Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kde se Keiji naučil být tak vtipným? Vždyť byl jako skrytý talent, který jenom čekal na ten nejlepší moment rozkvětu. Hanka už teď cítila, že do Alatey zapadne bez toho, aby mu v tom musela převelice pomáhat. Její dušičku to hezky uklidnilo. „Budeš v dobrých rukou. Místní pečovatelka, Vločka, by se o tebe dozajista moc hezky postarala, dědečku,“ naoko soucitně ho poplácala po rameni, nicméně svou hranou serióznost dlouho nevydržela a brzičko nato se tak znovu začala smát. Óch, Vločka, ta by určitě ráda Keijiho potkala! Byli si s Keijim vlastně jako takové protiklady. To bych je mohla seznámit na trochu víc romantické vlně...! „Nebo moje sestřenka, Doubravka. Ta nejšikovnější léčitelka, kterou kdy potkáš. Léčitelské žezlo sdílí s další šikulkou, Astrid.“ Tak-tak, musela svoje spolučlenky dobře vychválit, aby ve vlkovi vzbudila ještě větší zájem v poznávání nových vlků. Všichni byli tak úžasní - zasloužili si, aby je jménem poznal naprosto každý. Asi bych se je měla naučit taky trochu kárat... Ale na to ještě bude v tomhle životě čas!
V tu ránu už mu ale nahlížela přes rameno, aby zkontrolovala, co to tam dělal. Nedejbože se rozhodl zabarvit jejich sníh a ošklivě tak zneuctít hranice, když byl ještě tulák? Či se po jejím vzoru rozhodl uklízet? Pravý hraničář, ani se nemusel do své pozice převelice zaučovat! To už jí však černavý vlk hravě prozradil, co dělal a vlčice jako na povel propukla v hlasitý smích: „To- to jsem já?!“ Božínku, tohle teprve byla zábava! Takové miniatury, co střežily Alateyské hory - dozajista se zalíbí každému, kdo kolem nich projde. „Aww, Keiji. Nepřemýšlel si místo hraničářství nad tím, že budeš smečkový umělec?“ usmála se nakonec, a už-už do něj přátelsky dloubla čumáčkem. Hotový sochař! „Einar by měl jistě radost. I když- ovládá oheň, tak nevím, jestli by neměl radši nějakou podobiznu namalovanou na stěně, než ledovou sochu.“ Ew, oheň. Hanka sebou nepříjemně ošila, jen co si na ten zlý element vzpomněla - ještě dnes v ní vzbuzoval strach, se kterým neuměla bojovat.

Zvesela zamávala ocáskem, jen co jí černavý vlk naznačil souhlas. Nejen, že pro smečku získala "po svém" ambiciózního vlka, co jí bude dělat jen radost, ale též se jí podařilo najít někoho, kdo by se Arrynovi konečně mohl stát blízkým. Samozřejmě, že nechtěla podceňovat zvyky jejího partnera v oblastni přátelství a už vůbec ne těch ve smečce, nicméně... No, stála za tím, že vždycky bylo lepší mít nějaké to eso v rukávu, kdyby přišlo na nejhorší. Och, je vůbec v Alatey? Třeba se mě chudák vydal hledat. Kéž by byl někde poblíž, aby ho mohla uškrtit ve svém objetí. Jak jí jen chyběl!
„To bych si nedovolila. Arryn by mě ještě pokousal,“ samou láskou, samo sebou, „ale myslím, že když to jeden vlk bere vážně a dělá to často, určitě si musí pamatovat víc, než obyčejný člen. Poznat, že je něco špatně, či změněné, by měl umět každý hraničář.“ Anebo to všechno doteď chápala úplně jinak? Přece jen byla pouhopouhou kappou; ty nebyly ve svých smečkách známé tím, že věděly úplně všechno správně. Přes pysky jí skoro projel zklamaný povzdech, než se rychle zastavila. Kdyby tu byl někdo, kdo by jí uměl číst myšlenky, ještě by z toho mohlo být ošklivé nadělení!
„Voda! Ta je moje nejoblíbenější. Dřív, než jsem přišla na tyto ostrovy, jsem ji také ovládala,“ posteskla si svému společníkovi. Mnoho vlků o tom dosud ještě nevědělo - když už byl ale Keiji mistrem svého elementu... Určitě to neroznese dál. Vlci a jejich magie, to bylo pouto, co nerozbila mnohdy ani sama smrt. „Ale led taky vůbec není špatný. Podívej!“ řka, už-už se hrnoucí do dalšího zvelebování hranic.
Zaměřila se na místečko, kde ještě před chvílí vytvořila větší hromádku sněhu. Protože to byla holka věru šikovná, pod tlamkami brzo měla pár sněhových koulí, co za velké opatrnosti naaranžovala do sebe. Magií je tu a tam pospojovala, ale především se postarala o to, aby maličkému sněhovému vlkovi z ledu udělala alespoň ouška. Na víc se žel nezmohla - i kdyby chtěla sebevíc, nešlo jí to. A už tak vyčerpala před chvílí dost energie! „Hezký, viď? Takhle jednou taky budeš vypadat, až se staneš oficiálním hraničářem.“ Přátelský smích, který se jí rozbublal hrdlem, zahřál určitě kde koho - ona sama ale i tak pomalu cítila, jak jí mráz pomalu tuhne tělo. Neměla bych se přece jen podívat do tábora, zda tam někdo není?
//Jednoduché 6. - Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu //

