Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen
Jméno vlka: Hanka z Alatey
Posty: 14
Postavení: Beta
Povýšení: ///
Funkce: Lovec (stopař a naháněč)
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se pohřbu Cinder. Hlídá úkryt a je v něm pro kohokoliv, kdo by potřeboval vyšší postavení
Krátké shrnutí: Po sraze se účastnila pohřbu své nejlepší kamarádky, po kterém je doteď v jakémsi mlhavém tranzu. Pohybovala se výhradně po avaru a pak to zakotvila v úkrytu, kde se snažila být na členy tak příjemná, jak jí to její mentální stav dovolil. V tuto chvíli představuje tak trochu ducha, co se zamyšleně pohybuje sem a tam
Smečková minihra: ///

VÝPLATA ZA ŘÍJEN
Dvacátá třetí výplata

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení
Funkce:
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (+ rychlohry):
Smečková minihra:

Čas máte do 24.11.2024! :]

S nelibostí se podívala po odcházející dvojici vlků, pevně věřící, že alespoň někomu řekli cíl své cesty. Není možné, aby byli tak nezodpovědní a byť jen slůvkem nenaznačili svůj plán, či? Bylo jí jasné, kam se vydali, nanejvýš jasné - totižto k hranicím - ale ty byly tak rozsáhlé, že jejich mrtvé těla mohli hledat klidně až v zamrzlých pláních.
Hmkla v odpovědi, vrtící hlavou: „To je nesmírně naivní sentiment, Stino,“ ale více k tomu neměla, co říci. Nezdálo se jí, že bylo mnoho těch, co tuhle situaci bralo vážně, tak, jak očividně brána být měla - ale co s tím nadělá, když jsou všichni rozlezlí třeba až na druhém ostrově, že? „Voda je nemilosrdný element. Život dává stejnětak, jak ho bere. Možná bychom měli přemýšlet o místě, kam položit další hroby.“ Dost už bylo optimistických, pozitivních žvástů, co by v jiném publiku nepochybně padly z jejích úst - konec všem těm přesládlým fraškám o tom, že se to "nějak" "samo" utřídí.
Nejednomu by se zdálo, že jedna druhé sebrala charakter a napasovala jej do barev svého vlastního kožíšku.
Se zvědavostí se podívala k nohám své kamarádky, óch, ti už jsou velcí. „Ahoj,“ pousmála se po vlčeti, co jí přišlo takřka identické k její společnici - pokud se jejich konverzace rozrůstala dále, nechala ji plynout a zraky bloumala po Alateyském úkrytu. Ta díra ve stropě, ta musí být středem naší pozornosti, až tu bude více vlků ovládající zemi. Kde vůbec všichni jsou? Nebojí se o sebe, o svůj domov?
Mezi vlčicemi se rozhostilo pusté ticho, v němž by sec zrnko písku zacinkalo v uších. Bylo spoustu, o čem se se Stinou mohla bavit - tolika témat, neprobádaných, ležících ladem veprostřed kypré a živné půdy! Jak krásně mohla celičká jejich interakce kvést, ku kolika prazvláštním a přesto pěkným květům mohly přičichnout a kolika jich mohly obdivovat!
...Nebýt mrtvolného pachu, co Hanku štípal v čumáku, kousal a bodal. „Stino z Alatey,“ začala vlčice, přestože neměla vymyšlenou žádnou návaznost - snad černobílou vlčici chtěla vplést do chodu svého dne, nemaje chuti ji pustit ze svých spárů ve chvíli, kdy věděla, že jí už nic nerozptýlí. Co bych v téhle situaci říct chtěla? Má to ještě nějakou cenu, o něčem se zmínit? Počasí se ještě dlouho nezmění a už o něm padla tolika slov... Očima blýskla po východu a hned nato po své kamarádce, oněměle se rozcházeje v naději, že porozumí a vydá se s ní k hrobu Cinder.

>> Avar Alatey

Jméno vlka: Sedna
Glow up: Kožíšek i přívěšek
Preference: Zůstat v jejích odstínech, nebojte se dodat nějaké cool namalované symboly z rituálů (třeba spirály, klikyháky, neomezujte se na stereotypní měsíček-hvězdičky-sluníčko tématiku), straight up kérku nebo jizvy, ať je pak hra víc fresh! Amulety, nebo třeba listy ze zlatého lesa - sem s tím.
(Sedna už bude mít vyčuhující zoubek a kovbojský klobouk)
Nechci: Ostré přechody, nepřirozené barvy (pokud se nebude jednat o symboly :]) a materiály, ne memíky

Jméno vlka: Astra
Glow up: Kožíšek
Preference: Zmrvte jí, jak vám zrovinka přijde vhod - memíky jsou nesmírně vítané, ne-li nanejvýš preferované. Neplánuju na Astře utrácet peníze, takže můžete zdivočet, jak je libo.
Na Astře neplánuju žádné změny, takže to vemte po svém :]
Nechci: Žádná zrzavá!

