Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Dvojčata (přes Ledové pláně)

Zimou vlčice skoro blouznila. Staré dobré bludy a slyšiny, to by bylo teprve zlaté, pořádně tučné prase pro léčitelky Alatey! Byla by přísahala, že tu před malou chviličkou byla. Zdálo se jí to, nebo šla úplně jinam, než zprvu zamýšlela? Zamotala se do nějakého kruhu, ze kterého se nemohla prokousat ven?
Když se nad tím teď tak zamýšlela, vlastně ano. Nejednalo se snad o nějaký převeliký, nezvládnutelný chaos, dokonce ani bouři, která by se nedala překonat, ale... Ale božínku, byla to věru nepěkná bolest. Hanka nikdy na takovéto pochmurné, deštivé stavy nebyla - vždycky si byla jista tím, kde byla, co dělala a za jakým účelem to bylo provedeno. Teď ale... Tápala. Bylo moudré, nechat se jmenovat betou, když se cítila, že vlastně ostrovy vůbec neznala? Povzbuzovat komunitu v její prosperitě, to zvládl každý a všichni to tak jistě dělali - pár pochval tu, podrbat a oušky to a to vlče -, byť na ně nebylo zas tak moc vidět! A navrch se bála ohně. Ohně! Element, co byl jejich alfě očividně nesmírně důležitý. Jak jí mohl svěřit tak obrovskou věc, když mu ani ona sama nemohla tak úplně věřit? Z hrdla se jí vydral tichý povzdech. Až dojde do smečky, samozřejmě nahodí ten veselý, rozdováděný úsměv a bude se snažit vlkům pomoci zorientovat se v téhle nové situaci, protože to pro smečku zjevně též bude šok - ne každý by ji mohl vzít dobře, ačkoliv se považovala za poměrně oblíbenou. Teď si však mohla tyhle emoce dovolit. Zatím. Výjimečně. Protentokrát!
Chtěje si zvednout náladu, naskočila na místní jezero. Předtím, než tak učinila, samozřejmě z bezpečí pevné půdy otestovala, jak tlustý led může být - předními tlapkami se do něj zprvu silně zapřela, než v experimentu zkusila trochu povyskočit předními polovinou těla. Nekřupl. Skoro. No jo, asi bych to neměla přehánět s jídlem, abych se ještě nepropadla. Když teď svítilo sluníčko, jeden si musel na vodní plochy dávat veliký pozor!
Ještě chvíli na vodní ploše dováděla, nuž jednou se její tlapka musela ozvat - a s ní i nečekané kýchnutí, co bylo tak překvapující, že ji vyvedlo z rovnováhy. Jakmile její rameno došlo ke kontaktu s ledovou plochou, Hanka udiveně vyjekla a jak už do měla v krvi si u toho do větru pořádně dřevorubecky zanadávala. Bože můj, to nemůže mít ani chvíli klidu?! Tělem jí projela palčivá, nepříjemně tepající bolest a vlčice měla co dělat, aby nezůstala na ledě rozplácnutá jako nějaká ubohá palačinka. Na tlapky se jí dvakrát tak moc nechtělo, co vám bude povídat? Nebylo to kterak příjemné, furt je takhle namáhat. Snad po tomhle bude moct ještě běhat...? Ó, kdyby jen tak holka nešťastná tušila, co si pro ni osud již zanedlouho nachystal. Všechno má ale svůj čas, tak, jako její zotavení se - dávala dobrý pozor, aby prvé vstala na zdravou tlapku, a ještě párkrát experimentálně tu a tam čumákem dloubla do svých končetin, zda-li ji něco nebolelo tak moc, až by to nesnesla. Vše v pořádku! Ale toho léčitele bych asi najít měla...

>> Tajga (přes Ledové pláně)
//Jednoduché - Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu//
//Střední - Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (1/2)//

