Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kvetoucí louka

Po nepřekvapivě klidném průchodu přes trochu rozbahněnou louku (to si to sluníčko nemohlo vybrat lepší čas, kdy vyjít?) už-už pospíchala k jezeru, na které měla štěstí při své cestě narazit. Neváhala a ihned se k němu sklonila - ledová pokrývka tu byla tak mizerná, že to chtělo jen jemný pohyb tlapky a ona mohla nerušeně ovlažit hrdlo, co ji stále občas zašimralo.
Vzpomněla si přitom na magii, kterou ovládala před příchodem na ostrovy; v hlavě vidící neznámou, šedavou vlčici, která na srazu v kritické situaci tak bezstarostně nechala vyrůst onen mech. Podle Máty každý ovládal nějakou magii - znamenalo to, že Hanka tedy nebyla výjimkou a co tak teď byla u Kvílivce, určitě by mohla zkusit, zda se náhodou nemýlila... Jak reálné totiž bylo, že dostala jinou magii? Vždyť to taky nedává smysl! Proč by si ostrovy přály, abych nabyla jinou? No jo, to je jako se ptát, proč vlk přijde tak oslabený. Může za to moře? Musí jej naše těla přeplavat? To by bylo chytřejší, kdyby se každý vlk dostal na ostrovy s magií vody v žilách! Nesmysly, všechno to byly nesmysly!
Rozhodnuta v tom podívat se na pravdu zavřela oči, jak doma při používání magie dělala, a s klidem v dechu i mysli se zkusila soustředit na vodu. Naslouchala jejímu volání, snažila se rozpoznat její hlas v tichu okolní přírody - jenže... ono nic. Nehodlala se ale vzdát, dokud neuvidí alespoň drobounký náznak toho, že se nemýlí! A tak se znovu a znovu pokoušela o věc, kterou ve vlastním srdéčku považovala za správnou a opakovaně byla zklamaná, když k jejím uším doléhalo nicotně bílý šum.
Jenže znenadání přestal a Hanka, zklamaná tím, že se jí nepodařilo zaslechnout hlas vody, svou hlavičku překvapeně vytočila za lesem. Spočinula na něm zraky. Možná, že...? Nejistě se vytočila za vodou, jakoby jí tím řekla své sbohem, a zmateně se vydala do malého lesíka kolem.

<< Hraniční hory

A vůbec, s kým by je tak asi měla? S nějakým z bohů, kteří se tu vyskytovali? Úsměvně si nad tím zavrtěla hlavou - to tak! Nepochybovala o tom, že někteří místní vlci by určitě rádi pletky se samotným božstvem, ale Hančin styl to opravdu nebyl. Ačkoliv... Ulehnout s bohem, všemocným a vševědoucím... Hm. Pořádně nereálná myšlenka! Ulehnout s někým, kdo musel vědět o vašem těle a jeho zákoutí každičkou maličkou oblast, co by vás složila, byla věc první; ta druhá spočívala v lásce. Vlci neměli tendence ulehat spolu bez toho, aniž by se dlouhodobě znali, byly to přirozené zákony přírody. Jenže neexistovali bohové, co byli nad přírodou? Proč by se řídili jejími zákony oni? Měli vůbec pudy, uměli na ně adekvátně reagovat?
Místní bohové, pomyslila si, možná. Třeba po ostrovech chodí ti, kteří mají za rodiče nadpřirozené entity! Ona ale nebyla bůh, a už vůbec nebyla vlčicí, co by se různými sliby nechala zlákat, nebo snad ovládnout jen pro něčí potěšení. A navíc - ačkoliv nad tím stále trochu pochybovala, už dávno si povšimla, s kým její srdce bije nejhlasitěji. Ještě by se ráda zeptala takové Cinder a Xandera, jak se vlastně dali dohromady, nebo poznali, že pro sebe byli ti praví; bála se zavázat se někomu, kdo se může odhalit jako... Jako... Svůdník? Vlk, co vlčicím jenom motá hlavy?
Nemyslila si, že Arryn byl takový typ. Protože takové zvláštní a neznámé city však prožívala poprvé, nemohla si myslet vůbec nic!

