Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo jí trošku líto, že do těchto řečí nemá jak zapojit Šalvěj - její znalosti v bylinkách by se totižto hodily až později, tedy po tom, co by se ulovená zvěřina servírovala. Třebaže Hanka sama nebyla převeliký gurmán, párkrát od toulavých duší slýchávala, že bylinky umí kdejakou tu chuť umocnit! Kolik je na tom asi pravdy?
Souhlasně hmkla, dívaje se po okolí, zda by tu právě dva zmiňované lovce nenašla. Bohužel, vlčice tu takhle při měsíčku byly úplně samy-samotinké! Snad z dálky byly poznat jakési stíny - o koho ze smečky ale šlo, to bylo zatěžko říct. „Pokud se ti bude chtít,“ svitlo jí zničehonic v hlavě, „možná si je můžeš zkusit ulovit a domluvit nám nějaký sraz lovců? Tuším, že Mušle zůstala v úkrytu.“ Óch, suché vtipy! Tak to Hanča klesla věru nízko. „Vskutku! Ale někdy si tě samo-sebou můžu vzít natajňačku někde stranou a doučit tě něco, v čem bys tápala,“ spiklenecky po své bývalé učednici mrkla. Však jí to taky dlužila, jak se o ní nestarala! Ať jsou jejich statusy jaké chtějí, bude zjevně trvat ještě pár chvil, než v ní neuvidí svou studentku. Bylo to dobře, či nikoliv?
Tak jako Máta se zasmála. To by ještě bylo, aby srnky kopýtky kutaly do hor a nadělaly si tam chodbičky! Božínku, to by byly klaustrofobní lovy. Ještě, že jí malé prostory nedělaly takový problém, jako když byla malé vlčátko! V tom se po bělavé vlčici usmála, tvář jasně říkajíc ano. „Jistě! Měla jsi uspořádat lov, že? A ten už tak nějak vlastně organizuješ!“ zamávala zvesela ocáskem, „deltou budeš cobydup. A než se naděješ, tak-“ budeš gamma, chtěla vyhrknout, nu zarazila se právě ve správnou chvíli, „-už jako lovec budeš dělat většího kápa. A já tu pro tebe vždycky budu, abych ti pomohla. Čestný-lovecký, slibuju!“ Teď nesla post bety a slibovat někomu, že by ho Einar takhle povýšil...!
V tu ránu zaregistrovala Stinu a s úsměvem jí pokývla, načež se očkama znovu podívala po Mátě. Je tu ještě něco, co by jí leželo na srdéčku?

Zvědavě pozvedla uši za Keijim, co se zjevil prakticky odnikud a i jemu zdvořile pokývla na pozdrav. Těšilo ji, že se očividně snažil nějak začlenit do jejich horské smečky - a ještě navrch se svým oborem! Na moment jí proletělo hlavou, jestli by se jich neměla zeptat na hnědavého vlka, který právě hranice tak úpěnlivě miloval, ale nakonec od toho odpustila. Konverzace, kterou před chvíli vedla s Třezalkou, by jistě nedělala s takovým úkolem dobrotu. Kain, bratrovrah a Jidáš, jako-
Po pyscích se jí rozjel hřejivý úsměv, jakoby se jím Hanka chtěla dotknout své někdejší učednice a teprve jí pořádně ukázat, jak hrdá vlastně je. Kéž by to tak šlo! To už však zadumavě naklonila hlavu na stranu, oči bloudíce kdesi po vrškách hor a místy kdesi za nimi. Kdy, to je ale otázka! „Určitě bych ti řekla, kdybych to sama věděla,“ přiznala s pokývnutím - byla to samozřejmost!, a nakonec se jen neurčitě usmála. „Nejlepší by bylo, kdyby jsme se spolu s Mušlí a Vidarem domluvili na tom, na kdy by to tak viděli - byl by nesmysl do toho tahat učedníky, co se chudáci budou mít problém sotva rozkoukat v naší branži. I když, strčit je do ledové vody...“ ha, to by byl šok na celý život! Sama však takové praktiky zažila a byla by vskutku nerada, kdyby takový nepříjemný způsob kdekoliv pokračoval. „Teď začátkem jara by to bylo jako boje v bahně, hmm,“ zvažovala dál, než jí svitlo: „Ale jeho konec nezní špatně, co ty na to?“ Víc hlav víc ví, a když si teď navrch byly kolegyňky, musí z toho dvakrát tak těžit!

