se Hanka vydala po stopách neznámému zvířeti a u každého jednotlivého obtisku se chvíli pozastavila, div čumáček nebořila do bahna, jen aby jej viděla z opravdu pozorného zorce.
Byla by to vzdala, neb se chtěla ještě trochu prospat, když v tu ránu - „eureka!“ - konečně zřela drobounkých, téměř nepatrných čárek hned vedle hlavních aktérů. Tohle byl jednoznačně divočák - jenže co je tak blíže s nově nabytou znalostí zkoumala, uvědomila si, že se kříží právě s těmi srnčími. Ježišmarjá, a já už si myslela, že na mě leze staroba!
Hance jejím loveckým zapálením tak úplně ušlo, že se poblíž jejich hranic nacházel ne jeden, nýbrž hned dva cizinci - kdyby však uslyšela jejich vcelku paranoidně naladěnou konverzaci, těžko by se k nim přiblížila. Samci občas uměli být... Nepředvídatelní, nu ni?

>> Avar Alateyské smečky

<< Tajga

Její ocásek se při každém dalším krůčku skrz ledové pláně méně a méně houpal, až nakonec v oněmění visel mezi jejími tlapkami. Taková zima! Ještě, že do toho nezačne fučet. Těžký to život na výběžku samého severu, že? Stejně bylo k udivení, že se jich na ostrovech dokázalo sejít tolik, kterým to nevadilo. Ostrovy možná vytušily, že tu v horách, v chladu a věčně bělavých kopečcích žije nějaká smečka, které by se hodila hrstka členů - že jich ale jednou bude tolik, to si určitě nikdo nedovedl představit! A hlavně Einarovi příbuzní. Musí mezi sebou mít opravdu pevné pouta, jinak by je to k tomu druhému netáhlo. Mimoděk se usmála, jen co jí na mysl přišla tvář Stiny. Snad se mají vlčata dobře? Nedejbože promeškala jejich uvítání na svět?!
Očima zabloudila k náhlému zdroji světla a - hle! „Ach, ale dobrý den, pane Wu! Máte se dobře, byznys takhle na kluzkém ledu vynáší? Víte, myslila jsem si, že bych-...“ a zbytek už byl pouhopouhá historie, tak známá každému, co si na ostrovech pobyl alespoň jak je rok dlouhý! ...Anebo se jednalo spíš o návrat dob minulých? Postarší vlk jí (dost možná) pomohl vydrbat špínu z kožíšku, co se tam na tak krátkou dobu usadila, a Hanka hned vypadala jako nová, o pár roků mladší! Nebo se o ní spíš bude říkat, že zbělala stresem ze své novodobé pozice? No, to spíš tím sněhem všude kolem, brr!

>> Hraniční pohoří přes Ledové pláně

N Á K U P
Aktuální stav: 122 kmš || 3 rubíny || 0 mincí
Kupuji: Vzhled (100 kmš)
Stav po nákupu: 22 kmš || 3 rubíny || 0 mincí

Schváleno

<< Kvetoucí louka

Doufala, že v tuhle chvíli nijak nemaří práci Keijimu a jeho věrné společnici, Třezalce - chodit kolem hranic přece jen nepatřilo mezi její lovecké povinnosti a takhle neslušně jim podrývat jejich status quo, když jim chudákům nikdo z učedníků nechce trajdat po hranicích... Fíha, to by neměl dělat nikdo! Kdyby bylo po její - a že to nikdy nechtěla vyřknout nahlas, neb se za to cítila zle! -, některé ze svých... Tří? Čtyř? učedníků by jim směle ráda předala na plece. Ať se taky pro jednou stará někdo jiný, že?
V dáli si matně povšimla pachů dvou neznámých vlků a takřka ihned jí svitlo na doby, kdy sama přišla k hranicím horské smečky, které je už dlouhé roky na smrt věrná. Ó, ale samozřejmě! Byla zima, cestovali jsme s Arrynem a-... A... Ach, jistě. Arryn. Od jeho zmizení už také uplynula jakási doba - delší, než si Hanka kdy dokázala představit. Ztratil se na hranicích, bude muset jednou někde v jářku najít jeho vychladlé tělo? Nebo úmyslně odešel, aby se jí nemusel dívat do očí?
Mimoděk si přitom vybavila Vidarovu chladnou tvář, tak rozdílnou té hnědavé, usměvavé a jasné, a tělem jí otřásla jakási nepatrná stopa... Něčeho. Nazývat to láskou by bylo dětinské a krajně hloupé - odpor, to znělo příliš krutě. Hrdlo se jí stáhlo, v hrudi se prohnal zvláštní pocit a Hanka se znovu cítila jako na korábu, jehož posádka byla uvržena v chaos rozbouřeným mořem pod nimi.
Nevěděla, zda si jí dva tuláci povšimnou - pro prevenci a jistotu na své pysky nicméně i tak nasadila drobný, přívětivý úsměv. Někdo Alatey musí reprezentovat i tímhle způsobem, nu ni?

