Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžná džungle

Prostor chrámu ztraceného v mlhavé džungli jí sebral dech tak, jako místní vlhké ovzduší. Bylo to snad poprvé, co viděla magii ostrovů zhmotněnou do viditelné věci - kámen na kameni držely zchátralou stavbu, pochodně nádherně osvětlovaly lépe přístupný terén a co přišla do první ze síní, žasla nad mohutností, co to všechno evokovalo.
Její oči ještě dlouhou chvíli obdivovaly všechny ty zvláštní věci, které nikdy neviděla. Zraky nakonec nalezla i samotného mistra, který neutrálně pozoroval její počínání. „Oh! Dobrý den. Vy musíte být Mistr,“ pronesla a hned nato uctivě sklonila hlavu, „můj dobrý kamarád- no, kamarád- partner Arryn se zmínil, že byste mi mohl pomoci v mých schopnostech. Je to pravda?“ Počkala, až odpoví - namísto toho se ale rozešel, a jí tak nezbývalo nic jiného, než následovat.


N Á K U P
Za 25 mincí kupuji 200% + 60% (30% bonus) = 260% na rozdělení:

Síla: 12% + 34% ..................... = MAX (46%/46%)
Vytrvalost: 8% + 46% ............ = MAX (54%/54%)
Rychlost: 13% + 33% …........… = 46%/60%
Obratnost: 6% + 67% ….......… = 73%/93%
Lov: 17% + 80% ..................... = MAX (97%/97%)

Mám hrstku nezapsaných procent z různých věcí (většinou) v rychlosti, tak se to při zapisování bude možná lišit. </3