Jméno vlka: Solveig
Glow up: Přívěšek
Preference: Minimalistické, převážně kožené přívěšky - třeba pletenou korunku s hrstkou hezkých oblázků, nicneříkající náhrdelník, náušničky... Tématika hvězd - hlavně těch!, slunce a měsíce vítaná. Započítávám do toho tělesné modifikace, takže s tím si klidně také pohrajte :]
Nechci: Memíky

Jméno vlka: Hanka
Glow up: Kožíšek
Preference: Dovedete si Hanku představit jako bouřlivou, ohnivou vlčici? Šediví málo stresem betovských povinností? Máte jedinečnou příležitost mne opravit v tom, kdo Hančí skutečně je a memíkem (nebo seriózní prací?) ukázat, jak na vás působí!
Na Hance už neplánuju žádné změny, takže to vemte po svém :]
Nechci: //

Jméno vlka: Joseline
Glow up: Kožíšek
Preference: Není Joseline tak trochu moc lissandrovská? Nebaví vás moje hnědá paletka postav? Přemýšleli jste někdy, proč Josie něcím neobzvláštním? No, když ne já - tak vy!
Na Josie už plánuju jenom tmavnout, takže to vemte po svém :]
Nechci: //

Hanka se cítila do morku kostí emočně vyšťavená - jako citrony, které jeden drtí mezi pěstmi tak dlouho, až se z nich stane prázdná, ulepená schránka, co na pohled nevypadá kterak vábně. Cítila ze slov svého učedníka upřímnost, ale také nevyřčenou výčitku, na níž možná nenacházel správných slov - i proto odchod s jeho otcem (Cožpak ani Xander neumí respektovat nařízení svého nadřízeného, učí stejným móresům své vlastní potomstvo? Mlží mu smutek zrak?) obešla jen letmým, nepříliš emočně zabarveným pohledem. Jak si Einar získal respekt svých vlků? Jak ho všichni poslouchali tak oddaně?
S drobným pousmátím pozorovala Podbělovo počínání, ráda za to, že vlk zjevně uměl magii země - sami dva ale těžko takový úkon zvládnou, už jen proto, že Hance stačilo na magii byť jen pomyslet a hlava jí dělala kotrmelce. Skoro jako když jsem minulou zimu...? Prazvláštní jev.
Keiji byl tvrdohlavým vlkem a vlčici nabylo líto, že alespoň on nemínil v plné váze uposlechnout jejích slov, natož pak nevěděla, jak reagovat, že jí to ještě říkal do očí. Není to trochu drzé? Nebo to všecičko bylo tvořené její hlavou? Možná, že po pohřbu potřebovala sama kapku klidu, nějakou rekonvalescenci - ale na tu bude čas až později, kdy se v úkrytu bude pohybovat vícero vlků. „Hranice jsou v tuhle chvíli v režii Arryna a mé učednice, Keiji,“ zavrtěla mu odmítavě hlavou, poslouchal mě vůbec?, načež se vděčně poohlédla po Althyře, díky, která její slova zjevně pochopila a zhostila se jich s grácií. Té také souhlasně odpověděla na její slova o lovu - bylo jen dobře, že se ve smečce objeví další zkušený lovec, a navrch ještě z hor!
Protože se dvojice vrhnula do konverzace, které nechtěla neslušně přihlížet, Hančí vykročila směrem k východu - není tam Cinder smutno, když je tam tak sama? Možná bych se za ní na chvíli mohla podívat; vždyť úkryt budu mít na dosah... „Oh, Stino,“ vytrhla se ze svých pochmurných myšlenek, nutíce na pysky prchavé pousmátí, „ráda tě zase vidím.“
Těžko mohla skrýt překvapení, že se matka sotva dospívajících vlčat sama vydala na hranice - ale jak se zdálo, vlci ze smečky zjevně málokdy hleděli na to, jaké vazby ve smečce měli a proč by právě kvůli nim měli přečkat tenhle nečas v bezpečí, vyčkávaje na rozkazy odjinud. „Kéž by se všichni členové vrátili zpátky do úkrytu - vědět, že je okolí takhle v nebezpečí, nikoho bych ven nepouštěla,“ posteskla si vlčice. Přestože se jednalo o větu vcelku obyčejnou - jistě očekávanou od každého jejího výsadku -, do hlasu se jí zničehonic jako vylévající se korýtko vody vlil nepředstavitelný smutek a čiré zklamání. Kterak na to však nereagovala, a pokračovala citelně pevnějším hlasem: „Všechna voda z hor se teď musí valit dolů do údolí, a moře - to musí burácet a šílet. Každý, kdo zůstane vespod, těžko může přečkat do dalšího rána,“ řka. Jak se s vědomím, že tam dole někde pobíhal její partner a alfa celé smečky, vypořádávala Stina?

