Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevěří mi. A neuvěřila by mi ani po tom, co by jí to otec potvrdil, pomyslel si rozmrzele a zamžoural na šedou skrz paprsky zapadajícího slunce. Mohl si užívat krásný sluneční západ, v tichosti, s pohledem zvědavě upřeným na kachny... a sbíhajími se slinami a kručícím žaludkem. A místo toho tu idylku přišla zkazit zrovna nějaká tahle protivná vlčice. Jak strašně ji nesnášel! „Takže mám... brát? Rozsévat chaos? Narodil jsem se jako Chaosan, ale nevím, jak být tím správným a celá ta představa je... odporná,“ přiznal s kamenným výrazem a ucukl. Zdálo se mu, jako kdyby měl mozek rozdrcený na kaši. Nebyl schopen jediné řádné myšlenky, natožpak aby došel k něčemu... hlubšímu. Něčemu, od čeho by se mohl odpíchnout a díky čemuž by lépe nahlížel na celou tuhle situaci. „Merlin není žádná bábovka, to vás ujišťuju! Ale nezradila by svoji rodinu. Jako já nezradím tu svoji,“ rozhodl se nakonec. Výraz ve tváři měl pevný, avšak v duši nebyl schopen pravdu od lži a nebyl si jistý, co přesně znamenala jeho vlastní slova. Něco takového se mu v životě nestalo. A bylo to nepříjemné.
A pak se to stalo. Kousek před ním se zhmotnilo obrovské černé zvíře, výhružně prskalo a hladově si mladého Chaosana prohlíželo. Iridan nasucho polkl. Nečekal, že se něco takového může stát... kde se jen to zvíře vzalo? „To je magie,“ zachraptěl pak překvapeně, doufaje, že ho skutečně nepřišel naštívit vraždící kocour, a obnažil tesáky. V ten moment po něm ovšem puma skočila a byl čas vyklidit pole. Ucouvl a uskočil do strany. Nepřestával ovšem cenit zuby a hluboce hrdelně vrčet. Nějaká šelma si na něj nepřijde! Tentokrát už ne!

Zaťal drápy do trávy a zhluboka se nadechl. „Vy mě nezlomíte. Můžete se snažit mě zlomit, ale nezlomíte!“ řekl co nejhlasitěji, s důrazem na každé slovo. „Vím moc dobře, kdo jsou moji rodiče. Jsou jimi Usměvavá a Šaman. Allavanté a Alduin. A já vám dokážu, že si zasloužím být jejich synem!“ pronesl odhodlaně. Hlavu měl jako střep, tělo se mu vnitřně třáslo. S každým dalším jedovatým slovem Iridanovi vlčice zasazovala hluboké rány. Pochyboval o sobě, o tom, kým je, kým chtěl být. Možná, že vážně měla pravdu. Nepatřil do Chaosu. Narodil se v Tichém doupěti, ale tohle místo mu nepatřilo. Chtěl si o tom ovšem rozhodnout sám a nehodlal dovolit, aby mu ta čarodějnice podkopávala nohy! Bude nezlomný a dokáže, že má matka důvod na něj být hrdá. A otec. A Merlin. Které rozhodně nikdy život nevezme!
„Takže takovej je Chaos? Shnilý až do morku kostí?“ prskl znechuceně a stáhl tvář do strnulé grimasy. Nemohl ovšem lhát sám sobě, že ho ta slova... nezaujala. Jak málo toho věděl o tomhle světě, o vlastní rodině... Možná, že ho tahle vlčice přece jen něčemu naučí, ačkoli by jí nejraději vyhlásil válku. Obzvláště, když zaslechl její smích. Žaludek se mu obracel potupou. „Ano, liška. Říkám jí zrzavý duch. Chodí neslyšně a je krvelačnější, než by se mohlo zdát,“ odpověděl suše, ač naprosto věděl, co svými slovy Ohnivá myslela a že nepotřebuje žádnou lekci. Proto to i řekl spíše pro sebe a tiše. „A žádný zajíc mě nezbije. Jsem možná kostnatý, ale nejsem hlupák. A vy to už konečně POCHOPTE!“ Varovně vycenil tesáky a srst na zátylku se mu naježila. Měl toho dost. A hodlal to té prašivé vražedkyni ukázat!