Se zvědavým pohledem si projela místnost, jejíž podobnost by se mohla rovnat té předešlé - dlouho se bohužel kochat nemohla, protože se bez varování začala měnit a Hance rázem pod tlapkami zapraskalo dřevo. S děsem i hrůzou zkusila vycouvat do další místnosti; místo očekávaného průchodu ovšem zadkem vrazila do zábran ringu. Žaludek i jeho obsah se ve vlčici pohl směrem ke krku, co se stáhl. Země se zlobí? Vyděšena všudypřítomnou magií se podívala po Mistrovi, jehož málo zaujatý pohled ji překvapivě uklidnil. To musí být jeho práce.
Z vyschlého hrdla dostala jemný povzdech a tak, jako před chvílí on, se postavila do bojové pózy. Vystartovala po něm jako první a s malou zkušeností se pokusila zaútočit po jeho rameni - jen aby brzičko nato byla zadržena vlkovými zuby, co se zdržely v jejím zátylku a rázem byla pořádnou silou hozena o závory dřevěného ringu. Z hrdla šokem nevydala ani zavrčení, ledva lapající po skoro vyraženém dechu. Aniž by se pořádně vzpamatovala, s dalším návalem pořádného ohromení sledovala, jak proti ní její společník znovu vystartoval (je to divočák v těle mého druhu?!). Jen tak-tak se mu stihla vyhnout! Zuby, ba i drápy se držela na vlastních tlapkách; Mistr byl jako zdivočelé zvíře a Hanka měla co dělat, aby ji místo pouhého skolení přímo nerozmázl jako mouchu. V jejich bojovém tanci se jí jen párkrát povedlo tesáky líznout (alespoň!) o jeho tlapku, jenže smysly a reaktivnost samce byly příliš ostré na to, aby jim dokázala oponovat. Ty jeho se v jejím těle rády ohřály; malé i větší rány měla dokonce na místech, na než samým překvapením zapomínala dávat pozor. Mnohokrát projevila úsilí zkopírovat jeho pohyby a využít proti němu jeho vlastní strategii, jelikož slýchávala rady, co nezkušené vlky vedly právě tímto rázem - oponentem běda nebyl ten, který by neměl bystrou mysl a v rámci jejich tréninku tak začal měnit vlastní pohyby. Čas se táhl nekonečně dlouho.
Jejich síly byly nesrovnatelné; zkušený vlk tuto skutečnost nesporně věděl. S pokynutím hlavy dal své učednici najevo konec jejich střetu. „Vaše síla se rovná medvědům,“ pronesla, v hlase čirý respekt ze schopností, které v sobě nesl. Nejen, že je nadaný mág a po libosti mění své okolí. Ten by naší smečce mohl ukázat, jak vypadá správný boj! Musím o něm říci i Cinder a Astrid. Určitě by ocenily, kdyby jejich vlčata viděla profesionálního samce. Nabytý adrenalin příjemně hřál její svaly a ona se cítila plna energie, o níž doposud nevěděla. Měla se onehdá vydat cestou bojovníka, než lovce? Kráčím po správné cestě, na níž mne příroda chtěla? Pochyby o váze osobní volby nad osudem nikdy neměla - po rozpravách s Rainerem však její mysl kolísala nad tím, jak se mohlo měřit rozhodnutí vlka versus to, co měl přirozeně psané v genech.
Zraky bedlivě pozorovala nové změny v prostředí a to ji opět přivedlo k úžasu nad tím, co magie Mistra dokázala. Byl to vrchol toho, co zvládli vlci s magií země? Její strach z kouzel se náhle mísil s nově nabytým obdivem - bude ona jednou schopna takových činů?
Brzy se před nimi tyčily robustní skály - takové, jaké v Alatey dozajista nemají. Bez větších okolků pochopila svůj úkol a tělo, kterého se ještě držel pomalu vyprchávající adrenalin, brzy přivyklo nelehkéu terénu. Krok po krůčku zasunovala tlapky do prašného, přesto však ne katastrofálního povrchu a dělala se svou železnou vůlí dobrý pokrok, třebaže si místy odpočala, nebo z očí snažila mrkáním dostat smítka prachu. Hance by vůbec nevadila jeho nepřítomnost! Párkrát ji zpomalila také palčivá bolest svalů, které se místy až otřásaly vyčerpáním, ale uvědomovala si svou nebezpečnou pozici a sebehorší to bylo, nevzdávala se. Několikrát si také rozvzpomněla na Arryna; zažil tyto muka tak, jako právě ona? Co na mě řekne, až mě uvidí tak zbídačenou? Hlavou byla v oblacích, ku kterým vzhlížely její oči - a právě ty si všimly náhlé smršky padajících kamínků. Instinktivně si stáhla tlapku před oči, aby se vyhla oslepení. …Jenže to byla chyba, neboť se vlčice zrovna v tu chvíli nacházela v poměrně kluzkém úseku a s jekotem tak jela dolů, zatímco tlapky bezmocně snažila zachytit o nějaký pevnější povrch. Funěla jako o život, ba i slzy strachu vyhrkly z jejích zraků! Srdce bubnovalo až o její hruď a nejednou nabyla pocitu, že ho slyší v uších a cítí až v krku. Naštěstí se jí povedlo zachytit zadní tlapky o větší výklenek. Trvalo dobrou chvíli, než to samice rozdýchala a potlačila palčivou bolest, kterou přinášely odřené polštářky; s nově získaným respektem a koncentrací však zakrátko znovu pokračovala ve své nebezpečné výpravě. Onedlouho pocítila mráz, co připomínal její domov. Krvavé tlapky konečně zaryla do sněhu a vítězoslavně se vyhoupla na roztřesené tlapky - tuhle výzvu porazila.
Jako zázrakem se její rány se změnou zacelily; nový úkol, nové tělo. „Děkuji, Mistře.“ Neměla potřebu si nad tím lámat hlavu, protože už po prvním kole jejich tréninku pochopila, že za to nepochybně mohl on. Na jazyku ji taky totiž pálily jiné otázky! „Vyvoláváte ve vlcích iluzi bolesti úmyslně?“ optala se s pokorou, ale brzy si připomněla, že vlk nemá schopnost řeči a svůj pohled tak přesunula do jejich okolí, než-li jeho tváře.
Využila chvíli formování prostředí ve svůj prospěch a pořádně se, za zády svého společníka vydýchala. Les, co se před nimi rozplýval, Hance nemálo připomínal ten z Tajgy - co se nad tím tak krátce zamyslela, mentor jí vlastně domosud odkazoval na mnoho prostorů podobajících se těm Alateyským. Znamená to něco? Její vyprchávající bystrost z intenzivního výcviku museli pociťovat oba, poněvadž Mistr do své učednice jemně ramenem drcl, aby ji probudil z nevšedních myšlenek, a pozvolným klusem započal jejich další společnou etapu. Ačkoliv byl milosrdným, nedlouho poté ve svém tempu zrychlil a vlčici právě v ten moment došlo, jaký cíl měla jejich přítomnost v lese; muselo se jednat o závod. Prvních pár přeskoků přes čůrek potůčků brala s klidem na srdci, nicméně časně využila pravidelného tempa a s každých deset stromů, co minula, přidala. Život na ostrovech ji už před nějakou chvílí naučil, že je moudřejší každou novou věc zkoušet po realisticky sestavených schůdcích. Její taktika se brzičko oplatila. Protože byla unavená a tělo projíždělo horkými vlnami, přímo k jeho ocasu se nedostala, ale osobně by svůj výkon označila za chválitebný. Samec si její snahy a kolísání musel povšimnout a z vlastního rozhodnutí jejich honičku ukončil.