Odkaz na obrázek projistotu zde, protože s tím vůbec neumím

Vidar, (Dorya)
Pomocnice smečky i přes jasné varování očividně někdy v průběhu její konverzace s Vidarem vyklouzla z úkrytu, aniž by se byla třeba náznakem ozvala, že vůbec někam míří. Je navrch ještě hluchá? Těžce se jí ovládala mimika, a o to hůř byla schopna zvládnout záblesk úzkosti a bělavého vzteku ve svých zelenkavých, jindy tak přívětivých očích, co zamířily právě směrem k východu. Tohle si s ní ještě vyřídí.
Dlouho se tak ale tvářit nemohla, neb se zdálo, že se členové smečky konečně umoudřili a po skupinkách se vraceli nazpátek do úkrytu. Dobře, to je moc dobře! Když už jich tu bude tolik, mohlo by se něco udělat s otvorem v úkrytu - ale kolik z nich ovládá zemi? Jsou promočení, je jim zima? Nechat je spočnout, nebo...
Pokyvující Vidarovi směrem k novému střetnutí, jasně mu naznačila, kde ji může v případu nouze najít.
Xander, Keiji, Althyra, Enigma, Podběl
Hanka se takřka ihned s alespoň mile naladěným výrazem, ba dokonce i hlasem, vydala ke skupince vlků: „Ahojte!“, a už-už se zvědavě dívala po všech, které potkala - chtěla vědět, zda-li byl někdo zraněný a jestli by to bylo něco, s čím sama mohla něco udělat. Mezi známými tvářemi ji překvapila jedna nová, Althyřina, které věnovala zdvořilé pokývnutí, „zdravím i vás, Althyro. Jmenuji se Hanka z Alatey a jsem zde beta - můžete se na mne obrátit s lovem, nebo čímkoliv jiným.“ Kéž by jí bylo do úsměvů, kdyby ji tak mohla přivítat tak, jak se patřilo! Keiji se zjevně musil potkat s Einarem, jinak by se tu vlčice neměla cenu objevit (a i kdyby, náš hraničář je jistě moudrým vlkem. Sám ze všech nejlépe musí poznat pach těch... Těch...): „Keiji, viděli jste alfu? Netušíš, kam zamířil?“ Snad se brzy znovu shledají!
Jen co se jí dostalo, odpovědi, zraky zaloudila po Xanderovi a vyslechla si jeho osobní poznatky z cest. Vdovcova energie jí vzhledem na jeho výkon a úmrtí družky přišla naprosto nemístná - ale každý truchlil jinak. Kéž bych byla jako ty.
Zamyšleně se podívala po Althyře i Enigmovi, kteří apelovali na to, že bude potřeba co nejvíce zvěře. A je snad? Bělavá vlčice zjevně přehlédla jejich zásobárnu, což bylo pro nezkušené oko nováčka naprosto přirozené, ne-li očekávané. Ale že vlk, co se zúčastnil srazu, pozapomněl na výkony svých spolu-učedníků, to jí přišlo trochu ostudné! Trošku víc. „Zásoby jsou protentokrát plné, až by praskaly ve všech. S vámi, Althyro - tebou, pokud ti mohu tykat? - bych se nicméně mohla vydat na lov. Pokud budeš zastupovat tuto roli, jistě se bude hodit znát nejbohatší loviště a typy divé, co tu výše v horách máme. Enigmo, ty ses - a opravdu doufám, že mi to vyvrátíš - dosud vyhýbal svým učednickým povinnostem, a pak tě tedy jako tvá mentorka lovit nenechám. Věřím, že si najdeme příležitost si o tom co nevidět popovídat,“ vyřkla své dojmy, ač koutkem duše zadoufala, že jí bude hnědavý vlk schopen vnést do své situace světlo a oni tak dojdou společného kompromisu. Snažit se ale trochu musí, s tím už mu nepomůže žel nikdo!
V krátké odmlce vlků Hanka zapřemýšlela nad vším, co bylo dosud řečeno. Sama nedlouho poté spustila, dávaje pozor na to, aby ji každičký z nich zřetelně slyšel (mluvila z ní beta?): „Bude nejlepší, když se na chvíli zahřejete, odpočinete, trochu osušíte a nebudete ihned skákat jak kozy po horách - unavení vlci nám pak budou absolutně k ničemu. Rozkazem. Naše hranice jistě ještě pár chvil vydrží. Cipher-“ začala, sec jí brzičko došlo, že nová členka zjevně nebude mít převeliké povědomí o koho se jedná, dodávaje: „-To je má učednice a aspirující epsilon a Arryn, epsilon a hraničář, šli na obchůzku po území. Věřím, že se brzičko vrátí a podají nejnovější hlášení, podle kterého se budeme moci řídit dále.“ Kéž se jim nic nestalo. Vrátí se brzy? Vrátí se mi v pořádku? Prvé by vytahala Arryna, berouc jí takhle dcerku a drze ji nechávaje ublížit sobě samé (byť racionálně věděla, že by to její partner nikdy nenechal dopustit), a pak ještě jednou - ostřeji, za něj samotného! „Klíčové pro nás bude bránit avar - tak říkáme našemu území blízko úkrytu - a úkryt samotný. K rozsáhlejším hranicím, jako je úpatí pohoří, bude moudřejší posílat menší skupinky v pravidelných intervalech, než vás tam nechávat kráčet, jak si zrovna umanete, že hranice potřebují.“ Hraniční pohoří, to pro ně v nynější situaci bylo absolutním cílem, do kterého stačila zapíchnout vlaječka a prohlásit jej za srdéčko všech Alateyských, a kterak tomu neplánovala odmlouvat - vždyť právě tam její kamarádka byla..., ale zbytek území - to do návratu Einara a jeho vlastních rozkazů a především většího počtu vlků neviděla za kterak podstatné.
Krev se stahuje z končetin do úzkého oběhu - tak musí pracovat za jejich drobné skupiny i oni.
„Všichni jste odvedli dobrou práci, bando,“ vyřkla nakonec a konečně - konečně! - se jí na pyscích od pohřbu mihl drobounký, znavený úsměv. Myslela to tak, jak jí to vyšlo z úst - zcela upřímně. Vlci byli smočení, musila jim být zima a Hanka nepochybovala, že toho už také měli plné zuby, a tak by je ráda podpořila alespoň tou hrstkou slov, co tu nevyřčené tančily po jejím jazyku už od pohřbu Cinder. Nechala je chvíli rozjímat v tichu, z nějž pro ní opadlo jisté napění, načež jej sama prolomila tématem podobným: „Chtěla jsem se zeptat na to, kolik z vás ovládá zemi? S Fialkou - tedy, naší omegou a pomocnicí - jsme si promluvily o otvoru v našem úkrytu a napadlo nás, že by bylo dobré posílit koruny stromů tak, aby vytvořily alespoň drobnou záplatu, abychom tu neměli příliš mokro,“ začala, tlapkou poukazujíc k stromům, kde jindy s rudavým kožíškem stává v čele smečky, „voda tu poteče tak či tak, ale myslíme si, že naší situaci byť o ždibec přilepší.“