<< Rozbitý sever

K horám si Hanka po svém nepovedeném představení na krách jala mašírovat šnečím tempem. Nechtěla, aby se jí nedejbože stalo nějaké další neštěstí, které by takhle uprostřed sněhu asi jen těžko s něčí pomocí dokázala ukočírovat - když teď ale byla betou smečky, neměla by být v těchto ohledech mnohem víc schopná? Kéž by jí někdo poradil, co se svým novým postavením. Ačkoliv se cítila odhodlaná udělat z Einara hrdého alfu, nebyla si tak úplně jistá, jestli na to uvnitř měla. Kappa se k ní vždycky hodila, maximálně delta - ve své rodné smečce taky přec nezastávala tak důležitých, viditelných rolí, jako tu, která jí byla vložena do klína. Bude se teď muset chovat víc reprezentativně, to bylo jasné, ale co víc? Diplomacie? Tak ta jí moc nešla. Přijímat do smečky vlky? No, ráda by, ale co když přijme nějakého špiona, co smečku rozpůlí vejpůl? Bude pak muset dožít s vědomím, co ji bude denně žrát za to, co způsobila? Všechno to bylo tak... děsivé. Reálné. Z takových věcí by se nevypovídala, byť se považovala za věru velkého řečníka. A s tím teď asi taky bude mít utrum! Proč by totiž jako beta komukoliv ze smečky sdělovala, jak se cítí? Neznamenalo by to, že zneužívá své postavení?
Její výstup na dvojčata (á, to si příroda určitě vzpomněla na Cinder a její dvě nádherná vlčátka, Cipher a Enigmu!) byl naštěstí úplný opak toho, co se dělo v jejím nitru. Dva ledové výstupky byly ty nejklidnější, nejledovější místa, které měla Hančí tu čest potkat. Šel z nich obrovský respekt, ale jak je jeden poznal, hned si je zamiloval. Jak by také ne, když působili jako úžasné místo k (poslednímu) odpočinku?
Drobnou cestičkou se opatrně dostala na místní rozhlednu a už-už ze sebe dostala táhlý výdech - kdoví, zda naprostým okouzlením, nebo jen nějakou tou těžkostí na plicích. Dle nedávných stop nemohla být jedinou, co se na místní krásu přišel podívat. Výhled na nekonečně se táhnoucí, bělavou krajinu byl jako... Jako když jeden sní o místech mezi nebem a zemí, kterým ani na vlastní oči mnozí nepokývou na to, že jsou skutečné. Zrychlovalo to tep, jen na to jeden pomyslil - to nekonečno, bělavá nicota, v níž by se jeden mohl tak lehce ztratit a už nikdy se nepodívat domů, za svými... Ač se zde nenacházely kdovíjaké originální, přírodou otrkané věci, nejeden by pocítil naprostý úžas nad tím, co zde vítr, sníh a led dokázali stvořit. Pokud se teda odvážil podívat - sluneční paprsky, co totiž kdejakou vločku pohladili, bolestně rval oči. Třpytivé, přímo otřesně blyštivé jako když se v řece leskne rybí šupina, ale samozřejmě mnohem, mnohem intenzivnější. Umocněno velikostí místní vyhlídky-... V očích se jí zaleskly slzičky, jak to bolelo. Svůj pohled nicméně neodtrhla.
Zaujal ji totiž pohled na sněžnou peřinku, co se nacházel bezprostředně před jejím stupínkem - občasným fouknutím se totiž pohnula a tak to vypadalo, jak kdyby tam dole tančily snad vlčí duše. Bylo možné, že Dvojčata opravdu takové, co nemohly nikde na světě najít svého pokoje, skrývala ve svém nitru? Přišlo jí, že si to sníh opravdu užívá: jakoby si chtěl se samotnými horami hrát a laškovně je vyzíval tím, že jejich směrem tu a tam vyslal hrst vloček. Jako malé vlčátko!
Běloba se však, ukázalo se, nebyla jedinou, co z místní rozhledny šlo prozkoumávat a obdivovat. Jen co se Hanka zaměřila o kus dál, téměř do rozvlněné roviny, povšimla si důvěrně známého moře, a dál od něj pak lesa - přecházelo to v blankytně modravé nebíčko, na němž se se vší svou grácií honosilo nyní již vysoké sluníčko. Obojí takhle z dálky vypadalo i přes laskání svitu téměř... zlověstně, sebevíc to pro někoho mohlo být miloučké - sníh, který okupoval obě území, nevypadal a nezněl dvakrát tak přátelsky. Jakoby se lepil a ne a ne dolů, ať se větve a kry snažily, jak chtěly. A to občasné praskání, nebo syčení, když se vločky dostaly do malých vzdušných vírů a pohrávaly si dokonce i s ním! Asi se chtěly dostat blíž ke svým oblíbencům. To byla teprve pořádně šílená obsese, co! Ještě, že to dorovnával vábivý zvuk moře, které ji jako siréna kolébalo a nutilo hmouřit očima, aby snad na všechnu tu krásu celého místního světa viděla lépe. Jak křehký asi byl? Nechtěla to zkoušet - harmonie, byť místy strašidelná, působila posvátně. Nadpozemsky.
Čas se na zářivých pláních před jejíma očima dozajista musel zastavit. Hanka si těžko dokázala uvědomit, jak dlouho na to všechno zírala - jakmile se ale ze svého snění vytrhla, krása byla tu-tam a ona byla tváří v tvář až nepříjemně obrovskému prázdnu jak navenek, tak uvnitř. Laskavý vítr, co jí před chvílí tak hezky čechral srstí, teď nepříjemně štípal a ona cítila, jak jí zima postupně prostupuje až do morku kostí. Musí pádit pryč, než tu přimrzne k místu!

>> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)
//Střední - Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov//

<< Ledové pláně

Tak, tady už tak moc nefučelo! Mohl tu být třeba nějaký menší nebo větší ušák, kterého by dokázala uhnat svým směrem? Nebo by si tu třeba mohla vyzkoušet nějakou tu magii, když už je měla! Sama si popravdě nepamatovala, co všechno za kouzelnou verbež jí v těle kolovalo. Určitě by se jí to šiklo, takhle si z fleku trénovat věci, na které nikde na světě nebyl žádný návod bez toho, aby jí u toho kdokoliv viděl. Kde by ale začala?
...Nebo kde to vůbec právě byla? Myslila si, že ostrovy skrz naskrz procestovala, nicméně se zdálo, že toho zas tolik nachozeného neměla. Jaká to škoda! Místní sever se zdál smrtelně krásný - co tak očima zkoumala poklidné kry, zvažovala, kolik vlků tu už muselo přijít o život. Doufám, že nikdo! To by byla teprve nešťastná smrt. Oklepala se, jen na to pomyslila. Utopit se ve vodě a vědět, že za to může sebemenší pohyb nekonečně dlouhého moře na horizontu... Och, její milované moře. Kéž by k němu mohla znovu promluvit, kéž by ho viděla v celé jeho kráse! Vzpomínala si na časy, kdy s ním byla plně spjatá, jako by sama byla voda a voda byla jí. Tak krásně si s tím elementem rozuměla! Země asi nebyla k zahození, ale převelikou cestu si k ní nenašla. Asi bych měla začít vést rozmluvy s horami, třeba by mi poradily, co a jak. Hahá, tak to určitě!
S náhlým návalem energie a chutí podívat se na moře víc se jala zaujmout sebevědomou pózu, odhodlaná na nějakou tu kru skočit. Moc se nerozeběhla, aby ještě náhodou neuklouzla, a- hop - tu skoro ven, tam zase zpátky - a byla na kře! Hloupá Hanka však zapomněla na to, že měla bolavou packu, a tak při svém dopadu hlasitě sykla a hned nebohou nožku zvedla do vzduchu, chtěje s ní řádně zatřepat. „Jauvajs!!“ vypískla a scvakla u toho zuby, opět celá zlomená. ...Asi onehdá měla Einara opravdu poslechnout. Asi?!
S posmutnělým výrazem se podívala na moře, které ji k sobě vábilo svými hezkými vlnkami a zklamaně se jala vydat pryč. Tak tohle byl teda velký propadák. Kéž by si tu mohla zaskákat trochu víc, blíž tomu nezbednému, nekonečnému titánovi! Ach-ach, její život byl věru krutý a nespravedlivý.

>> Dvojčata
// Střední - Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry!//

<< Území Alatey

To si vybrala ale věru pěkný den na malou 'lékařskou' procházku! Samozřejmě si ji naordinovala sama a možná proto se jí zdála tak krásná - sluníčko, co se zrovinka opřelo do místního sněhu, vytvářelo nádherně třpytivou scenérii. Hanka se na to nemohla vynadívat. Ještě, že tu byl klid jako před smrtí a nikterak příliš nefučelo! Nedokázala si představit, že by to všechno na svých vratkých tlapkách ustála; vždyť by ji to odfouklo, ani by nemrkla! Ale z peříček taky dělaná nejsem. To opravdu ne!
No, říkat si mohla, co chtěla - tu a tam se totiž opravdu musela pozastavit u nějaké té vyvýšeninky, co na téhle pusto-prázdné plošině byla, a trochu si odpočinout. To zdřímnutí jí možná prospělo míň, než si zprvu myslila. Ale neodpočinout si, no jéje, to by byl teprve kolaps. Už tak asi léčitelky potrápí tím, že jim svou tlapku ukáže po... Dlouhé době... No co, no! Byly důležitější věci, než návštěvy mediků s takovými prkotinami. Určitě toho měli spoustu na práci, teďka v zimě, kdy byl každý druhý vlk nemocný mrazem a chladným vzduchem.

