Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyl si jistý, jestli to mezi nimi nepokazil. Na tom, že nechtěl, aby se hádali, přece nebylo nic špatného. A to, že nerozdává své srdce jen tak na potkání, taky ne. Jak by to taky pak vypadalo, kdyby se mladý vlček rozhodl dát kousíček svému srdce všem, kdo jen o to trochu poprosí? Ne! Merlin byla výjimečná. On byl výjimečný. A cokoli výjimečného si zasloužilo, aby k tomu taky s pocitem výjimečnosti přistupoval. Proč ho tedy sžíral pocit, že Merlin není spokojená?
Vyprávění o veverkách a Jhinovi bylo poměrně pěkné na to, aby se Iridanovi dobře usnulo. Ne, že by to už byl malý capart, však se už hravě podobal dospělému vlkovi, ale přece jenom, nemusíte pokaždé na dobrou noc slýchat pohádky o krvelačných příšerách číhajících v temných lesích; o něčem takovém se jistě kdysi zmínila jeho matka. Nebo by se zmínila, trávil-li by s ní Iridan více času.
Nakonec se mladý Chaosan podíval unavenýma očima na Merlin a zazubil se. „Jo, to zní jako Jhin. Ještě štěstí, že jsi ho zachránila. A mě.“ Druhého zachráněného vlka – sebe, prince z Chaosu – zmínil jen šeptem, nemusel vykřikovat do světa, že je to zbabělec a neumí se postavit lesnímu duchovi! Při té vzpomínce hlasitě zasténal a mimoděk se snažil přijít na to, jestli ho ještě ono zranění pálí. Bylo již zacelené, ale nepříjemné vzpomínky zůstaly.
Letmé doteky Merlinina kožichu to ale hodně rychle spravily. Neměl ani čas se zabývat jizvou, když se o něj pokoušek spánek. Zlobil by se strýček, kdyby se mu Iridan o Merlin svěřil? Měl na to vůbec právo? A nevynesou ho v zubech, jen co se vrátí do Chaosu? Zmatek v hlavě ho neopustil ani ve snech, ale byl vůči tomu lhostejný; a maličko jej štvalo, že ty hloupé myšlenky nezvládá odbourat úplně. Jakmile se s hlasitým vydechnutím vzbudil, jeho dvoubarevné oči zamžouraly do rána v plném proudu. „Dobré ráno, Merlin,“ pozdravil svoji kamarádku nadšeně. Nebylo to divné, že tu stále jsou? Spolu? Iridan tak nějak očekával, že se to celé rozplyne jako sen, a nebyl si jistý, jestli by mu to neušetřilo kupu problémů.
Nakonec protáhl své ztuhlé, hubené tělo a mlčky vyšel ven. Bylo teplo. A horizont pokrývala hustá mlha. Upustil z hrdla frustrované zavrčení, jako kdyby si myslel, že ji tím rozežene, a následně se otočil. „Ale neříkej, že jsem tě nevaroval,“ vyplázl na Merlin jazyk, zčásti pobaveně, zčásti s naprostou vážností ve tváři, a pak jeho toulavé tlapky pomalu zamířily k místu, kde začal jeho příběh. Konec konců, někdy v této jarní době se narodil a bude hezké připomenout si, kým byl kdysi, a uvědomit si, kým je nyní. Protože však chtěl dodržet, co Merlin slíbil, rozhodl se nakonec nevydat zpátky do Tiché zátoky, ale k jezeru. Tam začal být jeho život teprve dobrodružný!

>> Ostříží zrak (přes Rokli)

Zrudl. Co ho to vůbec napadlo, žvanit něco o lásce? Neblouznil už? Na to, aby to bylo z horka, byla příliš zima, ale určitě blouznit musel! „I když možná bude lepší, umm, když se prostě... nebudeme hádat,“ snažil se to zamaskovat, ačkoli si nemohl pomoct a nenápadně po Merlin pokukoval. „Nejsem tvůj Iridan,“ durdil se, avšak ve skutečnosti mu srdce tálo čistou euforií. Merlin měla svoji hrdost, a slyšet od ní taková slova, to znamenalo hodně. Přesto začal Iridan pochybovat – nehrála to na něj? Nevysmívala se mu? Emoce s ním jen cloumaly a bylo těžké se v nich vyznat. Ještě stále to bylo zvláštní a nepatřičné, ale po boku Merlin se přece jen vše zdálo... správné.
„Veverky jsou fajn,“ přitakal jí, ačkoli ve skutečnosti žádnou v životě neviděl. Z toho, jak ale Jhin o oněch malých roztomilých tvorečcích mluvil, Iridan usuzoval, že jsou vážně báječní! „Hmm... přál bych si ho někdy zas vidět. I ty jeho veverky. Jak jste se vlastně vy dva potkali? Nepamatuju si, jestli jsi mi to vyprávěla,“ zeptal se jí, jakmile se rozešli k jeskyni.
Když už se Iridanovi zavíraly oči, ještě stihl na Merlin zamžourat. „Vezmu tě do Chaosu, až si odpočineme. V jezeře, které je mimochodem krásně čisté, nám plavou kachničky. Bude se ti to líbit,,“ slíbil jí s hlasitým polknutím. A pak se k ní přitulil. Jen tak jemně, měl přece svoji chaosanskou důstojnost!