>> Kvílivec

<< Avar

Co nad tím tak dumala, možná bylo lepší vzít onen průzkum do vlastních tlapek - jenže Hanka měla stálý problém s tím přijít na význam některých povolání, které ve smečce vlk mohl zastávat, a tak doufala, že schopnosti vlčice alespoň nebudou ležet ladem. A vůbec, určitě se jí to přičte k dobru a ještě bude mít milý pocit na hrudi, že udělala něco pro dalšího člena smečky! I když... No, pokud se znala s alfou právě z jejich společné minulosti, měla mírné obavy toho, že taková věc pro ni nebyla - ostrovy ale měnily vlky a mnozí se dotkli až kamenů, na kterých byli postaveni.
Mnoho času ale takové věci nedávala, neb se jí netýkala. Namísto toho kladla důraz na to, kam pokládala vlastní tlapky a snažila se vyhnout místům, které i přes slunce zůstávaly plny ledu - nerada by se znovu odřela, jak pro ni bylo minulou zimu typickým. Teď měla vůbec jiné starosti! Bolest z toho, jak po ní liška obratem ťafla, jí stále nebyla příjemná. Proč by ale přidávala léčitelkám starosti, když se mnoho z nich sotva probudilo? Nejvíc jí bylo líto Astrid, která se nemohla aktivně věnovat výchově svých dětí. Styk matky a vlčete byl vůbec to nejdůležitější, co si úplně každý na světě musel z dětství odnést!
Zatímco jí svaly znovu příjemně pálily tím, jak kráčela do nížin, myšlenky se Hance obrátily právě tímto směrem. Kdyby měla vlčata ona... Jak by asi vypadala? A bude vůbec někdy čas a příležitost je mít? Nerada by smečce byla přítěží už jenom vzhledem k tomu, že momentálně v poměrně velké smečce patřila k hrstičce lovců.

>> Kvetoucí louka

>> Úkryt

Hned co vyšla, zlákalo ji zajít právě za jejím dobrým přítelem - stále tu ale byla jedna věc, o kterou by se ráda postarala. Protože se plánovala vydat za oním prazvláštním Mistrem a sama se po rýmičce necítila dvakrát tak s to vydat se sama do Tundry, kde existovala zvířata nadvlčích výšek, plán požádat Stinu o maličký průzkum jí zněl dobře. Zmínka zrzavého alfy o tom, že se letos nebude konat velký lov, dal Hance příležitost pořádně do toho nastávajícího vyučit svou novou učednici.
Pohledem proto jen nakrátko zapátrala - tentokrát si černobílé vlčice všimla právě u samce, co očividně ukazoval svým dětem sníh. Rozhodla se tohoto momentu využít pro svůj prospěch a proto ve chvíli, kdy byl otec zjevně zaneprázdněn tím, aby se jeho vlčata náhodou nepřizabila, přistoupila k dvojici. „Einare,“ pokývla mu ze slušnosti, „Stino. Mohu vás jenom na moment vyrušit?“ S tím vlčici pokynula kousek bokem, aby jejich alfu nerušili a s úsměvem pohodila ocáskem: „Ty jsi nový průzkumník, viď? Mohla by ses mi prosím podívat do Tundry, až budeš mít čas? Ráda bych věděla, jak na tom zvěř je a jestli by bylo bezpečné tam vzít Mátu- učednici lovců,“ vysvětlila spěšně svou situaci a ohlédla se právě po zmiňovaném území, po kterém už se sama nějakou chvíli neprošla. Snad odtud nevybuchne stejné světlo, jako onehdá z blízkého území? „Pokud na to nebudeš mít čas, vůbec nevadí, zařídím se podle toho.“ Chvíli vyčkala na odpověď černobílé vlčice a patřičně za ni poděkovala. Teď byl čas najít si šišku!