>> Rozbitý sever

<< Úkryt Alatey

Celá polámaná se jala vyjít alespoň k okraji vchodu, aby jí čerstvý vzduch trošku nabudil. Brzy se o něj nicméně opřela celou svou vahou, nechtěje si udělat ostudu a rozplácnout se před jeho vstupem jako nějaká rohožka - nevzpomínala si, kdy naposledy jí bylo takhle zvláštně. Možná tehdá, co jsme si s Floriánem vzali ty houbičky, teehee. Nebo jarní incident se zkaženým ovocem? No co, byla mladá, plná energie a chutě experimentovat! Stejně už to bylo tak dávno, že její tělo jí jistě muselo odpustit a zapomenout.
Z očividně příliš výživného zdřímnutí se chudák Hanka tak ještě chvíli sbírala téměř ze země, než se odhodlala vykročit kupředu a trochu se podívat po hranicích, zda se tam neobjeví třeba její partner, nebo Keiji. Doufám, že se mu na jeho toulkách nic nestalo! To by bylo nadělení. Takový čerstvý člen, a už by se zničil!
Její stále ještě bolavé tlapky jí nicméně odvály úplně jiným směrem, než kam zprvu zamýšlela mířit.

>> Ledovcové pláně

Z jedné strany na druhou a pak zase zpátky... Pokud existovali nějací brouci, nebo špehové snů, v Hančině hlavě by se zjevně měli jako prasata v žitě. Zatímco se její tělo ve skutečném světě pohybovalo, až skoro kolikrát vypadla z pelechu, v její mysli se odehrávaly komické situace ať už z jejího života, nebo vlastní fantazie. Tu se jí omylem povedlo převtělit do Einara a mít vlčata, jinde jí zase narostly křídla a ona se stala Alateyským letcem. Pokračování, ve kterém se vrátila domů za svými bratry, jí zaplesalo na srdéčku - bylo ale příliš krátké na to, aby si na něj při prudkém vstávání vzpomněla.
Zničehonic se vytrhla ze svého odpočinku, celá zježená jakousi nechutnou vizí, na níž si... nemohla vzpomenout. Oh, asi jenom noční můra. Takové už neměla roky - naposledy snad ještě když byla malé vlče, co se nechalo napálit nějakým z bratrů. Byla to pořádná doba, co už je neviděla... Božínku, jak jí ti dva chyběli. Ne vždycky se k ní chovali hezky, ale to už asi k bratrům přirozeně patřilo, že?
Kousek po kousku protáhla téměř každý sval v těle, oklepala se a byla připravena se vzpamatovat na troše čerstvého vzduchu. Odpočinek, jak nedomyslela, způsobil v jejím těle jakýsi vztah opilosti. Hups.

>> Území smečky

Ještě se za Keijim usmála a zvolala nějaký ten pozdrav, než se sama rozhodla vydat do nějakého pelechu. Asi by to tam svému partnerovi měla zútulnit, než se vrátí - ze svých cest a zážitků bude jistě dost vyčerpaný na to, aby chtěl hlavu složit do něčeho měkoučkého. Určitě se ale nebude zlobit, když to neudělám hned. A vrátí se vůbec dřív, než bude sraz? Měl na to jeden jediný den...
Opatrná na svou tlapku zašla do Arrynova (teď už vlastně jejich) úkrytu a celá polámaná se pomalu zachumlala do podestýlky, co tu byla. Ještě stále po něm voněla-... Ah. Jak jí se po něm stýskalo! Kéž by ho tu měla, aby jí zahřál a trochu se s ní pomazlil. Sice pochybovala o tom, že to uměl, ale ona už by si ho naučila. Všechno by ho naučila - jak se starat o jejich společný pelech, (hlavně) o sebe samého, na rande by ho vytáhla, no doslova a do písmene veškeré sladké i hořké věci, co ke vztahům patřily! Jen aby ho měla zase zpátky po svém boku. A nic víc. Je toho moc?
A ještě se mu chtěla pochlubit, že mu teď může šéfovat - on jediný by byl tím, komu by to řekla ještě před srazem. Čumákem zabořená do míst, kde to po něm vonělo nejvíc, se pomalu nechala ukolébat představou toho, jak pyšný by na ni musel být. Říkat to všem na okolo ji samo-sebou naplňovalo energií a radostí: ale určitě by neuškodilo, kdyby něco pěkného taky občas někdo řekl jí. Tělem jí projela únava, o které dosud neměla převeliké povědomí a Hanka se tak za nepříliš hezkých snů odebrala do říše spáčů.

