Příspěvky uživatele

< návrat zpět

CipherZalechtal ji kdejaký pohled, kterým ji vlci mohli časovat - nebyl však jediný, za kterým by se otočila, ba aby jej snad opětovala. Jakýpak smysl mělo pozorovat, kdo pozoruje ji, když by ve tvářích všech našla úplně stejnou emoci, jako na té předcházející? Kdoví, zda jsou zklamaní. Šlo udělat víc? Šlo. Měla jsem udělat víc. Jeden se nakonec může vždycky snažit až do krve a rvát se jako... Ách, jak to zabolelo na srdéčku, jak jí se zvedl žaludek-! Kam jsi zmizela, Cinder? Kde tě zase najdu? Jít na klenbu nebeskou, utéci do věčných lovišť - na to ztratila právo poprvé, co odtud utekla.
A protože jí nezbývalo nic jiného (jako ostatně vždy), Hančí po celý zbytek pohřbu nesla ve tváři nevyřčený, neutrální klid - jakoby si byla nic nemyslila. Ráda by se na okolní vlky usmála, dodala jim kus odvahy - ba sama sobě -, ale nechtěla, ať si myslí, že jí to všecko přijde nesmírně vtipné. Kdyby tu tak byla Cinder a poradila mi, jak bych......
Ani hlas jí nevrávoral, ó, jak hezky uměla hrát: „Pomohu s hrobem. ...Kde...?“ Tak špatné bylo její načasování, až se stihla minout se samotným Arrynem. Její ocásek rázem zmizel se zástupem vlků s tělem její nejlepší kamarádky, a s tím z Hany opadla také jakási nevysvětlitelná, zužující tíha, jež jí dosud vězela na ramenou, takřka ihned nahrazena novou.
Nebyl čas přemýšlet nad vlastní tíhou, jak těžko se teď zvedala každá tlapka (vždyť byly jenom nejlepší kamarádky, ne?)! Hančin osobní smutek, ten nebyl pro smečku ničím podstatný - její rodina, ta se měla teď stát prioritou celičké komunity, a především tou její! „Cipher,“ dcerka, řka, co ku své učednici přistupovala. Na více slov, zdálo se, její vyschlé hrdlo nemělo.

>> Avar

Cipher, Mušle, Stina
Z jejich dvojice se znenadání stala trojice, díky čemuž jim šla práce takřka bez jakýchkoliv zádrhelů. Byť se na Hanku mohla Mušle ještě na samém začátku zlobit, ne-li ji obdařit nějakým káravým slůvkem o pospolitosti lovců, zdálo se, že se pro tuhle chvíli ani jedna nehnala do kdejakého povídání. V jiné situaci, za jiných okolností by mezi nimi jistě nastalo takřka dívčí švitoření, možná sesterská, hravá rozepře - teď se ale úkrytem neslo ticho, které ani jedna nemínila prolomit.
Hlučné a žíravé a všudypřítomné ticho.
S pomocí obou vlčic dotáhla k tělu Cinder požadovanou kožešinu, ačkoliv se občas možná musily podřídit tempu Hany, na kterou cosi lezlo. Nemoc? A nebyl samotný zármutek tou nejtěžší, nejdelší nemocí, jakou jeden v životě mohl prodělat? Sec by Hana ráda, v tuhle chvíli necítila... Nic. Nedošlo jí, že tu její kamarádka už nikdy nebude? Neuvědomovala si, jak osamocenou se teď stala?
Kdoví. Číst v Hance bylo jako otevírat dveře a doufat, že za nimi jeden něco najde - jenom proto, aby stanul tváří v tvář dalším a dalším a dalším a dalším dveřím v nekonečném cyklu. Jen ouška se jí našpicovala, když Einar zmínil vlky s magií země - ano, tady budu smečce užitečná. Tady jsem potřeba. Očima těkla po Stině, která zrovinka bez jakýchkoliv emocí zírala na svého partnera, cítíce, jak jí zničehonic (a bylo to tak bezdůvodné, jak si myslila?) poskočilo srdéčko - ba ocásek se pohnul! Podvědomí kázalo jasně, srdéčko bilo na poplach - jdi za Stinou, jdi za ní a podvol se sama sobě. Řekni jí cokoliv, a ona tě vyslechne. Dopřej si to.
Jaká to nesnesitelná lehkost, bytí. Všechny tyhle přelétavé myšlenky byly pryč stejně tak rychle, jako se ocitly. Uhnula pohledem, a více se po své budoucí alfě nedívala - namísto toho své oči upřela kamsi do prázdna, postávala na vlastních tlapkách a občas se zdála, jako by už-už chtěla vyrazit, mít to za sebou, ponořit se do nové, hladové činnosti, co by ji plně pohltila a v níž by se nemusela soustředit na věci, na které "neměla čas".