>> Hraniční pohoří

S drobným úsměvem mu pokývla hlavou. Nepochybovala, že lovy po jeho boku budou probírat hladce (a pokud se tomu věnoval celý život, ještě líp pod jeho velením) - až sama zesilní, může se z nich stát dobrý tým, na kterém se dobře bude dál stavět budoucí generace lovců. Probudila se už Máta? Ále, s tím bahnem venku bych ji radši měla nechat odpočívat... A vůbec, ta určitě první poletí za Shine. Pokud je na tom Arryn tak dobře, že blázní venku, bude již jistě při vědomí. No jo, jenže její hnědavý kolega byl taky tak trošku speciální, co se týkalo jeho občasného přesvědčení, že protože může chodit, automaticky mu půjde fungovat jako normální vlk; nehledě na to, co mu zrovna může být.
S drobným povzdechem se podívala po lišce, jejíž srst plánovala už předtím dát do Arrynova úkrytu, a dala se do práce. Protože to mockrát za život nedělala (neměla tu potřebu - v horách se to ale hodilo!), nedalo se to vůbec považovat za čistou práci a zabralo jí to víc času, než chtěla - nakonec ale nikam nespěchala a čím dál po těle postupovala, tím lépe se jí to dostalo do tlapky a její práce ku konci měla náznak jakési estetiky.
Jakmile došla osobní spokojenosti, nabrala kožešinu do tlamy a zamířila si to k Arrynově (a vlastně v tuhle chvíli i její - ať se mu to líbí, nebo ne!) skrýši, kde ji rozložila. Bude mít její kolega radost? Doufala v to! S tím se podívala sama po sobě, rozhodnutá, že se musí nejprve trochu upravit, než mu půjde vyprášit kožich.

>> Avar

<< Avar

Její svaly byly nepříjemně v ráži - nakonec to ale byl příjemný pocit určitého zadostiučinění, co v její hlavě zvítězil. Odjakživa se věnovala lovu, ale co ještě byla bývala doma, nikdy v hlavě neslyšela ten maličký, nepatrný hlas, který ji příjemně poťapkal po zádech a vyjádřil vděk. Snad to bylo proto, že tahle smečka byla jiná; nepracovala na tom, že alfami byli rodiče a členy pak tvořili jejich potomci? Byly takové smečky vůbec na ostrovech přirozené, nebo ve větším počtu? No, kdyby takovou smečku založila Shine, určitě by se jí to postupem času oplatilo! Takhle vlčata neměly problém se socializací, to ano, ale jak blízko drželi vlastní krev?
Zatímco nad tím tak horlivě dumala, srnu se jim podařilo dostat až do úkrytu. Cosi zahuhlala, aby získala Rainerovu pozornost a s tím je zavedla právě na místo, které k úkrytu potravy bylo míněné. Ne, že by se chtěla přechválit s až moc narostlým hřebínkem, ale... Ale. Jen, co srnu položila, se podívala po svém kolegovi a nezapomněla přitom položit i lišku: „Děkuju za společnost! “ vyřkla, „a taky za informaci o Mistrovi. Doufám, že ho brzo najdu.“ S úsměvem sama sobě pokývla - co nejdřív! Bylo to teprve teď, co si povšimla svého nemilého stavu a rozhodně ho nehodlala jen tak líně polehávat. „Je něco, co byste o smečce chtěl vědět?“ zeptala se okrajově; chtěla mu jeho informaci oplatit jinou.