I přes veškerou snahu obsah žaludku pocítila kysele na jazyku - ze slušnosti se odklonila a naprázdno chvíli dávila. Potom, co se cítila o kus lépe, kývla svému kolegovi. Byla připravena pokračovat. Při změně prostoru ji ihned ovanul nepříjemně vlhký vzduch, který napovídal, že se musí nacházet v džungli, ze které Hanka přišla. Hlavou roztřídila mnoho zvláštních myšlenek, čehož jen jedna byla moudrá: Jsme u konce?
Nebyli. Namísto vysněného propuštění, co si po svých průměrných výkonech jistě zasloužila, neboť stačil jediný zmatený pohled směrem samce a on v tu ránu opět pelášil kupředu. Něco na jeho běhu bylo jiné - protože to ale nedokázala přesně pojmenovat, s myšlenou na další hoňku utíkala tak, jako předtím. A právě v tom byl ten zakopaný pes; není to jako předtím. Buřiny, větévky a podezřelé hroudy propletených listů, které dosud musela přeskočit, působily… nepřirozeně umístěné. A rozdivočelá řeka, co se přes území táhla jako had, v tom vlčici usvědčila. Pochybovala, že ji mohla přejít bez toho, aby ji proud srazil pod vodu, a tak využila nedalekého stromu a s novodobou zkušeností šplhu se drápkami a tlapky dostala až na vrchol. Nakloněný strom byl tak ztrouchnivělý, že jeho praskání v Hance vzbuzovaly obavy o své bezpečí. Rychle tedy tok přeskočila - nemile přitom ale uklouzla na bahně, co se u koryta přirozeně nacházelo. Měla co dělat, aby se vyškrábala před! Chlad ‘masky pro lepší pleť’ byl tak další z překážek, které před ní byly postaveny, protože to najednou při běhu klouzalo a lepilo. I to mohlo být důvodem, proč se hned několikrát nešťastně zamotala do jedné z nízko položených lián, měla tu čest s pavoučími vnitřnostmi, co křupaly pod každým dalším přeskokem, nebo třeba cítila palčivou bolest ze zaseknutého kamínku mezi prsty. Samice si přitom vždy připomněla své cíle (a to tedy dohnat Mistra, či alespoň zachytit v dáli špičku jeho ocasu) a oddaná svému poslání přinutila tlapky, aby se zas a znovu vydaly kupředu. Její společník jistě musel vycítit, že mu byla nablízku, protože úskalí a palčivých situací přibývalo. Sám ale dobře věděl, že takhle nemohla jít donekonečna; brzičko tedy oslavně dobíhala za jeho stojící figurou. Při posledním přeskoku se jí avšak povedlo zadní tlapku zamotat do ostnatého keře, jehož trny našly cestu hluboko do jejího těla. K mentorovi tak se skučením dokulhala.
Oddechla si teprve ve chvíli, co ji vlk tak milosrdně vyléčil. Bolest ještě chvíli přetrvala, avšak neměla dlouhého trvání. V prazvláštním sletu náhod ji nahradil hlad, co nepříjemně zatřásl jejím vyčerpaným žaludkem. Vlk si toho musel všimnout, protože byla časována zvláštním pohledem, co nahrazoval jakékoliv slova - to ostatně i další, tentokrát normální les. Hlavou pokýval ke keříku borůvek, z jejichž sladké šťávy se Hanka hned přivedla na milejší myšlenky. „Děkuji, Mistře.“ To byla dobrota!
Brzičko poté se mezi jejich pachy zapletl i ten zaječí. Jako načasované, pomyslila si úsměvně. Celé její tělo bolelo a nabývala z něj pocit, že muselo být i přetažené - nikdy by ale neodmítla příležitost k lovu. Její tlapky se třásly jak potěšením, tak překročením vlastních sil. Teď bude mentorovi moci ukázat, co v ní ve skutečnosti je. S čistější hlavou se proto bez pobízení vydala směrem, odkud svou kořist zacítila; pociťovala, že její smysly musí být sníženou energií trochu otupělé. Nebylo ale vůbec těžké se objevit v jeho příležitosti a oči zabodnout přímo do jeho šlachovitého těla, co by vlčici v tuto chvíli prospělo na doplnění energie. Sliny jí skoro odkapávaly z huby. Zajíc se jí ale jistě nedá jen tak; i přes Hančino obezřetné našlapování a zkušeného startu kus vycítil, že je něco špatně a získal náskok, který jen těžko ona sama dožene. I tak se přinutila jít z nuly na sto - jenže to byla fatální chyba. S tváří nemile objala travnatou zem a místo úlovku mezi zoubky držela vlastní jazyk. Ta bolest byla velkolepá! Pálila ukrutně a nejeden by řekl, že možná i víc, než její sražené ego. S hrdelním zavrčením a obtíží ledva dokázala znovu stát na vlastních, už jen proto, že se s ní motal celý svět. Vyčkala, dokud nebyla v rámci možností opět ve formě, a opět se vydala po okolí. Nasávala všemožné pachy větších i menších živočichů; samice si ale usmyslela, že musí očistit své jméno a ulovit dalšího, tučnějšího zajíce. Výjimečně využila prostoru, aby se schovala za jeden keř, co se jí jeden takový zabodl do čumáku. Moment překvapení jí jistě získá klíčový čas. Třebaže kořist hned několikrát zajistila, aby její kopance ještě nějakou dobu cítila, nevzdala se svého zarytého přesvědčení o svém úspěchu a už-už po zvěři skočila. Vítězoslavně objala její krk svými čelisti a skousla tak silně, až pod zuby ucítila něco křupnout.
Spolykala by ho v celku, kdyby mohla - její dosud neviditelný společník se ale vynořil po jejím boku a oba je přesunul nazpátek do Svatyně. Z tlamy jí odkápla hrst neposedných slin, které bohužel nestihla zastavit. Uvědomovala si krajní ostudu, kterou si s tím přivodila a jen oddaně sklonila hlavu; možná, že také důvodem jejího pokraje vyčerpání. „Vážím si vaší služby,“ kývla mu zdvořile, „nashledanou!“ S tím pomalými krůčky zmizela z džungli, aby našla svého partnera a omluvila se mu za všechny podcenění, co kdy poslala jeho směrem. Arryne, utíkej, nebo tě tahle velká voda brzo zasáhne!