//Jednoduché - Ohřej se v úkrytu//

<< Území smečky

Z vnitřku ven, z venku zase dovnitř... „Musíme ty naše úspěchy nějak oslavit. Až bude po srazu, zvu tě na lov!“ A takhle nějak za chvíli bude vypadat též její žaludek, jestli se na chviličku nepozastaví. Co by to ale bylo za Hanku, kdyby někde lazarovala? No, určitě by to nebyla Hanka, a to byla ta hlavní pointa! Za jejich kroku přes území k úkrytu Keijimu povídala všechno, co by se mu mohlo hodit - o smečce a jejích členech, o jejich doupěti a jeho systému privátních sekcí, nebo nějakých těch tipů, co by se mu mohly při hraničářství hodit. Ale on už si jistě nějak poradí! Však to byl šikovný, urostlý samec! „Když mi dáš nějakou tu chvíli, tak tě po nich provedu já,“ mrkla na něj, sama žel pokrčila rameny. Kdo? Vidar? Ne, ten se měl starat o svou... Neteř...?
„Ještě jednou se ti omlouvám, Taiclaro,“ vyřkla směrem k vlčici, aby se chudák necítila ochuzena o pozornost, „ale udělala jsi to velmi šikovně! Úplně jsem se tě lekla, jak tě nešlo z poza keře vidět. Umíš se bravurně schovávat,“ věnovala mladé drobounký úsměv a už-už se nadechla pachu, který s sebou úkryt nesl. Vlk tu a zase tam - a přesto se zdálo, jako by zel prázdnotou! Tam si všimla Vidara, a opodál zase Shine - někde tu snad byla i její drahá sestřenka, tu žel nezaznamenala. „Tamten vlk je Vidar,“ poradila mladé vlčici, co se na chvíli zastavili: pohledem naznačila Keijimu, aby chvilku počkal a s očekáváním, že ji bude Clara následovat, se vydala právě k němu.
Nikterak se nebránila úsměvu, co jí v blízkosti statného samce dočista pohltil. Jak to bylo krásné, když se rodina vracela domů! A vida v celku! „Ahojky, Vidare! Moc ráda tě vidím zpátky doma,“ zamávala ocáskem, nicméně dlouho věru neotálela: „Tohle je Taiclara, dcera Einara. Dostal jsi jaksi nařízeno, že si spolu máte zalovit. Myslím, že to je kvůli tomu, že zítra se bude konat sraz - na ten se, prosím, dostav a pokud někoho potkáš, taky jim to řekni! Určitě je spousta vlků, co tě tam ráda zase uvidí,“ povzbudivě na svého společníka mrkla a už-už přemýšlela, co mu ještě měla předat. Bylo něco specifického, co měli lovit? Proč by jí Einar něco tak zbytečného říkal? Oh! Oh!! Já ale mám co říct! „Taky bych se s tebou ráda domluvila na nějakém společném, větším lovu. Jen my dva, nebo můžeme klidně vzít Taiclaru - pokud tě to samozřejmě chytne, Claro!-, a mou učednici, Mátu.“ Vyčkala na odpověď, naposledy se s nimi rozloučila a už-už si to pajdala hezky dál.
Tentokrát se objevila u Shine a jejího synka, co se zdál vyrůst do krásy. „Ahojky bando! Moc se omlouvám, že vás ruším, ale mám všem vlkům vyřídit, že zítra bude sraz. Jestli potkáte ještě někoho, radši mu to, prosím, také vyřiďte.“ A co víc? Ó, a vlastně, hlava jedna děravá! „Shine, vlastně mám ještě jeden dotaz - neviděla jsi někde Mátu?“ Svorně matce vlčice samozřejmě vysvětlila, že s ní plánuje pouze nějaký ten tréning, žádné návykové látky. Asi. Tak jako u Vidara si počkala na odpověď, za kterou hezky poděkovala, a už zase rychle kulhala dál - hlavně tak, aby ji černavá léčitelka nestihla prohlédnout! Hančí totiž znala lék lepší, než kdejaký léčitel: spánek. Dát si dvacet postavilo na tlapky i takové, co neměli pranic žádnou imunitu!
A nakonec se konečně, znovu objevila u Keijiho. Tlama se jí už při příchodu pořádně otevřela, jak si musela nad svým těžkým dnem zívnout. „Tak-tak, já už to dneska pomalu zabalím. Chtěl by ses podívat po svém vlastním pelechu? Můžu ti klidně dát svůj starý - stejně se stěhuju k Arrynovi,“ zazubila se. Jen, co na něj pomyslela, se jí srdéčko jalo příjemně rozbušit. Jak moc jí chyběl!

