Příspěvky uživatele
< návrat zpět
Jméno vlka: Hanka
Počet postů: 18
Postavení: Beta
Povýšení:
Funkce: Lovec
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se smečkového srazu, vznesla rozsudek nad osudem Yara a Leta, dostala učedníky, (motivovala vlky a jejich líné zadky k akci /j)
Krátké shrnutí: Na srazu se poprvé postavila na výslunní a zrovinka se poprvé stala soudcem, určujíc, jaký osud čeká bratry ročního období. Stresovala - vždyť to znáte, takový typický Alateyský sraz s ohněm a křídly a skoro-vraždě a-... Tak. Po srazu se nechala vyšetřit Šalvějí, ze které má teď jako z novopečené paňdoktorky respekt a poté se šla pobavit s Cinder, kterou trápí její rodina. Zkusila se jí motivovat a nabudit, slibujíc, že její děti možná trochu usměrní (možná je klíčové slovo). Jakmile bylo dokonáno, chtěla vyhledat Vidara - po tom se nicméně slehla zem, a tak se šla raději vyspat, stojíc si za tím, že to je lék na všechny neduhy. Není. Prokousala se nespočtem nočních můr, horších i lepších - v tu ránu však byla probuzena jakousi panikou, jejímž původcem byla Třezalka. Spolu šly zkontrolovat, proč se hory třesou, přičemž se jí Hanka jala zeptat na Arryna a jeho vandrování - bez příliš zářných odpovědí. Brzičko se k nim na čerstvém vzduchu přidala Šalvěj a Máta, které se div neklaněla, že je z ní teď kolegyňka v lovu! Pobavily se o organizaci větší akcičky pro lovečáky, co padl na bedra její bývalé učednice a následně přišel čas na to se jít se Stinou pobavit o včeličkách a květinkách!
Smečková minihra: Píšu si za březen!
Myšlenkami byla Hančí žel už jakousi tu chvíli pryč, a jen tak-tak zaregistrovala, že Stina na ni ještě stihla promluvit. Nebylo to tak trochu prokletí, zvládat udržovat v chodu hned několik souvisle jdoucích představ? „To by od tebe bylo moc milé,“ usmála se, zvažujíce, zda dodat "a dávej na sebe pozor!", ale brzičko se od toho odpoutala. Černobílá vlčice byla silná, dost možná silnější, než ona a její sestřenky dohromady. Však ona se ve světě neztratí! Takhle raná březost ještě nikoho neodradila od povinností. A vůbec! Stina byla dospělá, dospělejší, než ona samotná - jistě věděla, co je pro ni dobré! „Až se pak budeš cítit nejistá, raději nechoď a řekni mně, nebo Einarovi; jsem si jistá, že se najde někdo, kdo by to za tebe mohl dočasně vzít.“ Co kdyby se předvedl takový Leto, že?
Až na tom tak třeba bude jednou ona, kdoví, jak to bude. Nikdy se nezamyslila nad tím, že by tím stagnovala její práce ve smečce, ale co nad tím teď tak dumala, dvakrát tak se jí to nezamlouvalo - hlavně ne teď, co měla na krku hned tři učedníky, navrch na to ještě děti jejích kamarádů. Stejně je to ale úsměvně zapeklitá situace, že? Ještě, že mi s tím pomohou Máta a Mušle! Co bych si bez nich počala? Á, a když už tak myslila na Mušli-! „Nuž,“ odkašlala si po chvíli, co byly obě zjevně ponořeny hluboko do svých myšlenek, „uvidíme se!“ a s tím vlčici jen přátelsky ňufla čumákem do ramene, než se vydala směrem... Kam míříš, Hanko?
>> Hraniční pohoří
Stejně to bylo zvláštní, že si s Vidarem ukázali právě na ni. Nezapřemýšleli třeba nad tím, že by se Astrid mateřská role zalíbila? Nebo, ještě líp - nechtěla třeba Stina sama držet pokrevní podobnost a ucházet se o místo matky Vidarových dětí právě ona? Přišlo jí to jako rozumnější eventualita, než oslovovat někoho bez magie ohně - co se tak však zadumala, zjevně byla s Vločkou mezi malou hrstkou... vlčic, co byly samy. Ale ty nejsi tak úplně sama, nebo snad ano, Hančí? Arryn byl...
Arryn nebyl. A s tím se musela pomalu začít smiřovat.
Uklidnila srdíčko, co se při dumavé promluvě Stiny jalo ozvat, a časovala vlčici plachým úsměvem. Jakoby opravdu byla dcerou a poslouchala svou vlastní mámu v radech okolo mužských! Och, jak jí najednou chyběla maminka - a její nevlastní bráška! Kéž by je znovu potkala, aby jí pomohli se vypořádávat s tím, co na ni ostrovy nastražily.
S veselím jí její gesto opětovala. „Ále, jsou to malé věci,“ mávla zdravou tlapkou, nechtěje vlčici před sebou zbytečně trápit její maličkostí. „Ačkoliv, Stino - nech to mezi námi. Einar o tom sám určitě už ví, a i kdyby nevěděl - no jó, ach ti chlapi! -, není to něco, s čím bych se chlubila. Před kýmkoliv.“ Kdo o tom z horské smečky měl už dávno nějaké osobní tušení, ten si z toho snad za jejími zády neutahuje. Musím na tom do dalšího srazu zapracovat, než se mi ještě stane něco trapného!