Pach Einara ji do čumáku udeřil dříve, než-li zrzavý vlk vstoupil do úkrytu. Atlas, nesouc na ramenou tíhu celého světa. Kde je zbytek vlků, pokud se vrací jenom s hrstkou vlků? Stalo se jim snad něco - mladé Vittani? Srdce se jí rozbušilo až tak, že jej slyšela bít a zvonit na poplach ve vlastních uších. Po tváři však jen klid, klid a nic jiného - méně si členové její smečky totiž nezasloužili (včetně Cinder, vždyť-! Alateyskou členkou nepřestane být nikdy, ba ani po svém skonu). Jistě se někde opozdili; v jeho tváři je klid.
Monolog a četný seznam různorodých popisů Hana chvíli vnímala, ačkoliv se po vcelku krátké chvíli nad čímsi zadumala a zadívala se do prázdna. Myslila si, že s oznámením o nalezených vrazích ucítí jakýsi cit - snad hrdost, prazvláštní typ radosti, nebo alespoň zklamání z toho, že ty hrůzné kreatury pekelné dosud nebyly potrestány a budou po ostrovech moci běhat zrovinka tak, jak to dosud mohla dělat i Cinder - dokud ji chladnokrevně nezabili.
Cítili se takhle vlci, když našli jejího vraha? A našli jej vůbec? Haně se po tváři mihla grimasa, která značila čistě fyzickou bolest, jakoby nějakou mohla cítiti - stín se ale přehnal tak rychle, že to možná nikdo nezaregistroval. Možná. Kolik let budovala svou vlastní nevědomost, s jakou grácií vše nesla! A teď aby se vše obrátilo v prach - jen tak?
Tím konverzace se Šalvějí zjevně končila - Einar zaplápolal a zavelel. Zavíraje oči, vlčice se tichounce nadechla a stejně tak i vydechla. Kéž by tak mohla na čerstvý vzduch, kéž by mohla jít za Arrynem, kéž by se u něj mohla schoulit a předstírat, že celý, celičký svět neexistuje - namísto toho se podívala po Mušli, kterou pobídla, aby se s ní vydala vyhledat nějakou pěknou, zachovalou kožešinu. Nebo by snad Vittani, ba dokonce i Cipher chtěly mít tu čest pochovat svou matku ve svém prvním úlovku? „Jdeme se s Mušlí podívat po kožešině,“ nahlásila všem, kdo poslouchal Einara, aby nedošlo k nedorozumění. S tím se po boku světlavé vlčice vydala do úkrytu. Až pak. Až pak. Až pak. Až pak.

Šalvěj
Ó, kdyby tak požádala ostrovy dříve o pomoc, kéž by se jí tak navrátil její pradávný element, ku kterému si vybudovala tak pevné pouto! Lamentováním ale stěží něco vyřeší, a tak se snažila aktivně zapojit kdejaký žalostný zbytek síly, co jí zbývala. „Myslím- tedy, vodu určitě mají Máta a... Arryn s Keijim,“ přestože při zmínce sestry jejich hlavní léčitelky neměla ve tváři příliš souhlasný výraz. Její lovecká kolegyňka nevypadala příliš připraveně stát tváří v tvář s mrtvým tělem - a že jí to opravdu nechtěla dávat za vinu -, stejně tak jako ta druhá a další z možných kandidátek, tedy Tiara. Nemohla by ta mít ale vítr? A Vločka? Kdoví! Tyhle odstíny se od sebe nakonec těžko poznávaly a Hanka na to v tuhle chvíli ani neměla chuť. Déšť, který bušil do chladného kamene mimo úkryt a částečně tak napomáhal pachu krve, dočista stačil.
„Možná bychom ji měli odtáhnout kus stranou. Nemůžeme ji tam nechat ležet a krvácet na chladné zemi, vždyť to si nezaslouží. A vlčata-“ ale ty už dle pokynu zmizela do úkrytu, moc dobré, co kdyby se tu objevili další- no, a udělali by- a pak by- „a hodilo by se jí zavřít oči, kdyby se-“ ačkoliv to měla udělat Cinder sama, neboť tu teď měla být a Hanka měla cítit její pohled na své bytosti, podpůrný, hřejivý, domácí. Vlčici nabylo zle, jen co na její pohřeb pomyslila - poslední, na kterém byla, byl ten... její, a...
Jitra na ostrovech Mois Grisu nikdy nebyla tak tichá. Ale až zítra, rvala se Hana, padaje do náruče apatie jako do posledního objetí, které je matka schopna své dceři dát, až bude v pořádku smečka, pak nemusím být v pořádku já. Až pak.