Ušklíbl se. Tak tahle vypadá láska? „Fajn. Takže samou láskou se taky nemůžeme sníst?“ zamumlal skoro trochu zklamaně a ještě jednou si pořádně prohlédl horu tyčící se před nimi. Vážně se mu líbila. Vypadala, jako že ji nic nezastraší a jako kdyby držela ochranu nad ním a nad Merlin. Možná by tu přece jen mohli zůstat a nikam nemuseli jít. Počasí na to už bylo dostatečně umoudřené, ne?
Polkl a hlasitě vzdychl. Obvykle věděl, co odpovědět, a pokud náhodou ne, jednoduše počkal, až tu záhadu jeho mozek rozluští. Merlin jej ale naprosto odzbrojila a Iridan neměl sebemenší tušení, co říct, aby ho vzala vážně, nebo aby nedejbože neměla pocit, že jí nepřeje, aby byla chytrá. „Myslel jsem, že bych byl skutečně lepší než ty. Nebo alespoň stejně. Nemůžeš si přece usmyslet, že budeš nejlepší mág na ostrovech, když budeš mít po boku mě. To prostě nejde,“ zazubil se na ni a hrdě vypjal hruď. Na jednu stranu to byla hra a vtipkování, na tu druhou to myslel vážně. Matka jej vychovala k velkým věcem. Iridan nikdy necítil potřebu se jí zavděčit, ale nechtěl ji zklamat, takže nemohl Merlin jen tak říct, ať si poslouží a klidně se lusknutím drápku stane největším mágem. „To bychom mohli zvládnout, společně. Ale nejdříve si odpočiňme, Merlin.“
S tím, co mu pak řekla o jménech, nesouhlasil. Byl prostě Iridan z Chaosu, syn Allavanté a Alduina, snad i Kaštánek. Trouba nikoli! Přesto se krátce zamyslel. „Taky bych chtěl být u veverek,“ pomyslel si nahlas a pohlédl Merlin do dvoubarevných očí. „Ale stejně si myslím, že ty ty veverky kompenzuješ. Máš určitě hezčí kožich. A oči. A můžu si s tebou povídat. Veverky mlčí. Asi.“
Jakmile spolu leželi v jeskyni, Iridan s hlavou na stranu pozoroval vycházející slunce. Paprsky mu svítily na čumák a poslední zbytečky sněhu syčely před jeho tváří a rozpouštěly se, dokud z nich nebylo ošklivé bláto. Proč nemůže být příšerná zima? Mohli bychom se k sobě přitulit. Takhle by to bylo... divný. Chaos se nebratříčkuje s těmi, co nespadají... pod Chaos. S očekáváním zvedl naodočnicový oblouk a zahleděl se na Merlin jako na svatý obrázek, pak si však opřel bradu o přední tlapky a usnul.

Chvíli na ni hleděl, jako kdyby jí zbaštil její slova, pak pozdvihl obočí a zcela vážně řekl: „Zní jako férový plán. Konec konců, do Chaosu jsi chtěla, a jak se tam lépe dostat, než v kůži jejich prince!“ Věnoval jí jeden z těch svých osobitých úsměvů, přesně ten, jež sdělil po matce, ale zároveň patřil jen a jen jemu a Merlin, a v břiše opět cítil motýly. Stále měl pocit, že si sobě cosi nalhává, ale tyhle lži se mu líbily a udělal by pro ně cokoli.
Možná doufal, že na jeho nápad odpoví něco víc. Že ho bude opěvovat? Možná jen nevěděl, co vlastně chtěl. Přesto se napřímil a o maličko se k ní přiblížil, ale nedokázal cítit její tělo na svém. Vlastně si to moc přál, ale přišlo mu trapné ji objímat jako malé ustrašené vlče, a tak zůstal jen u představ, jak spolu leží v jeskyni, tulí se k sobě, aby se navzájem zahřáli, a pozorují padající vločky. Bylo to tak krásné!
„Líbí se mi, když se směješ. Nepřestávej,“ hlesl pak, čímž si trošku protiřečil, protože se smála kvůli jemu a tomu, že neumí používat magie. Tak si to jeho hlava interpretovala. Ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že se rozčílil. Na tu druhou stranu, její smích byl hezký. Zněl božsky. Jako zakázaná píseň. Iridana možná Merlin trochu provokovala tím, že umí svoji magii ovládat mnohem lépe než on, ale za to, že mohl poslouchat její smích, to stálo. Asi. Naklonil se k ní a vděčně přikývl, směšně vystrkujíc zuby. „A nebojíš se, že budu pak lepší než ty, Merlin Belulial?“ vsadil se a pečlivě vyslovil její vysněné jméno. „Rád bych se naučil ten trik s rybami,“ dodal pak s pokrčením ramen. Ten, kdy se kolem nich zvedla voda a v ní pluly zlaté rybky. Ten, který Iridanovi ukázal, že není sám. Tehdy si možná poprvé přiznal, že jeho srdce hoří a tváře rudnou. Nebo to věděl už od rvačky s lesním duchem? Bylo to tak trapné, pitvat se ve svých citech! A nejhorší na tom bylo, že čím víc Iridan civěl do prázdna, tím více cítil, jak mu hoří jeho hubené tělo. Zchladilo by se, kdyby se k Merlin přiblížil, nebo by to bylo ještě horší?
„Trouba? Myslel jsem, že ty víš, jak nesnáším, když mi někdo říká jinak než Iridan. Ale kdybys mi říkala Kaštánku, nezlobil bych se. Kam vůbec zmizel Jhin?“ napadlo ho pak, načež jen přikývl a vydal se za Merlin. Otec s matkou by z toho asi nebyli nadšení, ale s Merlin a Iridanem to takhle bylo vždycky – i přesto, že se Iridan nafukoval, ji pokaždé věrně následoval. Na druhou stranu, byl přece jejím rytířem, musel ji následovat, aby ji mohl chránit! A tak ťapkal za ní a šťastně se usmíval.

