Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8

Ne, pomyslila si ihned, naše duše jsou propojené a určitě spolu budou propletené i v jiných životech! Vždycky se vrátíme jeden k druhému, vždycky se najdeme! Co to vůbec totiž měl být život, pokud by v něm její drahý kolega nebyl? Ne, kolega se taky už nehodilo - teď to byl přec její milý, její nejdražší, vlk, který není jen nějaký obyčejný společník při práci v Alatey! „A- a ještě třeba...“ pronesla zasněným hlasem, co se jí očka zadívala kamsi do dálky, „třeba naše děti? Kdybys se mnou děti chtěl?“ Vybudovat si nějakou kariéru- ále, šup s tím ze stolu pryč a honem, ať už na něm leží jen a jen Arryn! „Protože já bych s tebou chtěla rodinu, a pelech, a jídla i pití a- a vlastně kdyby to bylo s tebou, tak bych chtěla cokoliv!“
Vlk vstoupil až do její mysli a Hanka se cítila, jak kdyby se stala jednou takovou vlnkou v moři plném lásky, co hořela pro hnědého vlka. Bylo tohle vůbec fyzicky možné, cítit TAK silné pouto k druhému? Cítila, že to moře nebude jediné, co hoří; její tělo bylo totiž jeho slůvky téže zažhnuto. Tací, ať na to ani nemyslí! „Jsem jenom tvoje,“ radostně mu přikývla, co se její ocásek houpal za té úžasně růžové veselky, „a nikdy jiného nebudu! Slibuju!“ Na vlastní život by mu přísahala, kdyby chtěl - kdyby to od ní potřeboval, šla by až na konec světa, do žaludku verlyby- kamkoliv! „A ty - ty bys mě určitě taky neopustil pro žádnou jinou, viď? To bych pak totiž dozajista zesnula na zlomené srdéčko!“

7

Oči, uši, nosy, tlapky - všechno to muselo jít stranou, protože její a jeho láska určitě byly mnohem silnější, než cokoliv, co si mohli právě zmínění vlci vrazit do hlavy! Pokud měli jeden druhého, co by záleželo na tom, co si o nich ostatní pomyslí, že uvidí, že se dva vlci mají tak rádi? Záviděli by? Navíc tam byla Vločka, která by jim určitě kryla záda. A vůbec, když jeden někoho miluje, tak mu do toho jiní nemají co povídat! Bože, byla do něj takový blázen, že by se v tuhle chvíli zvládla poprat s celou jejich smečkou jen proto, aby si ty drobné kusy a trhance společných momentů osamotě vydupala. „Klidně si najdeme vlastní úkryt a vlastní smečku a všechno vlastní, protože naše city jsou silnější, než kdejaké vjemy nějakých vlků!“
Být bez Arryna by totiž dozajista znamenalo samotu, tak obrovskou samotu a smutek - a smrt. Jak by bez něj mohla žít? Ani předtím neuběhlo dne, kde by na něj nemyslila, nedržela si jeho líbezný pach blízko srdéčka. Ještěže teď byla přímo u jeho zdroje a mohla se na něj tisknout, jak se jí zlíbilo (a že se jí to moc líbilo)! „Pochopí. A kdyby ne, tak jim to nacpu až do krku!“ zasmála se bláhově, „láska hory přenáší, tak musí přec přenášet i vlky! Poslala bych je na pouštní duny, tam by dozajista shořeli!“ tak, jako mé srdce plápolá pro tebe!
Och probůh, byla zamilovaná až po uši.

