Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Držela na vlkovi zvědavá očka a doplnila je o popichující úsměv - však on už si to určitě přepral tak, jak to myslela, že? Že? Jakmile se její kamarád rozkoktal, až by to kdejakému oušku bylo zvukově nepřirozené, uvědomila si, že to možná nebyl tak úplně šálek jeho čaje. Hups. „Keiji?“ optala se opatrně, hned nasazujíce jemnější tón, „...nerozbila jsem tě?“ To by teda jejich alfa neměl velkou radost! A vůbec, ten by se o jejich střetnutí kilometry od Alatey určitě neměl dozvědět, jinak z toho budou mít oba nějaké problémy. A jak by teprve naložil se skutečností, že se nakonec opravdu nenechala nikým vyšetřit, byť jen pohledem? Čím hlouběji nad tím dumala, tím jasnější jí bylo, že musí co nejdřív pádit domů a zkusit si to ještě všechno trochu vyležet, aby na srazu nebyla za troubu.
„Ale vždyť jsem se ti nabízela, a tys nechtěl!“ namítla ihned, než si vzpomněla, že má svého tmavého přítele vlastně uklidňovat. „Ále,“ mávla nakonec zbrkle tlapkou, aby ho utnula v dalších slovech, „však já si z tebe jenom střílím. Žádný stres!“ a znakem míru se na něj zazubila. Kéž to vlk pochopí v dobrém, ne tak, že na něj cení zuby ve výzvě k boji! Dalšími slovy se jí však potvrdilo, že to určitě nebral tak vážně, jak si zprvu myslela. Phew, to byla teprv úleva! „Vidím, že máš nový kožich. Slušivý, na takový v Alatey určině někoho najdeš. No nic, já teď stejně už mířím domů, tak snad se tam co nejdřív potkáme!“ chvíli vyčkala, až si s Keijim vyměnili ještě pár slov, a už-už si to cupitala dál.

>> Spáleniště

<< Asshiřin labyrint

Hanka se hlava-nehlava hrnula pryč z labyrintu, kamsi za světlem - připadala si jako vlk na pomezí života a smrti. Nezněl nějak podobně popis právě této situace? No, dlouze si nemusela zoufat, protože bolest, která s nárazem do neznámého objektu přišla, byla nadmíru silný životabudič. Sykla, zavrčela a cosi kuňkla, celá nešťastná z toho, jak polámané bylo její tělo. Hups. Tohle bude tak na deset léčitelských prohlídek, deset!
A když se vzpamatovala, nemohla se na svého kamaráda vynadívat. To jim na těch hraničářských toulkách dočista zmrznul?! Anebo- vlastně... Zmateně na něj ukázala tlapkou, celá rozjařená z toho, jak jim jejich nový člen zmodral tak, že se podobal sněhu všude naokolo. „Keiji?!“ vyštěkla, hlas pln čirého údivu. Co tu proboha dělá? A odkdy vypadá tak šmrnc?!
„A co ty?“ optala se šokovaně, neb jeho argument velmi lehce mohla v téhle situaci obrátit. A když teď byla jeho beta, vlastně mu něco málo mohla taky nařídit, no né? Na druhou stranu byl její kamarád v porovnání s ní věru obrem, a tak by se asi neměla pouštět do příliš velkých akcí. „No, já- to je jedno! Jak to, že nejsi u hranic a nezkoumáš každý kámen, co na nich je?“ vypáčila s drobným úškrnem, sic se v jejích očích odráželo nesmírné pobavení. „To členství ve smečce asi moc vážně nebereš, hmm?“ utahovala si z něj (samozřejmě v dobrém duchu!) dál.

