Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ajéje, chlupatý déšť - takových pohrom nepamatovala! Ale všechno jednou musí být poprvé, sebeméně by to jeden chtěl.
Kamarádka. Více žel elaborovat nezvládne, protože si sama dvakrát tak nebyla jistá tím, co míní. Snad - platonický přátelský vztah. Byla dcerou její nejlepší kamarádky a navrch dvojče, kterému asi dosud porozuměla víc (nebo si je zase pletla dohromady?) - ovšemže se zajímala, a zajímat chtěla.
„Jenom těm nejmilejším,“ zavtipkovala, netušíc, jakou váhu to pro ni mohlo nést. Slova Cipher však ťaly hluboko (jednou se to vymstí, dvakrát, dvacetkrát...), ačkoliv to s výrazem Hanky pramálo hnulo - jakby taky ne? Nebyl nakonec každý vlk jednou dospívajícím, co si myslil, že ví něco, co je ostatním neviditelné? „Kolikrát už se mi to vymstilo!“ uznala s úsměvem, „chyby v úsudku děláme každý - to abychom nebyli nudní. Důležité je se zvednout a jít dál.“ Přemýšleje o sekundu déle dodala: „Mám smečku, která by mě v takovém případě podržela - ó, možná by se mi i vysmáli, ale nenechali by mě napospas. Tak, jako ty.“
Jéje, u svatého Paruse, takhle rodina nakonec nebude tak idylická, jak jí bylo malováno. Možná to jen potvrzovalo to, že se špatné věci dějí dobrým vlkům - i o Cinder smýšlela jako o velmi milé duši, ku které se tu a tam ráda přivinula. Že se jí do života zamotaly takové tíže... A že ty tíže přešly na její děti-! To musil být horor každé matky: ale o takových věcech nakonec pramálo věděla. Šokem se takřka vlčice optala, zda Illianu skutečně viděla - brzičko jí však došlo, že to je to nejhorší, co by mohla udělat.
Hanka si mimoděk vzpomněla na své dvojče a svého nevlastního bratra, hořká pachuť krve citelná v tlamě. Uh-oh. Spořádaně čekala, až to ze sebe vlčice dostane - byla by jí nerada skočila do řeči s něčím tak důležitým, jako zjevně bylo tohle... Tohle. „Takže se na tomhle velkém světě cítíš úplně sama, i když okolo sebe máš hrozně moc vlků? “ konstatovala, pokyvujíc - ha, kolikrát se takhle cítila! Ale co s tím? Byla vůbec kvalifikovaná o takových věcech mluvit? Asi ani ne - ale to bylo to, snažit se, snažit se, snažit se. „Jednou jsi se dostala z pelechu od zbytku rodiny na sníh - tam u těch stromů - a ječela si tak hlasitě, že by si jeden řekl, že tě strhla lavina. Tehdy jsme si tě s alfou všimli; vytáhl tě Einar a dal k mým tlapkám. 'Poraď si, Hanko', jako bych měla vědět, co dělat a nedělat s vlčetem. Byla jsi neskutečně maličká - mohla jsi tak zůstat, takhle budu za chvíli potřeboval bylinky na bolesti za krkem - a já se bála, že ti něco udělám. Ale že jsem věru neměla! Říkávala jsi mi Ham, na to si taky pamatuji - měla jsem se víc bát toho, že mě sežereš ty sama.
...Byla jsi vůbec první vlče, které jsem kdy v životě viděla. Těžko se mi na to, myslím, bude zapomínat, neboť jsi na mě udělala obrovský dojem,“ každé slovo bylo voleno tak ledabyle, a přesto se v něm odrazil jakýsi význam, bez žádného by se to všechno neobešlo!: „Vlastně tím chci asi říct, Cipher, že jsem ve tvém životě byla od začátku a chtěla bych v něm být i teď,“ ať to stojí, co to stojí. Těžko jí může urovnávat vztahy s nejbližšími, protože ani jedním z nich není - jen stěží by za ni zvládla překročit zdánlivě nekonečné výzvy. Ale být tu v takových situacích po jejím boku - to bylo to nejmenší, co mohla udělat. Zničehonic si vzpomněla na Doubravku a její pach, který se z útrob smečky už dlouho nevrátil, zda-li někdy, „rodina mi tu nikdy dvakrát tak nevydržela, ale-... Jéjdamane, no, zkrátka: já jsem neodešla ještě nikdy. Od nikoho, od ničeho. Takže kdybys chtěla- kdybys potřebovala, těžko by ti v mém životě někdo mohl konkurovat.“ Nésti v srdéčku pro druhé tolika lásky, a přesto se neumět vyjádřit: možná na ní trochu rostly móresy a typičnost einarovců, jak moc s nimi trávila čas!
Tak urputně doufala, že Cipher pochopí, že nechce být její dočasná záplata - že by do ní byla klidně investovala každičký ždibec volného času, co si mileráda udělá, bylo by-li třeba. A kdyby ne, co na tom! Vždyť každý občas něco řekneme jinak, než to míníme - omluvit se a opravit umí každý, kdo má jazyk, tlamu a hlas (chudák Podběl, mimochodem).