6

Násilník - a ona?! Tak to si opravdu nepěkně spletl, co znamená "násilník" a například takový "milovník"! A když už, tak by vůbec preferovala spíš něco jako... jako hlídač! Strážce jeho srdce, které by mělo patřit jen a jen jí. Taková představa by se Arrynovi asi nemusela líbit, ale kdyby bylo po jejím, určitě už by v Alateyské smečce takové povolání měli. A vůbec- kdyby o tom rozhodovala ona, už by tam měli alespoň na dvacet vlčat a byli jedna velká, ale tuze šťastná rodinka!
Celá veselá tou myšlenkou se ani dvakrát tak nezlobila, co se hnědavý vlk ozval se svou teorií. „Zaprvé, jak se ti tam nahoře dýchá, hm? HM?“ zasmála se, „a zadruhé! Alespoň už se ti nebude třást ty kolena, když se někde něco šustne, protože na ně skočím a ochráním tě!“ tak-tak. Nebyla to nakonec výhoda, mít za partnerku Hanku? Tedy - ne, že by byli partneři - ačkoliv to by jí vlastně-... Umlkla, jak jí srdéčko celé poblázněné znova bilo na poplach a vše, co zvládla udělat, bylo svalit se přímo vedla Arryna. K tomu jedinému vlku na celém světě, po jehož boku by zvládla být do konce života.
Spokojeně zavrněla, co se podívala blíž k portálu, co je zde dostal. Zvládla by mu někdy přiznat barvy, kdyby jej nebylo? Chovala se tak každá dvojice, co tudy prošla? Náhle už to nebylo jen okouzlení tím, jak se k sobě Cinder a Xander měli - přerůstalo to v pálivou zášť, co ji mimo jiné emoce polévala horkem. „A proč ne?“ ozvala se tlumeným hlasem a její tělo se už-už vytáčelo, aby mohla dobře vidět na svého kolegu. Odmlčela se. „Chci říct...“ jak to jenom říct? „kdybys, kdybys chtěl- protože já bych chtěla- tak bychom spolu mohli žít. Ve stejné noře v Alatey. Vedle sebe. A, a mohli bychom...“ Tolika věcí, které by mohly být řečeny! Měla dost odvahy ale vyjádřit tu jednu jedinou věc, po níž její srdce ze všeho na světě toužilo nejhlasitěji? „Býtpartneřinebotakněco,“ vyjelo z ní jak nejrychleji to její jazyk dokázal - a s tím se přitulila na jeho hruď, jen aby se mu nemusela podívat do očí. To by rozhodně nepřežila!

5

Co před ní teď Arryn tak stál a pyšnil se svou vlastní výškou, Hanka si teprve v tuhle chvíli samým překvapením uvědomovala, jak vlastně... vypadal. Nebylo to snad tak, že by ho v moři jiných vlků nepoznala; ale všechny ty drobné rysy, na které se jeden musí soustředit, jeho postoj a ten pohled, s nímž se po ní díval- och, pro ten by vraždila! ... A taky by ho zabila. Její touha po postavení, po tom, aby smečce prokázala nejvyšší službu; to vždy představoval kámen úrazu a od srazu to bylo téma, které jí nebylo dvakrát tak po libosti. Jenže teď? „Když si o to tak říkáš,“ přitakala mu s úškrnem, byť se jí tajil dech - opravdu cokoliv! „ale jenom, když mi řekneš kouzelné slovíčko. Jako správný gentleman! Přece bys nechtěl, aby tvoje děti jednou chytaly stejné móresy!“ Však ona mu ještě ukáže, ona už si ho naučí!
V tu ránu už ale zírala po té jeho opovážlivé tváři, co se celá durdila. To- to byla urážna nejvyššího kalibru! Určitě by ho složila jednou ranou tlapky přesně tak, jako takový medvěd. To by se teprve divil, co v Hance všechno je! „Fuuj! Takhle si představuješ žvýkání potravy, jo?“ popíchla ho, co se už-už ve svém couvání otáčela. Žrát ji zaživa rozkladem, to by mu určitě moc nevonělo. I když kdoví, kdo jemu taky vůbec voněl, a- „Takhle se to dělá!“ vyhoukla bez zábran a zvesela otevřela tlamu tak, aby si do ní mohla vecpat jeho hřbet nosu. To ho dozajista umlčí!