Přísaha? Jaká přísaha? Modro-zeleným pohledem rychle těkal z jezírka na tmavě šedý kožich vlčice. Nevzpomínal si, že by sám složil před Chaosem nějakou přísahu. Slova ovšem považoval za mocná a důležitá, a tak by jistě nedovolil, aby šel proti nějaké přísaze... v postoji Ohnivé tedy viděl sám sebe, ale jinak mu bylo zle od žaludku. To vážně byla tak zkažená a zvrácená, že by jej klidně zavraždila, pokud by jí v tom nebránila slova? Možná, že Chaos, který znal, nebyl prohnilý hnilobou tak, jako ona, ale Chaos, jehož tvář by měl znát, na tom nebyl o nic lépe. A ta představa jej děsila. Na tohle ho nikdo nepřipravil.
„Zdvořilý? Vadí vám, že vás nešikanuju jako vy mě?“ řekl ohromeně. Věděl, co tím vlčice myslela. Chtěl být... drsnějším. Jenže ve výsledku byl pořád tím samým Iridanem; tím, který to neumí. „A proč bych se neměl bavit? Proč bych měl ubližovat? Já nejsem jako vy! Nejsem zlý! Nejsem čaroděj!“ zakvičel zoufale. Celá tahle situace byla šeredně špatně. Zasloužil si místo v Chaosu? Byl přece potomkem Usměvavé, někde v něm muselo dřímat zlo... nebo byl přece jen skutečně psychicky narušeným, jak o tom mluvil onen veverčí vlk? Iridan ovšem doufal, že pokud takovým byl, znamenalo to, že jen nemá zvrácenou duši. „Chci, aby si mě tyhle ostrovy zapamatovaly, abych byl milován a uctíván. Ale ne proto, že jsem si to vynutil,“ zabručel pak. Měl jsem se přece jen přidat ke strýčkovi Scarovi. Bylo by mi líp. Scar je přece hodný!
Vlčice byla očividně spokojená s tím, že jí byl Iridan schopen předat informace, jež nevěděla – o Dobrodruhovi a zradě smečky. A mladý Chaosan se cítil pyšný na sám sebe, že v něčem mohl ukázat, že není jen kus hadru, za jakého jej očividně považovala. „Dobře, jak si přejete. Můžu vás pak zavést za otcem, ten je konec konců taky beta. Pod podmínkou, že mě nestihnete sežrat,“ nabídl jí, avšak tentokrát byla v jeho hlase pouze sotva znatelná stopa po milém vystupování. Tentokrát se do krve snažil znít odměřeně a ledově a ukázat jí, že si zaslouží místo v Chaosu. Začínal ovšem považovat za nemožné, aby se Ohnivé zalíbil. Kéž by tu byla Merlin. A Jhin.
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, zhrozil se. Okusil zakázané přátelství. Tříbarevná vlčice, dcera alf Zlaté smečky – z pohádkového lesa se zlatými stromy, o kterém mu slíbila, že ho tam jednou vezme –, mu zamotala hlavu. Jakpak by ji mohl poslat do věčných lovišť? Zhluboka se nadechl a odmítavě svraštil čelo. „Není z Chaosu. A já nejsem schopen odpovědět na tuhle otázku,“ přiznal vyhýbavě. „Chaos je moje rodina, i když je teď matka... mrtvá, pravděpodobně. Ale vy byste zabila vlastní přítelkyni?“ tázal se, jako by snad předem neznal odpověď. Od téhle vlčice nemohl čekat dárečky a dobré skutky. „Máte pravdu,“ hlesl nakonec. „Ale střet s liškou mě nčemu naučil. Posílil mě. A ukázal mi, že Chaos není nesmrtelný a za život se musí bojovat,“ pronesl s křivým úsměvem a hrdě vypjatou hrudí. Mohl jen doufat, že tentokrát se setká alespoň s menším obdivem ze strany své společnice.