Arryn, Vidar, Cipher, Dorya
Hance v hlavě pobíhala přímo neskutečná masa myšlenek. Míti v tuhle chvíli někdo magii, která umožňovala vlkům číst mysl druhých, nepochybně by se k vlčici vydal s žalostnou prosbou o to, aby alespoň na chvíli přestala. Jenže jak mohla, když šlo o členy její smečky? Jak se mohla dopustit absolutnímu nevědomí, tupému zírání do prázdna a přemýšlením nad mrtvými, když všude kolem ní takřka pulsoval život? Je nesnesitelné je všechny pozorovat bzučet a žít, pomyslila na krátkou chvíli, a ihned litujíc provinilý pohled stočila kamsi ke stropu, vždyť tak to má být - tak to příroda všechno vymyslela. Živí mají žít, a mrtví...
Kéž by se teď tak mohla vidět v odrazu vodní hladiny. Byla skutečná? Byla živá, z nehnijícího masa a nerozpadlých kostí? Tam kdesi za horami musil být její hrob - zející prázdnotou, kterou mělo její vychladlé, červivé tělo zaplňovat. Maminko, kéž bys tu tak byla a poradila mi, jak-! Jak se chovat jako živí, jak-!
Arryn na(ne)štěstí mluvil i za ni a staral se tak více, než ona. Pohledem těkla po Vidarovi, v ústech náhlá poušť při vzpomínce na nabídku Stiny: „Zásob bude dostatek, ale tuším, že by bylo dobré skrýt jejich pach - třeba mátou. Zvěř se jistě stáhne k vrcholkům a my nepotřebujeme zvídavé zlodějíčky, co si budou chtít přijít na kus levného žvance,“ zauvažovala nahlas, ač se do něj dralo krákorání a jakýsi studivý, netýkavý podtón - těžko říct, kolika sil Hance vzalo se vyjadřovat tak čistě, jak to dovedla. A pak, pevná jako skála v temném varování: „O samotě ven nikdo nikam nepůjde.“ A pak už jen pokyvovala své dcerce, ráda za informace, které jim všem poskytla.
Špicující ouška (ačkoliv ty jí byly v tomhle případě zhola zbytečné), Hančí se zvědavě podívala po jejich fialkové společnici a urputně se snažila upnout jakýkoliv zbytek své pozornosti právě na její počiny. „Otvor...“ Ale co s otvorem? „Bude... Potřeba více vlků, co ovládá zemi. Mohli bychom pomoci stromům, aby jejich koruny zmohutněly a dočasně je živit tak, aby jejich listí dovedlo udržet nápor deště. Ale navěky-věků nám posloužit nemohou, jen co je pravda,“ mluvila nahlas za ně obě, dívaje se přitom střídavě právě na smečkovou pomocnici a výklenek, který jejich úkryt měl. Zatím se nezdálo, že by v úkrytě vznikaly louže - jenomže v moment, kdy tak nastane, už může býti příliš pozdě.
Řečičkami toho v tuhle chvíli moc nevyřeší. Cítila, že by měla mít beta jako už dávno vystaven nějaký rozumný plán - byť jen berličku, sebemenší by měla býti! -, se kterým bude moci po návratu všech vyrukovat jako správný vůdce. Je Einar v pořádku?
S jasně čitelnou jiskrou naprostého nesouhlasu hleděla prvé na odcházející Stinu s vlčaty (nechtěj mě potkat, až se vrátíš), a pak také na Cipher a Arryna (mrsknu po vás obou leklou rybou, to si pište.) Frustrace se jí začala prolévat každičkým koutkem jejího bytí, držeje čelisti křečovitě stisknuté a v očích ji na prchavý moment zaplála jakási těžko popsatelná, nesmírně silná emoce. Vypadalo to, jakoby se sama nemohla rozhodnout mezi absurdní zoufalostí, naprostým vyčerpáním sil a dusivou, ledovou nevraživostí - neboť však byla v dané situaci přespříliš uvědomělou, vězněná myslí, brzičko tyhle věci smetla ze své tváře a rázem se s náznakem úsměvu dívala po fialové vlčici, se kterou zůstala.
Kéž by tak Arryn jednou, alespoň jedinkrát zůstal a netopil ji v té ohavné břečce samoty, sebeblíž jí byl. Kéž by jej měla jenom pro sebe, aby jej mohla zamknout ve svém srdéčku - zničit mu celou kariéru hraničářství, byť věděla, že to miloval. Kdyby byla sobecká, tak, tak sobecká, až by to bylo nepřirozené, až by jí praskalo tělo ve švech a ona se měnila na Lovecraftovu bytost-! Kéž by existovala jenom ona a on.
Výbuch supernov a ticho černých děr.
Kéž by jí už nikdy nedal planou naději, že zůstane.
Vidar, Dorya
„Vidare, nemrzni v samotě,“ vyhrkla na svého loveckého kolegu, neboť tušila, že čajový dýchánek u jejich smečkovské pomocnice jim alespoň dá jakousi příležitost konečně pořádně promluvit jeden k druhému, „když nás naše milá paní tak hezky hostí. Kde ses to vlastně naučila?“ Ó, jak ráda by fialkové vlčici věnovala vděčný úsměv! - jenže cokoliv, co nebylo obrazem nenávisti a odporu, těžko teď hledalo cestu na její tvář, a tak se Hanka raději snažila netvářit nijak.
Musela přemýšlet, musela se hnát kupředu. Jednou jedinkrát by se podívala za sebe, do minulosti, a- „Chtěla jsem se tě vlastně na něco optat,“ začala, „přemýšlela jsem, že Einarovi nominuji vlky, které bych ráda viděla v roli hlavních lovců. Nuže-, jako zkušený lovec - koho bys tam rád viděl ty?“ -a tak se Hana bořila do práce každým koutkem svého bytí a dělala se, že je to všechno v tuhle chvíli to, co ji nejvíc zajímá. Einar, až ten přijde, k tomu ihned musí - vyžebrat si zdlouhavou, úmornou práci, co ji odprostí od všech těchto... Všech těchto...