<< Tajga

Území Alateyské smečky žel nebylo dvakrát tak pohostinné, jak by si přála; co Rainerovi pomohla tahat kozu skrz známé, relativně bezpečné cestičky, hned několikrát se jí povedlo trochu uklouznout. Skoro rok tu jsem a přesto je ta zima vždycky úplně nanic! Možná, že nemám žít v horách? Ale kam? A vůbec - jak bych tu mohla nechat Arryna a Vločku? Jak dobře jí tu bylo, a ona ještě myslila na to, že by se uvelebila někde jinde! To tak! K přebíhajícím vlkům se vůbec alfy musely chovat se silnou nedůvěrou (kdyby byla na jejich místě, asi by to měla úplně stejně!) a smečka... No, nepředstavovala si, že by daného vlka přijali s vřelou náručí.
Ačkoliv jí tak plnost smečky přestávala být dvakrát tak příjemná, umínila si, že se svého domovu nesmí vzdát. Co je zima jednou za rok, nebo pár vlků navíc? Teď to stále byly malé věci a Hanka byla přece jen dost mladá na to, aby se uměla přizpůsobit.
Už-už by se zeptala Rainera, jak na tom s těmito věci byla jeho rodina - vzhledem k jejich známosti na bodě mrazu se však na tak osobní věci neodvažovala ptát. Možná, že až bude cestovat s Einarem do Daénu, dozví se toho víc! V tuto chvíli bylo důležité v celku dorazit nazpátek domů. Protože usoudila, že její společník nebude zjevně vědět, kde se nacházela skrýš s kořistí. Co nad tím tak přemýšlela, měla by se ukázat i jiným nováčkům a rázem si vymyslela další úkol, kterým by mohla jiným pomoci.
Možná, že by tak i udělala, kdyby v dáli nezacítila Arryna - A ten si jako co myslí, že už tráduje zase venku?! Nedejbože ho léčitelky tak brzo pustily?! - a ona ihned přehodnotila svůj plán. Fajn, pokud si chce běhat po venku, tak chlapec nebude bez dozoru!

>> Úkryt

Lišku se zrovna snažila dolovat z pod kořene, co zaslechla Rainerovo vytí - s jeho úlovkem se jistě na nějaký ten čas nebude nutnost vydat na lov a ta rudoocasá taky nebude k zahození! Pak už stačilo Mátě jen ukázat nějaké ty stopy zvěře a podívat se, jak se jí vůbec v lovu; možná by se mohla optat té Stiny. Dvakrát tak nevěděla, k čemu průzkumníci slouží - ostrovy si přece jen každý vlk prošel sám, o místech na lov se vědělo... Možná to souviselo s tou magií, jako tehdy se severem?
Po vyklínění její kořisti z toho hloupého kořene si ji přehodila přes ramena a s tím se klusem vydala kupředu; byla by opravdu nerada, kdyby na ni Rainer předlouho čekal. Máta už jistě musela být vzhůru, Arryn určitě v tuhle chvíli protestoval, že by rád alespoň šel do vlastního doupětě a tak bylo na místě trochu pospíchat, aby mu to tam stihla připravit. Snad je v pořádku? Astrid vypadala, že se pořádně vyzná, tak jim to tam určitě svižně odsýpá!
Srna musela dojít i se svým zraněním obstojně daleko - pokud se ale ona bála o nedůstojný boj, zrzavý vlk se zjevně v krvi z celého těla kořisti musel vykoupat. Tak vy to z té srsti budeš dostávat dýl, než já! „Skvělá práce,“ pokývla mu hlavou, zaujata tím, jak si vlk vedl, „blíže u hor se vydáme doprava, cesta tam není tak strmá a kameny nás dobrou chvíli nebudou rušit. Výš se pak rozchází, obě cesty jsou dobré, jen levá je kus kratší, ale strmější.“ Po předešlém komentáři usoudila, že by ji Rainer býval odtáhl sám - ona by se ale cítila zbytečně a dělat mu jenom kompas se jí taky nechtělo. Proto se raději zeptala, jestli chce pomoc a dle jeho odpovědi se taky řídila. Teď byl čas jenom vyjít vzhůru!