<< Temný les

Zprvu mile vypadající prostor se brzičko ukázal být místem, které by nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Klaustrofobický prostor bez kapky světla nebyl něco, do čeho se chtěla zrovinka dneska podívat - její neštěstí však dnes zjevně nebralo konce. Měla vůbec ještě nějakou kapku energie, se kterou by se tomu všemu naokolo mohla divit? Ne, to opravdu ne. Bloudila, celá zmatená ze směti různě velkých a zkroucených chodbiček a netrvalo vůbec nikterak moc, než se jí podařilo se ztratit. Asi to bylo tmou, na které si její očka stále ještě zvykala, nebo strachem, co jí tak svévolně protékal celičkým tělem: brzičko se jí k uším tedy dostal ohavný, čímsi nepřirozený zvuk. A další. A vlastně jich bylo kolik, že Hančí si po chvíli přestala připadat zdravě. Aby těm nepříjemnostem zmizela, jala se držet jakési vlhčí stěny v naději, že najde své světlo na konci tunelu.
Otočila se v levo, než její kulhání pokračovalo jakousi stísněnou komůrkou. Před Hankou se znenadání objevilo obrovské monstrum, co jí zamezilo projít hlouběji do té změti matoucích chodbiček. Sto očí, sto duší, sto končenin - jeho černé chlupy působily skoro jako mop, co tu uklízel za tu nejmizernější mzdu. Kroutily se, místy přecházely do stříbrné - a vlčici způsobili takovou hrůzu, že na moment zapomněla, jak se vlastně jmenuje. „A,“ nadechla se, než hezky uječene spustila, „AAAA!“ Místo původců těch prapodivných, hrůzostrašných zvuků, pod nimiž si jistě každý vlk představil dvoumetrové monstra, totiž našla pořádně tučného pavouka. Chudák se musel Hanky leknout víc, než ona jeho - jenomže její údiv zjevně vzal jako bojový pokřik a vrhl se proti ní, jako by mu na tom ležel celičký život.
Tlapka-netlapka, vlčici popadl takový strach, že se odsud musela dostat to možná nejdřív. Různě a omylem vrážela do kdejakých přírodně vytvořených sloupů, dlouho bloudila a dost možná pavouka zmátla natolik, že ji nakonec nechal být. Radost, která vlčici při prvních náznacích světla zaplavila, se nedala vůbec popsat.

>> Temný les

<< Oáza (přes Jezero smrti)

Naprosté přítmí, ne-li tma místního lesa jí naháněla teprve tu pořádnou hrůzu. Pokud bylo jezero děsivé, tohle bylo přímo jako tištěné z hororu - pokaždé, když v místním lese byla, cítila, jak se jí třesou až samotné kosti. Bylo to způsobeno magií? Les jako každý jiný, jenom trochu... méně přátelský... tady by asi své rodeo s vrozenou magií neměla zkoušet. Nebo byl prostě jenom nepochopený všema v okolí? Jenže co když jí místo samotné přírody odpoví nějací démoni a ona bude muset podstoupit exorcismus? Přely se v ní dva naprosto odlišné pohledy na věc a Hanka si nebyla tak úplně jistá, jestli bylo dobré se naklánět k tomu, či onomu. Asi to radši nechám být, než se ještě něco stane! Mohla se místním magie jen tak změnit? Snad ne - nestačila voda, co jí byla tak milá, až spolu byly vlastně jedno?
Odfrkla si. Ještě chvíli bude takhle negativní a ten její vychytralý mozek ji sežere za živa! Působilo tu na vlky nějaké kouzlo, nebo místní atmosféra byla tak mocná, že u nich přirozeně takové věci podněcovala?
V tu ránu si však povšimla zvláštního otvoru. Co se v něm asi mohlo skrývat? Třeba nějaké dobrodrůžo, co by ji mohlo přivést na jiné myšlenky? Všechno, jen ne tenhle temný, čímsi prokletý les!