„Žabky,“ osvětlila omladině, „na hladinu kladou takové mazlavé vajíčka a těžko se dostávají z kožichu,“ což ti samé, Hani, asi očividně nevadí, že? Nechtěje kázat o vodě a popíjet víno, sama se jala z vody vystoupit. Kožíšek už neměla tak špinavý, jako předtím - a to byl samozřejmě úspěch! Teď ještě Stině a Einarovi sehnat něco dobrého pod zub a už-už může jít vinčovat všechno nejlepší jejich drobcům!
Kdoví, kdy přijde její čas na to začínat s rodinou, že? Mimoděk si vzpomněla na Arrynovy chrpové oči, až ji to zle zabolelo. Neuzavřená kapitola... Zřejmě bylo načase zajít s takovými věcmi za Einarem. Myslí vůbec doteď na to, že je členem smečky? V tu ránu si vzpomněla na návrh Stiny, a-
Těžko jí ušla konotace, kterou se hnědá vlčice jala oslovit svou maminku. Cinder? Zvědavě naklonila hlavu, než krátce zavrtěla hlavou. „Ale coby, to by mě musela přemlouvat vskutku dlouho,“ jala se jí s úsměvem svěřit, „jsi moje- err, kamarádka?“ navrhla, nejista tímto titulem. Brzičko nato ale vyhrkla, cítíce jistou rozpačitost: „A spolu-členka. A samozřejmě má nejmilejší učednice!“ hlas jí jen jiskřil radostí, co to řekla (ale těžko si dělat naděje: to zjevně bude říkat o všech vlcích, kterým kdy bude dělat učitelku). Tak-tak, dostala do tlapek úžasnou sortu vlků a už se těšila, až je právě z tohohle úhlu pořádně pozná.
Zarytý empat v ní cítil, že je něco zle - těžko ale může tlačit na pilu. Cinder jí při jejich posledním rozhovoru přišla zdrcená, ale odhodlaná se svou rodinou něco dělat a Hanka, no - Hanka si usmyslila, že se to všechno vyřeší a dobře dopadne. „Navrch je tu dobře. Přišla ses tu trochu ochladit a schovat před sluníčkem?“ nabídla mladé vlčici, ač byla připravena naslouchat jakémukoliv vysvětlení.

Hanka je ready se s někým porvat!!

<< Tajga

Dobře, přemítala ve své hlavě, zatímco bloudila místním prazvláštním lesíkem, Einar se dozajista nebude zlobit, když přijdu o pár chvil později, než se mu bude hodit. Ale zas to bude jako vždycky - jednou si rozhodnu dát dvacet, a už by se všichni mohli uhnat k smrti, aby mě zastihli! Ale dokázal se jejich alfa vůbec pořádně zlobit - na ni? Kdyby tak jejím omylem někdy vzplanul, určitě by se z toho nikdy nevzpamatovala a utekla do nějaké cizí smečky. Nejlépe vlastně z ostrovů samotných!
Kdoví, zda se jí právě takhle myšlenka náhodou právě v tuto chvíli nesplní - jen co se Hančí někde zapomněla, už-už se jí tlapka ponořila do chladivého bahna a ona vyjekla („ÉEÁA!“) čirým překvapením. Rychle se ze svého přešlapu vzpamatovala a jen co tak učinila, přímo se hrnula do toho se v bahně vyválet celá, jako mašík. Tak krásně studilo! Jaký to chrabrý rytíř proti horku celičkého území, óch!
Těžko by se však mohla Stině a jejímu partnerovi prezentovat jako bahnité monstrum, až se půjde podívat na vlčata - i proto jí zabralo kratičkou chviličku, než se vydala hledat nějakou tu čistější vodní plochu. U jedné rádoby pěkné Hančí dokonce čekalo zajímavé překvapení - Cipher by zjevně lehko kdejaký vlk přehlédl, ale protože ona měla oči cvičeného lovce, zaznamenala její přítomnost takřka ihned. No, a samozřejmě, že v tom roli hrál i vlčí pach, ale - nechme ji snít!
„Pozor, aby ti nenakladly do kožíšku vajíčka,“ zaculila se přátelsky po jednom z vlčat její nejlepší kamarádky, pozorujíce, co to vlastně vyvádí, „to horko je neúnostné,“ vzdechla, vyčerpaná po své cestě (a tíhou bahna, s nímž zjevně vypadala jako Jožin z Bažin). Vlastně ani nedbala na to, zda chce být její novodobá společnost sama, či nikoliv - vstoupila do vody, aby ze sebe smyla všecku tu špínu. Stejně se budeš muset ještě vydrbat někde v bystřině, protože zase zapadneš do nějaké díry! A když na to zrovinka pomyslila, povedlo se jí ponořit tak nešikovně, že se podezřele dlouho... nevynořila pro vzduch... Hladina vesele bublala na různých místech, ale Hanka byla v té kalné vodě v nedohlednu!