<< Avar
Arryn, Dorya
Hanka v hlavě slyšela neutišitelný tikot, snad jakoby odněkud zazněly nesmířlivé, neodbytné hodinky. Tížil ji čas vlastního bytí, nebo se jednalo o údajně zvednuté hladiny vod, které už vidělo mnoho z členů smečky? Měla starost o všechny vlky, kterým se dosud nepovedlo dostat na území - mohla se jim stát kdejaká nepěkná šlamastyka.
Šlehla po Arrynovi neurčitým pohledem, jen co zmínil svou vizi na to vykročit ven. A tentokrát mi přislíbíš, že se vrátíš? Jak krátce jej měla zpátky, a už aby ho zase ztrácela! Bylo to férové, vydávat jako beta svého partnera všanc tomuhle počasí pro dobro smečky? Bylo to morální, dělat tohle jako jeho žena? „Ale půjdeš s doprovodem - třeba Stina, to je má dobrá kamarádka průzkumnička,“ řekla nakonec nikoliv střídmě, maje v hlase jasný rozkaz jeho nadřízeného, „v tomhle počasí nesmí nikdo cestovat sám.“
Ač chtěla, na pysky a ani do očí úsměv neprotlačila. Přesto řka vlídným hlasem ke své dosavadní dvojici: „Teď je z Fialky moc nadaná pomocnice,“ a také musí mít své roky, „takže si myslím, že by jsme jí měli oslovovat s větším respektem, než pojmenováním po kožíšku.“ Ale brala to tak i nalezenkyně, jež na tom donedávna byla tak zle? Div v ní kolikrát nehrklo, zda se ji povede uzdravit do co nejlepšího stavu! Zamyšleně hledící k jejich pomocné léčitelce, Hanka už teď začala dumat nad tím, jaké jméno by se Fialce asi mohlo líbit. Pokud by si chtěla ponechat to stávající, samozřejmě by neměla problém - vždyť nebyla kterakým jejím mluvčím, sec by tomu brzičko mohlo být jinak. Slyšeny by měly být i ty hlasy, které je postrádají! Ale jak toho docílit? Ona nakonec mluví, jenom ne po - inu - našem. Musím vymyslit kompromis, který by byl dobrý pro nás obě, ba celičkou smečku.
„Místo?“ Ouška jí cukla k Arrynovi, jehož hnědavá srst byla bodavou upomínkou na její zesnulou kamarádku. Protože teď však její hlava mohla obsesit nad tématem zhola jiným, nejednomu by se zdálo, že se Hanka chovala... jinak. Jako vyměněná, poháněna povinnostmi. Potlačující nelibé myšlenky, na které nebyl čas. „I kdyby, Arryne,“ zavrtěla hlavou, snad jakoby ze sebe chtěla setřást vše, co jeho slova implikovala, „už mě nesmíš takhle... Nesmíš, a...“ Nedokončila. Namísto toho Hančin pohled zabloudil k Cipher a ona se tak jako liška mazaná vyvlékla z těžší, hlubší konverzace, na kterou nebyla připravena.
Cipher
„Cipher,“ už-už popošla k vlčici, která se zrovinka nacházela kolem rodiny Einara - stalo se něco? A Sierra, ta byla v pořádku? Jen letmým pohledem zkontrolovala nastávající matku a pak už měla plnou pozornost jen její... něco jako dcera. „Nestalo se ti na cestě nic?“ měla své priority - a těma bylo její zdraví, byť: „Jak to s územím vypadá?“

Zatěžko říci, jak dlouho u hrobu své kamarádky postávala. Mohly to být minuty, ale i hodiny - čas kolem ní tekl v proudech a smáčel kdejaký chloupek tak, až se na celém jejím kožíšku nenašlo jediné suché místo. Ale bylo to všechno dost dlouho pro Cinder, nedlužila své kamarádce celičkou věčnost? Kéž by se tak od místa jejího posledního skonu nemusela už nikdy pohnout, aby si byly stále nablízku - kdyby tak-...! „Cože?“
„Nemusíš mít starost,“ vyhrkla směrem k Arrynovi, jejímu Arrynovi, „já se o tom nechci bavit. Vždyť už na tom my živí nic nezměníme, i kdybychom uměli hory přenášet,“ hned jej upozornila, tak, jako před chvílí (jak dlouho už tu sedím? Probůh, měla bych jít něco dělat, měla bych-!) Stinu.
Jakou radost měla mít, že ho zase vidí, že se jí její milý, nejdražší, vrátil a je živ a zdráv tak, jak mu to síly nejvíce dovolují! ...Ale nebylo tomu tak. Kéž by jejich shledání bylo veselejší, tak, jak si ho vysnila! Skočila by mu kolem krku, div by se nepřevalil, a ihned by se mu zavrtala do srsti se slůvky, že už ho nikdá nikam nepustí a ať se jen opováží pomyslit na svou hraničářskou kariéru.
Kdyby mu tak mohla býti lepší partnerkou, jistě by to všechno provedla - přivítala jej tak, jak se vítají ti, které jeden nemusel už nikdy v životě vidět. Žaludek se jí stáhl pocitem nesnesitelné viny. Teď však poroučel rozum a ona, vděčná za jakoukoliv práci, se zamyšlením vyslechla (a vypozorovala) od obou vše, co se dalo: „Bylo by nejlepší, kdyby o tom věděla celá smečka a vlci se nepohybovali mimo území - měli bychom zmobilizovat posly. Viděli jste na svých toulkách Einara?“ Matně si vybavovala jeho odchod - pamatovala si jen strach, co jí při něm zužoval. Kam se vydal, nenechal jí zase smečku samotné? (...Ví Arryn vůbec, že jsem teď beta? Ale vždyť mu to musilo dojít, když mě viděl stát po Einarově boku. Pokud na to viděl?) Kde byl zbytek delt, v úkrytu? Mohla se na ně spolehnout? „A ještě Stinu, nebo jiné hraničáře, ty také potřebujeme. Bude potřeba kontrolovat, jak moc je naše území zasažené a směrovat všechny členy do bezpečí.“ Kde se všichni poděli? „Díky vám oběma, Arryne a-... Nechtělo by to pro tebe slušivější jméno, než Fialka? Zasloužíš si, aby ti říkali nějak pořádně. Hm-hm, ale co bys tak chtěla?“ a zadumaně pohlédla na vlčici, která zdánlivě zesvětlala. Jak jí to teď slušilo!
Z nozder se jí vydal dlouhý výdech, jen co se k ní hnědavý vlk přiblížil. Přes jeho mokrou srst viděla jen matně změnu v kožíšku, kterou prodělal - ale i tak to byl její, jenom její Arryn a jen co se jí letmo dotkl, už věděla, že se od něj nechce hnout ani na krok. Už nikdy tě údolí nedám, myslila si, neříkaje nic, ať si smečka hledá nového hraničáře, protože tebe já z téhle role okamžitě jako beta degraduji. Do očí se jí zničehonic natlačily slzy (aniž by věděla proč), hořké a těžké, a ona po něm natahovala tlapku, aby jí ještě chvíli zůstal nablízku, aby si jej přitáhla a nikdo tak nemusil vidět, že pláče.
Kéž by se u něj mohla schoulit a předstírat, že je všechno zase dobré. Aťsi je to ta největší lež na světě, bohové se na n mohou zlobit, jak chtějí-!
Nakonec si však své gesto rozmyslela a už-už rozmrkávala kdejakou slzu. „Děkuji ti, Cipher. To je moc dobrý nápad,“ pokývla směrem ke své dcerce, byť jí protentokrát nemohla nabídnout úsměv - alespoň hrdost, neskrývaně mateřskou, „kdybys někoho potkala, pošli je zpátky k úkrytu z příkazu bety. Nikdo by neměl být příliš dlouho a sám venku.“ Vzmužila se, pořádně se narovnala (Stino, kdybys mě teď tak mohla vidět! Cinder, kdybys-... Kdybys...) a už-už se jak po Fialce, tak po Arrynovi podívala se souhlasným pokývnutím. Bylo načase rozšlapat hodinky a kmitat jako jejich ručička, protože bez těch smečka těžko ujde daleko. „Zrovna zkontrolujeme, jak to v úkrytu jde.“
Ještě stihla pohlédnout na Vločku s vlčaty a Jainu s Astrid, „nechoďte od území daleko. Kdybys potřebovala pomoc, Vločko, zavyj a budu vědět.“ Věděla ta, že se Arryn vrátil? Jak zasáhla smrt Cinder ji? Och, kolika času tu promarnila - vždyť se celičkou tuhle dobu měla starat o své spolučleny!