>> Avar

Zadumaně zapřemýšlela, jestli se nebude nacházet právě u Daénské smečky na jihu. „Zvláštní, co všechno tyto ostrovy skrývají. Děkuji za informaci, Rainere.“ On tu byl nějaký Mistr? Mistr síly? No božínku, ještě mi řekněte, že je tu tak deset dalších a všichni žijí na různých ostrovech a už padnu!
Chvíli jej pozorovala mizet ve sněhu, který pomalu tál do nemilého bláta - brzy ale pokračovala po vlastních stopách, aby jí nestihly zmizet. Liška se jí (bohužel?) nezdála být v otlučeném stavu tak, jako srna - možná si i povyskočila, co kráčela? Moc ráda by se spoléhala na svůj čich, ale zdál se jí jaksi podivně oslabený. Žeby to byl následek její rýmičky? Možná, že to taky byl předskokan Arrynova stavu... No, ještěže to nepřerostlo v něco většího! Pokračovala dál a dál, až jí bylo divné, že na ono zvíře s tak výrazným pachem nenarazila; vlk si ale vždycky stěžuje a pak mu osud hned nasolí, oč si říká. Měl v tom prsty někdo výš? Místní?
S očima fixovanýma na své kořisti se podívala po okolí a nepěkně se zamračila nad skutečností, že budou muset probíhat vystouplými kořeny a mazlavým bahnem. Buď spadne ona, nebo liška - a úplně už v kostech cítila, že to neštěstí padne právě na ni. Dokud se za ní ale nevydá, může o takových zbytečnostech jenom spekulovat - i proto vystartovala a cvakla po ocase rudé, startující tak pořádné ródeo.
Zjevně to nebyla jenom síla, o co Hanka při příchodu přišla - ačkoliv s ní docela obstojně držela krok, jen těžko by s tím mohla lišku předehnat a ona tak už-už lapala po každém dalším nádechu. Fuj! Jejich běh tedy zprvu vypadal poměrně marný, její společnice získávala nepěkný náskok; jenže liška špatně odhadla jeden ze svých kroků a se svou drobnou tlapkou se žel zapletla do jednoho s kořenů. S hlasitým křup! zařvala, jako by ji na nože brali a zuřivě se snažila dostat ze svého uvěznění, div by nezlomila adrenalinem celý kořen! Vlčice ji zprvu přeběhla, jak nestihla zabrzdit a neslušně tak jednou stranou těla sjela po půdě, která jejímu kožíšku dala hnědavý nádech. S prudkým otočením se ale brzy vyhrabala na nohy a přiskočila k lišce - ta jí ještě stihla zuby zaseknout do tváře, nad čímž bolestně vyhrkla. Pár kapek krve jí stihlo sjet po lících a nepříjemně slepit srst; její společnice na tom ale byla hůř. „Jéminkote,“ zaskuhrala si do větru, co bylo po všem a ona sotva dýchala, „musím za Mistrem co nejdřív.“

Se zadumaným hm mu musela přitakat. Mohly ostrovy opravdu za tu podivnou věc s tím, jak se tady vlčata rodila? Aby Hanka řekla pravdu, vůbec by se nedivila, kdyby se na svět dostala se všemi smysly a magie by byla jediná, co by musely trénovat! Anebo - čím hlubší kořeny pramenící právě z ostrovů, tím magií víc oplývající vlci. Třeba se to pak ukáže na vlčatech někoho od Shine! Ta magií musí umět opravdu mnoho! Až bude mít nemocná trochu času, musí si za ní skočit a víc se se o nich dozvědět. Či se podívá spíš za tou zvláštní, šedavou, která měla tu pěknou korunku? „Vlci se, doufám, brzy umoudří. Už tak je nás mnoho a určitě se nebudou chtít tisknout jeden na druhého při každém srazu.“ V počtu byla síla - ale byla pravda, že by se měli začít trénovat od co nejmožnějšího věku, protože potřebovali produktivní generaci. Huh, Rainer měl divný vliv!
„Ano, také jsem o něm slyšela,“ pokývala hlavou, „prý nabízí různý sortiment i magií, které se netýkají základních elementů, ale tlapku bych za to nedala.“ Sama o něm příliš nevěděla - ráda se ale podělí o to málo, co o něm ze slov ostatních vydedukovala. „Řekla bych, že nemá přímo pevně dané místo, ale nevím, jak by se dal efektivně vyhledat. Možná, že ho stačí jednou najít a vlk ho pak napodruhé najde intuicí?“ No fuj, jak vůbec vypadá takové... připsání magie do krve? Musí vlka napíchnout na nějaké jehličí, ve kterém bude proudit? Přímo ho probodnout? Brr, tak to snad ne!
Co se dívala pod jejich tlapky, povšimla si nemálo stop od lišek - nedávno musely mít nějaké radovánky ve sněhu, nebo se snad stávaly smečkami tak, jako vlci. Pach by také odpovídal! A lovit jenom zajíce, z těch už museli být všichni přejezení. Zrzavé však uměly být pořádně rychlé! V tu ránu si však povšimla dalších, ba i pár rudých kapek se objevilo - musela tu být srna, nebo mladší srnec. Jakoby kopýtka ledva tahala za sebou... Žeby ji lovilo něco jiného, ale nestihlo dorazit? Musela do tajgy ale opravdu zabloudit. „Kořist trochu zdarma, ale taky by mohla přilákat na území jiné predátory,“ povytočila hlavu za Rainerem, poukazující na stopy, „padla by vám sama, Rainere? Obávám se, že sama bych ji jen tak nezvládla. Ostrovy mě oslabily a já dosud nenarazila na způsob, jak získat své schopnosti nazpět,“ věnovala mu místy neurčitý úsměv - nebýt tehdy Arryna v horách, určitě by tu kozu sama nezvládla, což bylo dle jejích předešlých schopností poněkud podezřelé. Navíc se podívat na styl, jakým loví on a pak je kdyžtak později, někdy jindy skloubit; to by se hodilo! Ještě by se nepříjemně střetli a potrava jim utekla, to by nepochybně rozmrzelo oba dva. Snad to vezme jako výzvu a příležitost, než lenost Hanky! „Poblíž bude ještě liška, vezmu si tu.“

