Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben až srpen
Jméno vlka: Hančí
Posty: 44
duben - 21
květen - 13
červen - 3
červenec - 2
srpen - 5
Postavení: Beta
Povýšení: ///
Funkce: Lovec - stopař + naháněč
Aktivita pro smečku: Morální a emoční (a fyzická) podpora členů smečky a učitelská praxe
Krátké shrnutí: Promluvila si se Stinou a otevřela s ní krajně nepříjemné (a velmi osobní) otázky - rodina, vztah k ohni, počet učedníků a povinnosti bet -, vyjadřujíc Stině svou podporu vůči možnosti stát se alfou...
Po tomto setkání měla plnou hlavu, a tak se rozhodla, že nejjednodušší bude od všeho utéci a vše potlačit - tak, jak jí to jde vždycky nejlépe. Jala se proto konečně smířit se ztrátou své milované vody a otevřela se magii země, který ji přivítala s otevřenou náručí...
Cítíce se ve svém novém kožíšku poněkud špinavě a příliš emo-isticky, opět změnila vizáž a vrátila se k tomu, co znala celý svůj život. (A pak zapomněla, že takovou změnu kdy podnikla)....
Po těchto eskapádách zamířila čumákem přímo za Cipher, jíž si přes velmi emotivní rozhovor vlastní nevědomostí zvládla uloupit jako adoptivní dceru. Kéž by tak tušila, co budoucnost přivane! Spolu si pak řekly, že by bylo vhodné vrátit se na území - po cestě Hančí chytla povinnost učitele a poučila svou učednici něco o jejich profesi. V tu ránu zavolaly na Mátu, a s Mátou přiběhla i Vittani...
Smečková minihra ☑

Pokud se po ní Máta občas podívala, mohla v její tváři vyčíst čirou podporu (jestli se ovšem takové věci daly vůbec přeložit do bravurního ovládnutí mimiky a posturiky). Občas své (bývalé!) učednici s úsměvem pokývla, aby poznala, že v prvé řadě poslouchá a už-už dumala nad tím, jestli existoval způsob, jak jí to všechno trochu... ulehčit. Jenže takové lovce ve své smečce Einar nepotřebuje. Zbytek by to zvládl, ale co Máta - jak by s takovou věcí mohla žíti? Být lovcem a neumět prachobyčejné základy týmové práce? Sebemenší kolečko špatně zaskřípalo, celý stroj skuhral. Tak smečky fungovaly. „To zní jako dobrý nápad, Máto,“ povzbudila kolegyňku, chtěje jí dodat kusu sebedůvěry.
Ač se kousala do pysků, jak chtěla, přece jen jí něco nedalo: „Kterékoliv z vás by se cokoliv stalo, ihned se ohlaste - křikem nejlépe,“ řka ku všem zúčastněným, cítíce na svých bedrech jistou zodpovědnost nejzkušenější a nejstarší, „kdyby se tak stalo, lov automaticky odpadá. Ani jedna z nás se sama nevrhne po příležitosti ze sebe udělat hrdinu dne a něco si dokázat úlovkem velkého kousku. Jsme tým,“ s touto větou se podívala každé ze svých učednic do očí, „a jako tým také budeme fungovat.“ Nebylo to nakonec jedním z pilířů, kterým by se lovci měli držet jako své vlastní svátosti? Hančí se mimoděk podívala k nebi, jež se barvilo divokou směsicí různých odstínů, ale žádného ze svých ptačích patronů na něm žel neviděla.
Nejednomu muselo být zvláštně, vidět ji takhle rychle přepnout mezi emocemi; ale jen co to dořekla, už-už se jí na pysky tlačil podpůrný úsměv - byla tu pro každou jednu z nich, kdyby zaváhala a potřebovala pomoct. Kdykoliv. „Nuže, lovu zdar!“
Držíce se za Mátou a prakticky celou jejich skupinou, Hančí svými zraky sledovala především vlčici na výslunní a jen občas tlumeně dodala: „Ó, tady jdou hezky vidět stopy, dívejte...!“, nebo zmínila: „Na lov vysoké je třeba...“ a zrovinka tak jejich dámské jízdě ještě předala kdejaké náhodné lovecké fakta, které by se jim mohli v jejich kariéře hodit. Dlouho jí to nicméně nevydrželo, neb hle - stádo.