„Výborně. Spadneme oba dva. A ty se mě zbavíš a rychle obnovíš své schopnosti, abys přistála někde dole bez škrábnutí, zatímco já se vyválím v křoví. Takovou podpásovku bych od tebe nečekal, Merlin,“ zabrblal přísně a rozladěně, ale pokud se na něj dokázala podívat, mohla si všimnout, že se upřímně směje. Dvoubarevnýma očima si prohlížel horu a obdivoval, jak je vysoká. Jak dlouho tu už stála? Příběhy kolika vlků znala a mohla vyprávět? A slyšel by je Iridan, kdyby jim více naslouchal? Znala i příběh jeho matky? Při vzpomínce na matku se v něm opět ozval ten zvláštní pocit nicoty a připomněl si, o čem se před chvílí bavil s Merin – o nekonečnu. Mohla být takhle cítit nekonečná ztráta? Znamenal ten tlak v hrudi, že je Allavanté skutečně pryč, nebo tam bylo smítko něčeho jiného – naděje a víry? Iridan by si vlastně přál skutečně věřit tomu, že matčin únos tornádem neznamenal okamžitou smrt, ale jak by to taky mohlo být jinak? Přece tehdy málem nebrečel jenom proto, aby pak zjistil, že je jeho máma na živu! A už vůbec ne, když se kvůli tomu pohádal s otcem. Nakonec se jen pomalu otočil na svoji kamarádku. „Vzal bych tě tam a nepustil bych tě. A na ničem jiným by nezáleželo, Merlin.“
To byla vskutku odvážná slova. Ne příliš odvážná na mladého a tak odvážného vlčka, ale přesto Iridan při jejich vyslovení cítil silné brnění v tlamě, které jej poměrně nepěkným způsobem upozorňovalo na váhu jeho slov. Jako by si snad pokaždé neuvědomoval, jak cenná a mocná slova jsou! Jakmile mu tlapku začala olizovat voda a zformulovala se do malého kroužku, trochu naštvaně pohlédl na Merlin. „Je nefér, že to umíš,“ zabrblal vyčítavě a zvědavě si její dílo magie prohlížel. Bylo hezké... proč muselo zmizet? A proč u všeho chaosu musela říkat takové věci? „Kdo říká něco o romantice? Já tu žádnou romantiku nevidím!“ prohlásil Iridan tiše a zatahal ji za ucho. Následně ukázal tlapou zpátky, odkud přišli. „Musím tě vzít – chci tě vzít za mojí rodinou. Chci abys věděla, kdo jsem. Abys mi pomohla poznat, kdo jsem. Uděláš to pro mě?“
Najednou tam stál, shrbený a úplně ztracený, ale byl s ní, takže až tolik ztracený být nemohl. Na okamžik však zatoužil, aby byla třeskutá zima a oba dva měli důvod, proč se k sobě přitulit. Chtěl cítit její dech na svém krku, chtěl přimět své srdce, aby bilo v rytmu toho jejího, i když by to znamenalo, že se málem udusí. Bylo by to alespoň romantické, ne? Chtěl jí říct, že ji má rád. Jenže co když jí lhal? Co když si jen jeho mozek něco nalhával? Jsi jen budižkičemu. A jednou se proti ní budeš muset postavit.
„Ale to jednou zatím není, Riv. A nikdy nenanejde. Postarám se o to, jakože se Iridan z Chaosu jmenuju.“ Ta slova neřekl nahlas, vlastně to bylo jen letmé pohnutí tlamy. Přesto je nechtěl nechat jen v hlavě. Třeba ho ta hora vyslyší a splní jeho přání, ne? Byl ještě velmi mladý. Mohl si dovolit věřit v zázraky a kouzla.

<< Rokle

„Přesně tak!“ přitakal jí se zazubením a sám se pěkně vytáhl na špičky. Byl strašně rád, že už není ten prcek, co sahá své kamarádce div ne po kolena da kterého by jeho kamarádka mohla používat jako opěrku po hlavu. Bylo přece potupné, aby se někdo o mladého, silného Chaosana opíral a používal ho místo kožešiny pro dobré spání! Iridan stihl od jejich posledního setkání skutečně pořádně vyrůst, a ačkoli byl velmi hubený, jeden by skoro řekl až podvyživený, co do výšky na tom již byl mnohem lépe. Co by však mohl chtít, když ani jeho otec, ani matka, nepatřili k těm nejvyšším vlkům. A přesto byla matka alfou Chaosu. Tak proč bych se já nemohl kamarádit s veverkami a vlčicemi ze Zlatého lesa, aniž bych kvůli tomu nebyl hned špatný pro Chaos? Byly to sice zcela opačné věci, ale přesto, Iridan je vnímal jako propojené. Když si totiž představil nejideálnějšího vlka pro Chaos, viděl mohutného a vysokého jedince; a jeho matka taková nebyla a přesto byla dokonalá. Tak proč by nemohl být dokonalý i on, i když byl trošku ovce? Černá?
Poslouchal kamarádčina slova o magiích a následně se na ni povzbudivě usmál. „V tom případě bys mě musela tahat na zádech, přece bych tě nenechal si lítat po obloze a objevovat krásy světa beze mě, ne?“ řekl jí a zatajil se mu dech. Nekonečno? Byl svět skutečně nekonečný? Byl život nekonečný? A pokud ano, mohl bych... mohl bych ten nekonečný život strávit s, uhm, Merlin? otočil se okolo sebe, jako by doufal ve zjevení otce a příležitosti se s ním poradit, ale hned na to raději přivřel oči. Jakmile Merlin opravila jeho slova, Iridanova přirozená počáteční reakce byla se nafouknout. Jenže místo toho vykulil oči a měl pocit, že si z něj Merlin dělá srandu. Znovu se vytáhl na špičky. „Jo, to by taky šlo,“ zamumlal někam směrem do její tříbarevné srsti, ačkoli ve skutečnosti od ní stál dost daleko na to, aby alespoň trošku slyšela, co říká, a pak mávl oháňkou. Jsi Chaosan, tak se nechovej jak ukňučené srnče! Slyšel Riv? Matku? Otce? Dallia, Rhyss? Sám sebe? Nevěděl, ale nezáleželo mu na tom. Pro Merlin by se klidně choval jako uplakané a usoplené srnče, jenom aby byl s ní! Jenže jak nějak něžně sdělit, že s jejími slovy souhlasí a rád by byl... její tajná láska?
O portálech toho taky moc neslyšel, ale přece jen se okolo ostrovů pohyboval dost, aby měl alespoň menší obraz o situaci. Vděčně přikývl. „Dík, to zní... fajnově,“ sdělil tiše. „Mohli bychom na ten třetí ostrov někdy doplout... společně,“ navrhl jí pak, a div neskákal radostí, že konečně zněl odvážně a neklepal se.
A pak mladý vlček zmizel, a když si jeho srdce tiše přálo, aby svými slovy Merlin ohromil, ještě si neuvědomoval, že ona za okamžik ohromí jeho. Jakmile jej doběhla a svěřila se mu, nechápavě na ni vykulil oči. Už poněkolikáté za tenhle okamžik, to nám tedy hezky začínalo! A následně se usmál tak kouzelně a šťastně, že to na jeho tváři vypadalo skoro až nepatřičně; jeho tlukoucí srdce to nicméně vidělo jako přesně ten úsměv, který chce Merlin věnovat. Úsměv jen pro ni. „Já věděl, že jsi ta odvážnější, Merlin. Ty budeš má zlatá královna a já tvůj malý princ z Chaosu, ideální dvojka!“ zabreptal a následně udělal gesto, které, kdyby to šlo, by bylo něco jako zatahání za tlapku. „Myslím, že se mi vážně líbí víc, když jsou naše cesty spojené. Uhm, sluší ti to mnohem víc... se mnou. Ale ne, že by ti to beze mě neslušelo! Jsi krásná! Zlatá královna! Moje královna a ta největší nakopávačka zrzavejch zadků, jakou jsem kdy poznal.“ Do tváře se mu nahrnula červeň a v očích šibalsky jiskřilo. I ta hora před nimi by uměla hezčí vyznání, avšak to Iridanovo bylo pravé a upřímné. Lepší krutá pravda než milosrdné lži, avšak tahle pravda by se dala poslouchat od rána do večera, ne?