Hlava běhaje dál, nemaje v plánu kterak zaostávat, Hanka už myšlenkami byla zase jinde. Kdoví, zda si najde chvíli času a bude nad vlčaty přemýšlet - proteď se však musila loučit, ne vést rozhovory o tom, jak vlastně na... No, to je jedno. Třeba i na to jednou padne s Vidarem řeč, aby to bylo ještě víc trapné- Ach, kéž by jim to Einar a Stina mohli naservírovat jako rozkat: ty se totiž plnily lehčeji, než otázky srdéčka a jeho volání! „Myslím, že je načase vyrazit zpátky do smečky. Mám, hm, mám hodně o čem přemýšlet,“ samolibě se usmála, „jsem ráda, že jsme si promluvily, Stino.“ Tak, a kam teď? Neměla by jít do avaru? Ukázat se Šalvěji, kdyby ji náhodou léčitelka chtěla mít pod drobnohledem? Nebo... Nebo jít za samotným Vidarem? Ne, vymyslila dřív, než se stihla zastavit, půjdu za Mušlí. A až pak za Vidarem. Tak vyhýbat se chceš, Hanko, jo? Jen aby ti něco nezkřížilo plány!
Mnoho, přespříliš přemýšlení, a přesto pouhopouhá hrstka odpovědí na všechny problémy, co jí dosud motaly hlavu. Kdyby tak byla vševědoucí, nebo alespoň viděla do své budoucnosti a směla tak vyvozovat, jakými krůčky by se měla vydat! Jenže svět takový nebyl - a už vůbec ne k vlkům, kteří byť potkali štěstí, nepojali ho dostatečně vážně a nechali jej utéci. Utíkat, ách! To je něco, co teď hlavně nemůže udělat ona sama: těžko by mohla hledět na své přátele a kolegy, kdyby udělala sebemenší chybičku v tom, jak všechny tyto věci pojme. Počítali Vidar a Stina s tím, že to, co je jim automatické je jí naprosto cizí a nevlastní? Že kdyby řekla ano, nebude to stát jen na jejich diktátu, ale také tom jejím? Ale co chceš vůbec ty sama, Hano? Přemýšlíš nad tím vůbec někdy? Chtěla být lovcem, a tak lovcem byla. Mít přátele, smečku - měla. Dostala se na vážené postavení, ačkoliv stále pociťovala jistou neférovost vůči vlkům, kteří si ho možná zasloužili víc.
Její život se kolem horské smečky točil tak dlouho, až zjevně pozapomněla na sebe samu. Co chce? Jak vidí svou budoucnost? V čem, pokud ne ve smečce? A i kdyby na svět přivedla vlčata - nebylo by plnění další smečkovské kvóty?
„To je,“ podivné, zvažovala říci. Jaké budou vlčata Einara a Stiny, pokud se nemilovali? Hanka kouskem duše doufala, že se oba rodiče shodli na tom, že láska bude v jejich životech figurovat. Sama v tom však nechtěla a ani neměla mít žádné slovo - ona, dospělá vlčice, co ještě nikdy vlčata neměla. Nepokračujíce ve své původní myšlence, zadumala nad něčím jiným.
Ještě se ní nestalo, že by víc přemýšlela, než-li mluvila. Kdoví, jaký pohled na ni právě teď měla Stina? Hanka, vždycky tak čiperná a usměvavá - teď pohroužena do svých myšlenek, tichá jako voda! „Musím se ještě hodně učit a vůbec nevím, kde bych měla začít,“ uznala nakonec, s pysky si hrajíce úsměv, „přiznám se, že z toho mám trochu strach. Nepřijde mi, že bych byla typ, který by ostatní považovali za autoritu - už jen tím, že mi nebylo dáno do vínku nějak moc stop do výšky.“ Á, kámen úrazu! Pokud se občas samci cítili smutní, na egu bolístky, mohli si představit, jak na tom byla Hana. Dívaje se na slanou vodu, v níž se ještě před chvílí alespoň trochu omyla: „A... ten odpor k ohni, ah,“ jak těžké o tom bylo mluvit! Zda však Stina bude alfa-samicí, bude pro ni dobré znát tyto stránky své bety - ať už Hanka chtěla, či nikoliv. Vždyť se s tím dosud nepřiznala téměř nikomu. „Je mi to vlastně úsměvné. Celý život jsem ovládala vodu a byly jsme nejlepší kamarádky. Starala se o mě, a já zase o ni. Mnohdy jsem se cítila, že mnou můj element koluje víc, než jak to u vlků bývá běžné...“ jala s rozpovídat. Šlo to s ní překvapivě lehko! Na očích měla jemný, mlhavý povlak vzpomínek a hlas se proťal jakýmsi omladinským tónem, jakoby byla omládla o hned několik roků. „A teď si se zemí, inu, nemáme co říct. Myslím si, že se mnou nechce mluvit právě proto, že jsem ji nikdy neovládala. Voda mi vlastně taky nebyla tak úplně přirozená - magii mi zprostředkovával takový hezký náhrdelník. Tělo bylo zproštěno toho, aby nám kouzlo kolovalo v krvi.“ Přiznala.