Pokukuje po všech v úkrytu, Yaro + Razer (řeč), Dorya + Kafka (řeč), Šalvěj (řeč)Po příchodu její nejlepší kamarádky bylo rozhodnuto takřka na místě - kde ona zůstala s ostatními členy v úkrytu, připraveni na cokoliv, tam se jejich alfa po boku svých členů hnul kupředu, připraven lynčovat.
Očima doprovodila skupinu, která se pro bezpečí vlčat a březí Sierry přesouvala hlouběji do úkrytu; marně se pohledem snažila zachytit hnědavou srst svého znovunalezeného partnera; se zármutkem hleděla po dětech, co byly ponechány místnímu světu. Pár chvilek otálející, snad nerozhodná ve věcech urgující ji svou nutností, Hanka se nakonec ze svého vyvýšeného místa podívala ke Xanderovi a po té mlčenlivé minutce konečně očividně zase nastartovala celý svůj systém. Neušla jí nabídka Yara, „běž za Xanderem a dávej pozor,“ na vchod, na Xandera samotného. Její pohled se střetl s Razerem, který se automaticky přidal k Yarovi. Její kolegyňka se zdála býti nepoužitelnou, a proto pozorností časovala léčitelky.
„Dobrá práce, Fialko. Bylo by dobré se připravit, kdyby hlídky přišly zraněné, či promoklé,“ zmínila s očima upřenýma na Doryu, pevně věříce, že se jejich novopečená pomocnice zhostí svého úkolu. Vyhledávaje Kafku a Astrid: „Můžete jí pomoci.“ Očividně byla v léčitelském koutku po ruce a být tak v jiné situaci, Hanka by jí ráda pořádně vyjádřila svůj vděk za práci, kterou pro smečku odvádí. Namísto slov se avšak zmohla na prchavý úsměv k fialkové vlčici, doufaje, že za ni dostatečně promluví.
A pak už měla její pozornost Šalvěj, ku které sestoupila ze stupínku - plnou žel ne, neboť Hana občas pohledem zabloudila k Mátě. Nabízela se primitivní otázka: Znaly se s Cinder víc?
...Kam jeden schová tu tíživou, žhavou zlobu vůči celičkému světu, celé společnosti, která v něm eroduje? Kde položí bludný kámen, co šeptá o nenávisti a neschopnosti všech přítomných?... Mohlo se udělat mnohem více, chtěla si myslet, řkouc k hlavní léčitelce: „Udělala jsi všechno, co bylo v tvých silách a odvedla jsi u toho dobrou práci.“ Těžko se jí bude dívat po Cipher, ó, hořce bude chutnat plnění úkolů, s nimiž se nebude komu samou hrdostí chlubit!
Hanka však neměla čas truchlit - třeba zítra, až vstanu; možná k novému úplňku, až bude smečka se svou ztrátou srovnaná. Pak možná zbude čas. „Myslím, že by bylo vhodné ji očistit,“ hmkla, očima konečně, konečně hledíce na spoušť, které se svět na těle její nejlepší kamarádky, Cinder, napáchal. Jak mohl být tak krutý? Kdo byl v právu takového zvěrstva?

Září
Jméno vlka: Hančí
Posty: 9
Postavení: Beta
Povýšení: ///
Funkce: Lovec - stopař + naháněč
Aktivita pro smečku: Donesla úlovek do úkrytu, účast na sraze
Krátké shrnutí: Na dámské jízdě a v rámci úkolu její bývalé učednice Máty lovila s Cipher, Vittani a zmíněnou slečnou vysokou. Pak se přesunula do úkrytu a zde je v tuto chvíli v roli účastníka.
Smečková minihra: ☑

Hanka je připravena a chtěla by samozřejmě povýšit. Né, myslím, že z nabízeného už může pořádně dostat jenom tlapičky, tak bych si přála ty - specificky do země. Také by se mi líbilo, kdyby se v ní nenápadně začaly ozývat následky magické apatie, kterou prodělala (i když to už teda dělám od lovu, lol).