>> Mlžná džungle

Schváleno, zapsáno

<< Ovocný lesík

Souhlasně mu pokývala - to byla právě ona! „Vidar se po tom severu jen tak vypařil, tak byla svěřena do mých tlapek,“ usmála se, než se v její tváři mihlo cosi o dost hlubšího, nejistého, „myslíš, že Vidar by...?“ Proč se vlastně nikdy nešel hledat? Domluvil se s Einarem na svém odchodu ze smečky? To by jim určitě řekl, aby se o člena svého domova nebáli. Co když sám neví, kde je, ale bojí se ho jít hledat, protože by už nemusel být živ? Co přesně se na tom severu stalo? Och, musím se pak optat Stiny, ta toho bude vědět víc!
„No, je putovní a u nás se ještě určitě nezastavil!“ uškrnula se po něm - brzičko si však musela dávat pozor na vlastní tlapky, protože skoro zakopla o jakýsi praskavý, starý kořen. Nedýchalo se jí tu dobře, nechodilo se tu dobře...! „Ještě tak přijít na to, jak získat jeho měnu. Ale je to obchodník, určitě se občas nechá ukecat na nějakou výměnu!“ tak to přece fungovalo mezi nomády a bylo to též něco, co by Alatey nepochybně potřebovala. Prostor, kde by stabilně rostly bylinky, jen stěží zatím našla (ha, ta by teprve byla průzkumník za nic!). Mohlo by to také vybudovat obchodní cestu mezi smečkami, ba i tuláky a ostrovy by hned byly o cosi milejší!
Zvesela zamávala ocáskem a s výzvou se po něm významně podívala - snad jakoby věřila, že to samo mluví za vše. „Přímo kupředu?“ optala se pro jistotu a už-už by vykročila právě směrem ke Svatyni.
V tu chvíli se však samým překvapením otočila a ihned přiskákala zpátky za Arrynem, aby se k němu (kdyby se náhodou něco stalo-!!) přitulila a čumáčkem mu drcla co líce, „hned budu zpátky!“

>> Svatyně

Děkuji za akci <3 5% prosím do rychlosti

<< Luka

To je teprve nápad! Třeba se do smečky dokonce zase přidal někdo nový, kdo by byl s to se s chudákem Arrynem dát do party a hraničařit vysoko v horách. Možná, že ona sama by jednou mohla postavit kariéru lovce na hřebík - přece jen to dělá celý život a nějaká ta malá diverzita by jí vůbec neublížila! „Jen, aby tam ještě byl někdo bez povolání. Hrnou se do akce jako kobylky,“ zamávala se smíchem ocáskem. Tak-tak, to je jenom dobře! Mít tam tak nějaké povaleče... To by určitě v horách nikdo netrpěl! Zdali-pak to tak mají i jiné smečky? Už by to chtělo ty výpravy...
„Ano, ten vlk s jizvou!“ přitakala mu hned. Ten se zdál jako skvělá volba, protože jej ani jeden doposud nepoznali a Xander vůbec musí mít na svých plecích dost, učit jak svého učedníka, tak vlčata. Jak velké už jsou? „Vzala bych ještě Mátu. Chci se s ní sblížit, když už ji učím.“ Probůh, a pak ještě Stina - po té vlastně chtěla nějaké informace o Tundře! Zdržovalo se tam teď nějaké stádo? Vyplatilo se tam vůbec chodit, co jaro pookřávalo celé území?
„To zní vlastně krásně,“ vzdechla s úsměvem, co se po Arrynovi podívala - on vždycky věděl, co je dobré! Einar si ho jako svou deltu jistě zvolil právě proto! „Třeba v okolí najdeme nějakou zvláštnost, co by se hodila donést domů! Jako... Jako toho pana Wu. Kdybychom ho nějak podplatili, třeba by s námi šel dobrovolně,“ ha, a pak by Alatey teprve měla nějakou výhodu! S ostatními by se podělila o to, co měla a onen obchodník by nepochybně měl takové tržby, jako ještě nikdy.
To už se však jako měsíček na hnoji křenila nad reakcí svého společníka a pak Wu byl ten-tam. „Já bych ho ráda ovládala! Kdybys mě otravoval, mohla bych na tebe přivolat blechy a cvrčky!“ Ještě by mu s radostí navrhla několik otravných věcí, kterými by jej mohla provést, ale jejich tlapky je pomalu zavedly do džungle a Hanka měla co dělat, aby to prodýchala. „Marjapano, jak tady může někdo žít?!“