4

Tohle muselo být to 'to', co jí na mysl přišlo místy - kdykoliv si povšimla, jak se k sobě Xander a Cinder mají. Vždycky se u takových pocitů setkávala u mnohem starších vlků, kteří za sebou také měli mnohočetné zkušenosti a celá ta situace s tím, jak si založili v Alatey vlastní rodinku nepatrný kus po tom, co se vůbec přidali, to bylo... Bizardní. Nepřirozené. Ale fungovalo jim to, no ne? Měli hned čtyři pěkné děti, co prýštily aktivitou. Bude mít někdy ona podobné starosti? Co teď byla zachumlaná do Arrynovy srsti a vdechovala jeho (božsky úžasnou) vůni, co jí motala hlavu pokaždé, co kolem něj byť jen prošla... Nic se jí nezdálo nemožné. A jestli něco takového existuje, pak na to s hnědým vlkem určitě přijdou - spolu!
Och, s ním se chce probouzet do dalších dnů, po jeho boku také usínat a pracovat pro smečku ať už v jeho, nebo jejím okruhu. S ním, s ním, s ním. Proč jen neuměl číst myšlenky, aby se sám podíval, co všecko mu neuměla říct? Ani v tom ale nebyla sama. I právě proto se její srdéčko rozbušilo a v břichu zvedlo nespočet motýlků, kteří ji jen utvrzovaly v tom, že takhle je to správně. Že takhle přesně to má být, a vždycky mělo. „Ale ty máš sám co povídat!“ skoro by se dmula pýchou nad všemi těmi milými slovíčky, kterými ji obsýpal, protože z jeho pysků všechno znělo tak... jinak.
Jelikož ale ani jeden z nich na takovéto slovíčkaření moc nebyl, Hančino tělo se rozhodlo jednat samo; přestože nad tím sama zakňučela, vzdala se tepla jeho huňatého krku a už-už se stavěla nad něj a tahala ho za uši. „Přesně tak, silnější než ty, huh? Až tak, že jsi pode mnou dobrovolně a určitě se bojíš o holý život!“ Jo, kdyby se jí někdo zeptal na Arrynovu 'dobrovolnou' pozici, aby si si to moc dobře neobhájila. „Ó ano, a já tě samou láskou sežeru!“ přitakala sama sobě, jakoby právě rozhodla soud ve svůj prospěch, a s tím už se s poblázněným ocáskem hravě čumákem dloubala všude, kam na vlka dosáhla. Který zamilovaný vlk byl kdy totiž racionální, že?

3

Nemyslila si, že mu takovou dobu kdy byla nablízku až tak, že se jejich srst mísila v jednu, kdy si sama připadala existovat někde mezi tím vším, co ostrovy byly, nikoliv na nich. Existovalo pro to nějaké racionální vysvětlení? A proč se za takovým vůbec honit, když se právě mazlila s tím nejlepším vlkem, co jí všecičký ten svět nadělil? Jejich setkání už od začátku muselo být plánováno osudem - jinak se to totiž vůbec nedalo vysvětlit!
Och, jak moc by si přála, aby mu to všechno, co pro něj tak dlouho cítí, mohla říct. Má to pro něj nějakou váhu? Bude někdy schopná vyjádřit všechno do takové hloubky, že to Arryn pochopí přesně tak, jak to ona míní? Všechny tyhle spekulace byly ale jen smítkem prachu - teď totiž nabývala láskou takové odvahy a síly, až by mohla hory přenášet. Nic se jí nezdálo nemožné; ne ve chvíli, kdy ho měla tak nablízku. „Už od první chvíle, co jsem tě viděla,“ zavrněla mu spokojeně do srsti (bóže, skoro by se v ní topila!), „jsem věděla, že tě... že už nikdy nechci, abychom se rozloučili. Nikdy.“
Věděla, že sebevíc byla samostatná, život bez svého kolegy by nepřežila za žádných okolností. Nemít ho po boku, neslyšet jeho smích, nevidět jeho přenádherné oči; to by ji dozajista zabilo! Strach, který se jí na moment zmocnil, brzičko však polevil. Teď tu byl, a očividně tu byl rád - a pro ni to znamenalo celý svět. „Přesně to bych chtěla. A tak to vidím, celý svůj život - svou budoucnost - po tvém boku.“

2

A to měla teprve dělat, když se po ní tak díval? Věděl vůbec, co jí způsobuje?! Proboha, pomyslila si, co celé její tělo jakoby bylo polito horkem, takhle se na mě díval jenom ve snech! Tohle nemůže být sen! No a co, že jí to jeden připomínalo - všechna ta voňavá zima kolem, ten třpyt, ty líbezné zvuky ptáčků, co zůstávají a dělají vlkům společníky-... „Arryne,“ vydechla, tentokrát už nemaje v hlase takovou urgentnost - teď šlo jen a jen o něhu, kterou s jeho jménem ve svém srdéčku poutala.
Postávání ale nikdy nebyla její věc, a brzo nato tak Hanka udělala kompromis a klesla před něj - co si lehala, omylem se dotkla vlkových tlapek a byla by přísahala, že cítila výboj drobounké energie. To muselo být znamení- to byl- to bylo! Brzičko to nebyly jen tlapky, kterými se jej dotýkala; nemohla totiž déle odolávat té úžasně matoucí vůni, kterou z něj cítila. Samou zoufalostí z toho, jak od sebe byli daleko, skoro zešílela! Čumák a hlavu bořila do jeho srsti a neustávala v drobných pohybech, jak se k němu přibližovala. Kdyby mohla, vlezla by mu tak do jeho srdce a usadila se tam a teprve potom by byla spokojená, teprve pak by opravdu mohla říci, že jsou jeden s druhým propojení tělo na tělo, a- „Já- já potřebuju, abys-“ kuňkla ze sebe, jak mu chtěla svůj nápad přednést, ale jazyk se jí pletl do sebe a všechna slova, co si celou jejich cestu tak pečlivě připravovala, byla rázem pryč. „Arryne,“ pronesla proto opět s určitou naléhavostí, jakoby jí vlk snad mohl rozumět, „jsi tak... tak heboučký, a- a moc pěkně voníš... a...“ soukala ze sebe těžko, ale odhodlaně. Musí to slyšet - celý SVĚT musí slyšet o tom, jak báječný je!