Konverzace, kterou měla s Třezalkou, naneštěstí směrovala ke svému konci. Kdoví, jak bude vypadat třeba za pár měsíců? Mileráda by jí osobně vyřídila tréning s někým, kdo oheň ovládá a na koho je spolehnutí, ale cítila, že to už by bylo moc. Už jenom ty její komentáře, ó né, jak se za ně bude v příštích pár dnech stydět!
Bylo to milé překvapení, mít ve své blízkosti hned tři z několika potomků Shine; jest to nesmírně inteligentní bytost a nemálo lze vidět, že to po ní zdědily snad všechny děti. To je jen dobře! „Zdravíčko!“ svorně se usmála, ač to bylo to poslední, co její tělesný stav chtěl, a zvesela houpla ocáskem. Jaké je to pěkné, vidět sesterské pouta! Div jí nezamrzelo, že tu nemá své bratry. Ačkoliv...
„Ale dobrý den, ó velká kolegyňko,“ hravě se po Mátě uškrnula - jejímu srdci velelo prázdno, těžko zaplnitelné nic, co hladovělo po... Něčem. Třeba právě to něco bude její konverzace s bývalou učednicí? „Směle do toho! Právě jsme tu probíraly hrstku věcí,“ řka, máchaje nad tím lhostejně zdravou tlapkou. Pryč už s ohněm - sejde z očí, sejde z mysli! „Ale první mě nech ti pogratulovat!“ vyzvala ji ihned poté, vysekávaje jí ze svého posedu hezkou poklonu, „však si to taky jako moje nejúžasnější spolupracovnice náležitě zasloužíš.“ Jakou radost z ní měla - nebo klidně i za ní!

4. charakter
• přibližně rok a půl na MG ✓
• na prvním charakteru cca 200 postů / Hanka - 287 ✓
• na druhém charakteru cca 100 postů / Joseline - 88
• na třetím charakteru cca 35 postů / Astra - 52 ✓

Myslím, že se aktivně zapojuji do akcí, komunikuji, tu a tam někomu pomůžu in-rpg i out-rpg v rámci hry a píšu, jak mi to zrovinka jde - občas se samozřejmě zapojím pro srandu do nějaké větší hry, a tam se tedy zpomalení dá pochopit. <3 Kolkolem si myslím, že je na mě spolehnutí.
Plánuji si přivést vlčici do Maingaru, rádoby hrobařku a travičku, co bude své tělo prodávat ve jménu vyšších cílů a vědy - moje poslední mimo-moisgriská postava, pak už plánuji jenom rozkrádat lidem vlčata z vrhů, pokud se mi poštěstí! Děkuji za zvážení!

Schváleno

Bylo jen dobře, že zůstaly v blízkosti úkrytu - vlčice totiž po chvíli pocítila prchavou, přesto však intenzivní bolest, která se jakoby teprve teď sama vzbudila. Cuculus. Musí za to kukačky a jejich zprávy špatného znamení. „To je moc dobře,“ povzbudivě se na Třezalku usmála, byť téma to bylo značně nekomfortní, „být v sobě samém v harmonii se svým elementem, to je navýsost svaté, Třezalko. Vlci, co takové věci nejsou schopni, působí okolí jenom bolest.“ Že zrovinka ty o tom mluvíš, viď, Hanko? Zrádče vody, špatný slouho země!
Elementy, které v sobě od narození nesla a se kterými přišla na ostrovy, byly mezi sebou v nekonečném boji. Nepřely se o moc a nadvládu, nebo snad celkovou dominanci - pouze vedle sebe nedokázaly žít, byť jen v jedné místnosti, každý u jedné stěny. „Všechno je ve špatných tlapkách nebezpečné. I ten nejmenší detail může mít, inu, přímo kolosální následky. Stačí udělat jeden špatný krok, a-“ zastavila se, oči na moment otevřené šokem z toho, jak nepěkně před nebohou společnicí upustila své jindy tvrdě pevné otěže, „chci říci, je třeba přemýšlet nad každým našim činem.“ Můj drahý Parusi, patrone mého jména, ochraňuj mou duši a nedej, abych Třezalce ublížila!
„Ó, ano - zmínil se nám o tom na sraze,“ pokývla vlčici na potvrzení hlavou. A pokud ne, zda to slyšela z úst Einara kdesi v soukromí, jen pro její uši, pak právě manipuluje s omladinou místních ostrovů a věší jí bulíky na čumák. „Se Stinou,“ dodala s úsměvem, „tuším, že to bude jednou naše budoucí alfa. Možná, že bys mohla zajít právě za ní, aby ni z umění ohně něco ukázala? Jistě se jí bude hodit, když bude moct trénovat na vlastní děti,“ vyřkla laškovným, hravým tónem, chtěje svou černavou kamarádku tak trochu poškádlit, ale pranic uškodit. Hanka dnešním dnem vykonala na svých drahých členech dost škody - byla Kainem, nesouc na čele jeho cejch. Takový hřích, kterým se provinila, se jen těžko odpouštěl a ona o tom věděla ze všech vlků nejlépe.