>> Úkryt Alatey

Hance nakonec bylo její společnice velmi líto. Musila být přivyklá na naprosto jinou verzi a stát tváří v tvář někomu absolutně cizímu, ničím nepřipomínaje to, jakou zelenooká jindy bývala, musil být jistý šok. Ale vždyť si to můžu pro jednou dovolit, že?
O vlčatech a zkušenosti své kamarádky slyšela ráda. Jak jí plesalo srdéčko radostí, že měla novopečená maminka štěstí a nedošlo k žádným komplikacím, jaké teplo ji plnila, jen co pomyslila na všechny ty roztomilé, baculaté zemáčky, co se Stině musely ještě před nedávnem choulit u břicha! Ach, kéž o tom všem mohla slyšet déle - uši se jí napínaly, jakoby vlčici pobízely k tomu vyprávět více, déle, až by ji to dovedlo ukolébat ku klidu a ona mohla spočinout třeba na rameni své společnice.
Ale žádná krása světa není věčná, všechno je pomíjivé.
„Cinder je mrtvá, Stino,“ řka se stopou hořkosti, byť s klidem ve tváři, jakoby se byla zlobila na to, co ze sebe kamarádka vypustila. A vlastně ano! Proč jí to musela připomenout sama Hanka? Cožpak neměla na jejím místě stát sama černavá vlčice a právě tyhle věci říkat jí? „Ta už neochrání nikoho. Když je jeden mrtvý,“ nakousla, na chvíli váhaje, jestli má cokoliv dodávat - vždyť by se tak mohla prozradit. Jenže jak by mohl vlk, který o jejím životě nic neví, tušit, že porušuje zákon koloběhu? Že něco musí umřít, aby vzniklo nové, a že mrtvé už se nesmí vrátit? Vlčice se na chvíli zamračila, než-li zavrtěla hlavou, „Když je jeden mrtvý, pak už nemá pražádné právo se motat mezi živýma. Tak to prostě chodí. A-,“ kousla se do pysků, chtěje se zastavit - a zastavila. Neřekla nic, čeho by mohla litovat.
Cítila, že zvolila velmi těžký a trhavý dialóg, který nemusil být její kamarádce po chuti - a cítila se za to strašně. „Promiň, Stino,“ vyhrkla proto ihned poté, „já jsem jenom- já- já... já nevím. Já prostě nic nevím.“ řka. Sypalo se to z ní jako z chlupaté deky, často se ve své řeči zasekávala - a nakonec: „Tolik toho nevím, ale vědět bych chtěla. A... Ale zapomeňme na to. Nechci se o tom bavit.“