<< Hraniční hory

Potuleně se usmála pod vlastním čumákem, ráda, že Keiji se zdál pookřát. „No, neříkej hop, dokud neskočíš!“ hravě do něj drcla packou, ale raději v horách příliš takových pobízení přátel neriskovala. Jsme vlastně přátelé? Jé, to by bylo moc pěkné!
Jejich pokrok směrem do hor byl nocí a krutým počasím značně znevýhodněn - bylo veliké štěstí, že Hanka byla ve smečce dost dlouho na to, aby uměla určit její přesný směr a tu a tam jim pomohla svou vzdušnou magií, co získala od pana Wua. Svůj domov, zdálo se, stále znala jako své boty - až ale uvidí Arryna, ráda by se vydala zkontrolovat hranice. Jsou čisté, bez nájezdníků? Neobjevila se tam nedejbože nějaká mrtvolka? Zprávy od božstev? Třeba by k tomu zrovinka mohla pobídnout i černavého vlka, a všichni tři by se tak mohli smečce zasloužit o obnovu hranic! Jak dlouho to bylo, co to někdo naposledy dělal?
Brzičko se nicméně zubila radostí. Slyšet to z jeho úst, to bylo jako pohlazení na duši! „Takový hraničář, no! O tom by ti asi víc pověděl Arryn,“ zadumala nahlas, co se na vlka podívala, „obchází a obnovuje hranice a je prakticky i takovým poslem. Většinou je to rychlý vlk, co přináší zprávy zvenčí do smečky, a naopak,“ a co víc? Hnědavý ryšák se zdál být vždycky zaneprázdněn, ale její partner si přece jen našel práci i tam, kde zdánlivě nebyla. „Je to vlastně i takový dobrý navigátor, řekla bych. Moc dobře ví, kde se co šustne a terén zná tak dobře, že když ho uprostřed večera vzbudíš, přesně ti řekně, jak velký keř je třeba na severní hranici. A někdy jsou to taky tací stopaři!“ nebo ne? No, i kdyby ne, teď se Keijim jedním třeba stane - Hanka si ho totižto tak trochu plánovala zneužít ke své lovecké činnosti. Jestli jí to teda projde, a že doufala, že ano!
Čím blíž však byli hranicím, tím s větší vervou se vlčice mračila. Vítr a kdejaký nepořádek zimy tu nadělaly pořádnou paseku, a ona se svou výškou do toho proklatého sněhu bořila skoro celá. „Nebo hraničáři uklízí. A ne moc dobře. Tak se dívej!“ mávla ocáskem, a už-už se zaměřila na cestu před nimi - za pomoci své magie cíleně zesílila proud větříku tak, aby se čerstvě nakupené vločky rozmetaly do různých okrajů, a nezapomněla přitom jejich nejnovější hrstku smést taky ze sebe a Keijiho. Fuj, to byla teprv energetická bomba! Vytvořila jim tak ale moc hezký, byť úzký průchod, a ještě si tam mohli spokojeně sednout, aniž by jim k zemi přimrzly zadnice. Aby svůj akt zakončila, krátce zavyla, aby dala smečce - a přinejlepším alfě - na vědomí, že se vrátila a něco po nich chce. „Tak se u nás posaď, můj milý Keiji! Nerada bych tě tu nechala samotného, nebo se ještě stane, že tě někdo vyžene. Kdyby se někdo ale přece jen ukázal, tak možná zkus trochu sklopit hlavu a nechat mluvit mě. Některé tvrdé palice si to do hlavy musí nechat natlouct!“