Einar (pohled), Taiclara + Cipher (mluvení), Vidar (pohled), Vločka + Tiara + Sierra (mluvení), Cipher + Máta (pohled)Hanka očima prvé na zlomek sekundy zabloudila k Einarovi (jaké by to asi bylo, skrýt se pod jeho křídla?), neboť před ně předstoupily hned dvě z jejích učednic. To jim ten jeden lov stačil? Ale vždyť já bych jim tak ráda popovídala ještě o všech stopách, a rybaření, a-! Ač ji přirozeně těšila jejich cílevědomost a přirozená chuť po tom se smečce prokázat jako prospěšní členové (dmula se u toho pýchou a měla co dělat, aby to nedala najevo jiným učitelům, byť užít si chvíli na výslunní snad není hříšné!).
Stina si od ní přirozeně vysloužila úsměv, těšíc se z jejího zájmu postupovat - kéž se co nejdřív dostane na zaslouženou alfu! A jelikož si bedlivě jala zapamatovat její úkol, už-už plánovala, že s tím své "kamarádce" pomůže.
Ani o tomhle mi neřekl. Nevěří mi? Pochybila jsem jako beta? Co se týkalo učednic, nad nimiž měla vznést (splnitelný) úkol, nemusela přemýšlet kterak dlouze: „Taiclaro, dosud jsem slyšela o tvých loveckých úspěších hlavně v návaznosti na Vidara. Musíte být jistě úžasná dvojice a nepochybuji o tom, že jsou vaše lovecké taktiky synchronizované,“ zmínila s úsměvem a očima u toho těkla po Vidarovi, chtěje působit přívětivě, „a proto bych tě moc ráda viděla spolupracovat s jiným z lovců. Sama si najdeš alespoň dva jiné lovce, vyzkoušíte si spolu nějaký menší lovecký úkon, a pak se k nám v zimě připojíš na velký skupinový lov,“ který samozřejmě musím prvé vymyslit, ou jé. Budiž to další ze zkoušek všech lovců - tentokrát ve svých nových pod-rolích katů, stopařů a naháněčů! „Budu s tebou počítat jako s mou pravou tlapkou v organizaci skupiny. Pak se budeš moci postavit do role théty.“
Jen co dokončila, už-už se zvědavě dívala po Cipher. Jaký úkol by mohla dát své poněkud zbrklé učednici, své novopečené dcerušce? Copak by prokázalo, že je opravdu schopná a smečka v ní může svěřit svou důvěru? „Cipher, tvůj konečný zásah při našem lovu byl věru obdivuhodný,“ vždyť se taky celičké smečce musela s hnědavou vlčicí nějak pochlubit!, „tvůj zápal nevyjímaje. Rychlost u lovců avšak není vše a já bych se ráda podívala na to, jak si povedeš s úkony, kde je třeba trpělivosti. Ráda bych, aby jsi zmapovala stáda a především řeky protékající územím naší smečky, kde bych tě ráda viděla také nějakou rybu ulovit. Tak jako u Taiclary s tebou budu počítat s pomocí organizace lovu - tentokrát však ve stopování.“ Trpělivost růže přináší! A pokud bude mít po boku dvě mladé, aspirující slečny théty, dozajista si spolu užijí kupu zábavy, ale také poučení.
Pak už jen poslouchala Xandera a jeho poučný výstup o okolí (Jak to je dlouho, co jsem se toulala po ostrovech a nepobíhala někde po území?), než se její ouška hnula směrem ke vchodu, kde- „Cinder!“
A to už se jí srdéčko rozbušilo nanovo, to hlavou prolétlo tolika mrazivých, nepříčetných myšlenek, že se z toho pomalu churavějící Haně pořádně zamotala hlava. Všechny ty jiskry, ten oheň-! Na útlý zlomek vteřiny se naklonila k Einarovi, jakoby se o něj chtěla pod nátlakem mrákot opřít, jenomže pudy nakonec zavelely jinak. Do tváře vepsala zaryté odhodlání, snad jakýsi nesmyslně ledový klid pro kohokoliv, kdy by byl potřeboval kotvu. Urychleně očima přeskočila dav, hledaje Vločku: „Vločko, vezmi všechna vlčata hlouběji do úkrytu,“ ale sama být nemohla - jenže Keiji byl hraničářem, a jiný samec by-, ale Sierra-, a v tu ránu očima zavadila o stresující lovkyni, která očividně měla na krajíčku, „Tiaro, běž s ní. Sierro, ty se vydej s nimi,“ a to bylo snad poprvé, co z jejích úst cokoliv vyznělo jako rázný rozkaz.
Podvědomě pohledem ještě těkla po Cipher a Mátě, které byly jejímu srdéčku nejblíže. A Arryn bude--?