Merlin očividně myslela na to samé, co on. Iridanovi však nepřišla děsivá sama noc, ale spíš se bál lesního ducha. Navíc si slíbil, že se ničeho nebude bát. Vlastně měl kolikrát pocit, že se skutečně nebojí; nevědomky v sobě prostě polykal strach – ani to možná nebylo tak, že by mu skutečně čelil tváří v tvář, prostě ho jako správný Chaosan vytěsňoval z hlavy a nepřipoutěl si ho. „Pokud se tam vyškrábeš,“ zazubil se na ni jízlivě a rošťáčky se ji pokusil zatahat za ucho. Na to ale stál moc daleko od ní – tenhle pubertální výlev mu ale pomáhal se odreagovat a nekoukat do země až podezřele často. Nemohla Merlin si Merlin všimnout, jak mu hoří tváře, že ne? „A ne, oheň neovládám, ten zdědila po mámě má ségra s bráchou,“ sdělil jí frustrovaně a stydlivě. Kde jen bylo jeho sourozencům konec?
Ani pořádně nevěděl, proč o sobě a Merlin mluvil jako o kamarádech. Vnímal to tak, nebo v koutku duše přece jenom prahnul po tom, aby Merlin jeho slova vyvrátila? „Hmm, kamarádi na život a na smrt,“ broukl zamyšleně a ošil sebou. Možná, že ani těmi kamarády nebyli. Však Iridan ani Merlin neznal! A Riveneth, ta mu to sdělila jasně. Musel by se postavit proti své kamarádce a bůhví, kam by jej dohnala nálepka budižničemu. Kdyby zklamal Chaos, bylo by zle. A možná, že ho přece jen zklamat nechtěl?
Když zmínila, že by raději skočila z mostu, Iridana ze všeho nejdříve napadlo, kde takový most leží, jak přesně vypadá a proč to zní tak záhadně. Bylo to možná poněkud zlé, ale pravdivé. Musel přece získat informace a neustrnout ve fázi hloupého vlčete! „Z mostu?“ zopakoval poněkud netrpělivě, pomalu ochutnávaje to cizí slovo na jazyku. Vzhledem k vážnosti situace možná nebyly teď jeho znalosti na místě, ale chtěl si rozšiřovat obrazy, když už byl ten chaosanský princ. „I kdybys skočila, já bych skočit s tebou, takže by ses mě stejně nezbavila, Merlin Belialuin,“ odfrkl si a usmál se, vzpomínaje na její jméno a podobu, kterou si přála mít. Duch neduch, nechtěl se s ní loučit.
Smečka ze Zlata se mu líbila. Stejně jako jej přitahovalo jeho jméno, nebo mu přišly zajímavé veverky, o kterých mluvil jejich společný přítel Jhin, les ze zlata byl taktéž lákavý. Chutnal totiž jako zakázané ovoce, a mladé prince z Chaosu odjakživa zakázané ovoce lákalo. Konec konců, on sám stál na zapovězené straně vlčího řádu a pro Merlin tak trošku zakázaným ovocem byl. A ona pro něj. Jak hloupé a naivní! „Chtěl jsem se stavit za strýčkem Scarem. Dlouho jsem neviděl svoji rodinu. Jenže...co když bych se zase bál se pro tebe vydat do lesa ze Zlata? A já nechci, abys mezitím utekla. Ale pokud by mi tě někdo ukradl, tak si tě vybojuju. Jsem princ Chaosu, rytíř a dospělý vlk! Jsem syn Allavanté a Alduina a nezaleknu se nikoho a ničeho!“ slíbil jí a hrdě si poplácal tlapkou hruď. „Myslím si ale, že by se naše cesty stejně měly... uhm, rozejít. Ale kdo říká, že se nemůžou za nejbližším kopcem zase spojit?“ Nechal tam Merlin stát, v ideálním světě okouzlenou a neschopnou slov – to si nicméně vším srdcem přál – a pak se jeho útlá silueta šinula nocí.