2 0 2 4
- Povaha Hančí pramálo odpovídá tomu, jak ji teď hraju a jak se její příběh za ty léta na ostrovech vyvinul. Také to špatně reprezentovalo způsob, jakým teď píšu! D:
- Pokud by to bylo možné, ráda bych zachovala v povaze kurzívu tam, kde patří, ale budu rozumět tomu, zda je to moc pracné :D
Povaha:
V čumáku nejednoho štípe příjemný pach květin, které se s příchodem jara začaly protahovat a barvit do odstínů západu slunéčka - na paloučcích i loukách se k činnosti jali přidat také pavoučci, jejichž nitky zachytávají kapky ranní rosy. Při procházce v horách každý musí dávat pozor a pozorně se dívat pod vlastní tlapky, aby neuklouzl na ledě, který se zatvrzele drží.
Na jedné z takových toulek po vyšlapaných cestičkách horské smečky kde-kdo může narazit na malou (a přesto tak rychlou!) vlčici, jejíž svižný krok značí, že má naspěch - jaký je avšak úmysl její cesty? Pospíchá někomu na pomoc? Žene se splnit povinnost, co na ni byla uvalena? Nad usměvavou tváří by si nejeden pomyslil, že má o svém cíli naprosto jasnou představu - že si jde sebevědomě za tím, co si usmyslí a nezastaví ji pražádný malý kamínek, o nějž by mohla zakopnout.
Tak takový je typický první dojem vlků, co měli příležitost vidět Hančí byť jen z dálky. Ale jakápak je, když k ní mají vlci blíž?
Hanka je ve svém společenském životě velmi charismatickým živlem, díky čemuž se kolem ní (ba také s ní, v konverzacích i přívětivém tichu) vlci různorodých povah lehko uvolní. Nejeden by si nad zdánlivě jednoduchým plynutím konverzace pomyslil, že čaruje. Vše to však spočívá jen v její taktní nátuře. Mnohdy se může zdát, že by pro vlky udělala cokoliv, co by jim zrovinka viděla na očích - ráda dohlíží na morálku svého okolí a má velký zájem na tom, aby se jacíkoliv vlci v jejím okolí cítili dobře. Je milovníkem velkých, tlachavých kruhů a nevadí jí být jejich středem, nebo stát jim v čele - tohoto prostoru se nicméně ráda (jako správný altruista) vzdává ve prospěch ostatních. Ve svých přátelích i letmých známostech zanechává pocit tulivých paprsků slunéčka ve studený podzimní den: je těžké zapomenout na hřejivou stopu, kterou v srdéčcích ostatních ráda pěstuje a vlci se k ní byť jen v myšlenkách mají tendence vracet.
Pocit letitého přátelství může vzbuzovat i v cizincích, ale kolik toho o ní kdokoliv z jejího života vlastně ví?
Ačkoliv se právě skrz její upřímnost a otevřenou náruč leckomu může zdát, že má o Hance a jejím životě vytvořenou docela dobrou strukturu, pravda leží na úplně opačném poli. Zarytě svůj vnitřní svět drží z dosahu ostatních, byť by to znamenalo jej nechat se unášet jako ztracený list ve větříku - nedělá jí problém rapidně přesměrovat konverzaci, nebo fyzicky odejít od svých neodkladných trablí. Dokáže ostatním vůbec věřit? Zřídkakdy (možná dokonce nikdy) by si dovolila před ostatními projevit sebemenší negativně zbarvenou emoci, jelikož je přesvědčená o tom, že by se o ni nikdo neměl starat (nebo se bojí zklamání?) - bagatelizuje své osobní boje a mnohem raději se zabývá trablemi ostatních, připravena s čímkoliv pomoct. Co ji vede k tomu, že se tak zarytě nesnáší? Proč se o sebe nepostará?
Málokomu se podaří odhadnout, co si ve skutečnosti myslí - za všech okolností. Pocity naprostého rozhořčení i smutku zatvrzele tlačí pod vřelý úsměv a zatím se nenašlo vlka, který by jej z jejích pysků dokázal vyrvat.
Aniž by si to sama uvědomovala, z jiných vlků má vlastně často strach a nemálo v nich napoprvé hledá ty nejhorší, nejprohnilejší kusy jejich bytí, aby se v budoucnosti mohla vyhnout zklamání a říct si: "Ano, tohle jsem předpokládala". Kráčí tak, aby vždycky viděla do budoucnosti a nikdy nebyla překvapená (překvapení samotné pak bytostně nesnáší) - odjakživa přemýšlí jako lovec a pudy predátora nevědomky zneužívá i vůči vlkům. Když chce lovec svou kořist najít na specifickém místě, musí ji tam dostat svépomocí - jakmile pod zuby cítí ztenčující se tep, teprve tehdy se může přestat bát. Z ublížení, ze zklamání, ze zrady a ze smr-
A taková je Hanka z Alateyské smečky. ...Nebo dokázala oklamat i Vás?