Tiara (pohled), Einar (gesta), Šalvěj (pohled), Vlci mířící na deltu (pohled)
Jelikož cítila, že pořádné rozdělení bude nutné provést po důkladných konverzacích a rozhodně to neměla v plánu dělat v časovém presu srazu, nad EINAROU výzvou pouze drobně zavrtěla hlavou - nebylo nic, co by TIAŘE chtěla sdělit. Alespoň né teď! Chudák Tiárka - držet ji tu o ždibec víc, to bych jí v tuhle chvíli nemohla udělat. Musí se vydat oslavovat své úspěchy! Zjevně by se neškodilo pro všechny lovce jejich smečky uspořádat takový malý, klubový sraz ihned poté, co skončí ten velký. Pokud však Máta bude musit za Einarem... Inu, třeba jim to spolu nebude trvat pranic dlouho a lovci se byť jen na malou chvíli pobaví mezi sebou.
Veprostřed povídání zrzavého vlka po jejím boku drobnou vlčicí hnul nepříjemné, poměrně hlasité zakašlání („jujky, pardon,“ špitla k EINAROVI), ze kterého se však brzičko vzpamatovala.
Nakonec to vlčici opravdu nedalo a hlavou hnula tak, že měla alespoň minimální příležitost pohlédnout směrem k léčitelskému koutku. V mírném přítmí a právě kvůli vzdálenosti svými zraky nic zázračného nemohla viděti - s jedním tichým, ale pořádným nádechem však povolila tvrdých uzd své fantasii. Arryn je vskutku doma. Kéž by se tak mohla--! Pohledem nedlouho poté zabloudila k předstupující ŠALVĚJI, na níž se náležitě usmála a pokývla na souhlas. Paňdoktorka to byla znamenitá a o to větší měla beta radost, když slyšela o jejím povýšení.
A pak bylo načase pozorovat teprve možné delty. Hančí se po tváři na moment mihl jakýsi stín - snad to bylo tím, že přimhouřila oči, nebo gesto poposednutí si -, když předstoupila Vittani (ó, na tu je příliš brzy, vždyť toho ještě tolika neumí--!), ale zlo jí činit nemínila, a tak setrvala s poklidným výrazem.

Einar (promluva), Yaro (úsměv), Keiji (úsměv), Stina (pohled), Tiara + Keiji (úsměv, pohled, trocha života do toho umírání!)
Srdéčko Hančí přirozeně táhlo k léčitelskému koutku - snad to byla čirá láska, co se rvala o příležitost jeho směrem byť jen pohlédnout. A přesto její duch vytrval!, díval se do davu a usmíval se nazpátek na každého, kdo tak prvé učinil, občas drobně kývaje v pozdravu lepším známostem, jako byl třeba právě její kamarád, KEIJI.
Promluva Máty jí nesmírně zahřála na srdéčku, co začalo bít o cosi méně pravidelně. Já- oh...?...
Jejich zažité omegy, zdálo se, dostaly od alfy úžasnou příležitost - a s tím na ni byla uvalena další z povinností, které musela udržet v hlavě. Postarat se o Yara takřka jako o učedníka - Hani, tos už dělala tolikrát, že by ses nedopočítala! Malichernost - a moc pěkná malichernost! Zaradovala se nad tím, že bude moci pomoci dalšímu z členů jejich smečky. Ó, svatosvatá Alatey, její pýcho a hrdosti--! „Změním ho k nepoznání,“ zalaškovala pouze pro EINAROVY uši, ve tváři vepsaná vřelost, kterou časovala právě YARA.
Tohle všechno volá po srazu lovců... Poprosí o to ku konci srazu, zda-li dostane prostor. Ale kdo by jim předsedal - ona sama? Ách, musí s Einarem promluvit a zvolit alespoň dva z hlavních lovců, kteří by se s ní o takovou roli podělili! V úvahu samozřejmě přišla taková Mušle a Tiara - neukřivdila by tím však Vidarovi? Dumaje, ušel jí tak škaredý (ve své podstatě byl moc pěkný, neb každý s jistotou věděl, o jaké vlče se jednalo: šlo však o oheň, a ten Hanka nechtěla vidět v blízkosti jakýchkoliv dětí) způsob provolávání nově narozených členů. S hrůzou si uvědomila, že má v srsti stále bylinku pro její kamarádku - STINU ihned vyhledala v davu pohledem, uculená a letmým gestem naznačujíc, že s ní musí nutně-akutně brzičko promluvit.
A pak už před jejich stolec měli předstoupit dva velmi schopní vlci, jejichž přítomnosti si Hančí odnepaměti vážila. Doufaje, že oběma vlkům svou tváří dodá kus klidu a sebevědomí, jala se po KEIJIM i TIAŘE usmát a máchla u toho ocáskem - není, čeho by se měli bát! Kdyby šlo o nějakou závažnou věc, jistě by o tom věděla před smečkou: s čímkoliv tak Einar vyrukuje, Hančí byla přesvědčená, že půjde jen o dobré zprávy. Snad.