VÝPLATA ZA UPLYNULÝCH 10 MĚSÍCŮ
Yaro - 33 kmš, 1%
Xander - 18 kmš
Hanka- 26 kmš
Astrid - 10 kmš
Podběl - 17 kmš

S chápavým přikývnutím se po něm podívala. Nebylo to smutné, slyšet tak těžká slova proneseny s takovou lehkostí? Vlci přicházeli a odcházeli, o tom nebylo pochyb, ale co tak Hanka spokojeně přežívala v Alatey... No, asi si zvykla na úplně jiné věci, než ty, se kterými se musel potýkat ve svém tuláckém životě Keiji. „Ve smečce už uvidíš jedny a ty samé tváře, až tě to občas bude otravovat,“ usmála se, snažíc se na situaci najít alespoň nějaké pozitiva. Tak-tak, ona už se moc dobře postará o to, aby padl přímo mezi jejich nejlepší členy! A Arryn, pomyslela s ihned, srdéčko bušící při vzpomínce na jejího milého, ten ho musí přesvědčit, aby se stal hraničářem. Ne, já ho musím přesvědčit, aby měl pěkné překvapení! Dvě mouchy jednou ranou!
Dřív, než mu ty hory ale opravdu stihla ukázat, byla zastavena. No jéje! Po tvářích se jí rozlil hřejivý úsměv, který vlk musel cítit až na své hrudi. „Vlastně máš pravdu!“ odkývala mu to, spokojena náhlým uvědoměním: „Vidíš, jak hezky se u vlky umíš postarat! To se u naší smečky vidí rádo. Tak dobrý vlk, jako ty, si tam hned najde kamarády,“ řka. Jak ráda by ho ještě víc podpořila, aby eliminovala sebemenší úzkostnou myšlenku! Občas to žel ale nešlo, a tak musela být vděčná za to, že to alespoň nebylo jako na úplném začátku. Keiji dělal věru krásné pokroky! Rychle na to zavelela: „Tak tedy tudy!“
S tím však pomyslila už na cosi úplně jiného. „A až budeš ve smečce... Co bys u nás vlastně rád dělal?“

>> Hranice Alateyské smečky

<< Nížina hojnosti

Ajéje, myslila si, co tu a tam nepěkně došlápla. Nabídka černavého vlka byla tak lákavá a galantní, že jí občas musila využít - nechtěla mu samotnému nicméně způsobovat diskomfort, a tak se jako samostatná, silná vlčice snažila většinu vyšlápnout sama. Ještě, že hory jako správná členka Alatey znala křížem-krážem a mohla je tak vzít lehčími stezkami! Výprava se jim sice trošičku prodlouží, ale Keijimu to určitě nebude vadit. Nerada by ho urazila, a tak jeho místy okatou nervozitu nijak nekomentovala. To by mi z těch hor ještě sjel po zadních dolů, aby se se smečkou vůbec nemusel vidět! Chudák. Musí to být hrozně těžké, být na to tak sám. Já tehdy taky měla alespoň Arryna! I když... „Keiji,“ oslovila ho se zvědavostí, „nemáš ty nějakého kamaráda, co by měl taky rád hory? Když je jeden někde nový, určitě by mu bylo dobře, kdyby měl někoho, kdo je na tom podobně.“ Kolik těch vlků ve smečce proboha chtěla, když jí nabízela každému? No, černavý vlček vlastně už nebyl jen tak někdo - jinak by ho do Alatey přec nevedla!
V tom se po něm avšak už pobavěně podívala, hlavou kývaje směrem, kterým se teď musejí skrz hory vydat, „ále, je to jenom vlk z masa a kostí!“ a už-už se nadechovala, že mu i odpoví - bylo jen štěstí, že ji v čas zastavil. Smích, který z ní při jeho slovech ale vyšel, už nedokázala dále potlačovat. Jéjdamane, to byl ale chudák! „Ó, kamaráde, jen se neboj! Půjde to hrozně lehko. Nu dobrá, zadruhé - je možné, že ti dá nějaký úkol. Moc na to není, co jsem tak slyšela, ale občas se holt stane, že ho něco napadne. Určitě to bude mít co dočinění s horami, a tak ti je zrovinka ukážu, než dojdeme k hranicím,“ navrhla svému kolegovi dále, chtěje, ať je dostatečně připravený. Obávala se, že ho Einar zaskočí něčím úplně novým - a takový Keiji by to mohl vzít věru špatně. Hanka by o tak dobrého vlka jen nerada přišla! „Teda, věřím, že se v nich vyznáš, ale to víš - já je znám zase z jiného pohledu. Třeba když se vydáme tudy...“ poukázala tlapkou prazvláštním směrem, kterým se zdálo nic nebýt.