Obyčejné:
- Nakresli alespoň dva členy smečky - Stina, Einar
- Dones úlovek do úkrytu Alatey - s Mátou ulovily kozu

Zaklonila krk, div jí v něm nekřuplo, aby se mohla na Třezalku upřímně usmát. Bylo milé si myslet, že jedna rostlinka dokáže vyléčit neduhy celičkých ostrovů - hlavně když šlo o tak markantní věc! Nakonec se však rozhodla, že nemá to srdéčko vysoké vlčici překazit její smýšlení, a tak jí jen pokývla. Ano, ostrovy jsou dozajista v pořádku. „I tak bude lepší mít oči na stopkách,“ neodpustila si přece jen dodat, ale víc se v tom hrabati nechtěla.
Hned, co vlčice vyvolala byť sebemenší jiskřičku, v Hance zatrnulo. Och, tohle zrovinka nechtěla, ale... Ale pokud to Třezalce pomůže se odreagovat... Co by pro člena smečky neudělala, že? „Vždycky jsem se oběma vyhýbala,“ zahmkala nakonec, tichounce, však přesto pevným hlasem, „jsou to... bujaré příhody, oheň a blesky. Hlavně oheň potřebuje pevného pána. Učil tě vlastně někdo jak s ním zacházet?“ konstatovala nakonec s drobounkým, neurčitým úsměvem. Co se jí asi tak honilo hlavou, zatímco pozorovala, jak svůj element omladina uhasila? „To věru!“ řka, pohupujíc ocáskem, co si k tomu jejich povídání sedla, „vždyť teď bude mít vlastní děti.“ Snad ho nechceš, Hanko, drbat jako babka z vesnice?!

U svatého Paruse, měla zapotřebí se dostávat do těchto filozofických končin? „Tvoje maminka je velmi moudrá vlčice,“ konstatovala po čímsi až trapném mlčení, při němž se ze sebe snažila vypotit nějakou rozumnou odpověď, „kdoví, jak to po smrti ve skutečnosti je. Musíme pamatovat na jejich památku, ale hlavně se starat o ty, co po nich zůstali,“ řka. I usmát se jí povedlo!
Vydala ze sebe zamyšlené hmm, dívajíc se spolu s Třezalkou směrem, kde tyto údajné projevy viděla. Už předtím ji to napadlo, ale nebyla si úplně jistá - pokud to však vlčice viděla stejně, něco na tom dozajista bylo. Jinak to nešlo! „Vlastně by to dávalo smysl. To jistě také znamená, že už tam nějací průzkumníci budou a postarají se o to, aby se náš svět vrátil zase dokupy,“ pronesla s neskutečnou dávkou optimismu, jak jí to hezky odkývala. Tak-tak, Třezalko, pokud by si je vyšší síly vyžadovaly, už by v tom byly dávno obě smáčené až po uši! „Magie našich ostrovů není... Nejstabilnější, řekla bych. A proto se občas musí dát se svým vlastním způsobem dohromady, aby nás neohrožovala. Myslím, že je nejvyšší čas zajít za ochránci místních ostrovů.“ Když přišlo na Arryna, mlčela - nevěděla, co by vlčici řekla. Byli jsme, nebo stále jsme? Budeme vůbec, jednou, v budoucnosti? Čas jej třeba jednou přivane zpátky do Alatey, její náruče - Hanka však měla vrtkavý pocit, že to bude trvat ještě dlouho. A ona by se tak ráda mazlila!
„Na srazu pro vlky udělal zajímavou podívanou,“ namítla, přemýšlejíc, jak najít slovíčka vhodná pro Einarovu spoušť, aniž by tím vlčici naznačila něco špatného. Ještě by jí někdo nařkl, že podráží jeho autoritu, a hurá z hor a smečky! „Myslím, že by to Einar vydržel,“ vydechla nakonec, radši si ani nesnažící představit, jak by to vypadalo, „bleskové výboje nejsou ohni tak vzdálené, jak se zdají, nebo ano?“ Vlastně toho mimo magii vody a země moc nevěděla, aby se přiznala. A ohni... Tomu se Hana vyhýbala jako čert kříži. Kdoví, proč vůbec!