Doufala, že vlčici svými pohnutky neodradí - s určitou nejistotou se poškrábala za ouškem -, a tělo se jí hnulo v jakési nabídce objetí. A že ho teď Hančí potřebovala jako sůl. Nepřiblížila se, ani slůvky nic neřekla, ale pokud Stina chtěla její náruč přijmout, tak ať.
Ocásek se jí hezky zvlnil, jen co to vlčice dostala z tlamy. Byla jedna věc si takové věci myslit, a druhá je slyšet na vlastní ouška! „Kdybys potřebovala s něčím poradit, jsem tu kdykoliv pro tebe - sestro,“ zavtipkovala a pobaveně do černobílé ještě drcla tlapkou, než se celá spokojená zase dostala na vlastní nožky.
Bylo to pro ni, zarytého romantika, téměř absurdní. Slůvka jako konečně a náznak nutnosti, vždyť právě tyhle věci s láskou neměly nic společného! A jak chtěl vlk vychovat mladé, když by se nejednalo o stříšku vystavěnou právě tou? Doufala, že v těchto věcech na místní poměry nebyla zastaralá. „Je zvláštní o tom mluvit tak, jakoby šlo o něco jednoduchého,“ přiznala nakonec, na pyscích stále jakýsi drobounký úsměv, „obávám se, že to nebude jako organizace nějaké lovecké výpravy.“ Či se snad mýlila? Mít tak do věcí takový vhled, jako všichni seveřané! Ona, dítě jihu! Musila uznat, že zmínka o neschopnosti poznat lásku Hančí kdesi na hrudi zabolela - žít bez lásky totiž znamenalo pouhopouhé uspokojování biologických potřeb, nikoliv opravdové bytí.
Cítit, jak vám hoří tváře; jak vaše oči bezmyšlenkovitě následují toho, kdo vám leží na mysli; prazvláštní šimrání v podbříšku; zrychlený tep, sotva lapaje po dechu... Házet po svých milých úsměvy, co nesou tisíce slov, či se jim jemně otřít o rameno a poznat je po pachu na míle daleko. Má pokračovat? Tolika krásného, o co musela vlčice přicházet, aniž si to uvědomovala! Není to rozkaz, pro ni - jak na tom byl avšak Vidar? I ona viděla, že na jejího nevlastního bratra byl vyvíjen nátlak přivést na svět vnoučata, v případě rezavého, jemného, jako poprašek sněhu, neteře a synovce. Kdyby si byla bývala s Vidarem promluvila, dozajista by neudržela svou lítost na uzdě. Kdejací Kain a Ábel - přímo Adam a Eva, oba proviněni prvním hříchem všeho lidstva!
„Ještě jsem nikdy neměla vztah, co by mi dlouho vydržel,“ odfrkla si s jistým pobavením. Tak-tak, byly věci, co musela popisovat tak, jak byly! Tristní, že? Vlčice s tak velkým srdéčkem, nesouc jej na vlastních tlapkách k nabídce všem, a přesto málokým dlouhodobě milována. Asi to bude má chyba.
Zaúpěla, byť se jí z hrdla brzičko nato vydral pobavený smích. „Úkolovat vlky, jéminkote! Že jste mi nikdo neřekl, jak je to trapné!“ a opravdu! Když tehdy oslovila Mercera, cítila se jako hlupák! „Doufám, že do toho ještě dospěji, ale zatím je to... páni. Být betou, to by mě ani ve snu nenapadlo.“ Čím to bylo, že si ji Einar vybral?
Nesmyslná, tlačilo se jí na jazýček, ale ona všechny hanlivé a ošklivé, přesto adekvátní slovíčka s pokorou spolykala, nechtěje Stině přitížit víc, než už se stalo. Bylo mnohé, nad čím obě dozajista budou moci při dlouhé chvíli přemýšlet. Možná až moc!
Jejich konverzace se přirozeně, jako říčka, pomalu větvila. „Óh, Astrid,“ zahmkala s pokývnutím. „Taiclara je zajímavá mladá slečna,“ uznala, na pyscích úsměv, „citlivá, usuzuji. Bylo by pro ni skvělé, kdyby věděla, že se v životě může obrátit na svou rodinu. Vlastně úplně stejně, jako ty - až na to, že do ní odteď samo-sebou spadáme i my s Doubí!“ Musila za jejich léčitelkou zajít, jen co ji zastihne někde odpočívat a tak jako vlkům před ní nabídnout kus pomoci, snad raménko, na které by se mohla dle potřeb vyplakat. Udělala by cokoliv, jež by členy její smečky alespoň po emoční stránce zajistilo, cítíce to za svou povinnost, ne-li splátky, kterým platí svůj dluh vykonán na Yarovi a Letovi.
V žaludku se pohnul těžký kámen, aby udělal místu něčemu novému, semínku, které zničehonic zapustilo své kořínky. Strach, že by jednou mohla dopadnout tak, jako...? Hančí se v krčku na moment zasekl vlastní hlas: „A... Vidar, Stino,“ řka, nesouc se tiše, připomínaje vlče, co bylo kýmsi pokáráno. Jeho jméno, óch, jeho jméno nechť je v její hlavě dlouho nevítaný host! „když jsi o něm mluvila - s ním, také -, myslili jste oba jen na vlčata, jak vám praví zvyky starého života?“ Dopadnout jednou jako Astrid, nahrazená kýmsi milovanějším, hezčím... Milejším a působivějším, vlkem jejího kontrastu, třeba absolutní protiklad. Byl ze severu: pokud v něm vřelo vše, co dosud putovalo také krví Stiny, city mu dozajista působily přítěž. Viděl by ji jen jako dočasný doplněk? A Stina, která o tom promluvila - považovala ji za kus masa, dobrý jen pro vlčata, nikoliv jako někdo, kdo byl hoden lásky?