1

Dobře, pokud si myslela, že ji to nějak výrazně vzalo, asi se zprvu měla pořádně podívat po svém společníkovi. Nijak neskryla překvapení, co se blýsklo v jejích očích - co si tak vzpomínala, ještě nikdy ho takhle neviděla. „Všechno v pohodě, tam dole?“ zkusila. Jo, nebýt toho zvracení, určitě bych byla na tvojem místě! Doslova! A to bys mohl spadnout na mě, a to... Tohle by mu asi jenom stěží pomohlo. „Museli jsme se přemístit nějakou magií. Ale tohle místo je mi povědomé!“ opětovně se pokoušela ho nějak uchlácholit, sebevíc mu přitom musela lhát. Nebylo pranic příjemné ho už podruhé vidět v podobném stavu!
Co se k němu už chtěla přiblížit a starostlivě ho začít nutkat na nohy, cosi jí nepříjemně zašimralo v čumáčku a následkem toho se až celá otřásla, s jakou vervou si kýchla. Auvajs! S takovým pořádným zvukem se ale zdálo, že na chvíli jí též zalehly uši; a aby pravdu řekla, kdyby se neznala, myslila by si, že se na chvíli až proletěla.
Hned, co znovu otevřela oči se udiveně podívala po nádherně třpytivém sněhu. Zdál se takový... Jiný? Takový... Očima po něm všemožně bloudila, až její zraky spočinuly nad hnědavým vlkem, jehož srst se v paprscích odpoledního sluníčka náramně zlatavila a Hanka se skoro kousla do jazyka, jak se jí z hrdla drala slova ve velmi starostlivém tónu: „Arryne! Arryne, jsi v pořádku? Šup, ať už jsi na nohách! Jsi celý? Chceš pomoct? Ne- určitě chceš, já ti pomůžu!“ přikázala sama sobě. A opravdu: coby dub už se nad ním pyšnila. Namísto pomoci však zůstala zírat na jeho nádherné, přenádherné pomněnkové oči. Jak to, že si jich nikdy nevšimla?!

<< Sněžné tesáky

Z té třpytící se mlhaviny vypadla jak, jak by jeden čekal; její tělo si zatím ještě nepřivyklo na přímý styk s magickými věci, a tak se jako při oněch barevných stromech Hančina mysl rozčtvrtila na miniaturní kousky. Hlava se jí motala, až by byla přísahala, že padá nebe - a úplně stejně na tom byl její žaludek, který se celou tou nepříjemnou zkušeností stáhl a udělal tolik kotrmelců, až jeho obsah musel rychle - ježišmarjá, hlavně rychle! - ven.
Nepříjemně nad celou tou situací kroutila obličejem i hlavou, jakoby to ze sebe chtěla setřást. Kde to jsem? Och, to byla pravda! Jen co se jí udělalo o trochu líp a ona si byla jistá, že víc z ní její dávivý reflex nevyždímá, věnovala pořádný pohled svému okolí. Tohle bylo...? Přenesla se do jiné dimenze? Zase?! Když se ale ohlédla, portál stál stále za ní - to se jí onehdá u moře nestalo, že by viděla to, co jí na ostrovy dostalo. V tu ránu vlčici ale došlo, že podstatná část jejího cestování chybí: Arryn. Už-už otvírala tlamu a nadechovala se k hlasitému pronesení jeho jména, než se i on zdál vykodrcat ven z té... Toho... Onoho. Najednou byla ráda, že měla chvíli na rekonvalescenci - nerada by, aby si usmyslel, že jí to převelice vzalo. „Viděls to?!“ spustila hned na něj, „jsi celý? Nechybí ti kus ocasu? Tohle je pořádně hloupá magie!“