<< Avar

Čím déle s Rainerem byla osamotě, tím méně jí to bylo příjemné - co to ale bylo v porovnání s tím, že jdou na lov! Pokud nebudou mít tu potřebu skolit něco dohromady (teda, jakoby v tajze mohli najít něco zas tak velkého, aby se jim to nepodařilo dorazit odděleně), bude se moc soustředit na jiné věci. A vůbec, ve smečce spolu vlci měli vycházet a ona si třeba jenom vsugerovávala nějakou hloupost proto, že by se zjevně tak brzy nechtěla zbavit Doubravky! Ještě si s ní nestihla pořádně popovídat o tom, co se dělo doma. „Ále, to bylo dávno předtím, než to chytl. Nedávno jsme spolu lovili zajíce, tak to na něj asi přeskočilo z těch,“ zadumala. Jaký měla vlastně ona nemoc původ? Věděl někdo z léčitelů, jak se s ní vypořádat? Vždyť jsou to léčitelé, určitě ano!
„Ostrovy jsou hrozně nevyzpytatelné,“ zafuněla si popod čumák, co se dostávali skrz jednu z cestiček právě do tajgy, „hlavně skrz na skrz nacuclé magií. Nedávno asi jejím působením vybuchl sever - smečka tam ztratila vlče,“ přemýšlela opět nahlas, zda to všechno nemohlo mít spojitosti. Pokud chtěli jako smečka přežít, očividně by udělali nejlíp tím, že by měli nějakou linii zkušených mágů - nesloužili ale právě k tomu obránci? V překladu do jejich hierarchie? „Teď smečka hlavně potřebuje dospělé vlky,“ dodala úsměvně brzy nato - počet vlčat v Alatey se jí osobně už od pradávna nezamlouval, ale co by s tím ona zmohla? Leda tak sama nemít vlčata, ale to ani neplánovala. Přišlo jí hloupé, přivést na svět potomky bez toho, aby vlk věděl o tomto světě dost na bezstarostný život s potomky.
S tím už se ale porozhlédla po jednom z lovišť smečky a nasávala pachy; bylo jich tu víc, než dost. Žeby ale cítila něco většího, to bohužel! Třeba se osvědčí takový Rainer. Pokud víc uměl, než chvástal, jednou by mohl dělat dobrého vůdce lovců - a to by Hanka vůbec radši! Byl očividně dominantní samec a ona si nemohla v koutku hlavy odpustit myšlenku určitého podřízení, ačkoliv se nacházela výš, než on. Óch, ty pudy!