Panečku, s Keijim strávila tolik času, a ani si toho nevšimla. Jak to jen černavý vlk dělal, že s ním bylo tak dobře? Samozřejmě to nemělo na Arryna, o tom žádná! Nějakou tu jiskru v sobě ale dozajista nesl, to se hned pozná - taková by v Alatey mohla kdejakého vlka zahřát. Ty už bys tam ale taky verbovala každého, kdo ti zrovna padne do noty, Hančo! „Doufám, že po mně třeba nevyhlásili celohorské pátrání. To by bylo nadělení!“ řka s úsměvem, hravě úpěje se svým povzdechem. Takového neštěstí ale určitě nedojde - vždyť byla jenom kappa. Jo, až se vrátí, přesně na tomhle musí zamakat!
Brzičko na to jí však ocásek začal radostně mávat ze strany na stranu. Jaká to radost, konečně slyšet ty vysněné slovíčka z jeho úst! „Ó ano!“ zvolala, „to velmi ráda slyším!“ No ještě aby ne, když ho tu chudáka tak dlouho zdržela! Jaký Keiji asi ve smečce bude? Ačkoliv byl trošku zdrženlivý a místy mohl na ostřílené Alateyčany působit až moc stydlivě, do kolektivu zapadne jedna báseň. A pokud ne, vždycky tam bude mít ji: a ta znala všechny, takže mu ráda zařídí, co bude zrovinka u někoho potřebovat. „Tak to hned vyrazíme. A po cestě ti povím o alfovi Einarovi! No jen pojďme, ať tam dorazíme se svítáním,“ a už-už chudáka pobízela, stavěje se do čela jejich výpravy. Tu a tam sykla drobnou bolestní z nožky, co si tehdá trošku pochroumala, ba i kulhla - to ale určitě při výšlapu do hor rozchodí.
„Takže, zaprvé - radši mu říkej alfo, a vykej mu. Je obrovský, a jeho srst je, jakoby hořel, ale nenech se tím vystrašit! Jeho srdéčko je hrozně naměkko, když ho poznáš blíž,“ započala jejich dlouhý výstup vzhůru.

>> Hraniční pohoří

Hanka se se svým novým společníkem bavila až tak dobře, že by býval uplynul celý rok. Na své cestě nazpátek do smečky, k jejím hranicím, si vlčice ošklivě poranila tlapku, a tak se spolu na nějaký ten čas museli usadit právě pod Hraničním pohořím - naneštěstí to nebylo tak vážné, aby se s tím hrnula do smečky. Zjistila, že se potřebovala nadýchat trochu toho samotářského života mimo konstantní socializaci: a jak jí to prospělo!
Bok po boku tak přežívali, občas se nachomýtli kolem jejího domova, a znovu se jali usadit kdesi pod hory - ostatně tak, jako právě dnes.
„Víš, přemýšlela jsem,“ zamávala vedle Keijiho ocáskem, pára stoupaje od tlamičky, „asi bude nejvyšší čas se podívat zpátky domů.“ Co to pro ně znamenalo? Bude nakonec tmavý vlk následovat? Óch, kéž by ano, kéž by! Určitě by do našeho kolektivu ihned zapadl. Měl by se tam dobře, všechny bych mu tam představila...! A Arryn by měl třeba nového hraničáře! „Samozřejmě jsi vítaný- víc, než vítaný!“ Nabrat po zimě síly, fíha, to potřebovala dozajista každá smečka.
Jak je na tom asi Alatey? Áh, její srdéčko se při pomyšlení na její smečku bolestně stáhlo. Tak moc mi chybí! „Teď už by doma mohl být i Vidar, bratr našeho alfy. Určitě o něj musel mít velkou starost! A Arryn se po mně určitě shání! No jéje, dobře jsme si to spolu protáhli. Ale byla to věru zábava,“ zazubila se na svého kolegu, a nakonec ho navrch ještě jemně pošťouchla čumáčkem.
Tak, a jejich trajdání se pomaličku chýlilo ke konci.