>> Ledovcové jezero

Jméno vlka: Hanka
Partner: Tundra
Čísla: 9, 16, 27

Když se Hanka po své dlouhé chvíli konečně probudila a rozmrkala, už se pomaličku schylovalo k večeru a na čistých nebesích se tu a tam zatřpytila nějaká menší hvězdička. Jaké milé to společnice! Bylo jí to nesmírně líbivým, probudit se jednou za čas pod hvězdným nebem, než-li chladnou a šedavou stěnou jeskyně, ve které se cítila... Sama. Jak by tak malá vlčice zvládla sama zaplnit tak velký prostor, že?
Se zívnutím se zdlouhavě protáhla, s pysky si téměř okamžitě pohrávaje úsměv plný rozkoši nad tím, jak dobře jí tu na zemi bylo. Ještě, že jsme se spojili, huh? A odteď z nás budou nejlepší kamarádky! Ty mu budeš radit a já o tebe budu pečovat tak, jako doposud. Hebká tráva, hladivá, něžnější než kdejaký vlk, co by jí jednou v životě mohl hrát na city! Kéž by tu tak mohla zůstat déle - protože však moc dobře věděla, že Stina co nevidět porodí a tedy nemůže vykonávat svou průzkumnickou činnost, v hlavě jí svitla žárovička. Už dlouho nevytáhla paty z území (a že by taky ani neměla! Hlavně, ať si její absence nepovšimne právě Šalvěj, nebo je s ní ámen!), tak co kdyby...?
Jenže, ejhle - byl na území takový Einar? Nemělo by zůstávat bez alespoň někoho ve vysokých pozicích, když už je smečka měla obsazené. Kdoví, třeba se jim tam mohla vydat nějaká delegace (to sotva - drželi se v ústranní, ostatní smečky o nich třeba dosud nevěděly a i kdyby věděly, proč by zrovna teď někoho vysílaly, když tak neučinily už roky existence Alatey?), nebo se omegy rozhodly mít pré (jéjdamane, ona už jim další trest udělit nechce!).
Povinnosti, co Hance sevřely krk už jen při takové překotné myšlence, lehko uvedly její tělo zpátky do napruženého stavu. Připravena ke všemu, vždy. Ano, samozřejmě - zpátky na území. Možná si ho obejít jenom letem-světem? ...Nu dobrá, ale vezme to radši klusem! Stejně musí rozchodit tu svou nataženou tlapku, stále zarytě přesvědčená, že to musí jednoduše vychodit. Čerstvý vzduch je ten nejlepší lék, přece!

>> Tajga

Březen 2024 - Hanka
Jednoduché:
- Promluv se členem smečky / s Mátou
- Splň úkol zadaný alfou / pokud se počítá to, že vznesla rozsudek nad Yarem a Letem, lol
Obyčejné:
- Nakresli alespoň dva členy smečky / Hanka, Keiji, Hanka 2