>> Asshiřin labyrint

<< Jezero smrti

Jaký to zvláštní úkaz, dostat se od mrtvolně vyhlížejícího jezera k oáze, která jakoby překypovala životem. Jistě se tu našlo hodně tvorů, co potřebovalo zvlažit hrdlo - a Hanka samo-sebou nebyla kterak zlatou výjimkou! Přispěchala k vodě, co naštěstí nebyla jenom nějaký hloupý výplod její fantazie, a už-už se jala napít. Ó, jak to bylo příjemné! Tohle bylo teprve to místo pro dovolenou, které ještě před chviličkou hledala. Byla tak ráda, že ho objevila - až bude zase zima, vezme sem své tepleji ochlupené kamarádky a vypoví jim o tom prazvláštním jezeře, tedy naprosto polárním opaku tohoto místo, co nebylo vůbec daleko odtud. Mohli za to nějací bohové, co se nedovedli shodnout? Dávalo by to převeliký smysl. Nejsou oni vlastně něco jako úhlavní nepřátelé? Nebo něco horšího? ...Snad neumí číst myšlenky, aby jí náhodou neshořel ocas.
Oheň a všechno s ním spojené-... Pocítila, jak se jí stáhl žaludek a v hrdle zase vyschlo, ačkoliv se ještě před malým momentem napila. Proč se toho elementu tak obávala? Vdyť jeden takový ovládali ne jeden, ale hned dva její dobří přátelé - Stina, nebo samotný Einar, který jí dělal alfu. A ona mu teď vlastně betu. Neměla by si k této zrádné magii najít nějakou tu svou cestičku, sebevíc by byla pomalá a úmorná? Udělat první krok o tomu se vyléčit? Byla by to jistě škoda, nechat se takhle ošklivě ovládat něčím, čemu nemohla ani poroučet. Třeba by mi s tím mohl pomoct sám Vidar, no ne? Ten by byl určitě mírný, milý vlk, co by mě moc nepřepínal a zastavil, kdybych mu řekla, že stačí. Že? Že ano? A když už byli oba lovci, mohlo je to sblížit! Vždyť i na jeho ramenou muselo něco těžknout - když se onehdá dlouho neukázal ve smečce, zjevně jej od toho muselo něco držet. Co?
Hančí kdesi hlouběji do pouště cítila mnoho vlků na jiném místě - asi tu někde poblíž sídlila právě ta písčitá smečka, o které se tu a tam dozvídala. No, teď je rušit rozhodně nechtěla: ještě by si ji napíchli na nějaký kůl jako špíz a osmažili na sluníčku. ...Nejméně Tania by to určitě udělala.
Prošla si téměř celou poušť a povšimla si, že se tu teplota a počasí ne vždycky odráží byť jen na chlup stejně. Zatímco Duny byly i přes zimní období tak horké, jak by očekávala od celé pouště, zbylé okolí se zdálo přinášet vlkům mnohem příjemnější podnebí, díky kterému se tu mohli podívat i huňatější jedinci. Jaká to milá příležitost!

>> Temný les (přes Jezero smrti)
//Jednoduché - prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti//

<< Pichl

Blegh, tak tohle bylo místo, co by poblíž pouště nikdy, ale opravdu nikdy nečekala. Přišlo jí, že jí bylo něčím povědomé - protože na takové věci ale neměla převelikou paměť, radši se to ze svých vzpomínek nesnažila nějak silně lovit. Ještě by jí ta rýma stoupla do hlavy a ona dostala nějakou horečku, co už by tak lehko nevyležela, no jéje! Matně si vybavila, že tam byla s právě Arrynem a to bylo tak nanejvýš vše. Na takové hrůzné místa, říká se, jeden nezapomíná: někdo ale musel být právě tou výjimkou, co toto pravidlo potvrzuje!
Nejistě se přiblížila k jeho břehu. Z toho všeho běhání po poušti jí vlastně pořádně vyschlo v hrdle, a tak by nebylo na odbyt si ho trochu ovlažit. Čím blíž byla jezeru, tím lépe se však cítila - jaké to štěstí, že bylo zmrzlé, a nic na ni z vody nemohlo vybafnout! Teda ne, že by snad věřila pověrám a legendám pro vlčata a nedospělé vlky, nicméně...! Jeden musel mít oči na stopkách, aby se mu v tomhle zvláštním světě nepřihodila nějaká nepříjemná náhoda. Opatrně se vyhoupla předními končetinami na led, jak už to onehdá udělala u Ledovcového jezera. Tohle chvíli drželo a vypadalo dokonce až tak slibně, že na něj skoro vlezla - jen co ale uslyšela jemné křupnutí, znejistěla a raději se uráčila odstoupit. Tak tohle radši ne. A vůbec to vypadalo, jako by ji místní stíny chtěly sežrat... Měla by pospíchat pryč!