<< Tichá zátoka přes Začarovaný les

...No, tak to se jí dojít do hor a pokořit jejich velkolepou chloubu moc nepovedlo. Jakou to byla nevýslovnou popletou, že se jí povedlo zamotat se v čarovném, živelně barvitém lesíku! Na druhou stranu... žije v něm někdo? Možná, že kdyby se naučila nějaké specifické trasy - třeba si je také řádně označila, ale jen pro své vlastní zraky! -, nebylo by to vůbec špatné místo k menšímu bydlení. Jejich liščí spoluobyvatelé těchto ostrovů si dozajista v kořenech nějakého nešťastného stromku vykopaly drobnou skulinku, do které by se Hančí mohla naprosto v klidu vlézt. Jenomže - co rodina? Mít tak nějakou, vlezla bych se tam jenom já a nějaké malé vlčátko... Óch, to si tak první najít chlapa, až pak plánovat! Hrůza a děs!
Průchod tajgou byl takřka očistným na duši - a taky pořádně teplým. Hančí, lapaje po pár krocích po dechu, urychleně vyhledala hustější porost a jen co jí do čumáčku udeřil byť nevábný pach vody, neváhala se vydat jeho směrem. Zchladit se, nebesa, hlavně se zchladit, než se vystaví tomu žhnoucímu, zlomyslnému svitu sluníčka!

>> Mokřady

Po rychlém upřesnění a vřelém objetí, které samozřejmě opětovala, byla mladá alateyčanka zpátky na svých nožkách - připravena pokořit celičký svět! Tentokrát se mělo jednat pouze o horskou oblast, ale pro někoho její velikosti to občas mohlo představovat problémy. Proč se tu tehdá vůbec rozhodla s Arrynem jít? Vsadila by se, že se v nějakém z místních lesů tou dobou nacházela nějaká milá, stejně vřelá smečka, která by je přijala mezi své řady. Jenže - dostala bych se na betu? Měla bych tak pevné přátelství? ...Arryna...? To bylo to - toho už ztratila tak, či onak. Koutkem duše pevně důvěřovala, že se jednou vrátí, ale rok se sešel s rokem a Hanka se začínala cítit žalostně sama. Kde je?
Tlapky jí takřka automaticky vedly zpátky do avaru. Jen co na něj pomyslela, už-už jí v hlavě vířila spousta různorodých myšlenek, která se, jak jinak, týkala jejích spolučlenů - porodila už Stina? Jsou Yaro a Leto na území? Obešel Keiji hranice? Získala Máta vlivné kontakty? A moji učedníci, vzal si je Vidar na chvíli pod křídla, či Mušle, nebo sama Máta?- Jeden by z těch všech záležitostí zešílel! Bylo naprosto úžasné, že mohla svou hlavu nosit připevněnou hezky na krčku, neb nebýt jeho, dozajista by se jí už někde ztratila. Ugh, kéž by si tak mohlo zase zajít něco zahrát do pouště! Ale co naplat - skočí si tam až koncem léta a třeba tam potká právě Tundru.