Zajímavosti:
✿ Ve své domovině ovládala pouze element vody, což z ní dodnes dělá skvělého plavce a rybolovce.
✿ Má panickou hrůzu z ohně.
✿ Věří, že ptáci umějí být patrony vlků a posly dobrých/špatných zpráv - jejím je sýkora babka.

Rodina:
(Esteticky to na jejím profilu nedokážu vystát. Také jsem si dovolila ubrat "n" a přidat čárku u jmen rodičů, protože jsem tam v původní registraci měla chyby :D)
Matka/Otec: Helena (✝)/Galén
Sourozenci: Géralt, Floris

Zapsáno.

Hanka se pozvolným krůčkem jala udržovat na jakési pomyslné hranici těch opravdových plání, co se rozléhaly všude před nimi. Kam oko dohlédlo, tam bylo ostré bílo - poprašek sněhu nebyl kterak velký, ale to jenom znamenalo, že se budou muset dvakrát tak snažit a nespoléhat na něco, co rychle odvane vítr.
Jejich konverzace postupně ustála („protože by vás Máta měla učit stejně-tak, jako já“) a Hanka si tichounce povzdechla nad hlasitostí Cipher, cítíce tepající bolest, která se pomalu drala do její hlavy (využívaje svou magii vzduchu, vlčice se jala pozměnit směr větru - takhle je možná uslyší, ale alespoň neucítí!). Jak dlouho už to bylo, co si naposledy odpočinula? Bude na to vůbec čas, až se dostanou do úkrytu - pokud se dostanou do úkrytu?
Chlad byl jako balzám na duši a nestálé myšlenky, ale všechno za ní nevyřešil.
Probouzeje se z chmur, co se jí nikterak neodrážely na tváři, Hančí se rozhoupal ocásek a tvář rozzářila tak, jako tomu bylo při střetnutí v Mokřadech s její nově nabytou dcerkou: „Máto moje! Moc ráda tě vidím. Zrovna jsme o tobě tady s Cipher mluvily,“ uvítala svou někdejší učednici, „vždyť tě také zavolala, přesně tak. Povídaly jsme si o lovu a když jsme tak blízko území, říkala jsem si, jestli-“ chtěla říci, když v tom se k nim takřka přikutálela další z jejích učednic (páni, tak to dneska budeme mít až dámskou jízdu, jak to vidím!).
Urputně se snažíc zadržet od byť jen uchechtnutí, naoko tvrďácky si změřila jednu z nejstarších dcer Cinder pohledem - a Cipher u toho věnovala až tázavý pohled, zda je všechno v pořádku. „Byla se mnou, Vittani, žádný strach.“ Po všem, co si řekly si nebyla tak úplně jistá, jestli je tohle to nejvřelejší přivítání, na kterou mohla její sestra vytáhnout. Ale pokud ti nic nebude řečeno, tak se do toho radši nemíchej, nebo to bude fiasko a Cinder se s tebou přestane bavit. A co pak? Budeš mít za kamarády vlky, co jsou sotva dorost? Tak hluboko by mohla klesnout jen ona samotná!
Lehce pokyvujíc hlavou, Hančí se nakonec na všechny usmála: „Jak jsem říkala před chvílí! Máto, pokud jsi připravená - a že ty vždycky určitě jsi! -, je čas uspořádat lov. Myslím, že to čtyři zvládneme levou zadní,“ navrhla všem zúčastněným, pokukujíc po jejich reakci. Nevhodila svou bývalou učednici do nepříjemné situace? Byl lov pro Cipher s Vittani přijatelnou věcí? A Vittani, co si z lovu pamatovala ona? Držíc si místo na zadním sedadle této jízdy, trpělivě vyčkávala, jak si je Máta zorganizuje. A kdyby snad potřebovala pomoc - vždycky mohla Hančí věnovat jeden jediný pohled, a ona už vypomůže!