Třebaže duše racionální, málokdy si dovolujíc snít jako za mladých časů, vlčice se dostala do pevné pěsti pochybení. Její společnice však jen těžko v Haně mohla číst, neb tak jako za srazu potlačila, co se tak zoufale chtělo vydrat na povrch a - usmála se. Drobný, zdvořilý úsměv, nepochybně hankovský. Neplánovala Stině znovu nahrát s nějakým ze svých strachů - to, že věděla o jejím problému o ohni, už tak bylo příliš.
Dokonce se jí pysky roztáhly do zazubení! Zvesela ke svým slovům zamávala ocáskem. „Ó, tak to se máš rozhodně na co těšit!“
Plna zvědavosti a zájmu střihla uchem, upřímně udivena tím, že o tom její společnice zjevně slyší úplně poprvé. Byl takový i Einar, nebo snad Vidar? Netušili, kolik možností právě v tomhle ohledu měli? A co kdyby se právě do takových vlků zamilovali! To by si snad upřeli vlastních citů? Neskutečné. Opravdu neslýchané! A trest smrti, u všech svatých, to jsou nějací barbaři? Je to způsobeno ohněm v jejich krvi? „Když jsem byla menší,“ jala se nakonec vyřknout, na pyscích hravý úsměv, „měla jsem jednu kamarádku, byl mi asi rok - naplánovali jsme si spolu celičký život. Jména našich dětí, vnoučat. Náš domov. Nikdy by mě nenapadlo, že to někteří vlci neznají.“ Upřímní chudáci! Co ale Stina nikdy neměla možnost prozkoumat, o tom jí Hanka moc ráda povypráví, chtěla by-li.
Bylo toho tolik, co zjevně o jejich domovu netušila! Skoro nevěřila svým uším, když se Stina jala o cosi blíže nastínit její rodný kraj - přišlo jí to jako příběhy, o kterých se její rodiče občas strašili, když zlobila, nikolik jako místo vhodné pro výchovu silných a sebevědomých vlků, co by jednou mohli mít v životě úspěch. Co život, tohle bylo-! Vždyť ani živořit nemohou. Narodí se, rozmnoží se a umírají. Ticho, které mezi nimi zaselo své klíčky, hezky kvetlo. Musila se přiznat, že zpracovat tolik věcí podobného rázu bylo... Náročné. Neuvěřitelné. „Tvůj život, Stino,“ na chvíli zaváhala, ani očima jí nevyšla vstříc - zírala totiž kamsi zpátky do hor, možná přemýšleje právě o zrzavých bratrech, kteří našli na severu stejný osud. Bylo mnohé, jež se náhle spojilo a svítalo v jejích očích, jako když vzplane jiskra. Všechny ty situace staré i nové, plny ohně i výrazů a očí, které držely jazyk za zuby, a přesto říkaly víc, než dost-! „...Jsem moc ráda, že si tě místní ostrovy našly,“ dostala ze sebe nakonec, měníce svou původní trajektorii. Ach, probírat minulost takové ukrutné nátury, to dozajista netěšilo ani ji! A tak pryč od tohoto tématu, hezky vtisknout vítr do plachet a nechat se unášet mořem dál, daleko, pryč.
„Děkuji,“ nabídka ji ač zaskočila, hezky jí pohladila po srdéčku. Že by však slovně přijala, to nikoliv. Času má dost, né? A navrch jí přišlo, že jí vlčice umí číst myšlenky, a tak odpověď jistě už dávno zná: že Hance bude trvat ještě dlouho, než se vůbec odhodlá k tomu uznat si, že v něčem zaostává. Ach ty bety! „Jéžišmarjá! Úplně se mi to vykouřilo z hlavy, ale- Vločka ti chystala pelíšek, že? Viděla si ho už? Že bych ti tam něco doplnila,“ vyhrkla, ráda, že si vůbec vzpomněla, „každá alateyská matka si zaslouží špičkovost ve všech směrech, samozřejmě.“ A já - jednoho dne jednou z nich? Bizardní, však má nad čím přemýšlet! Alespoň se konečně přestane rozdávat pro ostatní, a dopřeje si taky trochu pohlazení od sebe samé.
Někdy. Možná jednou.
Že nepálí? To ať povídá někomu, kdo jí strčí tlapku do ohně, né Hančí! Kéž by jí byl býval partner Cinder nikdy neřekl, že barva očí koresponduje s magií, co vlci ovládají - všechno by bylo tak klidné. „Ha-ha,“ vydala ze sebe s rozzlobeným podtónem, sebevíc se jí v tváři prolínal jakýsi neústupný smutek. Byl to kámen úrazu, oheň a vše s ním spojené - ačkoliv to pro vlky s právě tímto elementem muselo být úsměvné, v Hance to vzbuzovalo syrovou hrůzu. Kdyby tak bylo něco, na čem bych to Stině mohla vysvětlit! Ale čeho se ona vůbec bojí? Nebo Einar? Nebo vlčata Cinder? ...Nebo každý druhý vlk v Alatey?! Pomoc však protentokrát přijala, byť si vlčici měřila s odměřeným pohledem. Tohle ti jen tak neprojde, jen si nemysli!