Přítomnost Stiny vlčice pořádně zaregistrovala až poté, co její hlas jako blesk proťal ukrutné ticho. Kolik času uběhlo? A uběhl v prvé řadě nějaký, narostly mu tlapky a proháněl se jako vlče po rozkvetlých loukách? Vlčice zmateně zamžourala k tělu své budoucí alfy - nehla se však oni o píď. Ať se k ní nikdo neopovažuje přibližovat, ať se nikdo nepřibližuje k Cinder, dejte jí už konečně všichni pokoj.
Hance trvalo dlouho, než si uvědomila, jakým způsobem ohýbat a formovat svůj jazyk, aby mohl vytvořit slova. Prvé z ní po zdlouhavé, necharakteristické odmlce vyšlo jen zamručení, zkoušeje, jak z hrdla vůbec vydat nějaký zvuk, než konečně odpověděla: „Kraj potřeboval vodu,“ a mít tak magii tak, jako doma, už by o tom smečka mohla dávno vědět. Jenže co si Hanka z domova vlastně odnesla? Kožíšek? A co víc - duši? To sotva, když ve svém světě byla- „déšť nám prospěje. Umyje matku zem,“ řka dále, ač její společnice jasně mohla pociťovat prazvláštní přízvuk v jejím hlase. Tlama byla suchá, jazyk se jí lepil na patro a Hanka... Hanka si hrozně moc přála, aby mluvila jenom Stina a ona nemusela dělat nic.
V tu ránu si na něco vzpomněla a sehnala se ku svému rameni, aby odtud vyňala kvítek mateřídoušky a už-už se natahovala, aby jej vložila Stině někde na krk. „Gratuluji ti k vlčatům, Stino,“ a po krátké odmlce, nechtěje, aby se jakkoliv bavily o jejím stavu, „jak porod probíhal? A co ty, cítíš se dobře? Cokoliv bys potřebovala, jsem tu vždycky pro tebe,“ a pokusila se o úsměv, ale - pokusila. Jen co se její pysky zvedly o píď, do očí jí vyhrkly slzy a v krku zaškrabkal brekot, který celou tuhle dobu potlačovala. Aniž by si Stina však mohla čehokoliv všimnout, všechno to odmítavě spolkla a uzamkla zpátky do své Pandořiny skříňky hluboko v nitru. Teď ne. A tak Hanka rychle svůj úsměv upustila, jakoby se jej byla ulekla, a pohlédla zpátky ke stromu.

A uprostřed vší té vřavy, mysl propadaje v úpěnlivé prosby a vzdechy a kňourání a ustavičný pláč, uprostřed mrtvolného ticha, co se rozbíjelo s dopadem kapek na chladnou, kamenitou zem, Hanka naprosto odevzdaně opětovala Einarův pohled. Těžko jeho úsměv došel až k rudavým, pohaslým očím a jen stěží by se dalo říci, že zelené, mrtvé oči byly živelné, odrážejíc nic z toho, co viděly.
Dva herci v němém filmu. Budiž jejich slovy nepopsatelný dialóg.
Tady na vlhké půdě, na kruté scéně hor - oba prvé stojíce pod svými členy, renegáti. Snad si tím pohledem řekli něco, v čemž by dokázal luštit každý z vlků, jejichž životy vězely betě a alfě v tlapkách - vyčetli jeden druhému to, co nemohli vyčítat nikomu ze smečky, potřásli si tlapkami nad vším vykonaným. Kéž by mu mohla rozdrásat obličej, až by jeho zmasakrovanou mrtvolu nepoznal samotný bůh (a kde byl všemocný, bezchybný bůh? Kde byl první hybatel, aby dal pokyn k pohybu složitým hodinkám veprostřed objetí žeber? Kde byl, aby zpytoval svědomí? Aby pykal za své chyby? Proč nebyl na Hančiném místě? Proč nebyl na místě Cinder?) - kéž by se skryla pod jeho křídly a nemusela se dívat na tmavomodrý svět, který s každou kapkou uvadal a chřadl. Aby ji hřál, a aby jej ona sama zchladila.
Ticho a rámus. Všechno a nic.
Hanka ještě dlouho pozorovala, jak jeho masivní postava mizela ve spletitosti hor a na kratochvíli ji pozřela absurdní, absolutní panika toho, že už jej nikdy neuvidí - že jej nesmí nechat odejít, stůj co stůj. S každým mizícím vlkem mizela i kdejaká energie, drobečky a ždibce rozmočené a unášeny větrem i deštěm za každým členem, co se rozhodl odejít, utřídit si myšlenky, zmizet. Táhle zírala na Arrynovu postavu, v plicích kvetl jekot, řev - ale byl smeten potopou, co jej uvrhla na samé dno. Nicotné a všežravé a nesnesitelné ticho.
Vlčice pramálo vnímala kaluž, která se pod ní objevila. Tlapky se jí bořily do vlhké půdy - pozorovala je s takřka žalostným zamračeným, jakoby z bláta mohla vyždímat cokoliv, co by tomuhle všemu dodalo jakýkoliv smysl. Život byl znenadání tak... Tak šíleně pustý, tak... Mrtvý. Nezasloužila sis to, myslila hlasem tak tichým, tak tenkým, až utíkal i jí samé, kéž bych na hranicích byla já - bez rodiny, bez role, kterou neseš ve smečce ty. Cožpak můžeme jít dál a neohlížet se, jestli za námi nekráčíš i ty? Měla jsem... Měla, ale bere na to život ohledy, umí se s tím osud vypořádat? Haně se stáhlo hrdlo a konečně zvedaje své zraky, dlouze se zadívala po nekonečnosti jejich území. Tam s Cinder kdysi vyšly na bystřinu: tady se zase nasmály až tak, že jí z toho břicho svrbělo dodnes.
Jejich kraj o své ztrátě netušil, a nikdy nebude.
Sec nebylo řečeno nic, Hana v němé, poslední stráži setrvávala v sedě u hrobu své nejlepší kamarádky. Byla sobecká? Byla. Byla tak, tak strašně sobecká a neskutečně si po celou tuhle dobu přála, aby to v tento den věděl každičký, kdo Alatey kdykoliv prošel. Aby kdykoliv si kdokoliv vzpomněl na Hanku, vzpomněl tak i na Cinder a ona zajistila, že u sebe navěky věků ponese její jméno. Hanka z Alatey, Cinder z Alatey. Hanka a Cinder z Alatey. Cinder a Hanka.