Einar (pohled), zúčasnění (úsměvy, děcka :])Beztvářný výraz Einara, jakoby se někde pozapomněl, vlčice obkročila zvídavým otazníkem v očích, kterými po něm na kratičkou chvíli přejela. Do jakého moře slůvek by jej mohla uvalit, kolika vlnám by musil její vůdce čelit, kdyby byla bývala jen o ždibec stejná té verzi, která před ním prvé ty roky zpátky stanula! Roční období si však už dlouhá léta měnily kvetoucí či hnijící korunu, a tak ani ostrovy, ani ona nezůstali stejní. Má toho na bedrech mnoho. Kde je tedy taková Stina, co by tu měla sedět s nimi?
Sedaje si na své místo, v Hančí se znenadání hnul špatný duch a žaludek se stáhl o to víc do sebe. Co to s ní probůh bylo? Vždyť by Einarovi svůj život svěřila, aniž by mrkla - a že si občas zahoří, jéjdamane, to z ní ještě nemusí dělat takovou--! Z hrdla se jí vydral tichounký výdech, jako když se jeden připravuje na výstup, a pak už se zdálo, že je to ta stará dobrá Hanka, které trocha ohně občas jistě prospěje.
Velmi nerada by Einarovi před obecenstvem veškerenstva šeptala kdejaké průpovídky o tom, jak toho už nyní bylo dosti a že by se měli začít činit také trochu jiní - vždyť už ve smečce lovců nebylo tak málo -, a tak na pyscích držela spořádaný úsměv a občas přikývla. Po srazu, upomínala se, po srazu bude času dost. Ať už to bylo tím, že se chtěla vyhnout pohledu na hnědavý kožich (vize Arryna v úkrytu musel být jen opravdu zlý, přivelmi zlý vtip její bujaré fantasie. Jaký holý nesmysl to musil být! - bouřilo se celé její bytí), nebo udržením tváře, co jde příkladem.
Jen kdyby všechny tyhle novinky dříve slyšela ona sama bez celé smečky - to by jí přišlo jako lovci a betě férovější. Jenže na takové věci někdy čas nezbýval: o tom moc dobře věděla své.

Cipher, Máta, Vittani (akcí), Vidar (pohledem), Einar (slovy), Mušle (pohled)
Chodit pozdě bylo, zdálo se, denním chlebem místní bety. Promeškala slavnostní návrat svého partnera (jéminkote, tak snad zvládnu ustát dnešní sraz, když mám takové podivné halušky? A co tak najednou: chyběl léta, a najednou se po něm mé mysli stýská? Hančí, buď dospělou a rozumnou - tyhle bludy nikam nepovedou!), stejně jako se zdála promeškat také příležitost přenádherné chvíle rivality mezi Cipher a Taiclarou. Nemaje pražádnou chuť jakkoliv podporovat jejich zvláštní nešvár, jemuž nerozuměla, Hanka se na dotažení sobice do síně nepodílela. Že si následky svých činů neuvědomoval takový kolega, co stál jako učitel a tedy snad rozumější hlava nad Taiclarou, to neměla pražádnou chuť jakkoliv komentovat - snad jen nad VIDAREM tázavě pozvedla pomyslné obočí, nemaje nad jeho téměř dětinským gestem slov.
Ale Kain bude vždy činit tak, aby se bohu zalíbil - sebevětší odpor by od boha pocítil. Vždyť to sama znala nejlépe.
Vstup do síně - blízko k alfě - pro ni byl naplněn snůškou velmi nelibých pocitů, kterých se od posledního srazu nemohla zbavit. Stále jí před očima hrály zdivočelé, veselé jiskřičky, jež byly jako slepé utrpení, co mohly napáchat - dále v čumáku cítila svrbění kouře a popela, ve který se mohl kvůli Einarovi proměnit kdejaký člen jejich smečky. Hanka cítila své stažené hrdlo, žaludek, plíce - na místě přísahala, že zrzavému vlkovi už nikdy v životě nebude věřit. A přesto EINAROVI vyšla vstříc s úsměvem a pokývnutím na pozdrav, doplňujíc jej slovy: „ale dobré ráno! Přímo skvělé na sraz, že?“, jakoby se dokázala naprosto odosobnit, „mám úžasnou novinu - z Máty je oficiálně naše nová delta!“ A třeba to tak i bylo, když u Hanky jeden nikdy neví.
Za Einarem si však povšimla také její oblíbené MUŠLE, které samo-sebou věnovala pokývnutí. Byla by se za ní i vydala, ale kdoví, zda jí měl Einar co říct o dnešním srazu? Měla něco vědět předem?
Tak či onak, mnohé jí mohlo ujít. Jak jí se zvedal tlak v uších, jak ustavičně bilo její srdéčko! Na chvíli zapřemýšlela, zda jí celičké dokonce nevyskočí z hrudi - jen okrajově pohledem časovala právě léčitelský koutek, z nějž tak výrazně čpěl pach Arrynův. Ztracený to vlk - netřeba na něm dnes večer lpět!