<< Oblouky bohů přes Mlžné pláně

Výstup do hor pro ni nebyl až tak náročný, jak si napoprvé u moře pomyslila. Možná, že se na Hance konečně začal podepisovat její nový domov? Protože to ale byly hory, stále se bedlivě starala o to, aby náhodou nešlápla na povolný sníh, co by s ní mohl sjet až... Až. „Myslíš, že se mu budou líbit?“ usmála se od ucha k uchu, co se samou libostí až hrdě pnula, „doufám, že ho to nějak neurazí!“ to by totiž bylo nadělení! Osobně věřila, že se Einar jen tak nenechá smést nějakou malou vlčicí na pozici kappy a že není plány nemusely být až tak dobré, ale vize lepší smečky jí naplňovala. Snad budu dost užitečná!
Zvědavě střihla ušima nad jeho poznámkou - očividně nesla velkou váhu a mezi vlky se brzo nato rozprostřelo krajně prapodivné ticho. Určitě to mohlo mít nějaké dočinění s jeho minulostí, do které se Hanka dvakrát tak nechtěla motat; Arryn se zdál kráčet ve vodách temnějších, než si ona sama dokázala vůbec představit. Ta válka... „Já si myslím, že je určitě zajímavější, než nějaká šedá srst, pche! Takhle, aby vypadal obchodník- co bych si u něj koupila? Lék na šediny asi ne. Ještě, že jsi ještě nezačal s tímhle procesem,“ pobaveně krčila čumák. To bylo to; ještě nikdy v životě neslyšela slovo obchodník, a tak ji zprvu napadlo, že bude mít co dočinění s... vlkem s dlouhýma nohama, protože "obcho" znělo jako "obejít!"
„Podívej! Už jsme skoro u toho!“ zajásala a s rozdováděným ocáskem se pomaličku přikradla blíž. Bylo to, jakoby jí něco k oné prazvláštní mlhovině táhlo - a její tělo, nezvyklé na poměrně silné působení magie, podlehlo. „To ale není obchod, ne?“ ozvala se naposled, co jí tlapky se značným odporem přestaly poslouchat a jediné, co mohl Arryn naposledy vidět, byl absolutně zhrozený výraz Hanky.

>> Červená louka

Vlci by byli schopni přežít opravdu jen s málem, jen co byla pravda, s tím naprosto souhlasila - co se jí v hlavě ale tak vybavovaly dezolátní stavy Shine i Arryna, usuzovala, že to nebylo jenom o přepychu. Určitě by se z toho nedostal tak rychle, kdyby ležel na chladivé zemi! A kde v takové rychlosti všechno sehnat? Něco na tom přece jen bylo. Teď už se ale celá úsměvná jala přemýšlet nad věcmi jiného rázu; motýlci, co se už poněkolikáté za jejich výpravu rozlétli všude po jejím těle, toho byli důkazem. Věděl vůbec vlk, co jí dělá? Co říká?
„Ale ovšemže! Taky určitě existuje magie, skrz kterou vidíš duchy- nebo třeba cestuješ v čase,“ zadumala, co by tak vlci mohli chtít a jaké magie jim pak na míru šili bohové, „ale těžko říct, jak by fungovala. Třeba se vlk zmenší až tak, že uchem druhému vleze do hlavy. To bys alespoň věděl, že ti někdo leze do snů a vzbudil by ses.“ Fujky, tak nad zvolením téhle magie by ještě zapřemýšlela! Jak si jeden vůbec může vybrat? Ach, bylo to zapeklité! „Možná by bylo užitečné, kdyby se ve smečce vedl ohledně magií nějaký seznam. Aby vlci věděli, kdo je dobrý při jaké situaci,“ dumala nad tím, opět nahlas, a přemítala, jaké by to asi bylo. Rozdělovat vlky podle jejich magií na užitečné a méně užitečné... A navíc by se mohli sponzorovat jeden navzájem, aby smečka dosáhla svého nejvyššího potenciálu!
Třesky plesky! Ačkoliv neměla ty koule na to vstupovat jakkoliv do kruhu, co se tu zdály šutráky tvořit, rozhodně si nechtěla tuhle podívanou nechat ujít. „Pokud jsme narazili na něco, na co by vlci neměli- nemáme to prozkoumat? Možná si nás někdo vybral, aby-“ zkusila, no při pohledu na Arryna tlamu radši zavřela. Nerada by ho tlačila do něčeho, co mu nemuselo vyhovovat - už tak to s ní měl hošánek těžší, než s kdejakou jinou vlčicí! A vůbec, žádný poklad tu být nemusel; tohle místo bylo přímo přetékající zvláštní energií, která se rozhodně neklonila k té uklidňující. „Pojďme za tím třpytem,“ pokývala mu s úsměvem hlavou, s níž do něj "přátelsky" drcla, „určitě to bude hezčí, než tohle!“ A s tou se nablízko svému kolegovi vydala zpět do té matoucí mlhy, ve které ještě dlouhou chvíli bloudili, než se před nimi konečně začaly zjevovat nepravidelné, horské útvary. „Co myslíš, jak ten Wu vypadá? Třpytí se tak jeho... esence s magiemi?“

>> Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

<< Mlžné pláně

Pokrčila nad tím rameny. „Třeba není na škodu si tím zas tak pomáhat. Ta vlčice, co vám tehdy vykouzlila mech, to taky bylo trochu plýtvání, i když pro dobrou věc.“ Měl však ale pravdu - taky by si to nikdy neodpustila, kdyby mělo na onu situaci dojít. Museli se přizpůsobit místním ostrovům, jinak dříve či později dojdou do momentu, kdy by mohli... „Naučíme se je spolu,“ pokývla mu jen úsměvně, „ochráníme se tak vzájemně.“ Jaké riziko učení na ostrovech vůbec bylo? Kde měl vlk se svým elementem začít? Jak věděl, co má, a co ne?
Srdéčko ji zabolelo nad tím, jak se Arryn občas musel ve spánku trápit. Nepomohlo by třeba, kdyby se k němu občas přidala? Óch, jak ráda by se s ním zase jednou pomazlila! Teď už by to ale mohlo vypadat jinak, než před rokem - teď by mohli... Ále. Sama sebe furt jenom přiváděla do rozpaků! „Jednou je všechny vytlačím,“ pronesla s rozhodnutím v hlase, „a už tam uvidíš jenom ty dobré! Nebo najdu magii, kterou ti vstoupím do hlavy, až budeš spát.“ Tak, to by bylo! Když jí ve snech běhal on, bude mu v těch jeho běhat na oplátku ona!
„To byl! Ale znám krásnější,“ potuleně se usmála, co si ho letmo projela od hlavy až k tlapkám. Ještě si ho tak splnit... Se samým překvapením došla přímo k jednomu z obrovských oblouků, co tu byly a hlavu musela všemožně krčit, aby viděla na jejich špici. Odkud se tu ty kameny mohly vzít? Ne- to byly přímo balvany! Co tak zamžourala do prostoru, zjevně jich tu muselo být víc - a jejich kruhové seskupení nevyhlíželo dvakrát přátelsky. „Tohle ale jako milý sen nevypadá. Co myslíš?“ drcla do svého kolegy a pomaličku se od něj odpojila, aby si celou tu divnost mohla obejít. Z některých z nich jakoby nešla vůbec dobrá energie! „No fuj,“ zahuhlala zamračeně, co obešla právětak jeden, ze kterého by až mrazilo. Prapodivná magie? „Vypadá to skoro jako otisk tlapy boha! Tohle nemohli obyčejní vlci postavit,“ vydala ze sebe nakonec, co si všecičko přeměřila. S tím se podívala na hnědého vlka - určitě taky něco musel cítit!