// Střední - Potkej tři členy smečky a popovídej si s nimi (3/3)
// Jednoduché - Splň smečkový miniquest //

Dopad na nebohou vlčici by jí možná i zabolel, kdyby tělo nepumpovalo kdejaké hormony na zaktivnění celého organismu. Už teď v kostech nicméně cítila, že jí to brzičko vyjde velmi draho. To se na ni taky všechno muselo tak sesypat? Sotva rozdýchávala jeden šok, už na ni byl vrhnut další - a tak si to musila vzít všecko popořadě. Dcera? A tu stihl kdy?! Nedejbože měl alfa na cestách po ostrovech nehodu s nějakou tulačkou? Nu, i to se občas stávalo, sebehorší to bylo. Ale to zase rychleji přemýšlela, než zjišťovala neprůstřelné informace! „Tak to se ti moc omlouvám a zdravím, Taiclaro!“ ajéje, srazit zrovna dcerku samotného alfy, za to určitě dostane za uši! „Já jsem tedy Hanka. Dělám ve smečce kappu a lovkyni,“ a nato se smířlivě usmála a už-už z ní slezla, nabízeje jí tlapku na pomoc ze země. Třeba by jí mohla větříkem taky trochu opucovat? Ale ne, to už by bylo moc intimní. Až bude mít čas, musí jí ulovit něco malého pod zub, aby si ji náhodou ještě neznepřátelila.
Ještě se stihla otočit na Keijiho a pogratulovat mu, než jí tlama samým údivem skoro spadla až k zemi. Já a beta? Jako beta BETA? Jen tak? Lusknutím? Bez větších zásluh? A to si to jako Einar vždycky představoval říct jen tak do větru, jako by se nechumelilo? Hanka cítila, jak se bolest z její tlapky přesunula přímo do jejího srdéčka a ona se musela zhluboka nadechnout, aby se jí z těch všech chaotických podnětů neudělalo zle. Smůla. Žaludek se jí v náhlé nervozitě nepěkně zkroutil, byť vlčice na pysky nasadila zářivý, hrdý (a taky zmatený, jak rychlé to všechno bylo!) úsměv: „Nebudeš litovat.“ Až bude mít čas, někde si to vyječí.
Jindy dost výřečná vlčice tak ztratila veškerých slov - co by tady taky mohla říkat, než se jen ptát, za co si to teda zasloužila! Vždyť neznala jeho dceru, možnou nástupkyni; už to musil být důvod, proč by se na to zrovinka ona nehodila. A nebyla tu tak dlouho (anebo ty roky plynuly, jak se jim zrovna zachtělo? Určitě by si všimla...). A- no- určitě by toho našla víc, kdyby nebyla tak uchvácená! „Vidar se vrátil? Moc ráda mu to předám!“ optala se však hned nato překvapeně, už-už celá usměvavá z toho, že se Einarův bratr našel. Každý vlk si nakonec našel cestu domů, jak bylo vidno! „Myslím, že Arryn je zrovna na nějaké delší výpravě po horách,“ zmínila jen, co sama usuzovala, „všem to ale vyřídím!“ jako správná beta. B E T A! Zaprvé to nicméně byla ale stále ta samá Hančí - vždyť se nic tak radikálního neměnilo, pokud si to nenechá stoupnout do hlavy.
„Jsem na tebe hrozně pyšná,“ šeptla svému kolegovi úsměvně nazpátek. Sraz, nemoc, bolavá tlapka, potřeba odpočinku, Keiji ve smečce, Taiclara k Vidarovi, zajíc, ne králík. Nebo vlastně naopak! Nemocí, nebo návalem různorodých informací Hanka pocítila, jak se jí tělem prohnalo drobounké stéblo únavy. Uvítala chvilkovou přestávku, jestli se Einara někdo na něco zeptal, a sama mu věnovala jen a pouze okouzlující, hřejivý úsměv, co si jeden představí u dospělých, kteří právě dostali hračku, již si v dětství tak moc přáli. Jak by mu jen slovy mohla říct, jakou úctu k němu má? Co všechno by pro něj udělala, kdyby mohla? To nejmenší, na čem mohla pracovat už teď, bylo alespoň zajistit, že ho nezklame. „Tak tedy pojďme!“ zamávala zvesela ocáskem, chtěje povzbudit své společníky, a už-už šla směrem k úkrytu. "Odpočívat", třeba na srazu, tam budu sedět určitě dost! Teď by se hodilo Mátě oprášit nějaké ty zkušenosti, aby se mohla na sraze vytahovat. Za občasného komentáře směrem k úkrytu je jala dovést právě tam, kde se cítila nejlíp.
Domů.