Zostra do plic nasála horský vzduch, ráda za chlad vody, co jí před chvílí probral. Kdyby nebylo jí, myslila by si, že se jí celá tahle konverzace zdá. Reakce vlčice, jindy pevné jako skála, tak ledově klidné, taky nebyla dvakrát tak skutečná! Cožpak se mráz jen tak mohl roztopit? Stát se kaluží u jejích tlapek? „Stino,“ začala lehčím tématem, neb jí to přišlo v tuhle chvíli nejrozumnější, „tys nikdy neslyšela o tom, že vlčice se můžou mít rády tak, jako vlk a vlčice?“ Jéminkote, to ať si počká na to, až jí poví o tom, že to spolu můžou táhnout i dva vlci! „Myslela jsem si, že to tam u vás na severu bylo normální,“ hmkla nakonec s drobným úsměvem, „musela tam být zima, ne? Tak se každý musel zahřívat s každým. A přežít tak kruté zimy- to můžou jenom vlci, co v sobě mají hodně lásky!“ ...Beznadějný, naivní romantik? Víc, než pravděpodobné!
Však potomstvo, óch! Vždyť se sotva znají, Stino, zpomal trochu! „A to říkal on? Někdy... si s ním o tom popovídám,“ někdy, a bylo to tu zase. Kdy Hanka přestane odkládat osobní život na druhou příčku? Dožije se dne, kdy se bude věnovat svým vnitřním soubojům? Kdoví, kdoví. Pro teď se jen s jistým studem usmála, a nechala to plavat. Stejně tak, jako tlapku - jenom nad její milou otázkou máchla zdravou tlapkou. Aby byla dobrá beta, musí přec něco vydržet!
„Nikdy mi nedošlo, že u vás byl oheň tak důležitý, aby se vlci právě s ním nějak... upřednostňovali,“ přiznala narovinu - u ní doma to totiž bylo absolutně naopak. Oheň byl vždycky predátorem, nebezpečním a znamením špatných časů, neboť kde zahořelo, tam často máloco přežilo. Ten pach, všechna ta smrt... Nebylo divu, že Einar reagoval tak, jak reagoval - musel to vidět jako symbol jakési svrchovanosti, snad důkaz síly, který si odnesl z domova.
S drobným povzdechem ze sebe nechala vyprchat nemilé vzpomínky, co se jí v hlavě od kanadského žertíku Stiny nakupily, a napřímila hlavu. Teď jsi beta, Hanko. Nesmíš si dovolit, aby tě to ovládalo! Kéž by tak byl někdo, kdo by jí s tím mohl pomoci! „Muselo to pro tebe být náročné, postavit se takhle tváří tvář životu, který už nevedeš,“ pokývla jí, pozorná v tom, co jí vlčice říkala. V podpůrném gestu do ní lehce dloubla čumáčkem, „viděli jste se jenom jednou. Třeba od té doby zmoudřela a leží jí to v žaludku tak, jako tobě. Anebo už je z ostrovů pryč! Vlky jako ona taky jen těžko potká na ostrovech štěstí.“ Optimistický nadhled a úsměv, co se přitom snažila vyzařovat, snad mluvil za své!
Kdyby její srst nebyla ztěžklá všudypřítomnou vodou, dozajista by se celá naježila. Fuj, takhle jí děsit k smrti! A bezdůvodně! Jen co Hančiny oči zaregistrovaly nevinně vyhlížející plamínek, ucukla dozadu a skoro se jí u toho tlapky zamotaly až tak, že přepadla. Celá smáčená se povytočila po Stině, „tak to od tebe bylo pěkně nefér! Vždyť jsem to ani nemohla čekat,“ pche. Tohle si s tebou ještě vyřídí, jen se neboj!
Šok nicméně ihned následoval další, a další. Aniž se její mysl stačila vzpamatovat z náhlého strachu (a horka nad tím, že by o ní Stina mohla smýšlet jako o atraktivní a přitažlivé v romantickém slova smyslu), už-už byla uvržena do představy, která dosud působila absurdně. Ten Vidar, co mi dělá kolegu v lovu? Vlk, co měl stát na místě bety místo mě? Pysky se jí roztáhly do nesmírně pobavené grimasy - to se jí asi vlčice jenom snažila potěšit. Třeba si všimla, jak se na něj Hanka tu a tam dívá, když si zrovna myslí, že ji nikdo nevidí? Ha! Vždyť to taky byly jenom... Přátelská gesta, a... Tak.
Samozřejmě - když jeden nesl Kainovo znamení, poznal jej i na druhém vlku. Tak už svět chodil, nic víc na tom nebylo! ...Že?
Očka se jí drobně vykulila, když jí došlo, že si vlčice nedělá srandu. Oh. Oh. Srdce se jí stáhlo emocemi, které neuměla dvakrát tak dobře pojmenovat. „Vlastně- vlastně jsem si myslela, že jsi naznačovala, no... Že bys ty...“ vyhrkla, „Vidar je můj... Moc jsme se... Popravdě bych...“ Zaskočená Hanka byla věru k popukání, že? Kde bylo sebevědomí, se kterým přirozeně vystupovala? Nestyděla se za to, že koktala? A co víc - že nedokázala zformulovat své myšlenky?