>> Oáza (přes Poušť)
//Střední - Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (2/2)//

<< Duny

Z jedné hrůzy do druhé, tak to byla teprve pořádná komedie! Ještě si k tomu stačilo přimyslet, že byla naháněna nějakým nápadníkem či nápadnicí, kterým utekla přímo od oltáře, a hned by se to hodilo do nějakého bollywoodského filmu. Asi už by to ale ani nebyl Hančin život, kdyby se takové zvláštnosti nestávaly dnes a denně, že? No jo, život má své nevýhody i výhody, haha! A my se s nima prostě musíme nějak poprat. Tak už to všecko funguje. ...Tohle se ovšem zdálo být jako čiré neštěstí. Když vlci říkají, že se to všechno kazí a černá předtím, než je to lepší, mysleli to takhle doslovně? Jakmile vlčice stála tváří v tvář obrovské kupě kaktusů na jedné hromadě, pocítila, jak jí tělem projela zoufalost. Týjo, uměla si ale vybrat peprné místečka. Měla by vkročit dovnitř? Pokud se jí něco stane, třeba si pomůže magií.
S opatrností se tak vydala kupředu, aby si to všechno otestovala na vlastní pěst. Kaktusy tu byly věru vysoké a ona se místy obávala, aby na ni nějaký nespadl - pochybovala, že by z takového boje vyšla v jednom kusu. Tlapku kladla hned za tu druhou, nechtěje ani jednou zavadit o ostře vyhlížející trní. Brzičko si nicméně povšimla nádherného květu, který na jednom z takových menších právě rostl a hned věděla, že musí být její, i kdyby jí to stálo levé, či pravé oko. Tak pěkný! Zprvu se pouštní kvítko zkusila odlomcovat tlapkou, jenomže tím akorát tak docílila toho, že ho poškodila. Přesunula se tedy k jinému a protentokrát zvolila o cosi jemnější, niternější taktiku: kousek po kousku ho drápkem propichovala, až ho nakonec mohla pouze jemně nabrat mezi zoubky a co nejopatrněji zatahat. Květ tak byl nakonec její. Výhra! Ale co s ním? Zatím si ho jala nemotorně strčit za ouško a mířila dál.

>> Jezero smrti

<< Palmová pláž

Páni, tak tohle teprve bylo místo k popukání! Jen co k němu ale došla, bylo jí nadmíru jasné, že se tu dlouho neohřeje - a to doslova. Teploty tu byly na její kožíšek nepříjemně vysoké, sebevíc okolní kraj dosud Hance poskytoval možnost se procházet skrz jeho pláně. Bizár, no né? Asi to k pouštím ale vždycky patřilo. Kdyby byly jednotvárné a vlci by mohli předvídat, kde zrovna bude jaké počasí, byla by to pro místní dozajista velká nuda!
Sídlila tu vůbec ta smečka, o které Tania tehdá malovala tak pěkné obrázky? Nebo si to tehdy všechno vymyslela? Mohla by se tam teď podívat na malou diplomatickou cestičku a trochu si tu roli bety taky vyzkoušet. Co nad tím tak ale hlouběji dumala... Asi by nebylo dvakrát tak vhodné bez ohlášení vstoupit někomu na území, natož se pak ohánět s titulem, který ji byl přidělen ještě tohle ráno. A hlavně v situaci, kdy si jím ještě nebyla tak úplně jistá! Nevystřelil si z ní ryšavý vlk? Myslel to všechno vůbec vážne? Božínku, ona se pořádně snad ujistí, až dorazí na sraz. Už teď si nicméně uvědomovala zamotaný dopad, co to na ni mělo a dvakrát ráda z toho nebyla.
Tak, jako z místních dun. Pořádně nevěděla, jak by si na nich pohrála - větrnou kouli kamsi odhodila, aby se na vlastní uvážení rozplynula. Neodvažovala se na tak vratkém písku dělat příliš unáhlené krůčky, aby se nestalo, že spadne. Horko, co jí postupně stoupalo až na mozek, ironicky nepomohlo ani její rýmě, neb z nosu jí touhle dobou teklo víc a víc. A tak se němě rozloučila s děsivě vyhlížejícím územím a ťapkala si to dál.