<< Tundra

Táhnout vysokou přes horský hřeben bylo něco, co se jedné z drobnějších vlčic této dámské jízdy přílišně nedařilo. Hned u několika vztyčených bodů blízko k jejich území funěla, neobratně zvíře pouštěla a vůbec se zdálo, že jí mrazivý, tvrdý vír větru hluboko v Tundře (i přes tu chvíli!) pramálo prospěl. Snažila se tak svým kolegyním pomoci alespoň magií, kterou se tak pilně jala před nedávnem učit a chápat - ale i ta se zdála býti patrně neefektivní. Může to snad být nějaký následek nemoci, co jsem tehdy protrpěla? Ale vždyť ta už měla být dávno vymýcená, o to se přec postarali naše šikovné léčitelky! A jen co tuhle myšlenku domyslila, už-už si musela popotáhnout. Uh-oh. Takové věci ona neměla s přicházející zimou zapotřebí, jéminkote!
„Á, hádejte, kdo jde přímo na čas!“ Vytí Einara bylo slyšet na míle daleko - a že ony ani tu pořádnou míli nesplňovaly! Se zafuněním právě po tomhle signále přenechala veškerou práci na svých kolegyňkách („moc se vám omlouvám, je mi nějak prapodivně. Ale doma to hlavně neříkejte, ať si spolu ještě někdy zalovíme!“), sebevíc se za to styděla, a namísto toho se jim jala vytyčit nejlepší cestu, kudy se rychle dostanou k úkrytu. Když bylo potřeba, samozřejmě zbytku své skupinky pomohla - bylo však navýsost jasné, že na Hanku něco lezlo. (Proklatá zima! To abych si pořídila do pelechu někoho teplého - vždyť já tam nemám už ani žádnou kůži, nic, co jsem to všechno podarovala Stině! Ale ó, Stina, ta už musí mít děti-!!)
Zda někde po cestě pomocí své slábnoucí magie vykouzlila nějakou pěknou, chutnou kytičku, co se dává prvorodičkám, to už bylo zbytku její skupiny jistě skryto - teda až do té chvíle, než si danou kytku strčila za ouško. Nějak svou kamarádku přece podarovat musí, to byla jasná věc!
...A pach Arryna? Kolikrát ten na území cítila - a nikdy nic z toho! Velkou hlavu si z něj tak nedělala, žijící ve sladkém, přesladkém nevědomí, dokud --