<< Úkryt

No jéje - vločky se zrovinka takhle z rána snášely na zem! Nemohla si pomoci od drobného úsměvu, co počasí na jejích pyscích vyvolalo, a už-už pokyvovala na Rainerova slova. „Srazy tu vždycky byly tak trochu v riziku, že se něco stane. Na tom předešlém se nějaká hloupá vlčice, co si tu říká princeznička, dostala za své chování až na post omegy. Alfa Einar tehdy zuřil tak, až celý vzplanul,“ rovzpomínala se na tu nepříjemnou událost s ohněm a hned jí přejel pořádný mráz po zádech. Kde byli vlci z Alatey, tam očividně následovala také smůla a pořádná dávka dramat a zvratů! „Měl ji vyhodit. Kdoví, kde teď vůbec je,“ zamumlala si spíš pod čumák - co to tak všechno rozleželo, nemyslela si, že zrzavý udělal dvakrát tak dobře s tím, že si ji tu nechal. Ale co, třeba je to fakt jeho milenka.
S tím se pobaveně usmála - dobrá otázka! „S kolegou jsme nedávno tahali přes hory kozu, tak věřím, že tentokrát to zvládnu sama. Navíc je tu pár dobrých cest,“ zmínila se okrajově, „co mimo Alateyské moc vlků nezná. Kořist se přes ně tahá mnohem lépe - ukážu vám je.“ Ale kdo to vůbec vymyslel, že v zimě budou žít v horách! Mohli se klidně přesunout níž do takové tundry a jí by to vůbec nevadilo. Viděla v tom praktické využití nejen pro kořist, ale také pro malé vlčata, co mohly ve výškách potkat nemilého osudu.
Jeho názory se zdály být v porovnání s jejím vlastním pohledem na svět poněkud zvláštní; jeho rodina musela vypadat úplně jinak! Zda-li pak za to mohlo prostředí, ve kterém vyrůstali? „Na jaro už jistě budou dost staré na to, aby se stali učedníky. Podle jejich rodičů usuzuji, že se z nich stanou hlavně ochránci smečky,“ zadumala nahlas - měla by však samozřejmě radost, kdyby se někdo z nich vydal v jejich šlépějích a zastal tak kus práce. Na to, kolik tu bylo vlků, se jich jen uboze málo hlásilo o loveckou činnost! Bylo to snad magií a ostrovy, že vlci lenivěli? Odmítali svou přirozenost? „Vy jste vyučeným lovcem, Rainere?“

>> Tajga

Spokojeně mu přikývla - ještě, aby ne! Líbilo se jí, že se jejich zprvu opravdu žalostně malá skupinka postupem času začala rozrůstat a pomalu se třeba bude moct začít srovnávat právě s léčiteli, kterých v tuto chvíli muselo být i víc. Doubravka je jistě všechny dostatečně proškolí, oni jí samotné nabídnou místní zmínky z flóry a jejich Alateyská zahrádka brzy bude tak dobrá, že se nebude moci srovnávat s kdejakou jinou, postarší smečkou! „Myslím, že počasí nám bude vycházet vstříc,“ zmínila jen, co viděla přes hlavní halu ven. „Hory jsou velmi proměnlivé nátury, tak budeme muset doufat, že v tom vydrží!“ A i kdyby ne, oni si určitě poradí!
Zvědavě se po něm podívala, neb takovou věc slyšela snad poprvé. Asi na tom ale něco bylo - vlk se zdál být zkušený a pokud byl příbuzným Einara, nepochybovala, že takové věci měl jednoduše v genech. Ale vůbec, Máta nebude tak marná! Shine musela být dobrou učitelkou, pokud se už od svého přijetí tak rychle dostala na deltu; taková věc se neděje z hůry štěstím!
Ačkoliv ji jeho komentář poněkud zaskočil, nenechala se jím převelice ovlivnit: „Ale ovšem,“ máchla s úsměvem ocasem, „taky bychom bez nich teď byli nahraní. Sic je poněkud nepříjemné, že to na ně všechno padlo právě při srazu,“ pomyslila si nahlas. Vlastně tím o mnoho nepřišli - ale slyšet to od samotného Einara by pro ně mohlo být milejším. Byl to alfa; měl svou smečku patřičně uklidnit.
S tím mu však jen pokynula a už-už vykročila vpřed, aby se dostali u úkrytu. To zas bude tepelný šok! Alateyský úkryt se rozhodně nemohl chvástat tím, že by byl teplý - poskytoval ale příjemný úkryt před sněhem, co do vlka lehko narazil ze všech stran. „Mohli bychom přejít na kvetoucí louku, nebo se podívat do tajgy. Tam má vlk vždycky jistotu, že něco najde,“ pousmála se, co vycházela z úkrytu.