>> Nejvyšší hora

Kvapem se blížila noc. Bylo rozumné cestovat v noci? Iridan měl ještě stále v živé paměti napadení lesním duchem, a představa, že na něj jedna taková rezavá liška opět vybafne zpoza stromu, se mu nelíbila. Přirozeně mohl zvolit jinou cestu domů, ale i tak se rozhodl, že zatím nikam nepůjde, pouze jen tak letmo občas přešlápl z tlapky na tlapku. S Merlin mu bylo dobře. A dokud byli spolu, nic jim nehrozilo. Oni by si opět poradili, že ano?
Snažil se ji pozorně poslouchat, a ačkoli mu byla jen kamarádkou, obdivoval ji skoro jako svoji matku – za to, jak mluvila. Taky zněl při své mluvě tak hezky a vážně, nebo měla Riv pravdu, když se mu smála? Nenápadně po Merlin pokukoval a snažil se zjistit, jaká slova používá, že zní tak dobře – aby se později inspiroval a možná prostě ten nápad ukradl. „Pokud tomu věříš ty, potom já taky. Protože jsme přece kamarádi, ne? Takže musíš vědět, o čem mluvíš,“ nechal se slyšet opatrně. Štvalo jej, že zní jako uplakané mládě, ale nějak to najednou nešlo jinak a ztrácet pevnou půdu pod nohama. Takové klopýtnutí by si jako správný Chaosan neměl dovolit nikdy, ale před Merlin to bylo nejen jednodušší, když byla tak milá, ale také o něco neškodnější – přece jen, jeho kamarádka nepůjde napráskat strýčkovi, že se s ní bavil a choval se při tom jako nekňuba, že ne? Když Merlin zmínila jeho matku, cítil touhu ji opravit. „Není silná, byla. Má matka padla.“ Ne proto, že by mu byla matčina smrt lhostejná, ale její slova v něm na malý okamžik zažehla naději, a tu si mladý Chaosan nemohl dovolit. Trošku příkře a nafučeně se na Merlin podíval, ale jinak se dál nevyjadřoval.
Po chvíli mlčení a následně chvíli zírání na ni vzhlédl. Dvoubarevné oči se mu třpytily v západu slunce a šťastně, zubatě se smál. A zatajoval dech; aniž by si to pořádně uvědomoval. Pomalu se mu v krku utvořil obrovský knedlík a z srdce měl kámen. Merlin byla lhářka. A on jí na to skočil. Nebyla tak silná, jak prohlašovala a jeho to... ničilo taky? „Mrzí mě, že jsem tam nebyl s tebou, Merlin. Na pohřbu tvé matky. Ale ty jsi silná a víš, že můžeš se mnou počítat. Nevadí mi, že si se mnou hraješ na někoho jiného, protože si myslím, že já jsem stejně vyhrál. Objevil jsem tvoje pravé já,“ řekl jí něžně a vítězoslavně a po chvíli už zase probodával pohledem zemi. Merlin byla jiná. A Chaos odjakživa odlišnost přitahovala. Iridan však cítil, že nedělá tak, jak by se líbilo jeho rodině. Čím blíž byl Merlin, tím víc se vzdaloval od doupěte s bylinkami, místa, kde se narodil, od smečky, do níž se narodil. Copak se tam po tom všem ještě mohl vrátit?
„Co bude dál, Merlin?“ vyslovil pak a se vší vážností se podíval do tváře své kamarádky. Nemohl tu zůstat. Ale nedokázal odejít.

Zakroutil hlavou a trochu nafoukl tváře. Nelíbilo se mu, že zpochybňovala jeho názor! Ne snad proto, že by nutně muselo být za každou cenu po jeho – naopak se rád přiučil novým věcem a rozšiřoval si obzory –, ale chtěl jí dát najevo, za jak ohromně důležitě považoval, že jej zachránila, a nelíbilo se mu, že to jakkoli zpochybňuje. Navíc, troška té hrdosti za něj přece jen z koutku duše mluvila! Byl to přece princ Chaosu, ne žádný nekňuba z jeskyně! „Neplýtvej slovy, Merlin, jsou drahá... a s princi se nedohaduje,“ zazubil se na ni a rošťácky, s významným zajiskřením v očích, roztáhl tlamu. Jen ať pěkně všichni ti supi vidí, že se i Iridan umí skoro usmát!
„Rýma, rozhodně,“ řekl jí se s veselým zahihňáním a pohlédl na oblohu. Den byl tentam. I tak ještě bylo světlo, a ačkoli obloha vypadala žalostně, Iridan si nebyl jistý, zda skutečně přijde bouře. Přirozeně doufal v to, že ne, protože by jim takový nářek přírody pěkně zkomplikoval cestu domů, ale bouřky zároveň měl moc rád a rád by s Merlin po boku jednu takovou pozoroval. Opět mu začaly hořet tváře studem. A přesto to bylo něco příjemného, to bušení srdce.
To, co řekla, jej překvapilo. Jeho zorničky se mu rozšířily. „Vážně? hlesl, skoro až vyděšeně, ačkoli pro něj měla jeho kamarádka dobré zprávy. Nyní vážně nezněl jako odvážný dospělák – ač měl ještě do dospělosti nějaký ten okamžik, takže se to dalo hravě odpustit –, spíše jako ukňučené klubko, které neví, co si počít s nějakou báječnou novinou. A jestli to vůbec považovat za báječnou novinu. Nečekal, že to s těmi vztahy půjde takhle rychle a takhle podezřele snadno. Nebyla to přece jen past? „Ne, to nedělej!“ vyštěkl na Merlin po chvíli a skoro ji od sebe odstrčil, jak se v něm nahromadila spousta pocitů a nedokázal je rychle zpracovat a ukočírovat. Následně nechápavě udělal krok zpátky a stáhl se do sebe. „Nechtěl bych o tebe přijít. O takovou Merlin, jaká jsi. Chaos by tě změnil, a to já nechci,“ zamumlal pak. Vše, co dělal, dělal šeredně špatně. Jenže s Merlin bylo tak jednoduché zapomenout, kým je. Špína. Nemoc. Takhle jistě ostatní totiž Chaos viděli, ne? Nebo se snad mladý vlček mýlil?