// Jsem si to dovolila trochu zkrátit, ať můj post nemá kilometr :D //

<< Ledové pláně

Cítíce na sobě kritický pohled omladiny, Hance se po pyscích mihl laškovný úškrn: „Když budeš civět ještě chvíli, vypadnou ti obě oči.“ Taková věc by dozajista vystrašila jenom vlče, ale co naplat. S adolescenty se ona mluvit učí takřka poprvé! Něco se však Cipher muselo nechat - vlčice se na krátký moment pozastavila nad tím, zda-li by si s Keijim dovedla představit takhle žít. Dávalo by to smysl? ...Ne, odpověděla si po vcelku krátké chvíli, vždyť je to kamarád - to by bylo pěkně ujeté, kdyby-! Ani na to nechci pomyslit! Ale postavte před ni Arryna, Stinu či Einara a už-už by nepochybně váhala, dlouze by dumala!
Třeba jednou hnědá vlčice pochopí, že platonická láska umí být stejně, ne-li více silná a v životech vlků důležitá - na takové věci má ale jistě čas. Že? „Je skvělé, že je máš. Jen kdyby byli o kus blíž, abyste se mohli často potkávat,“ pokývla jí s úsměvem, chtěje se dopídit, co přesně vlčice viděla pod slovem hezcí - nerada by se však vměšovala do věcí, o kterých se jí nechce mluvit. Nakonec není vůbec vyloučeno, že někdy tu Joseline zrovinka tak s Hvozdíkem potká (představí se jim jako maminka Cipher, samozřejmě) a její učednice jí sama svými činy ukáže, oč vlastně jde. „Ale magie je tu dost. Možná objevíte nějakou, která vám všem zajistí společnou komunikaci!“ Mazlíček, to jediné ji napadlo. Nebo nějaká speciální schopnost?
Nad řvem ucukla - být vyšší, zní jí to přímo do ucha! -, ale jen se pod fousky zazubila a více slov k tomu neměla. Ach ta mládež, ach ta lás-!
Pusto-prázdná planina uprostřed zledovatělého, mrtvolného klidu - tak to všechno vypadalo. Hanka se táhle nadechla, jakoby chtěla zaplnit celičkou kapacitu svých plic, a nakonec i vydechla. Chlad byl... příjemný. Otupující. Tělo se automaticky začalo starat o to, aby zajistilo vlkovo přežití a mysl tím odlehčilo od vrtkavých myšlenek, neb se musela soustředit výhradně na jedno. Jsou severští vlci právě kvůli tomuto proti citům? Stina i Einar mnohdy táli, a jak hezky, lépe se s nimi pak hovořilo. Ale co Vidar? Co jejich potomci, co taková Astra? Kéž by měli to štěstí a mohli poznat vřelosti či lásky, ó, kéž.
„Tak toho už víš a půli víc, než...“ krátce se zamyslela, po pyscích jakýsi letmý úsměv, „...než třeba takový Vidar. Jak mají v rodině tu rezavost, prý si nikdy není jistý a radši je neloví,“ vymyslila si na místě, aniž by se zamyslela nad tím, jestli to jednou nebude použito proti ní. Ale co naplat - vždyť ona si svou smetanu slíže ještě ráda!
„Na lov se nevrhneme jenom tak. Prozkoumáme to tu, pak se půjdeme nahlásit Mátě a třeba najdeme i zbytek učedníků, kteří by se k nám mohli přidat,“ stihla ještě upozornit svou učednici, než jí do čumáku udřel pořádně silný, alateyským jistě povědomý pach - sob. Sobi. „K lovu patří také znalost území, na kterém se kdejaká zvěř typicky nachází. Co bys řekla, že přežije tady - uprostřed ničeho?“ vyzvala svou učednici, očima hledaje nějakých stop. Bělavá liška, sob, nebo nějaké větší, zatoulané zvíře - možností zas tolik nebylo! Kdyby tu tak šly vidět stopy, bylo by to navýsost úžasné. V šeru toho žel jeden moc nenašel. Mít tu tak lepší posvícení-!

