Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že nás maminka opustila. Šla snad hledat sama? Asi. Zůstal jsem s Modrou Horou sám. "Eťiťka?" zeptal jsem se táty, jestli mamka šla hledat sestru. Ale ten na mě mluvil svoje. Zůstal jsem na něj zírat. "Nas? Muvil?"Mytlíť? Nechápal jsem, tak jsem jen jeho zvuky opakoval. To žluté tady všude mě šimralo na tlapkách, když jsem šel. Co to je? Chce si to hrát? Dá se to jíst? Chtěl jsem se s tím rvát a tak jsem se na to vrhl. Bylo to zlé, nemělo mě to rádo. Jinak by mě to nedělalo nepříjemnosti, no ne? Zakousl jsem se do jednoho trsu trávy a škubnul. V tlamě mi zůstalo pár stébel, které jsem vyrval i s hlínou. Nebylo to nic extra chutného, tak jsem to vyplivl. "Pfff, blé..." Snažila jsem se zbytek špíny seškrábat zuby z jazyka. Tahle výprava se táhla a vypadalo to, že tady nikde moje sestřička není. Už jsem byl unavený a hladový. Takže jsem byl rád, když se taťka nakonec otočil na cestu zpět. "Etiťka, máma, meška. Hm."
>> Zlatá smečka přes Zlatý les

<< Zlatá smečka (přes Zlatý les)
Po překonalní velkého moře zlatého listí jsme se vynořili na rozlehlé planině nezvyklého charakteru. Kam se poděly ty velké stojící klády? Tady nebylo nic podobného, ani kontrast stínů a Světýlek. Za to tady bylo něco, co lechtalo na polštářcích a vlnilo se ve větru. Rodiče řešili něco veledůležitého, doufal jsem, že se to alespoň týkalo sestřičky. Co bych bez ní dělal? Poslouchal jsem a učil se. ”Topy? Odedýme? Dou... Doupě? Ensi můj?” Co to všechco zase znamená? Některé zvuky se opakovaly a už jsem je znal, nikdo mi ale neprozradil jejich význam. Nebylo to fér. Měli mě to naučit. Chtěl jsem se s nima bavit a vysvětlit jim, že jsem už stopu měl. Že jsme sestřičku už mohli milt... Protože jsem prostě musel mít pravdu. Není možnost, abych se pletl. ”Kněk?”

Oni... Si toho nevšimli? Nepochopili mě? Vyiignorovali můj velkolepý objev - stopu? Zataženě jsem na ně hleděl. ”Něk!” Hele já jsem něco našel, podívejte se na to a pochvatle mě, jaký jsem šikovný. Haló! Ale ono nic, taťka se otočil kamsi do pryč a odešel. Mírně sklesle jsem dřepl na zadek a v mojí drobné kebuly minšrotovala kolečka, snažící se vysvětlit, co se to právě stalo, proč se to stalo a jestli mě teda mají rádi nebo jsou jen špatní v čtení pantomym. Nebylo přeci možné, abych já něco špatně vysvětlil, vždyť jsem se vyjádřil naprosto jasně. Kněk, etiťka, meška, eje - no, co je na tom k nepochopení? To už ale vypadalo, že se jde hledat etiťku jinak. Vystartoval jsem za modrým vlkem a hnal jsem se přes les. Doufal jsem, že vědí, co dělají a že tam na konci toho všeho zlatého listí bude Renbli.
>> BM (přes Zlatý l.)

Jejich situaci jsem ignoroval, dokud jsem nepocítil, že je mi věnována pozornost. Nejdřív to byla pozornost maminky. Nemohl jsem chápat, co že se mně ptá, ale využil jsem toho a ukázal tlapkou na zem, pak skrčil hlavu k zemi a dělal, že větřím, pak se narovnal a rozhlížel se okolo. Pantomimou jsem se snažil oznámit, že mám stopy, ale nevyznám se v nich a že se na to mají podívat oni. Těžko říct, jestli to bylo srozumitelné dospělým vlkům, ale já to považoval za tu nejlepší cestu k vyjádření své myšlenky. "Kněk!" zopakoval jsem. "Etiťka, meška - Eje?" Kde je? Někde tam je. Pak přišla pozornost od odcházejících cizinců, tedy jedno z nich, toho menšího. Mluvil v posuncích - řeči, které jsem rozuměl, ale tato informace byla docela špatně čitelná. Tváří se tak, aby mě pobavil, nebo mi vyhrožuje? Něco se mi na tom nelíbilo. Možná to bylo tím, že jsem ještě neviděl vlka šilhat. Neponechal jsem nic náhodě a jemně vycenil zoubky a schoval je, až když byli pryč.
Tak a teď vyprovokovat rodiče, aby šli konečně, jim to trvá, kdoví kde je Etiťky konec!