„Einar má další sourozence?“ A na ostrovech? To byl ale šťastlivec! Mít tu tak svého nevlastního bratra, skákala by do takových výšin, až by se určitě dotkla hvězdiček na nebesích - to samé však nemohla říci o tom vlastním, ve kterém byla ve věčné konkurenci. Ach ty dvojčata, že? Čím déle Stinu poslouchala, tím míň však byla spokojena s tím, co si napoprvé pomyslila - tato sestra se totižto zdála být jakousi sketou, která zjevně v kolektivu neznala přátelskosti. Jak velký odraz to byl pro její společnici, která v tomhle vyrůstala? Měla pro vlčici pochopení a kus soucitu, nebo by ji odsoudila tak, jako právě v tuhle chvíli Hančí? „Alatey je Einarova rodina,“ pronesla nakonec po krátkém úsudku, pysky stažené do neurčitého výrazu, „v tuto chvíli možná o chlup víc, než ta pokrevní. Nevím, co pro vás doma právě taková znamenala, ale Einar není alfou pro nic za nic. Věřím, že by tak nebezpečnou vlčici do smečky nevpustil.“ V hlase Hana měla odhodlání, jako možná dosud nikdy předtím - nejméně ne před Stinou. Ačkoliv se se zrzkem už dlouho nepobavili trochu... Jinak, než v rámci smečky, tušila, že u něj jeden mnohé mohl dedukovat. „A kdyby si ji snad neuměl ukočírovat, tak tu budeme my dvě, co se o členy naší smečky postaráme,“ řka, na tváři zadumaná maska. Ale dá se vůbec takový vlk zvládnout?
Div se ve vodě neutopila vlastním smíchem, jak jí její poznámka potěšila! Jéminkote, Stina ani nevěděla, jak skvělý uměl její smysl pro humor býti. „Ále, já s tím ohněm nemám zas tak velký problém,“ zalhala se zazubením, nechtěje, aby hned každý druhý vlk znal její slabost, „je to maličkost, opravdu!“
Vlčice se rozhodla promluvit skutečně zvláštním způsobem, až se nad tím vlčice musela pozastavit. „Věru?“ vyřkla jen tak do větru - hlava však už dávno utíkala k prvním vzpomínkám, které se jí s černavou vlčicí vybavovaly. Vždyť Einar je její partner, není tomu tak? Milují se a poutá je žár jejich srdéček. Stina navíc určitě nebude mít ráda stejné... I když, co se asi událo mezi Doubravkou a právě její nynější společnicí, když spolu na sever cestovaly? Mohlo se snad stát, že by vlčice v její blízkosti byla...? Ačkoliv se doposud nesetkala s žádnou lesbou, kdoví! Bylo třeba mít otevřenou mysl - vždyť Hanka taky přece jen kdysi chtěla experimentovat.
Rozhodně ale ne s březí vlčicí - hlavně ne takovou, kterou si nárokoval samotný alfa smečky, kde dělala betu! Probůh, to by byl pořádný skandál! Ale vyjít do světa, zkusit se po-ohlédnout... Zda-li avšak mluvila o sobě, nebo o někom jiném, to Hančí nevěděla: a tak si to holka čiperná vzala po svém.
Srdéčko jí div neposkočilo, co to slyšelo. Ó, tak to zrovinka plní, co si sama zadala! Spořádaná, vskutku - Einar by jí měl dle jejího mínění ihned povýšit! Hlavně teď, když mu nese pod srdcem jeho vlastní vlčátka. Netušila, jak to měli ostatní, ale jí osobně to přišlo trochu jako... Chladné, nepříliš milé gesto právě vůči Stině. Muset pro něco pracovat, když teď hlavně měla odpočívat, no že se nečertí tak, jako se na její konto zlobí Hanča! „Je to samozřejmost, Stino,“ vyhrkla konečně, aby přerušila poměrně pochmurný monológ své brzy-snad-kamarádky, „jsi úžasná vlčice a kdokoliv je tvým kamarádem, má zaručeno, že je o něj postaráno. Vlastně bych si nemohla přát lepší partii,“ zazubila se. Jak na tyto myšlenky černobílá vlčice přicházela, to jí bylo záhadou: zároveň však nikoliv. Její minulost musela být krutá, krutější, než si ona sama dokáže představit - a to ji pochopitelně trápilo. Kéž bych mohla pomoct víc! „Kdykoliv budeš potřebovat - asi nejsi ten typ vlka -, ale já bych byla ráda, kdybys věděla, že tu pro tebe budu. Jako... Jako taková vrba! Znáš tu přezdívku, či? S čímkoliv se budeš trápit, tak já si to moc ráda vyslechnu,“ zdůraznila, tváří tvář vlčici, co takové slovíčka možná mohla slyšet poprvé. I proto se Hanka snažila tvářit pevně a seriózně, aby si nemyslela, že tohle je jen nějaký výkřik do větru - to v žádném případě!