<< Hraniční pohoří

Hanka sotva stihla opatrná na svou tlapku sejít z hor, když ji znenadání zastihla maličká přeháňka. Že by to Parus chtěl, slyšel mě snad? Zprvu si prskání dešťové vody nevšímala, byť ji její pach příjemně šimral v čumáčku a pozvedával její náladu - jenže z hrstky loudavých kapek se znenadání stala pořádná plýskavice a ona měla co dělat, aby jí se svou namoženou tlapkou uprchla. Jindy by s radostí nechala přírodu omýt její kožíšek a třeba z ní setřepat lepkavost ze slaného jezera - cítila však, že na ni něco dost možná leze, a tak zbytečně nechtěla provokovat své štěstí. Úkryt si nalezla pod statným smrkem, co zrovinka pučel. Jak hezky se zelená! Je jenom dobře, že zima už je za námi. Vlčata Stiny se narodí do světa, co je přivítá s teplou náručí.
Územím se prohnal přenádherný, vábivý pach vody a ona měla co dělat, aby hned po skončení deštíku nerozeběhla a nenasávala všechnu tu vůni okolo - nemohla se jí nabažit! Všechno se náhle zdálo svěžejším, mnohem zelenkavějším a Hanka si nemohla nevzpomenout na její nedávné promluvy právě k přírodě, s níž se snažila domluvit na kompromisu. Co kdybych... Co kdybych to zkusila znovu? Když nyní všechno tak krásně kvete, možná, že dokonce načerpá nějakou tu sílu navíc! Oči nicméně bystřily nad něčím úplně jiným - zdálo se, že místní krajinkou protéká také malinká říčka. Definitivně Parus.
Sedaje si do mokré trávy, která se zatřpytila náhlým slunečním svitem, vlčice se jala zavřít oči a pomalu uvolnit své tělo. Kousek po kousku a hlavně pomalu - co třeba... Óch, ano! Když ještě ovládala vodu, často si s ní hrála - proč tedy hru nenabídnout také zemi, aby její srdéčko vůči Haně pookřálo? A tak si vlčice představila, že je malinkým pavoučkem, který putuje po jakémkoliv mohutném kmeni. Je oproti němu malá a musí spoléhat na to, že ji jeho kůra nezradí - kam dá nožku, tam jí skvěle padne do maličké skulinky vytesané od broučka. Zprvu jí to jde ztěžka a cesta se zdá nekonečná, ale pak - a že to v očích takového pavoučka vypadalo jako celé staletí - konečně dostane své drobounké tělíčko na pučící, zelenkavou větvičku a dostane se jí pohled na tu nejkrásnější krajinku, kterou dosud viděla.
Svět je pln barev, které ji mezi sebe přirozeně vábí a než se naděje, je z ní malý brouček na právě jedné z takových květin, co ještě před chvílí pozorovala kývat se ve vánku. Takový kvítek nicméně nevypadá dvakrát tak stabilně a hrozí, že s ní přepadne: co by mohla udělat pro to, aby se cítil silnějším? Vlévaje veškerou svou energii do toho, aby mu pomohla, jala se mu utužit stonek. Protože se jí to však nezdálo jako zajištění bezpečí, s vynaložením velkého úsilí si představila, že vedle něj roste identický, rozdílem však silnější jedinec, o který se může kdykoliv opřít. Tak, jako se ona chce opřít o přírodu.
Hančí musela na kvetoucí louce sedět dobrou hodinku, než se její očka konečně rozlepila a ona zamrkala do světa, který se jí už na pohled zdál o cosi... Známější. „Děkuji,“ sklouzne z jejích pysků dřív, než se stihne zastavit - nakonec se jí ale rozzáří i zbytek tváře, nejen ústa, a ona tak sebejistěji zopakuje: „Díky ti.“ Vroucné, že?
Kdoví, jak daleká bude její cesta k tomu se sblížit s jejími magiemi! Už teď ale tuší, že se jich nemusí bát tak moc, jak si zprvu myslila.
S takovýmto pocitem se vlčice nakonec uchýlila k tomu si mezi všechny ty druhy trav, bylinek i jarních květin lehnout a nechala se ještě chvíli unášet opojným pocitem spokojenosti, který jí v životě dosud tak zoufale chyběl. I kdyby nastal den, kdy pro Alateyčany nebude dost dobrá, či takový, kvůli němuž by ji vlci v jejím životě drazí a vážení opustili, ví, že se může uchýlit právě ke svému elementu - a to ji v tuto chvíli naprosto stačí ke štěstí. A pokud jí myšlenkami ještě párkrát proletěla Stina, vlčátka, Arryn a Vidar, nechala je plynout stejně tak, jako právě zrozené listí stromků všude naokolo.

<< Slané jezero

Aniž by to nahlas přiznala, či dávala svým myšlenkám převelikou váhu, Hance se znenadání dvakrát tak nechtělo domů, do avaru a horské smečky, co na jeho území sídlila. Určitě to nebylo konverzací, kterou právě vedla se Stinou, nebo dokonce předzvěstem možné formy budoucnosti, která před ní byla vztyčena! Ještě, abych utíkala od svých problémů. Co by to bylo za správné chování bety! Ach, jistě - jít příkladem, vzorně se chovat, věci, které jí její povahou byly přirozené. Ale... Stavět se věcem čelem, přemýšlet na místě - samozřejmě, takové zvládla ze svého loveckého postavení levou-zadní. Jenže když přišlo na vlastní život... inu, věci se měly jinak.
A Vidar, co v tom vidí on samotný? Chce si jenom užít, následky přenechat v mých tlapkách? Vedl by své děti k výchově, kterou si se svou rodinou prošel? Tížilo ji na srdíčku - jen stěží by někomu dovolila rozkazovat jejím dětem, jak by se měly chovat, aby zapadaly do uniformovanosti jejich krve, byť v jejich případě jen poloviční. Nesli by si totiž i její kus, tedy cosi, o čem Hanka nebyla dvakrát tak přesvědčená, že to bylo správné předávat dál. V rodině je nikdy nezužovaly žádné chronické potíže, snad jen jejich víra byla dědičnou z matky na dcery. Ale otec... Otec býval... Mimoděk se naježila, když si vzpomněla na jeden z jeho ostřejších, cholerických výbuchů vzteku, a pokračovala dál. Kdyby mé děti ovládaly oheň...

>> Kvetoucí louka