Další květinové dítě - zjevně sourozenec. „Oh, Třezalko,“ ozvala se se steskem, „to je mi moc líto.“ Heřmánek, kosatka? Ach, tohle nebyla jenom bolest hlavy - z tohohle se brzičko vyvine celá migréna. Že by si skočila do léčitelského koutku na něco proti od bolesti? Ani na té tlapce jí nebylo dvakrát tak dobře. Musela však uznat, že toho Třezalka ví mnohem víc, než co se na první pohled zdá. „Arryn se občas... schovává, ztrácí. Hranice jsou jako jeho milenka,“ pokusila se na pysky vyloudit drobný úsměv, aby omladině dodala trochu naděje, „pevně věřím, že se vrátí a že bude vítán jako člen naší komunity.“ Muselo to tak být. Cítila se takhle podobně i Cinder, které se ztratila její nejmenší dcerka? Hory byly kruté - krutější, než se Hance líbilo.
Pokývala jí, opravdu zaujatá tím, kudy se tento prapodivný úkaz vinul. Tak to nemohla být lavina a už kdysi v dálce viděli výbuch světla - zrovna tehdá, když ty kosatky... Oh. Oh. V žaludku se jí usadil těžký kámen, ouška drobně klesla k hlavě. „Muselo to být hrozně stresující pozorovat,“ konstatovala po krátké odmlce, co očima mžikala do dálky. Skoro by vlčici doporučila, ať si po tomhle zajde promluvit za Shine, jenomže je jejich delta opouštěla. Zrovna teď, ugh! „Možná to jen náš alfa Einar omylem spadnul,“ zkusila s úsměvem nahodit, aby ji postrčila k jinému tématu, „když má teď nově ty křídla, určitě se s nimi bude muset učit. Vidělas, kolik z něj opadalo pírek?“ nadhodila, doufaje, že se toho omladina chytí.

Čím déle s vlčicí s nádechem do modra byla, tím méně si byla jistá tím, zda Třezalka nemá nějaký potlačený, traumatický zážitek, který jí byl právě otřesem země nějak vrácen do povědomí. Mohla se snad vrátit do dob svého narození? Záhada, která Shine a její vlčata dodnes v téhle oblasti obemyká, Hance dosud nějak logicky neodešla po svém. „Ach, to je-“ začala, aby vlčici uchlácholila. Říct takovéto věty o betě, to by se asi určitě nemělo - jenže jí samotnou to zaskočilo až tak, že se jen nejistě usmála, „to je od tebe milé.“ Kéž by tu byl Arryn. Docela ji zajímalo, zda jí právě tenhle hnědák o Hančí něco nenapovídal.
„Opravdu?“ optala se s trochu ustaraným hlasem, nepříliš ráda z toho, co právě slyšela. Ah, tak Arryn se ve smečce neukázal asi mnohem dýl, než ona samotná - to nemohlo znamenat nic dobrého. „Občas se... stává, že se vlci nevrátí...“ och, tohle by měla říct Einarovi. Vůbec by se mělo vyhlásit pátrání po všech vlcích, co zničehonic zmizeli, co nad tím teď tak dumala!
Venku naneštěstí nebyla apokalypsa, jak Hanka předpokládala, a tak se marně snažila hledět směrem, kudy ukazovala Třezalka. „Čtyřikrát?“ optala se, dávaje pozor na to, aby jí do hlasu neproniklo, něco, čeho by mohla litovat. Tak. Bude se tvářit, že vlčici věří, aby ji ještě víc nerozrušila, a pak... „A po tom blesku se otřásla ta zem, jak jsi říkala? A ten zvuk?“ zeptala se pro ujištění, než se ohlédla po území. Bylo by lepší ho teď... V dálce zacítila pach Stiny a Vidara. Snad ti by se mohli vydat směrem, odkud to všechno přišlo? „Zůstaneme nablízku úkrytu,“ rozhodla Hanka pevně po chvíli přemýšlení, „uslyšíme odtud jakékoliv volání o pomoc. Navíc budeme moct členy informovat a varovat je, aby se pro tuto chvíli nevzdalovali od úkrytu,“ vysvětlila se, „a až se objeví nějaký průzkumník, či obránce, vyšleme je tím směrem.“ To bylo... docela praktické, ne?