<< Mokřady

Pak si tedy jakási Joseline myslila, že byla maminkou Cipher. Pysky se jí samovolně rozjely v úsměv, který ne a ne smést z obličeje - byla to tak zvláštní situace! Nikdy by si nepomyslila, že se takové věci ve světě dějí, ale na druhou stranu její život dosud nevypadal dvakrát tak normálně.
„Keiji?“ Překvapení - a přesto úsměvné! Co nevidět se jejich okolí změnilo na příjemný chlad a vlčice se mohly kochat statisícem hvězd, co se nad nimi ve své nekonečnosti rozpínaly. Hanka k nim mimoděk na chvíli zvedla zelenkavé oči, výrazné třpytem měsíce, vypadaje, jako by v nich cosi hledala. Všudypřítomné ticho bylo přenádherné - dokud nebylo přerušeno ustavičným bzučením obav a myšlenek, s nimiž se nepotýkala poprvé. Měla jsem víc přemýšlet nad tím, co mi Stina řekla o Vidarovi. Vlastně jí musím tolikého říci...! „Keiji je můj dobrý kamarád, stejně jako tvá maminka,“ zazubila se nakonec, aby prolomila hustotu, která mezi nimi mohla za tu krátkou odmlku narůst, „to je něco úplně jiného, než svátost manželská.“ Přesto jí však hlavou vrtalo něco zhola jiného, nejistá, zda by s Cipher měla o věcech, jako je partnerství, vůbec mluvit (ještě to poví někomu ze smečky a všichni se na mě vrhnou, že morálně kazím mládež!): „Takže jste si vyšli na nějakou výpravu? Alateyská mládež a moc hezká Joseline?“ měl by o ní vědět Einar? Možná, že by si tím Keiji mohl šplhnout-!
Ať se snažila, jak chtěla, dcera cizí alfy jí do celičkého obrázku vůbec nezapadala, ale co naplat. Nemůžeš přece vědět všechno, co si umaneš, Hančí!
Ocásek se jí div nevrtěl jako vlčeti, jen co se dostali k lovení a jeho principu. „Ó né, není to všechno jenom o tom! Musíš také dbát na spolupráci a znalost slabin či sil svých kolegů, ba i zvířat, na pořádný průzkum terénu za běhu. Lov je... Lov je jako kouzlení bez kouzel,“ zkusila vlčici nastínit, doufaje, že ji tím akorát tak neodradí. To by bylo nadělení! „Také je dobré si mapovat stáda a zkoumat, kde se v jaký čas nachází. Kdyby se z ledových plání zničehonic objevili v tajze, smečku to může upozornit na možné nebezpečí na hranicích,“ řka dále, očividně zapálená svému povolání. „Nejlepší je začít v poznávání pachů a stop - pak totiž víš, jestli si na to zvíře můžeš troufnout sám, či nikoliv.“ Co takhle si, Cipher, zrovinka zajít ukázat nějaké to zvíře, že? Využívaje svých nabitých znalostí z jedné z jejích magií, Hančí se jala přivát ke dvojici pach zvířete, které právě mířilo od nich. „Nech se řídit čenichem - co cítíš? Kde?“ a kdyby její učednice snad zapochybovala, vlčice se nenápadnými krůčky jala trochu korigovat jejich cestičku. Neměla v plánu se na lov vrhnout ihned - kdesi vzadu jí totižto hrálo jméno Máty a skutečnost, že jí visí dluh. Kdyby jí tak vystopovaly na území, mohly by se vrhnout do něčeho záživnějšího, než jsou malé horské kozy, nebo zajíci!

>> Ledové pláně

Vyhodnocení výplat - březen:
Leto = 15kmš + 1%
Stina = 14kmš
Yaro = 14kmš
Hanka = 9kmš
Xander = 9kmš
Vidar = 9kmš + 1%
Vittani = 7kmš
Enigma = 7kmš
Máta = 7kmš
Mercer = 5kmš
Sierra = 5kmš

Vyhodnocení výplat - únor:
Keiji = 15kmš + 1%
Einar = 25kmš + 2%
Enigma= 13kmš
Hanka = 15kmš
Cipher = 12kmš + 1%
Stina =7kmš
Vločka = 7kmš
Vittani = 7kmš
Shine = 4kmš + 1%
Mercer = 4kmš
Šalvěj = 4kmš
Taiclara = 4kmš
Cinder = 4kmš
Xander = 3kmš
Astrid = 1kmš
Doubravka = 1kmš
Máta = 1kmš