>> Průliv

Potuleně se usmála, co se po něm podívala. Chtěla, nechtěla... To už byla zhola irelevantní otázka; odpověď sám musel dobře znát! Nebo bych mu to snad měla připomenout? Ále, on to určitě jenom hraje! „Jenom s tebou,“ opětovala mu s čistou jistotou v hlase přesně tak, jak to cítila. Nemyslila si, že by v jeho přítomnosti kdykoliv mohla zapochybovat. Jak hluboko ve svém puberťácky vyhlížejícím zalíbení v tuhle chvíli už byla?! V tu ránu už se ale sama na celé kolo smála: „Arryne, takhle se o vlčatech alfy nemluví!“ Kdoví, jestli se tu na to ale vyloženě hrálo? Pro Hanku měl Einar dominantí auru, která z něj dělala dobrého vůdce - ještě lepším vůdcem byl ale proto, že se o své členy pohotově uměl postarat. Doufala, že to tak vidí i ostatní.
Tvář se jí celá zkrabatila, jak nad tím hluboce přemýšlela. Nebyl to špatný přístup? A ta platba, to, čím vlci platí, to se dá sehnat snad těžko, že? „Víš ty co, asi se bojím o svůj život dvakrát tak víc, než předtím,“ zavtipkovala, aby trochu odlehčila vlastní stres, „to abychom se postarali o to, ať oba co nejvíc zesilníme! Vlci tu určitě můžou mít tolik magií, kolik jim tělo dovolí- a viděl jsi toho hnědého, tmavého nováčka? Ten byl nabušený! Určitě by zvládl dvacet elementů!“ zaúpěla hned na to. Teď už mohla jen děkovat všem bohům za to, že ho měli právě na jejich straně - pokud to však nebyl nějaký špeh. Existovali ale tací, co by takovou věc dobrovolně dělali? Jí osobně to bylo morálně proti srsti; asi tak, jak to mělo být každému. „Ale ty jich určitě zvládneš víc,“ ujistila ho hned, protože nechtěla vidět jeho žárlivost v... jeho žárlivost? Hanko, zpomal!
„Určitě! Třeba... Kámen nesmrtelnosti! Nebo něco tak velkolepého, že to vlky mění v duchy a ta mlha jsou ve skutečnosti jejich duše, co nikdy nedojdou pokoje!“ Přes mlhu jen stěží dovedla vidět metr před sebe a sníh, co se do tohoto údolí snesl, tomu moc dobrého nepřidával. S myšlenou "určitě se jeden druhému ztratíme!" se jemně natiskla na svého kolegu (ani už to srdéčko nebylo tak zrychlené, jak si na to zvykla!) a pokračovala kupředu, kde tušila, že budou ty divné, třpytivé věci. „Co si myslíš, že to bylo? Obchodník s jeho penězi?“ zapřemýšlela nahlas, „anebo jsou tam pěkné krystalky! Kdysi jsem měla sen o nádherné jeskyni, kde se to všechno jenom třpytilo. Asi jsem byla drak!“ Jojo, Hančina fantasie neměla mezí! „Mívá vůbec vlk jako ty sny?“ povzdechla si na jejich cestě téměř řečnicky - to už ale její zraky chytlo něco mnohem jiného, než třpyt před chvílí. Jakoby se její tlapky jen stěží mohly zastavit, a oni se rázem-

>> Oblouky bohů

To je vlastně pravda! Snad se to s návratem vlčat Shine zase začne pořádně dělat, pomyslila si s drobným povzdechem. Doufala, že ostatní mentoři to též nebudou brát na lehkou váhu - to by pak ztrácelo smysl. Jak to měla vůbec domluvená Cinder, když teď byla maminkou? Padlo to všechno na Xandera? „Hlavně toho hraničáře!“ zasmála se, „zrovna se s tím vlčetem něco přiučím. I když taková Cipher, malá od Cinder, vypadala, že by mohla být lovec. Vzala jsem ji za vlčaty Astrid a jedno kvůli ní nezavřelo zobák. Bezedný jekot!“ Čím víc nás bude, tím líp! A ty malé od Astrid, s těmi Einar určitě už musí mít vlastní plány. Když už to byli potomci alfy, nedivila by se, kdyby skončili na postu nějakých rádců, nebo diplomatů. Byly vůbec takové posty? Už ten průzkumník byl vůbec takový... Ale, ale, Hanko!
Zvědavě mu naslouchala a místy u toho občas naklonila hlavu - svůj zrak totižto střídala mezi jeho očima a mořem. Kdyby k ní tak zavolalo, jedno jediné zavolání a...! „Ale?“ zadumala zvědavě. Trápilo ho snad právě to? Zavrtěla hlavou, a už-už jí na pyscích zase visel úsměv; byla ráda, že na tom byli dost podobně, ne-li stejně, a mohli to jeden s druhým sdílet. „Nebýt tebe, tak to tu asi nevydržím,“ ó, jak jí tepalo srdéčko až v uších! Tak a dost! Už si s tím trapná- prostě mu to na plnou hubu řekni! ...Jo, to se lehko řeklo a jen těžko udělalo! „A Alatey by určitě taky byla na spadnutí. Vlci by sami nevěděli, kde jsou doma, a... tak!“ tak? Tak. Vždycky totiž bylo lehčí svést svůj obdiv na smečku.
„Určitě ho někde najdeme!“ zamávala o cosi veseleji ocáskem, nuž věnovala moři jeden poslední, posmutnělý výraz. Až zas někdy doplní zásoby, vezme to tímto směrem. Jde ale nějak obejít ten les, co je jako z fantazmagořiny? „A ten Mistr, ten je jenom na nějaké schopnosti, myslíš? Že by tu těch mistrů někde bylo víc. Třeba na ty magie! Není trochu bizardní, že si je prostě můžeš od někoho vzít? Jak ten obchodník ví, že s ní máš dobré úmysly?“ postěžovala si s další z mnoha otázek, které o místních obyvatelích měla. Chudák Arryn! „Dívej! Hory jako u nás doma!“ Snad nebudou až moc zasněžené, jinak by jí asi kleplo! Co ale pokračovali přes tohle zvláštní místo, udiveně zůstala hledět na jakési mlhavé... moře. „Odkud se to všechno bere?“