>> Úkryt

Vycítila, že tohle nebyla její konverzace, a tak se do ní nevměšovala - jen se tu a tam usmála na Keijiho, aby se tu chudák nesložil a snažila se přitom korigovat svou rostoucí rýmičku. Kdejaký vlk by si povšiml, že v hlase nese jisté stopy nejistoty, ale kdo by mu to mohl mít za zlé? Když viděla Einara poprvé, taky z něj měla teda pořádný strach. A je to vůbec dobře, když má člen už od začátku ke svému vůdci ten správný ráz! S velikostí, jakou Alatey pomalu nabírala, bylo potřeba udržovat ve vlcích vůči svému nadřízenému nějakou tu úctu, loajalitu a hlavně respekt. Bez toho se totiž celá komunita může nechat stáhnout zlem chaosu, a takové smečky málokdy zvládnou dlouho fungovat.
Asi to bylo právě prvními symptomy nějaké té nemoci, co na ni lezla, že Taiclaru ani pachem nezaznamenala. Anebo to bylo tím, že jí v uších stále tak hlasitě tepala krev? Ať už tak, či onak, její raketový výstřel jí byl pořádným šokem. Jakoby nestačilo, že už před chvílí skoro šokem přestala dýchat - ono se to muselo stát znovu!
Einar byl však Einar - jeho ryšavá srst nebyla zas tak nenápadná a Hanču vůbec uklidňovala svou známostí. A taky na ně neútočil zezadu, žejo! Nahnědlá vlčice ...Jéje, to nebyl někdo, koho by znala, a tak se zrovinka tahle situace vyvinula jiným rázem. Adrenalin v krvi, zdá se, ještě totiž ani nestihl polevit. „Keiji!“ vyštěkla s úděsem v hlase a vykulila oči za cizí, co na jejího kamaráda tak ošklivě vystartovala. Chtěla mu urvat ocas? Dostat ho z tlapek? Asi si netroufla na Einara a Hančí brala jako moc mizernou obětinu - aťsi to už bylo jakkoliv, hnědavá vlčice, celá zježená, vyskočila ze svého vyhřátého místečka přímo na Taiclaru, aby ji dostala alespoň k zemi. Vrčení žel jako hravé nezaregistovala, jak jí mozek přinutil kamarádovi v nouzi krýt záda. Hups. Co dál, to už však nedomyslela: když je jeden v ráži, mnoho kroků napřed přec nikdy není!

Dřív, než se Keijim stihli ještě trošku pobavit, byli oba načapáni jako dvě vlčata, co zrovinka plánovala nějakou vylomeninu. „Ježišmarjá!“ zalapala po dechu a už-už se tlapkou chytla za hruď k ujištění, že se její srdéčko nerozhodlo na místě zkolabovat. Skoro z kůže vyletěla, co obrovskou jitřenku viděla v celé své kráse! Srdce se jí hned rozbušilo o sto šest a ouška se s pořádnou ostudou stáhla nad tím, jak nepěkně byla načapána - ale co, občas to tak už holt bývalo. „Pardon, hrozně jsem se lekla!“ Když jeden o někom mluvil, daný se šikovně uměl přiřítit přímo za jeho zády, aby si to všecko vyslechl. Tak už to holt ale bývalo - když jeden o vlku, vlk za dveřmi! „To bylo jen tak,“ ujistila ho spěšně, nemaje zájem být druhou, co si vyslouží Einarovu pochodeň. Tak-tak, v Alatey se totižto místo vyhoštění, nebo sražení postavení dostávalo patrně... hořlavého způsobu zacházení.
Brzičko nato spěchala na pomoc svému tmavému kolegovi. „Einare, ráda bych ti představila Keijiho. Je to chrabrý vlk, co mi pomohl z nejhoršího, když jsem si zranila tlapku a právě dnes mi pomohl také vyjít zpátky do hor. Dlouho jsme se bavili o smečkách, až nakonec uznal, že by moc rád dělal hraničáře právě u nás,“ přednesla, jak už si to jakousi chvíli připravovala v hlavě: už se ale naučila, že byl rezavý vlk tak trochu nepředvídatelný, a tak se mentálně připravovala na cokoliv, co by mohlo být vmeteno jejich směrem. A že tu a tam trošku něco zveličila, no, stejně by se to nedozvěděl a dělala to jen a jen pro dobro Keijiho. Osobně si ale teďka hlavně chtěla skočit za nějakou léčitelkou, aby jí dala něco od bolesti, zahřála se a konečně se vyspala doma. V Alatey.