Srpen 2024Hanka
Jednoduché:
☑ Promluv si se členem smečky / Cipher
Obyčejné: Chci letní B
☑ Nakresli dva členy smečky / Keiji a Hanka (discord link, kdyžtak pošlu na discord screen, kdy to bylo publikované! :])

Solveig
Jednoduché:
☑ Promluv si se členem smečky / Rannei
Obyčejné: Chci letní A
☑ Nakresli dva členy smečky / Hanka, Enigma, Vittani
Složité:
☑ Přidej se nově do smečky

2 úkoly = 20 bodů, pro Hanku si tedy prosím:
- Tlapku do země
- Jednu minci

Děkuji za zajímavou akci! :] Snad mi to příště vyjde lépe

Solveig - 15 kmš
☑ Smečka
☑ Známost vlků 15 (Einar, Stina, Espen, Rannei, Arne, Sidri, Sierra, Mercer, Jaina, Yaro, Leto, Vidar, Astrid, Vločka, Taiclara)

Joseline - 25 kmš
☑ Známost vlků 15 (Lissandra, Vino, Elvean, Eren, Lycan, Niyari, Shine, Hvozdík, Cipher, Keiji, Podběl, Minkar, Einar, Vex, Cyra, Northia)
☑ Pisálek - 100 postů
☑ Hvězdy

Hanka - 55 kmš
☑ Pisálek - 300 postů
☑ Známost vlků 25 (Arryn, Dante, Vločka, Amatheos, Máta, Podběl, Cinder, Xander, Einar, Doubravka, Astrid, Vidar, Rainer, Cipher, Yaro, Stina, Lucien, Tania, Taiclara, Shine, Keiji, Enigma, Mercer, Dorya, Leto)
☑ Neherní maniak (Moinder, Marry, fluff, kill, Poznávaní vlků XII., Glow-up!, Emoji kvíz, Shipovaná, Retro poznávačka, Moodboardy, Aneb jako jiný druh, Poznáš styl psaní ostatních?, Vánoční krmítko, Tváře v maskách, Nové Emojis, Dubnová poezie, Letní Moisgrisská Olympiáda)

Sedna
☑ Miss léta 2024

Astra
☑ Partnerství
☑ Smečka

editováno: 24.8.24 - přidány známosti k Solveig

Zapsáno

Držela si ji pevně u sebe, nemaje velkých ohledů na to, jak její srst bude vypadat. Ať se jí tu Cipher klidně celá složí - Hanka ráda najde každičký střípeček, sebemenší smítko by to bylo, a dá ji zpátky dohromady. Jednoho dne, nejméně. Ne všechny věci mohou být řešeny na místě tady a teď (a některé by tak ani neměly být pojaty!) a hnědá vlčice se jí zdála projít takřka na pokraj svých sil, cokoliv taková věc měla znamenat: chtělo to prostor pro rekonvalescenci, trochu životabudiče.
Jakmile se zdálo býti po slzavém údolí, oheň zažehnán, Hančí si neodpustila sama ještě pro jistotu Cipher setřít vlhké tváře a už-už na ni hleděla s drobným úsměvem, aby jí naznačila, že jí to nemá pranic za zlé. Jak bych také mohla! Kamarádka, učednice a ještě dcerka mé nejlepší kamarádky. Tací vlci se musí odjakživa držet blízko k tělu, jinak by to bylo proti přírodě! „A jak se jmenovala?“ optala se zvědavě - snad nešlo o Tundru, když na ní všechny detaily padly, huh? -, „dcera alf, to určitě není-?“ Taiclara?!
V oněmělém šoku dobrou minutku zírala na vlčici před ní, než hravým tónem vyhrkla: „Tak dcerka, jó?“, na pyscích nalepený pobavený, takřka laškovný úsměv. Kéž by tak slovy mohla vyjádřit, co to udělalo s jejím srdéčkem - jak hezky se zaplesalo, s jakou vervou teď bilo! „No-no, setkávat se s pěknými dcerami alf za mými zády - to abych ti nakázala domácí vězení!“ Ale kdo je takhle osoba, se kterou si Cipher na svých toulkách potykala?
Toulky, ách - byl nejvyšší čas začít okruhem kráčet směrem k Alatey! A po cestě by mohla své novopečené dcerce ukázat nějaké zvířecí stopy, ať je z ní šikovný lovec? „Pojďme domů a mezitím mi o ní můžeš povědět víc - jestli chceš, samozřejmě! A po cestě se podíváme, co s tím našim učednictvím.“