Představa, že konečně bude moct být pořádnou tetou a třeba potrénovat na své vlastní děti - jednou, až čas dá a osud bude shovívavější! - ji neskutečně potěšila. Tehdá si to chtěla trochu vyzkoušet už na potomcích Cinder, ale jediný, kdo ji pořádně znal, byla leda Cipher - a u té pochybovala naopak Hanka, nevědíce si rady s tím, jak ji poznat od jejího bratra. Snad není němý tak, jako Podběl? To už bych je ale opravdu nedokázala rozeznat od sebe! „Myslím, že učedníci mne naučí, jak zacházet s velkou skupinou,“ podotkla s úsměvem. Ač věru vystresovaná, věřila ve svou schopnost organizace a skutečnost, že s dětmi své nejlepší kamarádky bude vycházet. Kéž můj patron Parus dá, a mně ani jim se nestane nic zlého, až půjdeme cvičit! Škobrtnout na ledu, vyrazit si zub v horách, odřít polštářky štěrkem-! Tolik možností, při kterých se lovci denně mohli zranit. Risk, který ne každý učedník zvažoval.
Otázka, která však její vlastní promluvu následovala, vlčici na moment zamrazila. Bylo zvláštní, muset čelit tváří v tvář něčemu, čemu se dosud sama ani nestihla přizpůsobit, jen aby to bylo pryč jako podzimní listí ve větru. A tak Hanka jen zahmkala, dělajíc krok kupředu. Tělo ponořeno do tekutiny, z níž přichází každý vlk - čechrána lehkým větříkem, nadnášena svým drahým elementem... „Je to můj dobrý kamarád,“ přiznala nakonec, ač s jistou nevůlí. Někdy to ale ven muselo, že? Ať už by to byla Doubí, Stina nebo třeba samotný Einar. „Vločka a Arryn jsou přátelé, co tu pro mě byli už od mých začátku v Alatey. Oba jsou mi velmi drazí,“ usmála se však nakonec, rozhodujíc se, že si některé slovíčka ze svého slovníku žel asi opět bude muset vyškrnout. Děti, partner - manžel, rodina. Nakonec má sestřenku, ba i celou smečku - to jí bude dozajista stačit! „Ale vůbec, dneska bude tak krásný den, není třeba smutnit!“ zavelela s pobaveným zazubením, „myslím, že to je vše, co jsem ti chtěla sdělit. A ty - proč jsi na mě onehdá čekala?“
Velkorysost, kterou jí vlčice poskytla, zahřála Hanku na hrudi. Jak se uměla hezky starat o své spolučleny, aniž by jí slůvkem museli něco říkat! Ta že si chtěla počkat, až získá respekt své smečky? Kdejaké gesto udělala, sebemíň slov řekla - všechno odkazovalo k tomu, že z ní bude výjimečná alfa.
V tuto chvíli nicméně Hanka s letmým úsměvem odmítla, byť z tlamy dostala tiché díky. Spoléhat se na ostatní, co teď byla betou... Bude lepší, když si slízne vlastní smetanu.
Trvalo dobrou chvíli, než si výrazu Stiny povšimla. Oh. Oh! „Těším se, až je uvidím. Pokud mě u nich samozřejmě budete chtít - tetu budu dělat moc ráda!“ patrně soukromým územím se brzičko roznesl její smích, „určitě to bude banda skvělých vlků. Tací, jako jejich rodiče,“ no jéje, aby si jeden nemyslel, že se Hanka snažila s nastávající maminkou flirtovat! Holt občas nevěděla, kde pochval a milých lichotek zanechat, když už jednou začala. Bylo to tak jednoduché, pohlédnout na něčí práci a říct jim, že odvádějí dobrou práci - co ještě bývala vlčatem, maminka ji vždycky hezky pohladila, něco hezkého šeptla do ouška a celičký svět se náhle zdál krásnějším. Bezpečnějším, jako místo, kde mohla volně vyrůstat. ...Kolik z toho asi zažila Stina, nebo Einar?
S náhlou nejistotou, zda se nejala zaběhnout do příliš osobního tématu, pokračovala, neb se jí Stina nezdála jako typ, co by různorodá témata inicioval. Letmo si přitom vzpomněla na Arryna a pocítila nepříjemný tlak na vlastním srdéčku. Uff. „Vlastně bych tě chtěla požádat o takovou maličkost? Jako průzkumník určitě hranice tu a tam navštívíš a mě napadlo- no,... Jeden člen,“ polkla, „jmenuje se Arryn. Je celý hnědý a jeho oči jsou úplně typická voda. Kdybys-... No, kdybys ho někde potkala, tak mu vyřiď, že na něj domov čeká. A ještě jeden vlk! Teda, vlčice,“ o cosi veseleji se zazubila, očividně z ní cosi padlo, „Illiana. Je docela podobná na svého tátu, Xandera; kdybys ji našla, moc by to znamenalo pro mou kamarádku, Cinder. Je to její dcerka.“
Zatímco nechala černavou vlčici zpracovat, co po ní beta žádala, vlčice se opatrně předními tlapkami jala vstoupit do vody a klid, co se při tomto pohybu dostavil, slovy nedokázala popsat. Taková slast, takový ráj! Bylo okaté, že Hanka má k vodě blízko - ale kdoví, proč tomu tak bylo, že?