„Pořád si nejsem jistý, jestli ti to někdy odpustím. Měl jsem se z toho vyhrabat sám! Ale nezapomenu na to, Merlin. Spasila jsi mě,“ řekl jí a opatrně se usmál. Líbilo se mu, že už se vážně ani nemusí vytahovat na špičky, aby se jí rovnal. Předtím nikdy nepociťoval to, že byl drobný, ale teď, jak začal růst a sílit, se mu najednou zdálo nemožné, že byl předtím jen malá kulička čehosi. Nebylo to nepraktické, když vás kdokoli mohl hned zašlápnout? Iridan se mírně zazubil. Pokud někdy zemře – a že naposledy ho málem Smrt unesla –, rozhodně mínil odejít s důstojností a jako pravý hrdina. Hrdina svého vlastního příběhu, o kterém ještě nevěděl, kam vlastně vede.
Jakmile Merlin zmínila dvojici jmen, mladý vlček jen naklonil hlavu. Sice svoji kamarádku pozorně poslouchal, ale ta jména slyšel poprvé, a tak jí nemohl poradit, kde by dva zmíněné vlky našla. Trochu se mu ulevilo, když se z toho necítil špatně – správní Chaosané tu byli jeden pro druhého, ale co Iridanovi bylo po těch, kdo patřili do cizí smečky? –, ale zároveň ho to znepokojilo. Merlin měl přece rád. Tak proč bylo tak těžké se zhluboka nadechnout a rozhodnout se?
Zvažoval oba dva návrhy, zatímco se mu v hnědém kožichu rozpouštěly nové a nové vločky. Nebyl si jistý, jak daleko odsud Zlatý les leží, a zima mu pomalu zalézala pod kůži. „Nepřežil rýmu, nebo to, že se s někým objímá?“ zaksichtil se na Merlin a pomalu se rozešel k jedné z jeskyň. Byl jen pár kroků od průlezu, když se mu roztřáslo srdce. Zastavil a otočil se. „Víš, tehdy jsem si přál, abych šel do lesa ze zlata a zeptal se tvého otce, jestli jsi došla domů. Ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem, aby mě tvůj táta vyhodil. A nechtěl jsem, aby mě přijmul. Bál jsem se tě znovu vidět,“ šeptl zahanbeně, a najednou se tvářil, jako by jeho tlapky byly neskutečně zajímavé! Do tváří se mu nahrnula pomyslná červeň.

„Hmm,“ zabručel tiše a podíval se na ni, „teď už to dává větší smysl.“ Chvíli přemýšlel nad tím, co řekla. Měla pravdu? Tím si nebyl tak jistý, ale pravděpodobně ano. Nechtěl si o ní myslet, že je lepší jenom proto, že byla starší, protože to nutně neznamenalo, že i zkušenější, ale do jisté míry to tak muselo být – věřil jí. A jako naivní malé vlče doufal, že ona věří jemu. Přátelství s Merlin pro něj bylo důležité, protože Merlin byla první vlčice, kterou kdy nazýval kamarádkou. A Jhin první vlk, kterého považoval za kamaráda – včetně těch jeho veverek, jež ještě stále neviděl, ale umíral touhou je poznat! Když o nich starší, béžový vlk mluvil tak zasněně, musely to být věrné přítelkyně, ne?
Vážně si Merlin myslíš, že mluvíš pravdu? Ale na chvíli jsem ti stejně uvěřil, myslím. Iridan si nebyl tak úplně jistý tím, že pro svoji rodinu bude vždy dokonalý. Věděl, že ho otec má rád, stejně jako bratr se sestrou, ale necítil to dokonalé, pevné pouto, jaké by rád cítil. To, že pro Merlin takový ovšem bude, mu nepřišlo jako nemožné. Merlin nebyla jen jeho kamarádka. Byla to jeho starší sestra, rádkyně, spřízněná duše. Usmál se na ni. Křivě a zubatě, ale usmál. „Takže jsi mě zachránila jenom proto, aby tě to nebolelo, ne proto, abych... neumřel?“ řekl jí vykuleně a trochu uraženě, jen co ho jen to jeho zazubení přešlo. Nemyslel to vůči ní zle, chápal to. Konec konců, už jen to, že by jeho smrt oplakávala – pokud se to dalo takhle interpretovat – znamenalo, že jí Iridan nebyl lhostejný. Ale přece jenom, Iridan nechtěl být jen náhradou za jakéhosi Fausta! On byl Iridan z Chaosu, potomek Alduina a Allavanté; jedinečný.
Když před onou chvílí vyslovil, že by šel s ní, nevěděl, co si počít se svými slovy a jestli jsou pravdivá. Avšak když mu Merlin kladně odpověděla, byl si tím čím dál tím jistější. Přesto mu představa, vzdálit se od křišťálového jezera a ani neříct sbohem třeba takovému strýčkovi Scarovi, lámala srdce. „A ty jsi vážně ochotná zaplatit tak vysokou cenu za svobodu, Merlin? Odejít? Však máš otce, který tě miluje. A sourozence, ne? Hodně sourozenců, jestli si dobře vzpomínám,“ nadhodil Iridan. Ta otázka však nebyla pouze pro Merlin, ale i pro něj. A nejhorší na tom bylo, že čím více si ji v hlavě přehrával, tím více zmatenější byl.
Iridana, ty jsi strašný nekňuba! Ty se vážně nepoučíš, Chaosane! Jakmile vyslovil informaci o smrti či pohřešování své matky, myslel si, že mu bude lépe. Že sdílení té nešťastné události s kamarádkou, jež si sama procházela stejnými pocity, mu jakýmsi způsobem odlehčí tu váhu na srdci. Jenže bylo to skutečně moudré? Nemyslel si, že by Chaos byl oslabený – i přesto, že jeho matka byla alfa, Chaos byl vždy silný –, avšak... co když ho Merlin zradí a využije jeho přátelství ve prospěch svůj a Zlaté smečky? Nyní už mohl jen doufat. Sám dopustil, že ten osud neležel v jeho tlapkách.
Nechal se tiše kolébat Merlininým hlasem a poroučil se blíž ke stěně, aby nebyl promočený skrz naskrz od deště. Pak se na Merlin se vší vážností podíval. „Slíbila jsi mi, že mi ukážeš les ze zlata.“.