>> Tajga

Hanka mohla sotva nad takovými věcmi váhat, vždyť - „samozřejmě,“ protože bych pro ně udělala to samé. Možná, že na tom byl kus čehosi špatného a zlého, ale neudělal by to nakonec každý člen smečky, každá beta, co cítila alespoň ždibec sounáležitosti ve svou vlastní smečkou? Nepřemýšlel nad takovými věcmi jednou každý a nevypadaly jejich odpovědi stejně, jako ty její? ...Ale určitě... že? Jinak by nakonec nebyli ve smečce, to je naprosto jasná věc!
Jen co dopověděla, cítila svou zadýchanost. Tlapkou prohrábla mokrou hlínu pod nimi, nemaje odvahu se podívat, co na to mladá vlčice - ani když se tehdy dala dohromady se svým partnerem... Bývalým partnerem...? No, tohle byla kapitola, kterou prozatím může nechat uzavřenou a netknutou, takže budiž tomu tak ještě dnes a dny poté! Ticho, které mezi nimi nastalo, mimoděk Hanku donutilo prolomit zvláštní mlčenlivost: „Já jsem chtěla-“ ale to už se jí všecička slovíčka zasekla v hrdle a ona kolem vlčice automaticky hodila jednou ze svých tlapek, tisknout Cipher blíže k sobě - jestli to vůbec bylo možné, a zda-li to její nožky zvládly unést. Ó, tady nebude potřeba sáhlodlouhých vět a květnatých monologů, tady by se jimi leda mrhalo! Však nakonec stačí obyčejné: „Mám tě ráda, Cipher,“ tak, jako tě má rád i zbytek smečky, dumala.
Tohle se vysvětlí, byla o tom přesvědčená - najde si jak Xandera, tak Cinder, trochu prozkoumá, trochu pokárá, a svět se vrátí do své rovnováhy. Že? Teď tu však měla mnohem důležitější situaci, totižto nechat hnědavou vlčici ze sebe všecko dostat ven.

D O M O V

Obyvatelé: Hanka...
Umístnění: Hranice mezi Sakurou a Malými horami
Popis:
Hančin Domov se nachází těsně na okraji Sakur a ačkoliv na první pohled působí velmi okatě, nenechte se zmýlit! Aby se k otvoru do vnitřních prostorů jeden dostal, musí se pod tlapky dívat věru pozorně - je ukryt v husté trávě, často také pod nánosem zrůžovělých, voňavých lístků, které k němu větřík donese. Otvor jest poměrně malý, a větší vlci tak mohou mít problém se skrz něj dostat (...pokud vůbec...).
Při vstupu dovnitř nejednoho jistě překvapí, že namísto klesání začne stoupat. Po ledva metru se vlkovi v příjemném šeru naskytne pohled na menší dutinu, do které se kolkolem mohou naskládat čtyři vlci menšího vzrůstu (ale když se chce, všechno jde!) . Celý prostor je pokryt magií vytvořenými kořínky či kořeny, mechy a hebkou vystýlkou. Nic víc, nic míň.
Domov přirozeně voní domovem, ať už to pro každého znamená něco jiného. Atmosféra je vevnitř uklidňující, takřka svádí k tomu se k někomu přitulit a říct mu, že ho máte rádi - není v tom však žádná jiná magie, nýbrž čirá láska!