Slova maminky k mé osobě jsem nechápal, protože její tón zněl jako by o nic nešlo, nebo mi prostě oznamivala nějakou informaci. Naopak, když ke mmě mluvila Hora, znělo to, jako by mě chválil. Takže jo, musel jsem být skvělí. Co se týkalo Eťiťky, zdálo se, že je v pořádku, protože maminka se uklidnila. A nebo že by nebyla? Snažil jsem se z intonace a výrazů vyrozumět, jaká je opravdu situace, ale bylo to opravdu složité. Od toho momentu mě už nezajímali. Zajímala mě jen moje malá Etiťka, protože bez ní bychom nemohli už být Meška. Nebo snad ano? Začenichal jsem okolo sebe, snažil se něco najít. Nějaké pozůstatky po sestře, ryl jsem čumákem v hlíně a zlatém listí, okolo pacek rodičů, okolo douoěte, všude, ale ne okolo tlap těch cizích vlků. Už jsem si s nimi pohrál, už mě nezajímali. Nenašel jsem nic významného. Sestřička tu určitě byla, to jsem věděl docela jistě, vždyť jsem ji viděl vcházet do doupěte, kam se odebrala, to mi chloupky ani pachy nedokázaly s jistotou říct, bylo jich tady moc a prolínaly se. ”Kněk!” upozornil jsem na sebe rodiče. Oni by se v tom vyznat mohli.

Mamka mi ale tu radost nenechala. Donutila mne sevření pustit a odtáhla mne od toho pryč. Očividně jsem si tu blyštivou věc nemohl vzít, abych ji ukázal sestřičce. Ale já jsem tak moc chtěl! Etiťka teď bude ochuzena o něco tak hezkého, zářivého... O skutečné Svýlko, na které se tá sáhnout a které se dá ochutnat. Chutnalo... No, zajímavě, mírně železitě, abych pravdu řekl. Zbývala mi cena útěchy, že jsem toho vlka skutečně vylekal. Líbil se mi jeho výraz. Byl jsem na sebe hrdý, jak velký a silný bojovník jsem, že jsem vylekal vlka, který je daleko větší než já. No, ale zatímco já si uzurpoval právo na jméno Malý Velký Muž, rodičovstvo na danou záležitost mělo jiný názor. Nikdo mě nechválil, naopak, z intonace jsem vytušil, že pozornost není směřována vůči mě. Jak je to vůbec možné? Jsem to nejlepší, co je mohlo potkat a oni se baví mezi sebou. Nebo... Mají mě rádi... Já...Jsem skvělí, že ano? Stáhl jsem ocas a raději se od cizích vlků vzdálil. Pak mě napadlo, že jde o další nejlepší věc, která je mohla potkat. O Etiťku. Určitě tomu tak bylo. Měli dvě nejlepší bytosti pod Svýlkem, a teď mají jen jednu. Proto nepřišla s tou modrou horou. Musíme sestřičku najít. "Etiťkáá?"

Chtěl jsem vypálit se jít rvát s těmi novými, ale mamka mě zabrzdila. Hodil jsem na no dotčený pohled a uražně se posadil. Když já jsem si chtěl hrát a ne pořád stát mamince po boku. Nechápal jsem možné nebezpečí pramenící z cizích vlků, protože jsem se cítil být velký a silný. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo ochraňoval. Přiběhla k nám i ta modrá hora, co měla hlídat Renbli. Přeměřil jsem si ho. "Etiťka!?" Kde mám sestru, ty horo?! Pak jsem si ale všimnul něčeho hezky blyštivého. Hned jsem na své předchozí trápení zapomněl. Rozzářila se mi očička a rozvrtěl ocásek. "Svýlko!" Zvolal jsem jako bojový pokřik, oběhl jsem matčinu tlapu a vyřítil se na tlapu cizince, na tu, kde měl ten blyštivý předmět. Zrovna v moment, kdy mě nikdo nesledoval. Otevřel jsem tlamičku a zakousl se do toho. Zoubky jsem toho nemohl zarýt, ale jinak jsem to tlamičkou objímal, co mi to jen čelisti dovolovali. "Grrvrrr..." Tohle bylo pevné hmatatelné Svýlko a teď bylo moje. To až ukážu Etiťce!