Zkoumavě si prohlížela vlčici, no snažila se na tváři nést jakýsi nádech povzbuzení a jistoty - jako sloup, o který by se Třezalka mohla opřít. Teda, fyzicky možná radši ne, protože to by ještě mohla Hanku převalit a zamáčknout jako mravence. Co by pak Einar bez bety dělal, když teď se Stinou čekali na příchod vlastních, dalších vlčat? „Uhm, Třezalko?“ vyzvala vlčici jemně, zmatená tím, jak se uzamykala do sebe. Jako bys v tom nebohém vlčeti - dnes už ne tak moc vlčeti jako vlčici - skoro mohla vidět odraz sebe sama, že?
„Tak teda kupředu!“ skoro si až citelně oddechla, když její společnice nakonec svolila. Očima si na jejich průchodu směr na východ ještě zkontrolovala, kde kdo byl (měla by někomu říct, kam jde? Zastavit vlky, aby se jako oni vydávali na takovou obchůzku, pokud něco slyšeli?) a na chviličku se zastavila nad jedním z Einarových pírek. Polkla a jala se ho obejít, pajdajíce za vysokou Třezalkou: „Pověz, kdys naposledy viděla Arryna? Někdy nedávno?“ ať jim řeč na cestě nestojí, a hlavně - „Třezalko, můžeš prosím trochu zpomalit? Nejsem tak- teda, mám tlapku trochu pochroumanou,“ kéž by měla magii, co by jí prodloužila tlapky!

>> Území Alatey

Třezalka
Čím blíže vlčici byla, tím zvláštněji se s jejich markantním výškovým rozdílem cítila. Vlčata Shine byla smečkou očividně živena dobře, když rostly do tak robustních velikostí - a ačkoliv to Hanku čímsi až těšilo na srdíčku a těšila se z toho, že její komunita tak prosperuje, bylo to šokující. Překvapivé. „Pardon, padalo?“ řka, drobounce se mračící. Co žila v Alatey, ještě o tomto úkazu neslyšela. Vlčice se, chudák, zdála být pořádně vyklepaná, a tak namísto tvoření teorií po chviličce soucitně pokývla a jemně, přátelsky ji šťouchla čumákem do ramene - teda, alespoň tam, kam dosáhla. „Je možné, že se někde v horách sesunul sníh, Třez- Zalčo,“ dát jí přezdívku třesavko bylo v tuhle chvíli krajně nevhodné. „Takové věci se v horách dějí běžně, hlavně pořádně vysoko. Na náš úkryt to nemá velký efekt, protože je silný,“ mluvila dál, aby se omladině pokusila co nejvíc ukotvit realitou věci a připomenout, že jejich netradiční místo života šlo holt s těmito věcmi občas tlapku v tlapce.
Omluvně jí zavrtěla hlavou - ne, ona spala jako zabitá. Zabitá, jako... Na pysky přinutila povzbudivý úsměv, plnící hlas motivací, snad hrdostí: „Ale až přijde Einar a Keiji, samozřejmě jim o tom řekneme. Vidím, že si jako hraničář vedeš úžasně; o tom jim taky řeknu! Co kdybychom se spolu šly trochu podívat kolem hranic, abychom se ujistily, že se nikomu nic nestalo?“ to by se taky mohly podívat, že se vlastně vůbec nic nezměnilo a třeba by to vlčici dodalo trochu odvahy.