>> Úkryt Alatey

Zvíře díky jejich neúprosným a vytrvalým výbojům postupně zpomalovalo. Máta vybrala věru obdivuhodný kus, na který by si Hanka s hrstkou učednic osobně nikdy netroufla - dobře si nicméně uvědomovala své pokrytectví, neb svou bývalou učednici sama lovu naučila zejména na vysoké. „Nemá sil, dlouho nevydrží,“ vyhrkla, kdyby si toho někdo náhodou nevšiml, „pořádně zatáhneme, a-“ zbytek už si každá uměla sama domyslit!
Pohled (kritický, ne-li přímo vzteklý!) jí jen na zlomek sekundy s tichým zavrčením šlehl k Vittani („Vi-!“), kterou vysoká nepěkně zřídila - už-už chtěla vyhrknout, ať nepokouší osud, když v tom se zvíře konečně jalo podvolit jejich vůli. No sláva! Zda to bylo jen silou jedné z jejích učednic, či k tomu někdo dopomohl, to neregistrovala příliš dobře.
Celá udýchaná (proč se mi dýchá tak špatně? Vždyť se mi bude motat hlava a ani nedojdu do úkrytu, jéminkote! Ale to bude určitě jenom adrenalin- já- já k léčitelkám s takovou maličkostí přece nemusím-!) už-už po očku pozorovala jejich okolí, přenechávaje všechnu čest svým učednicím. Odvedly úžasný kus práce a kdyby se Hana zničehonic necítila tak... prazvláštně..., jistě by je chválila až do nebes. Po usmrcení zvířete se však žel zmohla jen na rozzářený úsměv, vrkaje: „Moc dobrý lov, bando! Máte na co být pyšné!“ Kritiku jednotlivých kroků si nechá na později, až se všemi bude v soukromí. Nemyslila si, že by Cipher chtěla mít své slabiny vyčtené před sestrou, s níž očividně nebyla dvakrát tak na dobré vlně: stejné by neudělala ani Vittani. A podrývat autoritu Máty-!
Ó ano, ano, Máta moje! Jen co chytla vítr do plachet, úkosem se podívala na svou novodobou kolegyni a po tváři se jí pnula upřímná hrdost. „Sama jsi zorganizovala lov a zajistila tak smečce materiály, díky nimž bude na nepochybně celičkou zimu zaobstaraná,“ začala, nemaje tušení, jestli bylo vůbec nutné být takhle formální, „z moci mně svěřené - jéjda, nezní vám to trochu jako svatba? - tě dnešním dnem prohlašuji deltou-lovkyní Alateyské smečky.“ Ách, jak se jí zvesela houpal ocásek, kolika emocí se jí vzedmulo všude po těle! Nemohla být šťastnější, že dostala tu čest tohle udělat - a že to byla právě Máta, kdo byl jmenován. S tím se povytočila po Cipher a Vittani, „nuže, slečny, vaše nová delta, Máta,“ (trocha vtipkování nikoho ještě nezabila!).
S tím se podívala po zvířeti i svých učednicích, stále pociťující jakousi slabost. I přesto se ale jala sklonit ke zvířeti: „A teď ho ještě odtáhnout nahoru, ojojoj.“ A jestli jim občas pomohla svou magií, to už byly maličkosti!

>> Alateyská smečka

// Shitpost - pardon, očekávám, že teď už každá ukončující post :-) //

Vzhlížeje k nebesům, vlčice zbytečně vyhlížela jakéhokoliv opeřence, co by jí pomohl určit cestu dnešního lovu. Zato nárazy větru, prokletý to element, ó-! Kdyby jim byl býval protihráčem, Hančí pochybovala, že by měli v tento den převelké štěstí - jen nerada by kvůli své tendenci pobíhat od úkolu k úkolu pokazila příležitost na povýšení, ne-li ji svou vinou dotáhla na stolec před Einara. Jak by se její alfa tvářila, kdyby slyšela, že si na aspirujícího lovce Hanka neudělala čas, zapomněla se ve víru událostí? Bral by v potaz počet učedníků, který naň uvalil? Ne, to nikoliv - zmínil by, že se o ně měli starat i jiní lovci a Hančí by se mohla cítit třikrát tak špatně za to, že se dostatečně nevěnovala své smečce a --
Ale to byly myšlenky pro zítřejší den.
Ve tváři vepsaná čirá dumavost, vlčice očividně zúžila svou pozornost ryze na lov. Kus, který Máta zvolila, nebyl kterak špatný - ač by k němu Hančí měla výhrady (jako ona má ale vůbec ke všemu, co si nedělá sama, že), po pyscích se jí letmo přehnal drobounký úsměv. Vlčice věděla, co dělá a ona na ni nemohla být méně pyšná. „Nespěchej na ni, Cipher. Je to splašené zvíře - když budeš splašená i ty, bude to horší,“ zmínila své nedočkavé učednici, už-už vyrážeje k akci, „zvaž, jak velké je. Čím větší něco je, tím víc nemotornější je to vůči menším věcem. Ačkoliv může být pomalé, definitivně bude extrémně silné. Nenech se jím trefit, za žádnou cenu.“ Mířil k nim věru obdivuhodný kus; kdoví, zda byl právě to faktor výběru Máty.
Nahánět a pozorovat slabiny zvěře, to už bylo to poslední, co měla předcházející skupina na starost. „Budu mířit kus nad končetiny, a to zvíře zpomalí. Nemiř hned ke krku - měj trpělivost.“ Kéž ji dcerka vyslechne! Teď ale převést své slova k akci - a že se to Hančí zdálo věru znamenitě. Jako na jakýsi němý povel (změnily se jí rysy, nebo to byl jen efekt přepnutí do loveckého módu?) při dostatečné blízkosti vyrazila blízko k vysoké, zarývaje své zuby krátce do hýždě kořisti; od přírody už ale měla dané, že nebyla dvakrát tak silná, jak bylo naprosto nezbytné. Že se jí zvíře během pár sekund vysmeklo, to už byla hotová věc - vlčice ale i tak vytrvale dál a dál mířila na různá místa tak, aby měla Cipher případně příležitost zasáhnout nějaký opravdu povedený pokus.