Mamka nás tedy nahnala do doupěte, i když jsem tomu nerozuměl, co to znamená, že si se světýlky budeme hrát později. Pořád jsem měl pocit, že opakuje, že Svýlko něco udělalo. Mělo to něco společného s tím pitím? Nechtěl jsem, aby mě Svýlko vypilo. Nebo snad dokonce snědlo... Co vůbec taková Svýlka jí? Když se ale šlo, šel jsem tady. Čas od času jsem se zatoulal k nějakému stromu, abych si ho očmuchal a zjistil, jestli se chce rvát. Ale žádný nevypadal, že by se chtěl prát. Viděl jsem ještě, jak Etiťka jde do doupěte, ale já tam jít nechtěl. Sotva jsem se odtamtud dostal. Teď jsem byl volný a nehodlal jsem se nechat omezovat. Odběhl jsem tedy rychle pryč od vchodu. Mamka něco říkala. Hodil jsem na ni nechápavý výraz: "Anený? A... Etiťka?" Chtěl jsem vědět, co bude se sestrou, ale asi nebylo třeba mít o ni starost. Ucítil jsem něco zajímavého. Co to asi bylo? A pak to přišlo. Byly to dva velcí cizí vlci. Přišli se rvát? Konečně někdo, kdo se přišel rvát? Postavil jsem se do útočné pozice a vycenil zoubečky. "Havvrr!" Jsem velký, zlý a nebezpečný a mému ožužlávání nikdo neuteče!

Za nejdůležitější objev dne jsem momentálně považoval fakt, že svýlka suší kožíšky. I sestřička, i když očividně unavená, o něj projevila zájem. Neotálel jsem tedy s odpovědí: "E-hm! Stílko." V překladu, 'ano, za to může světlo.' Zcela srozumitelná věta. Nebyl jsem sice unavený, ale překulil se blíž k polospící etiťce. Opakoval jsem její gesto, natáhl k ní tlapku tak, abych se dotýkal ramene. "Meška..." Kamarádi, jak dojemné. Až z toho všeho dostal znovu hlad, který dříve zahnal pomocí Svýlka. To se už ale ozvala maminka, která očividně také dávala chvíli pít světýlkům. Zamyslel jsem se, proč se pak ale před světýlky schovala. Možná nechtěla, aby jí vypily všechno. Svýlka byla velmi žíznivá. Co to říkala? "Ikňa?" Už tady ten zvuk byl zase, zase "vy dva". Co to asi znamenalo? Pustil jsem se tedy sestřičky a otočil se na mámu. Nedávala smysl. Používala příliš komplikované věty, na rozdíl od sestřičky, která užívala krátké a zcela výstižné fráze. Jediné, slovo, které jsem v té změti poznával moc dobře byla světýkla. "Stílka?" Copak svýlka asi provedla? Neznělo to zrovna radostně. Snad nám nezakáže si s nimi hrát, když jsme teď byly meška...