>> Avar

Tvář se jí téměř stočila do pobaveného výrazu - Rainerovo očividné dospávání bylo věru úsměvné a hned to Hance pomohlo k tomu se o kus více probudit. Asi byl tím srazem unavený tak, jako jiní. A vůbec, po tak dlouhém cestování musela být přítomnost tolika vlků nepříjemná, usmyslela si, co vlkovi s pozdravem (nebo snad omluvou?) pokývla.
„Nerada bych vás vyhnala z vyhřátého pelechu, ale přemýšlela jsem, že by se zjevně hodilo vyrazit na menší lov,“ podotkla, co se rozhlédla po výklencích, „léčitelům by se jistě hodilo něco na doplnění energie a kdejaký vlk si při srazu musel kousek uždibnout.“ Neviděla v tom převeliký problém, protože s návratem vlčat Shine a vůbec přítomností těch nejmenších musel mít každý druhý vyhládlé. Škoda, že letos asi nezvládneme ten větší lov. Ale taky by mnoho dobroty nepřinesl, když je nás tu tolik nemocných! Vlkům se mohlo přitížit a tím by léčitelská skupina musela o to víc strádat! Měli vůbec něco ve skrýši? Kdyby tak znala něco jiného, než tu slizkou chaluhu...!
„Jsem ráda, že máme dalšího vlka do party! Až se Máta vyučí, také snad půjde v našich šlépějích,“ zadumala jen nahlas, aby třeba začala nějakou menší konverzaci. Mohla by... hm! „Doufala jsem, že by se k nám Doubravka také připojila, ale vždycky se ráda hrabala v bylinkách.“ Když onehdá toho zajdu tak dobře ulovila!

Máta -> Rainer

Nebylo převelikého divu, že se i ve vlastních snech vracela nazpět ke svému drahému kolegovi. Její mysl si i ve spánku uměla dělat pořádné starosti o to, co se s tím chudákem vůbec musí dít - nyní to však následovala téže dokonale otřesná představivost toho, co mu mohou v léčitelském koutku všechny ty vlčice vůbec provádět. Musely se vyznat v jedech tak, jako v léčivech a to samo o sobě dost napovídalo!
S trhnutím se probudila a zjevně to byla právě ona, kdo musel Mátu párkrát v jejím vlastním odpočinku místy vyrušit tím, jak se zrovinka pohnula. Brrr! To byla podívaná! Daří se Arrynovi dobře? Je na tom líp? Opatrně se pokusila vyplést z různorodé polohy, ku které se s vlčicí ve spánku dostaly a už-už se protahovala, co byla venku.
S potlačením zívnutí si promnula oko - těžkost, kterou celou tu dobu pociťovala na své hrudi se rázem zvedla a Hanka se konečně nadechla s téměř čistým čenichem. Stále by se asi měla podívat za léčiteli, uvědomovala si však, že ti museli mít napilno a raději se tak rozhlédla po zbytku vlků, co se v doupěti stále pohybovali. Mnoho jich nebylo; nejvýraznější byla leda tak mladá rodinka, co měla očividně dost na plecích. No jo, ty vlčata... Jeden, dva... čtyři...? Tak se přece jen malá... Ina probudila! S drobounkým úsměvem je chvíli pozorovala, než si rozvzpomněla na Einarova slova.
Bylo načase něco ulovit! Pohledem opět zkusila bez převelikých výsledků najít Stinu - po pachu se pak dostala právě k Rainerovi, z jehož místa slyšela pravidelné oddychování. Že já mám na ty odpočívací vlky štěstí!
„Pane Rainere,“ zkusila se proto zdvořile ozvat, aby ho zas tak moc nevyděsila. Po ránu asi nebyla místy stále rozespalá Hanka to, co by chtěl kdekdo vidět!