>> Mlžná džungle

<< Nerovy vodopády

Vzrušeně zamávala ocáskem - to bude ono, to bude jejich další mise! S radostí v kroku i tváři mu spokojeně pokývala. Přesně takhle to chodilo ve smečce u ní doma a byla ráda, že Alateyští byli s to dělat to samé, ačkoliv vlci zde povětšinou nebyli přímá, pokrevní rodina. „Kdybys v tom nebyl sám, určitě by sis občas na ostatní mohl udělat volno. Ale takhle to jde těžko. Každý by hned bojoval!“ postěžovala si s povzdechem, co si vybavila, že valný počet vlků se hlásí právě k bojovníkům. Zmínil se snad Einar někdy o tom, že jsme v ohrožení? Bojovníci klidně mohli být mezi svými tréningy taky lovci, nebo hraničáři. Až přijdeme domů, tak mu to musíme navrhnout!
S vesele pozvednutými koutky se podívala po svém partnerovi. „Ve dvou by to bylo nebezpečné, to by chtělo větší skupinu,“ zadumala nahlas, načež tišším hlasem dodala: „Ale mě ty chodby tady stačily.“ Co ji však těšilo bylo jeho kreativní přemýšlení - ó ano, jistě musí existovat nějaké kompenzace! Magie často myslí na různé věci, a tohle mohla být jedna z nich. „Myslíš, že vlci dokáží ovládnout hmyz? To leda s nějakou magií, co posedne něčí mozek. Třeba i slyší cizí myšlení!“ podrobnu vykulila zraky, jen co na to pomyslila. Tak to teda ne! To by, chudák vlk, dozajista nepřežil její přítomnost. Možná, že už jsem někomu způsobila migrénu! „No fuj, to je taky strašidelné. Představ si, že o tom možná ani nevíš!“

>> Ovocný lesík

<< Katakomby

Cesta tunelem katakomb se na její vkus přílišně protáhla - být tam o chlup času víc, dozajista by z toho, jako onehdá v Začarovaném lese, ztratila rozum. Tyto ostrovy byly tak... tak nevyzpytatelné! Neustále tu bylo něco k objevení, snad jakoby ostrovy samy chtěly, aby je vlci zkoumali.
Zvědavě pozvedla ouška, co se o lovu zmínil. Prvně si chtěla trochu prohnat Mátu, ale měl pravdu; bylo načase dostat do úkrytu něco většího, než lišku, nebo srnu. Ta mohla být s jejich počtem ostatně sežraná hned, co ji s Rainerem dovlekli do úkrytu! „Prvně by ale bylo fajn poznat ty nováčky. Ten velký samec, co měl tu jizvy přes oči, o tom nic nevím! Třeba je to výborný lovec! Nebo ta šedá vlčice, co vykouzlila mech,“ upřímně si mu postěžovala. Nic ale nedokáže překonat samotu s Arrynem, to zas ne! Ve smečce zase jeden druhého uvidíme jen tehdá, co se potkáme v pelechu! Jeminkote, na to se vůbec netěšila!
Dobrovolným by to nenazvala - hučení divokých vodopádů se nyní dostalo i k jejím uším a způsobovalo jí patrně nepříjemné ohlušení, které se stupňovalo jejich blízkostí k vodě. „Možná, že v našich horách?“ navrhla, „Einar přece kdysi říkal, že by je měli Xander a Cinder a... a ještě někdo prozkoumat. Určitě musí vést třeba až ke Zlaté smečce,“ zadumala nahlas, co ještě mohla: brzy totiž ledva slyšela vlastní myšlenky. Měla co dělat, aby nepodlehla pokušení a nepřistoupila k vodě blíž! Co nad tím teď tak přemýšlela, ráda by se v rámci jarního úklidu smočila; to však bude muset počkat až do Alatey. Doma. Třeba s Mátou po lovu? Měly bychom se blíž poznat, udělat z lovců malou rodinku uprostřed jedné velké! „Ale fuj, tunely jsou vůbec děsivé. Takové maličké a tmavé a- a musíš použít oheň! A oheň je ještě víc DĚSIVÝ. Určitě by vystrašil i takového nebojsa, jakým jsi ty!“
Když byli vodopádům dostatečně daleko, neváhala se ke svému druhu přitulit: „Už aby to bylo za mnou.“