Tak si šla Hanka téměř ihned po vyléčení zdřímnout, dát si dvacet. Jestli se v horské smečce najde nějaký vlk, který má to štěstí ovládat magii snů, dnešním odpolednem se mohl náramně bavit a culit nad tím, co se místní betě zdálo. Jaké skvosty uměla její mozkovna vyplodit, jéjda, až to bylo k uzoufání!
Tak třeba: zrovinka byla na nějaké noční procházce okolím hor, když na ni znenadání zahoukala přímo sova pálená. Nádherný to tvor, rezavý, moudrý a s hrdě vypnutou hrudí. Samozřejmě, že by to nebyla Hanka, kdyby se ihned nepokusila takovou pěknou soví strážnici vydat lovit! Jak jí bylo poručeno, tak i učinila - ve snu si dvakrát tak nelámala hlavu s tím, že lovit sovy je nepraktické a příliš se to nevyplatí. Všechno se vůbec zdálo... Lehké, skoro jako pírka, které z ní odpadaly. Povedlo se jí ji zachytit a už-už jí skákala po krku, když v tom, ve zlomku sekundy, sova nabyla vlčích rysů, velmi povědomých. Máchla křídly, a když tak učinila, Hana v tlamě sevřela... Křídlo. Obrovské, mohutné křídlo Einara, který na ni shlížel z nebes. Oh.
Tělo sebou ve spánku trhlo, z úst se vydralo jakési tichounké „ne- nepal mě!“, než se vlčice převalila na druhý bok, a snila dál.
Zda chceme něco chladnějšího, no prosím: ocásek se jí houpal ze strany na stranu, vířící prach potemnělého úkrytu. Srst se jí k sobě lepila krví nějakého zvířete, které se jí právě podařilo s Mátou ulovit a ona pociťovala únavu i radost v harmónii. Nádhera. Chtěje si odpočinout po svém úžasném výkonu, jala se skrýt v jednom z úkrytů, ani ne jejího a bez přemýšlení se rozvalila na zem. Hověla si na vskutku jemných kožešinkách, pohodlných, div jí to nepřipomínalo blízkost něčího objetí, jako hezké pomazlení od vlků alateyských! V tu ránu si uvědomila, že to není její pelech, nýbrž právě ten od Einara a Stiny - a když se podívala, na čem to tak neslušně ležela, s němou hrůzou jí došlo, že se jednalo o zrzavou srst jednoho z jeho dětí. Och proboha!
„Áa!“ Tentokrát se Hanka opravdu vzbudila - ježila se u toho jako kočka chloupky se nepravidelně tu a tam lepíc k sobě, sotva lapala po dechu. To bylo čiré peklo, to nebyl sen a ani noční můra!
Dlouho vlčici trvalo, než se vzpamatovala a dala trochu do pucu: pochybovala, že by ji vlci nesoudili, když vypadala jako čerstvě narozené vlčátko. Na nožkách, jedné značně bolavé, se vymotala na stále vratkých nohách z pelechu zejícího prázdnotou a se zdlouhavým výdechem se naposledy oklepala. Potřebovala na vzduch, urgentně - jít ven a ujistit se o tom, že na území nejsou žádné sovy. Žádné děti Einara. Díky ti, Parusi.

Třezalka
Ouška se jí sklonila víc bolestí, než čímkoliv jiným - hlavou jí stále tepala bolest a rozespalost. Nejhorší kombinace na světě. „Oi!“ zvolala k Třezalce, hlas očividně stále ospalý, „ožila hora? A ty budeš- ty jsi Arrynova bývalá učednice, viď? Třezalka?“ jejich jména byla dost unikátní na to, aby si je zapamatovala. Jednou by tak mohla pojmenovat vlastní děti! „Třezalko, můžu tě ujistit, že hory žijí jenom díky organismům, co v ní pobývají.“ To by bylo nadělení, kdyby jim ještě vzburcovala smečku k ústupu! Co by pak Hanka řekla Einarovi? Jé, moc se ti omlouvám, že jsem je všechny vystěhovala, ale hory prý mají nožky a utíkají!