Drobounce se na svou kolegyňku usmála. „Mně by to přišlo milé,“ uznala už o cosi uvolněnější, ráda, že Stinu svým jistým přeřeknutím nedejbože neurazila. Jaký to beznadějný romantik, doufaje, že by mohli být spolu se zrzavým alfou alespoň na stejné pozici! Zjevně tyhle věci viděla pod sklíčkem růžových brýlí, o tom nemohl pochybovat žádný vlk - dosud jí nedošlo, že právě takhle jejich horská smečka nefunguje, a fungovat nebude.
„Vidíš, tak máš hned dva adepty - mě a Doubí!“ vyřkla upřímně, ocásek se zlehka v pajdavém kroku houpajíc ze strany na stranu. Snad se jí nezavařil v léčitelském koutku mozek! Škoda, že mi alespoň tu tlapku nestihla ošetřit. Alespoň se ale osvědčila Šalvěj. Až se vrátí, měla by se jí zeptat, jak dlouho to na tlapce bude trpět. Vždyť musí makat a pomoct učedníkům a Mátě, ne válet šunky! „Ale je to stejně romantické, že jste se tu tak potkali. Hodíte se k sobě jako... Jako včely a med! Nebo květ a list! A teď dokonce plánujete i mladé,“ nadchla se, v očích jakási hezká jiskra. Ach ta láska! „Už máte vymyšlené jména?“ vyzvídala v přátelském tónu dál. Bavit se o vlčatech, to určitě musela být pro každého rodiče čest, nebo snad ne? Navíc jí to bylo mnohem komfortnější, než se jí svěřit s tím, co ji už chvíli tížilo. Ještě minutku, alespoň dvě - pak se Stiny zeptá, co jí nedá spát.
<< Avar přes Hraniční pohoří
Pochvala Stiny samozřejmě jejím ouškům neušla (jak by taky, když šlo o něco doslova neslýchaného!)- namísto hřejivého pocitu na hrudi se nicméně dostavil stud, s nímž bojovala skrz nervózní úsměv. Nestávalo se, že by byla Hanka objektem chvály a aby přiznala barvy, vlastně jí to tak většinu času také vyhovovalo. Z očí do očí pozorovat, že o ní někdo přemýšlí a nemít cestu útěku, to bylo... To je něco, domyslila si, jako když si vlk zničehonic uvědomí, že je na něj při jídle vidět a náhle ztratí kontrolu nad vlastními ústy.
Ráno se pomalu začalo probouzet, a s ním i jeden z prvních adeptů na jarní dny. Jak se náhle krásně dýchalo - jak její duše kvetla, sebemíň si se svým elementem Hančí rozuměla! „Čekala jsem,“ řka, konečně začínajíc po jejich dosud tiché cestě, „že tě Einar oficiálně pojme za sobě rovnou.“ Ach, možná to nebylo to pravé ořechové, ideální téma, kterým začít, ale - muselo to ven. Pryč s chválou a září reflektorů, co mířily na ni, teď tu jde o Stinu! „Myslím, že bych se vlastně cítila jistější, kdybych tě nad sebou měla. Pokud váhá, ráda se o tebe přimluvím!“ Bylo to zvláštní, být takhle s vlčicí zničehonic o samotě: nikdy se příliš hluboce nebavily a to se projevilo právě drobnými rozpaky nad tím, jak s černavou vlčicí vlastně mluvit. Chovat se podobně jako kolem Einara? Nebo pookřát, usmívat se tak, jako když se tu a tam podívala na Vidara? Jenže ten byl z branže, nesl stejnokroj - se svou nynější společností ji vázalo v jejích očích leda pohlaví.
Nemohla být větší šťastlivec, než když právě tuhle bylinkovou vlčici dostala pod své křidélka. „Na tebe si čas vždycky ráda udělám!“ řka, hlas proťat čirou upřímností, neb to myslela smrtelně vážně. Ať už by šlo o lovectví, nebo třeba něco osobnějšího - Hančí tušila, že k sobě na takové věci měly dost blízko. Anebo jejich přátelství viděla ze zhola jiného úhlu? I takové věci se občas ve světě dějí!
Ještě stihla omluvně pokývnout její sestře, než se musela loučit i s ní samotnou. Jéje, musíme se někdy pobavit někde bokem. Třeba udělat pro lovce nějaké tajné sídlo? Nechat je skládat slib, ať mají nějaké memento na dospívání? To by bylo pěkné. „Už teď jsi hrozně snaživá, Máto,“ povzbudila ji naposledy, „měj se!“ Jak jí z ní plesalo srdíčko radostí! Rostl vedle toho ještě jakýsi jiný, stejně-tak milý pocit - mnoho pozornosti mu ale nevěnovala, protože na to protentokrát nebyl čas.
S omluvným úsměvem se konečně pořádně povytočila po své kamarádce a lehce u toho mávla ocáskem: „Stino, ahojky! Tuším, že si máme co říct,“ vydedukovala, až u toho automaticky sobě samé pokývla hlavou a s pajdavým krokem se po chvíli vydala kupředu, „pojďme se projít, ať máme trochu soukromí.“ Ajéje, signalizovalo to snad, že se Hanka bude ptát na něco patrně osobnějšího? Možná však šlo jen o malou změnu prostředí - horský vzduch né každému v konstantním přísunu prospíval. A aby se Hanka přiznala, chtělo si to trochu omýt kožíšek od bahna!
>> Slané jezero přes Hraniční pohoří