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » Březen 15; Duben 12; Květen 2; Červenec 1 (zbytek měsíců jsem nehrála)
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Arryn ji dovedl do Svatyně, kde jako správná femdom nabrala na mentální i fyzické síle, aby pro smečku nelovila jenom žabky a vodoměrky. Následně se potkala s Keijim, kterému se velmi chce do Alatey, a do níž ho Hanka také přirozeně plánuje přivést (i kdyby ho za ocas měla táhnout!!)
Minihra » Nemám si co napsat :(

Zvesela se na svého společníka usmála, snad jakoby mu tím mohla dodat nějakou odvahu - zdálo se, že Keiji má opravdový zájem a sama věděla, že umí být těžké se v takových situacích umět správně vyjádřit. Vždyť se pořádně (zatím!!) neznali, a tak nemohli vědět, co jeden od druhého očekávat; to pak přirozeně znamenalo, že se vlk možná může bát dopadu, jaký jeho další slova budou mít. Je jen dobře, že nepotkal někoho takového, jako je Rainer. Teda, určitě bych neměla pomlouvat svoje spolu-smečkany, ale- no-! Občas se na kamarádíčkování s tuláky vlk hodí míň, no! Pevně doufala, že její myšlenky vlci nemohli číst na míle daleko. „To bys mohl být hraničář! Divil by ses, co všechno se kolem našich může stát,“ pokývla, „ale nakonec můžeš zkusit úplně cokoliv. Tak se vůbec vlk umí najít nejlíp!“
V tu ránu se sama zadumaně zahleděla kamsi za horizont, aby si pořádně promyslela jeho otázku. Mohla by to udělat? Byla obyčejná kappa a velmi nerada by si u Einara udělala nějaký škraloup, co by jí znemožnil s kusem snahy vyšplhat k výšinám... „Je to tak trochu skryté pro vlky, co si jen chtějí zchladit tlapky. Ale možná bych... Kdybych tě nasměrovala, mohl bys to najít sám, a to by...“ zcela očividně váhala, než ji přes obličej přelétla veselá jiskra („Á!“ zvolala vítězně) a Hanka už-už Keijiho obdařila rozzářeným úsměvem. „Navedu tě tam a pak půjdu zpátky na území. Až se objevíš u hranic, náhodou si tě odchytnu a oba můžeme být překvapení, že jsme se zase potkali, víš co -, protože určitě nebudu čekat, že se můj kamarád jen tak objeví u hranic mojí smečky.“ No nebylo to geniální? „Mohla bych pak zaběhnout za nějakou deltou, nebo třeba přímo pro alfu, jestli bude doma. Co ty na to?“ Nebylo to moc rychlé? Mělo díry? Fungovalo v praxi? Na to přijdeme až potom, co to uskutečníme, no ne?

Takže tohle taky věděl! Samým překvapením se nestačila divit všemu, co jí taky Keiji o její vlastně smečce vlastně mohl říct. Tuláci museli mít pořádně propracovanou síť - na druhou stranu sám říkal, že se s mnohou z nich nebaví. Tak co v tom je? Jak to dělají? Mají ve smečce snad zvěda? Ne, myslila si, na to by se brzičko přišlo. Ale Vidar je pryč tak dlouho... Aby vlastní bratr zradil bratra alfu? Ale k čemu? Myšlenky jí hlavou vířily takovou rychlostí, až se jí z toho pomalu začala motat hlava.
Svůj zamyšlený pohled náhle ovládl drobný, přátelský úsměv, který Hanka rozdávala na potkání. Až se vrátí Einar, tak mu o tom jednoduše povím. Ten už bude vědět, co s tím. „I kdyby. Teď se přece chceš přidat, tak by se hodilo, ať o nás víš co nejvíc!“ zlehka zavrtěla ocasem, „takže, Keiji - budoucí kolego - co od nás vlastně čekáš? Určitě na nás říkali jenom chválu, když jsme tě zaujali! Jsme smečka všelijaká, to věru.“ Každý si tam něco (nebo taky někoho, viď, Hanko?) našel a nejeden mohl být překvapený, jak hezky zapadl do kolektivu. Jak byla ráda, že onehdá Stina i Doubravka došly právě k nim! „Máme mezi sebou většinou pevné pouta, co už jsou dané, ale vůbec se neboj! Když teď znáš mě, prakticky znáš téměř každého,“ právě s těmito slovy se téměř s hravou hrdostí vypnula, než se jen pobaveně zachechtala. Tak-tak, ta znala všechny!