Když k němu promlouvala, jakási neviditelná síla jej přinutila se narovnat. Napřímil se a nechal proplouvat Merlinin uklidňující hlas svojí myslí; ani nevěděl, že takový lék potřeboval, dokud neměl pocit, že se pod vlivem hlasu jeho kamarádka každá jeho buňka uklidňuje. „Ale když se přestaneš snažit, nakonec můžeš zlenivět a od svých ideálů se dostaneš tak daleko, že zapomeneš, že kdy nějaké existovaly,“ vyslovil zamyšleně. Nikdy neměl pocit, že skutečně musí být dokonalým. Často filozoval a pitval sám sebe, ale snad nikdy neucítil sžíravou touhu být dokonalý; i tak měl ovšem pocit, že Merlin mu jen chce zkazit chut. Co když on nakonec dokonalý může být? I pokud toho stavu nedosáhl nikdo před ním, proč by nemohl být mladý vlček z Chaosu průkopníkem? Zamyšleně přešlápl z nohy na nohu. Mohla, a ty to víš,“ řekl jí, skálopevně přesvědčen tím, co říká, a v očích se mu mihla jiskřička vděku. „Já tě nepřinutil, abys mě zachraňovala. I když jsem v duchu umíral touhou ti říct, abys mě tam nenechávala. Že nejsem tak silný, jak si možná myslíš, a že nejsem připravený odejít do věčných lovišť jako rozmázlá, krvavá šmouha,“ zazubil se na ni a div se nezačal dávit nad tím, jak se mu sevřelo hrdlo; vzpomínky na lišku byly ještě stále čerstvé. Bylo to ovšem poprvé, kdy něco takového řekl nahlas. Tlapky jej brněly a celé jeho hubené tělo se cítilo zvláštně, avšak líbilo se mu, kolik toho měl s Merlin společného – ačkoli to znamenalo, že i ona v duchu trpěla. Možná, že jejich přítel Jhin o narušených nebyl tak daleko.
Iridan vlastně nikdy nad opuštěním rodiny úplně nepřemýšlel – Riv jej možná označila za hloupého, ale on hloupý nebyl. Občas možná jako každé vlče nosil růžové brýle, avšak uvědomoval si, že bez svých bratrů by ho již dávno pravděpodobně kloval jeden z těch supů, co tu v létě s hlasitým křikem obvykle přelétával nad obzorem. Přesto cítil vůči Merlin jakýsi soucit. „Mohl bych jít s tebou, kdybys chtěla,“ navrhl jí tiše a neklidně sebou ošil. Následně se jí však podíval do očí tak zhluboka a přesvědčeně, až oklamal sám sebe. Nebo to snad nebyl klam? Možná, že by ale přece jen byl ochoten jít s ní – třeba by pak oba dva zjistili, kým vlastně jsou. A ve dvou se to přece lépe táhne!
„I taková, která je už mrtvá?“ dodal jen; a tentokrát o tom nepřemýšlel. Nemyslel si, že by se jeho matka obtěžovala ho po nocích strašit za to, že se přátelí s nepřáteli, avšak chtěl konečně vyslovit nahlas, že Merlin není jediná, kdo už není tak úplně kompletní. Miloval-li Iridan matku, nebo ji nenáviděl, pořád byla součástí jeho samého. A teď byla pryč. Navěky? „Allavanté z Chaosu, má matka... se pohřešuje.“ Oznámil to se vší důstojností, jako kdyby to snad pro Merlin něco znamenalo. Pak zdvihl tlapku.
Krajina se rozzářila světelnými paprsky a nad jeho hlavou si spokojeně pluly drobné rybky. Iridan neříkal nic. Jen blaženě přivřel oči a nechal Merlin, aby ho svými kouzly vyléčila ze svých vzpomínek. Alespoň na chvíli, dokud to nádherné kouzlo nepomine. Nezáleželo mu na tom, že on je princ Chaosu a ona princezna ze Zlatého lesa – konec konců, Merlin dokonce vyslovila, že už možná tak úplně princeznou být nechce.

Zastyděl se. Přesto ale vydržel a neuhnul pohledem. Před Merlin by to klidně udělal, ale snažil se v ní vidět Riveneth – která by mu určitě neodpustila, kdyby chyboval. Musel se to naučit. „Třeba jsem na chvíli věřil, že jsi dokonalá lhářka,“ opáčil mírně popuzeně. Na jazyku ho tlačila slova jako Mrzí mě to a To bude dobrý, ale vzpínal se, dokud se mu tyhle věty nerozpustily v tlamě. Pro něj by něco takového mělo být zakázaným ovocem, a Merlin byla silná vlčice, jež nepotřebovala soucit, aby přežila. Vidíš, Iridane? Je to tak jednoduché, můj milý. „Můžeš je vyprávět mě,“ namítl a zhluboka se jí podíval do dvoubarevných očí. Dříve je spojovaly jen záhadné oči, a nyní i smrti matek. Děsil se, že v Merlinině tváři vidí částečně i svou, a zároveň byl na sebe pyšný – na ně pyšný. Přehoupli se přes smrt vlastní matky, neoplakávali ji. Přesto Iridan věděl, že Merlin je lepší. Pro něj byla matka jen slovem a nejasným obrysem, ne někým, koho by kdy skutečně miloval – tedy; nikdy nebyl schopen svoji prapodivnou lásku vyjádřit nahlas, a tím i zjistit, jak skutečně vypadá.
„Jsi silná, Merlin. Zachránila jsi mě,“ řekl jí tiše, a nyní bloudil pohledem po holých skaliskách. Svět v zimě byl tak zvláštní. Jestlipak ještě někdy sníh roztaje a přijde období, do kterého se tehda narodil?
Jakmile se jej Merlin zeptala na to, kým doopravdy je, hrklo v něm. Netvrdil, že se to skutečně naučil – pouze, že k prozření byl trošku blíž. Nakonec se na ni se vší vážností otočil, srdce mu proráželo žebra a bolestivá vzpomínka na zrzavého ducha v podobě jizvy na hrudi se natahovala a smršťovala. „Jsem potomek Chaosu, Merlin. Nejsem dost dobrý pro princeznu ze Zlatého lesa.“ Jeho chraplavý hlas chvíli visel ve vzduchu, jako kdyby sám Iridan přemýšlel nad tím, jestli zvolil správná slova. Udělal přesně to, co by udělal jen zbabělec – vydal se zlatou střední sestrou. Nezapřel Chaos, svůj domov a své bratry, ale copak skutečně mohl sloužit Chaosu, když nezapudil ani svoji kamarádku-nepřítelkyni? Strach, že celý život žil v nějaké ošklivé iluzi, ze které nemůže ven, ho najednou polykal zevnitř. Nebyl nakonec jen hlupák a ničema, pro které je jeden svět málo, a tak stál mezi branami do obou dvou, aniž by si při tom uvědomoval, co ztrácí?
Přál bych si, abys byla taky pod zemí, mami. Pak by to bylo všechno jednodušší. Nikdy neviděl matčin hrob, ba co víc – nikdy neviděl ani její mrtvé tělo. To jej ale neuklidňovalo. Matku ztratil, pravděpodobně byla stejně po smrti. Takhle ale neznal odpovědi a zdálo se mu to ještě těžší, než kdyby mlčky vyhlížel do vyhloubené jámy a naposledy se s ní rozloučil. Při té myšlence se zachvěl, a ani k tomu nebylo potřeba zasvištění ledového větru, a jeho celé tělo se pocitově vyděšeně schoulilo do zranitelného klubíčka. Potřebuju tě, Merlin.