>> Pichl

Místní pláž se táhla až kdoví kam a Hančí tak měla jistotu, že kdyby se snad rozhodla vykoupat, nebude tu žádných zvědavých očí, co by si na ní snad chtěly smlsnout. Smáčet si srst, když jí trápila rýmička, zas tak hloupá nebyla! Ani by nestačila uschnout a už by ji dozajista chtěl zneškodnit nějaký krutý severní vítr, co se jako naschvál odnikud objeví právě u ní. A co nad tím teď tak přemýšlela, nebyla poušť to nejlepší místo, kde si otestovat svou magii? Jistě, teplota tu byla tak akorát, a tak se nemusela chladit - ale trochu oprášit své schopnosti, no, to by určitě mohla! Snad jí u toho jen někdo neuvidí. Nebyla by to ostuda, že tak stará vlčice se teprve učí magiím, co si koupila už jakýsi ten úplněk nazpátek? Einar by jistě nebyl dvakrát nadšený, kdyby ji takhle viděl. Co ale oči nezaregistrují...! Alespoň se začala kultivovat teď, než nikdy. Když teď byla beta, měla by nabrat hodně sil a taky se je naučit patřičně ovládat. A pokud někdo ze smečky bude potřebovat, ráda je doučí to, na co vlastními silami přijde.
Celá veselá a nabitá sluneční energií si Hančí párkrát radostně na svém (opatrném!) poklusu povyskočila, aby se taky pořádně vyburcovala k nějaké té větší akcičce a už-už se ze vzduchu pokusila zprvu neúspěšně vytvořit malou kuličku. Čím víc se na ni však soustředila, tím lépe ji dokázala udržet. Zanedlouho už se bezhlavě jala dovádět se svým vlastnoručně vyrobeným aportem a ani si nevšimla, že se její původní směr tak trochu vymkl kontrole. Mohla uběhnout hodina, nebo dvě - hnědavé vlčice čas utíkal jako sypké zrnka písku pod tlapkami, a tak se jeden nemohl moc divit. Její skotačení a pokusy o ovládnutí vzdušného elementy nicméně byly zdárné, tedy alespoň k něčemu ty promrhané chvilky byly!

>> Duny

<< Poušť

Očima bloudila všude po okolí, jak jí to jen bylo dovoleno vlastními silami a kochala se tím, co zima na poušti páchala. Nebo spíš nepáchala? Aby pravdu řekla, čekala to tu teda trochu zasněžené - vzápětí ale uslyšela vzdálený zvuk moře a hned jí bylo jasné, o co tu šlo. A ten příjemně teploučký písek... Snad si na místní podnebí nezvykne až tak, že by snad chtěla pryč od své vlastní smečky, no jéje! Občas by si tu na nějakou tu malou dovolenou ale zajít mohla, to by jí určitě neměl vůbec nikdo za zlé. A ještě by ji doporučila takové Vločce, nebo Cinder. Pochybovala, že by se Arrynovi líbila - chodit by tu tak mohla výhradně se svými kamarádkami. Jak by si to tu asi užívaly? Třeba by mohly na svých toulkách narazit na nějaké pěkné vlky a vlčice, se kterými by se nějak pobavily. Jako pořádná noc ve Vegas. Co nad tím teď tak vůbec dumala, měla by se svým blízkým začít lépe věnovat!
S drobným úsměvem na pyscích došla až k moři, které se svou velkolepostí nekonečně táhlo, a spokojeně vydechla. Tak nádherné, tak.. takové! Vždycky jí kradlo slova přímo od úst