Zvesela se pousmála nad náramně sedícím přirovnáním, které k jejich situaci použil. Bylo tak výstižné - její společník zjevně musel být znalec různorodých slovních převratů, co krásně poeticky uměly vyplňovat dírky v konverzaci. Proč ale vrány? Já si myslela, že ty jsou samotářské! No jo, nemohla všechny ptáky rovnat těm maličkým, co se vlezly vlkovi do tlapky. Savce přec také dělila s tím, jak různorodí byli: barvy takového elegantního bažanta by jen těžko srovnávala s obyčejným kosem, co se zrovna zobáčkem rve o žížalu.
Ač by se Hanka sama nazvala jako patrně empatickou, jen stěží si byla schopna všimnout toho, jak se Keiji choval. Hlava jí létala všemožnými směry, jmenovitě zůstávaje u oněch ptáků, a její oči se tak zvědavě loupaly po jarních nebesích. Pořádně se po černavém vlkovi podívala až ve chvíli, co se zmínil o Alatey - o jejím členství - a téměř ihned se na něj s vřelostí usmála. „Takže do Alatey!“ zajásala a máchla s ocáskem, než se jí před tlamu vtrhla tlapka, „jéjda, to jsem asi říkat neměla. Ale to nevadí; ty jednou budeš členem, ty o nás můžeš vědět. A kdo chce budovat budoucnost, musí mít známé jméno.“ Nebyla moc naivní? Jo, Hanko, uber trochu!
Zadumaně po Keijim vrhla zraky a po chvíli pokrčila rameny: „Nedávno jsem byla, Keiji, bohužel na cestách, takže nemám moc velké ponětí o tom, jestli přijímáme. Ještě se nám ale nestalo, že by nějaký vlk odešel, aniž by nebyl dobře posouzen,“ povzbudivě se po něm usmála a její myšlenky se opět stočily k Einarovi, jehož pach mezi ostatními členy jen těžko našla. Kde je? Snad se brzo vrátí! Slyšela bych odtud jeho vytí? Možná, že by se jí hodila nějaká magie, co by jí dávala o novinkách z domova vždycky přehled. Možná by posloužil ten zvěd, kterého od mistra- teda Wua! - dostala...? „Co o nás vlastně všechno víš, že se chceš přidat? Myslela jsem si, že naše alfa stojí o anonymitu,“ tázala se dále zadumaně, „kdo ti o nás pověděl?“ Tohle mu budu muset říct. Určitě by nechtěl, aby naši členové roznášeli jen tak místo, kde žijeme...

Tázavě se po Keijim zahleděla. Co nad tím teď tak smýšlela, jí se vlastně ještě nestalo, že by narazila na nějakou vyloženě zlou osobnost: patrně to ale bylo dáno tím, že se ledva hrnula z území. Óch, být tak tulák, určitě by měla ostrovy už dávno křížem-krážem prozkoumané a nemusela by se celá ježit, když zrovinka narazí na nějakou bizardnost! Nebýt Arryna, určitě bych v tom fialkovém lese byla doteď. Doteď! No není to ostuda? „Jsem!“ zvesela mu pokývala hlavou a zazubila se, „už dlouho jsem nenarazila na někoho, kdo by nebyl náš člen. Pomalu jsem si začínala myslet, že naše území je všecko, co tyhle ostrovy nabízí!“ Rozhodně si ale nestěžovala!
To už po něm však překvapeně zamrkala a téměř ihned nato ze z plna hrdla zasmála - ten měl teprve smysl pro humor! „Možná oboje. Jedno vlče mi začalo říkat Ham, jako Hamka,“ znovu a stále se usmívala, co přitakala tmavému vlku a zrovinka přitom si vzpomněla na malou Cipher. Jak se vede Cinder, a co Xander? A jejich děcka, a děcka Astrid a... Jéjdamane, já se s nimi všemi musím zase jednou vidět! skuhrala si vnitřním monologem, určitě budou mít všichni spoustu novinek.
„Keiji cestovatel,“ a co když nebyl tak z daleka? Přátelsky pohodila ocáskem, co už-už zvědavě zastříhala ušima. Jaké dočinění mohl mít tento cizinec s "jejich" horami? A nebylo by hloupé, kdyby to byla jen její domněnka a on se třeba jen snažil podívat, zda se po nebi nehoní mraky? Zamyšleně se po nich sama podívala - brzičko nato svými zraky zabloudila nazpět do Keijiho tváře, „hledáš tam něco? Před chvílí ses po nich tak zamyšleně podíval.“