>> Tajga přes Začarovaný les

Hanka => 6% (obratnost - 74% > 80%), 10kmš
Lehké úkoly: 2/2
Těžké úkoly: 0/1

Sedna => 11% (síla - 6% > 17%), 1 tlapka (vzduch), 10kmš
Lehké úkoly: 2/2
Těžké úkoly: 1/1

Joseline
- 15kmš - účast
=> 15kmš na účet Josie, díkec

Hanka
- 15kmš - účast
- 15kmš - 3. místo oni dva
- 5kmš - hlasování
=> 35kmš na účet Hančí, love u

Astra
- 15kmš - účast
- 5kmš - 1. místo můj tajný ship
=> 20kmš na účet Astře, thamk

Sedna
- 15kmš - účast
- 20kmš + 1 rubín - 1. místo malá chyba
=> 35kmš + 1 rubín na účet Sedně, díky!

upraveno: 9.6. 2024 - přepočítání na všechny charaktery individuálně, než aby měla Hanka všecku odměnu, thamk

„Ale samozřejmě!“ vyhrkla ihned nato, jakoby si to Tundra ještě chtěla rozmyslet. Snad nechtěla, že? Jinak by to totižto byla velká škoda (a smutek), protože si Hanka už teď malovala, že až se znovu potkají, přivítá ji zase s nějakým laškovným vtipem o tundrách a jejím jménu. Stina byla březí, a Einar se teď tak zřejmě bude pohybovat hlavně okolo své nové rodinky - nezoufala a nesnila, že se dostane z území dřív, než koncem léta. Když jí teď pelíšek navrch zel prázdnotou...
Snažit se neklesnout na mysli byl tak náročný úkol, když byl jeden ve společnosti kamarádů! S takovou myšlenkou se na hnědavou vlčici zářivě usmála, jako by se chtěla stát světlonošem a vnést jakési ty paprsky i do srdéčka takové Tundry. „Myslím, že teď už budu muset jít. Doma mě ještě čekají nějaké povinnosti,“ vysvětlila krátce, v hlavě Máta a novopečená maminka, „ale byla bych moc šťastná, kdybychom se zase někdy potkaly! Co se právě tady zase někdy sejít? Třeba na podzim?“ navrhla ještě své kamarádce, „nebo klidně dřív!“ Kdyby vlčice potřebovala na ostrovech asistenci, mohla by se na ni obrátit. Jéje, měla si založit nějaký úkryt - to Tundru mohla odkázat právě tam! Ale dávat jí souřadnice k úkrytu Alatey... No, to považovala za barbarské.

Na první pohled to zjevně muselo být zvláštní - jak důvěřivá se Hanka vůči vodě zdála, s jakou lehkostí vložila veškerou svou bytost do jejích hravých, ale i nebezpečných vlnek. Jeden by skoro řekl, že si byly mnohem bližší, než se dle barvy jejích očí, a tedy i elementu, zdálo! Labužnicky se usmívaje na Tundru, vlčici automaticky padla při popíchnutí čumáčkem víčka a z hrdla se vydala jakási obdoba zavrnění. Všude dobře, ve vodě nejlépe!
„Hm, samozřejmě, avšak - takové pouta se... Neruší tím, že se dítě odvede pod jiná křídla. Vlčice stále bude jejich maminkou. K těm si vlk najde cestu naprosto vždycky,“ řka, byť s těkající naivitou. Všechno dosud viděla v růžových brýlích, protože její maminka je - byla - její nejlepší kamarádkou a ona plánovala pro své děti úplně stejnou věc. Jednou.
Těžko se jí pozorovalo, co osud přivedl pod tlapky její společnici, až z toho cítila jakousi nevysvětlitelnou těžkost na srdéčku - jako pravý empat. Bylo těžké, rovzpomínat na své vůbec první krůčky na ostrovech a jejich žalostnou, chladnou samotu, co se k ní lísala jako dychtivá šelma. „Naše ostrovy jsou velké,“ řka s tichým zahmkáním, až se po Tundře upřímně, čímsi až pečovatelsky usmála, „myslím, že by ti mohlo pomoci se přidat do některé z místních smeček. Tam si jeden najde spousty kamarádů!“ chlácholila ji dál. Zvedaje se ze své dosavadní bohémské pózy, Hančí se jala odrazit od dna vodní plochy a nechat se jí donést až k Tundře, otíraje hlavu o její krček, neb jí to v tu chvíli přišlo jako nejmoudřejší gesto mimikující objetí - a vlčice se dosud zdála být dotykům vcelku otevřená.