>> Luka

<< Nejvyšší hora

Byla by se i červenala, kdyby mohla! Takhle otázka ji teda parádně vyvedla z míry: zlobila by se, kdyby byl třeba Arryn pořádně osvalený? Už takhle byl nadmíru atraktivní, až se divila, že vůči němu už kdejaká Alateyská vlčice něco nezkusila. Ale co, jen dobře. Vždyť tak zbyde mnohem víc jen a jen mě! Tak-tak, o hnědavého kolegu se s nikým už nikdy dělit nebude!... Až na smečku. A Vločku. A možná léčitele, protože ti samotní musí být z takového pacienta jako u vytržení!
„No dovol?!“ zasyčela po něm zvesela, škádlivě. Katakomby na ní nepůsobily vůbec příjemným dojmem a ona se už teď těšila, až odtud budou pryč. A ten... ten mrtvolný pach! Žeby tu snad byli umrlci?! „Tak to si mě musíš vykrmit. Ještě si budou myslet že jsem tvoje dcera,“ přátelsky mu tlapkou dloubla do boku; tento moment nicméně využila taky k přiblížení se, chtěje byť jen jeho ocas stále na očích. Měla obavy z toho, že by se jeden druhému mohli právě tady ztratit a bála se, k jaké příhodě by se osamoceně zase dostali.
Zjevně řečnická otázka podnítila Hančinu představivost, co jí náhle představovala ty nejhrozivější možné závěry. „Vězení nějakého kultu. Mučírna. Hladomorna. Otvírají tu vlky za živa!“ Óch, to už se jí ježil ocas, to už pospíchala kupředu! „Myslíš, že by si tu nějací úchylové třeba udělali úkryt? Bylo by to věru... tématické.“
Kdoví. Teď se spíš soustředila na své okolí - nechtěla nedejbože tlapkou stoupnout do kaluže krve, nebo něčeho horšího a povšimla si přitom zvláštního, jakoby až silného pohybu, který se však dal připsat nějaké podzemní vodě. Kdybych tu teď tak ovládala...!

>> Nerovy vodopády

HANKA
- První nákaza (laterní) 2
- Nakažte jiného vlka 3x 2
- Onemocněte 1
- Prodělejte úspěšně nemoc 2
- Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky 1
- Předejte informaci o nemoci jiným 1
- Zkontrolujte své nemocné 2
- Identifikujte nakažené a podejte jim pomocnou tlapku 2

= 13 bodů, za ty chci 1 tlapku a 1 rubín
= 5 splněných úkolů, za ty chci 15kšm + 1 mince + 5% + odznak

CELKEM ZAPSAT:
15 kmš | 1 rubín | 1 mince | 1 tlapka - země | 5% - rychlost | Odznak akce roku

Akce byla cool! Rozhodně jsem ji uvítala víc, než nějaké pevně dané osudovky, protože si člověk mohl hrabat na vlastním písečku a víceméně vlastním tempem - nikdo nemusí pospíchat, nikdo čekat, takže za mě ideál!

Zapsáno.

Hiya!

Hlásím se o třetí, dospělý charakter!
Slot bych využila na Astru z rodiny Einara, kterou už mám nějakou tu dobu v plánu. Ta by se možná i ráda podívala do nové smečky (záleží, kde by byla umístněná, hups), anebo by nějakou tu dobu vandrovala. Zlatou si ještě nejsem tak moc jistá, ale kdyby tam šla, určitě by nabalovala někoho z rodiny alf, duh /jkjk

Rok a něco tu jsem, takže v tom by problém neměl být!
Na Hance mám 202/150
Na Joseline mám 26/65

Na Jo teď nabírám docela rychle posty s Lycanem. Rodinná hra se trochu sekla kvůli škole a práci a životu vůbec, ale kdykoliv se tam objevil post, na který jsem mohla reagovat, tak jsem něco málo napsala. Také si myslím, že od minulého roku jsem se dost s aktivitou vyzdvihla a mám v plánu v tom jenom pokračovat! Akcí se účastním myslím dost a smečkám (doufám?!) dělám jenom radost ˘˘
Děkuji za případné zvážení :D

Schváleno. Gratulujeme!