Maminku jsem radostně odignoroval. Tedy, chvíli jsem na ni hleděl, ale nakonec to bylo moc dlouhé a já ztratil pozornost. Prostě jsem byl etiťka svojí etiťky a nikdo mi to nerozmluví, protože to jenoc komplikované. Proč bych neměl být etitka, když jsme vlastně stejně velcí a přišli jsme ze stejného místa? Nedávalo mi to smysl. Naopak mě velmi zaujalo vysvětlování sestřičky. Fascinovaně jsem hleděl na tl, co dělá a pochopil jsem. ”Ťílko? Štílko... Eee. Ně. Etiťka! Šílko! Meška!” Čímž jsem vlastně chtěl vyjádřit, že já, sestřička a světýlko jsme kamarádi. Hned jsem se k hrám své etiťky přidal. Chytal jsem světlo do tlapek a snažil jsem se ho olíznout. Možná se do něj zakousnout, ale jen jsem cvakl zuby naprázdno. Nedalo se to chytit, jenom to zářilo a hřálo. A vysušovalo to zbytek vody z mé srsti, toho jsem si všimnul. Proto jsem se na slunci vyvalil celý, aby se Svýlko napilo. Muselo mít velkou žízeň! A já? Měl jsem hlad, ale můj objev, že Svýlko pije jej předčil. Strčil jsem do sestry. ”Etiťka, oslovil jsem ji a ukázal na svůj kožíšek, kde byl jestě před chvílí mokrý, ”Štílko!”

Byl jsem na sebe hrdý, ale sestra se na mě stejně vrhla. Co se děje já je přece zachránil! ”Kneee! Eeh?” Nebral jsem zrovna zřetel na to, co se mi maminka snažila vysvětlit. Používala moc složitá slova. Něco mi ale utkvělo v paměti z toho, co vysvětlovala druhému vlčeti. Utvělo mi v hlavě několik slov. První to, čímž mě sestřička přiviltala. ”Meee... Meťka? Meska... Meška! Vrr-iiiňa? Ee... Etiťka?” A pak jsem potřeboval rozkličovat, co je to to Svýlko. Než jsem ale posbíral ze země, abych to mohl zjistit, protože za tím se nejspíš ‘etiťka’ hnala, už nás mamka zase zkoumala. Že by další koupel? Jen to ne! Ale nic takového nenásledovalo. Místo toho zase vydala spoustu neznámých slov. Příliš mnoho co se učit! ”Íí-et-i-kňa?” Znělo to dobře, i když jsem netušil co to “výlet vy dva” znamená, ten zvuk byl prostě zajímavý. Využil jsem své chvíle, zvedl jsem se n nohy, vyťapkal z kaluže ven a oklepal se. Teď jsem šel prozkoumat to, co chtěla sestra. Postavil jsem se tam, kde prosvitalo světlo mezi stromy. Bylo to hezké. Když jsem zvedl tlapu, zůstalo mi to na kožichu a když jsem ji stáhnul pryč, vrátilo se to na zem. Nejspíš to ze mě slezlo. Bylo to nebezpečné? Mozná to mě něco takového lezlo a sestra útočila na to a ne na mě. ”E?” Podíval jsem se tázavě na sestru a doufal, že mi to vysvětlí.

Usilovně jsme hledal, když jsem pak uslyšel volání nějakého povědomého hlásku. Co to bylo, ta meška? Než jsem stačil přijít blíž, už nade mnou stála velká černá vlčice. A kdo je to tam vzadu v povzdálí? Nikdo jiný než ta koule chlupů, co ji znám už celý život. Našel jsem je! "Vííí!" Tenhle zvuk se vydával snáz než jiné citoslovce radosti. Rozeběhl jsem se za nimi, jednou u toho málem zakopl o vlastní tlapu, ale překonal jsem to jako největší hrdina. A copak bylo tohle? Na zemi se něco lesklo. Objevil jsem kaluže. A v té vodě byl nějaký třetí vlk. Zářivě zelená očka na mě civěla z vody. Zamračil jsem se na to. On se zamračil na mě. Vycenil jsem zoubky. A voda mi ukázala drobné špičáky ne nepodobné krátkým jehlám. Ono se to chtělo rvát! Určitě to chtělo ublížit mamce, sestře nebo mě. Bez zaváhání jsem na svůj odraz zaútočil. Hladina se rozvířila a odraz zmizel pod stínem mého těla. To tě naučí, takhle vrčet na ty nejlepší vlky pod sluncem! Obrátil jsem se hrdě na mamku. Hele jaký já jsem! Akorát to začalo studit. Co teď s tím?