Soukromý jest to akt, když se má jeden vyznat druhému - a když tak činí tehdy, kdy už tu druhý není, aby jej vyslyšel. S kým se teď má Hanka podělit o tíhu, kterou nese na svém srdéčku? Kdo by jí byl vyslechl, kdyby se kdesi uprostřed vřavy chaósu a zmatku ozval její tenký hlásek? A nebylo to všechno náhodou tak prachobyčejně sobecké, tak ošklivé, že tady a teď myslila na to, co bude v životě bez Cinder dělat, než-li by myslila na to, že taková Cinder už život nikdy neuvidí?
Bylo. Některé věci jsou, aniž by pro ně jeden měl vysvětlení.
V tichosti pozorovala kdejakého vlka, co se jal přistoupit k jejímu tělu (chtěla poskytnout ostatním soukromí, vážně, ale tlapky měla jak z olova a oslabené svalstvo ze sebe vydávalo při každém pohybu tristní ryk. Abych teď- je to-?) a držela nad ním nevyřčenou stráž. Cipher... Nevypadala nějak...? Koho by napadlo, někdy bránit obránce smečky? Možná, že to byla její betovská povinnost, takhle se postarat o každého člena smečky, co jí byl blízký.
Možná v tom všem nakonec vězel cit, který se z jejího hrdla léta drásal. Zbytečně. Cinder byla mrtvá.
Když se zdálo, že už nikdo jiný nepředstoupí, Hana přece jen stočila své zraky od těla její nejlepší kamarádky k rozťatému nebi (není to k uzoufání? Nebýt magie, zmokli bychom. Ale být tu, určitě bys mne vysušila, ani bych o tom nemusela vědět.). Byla krásná, tak nazdobená - ale nač? Bylo to od nich všech tak zlomyslné (nechtěli se dívat na mrtvé tělo? Báli se zřít, jakých ran pro ně všechny utržila? Hnusil se jim pohled na krev, co potřísnila jejich vlastní hranice? Ubohost! Drzost!) - Cinder byla bojovník, živlem jiskra, rozžhavená masa lávy, nesmrtelná, nedostižná, ne nějaká pitomá, rudavá kytka, co uhnije a stane se součástí koloběhu života, a-...
Voda život bere i dává - a že o tom moc dobře věděla své -, ale proč se jí teď nedotýkala? Kdo se opovážil držet nad Alateyčany štít, když kapky deště mohly působit jako poslední pohlazení, co od Cinder dostanou? Mračíc se, co se její zraky vrátily k vlkům, Hana si div neodfrkla právě nad takovou malicherností, jako tohle. Přemýšlet nad vším jiným, to se jí zachtělo, babrat se v detailech, v nicotnostech, jen aby zapomněla, aby nemusela tápat a myslit a-!
Nadechovala se, že něco pronese, ba i tlama se jí otevřela! - ale neřekla nic. S kolegy Hana napomáhala uzavřít Cindeřin hrob - kořen po kořeni, stéblo po stéblu se zem navrátila do své původní podoby a jeden by byl netušil, že tu nějaký hrob vůbec je. Neplakala, nehlesla - tak, jako Cinder.
A pak se konečně podívala k Einarovi a, vroucně se modlíc doufala, že sraz bude rozpuštěn. Ať si všichni zmizí, prošedlé, němé tváře - všichni do jednoho kdo tu je. Ať má ona pro jednou jenom, jenom ji, a ona zase ji.

<< Úkryt

Neměla, co by ke komukoliv řekla, a tak Cipher jen opětovala oněmělý pohled, snad se jí v očích blýsk jakýsi náznak mateřského citu - něčeho, co vlčice vzhledem k situaci nemusí vidět kterak ráda. Nerada by se stavila do náhrady (náhrady koho? Někdo tak velkolepý, jako byla Cinder, se nedal jen tak přeobsadit) tak markantního postavení - nikdy by ji to nenapadlo, vzpomínaje na skon její maminky a tetu Zdeňku, co se kolem nich tehdy nachomýtala až-až. Ale snažila se vytrvale, to jí jeden musí nechat. Jen kdyby jí ta snaha vydržela, třeba by se... Třeba by to bylo všechno jiné. Třeba.
Posunek hřivnatého vlka přijala s němým pokývnutím, byť se mu nedovedla pořádně podívat do tváře. Mohla však něco dělat - mohla být prospěšná, dobrá, mohla se plně soustředit na fyzickou aktivitu, než-li kdejaké složité myšlenkové operace, co hnaly chmury do její tváře. Hanka se tak mlčenlivě postavila vedle Xandera a tak jako on svou magií dopomáhala k tomu, aby její nejlepší kamarádka spočinula na místě, které by se jí jistě líbilo. Kořen po kořenu půda ustupovala a lecjaký šlahoun, co zrovna trčel, sám klesající vlčici tu a tam jemně pohladil. Co na to říkáš? ...Co bys na to řekla?
Tvář jí po chvíli začala gradovat do grimasy plné soustředění, jakoby tento úkon znenadání znamenal přenášet samotné hory. Tak či onak to mělo kýžené výsledky - její kamarádka klesala do země, z níž také pocházela. Bylo tohle opravdu naposledy, co ji vidí? Nestane se už, že se jejich pohledy omylem střetnou na srazu, že se jedna na druhou usmějí? Že zaslechnou nějakou špatně mířenou poznámku a společně se tomu v tajnosti začnou křenit? Že jedna druhé ve tváři budou něco hledat, a přesně to tam pak také naleznou?
Tlapky se jí ryly do půdy tak, jako se její srdéčko krylo v jejím hrudním koši - ztracené, zapomenuté, umlčené. Na cestě s Cinder se loučila vyvoláním pomněnek, co se zamotaly do šlahounů od Doryi. Jak se hrob dozdobí, nad tím jeden může přemýšlet, až jej nadobro uzavře.