Jen co Merlin pozdravil, upřel svůj pohled do jejích očí. Bylo na něm ovšem znát, že se musí přemáhat, aby se jí provrtával až někam do srdce, místo aby mlčky zíral do země. Navíc sebou i jemně cukl, když ho oslovila jako Dana. Z jejího postoje ani výrazu sice nevyčetl, že by se mu tímhle způsobem posmívala, avšak i tak mu nešlo na rozum, proč jej prostě neosloví Iridan? Pravděpodobně to znamenalo, že je pro ni důležitější, když si dala tu práci s přetvářením jeho dokonalého jména; že pro ni není jen nějaký obyčejný mladý vlk. To byl sice hezký úmysl, ale Iridan své jméno miloval... tak proč ho takhle špinit?
„Někdo zabil tvoji matku?“ tázal se poněkud hloupě, jako kdyby to nebylo již tak očividné. Na tu druhou stranu, Merlin se tu před ním nesypala. Iridan by se skoro vsadil, že se její emoce vůbec nezměnily; nebylo tedy až tak divné, že se zdráhal uvěřit tomu, co mu říkala. Má máma je taky mrtvá. Zmizela. Jenže když nejmocnější a nejobávanější vlčice zmizí z ostrovů, nevěstí to nic dobrého. Vzalo ji tornádo, odfrkl si nad absurditou té myšlenky a vzhlédl ke starší vlčici. Nedovedl jí to říct. Neměl pocit, že by se tu před ní měl rozplakat – k matce měl komplikovaný vztah a nebyla mu ukázána pravá mateřská láska ani láska syna k matce –, avšak cítil, že si tohle tajemství chce nechat pro sebe. Možná někdy příště.
Jakmile ho Merlin vyzvala, aby povídal o svých dobrodružstvích, musel se zamyslet. Od té doby, co se jejich cesty rozešly, se toho událo pramálo, rozhodně ne tolik, kolik by se v životě dospívajícího vlčka udát mělo, a přesto se Iridan cítil... změněný a jako kdyby si prošel peklem. Nejen, že byl vytáhlejší a blíže k dospělosti, ale zejména si procházel charakterovou smrští. Potkal pravý Chaos, který vlastně až tak pravý nebyl, Riv si s ním pohrávala a snažila se ho zlomit. Ale on se nedal. „Nemyslím si, že jsem tak dobrý na vyprávění. Nicméně, vrátil jsem se s otcem domů. Viděl jsem sestru a bratra. A své ostatní bratry. Možná, že jsem se taky naučil, kým doopravdy jsem,“ nadhodil opatrně a chytil do tlamy jeden z posledních krystalků vody a sněhu, co se snesl z horského výčnělku. Následně jen prostě zakroutil hlavou – Jhina neviděl. Ale Kaštánek mu chyběl. Být Kaštánkem se mu líbilo! „Můžeš mi vyprávět ty, jestli chceš,“ usmál se svým typickým, rošťáckým křivým úsměvem na svoji kamarádku.

<< Katakomby

Byla pryč. Jeho učitelka byla pryč. A on byl sám. Jakmile se vymotal ze zatuchlých chodeb, jeho hubené tělo se ocitlo uprostřed rozlehlého komplexu písčitých skal, které se nad tím klenuly jako nějaká monstra. A už jen zbývalo, aby ho spolykaly do svých útrob. V kožichu měl během chvilky nabodané ostré, ledové krystalky sněhu a deště, a jak tam bloumal ztichlou krajinou, přemýšlel o všem, co mu Rivenenth řekla. Po dlouhé době se cítil ztracený a bál se. A ačkoli na to dlouho nikdy nepomyslel, nyní tu myšlenku v hlavě zachytil zřetelně – Kéž by tu byla matka. Nepochyboval o tom, že i ona by z něj chtěla silného vlka, který s ledovým klidem zradí pro svoji smečku, ale vážně by ve svým srdci nenašla alespoň malé místo pro přátelství? Lásku? S nahrbenými rameny a podivně zkroucenou páteří se šinul dál, do tváří mu bičoval ledový vichr a jizva na hrudi se mu ošklivě rozpínala. Jsi slabý, Iridane, jak bys pak dokázal zradit své bratry? Otce? Sestru? Bratra?
A pak ji v dáli uviděl a najednou měl pocit, že nyní už ví, jak měl správně Riveneth odpovědět – svoji kamarádku a zachránkyni by nikdy nezradil! Svým slibem si ale nebyl vůbec jistý, a tak když se k ní doplazil, najednou měl pocit, že ji nezná. Že by ji neměl znát, protože pak by bylo jednodušší se proti ní postavit, jak říkala Riv. Iridan totiž skoro nevěřil tomu, že se to nikdy nestane. Přesto se na Merlin zubatě, avšak vřele usmál. „Ahoj Merlin. Ahoj veverko.“ Věděl, že Merlinin přítel není veverka, ale vzpomněl si na to, co říkal ten béžový podivín, a vzpomínky na veverky jej z nějakého šíleného důvodu uklidňovaly. Jeho kamarádka byla stále mohutnější a vyšší než on, ale radostně si všiml, že už ji taky dorůstá!