Zvědavě se podívala po svém novodobém společníkovi a sama pro sebe se usmála - ten byl teprv durch promočený! Jak dlouho už tu asi byl? A že ho to nestudí! Vždyť vypadá, jak kdyby tam strávil celou věčnost! No jéminkote, tak to snad nenachladne! Byli v tulácké sféře něací známější léčitelé, co by mu případně mohli poskytnout pomoc? Pokud by teď podchladl a počasí jim nadělilo pořádný apríl, mohlo by se přec stát něco nemilého. Nezbývalo jí nic jiného, než jen doufat, že se mu na dalších toulkách nic nestane!
„Ale vůbec,“ zavrtěla podrobnu hlavou a máchla nad tím tlapkou, nechtěje, aby o Hance snad smýšlel jako nad paní místní nížiny, „kdybys rušil, šla bych na druhý břeh.“ Tak-tak - když někomu něco vadí, měl by na tom především zapracovat sám, než s tím začne hubovat ostatní. Jak by potom svět vypadal, kdyby se vlci jenom osočovali? Po krátké odmlce se nahlas zamyslela: „Vlastně je to pořádně dlouhá doba, co jsem potkala nějakého vandrujícího. Kam jste se všichni poděli?“ nad svou řečnickou otázkou se samo-sebou usmála a už-už se podívala po černavém vlkovi, co by o tom třeba mohl vědět něco víc. Na cestách se svým kolegou narazila na nespočet pachů, co se asi nepodobaly žádné ze smeček: ostrovy se však zdály zét prázdnotou. Jak to? Vybuchl znovu sever? ...Byla její družina právě tam?!
Dříve, než se svého společníka stihla zeptat, její zraky zvědavě následovaly jeho pohled. „Já jsem mimochodem Hanka! Pardon, občas na to zapomínám,“ zazubila se, „Hanka z hor,“ zanotovala. Možná, že tam něco hledá...? To bych mu mohla pomoci!

Nakonec se však (naštěstí, nebo ke vší smůle?) ukázalo, že v místní nížině nebude sama a už vůbec nebude jediná, co si takhle při měsíčku rozhodla trochu upravit výzor. Neznámý samec, co se podobal více rozjasněným nebesům, než kdejakému vlkovi, nebyl pranic daleko - a ani se nezdálo, že by si jí povšiml! No, to je pěkné, ale není přec v síle jednota? Teda-! V jednotě síla! To bych za ním měla jít. Třeba má nějaký skvělý příběh, proč se umývá? Ach, kdyby to tak byla pravda! Sama by se před tím tak mohla například povytáhnout, že ona se před nedávnem vrátila z velmi náročného tréningu ve Svatyni. A co když o ní neví? To abych ho o tom zrovna poučila, když i mě o tom řekli jiní.
Celá blažená ze svých nápadů dokončila, co začala (přece před ním nebude chodit jako zablácené prasátko! To by Alateyským vůbec kazila pověst), a už-už si to zvesela vykročila jeho směrem. Dle jeho patrně klidného výrazu doufala, že to nebude žádný morous - nedejbože vlk, co ovládá oheň! „Zdravím,“ ozvala se co nejzdvořileji to šlo, „to se mi ulevilo, že jsem si takhle při měsíčku nešla vyčistit kožíšek sama!“ Jémináčku, hlavně nezněj tak nadšeně! Jak dlouho už to je, co jsi se viděla s někým mimo Alatey?!