Šalvěj
To jim v srdéčku samotné komunity kvete ale panečku průbojný a silný kvítek! Hanka byla v danou chvíli tak zaskočená tím, jakým způsobem se vlčice ozvala, že na to chudák ledva pokývla souhlasně hlavou a radši nic nenamítala, „samozřejmě.“ Dostala strach, že jí Šalvěj vytahá za uši? Moc dobře si uvědomovala, že právě o tom s ní chtěl někdy promluvit samotný Einar - i proto jí odlehlo, když ho očima nenašla. Nemyslila si, že by teď dokázala být v jeho přítomnosti.
Zraky chtě nechtě občas zabloudila v léčitelském koutku k Fialce, ačkoliv léčitelkám pilným jako včelkám nechtěla působit jakékoliv potíže. Občas sykla, když se na ni utažení zdálo být až příliš, ale jinak byla špičkovým pacientem, co si na nic radši nestěžoval. Když bylo dokonáno, zadumaně si svou tlapku prohlédla a pokývla: „Moc ti děkuju, Šalvěj. Je z tebe dobrá léčitelka,“ řka s drobným úsměvem, do kterého se musela nutit. Na tváři se jí to však převelice neprojevilo - mistr v maskách, huh?
Nakonec se s dlouhým výdechem dostala pryč z jejich koutku, mrzutě zaznamenávaje, že peří ještě nebylo uklizeno. Když se rozhlédla, dvojici bratrů už nikde neviděla. Kam zase odešli? Rozhodli se utéct před vlastním osudem? Ať to bylo jakkoliv, Hana neměla převelikou radost. Musí si to s nimi vyříkat.

R Y C H L O H R A
Cinder
Koho si však všimla byla její nejlepší kamarádka - Cinder, na kterou měla hrst otázek. Přistoupila k jejich rodinnému kroužku blíže, aby vlčici naznačila, že s ní chce mluvit v soukromí a pak už se obě oddaly přátelskému rozhovoru o životě, o dětech. Následně se pokusila vyzvídat o tom, jak od sebe dvojčata poznat a zklamaně zjistila, že to víceméně není možné. Ujistila vlčici o tom, že najdou její třetí, dosud nenalezenou dcerku a sama přitom různě dumala. S objetím se rozloučily.

Hance se z hrdla vydral tichounký povzdech, sotva zaznamenatelný. Jen co se od kamarádky odpojila, už-už si povšimla rozhovoru mezi Taiclarou a jedním z dvojčat - zjevně si vyměňovali nadšení z loveckého učednictví, které na ně padlo. A když už nad ním tak dumala... Jako šedá, nevýrazná myška si jen tak jala projít jejich úkryt, chtěje vyhledat Vidarovu zrzavou srst. Kde mu mohl být konec?
Nakonec to s jistým zklamáním na srdéčku vzdala, a vydala se hlouběji do úkrytu. Třeba se z toho všeho potřebuje jenom vyspat.

Šalvěj
Hvězdy (září v září)

Jaká byla Šalvěj plna života! Určitě se to hezky hodilo k jejímu jménu, ačkoliv si nebyla tak úplně jistá, co její bylinka s vlčím tělem dělala. Kdyby měla děti ona, možná by je pojmenovala stejným způsobem - věk už by na to měla, zkušenosti možná taky. Teď jenom najít nějakého donora, že? „Díky! Ach, to naštěstí ne. Měla jsem s Keijim takovou malou nehodu, když jsme se zrovna bavili o tom, že by se rád dostal do Alatey,“ zavzpomínala s jemným povzdechem a už-už vrtěla hlavou - za tuhle příhodu se bude stydět ještě dlouho. „Omylem jsem si ji natáhla a pak jsem si to asi trošku zhoršila tím, že jsem furt někde létala- Ále, vůbec,“ řka, rozpačitě se usmívajíc. Jako vzorná pacientka jí pokývala a už-už se jala mladou vlčici následovat, zvědavá na to, jak si vlastně poradili s Fialovou vlčicí.
Byla by vlčici nerada znervóznila tím, jak se jí dívá v léčitelském koutku pod tlapky, a tak se raději jala zkusit vidět k otvoru, který v úkrytu zajišťovaly masivní stromy, jen co byly uvnitř: „Už aby na to sbírání bylinek vysvitlo slunce, že? Tyhle mraky stejně neprospívají ani vlkům.“ Počasí, to přece bylo univerzální téma! „I když nevím, jestli z nebes ještě nestihne spadnout nějaký sníh. Občas se stane, že přijdou mrazíky uprostřed jara.“ Byla jen škoda, že pro tuto chvíli ztratila svou někdejší jiskru extroverta - snad se jí brzičko vrátí, aby nevystrašila své nové učedníky. A když už nad nimi přemýšlela... Zadumaně se porozhlédla po Cipher - nebo Enigmovi? - a Vittani, jakoby si neuměla dát voraz. Notak, Hanko, alespoň na chviličku vypni!