<< Tichá zátoka

V poušti se Hančí asi ještě nikdy neobjevila. Možná to bylo způsobeno tím, že o ní kdysi nadšeně povídala ta zvláštní vlčice, jménem asi Tania - určitě si musela vsugerovat, že v těchto krajích budou vlci plní egoismu a už se jí tu nechtělo. Co se tu však nyní procházela, nezdálo se jí to být tak špatné! Do teplého písku se jí příjemně bořily tlapky a ne vždycky se zastavily na první dobrou, což jí dělalo náramně dobře pro tu není nešťastně bolavou. Existovaly nějaké bylinky čistě na bolest? Určitě. Není to ale moc troufalé? Halucinogenní výplody přírody už párkrát měla a byly naprosto úžasné - ...teď by si ale vlci mohli myslet, že to má na stres z postavení, že ho vlastně nezvládá a dožadovali by se toho, aby jí byl odebrán. Božínku, to opravdu musela dokola a dokola omílat jednu a tu samou věc? To neměla nic lepšího, nad čím by přemýšlela?
Mimo vlčici se jménem Příroda asi bohužel ne. Radši se proto zaměřila na zrzavé, zlatavé pláně plné zrnek písku. Zkoušel je už někdo počítat? Teď na pomezí, kde k nim byl ještě přimíchán kus sněhu, asi ano - čím delší štrekou nicméně cupitala, tím menší sebevědomí v tomhle ohledu měla. Ale bylo by to fajn, vyslat tu za trest nějakou omegu. "Zchlaď si hlavu", ale trochu naruby! Měla vůbec pravomoce teď na někoho uvalit trest? Jéje, to byla děsivá představa!

>> Palmová pláž

<< Začarovaný les

Je normální mít queer myšlenky o přírodě - vlastně vlčici, Přírodě - samotné? Nebylo to příliš nevhodné? Kéž by ji někdy mohla potkat tváří v tvář dozvědět se tak, co by si o tom v danou chvíli myslela ona sama. Nebylo to přec kterak výjimečné, že se kázal chleba a pilo víno! Zatímco se Hanča usilovně snažila dostat na kloub tomu, jak by ji taková postava ovlivnila, došla až na věru tiché a klidné místo - a zase s vodou. Asi už to měla holka zakódované od narození v těle, že ji bude hlava-nehlava vyhledávat na každém krůčku!
S tváří nemálo zkroucenou tak mířila dál, nechtěje dále otálet v lese, který jí nic neříkal. Doslova. Proč bylo vůbec tak těžké kontaktovat všechno okolo ní, když jí to s jejím elementem vždycky šlo tak dobře? Byl to snad trest za to, že byla 'přeběhlík', byť nedobrovolný? Jak to ovlivní její budoucnost? Její děti, všechno, co zná? Bude mít její neschopnost ztotožnit se se zemí nějaké dlouhodobé, velké následky, co by ji někdy mohly postavit ohrožení přímo do chřtánu? Možná. Na ostrovech, zjistila, není nic nemožné.
Z hrdla se jí vydral tichý povzdech, který jako jediný prořízl nicotné zvuky klidného moře z povzdálí. Kéž by se ho mohla zeptat na jeho názor! Stoletý rádce a mentor, to nebylo jen tak - vždycky poradil, vždycky potěšil. Byl loajální, byť němý společník, co vlky snažil držet na své hladině. Příroda? Ta ji tak akorát momentálně tahala dolů, do svých hlubin. Třeba to byla právě ona, co ji chtěla v mokřadech utopit? Celá zadumaná Hančí nechala své tlapky omývat vodou, zatímco jí sluneční paprsky laskaly srst. Jak krásné a romantické, že? Ještě tu mít amorka, co by ji trefil do toho jejího huňatého, pěkného zadku, a hned by byl osud na spadnutí.
Kdoví, jak čas a jeho zrnka plynuly. Hančí by byla přísahala, že tu stála opravdu krátce - jakmile se však probudila ze svého snění, povšimla si, že se sluníčko pomalu koulelo až na absolutní vrchol nebe. Jaké to mohutné těleso - co tak ovládat právě jeho sílu? Jaké by to asi bylo?