<< Červená louka

Úsměvně si ho projela pohledem - nepochybovala, že kdyby chtěl, určitě by mohl hory přenášet. Coby ho ale v takovémto smýšlený podporovala! „Třeba tam můžeš jít se mnou. To by ti pak Mistr jistě tuze rád ukázal, že máš ještě na čem pracovat.“ Jak ráda ho škádlila! Nu... Alespoň by si zacvičil a ona by s tím učitelem nebyla sama a možná, že by i věděla, co dle zkušeností jejího společníka přijde dál. Ale nechat se nosit Arrynem? Nepovídej, že by se ti to nelíbilo! „Taky by ti to určitě pomohlo se dostat do formy, jak říkáš!“ Anebo jak sám navrhl: rozvalit se na nějaké hezké pláni... Jaro se přece jen začalo probouzet a jejich cesta už byla věru dlouhá. Odpočinek zasluhovali.
Už to ale byla chvíle, co byli na cestách a Hanka se pomalu začínala obávat, zda-li Alatey neskončila v plamenech.
Spokojeně mu zavrtěla ocáskem - ó ano, čas na další zkoumání! Snad to ale nebude zase nějaký otravný portál, co by jí všecičky orgány přeházel na úplně jiné místa, než by měly být. „Že se ještě ptáš!“ výskla si pobaveně, „jako bys mě neznal, Arryne. Ale takhle při měsíčku- nebudeš se bát?“ Ale-ale, přec má mě a já jeho! Jakékoliv nebezpečí by tam číhalo, už by se mělo začít připravovat na oba z nich. „Oi, pozor na hlavu, ty velikáne! Čím tě doma vůbec krmili, že jsi takový obr?!“

>> Katakomby přes Rokli

Jestli jednou budu delta, pomyslila si, co se s úsměvem ryze škodolibým dívala po hnědavém vlkovi, tak už se mě tím tuplem nezbavíš! Svou službou pro Alatey si byla dostatečně jistá - na druhou stranu si uvědomovala, že se mezi jejich řády našli tací, kteří k tomu mohli doložit také osobní zkušenosti. Co taková Cinder, nebo Xander? Tím, že měli vlčata, měli téže dvakrát tak větší důvod hájit svou smečku nejen zvenčí, ale i zevnitř. No jo, se svým postavením by si těch vrhů teď vůbec mohli udělat víc! Ačkoliv... Řídila se smečka v rámci otázky vlčat někdy postavením?
Hanka si myslela, že to dávalo rozum - jenže ta taky byla z úplně jiného těsta!
„Je tak obrovská,“ mhouřila očima do dálky a rázem si vzpomněla, že už ji někdy určitě musela vidět, „už abychom tam byli! Ale trochu se toho Mistra bojím. Třeba mě prožene svým výcvikem až tak, že nebudu moct až do dalšího úplňku chodit! To bys mě pak musel všude nosit!“ Proboha, jen to ne!... I když, pokud by to znamenalo, že bude s hnědým těsně tělo k tělu, tak sem s tím! Možná, že by si ale alespoň vyzkoušela, jak se musil ještě před nedávnem cítit právě Arryn... „Jak se vlastně po té škaredé nemoci cítíš? Všechno funguje?“
Nemohla si odpustit tlumený smích, který se drala ihned zastavit (vždyť ji také ten obchodník právě teď může slyšet!): „Jasné, proženeme se světa krajem a spolu ho polapíme!“ Mohli by ho také dovést někde na území Alatey, kde by jisto-jistě některým členům mohl pomoci. Učil vlky, jak používat svou magii? A co všechno vůbec prodával?! Tolik záhad okolo jednoho jediného vlka!

>> Nejvyšší hora

Jméno vlka » Hanka
Počet příspěvků » L 15, Ú 11
Postavení » Kappa
Povýšení » ...
Funkce » Lovec
Aktivita pro smečku » ...
Krátké shrnutí » Cestovala s Arrynem a většinu času mu povídala o novinkách ze srazu, které prospal (rude), nebo pořádně stresovala nad magií zdejších ostrovů až tak, že jí z toho skoro přeskočilo - tu je přesvědčená se konečně pořádně naučit. Též měla svůj moment vymýšlení vymožeností pro Alatey. Prožila s Arrynem valentýn, po kterém se dali dohromady a teď je na cestě za Mistrem a obchodníkem ...
Minihra » Píšu si!