Vlčice si ve vodní mase připadala takřka jako znovuzrozená. Jak pěkně si vlnky místního moře pohrávaly s její srstí, uvolňujíc týdny staré, zašmodrchané pramínky, které zjevně pramenily z nově nabytého stresu betovského povolání, jak úžasně líbivé bylo hlazení od samotného sluníčka! Kéž by se dal zastavit čas a ona tu s Tundrou mohla prožít celé století, ne-li celý život.
Z lehkých mrákot, kdy plula mezi nebem a zemí, Hančí svými zelenými očky zamrkala na svou společnici - a rázem se culila, otáčeje se ve vodě tak, aby vlčici připomínající step ještě trošku pocákala. „To je moc milé,“ zahmkala, pokyvujíc hlavou jako nevinný kvítek, co právě Tundru nevyráchal ve vodě, „nikdy mě nenapadlo, že by takto někdo mohl někomu udělat náhradního rodiče.“ Ale svět byl tak široký a možnosti tak rozmanité, že jí to trknout mělo. Srdéčko se jí nad tou milou myšlenkou stáhlo, snad také přeskočilo jeden ze svých úderů! „Ale vlastně by se mi to moc líbilo - něco takového pro někoho podstoupit. Musí to být akt nejvyšší platonické lásky,“ zafilozofovala si trochu, a aby toho nebylo málo, z hrdla se jí náhle rozezněl zvonivý smích, jako když o sebe cinkají konvalinky v poryvu větříku: „Ale kdoví, zda v tomhle světě ještě tací obětaví přátelé existují. I když, mám jednu takovou kamarádku - jmenuje se Cinder - a pro tu bych ušla světa kraj. Ba i na konec světa!“ a jen co to dořekla, plácla jednou tlapkou o vodní hladinu, pro efekt, a obě tím tak znovu pocákala. Jako by zase dováděla se svým dvojčetem - kdo Hanku znal z Alatey, tomu by div nevypadly oči z důlku, kdyby ji takto viděl! „A ty tu máš nějaké přátele, Tundro?“

Otázka před ní předložená dala Hančí moment úplné stopky, jak bylo vidno na její tváři. Rázem si vzpomněla, na co při svých slovech pomýšlela: jak čile ještě před chvílí pozvedla Tundře tlapkou hlavičku, vyměňujíc si s ní hluboké pohledy, než jedna druhou strhly v dětinskou honěnou skrz stejně hravé vlnky. „Za tu nevyzvednutou hubičku,“ zalaškovala sebevědomě, celá uculená, jak jí celá situace přišla pěkná. Jen mlhavě si přitom vybavila tvář své černavé kamarádky, která byla jejími někdejšími úvahy šokována - cosi jí však napovídalo, že si to Tundra nevezme osobně. „To bylo u nás doma bráno jako když vlčice utíkají od oltáře!“ Ano, a po svatbě ať si pár dělá všecku tu zábavu, která přichází s novým manželstvím - dřív však nikoliv!
V tu ránu si vzpomněla na Vidara a koutky úst jí drobounce klesly, jen na nepatrnou, prchavou sekundu - tak naivně si chránila svůj zelenkavý věneček pro svého milého, a teď aby o něj přišla! A pro co - vlčátka, které ani nevyrostou pod rodinnými křídly? Hanka, vychovávána v poměrně konzervativních podmínkách, náhle takřka prozřela. Ó, do čeho jsem se to jen zamotala. Teď tu však byla s Tundrou a nevázaly jí žádné zvláštní povinnosti rodu Einarovců, které zjevně na bedra Vidara padly jako těžký balvan. Nebo ji měl pískový vlk opravdu rád, ale nikdy se to neodvážil slůvkem zmínit? Zapeklité! „Měli jste u vás doma takové tradice, Tundro?“ optala se zvědavě, nechávajíc se nadnášet vodou, „pro milence a milenky?“

Vlčice vůbec neotálela a začala Tundře popisovat překrásné údolí obehnané horami, které jí bylo po celé roky domovem. Živelně se jí zmínila o jejich vlastním moři, o tůňkách, co jí zpívaly na dobrou noc a potůčcích, co si s ní vždycky popovídali - o stromech, jejichž koruny byly tak těžké, až se jejich větve klonily k vlkům a dávaly jim do syta svých plodů. S jakou harmonií tam vlci s příroda žili bok po boku, s magií takřka žádnou, respektovanou, a přesto neúplně potřebnou - jako přežitek, kterým ne každému bylo požehnáno. Nedokázala si upřít jí povědět i tom, jak hluboko cítila s vodou; jejich téměř sesterský vztah býval tak krásný... Kéž bych tak někdy měla dítko, co by bylo ve vodě jako doma. Mohla by si tím vykompenzovat svou vlastní ztrátu?
„Ó, to né!“ zasténala nešťastně (byť si s jejím hláskem hrálo pobavení) a ona už-už přepadla na své záda, cákaje svým pádem všude po okolí. Smála se, božíčku, smála se tak moc, div jí hlasivky nevyskočily z hrdla a nezačaly samy od sebe tančit! „Co naplat, svůj trest příjmu, ať už bude jakýkoliv, paní soudkyně,“ usmála se, zatímco se vžila do své roli chyceného, utečeného vězně, „jaký rozsudek nade mnou vznesete?“