>> Poušť

<< Mokřady

Kouzelný les jí byl už cosi důvěrněji známý. Kdyby nebyla v Alatey a nějaká ta smečka by tu pobývala, moc ráda by se do ní přidala, jelikož jeho exotično bylo jako pastva pro oči. Nikdy se nemohla vynadívat na tu nádheru, co tu příroda celo-ročně tak zarputile udržovala. Všude samá magie, kouzla, barvy... Přesně to, co se jí momentálně převelice hodilo. Tak se ukaž, elemente. Bude jí to vůbec k něčemu, zkoušet komunikovat s přírodou?
Dřív, než něco řekla, hlasitě kýchla. „Takže. Takže! Jak už určitě víš, jmenuju se Hanka,“ zanotovala směrem ke stromům a pro jistotu svou hlavičkou povytočila k větším balvanům, dokonce i samotné zmrzlé hlíně. Proboha, dočista jí přeskočilo a tohle je její konec. „Tedy... vím, že jsme asi nezačali na tom nejlepším, ale byla bych moc ráda, kdybychom to mohli změnit. Co ty na to? Víš, mně vždycky stejně říkali 'Malý ptáček' a to k tobě sedí, ne? Haha?“ řka, načež hlasitě polkla. Kdykoliv rozmlouvala z vodou, dostala alespoň známku toho, že jí daný element poslouchá - co se ale rozhlížela po okolí, žádný výjimečný úkaz... Neviděla. Třeba se příroda styděla? Nebo nesouhlasila s tím, že jí ovládá? Ále, taky to byla teprve chvíle - komunikovat s vlky jí jistě muselo taktéž vysilovat, sebevíc energie do vlků právě ve svém prostředí tento les vléval.
Čekaje na odpověď se Hanka vydala na krátký průzkum. Jaké by to asi bylo, dělat pro smečku průzkumníka? Donekonečna by se tím živit nemohla - měla ráda pořádnou akci a představit si, že při lovu dělá třeba jenom obětního beránka... Meh. Celá zadumaná se nutila do klidu a důvěřovat přírodě tak, jako ona naivně důvěřovala právě vlčici. Stejně to musí být pech, všechno kontrolovat, všude být a vše slyšet... Anebo to bylo požehnání, mít tak dobrou paměť a oči všude? Kdoví, co všechno si její společnice musela nést. Nebo společník. Dalo se o přírodě vůbec říct, že má nějaké pohlaví? A co to je za myšlenku, smýšlet nad tím, co má příroda mezi nohama?
Kdyby však bylo na Hančí... Byla by to ta nejkrásnější vlčice, kterou kdy kdo viděl. Měla by krásně pískovou, možná místy zelenkavou srst a rostly by z ní ty nejkrásnější, nejvoňavější kvítky. Možná, že by na sobě také měla nějaký malý stromek a v očích takový klid, až by se každý zastyděl nad tím, že není takový, jako ona. A pak by se k ní taková vlčice se jménem Příroda naklonila, zašeptala jí něco neskonale sladkého do ouška a ona by k ní zahořela takovou láskou, až by... Zahořela? Ne, jenom ne hořet!
S povzdechem nakonec uznala, že to trvalo nějak podezřele dlouho. Asi byl čas to zkoušet jinde! I přes své rozhodnutí opustit Začarovaný les však ještě chvíli vyčkávala, tu a tam si zkusila nějaké drobounké kouzlo a nakonec opravdu zamířila pryč.