// Střední - Popovídej si se členem smečky (1/3)

Namísto odpovědi Keijimu věnovala pouhé nevinné mrknutí - však to byl taky pořádný chlap, co měl určitě za ušima. Samozřejmě si nechtěla hrát na stereotypy, ale takhle v horách se nejeden chtěl zahřát láskou. Anebo taky pořádným- „Věru!“ zvolala pohotově a už celá veselá pozorovala, jak se nebe pomalu měnilo do barev zrůžovělého ohně. Tyhle ty východy slunce vysoko v horách, to bylo něco, co jí každé nové ráno v Alatey dokázalo vlít krev do žil. Komu by to hned nedodalo tak potřebnou energii? „Já si tu přišla pospat a nechat se prohlédnout nějakou léčitelkou, a ono zrovinka vychází sluníčko. To se zas budu budit uprostřed dne celá polámaná,“ postěžovala si ještě nahlas, dokud černavý vlk nebyl členem. Až totiž jedním bude, Hanka plánovala jít bezchybným příkladem, na který by se mohl kdykoliv obrátit a říct si: "Jo, dělám to jako Hančí, takže to dělám dobře!"
Příliš centrické? Asi. Někdo tu morálku ale ve smečce holt udržovat musel, to nebylo jen tak!! „Za chvíli se jim budeme podobat, no jéje! Severní vítr na nás ještě pošle nějakou sněhovou bouřku, a my tu tím sezením přimrzneme k místě,“ zahuhlala směrem ke svému kamarádovi a náhle pocítila, jak jí tělem konečně začal prostupovat chlad. Kéž by jeden z nich ovládal oheň- nebo vlastně radši ne. Stačilo na to jen pomyslet, a už jí běhal mráz po zádech (a to dokonce v dvojnásobné palbě!). „Hmm, někde tu bude, ale-“ kých, ani nestihla doříct, a už jí celým tělíčkem otřáslo pořádné kýchnutí. Hups, možná, že bych se měla ohřát s Keijim nebo bez Keijiho. „Ale nevím, jestli ho ucítím...?“ hodila po vlkovi provinilý úsměv. Jako na zavolanou, že? „Jeho pach tu ale byl. No, a přinejhorším vyhledám nějakou... uh... betu...“ asi by se mu neměla zmiňovat o tom, že žádnou nemají, že? „Ále, Einar je holt obrovský macek, tak mu to trajdání po horách asi jenom trochu trvá. A pokud se někde ulejvá, tak mu to řeknu! Někdy! Fakt! AžminebudevyhrožovatohněmjakoVéa-“ ...Historie jejich smečky byla pěkná, ale zrovinka teďka by o tom kandidátovi na člena asi povídat neměla.

Spiklenecky na něj mrkla - vždyť ona už se moc ráda postará o to, aby zapadl do té správné společnosti! V tu ránu už se k němu sklonila (nebo se spíš on sklonil k ní): „A jestli se ti někdo bude líbit, Keiji,“ dodala už o cosi tišším hlasem, očividně chtěje páchat nějakou nekalou neplechu, „tak to taky budu moct nějak zaonačit, vůbec se neboj!“ To by totiž vůbec nebyla Hanka, aby ho nezkusila nabídnout na Alateyském trhu. No nebyl by Einar rád, že se mu tak dobře starám o počty? A co takový Arryn? ...Ten by jí asi určitě tak leda majznul přes tlapky, neb by jí její dohazovačskou hru rád přetrhl. Černavý vlk měl být totiž jeho kamarád, jeho kolega a obecně jeho. To, že si ho tu a tam ale jeho partnerka vypůjčí na nějaké to zinscenované rande, bude muset holt překousnout!
„To máš vskutku pravdu. Uu, to bychom někdy mohli navrhnout Vločce! Vlčata by to určitě na dlouho upnulo a ona by si tak mohla odpočinout. Ty jsi ale hlavička!“ a už ho znovu chválila, celá šťastná, že tu s ním mohla být. Na chvíli by dokonce pozapomněla, že tu na někoho čekají, kdyby se horizont pomalu nezačal barvit do odstínů, které jí očekávaného vlka připomínaly. Hořet jako vycházející slunce. To je celý Einar. Ach, skoro by si tu nad ním povzdechla! „Ten si dává ale načas. Ledaže vůbec není na území?“ No to snad ne! Kdo by měl pod palcem smečku? Astrid? Kdo byl vůbec po Einarovi nejvýš?! A byl tu vůbec někdo takový?!
...Bože, dej, aby Alatey nebyla na uhlík spálená.

HANKA
Únor:
Jednoduché:
- Promluv si se členem smečky - Keiji
- Splň úkol zadaný alfou - hrozila vlkům smrtí, aby se dostali na únorový sraz
Obyčejné:
- Nakresleno 5 členů smečky zde
- Napiš alespoň 35 postů
Složité:
- Rozšiř řady smečky - Keiji

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » 5
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Keijiho nakonec ani za ocas nemusela tahat, aby ho dostala k hranicím. Teď svorně vyčkává na svého alfu a už-už přemýšlí, jak by Keijiho seshipovala s každou druhou svobodnou alateyčankou, aby ve smečce zase byly malé alatejčata.
Minihra » Píšu si až za únor :D