Schváleno

Ajéje, chlupatý déšť - takových pohrom nepamatovala! Ale všechno jednou musí být poprvé, sebeméně by to jeden chtěl.
Kamarádka. Více žel elaborovat nezvládne, protože si sama dvakrát tak nebyla jistá tím, co míní. Snad - platonický přátelský vztah. Byla dcerou její nejlepší kamarádky a navrch dvojče, kterému asi dosud porozuměla víc (nebo si je zase pletla dohromady?) - ovšemže se zajímala, a zajímat chtěla.
„Jenom těm nejmilejším,“ zavtipkovala, netušíc, jakou váhu to pro ni mohlo nést. Slova Cipher však ťaly hluboko (jednou se to vymstí, dvakrát, dvacetkrát...), ačkoliv to s výrazem Hanky pramálo hnulo - jakby taky ne? Nebyl nakonec každý vlk jednou dospívajícím, co si myslil, že ví něco, co je ostatním neviditelné? „Kolikrát už se mi to vymstilo!“ uznala s úsměvem, „chyby v úsudku děláme každý - to abychom nebyli nudní. Důležité je se zvednout a jít dál.“ Přemýšleje o sekundu déle dodala: „Mám smečku, která by mě v takovém případě podržela - ó, možná by se mi i vysmáli, ale nenechali by mě napospas. Tak, jako ty.“
Jéje, u svatého Paruse, takhle rodina nakonec nebude tak idylická, jak jí bylo malováno. Možná to jen potvrzovalo to, že se špatné věci dějí dobrým vlkům - i o Cinder smýšlela jako o velmi milé duši, ku které se tu a tam ráda přivinula. Že se jí do života zamotaly takové tíže... A že ty tíže přešly na její děti-! To musil být horor každé matky: ale o takových věcech nakonec pramálo věděla. Šokem se takřka vlčice optala, zda Illianu skutečně viděla - brzičko jí však došlo, že to je to nejhorší, co by mohla udělat.
Hanka si mimoděk vzpomněla na své dvojče a svého nevlastního bratra, hořká pachuť krve citelná v tlamě. Uh-oh. Spořádaně čekala, až to ze sebe vlčice dostane - byla by jí nerada skočila do řeči s něčím tak důležitým, jako zjevně bylo tohle... Tohle. „Takže se na tomhle velkém světě cítíš úplně sama, i když okolo sebe máš hrozně moc vlků? “ konstatovala, pokyvujíc - ha, kolikrát se takhle cítila! Ale co s tím? Byla vůbec kvalifikovaná o takových věcech mluvit? Asi ani ne - ale to bylo to, snažit se, snažit se, snažit se. „Jednou jsi se dostala z pelechu od zbytku rodiny na sníh - tam u těch stromů - a ječela si tak hlasitě, že by si jeden řekl, že tě strhla lavina. Tehdy jsme si tě s alfou všimli; vytáhl tě Einar a dal k mým tlapkám. 'Poraď si, Hanko', jako bych měla vědět, co dělat a nedělat s vlčetem. Byla jsi neskutečně maličká - mohla jsi tak zůstat, takhle budu za chvíli potřeboval bylinky na bolesti za krkem - a já se bála, že ti něco udělám. Ale že jsem věru neměla! Říkávala jsi mi Ham, na to si taky pamatuji - měla jsem se víc bát toho, že mě sežereš ty sama.
...Byla jsi vůbec první vlče, které jsem kdy v životě viděla. Těžko se mi na to, myslím, bude zapomínat, neboť jsi na mě udělala obrovský dojem,“ každé slovo bylo voleno tak ledabyle, a přesto se v něm odrazil jakýsi význam, bez žádného by se to všechno neobešlo!: „Vlastně tím chci asi říct, Cipher, že jsem ve tvém životě byla od začátku a chtěla bych v něm být i teď,“ ať to stojí, co to stojí. Těžko jí může urovnávat vztahy s nejbližšími, protože ani jedním z nich není - jen stěží by za ni zvládla překročit zdánlivě nekonečné výzvy. Ale být tu v takových situacích po jejím boku - to bylo to nejmenší, co mohla udělat. Zničehonic si vzpomněla na Doubravku a její pach, který se z útrob smečky už dlouho nevrátil, zda-li někdy, „rodina mi tu nikdy dvakrát tak nevydržela, ale-... Jéjdamane, no, zkrátka: já jsem neodešla ještě nikdy. Od nikoho, od ničeho. Takže kdybys chtěla- kdybys potřebovala, těžko by ti v mém životě někdo mohl konkurovat.“ Nésti v srdéčku pro druhé tolika lásky, a přesto se neumět vyjádřit: možná na ní trochu rostly móresy a typičnost einarovců, jak moc s nimi trávila čas!
Tak urputně doufala, že Cipher pochopí, že nechce být její dočasná záplata - že by do ní byla klidně investovala každičký ždibec volného času, co si mileráda udělá, bylo by-li třeba. A kdyby ne, co na tom! Vždyť každý občas něco řekneme jinak, než to míníme - omluvit se a opravit umí každý, kdo má jazyk, tlamu a hlas (chudák Podběl, mimochodem).