Ach ta jména a jejich rozmanitost! Pokud právě ta z rodiny Hančí považovala za nádherné, dozajista se jí budou oči celé kroutit, až uslyší třeba o takové Cinder a jejích dětech. Jak zvučné to bylo jméno a hezky zvonilo v uších! Kdoví, zda na to ale přijde řeč? „Díky! Jsme z hrozné dálky - vlastně nejsme vůbec místní, jenom... jenom jsme tu dost dlouho na to, abychom se považovaly za obyvatele,“ vysvětlila překotně, dívajíc se u toho do dálky, jakoby tam někde svůj domov mohla skutečně vidět. Ale domov... Vždyť to je pro mě teď i avar. Její milovaná Alatey - co by bez ní a jejích vlků dělala? „Je to takřka magické! Ostrovy zjevně nechtějí, aby tu vlci byli bez své rodiny. Někdy tu třeba potkám též své bratry,“ usmála se nakonec optimisticky, ačkoliv... Netřeba mluviti, slov mrhati! „Rodina totiž vždycky musí držet při sobě.“ Ledaže by prolila vlastní krev, že?
Její ocásek při vodních hrátkách působil téměř jako torpédo - kdoví, zda jí třeba opravdu nepomáhal v pohybu kupředu! Ať už to bylo tak, či onak, Hanka se smála na celé kolo a tu a tam se zakuckala vodou, sic nebyla v přímém nebezpečí udušení. To až když přišla vlnka Tundry! „ÍK!“ zajíkla se a se smíchem si z očí snažila alespoň trošku setřít vodu, pozapomínaje na to, že byla právě na útěku. Panečku, jak jí tyhle hrátky s vodou chyběly! Byť cizí pomocí, Hančí cítila, jak se jí kdesi hluboko v hrudi staví prastarý most, který ostrovy přetrhaly - jak se pomalu zacelují rány, které byly doteď dokořán otevřeny a léčí v ní právě tu mladou, nejistou vlčicí, kterou byla při příchodu na ostrovy.

Monolog, který vlčice o jejích horách započala, Hančí s přihlédnutím na medový hlásek přímo hladil po duši. Každý tón byl hřejivý jako prvé paprsky dnešního dne a slova do sebe zapadala tak perfektně, až si pomyslila, že Tundra zjevně bude poeta. A jak smyslný poeta! „Víš toho o nich mnohé,“ broukla s nevyřčenou otázkou. Co dalšího v sobě asi skrývala?
Nechtěje, aby na Tundře visela jakási nemilá, palčivá povinnost, jala se jí tematicky vyjít vstříc (a možná trochu zmatkovala): „Já mám tu na ostrovech sestřenku a žije se mnou ve smečce,“ zmínila, celá usměvavá, jen co ji zmínila, „jmenuje se Doubravka a je to léčitelka. Ještě mám dva bratry, ale ti tu se mnou bohužel nejsou.“ Ačkoliv-... ve tváři se jí při myšlence na její dvojče mihl jakýsi nepatrný, těžko zachytitelný stín. Bylo to zvláštní, myslet na svou rodinu po takových letech, co si tu prakticky pomalu budovala tu svou: srdéčko se jí stáhlo žalem, o kterém netušila, že v sobě vůbec nosila. Připomnělo jí to zesnutí její maminky. „Občas mi moc chybí.“ Ale kdo, že?
S grimasou plnou uličnictví pozorovala, jak ji vlčice důvěřuje a už-už jí vystřelila tlapka, aby Tundru vzala pod bradou a zvedla jí tak hlavičku právě tak, aby si viděly (takřka) z očí do očí. Taková nervozita, takový stud - před cizími se chovat jako pobuda, nebo malé vlčátko! Ale jak jinak ji rozveselit? „Mám tě,“ zaculila se na zlomek sekundy, jen co si z ní vystřelila a rychle nato vyhrkla: „a máš babu!“ a frr dále od pobřeží, aby vlčici v nevinné hře uplavala.