>> Tichá zátoka

<< Tajga

No, bylo vůbec načase členy potkávat, ne je jenom obtěžovat svou přítomností! Pevně věřila, že na srazu bude moci pozdravit ty, které po zimě na území ještě nepotkala - nejvíc se však chtěla zaměřit na Vidara a Mátu, s nimiž by jako s lovci mluvila snad nejraději. "Nechcete se mnou podniknout nějaký lov?" Ne, to zní dost zoufale. "Myslíte si, že bychom mohli...?" A nepřijali by jakoukoliv z těchto variant jen proto, že teď byla v jiné roli? Bože! Celý ten status, zdálo se, věci mohl jen a jen komplikovat. Táhle si povzdechla. Tohle pro ni bude to nejhorší, co ji potkalo, než se to někde po cestě zvedne a zlepší. Doufala, že to zvládne - musela se tomu stavět tváří v tvář a mít důvěru ve své vlastní schopnosti. Einar si ji taky přece nezvolil jen tak! ...Nebo jo?
Zapomínajíce se kdesi ve své hlavě, nebylo divu, že si Hanka zprvu nepovšimla, že se místy propadá přímo do země. Nebylo to přece kterak běžné, že, a tak kdo by dával pozor pod tlapy! Až se jí do jedné zapletla přímo celá tlapka, navrch ta bolavá, zastavila ve svém kulhavém cupitání a s různě pokroucenou tváří se jala podívat směrem dolů. To už v Alatey chvíli nedělala, jak byli všichni obrovští. „Kořen?“ zakňourala zmateně a unaveně, „jenom kořen?!“ Po svém fiasku s Cipher versus Enigmou to vzala skoro až osobně. Čím víc s tlapkou lomcovala, tím pevněji vypadalo, že drží. Snad to nebyla nějaká magická vylomenina?
Nešlo s tím nic dělat. Na moment tupě zapřemýšlela, jestli by tu tlapku neměla zrovna amputovat a dál s ní tak už nemít trápení, než si vzpomněla, že vlastně ovládá zemi. Co by s ní ale zvládla udělat? Třeba by... Veškerou svou energii a pozornost věnovala právě ke svému vězniteli a přinutila ho kousek po kousku odstoupit. Jelikož však byla ještě ve vratkém stavu, udělala si pouze dost prostoru na to, aby zuboženou tlapku vytáhla. Páni, ani jsem nevěděla, že něco takového dokážu! Jak uměla být ta příroda překvapující! Asi by se na ostrovy měla přestat zlobit, že jí vzali vodu, a začít se sbližovat se zemí samotnou. Každý v ní přeci jednou skončil. „No, takže... Jak se máš?... Jéminkote, tohle je tak stupidní,“ zaskuhrala si. Bavit se se živou věcí, co neodpoví! Ale možná, že to bylo jenom prostředím, no ne?

>> Začarovaný les

<< Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Hahá, žádného léčitele nepotřebuji!, říkala si už o územíčko dál, co tu svou nezbednou tlapku (a vlastně celé tělo) po uklouznutí na ledě rozchodila. Mráz, který se v daných chladných oblastech nacházel, nebyl na její naražené tělo pranic dobrý, ale pomohl jí rozdělit svou pozornost na více sekcí - díky tomu už tak usilovně nepřemýšlela nad tím, jak divný pro ni celý nový post bude. Ještě má věru dlouhou cestu, ale určitě nejde o nic, co by časem nezvládla. Hlavně mít ten čas a pevné nervy, nebo vůbec celé odhodlání vrhnout se do toho po hlavě! ...Nebo radši první tlapky, pak zbytek těla, aby náhodou na své cestě nespadla.
Mírně kulhavým krokem čmuchala ve vzduchu, zda se poblíž nenajde nějakého živáčka. Zaregistrovala, že se tu někde musí nacházet Cinder s jedním ze svých dětí - asi Cipher? - a už-už se je rozhodla v rámci své krátké přestávky okupovat. Jako správná beta. Měla co dělat, aby se jí po tváři nemihl nad její myšlenkou kyselý výraz - namísto něj k oběma zaklonila hlavičku, aby na ně viděla a rozzářeně se usmála. „Ahojky, Cinder! Cipher, no jéje, tys vyrostla přímo do krásy,“ pochválila hned mladou slečnu a zamávala u toho ocáskem, „nechci vás rušit, chvátám zase dál. Jenom jsem vám chtěla říct, že se zítra bude konat sraz, tak se na něm, prosím, objevte. Ó, a kdybyste viděli skoro celého černého vlka, co hlídá hranice, tak to je Keiji! Je to náš nový člen a chudák z nás má všech trochu strach, tak ho kdyžtak na srazu jděte pozdravit a poznat. Byl by hrozně rád,“ usmála se. Pak počkala, zda k ní vlčice něco měly a pokud ne, jala se zase cupitat dál. A jestli jí Cipher řekla - řekl o tom, že je ve skutečnosti chlapec se jménem Enigma - no, tak s tím pádila pryč celá zostuzená ještě dál, sebevíc jí tlapka kňourala odporem. Doufala, že to mladý pán nebude brát jako velkou urážku jeho chlouby! ...Ať už mezi nohama, nebo někde výš, v jeho srdéčku. Ubližuje to vůbec nějak mladým, takhle jim omylem měnit pohlaví? Pevně věřila, že co teď pokazila na srazu napraví. Snad nedostanu jednoho z nich za učedníka! To bych si je pletla furt!

>> Mokřady