>> Mlžné pláně

>> Začarovaný les

Zvesela mu pokývala hlavou - myslela si, že by to rozhodně stálo za zkoušku. Třeba by se našli i tací, kteří by si uvědomili, že jejich celoživotní cíl spočíval v něčem naprosto jiném a požádali by o přeřazení někam, kde by byli svým elánem užitečnější? Jen aby pak všichni nešli léčit! Nedokázala si představit hledět na nějakou otevřenou zlomeninu a vědět přesný postup, co by vedl k návratu zraněného do běžného života. Pamatovat si tolika bylin, znát jejich kombinace... Brr! „A určitě do toho nějak zapojit vlčata. Bude nejlepší je k něčemu vést už od narození. Třeba si je rozebrat- jak jsme se tehdy bavili, že si jedno půjčíme!“ už-už se tetelila radostí, co si na tu příhodu vzpomněla. Jakoby to bylo včera!
Povšimla si krátkotrvající změny v jeho obličeji, žel se neodvážila se ozvat - určitě by se slůvkem o nějaké té nepříjemnosti zmínil. Namísto přežvykování vlastních myšlenek zraky brzo zafixovala na prostor, který se před nimi rozléhal a byla štěstím bez sebe, co se do jejího zorného pole dostalo moře. V tlapkách ji tak pěkně šimralo! „Podívej!“ zahučela radostně a poddala se nutkání k vodě přiběhnout, snad jakoby jí chtěla obejmout. Vodu, no jo. „Další ostrov?“ divila se však nahlas, co v povzdálí zamžourala na zvláštní kupku kdesi v dálce, „myslíš, že tam taky bude nějaká smečka? Abychom ji taky navštívili.“ To muselo být ještě míň praktické, než hory! Možná, že ale měli nějakou propracovanou magii, která jim tvořila přes vodu nějaký průchod? „A vůbec, Zlatá, ten Daén... Nikdy jsem si neuvědomila, že by ostrovy byly tak velké.“ A bez převeliké diplomacie? I když byla pravda, že o Alatey se ještě tak moc na ostrovech nemuselo vědět. Smečky tu určitě musely mít dobrou náturu, když si nenárokovaly všechno, co mohly. „No, Alatey se na ně možná i tak nevleze,“ zavtipkovala, co se znovu povytáčela po svém kolegovi. Kdyby tak přišel blíž-! „Na to bychom určitě měli lákat jiné smečky, až za nimi půjdeme, když alfa svolí. V počtech vždycky bývá síla-... No, první by nás Shine měla všechny naučit něco víc o místním životě. Musí tu být opravdu dlouho,“ usmála se. Na takovém postu hned od začátku a učitelka, to by dávalo perfektní smysl! Najednou se zastyděla za to, že na takové divně zbarvené stromy, nebo ty prazvláštní plody narazila tak pozdě. Už to měla mít všechno za sebou! Nebyla tu vůbec krátkou chvíli. Oddávat svůj život vlastní smečce jí ale zněl jako perfektní plán, který benefitoval jak jí, tak jejím přátelům odtud. „Ty sis je vlastně někdy pořádně prošel?“ Nevypadáš moc překvapeně tím, co všechno jsme zatím viděli! Možná se už ale jenom nestíhal divit; vždyť toho taky bylo až-až!