Až jí spadl kámen ze srdce nad vysvětlením, kterého se jí dostalo! Doposud si neuvědomovala, jak moc jí ona podivná otázka kousala: co teď ale byla objasněná, hned se jí dýchalo o něco lépe. Tak mladší sestra, myslila si s úlevou, a ještě ji vnímáme úplně stejně! K čemu se teď asi Vločka má? Poznala už Yara? Náramně by si padli do oka, o tom nepochybovala. Až bude doma, musí se s nimi oběma znovu setkat a třeba je pořádně představit jeden druhému - ať si zrovna nejnovější člen najde nějaké ty dobré známosti, ku kterým se bude rád do Alatey vracet! A co taková Doubravka, našla si tam někoho do party?
Rozkol nad stesku po domově a radosti ze soukromé výpravy se v ní přel opravdu ostře.
Naštěstí tu měla Arryna, co v sobě dobře uschovával určité kusy z obou. „Konečně,“ přitakala mu potichu - brzy nato se ale už-už snažila se smíchem bránit jeho (milým) gestům, které by, nebýt výšky, s radostí opětovala. Ani ne den spolu, a on už na mě takhle! Jen si počkej, na tebe já ještě vyzraju! Kdyby ho jen stíhala; její milý se očividně rozhodl, že bylo načase hnout zadky. „Hej, počkej na mě!“
Bleskurychle ho dohnala. „Tak, a kam mě zavedeš teď, ó velká delto?“ culila se a už bez někdejšího ostychu se držela v jeho těsné blízkosti, až se jim srst třela jedna o druhou, „kudy za Mistrem? Taky by se mohl ten obchodník už někde ukázat! Ten- ta třpytivá mlha... myslíš, že to mohl být nějaký... zrychlovač, jak jej najít?“ Proč jinak by tu taky byl, že?

9
Konec Valentýnu

Sny - kam se hrabaly sny, když je mohli spolu přetvořit v něco skutečné, v něco opravdu krásné! Jak by asi mohly vůbec vypadat? Platily by na ně zákony místní země, anebo by se jejich dominantními rysy staly ty po obou rodičích? Ať už si to Hanka usmyslela, jak chtěla, bylo nadevše-všudy jisté, že by je bezmezně milovala. Takový dar v podobě tvorby nového života, to nepochybně musí být všem vlkům svaté! Jak náhle záviděla rodině Cinder a Xandera, ba i té Einarové, co u nich doma byla čerstvě.
Všem ale chybělo něco, bez čeho by se silně trápila: Arryn. Bez Arryna žádný kout světa nemůže být mému srdci, ba ani mysli domovem - bez něj totiž bylo jen pusté nic!
Magie celého toho momentu, zdá se, vykypěla; i přesto se však se samým podivem Hanka cítila, jakoby se svým drahým po boku byla na vrcholku samotného světa, že i přes přerušení magie bylo její srdce plné až po okraj. Sic méně intenzivní, stále bilo a plápolalo jen pro jednoho vlka na celém, celičkém světě. „Dřív jsem si myslela, že ty a Vločka,...“ posteskla si na ty věru nepříjemné časy, nuž brzy nato se s jemností vlčic už-už tulila nazpátek k jeho hrudi, jen aby mu láskyplně olízla bradu, „jsem za tebe moc ráda. Ráda... Jako za pořádně velké stádo koz!“
Ačkoliv poslední ze slov byly už o cosi stydlivěji pronesené, hnědavá vlčice cítila, že to tak je správně. Ještě dlouho proplétala jejich srsti dohromady, ale všechno jednou končí - a tak se žel i ona musela odtáhnout. Zdálo se, že vítr se za celou tu dobu umírnil a sluníčko se jim také znovu ukázalo. Byla to příjemná změna od veškeré té běloby vloček! „Strávili jsme tu věčnost, nemyslíš, kole- teda, partnere,“ uškrnula se v návalu horkosti, „vyrazíme?“

8

Ne, pomyslila si ihned, naše duše jsou propojené a určitě spolu budou propletené i v jiných životech! Vždycky se vrátíme jeden k druhému, vždycky se najdeme! Co to vůbec totiž měl být život, pokud by v něm její drahý kolega nebyl? Ne, kolega se taky už nehodilo - teď to byl přec její milý, její nejdražší, vlk, který není jen nějaký obyčejný společník při práci v Alatey! „A- a ještě třeba...“ pronesla zasněným hlasem, co se jí očka zadívala kamsi do dálky, „třeba naše děti? Kdybys se mnou děti chtěl?“ Vybudovat si nějakou kariéru- ále, šup s tím ze stolu pryč a honem, ať už na něm leží jen a jen Arryn! „Protože já bych s tebou chtěla rodinu, a pelech, a jídla i pití a- a vlastně kdyby to bylo s tebou, tak bych chtěla cokoliv!“
Vlk vstoupil až do její mysli a Hanka se cítila, jak kdyby se stala jednou takovou vlnkou v moři plném lásky, co hořela pro hnědého vlka. Bylo tohle vůbec fyzicky možné, cítit TAK silné pouto k druhému? Cítila, že to moře nebude jediné, co hoří; její tělo bylo totiž jeho slůvky téže zažhnuto. Tací, ať na to ani nemyslí! „Jsem jenom tvoje,“ radostně mu přikývla, co se její ocásek houpal za té úžasně růžové veselky, „a nikdy jiného nebudu! Slibuju!“ Na vlastní život by mu přísahala, kdyby chtěl - kdyby to od ní potřeboval, šla by až na konec světa, do žaludku verlyby- kamkoliv! „A ty - ty bys mě určitě taky neopustil pro žádnou jinou, viď? To bych pak totiž dozajista zesnula na zlomené srdéčko!“