<< Zlaté doupě
Ta chodba ven neměla konce, ale byl to nesmírně osvobozující a posilující pocit. Když jsem vystrčil čumák ven a uviděl jsem zlatem zalitý les, do čenichu mi udeřil čerstvý letní vzduch, věděl jsem, že tohle je život. Něco tam uvnitř mi říkalo, hele tohle je ono, proto jsi tady, to chceš. Bylo tady docela teplo, to se mi líbilo. Když jsem se toho pocitu bytí naživu dostatečně nabažil, pustil jsem se do zkoumání doupěte z venčí. Očmuchal jsem vchod, zkusil se zakousnout do napadaného listí okolo - nebylo chutné, ani se nebránilo, tak jsem ho nechal být. Nakonec jsem couval, abych se na to podíval v celém obraze, když jsem narazil do něčeho za mnou. Prudce jsem se k tomu otočil a začal vrčet. Byl to strom, velká kláda co stojí. Nevěděl jsem, že je neškodný, tak jsem mu po vlčecím začal vyhrožovat: "Hrrvrr! Mrmmrr chrrr..." Ale on nic. Ani se nehnul. Vyskočil jsem proti němu, abych do něj vrazil tlapou. Ani se nepohnul. Zdálo se mi, že na mě jen trpělivě hledí z té svojí výšky. Tento boj jsem prozatím prohrál. Stromů jako byl on bylo okolo spousta. Proč jsem tu? Máma a ségra. Vybavil jsem si obraz vlků, které jsem hledal, abych si připomněl, proč jsem tady. Jak je ale najdu? Zhluboka jsem se nadechl, abych si povzdechl - ale co to? Něco jsem ucítil. Co to je? Bylo to známé. Tak takhle se hledají ztracené věci! S radostí nad novým poznatkem jsem začal čenichat po stopě, kterou jsem místy měl, často ji ztrácel, ale znovu nalézal, jsem chodil v kolečkách, tedy vpřed přímo za nosem. Protože jsem moc dobrý v tom, co dělám, ať už dělám cokoli. Určitě je najdu.

Sestra s jídlem utekli. A mě tady pořád držela ta modrobílá hora, která ne a ne se hnout. Unudilo mě to natolik, že jsem usnul. Čekal jsem, že se sestra s mamkou vrátí, ale nedělo se tak. Když jsem se znovu probudil, pořád zde chyběly. Co zde přebývalo byla ta vězeňská hora. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem to pokousat. Tedy. Chtěl jsem. Možná byla správná příležitost se hoře vyvléct právě teď. Dokud se nedívá. První jsem zkusil tlapu přelézt. Nakonec jsem se přes ni nějakým pofidérním způsobem přehodil. Na druhé straně jsem se posbíral na nohy a už jsem cupital k odchodu. Po očku jsem se díval po hoře, jestli náhodou nejde za mnou. Hah, vítězství! Zavrtěl jsem ocáskem a vyšlapal si svou cestu z doupěte ven. "Kňunííí!" To mělo být jupí. "Chrrr."
>> Zlatá Smečka

Moje sestra, tedy flekatá koule chlupů se ke mě přidala. Vytvořili jsme tedy společně orchestr kníkajících vlčat. Do toho se přidali nesrozumitelné zvuky černé chlupaté věci. Podle intonace jsem usoudil, že jsem chválen a schválně jsem se pokusil postavit se znovu. Když začala výt flekatá, zavrtěl jsem ocáskem, znovu skončil na zadku a spustil stejnou symfonii, jako moje milá sestřička, vysokým tónem, který spíš než vlčí vytí připomínal kvílení nějakého postiženého ptáka. Ztichl jsem v okamžiku, kdy se ve vchodu do nory, ve které jsem právě plánoval převrátit vzhůru nohama každý kámen. Začal jsem couvat, šoupat se v sedě za tu černu věc, kde jsem se chtěl schovat, ale světle modrá věc mě i druhé vlče přitáhl k sobě. Co si to dovoluje? Chtěl jsem na něj zavrčet, místo toho ze mně vylezlo cosi jako "ahhhh nk nann," a tlamičkou jsem ho chytil za tlapu, kterou si nás k sobě přitáhl. Pak jsem ho pustil, protože mi jeho srst ani trochu nechutnala a vrhl na toho obra, co si dovolil vlézt do naší nory bez pozvání a ještě vyluzoval divné zvuky, naštvaný pohled.