Tázavě pozdvihl obočí. „A vidíte! A já fialky stále můžu čichat z vrchu. Očividně tedy nemůžu být tak slabý, jak tvrdíte,“ zajíkl se a podmračeně si Ohnivou prohlížel. Neprosil se, aby sem přišla a ztěžovala mu život. Neprosil se, aby se do něj strefovala jako do příliš snadného terče; tak proč prostě nevypadla? To už možná i ta společnost lišky by byla Iridanovi příjemnější! „Vy možná nejste nepřirozená, ale zato jste pěkná mrcha!“ řekl jí podrážděně. Bude jí stačit tohle k tomu, aby jej nepovažovala za slabý uzlíček a někoho, kdo se hned rozpláče a zhroutí pod sprškou nadávek? Ocenil ovšem, že alespoň matku nekritizovala, ačkoli na jeho otci nenechala nit suchou. Neměl možná se svými rodiči ten nejvřelejší vztah, naopak byl dost komplikovaný, ale měl je rád... a nenáviděl ty, kteří si z nich utahovali. Obzvláště, když zrovna Ohnivá byla beztak jen naprosto obyčejná Chaosanka!
I přes všechen ten vztek a chaos v hlavě jej nakonec okolnosti donutily se mírně pousmát. Měl radost, že konečně něčím té čarodějnici mohl vytřít zrak! „Milost ho označil za Dobrodruha. Myslím, že se jmenuje...“ zamyslel se. Přezdívka vlka mu v hlavě uvízla víc než samotné jméno, asi proto, že přezdívky byly něco zajímavého a nevšedního. „Azrael. Jmenuje se Azrael,“ dodal poté, co tu informaci vyhrabal z toho štosu nově nabytých informací ze smečkového srazu. Zastihnout členy není nejjednodušší. Tak to jsem měl asi štěstí, že jsem přišel na sraz a mohl se s nimi potkat, pomyslel si a nezaujatě pokrčil rameny. Slunce jej nepříjemně pálilo do zad – copak by už nemělo léto končit?
„Tak mi je řekněte. Prosím. Třeba pak zapomenete na to, že jste mě přišla šikanovat,“ prskl po Ohnivé a probodával ji nevraživým pohledem, ačkoli to neuměl zdaleka tak skvěle, jako ona sama. „To není pravda! Mám kamarádku! Ta by se za mě určitě postavila! A Rhysburr! A Dallia! A otce!“ zaskučel chraplavě, přeje si, aby tahle noční můra skončila. Copak ho spolklo samo podsvětí a dávalo mu nyní sežrat všechny jeho chyby? „Nejsem neschopný! Mám jizvu! A to znamená, že jsem se namočil do děsný katastrofy, ale zase jsem se z ní vylízal!“ štěkl a jizva táhnoucí se mu přes hruď až k hrdlu se napnula. To, že bez záchrany otce by již dávno ležel pod drnem, nepřiznal. Obvykle byl pravdomluvným, ale co bylo na jedné, dvou nevinných lžích?

Kdyby byl uplakanou hromádkou neštěstí a slabochem, za jakého jej očividně Ohnivá považovala, už dávno by tu brečel a měl celé rudé oči. Jenže tohle byl Iridan – a i přesto, že se jej snažila Ohnivá ponížit všemi prostředky, jež jí přišly na mysl, snažil se stále držet mysl nad vodou a pocit, že možná přece jen je budižkničemu, zadržet hluboko v sobě. „Hmm. A vy víte všechno?“ odporoval jí a srdce se mu divoce třepotalo v hrudi. „Nemám nečistou krev! Má matka je alfa Chaosu! A můj otec betou! Mohli by snad zplodit někoho s nečistou krví?“ přisadil si ještě se zavytím a udělal krok vzad. Chtěl odsud pryč. Jeho schopnost mluvení selhávala, všechny pádné argumenty se bortily a zůstával sám. Tuhle vlčici ze srdce nenáviděl a představa, že s ní sdílí jedno společenství, se mu bytostně hnusila. Doufal ovšem, že třeba má skutečné důvody, proč je taková. Chaos nepotřebuje důvody, Iridane. Probuď se!
„Milost se zmínil o jednom zběhovi,“ dal Ohnivé za pravdu. Věděl, že by neměl vynášet informace ze společenství, avšak Ohnivá byla členka Chaosu... a měla plné právo to vědět taky. I přesto, že se vykašlala na sraz! „Cením si ale vaší upřímnosti. Viděla jste se vůbec někdy s mým otcem?“ frkl následně a varovně odhalil tesáky. Vzhledem k jeho pohublé stavbě těla to ovšem působilo spíše komicky, natož aby něco takového účinkovalo zrovna na tuhle vlčici. „Matka tu není. Kdybyste nezameškala sraz našeho společenstva, věděla byste, že se pohřešuje,“ vyčetl jí, zároveň rozzlobený na to, že se musela začít drápem rýpat zrovna v tomhle tématu. Nechtěl si potenciální smrtí vlastní matky ubližovat ještě více.
Nastražil uši. „To je mi jasné. Já se ptal na to, proč jste přišla kopat zrovna do mě. Nic jsem vám neprovedl!“ Nyní už zněl zoufale. A jeho modro-zelené oči se ještě s větší prosbou upínaly na kachny. Třeba by mohly do Ohnivé klovnout a zahnat ji na útěk?

Nepřítomně si prohlížel vlčici před sebou, studoval každý její sval a snažil se odvážně hledět do jejích rudých očí. Třpytily se v nich zlověstné jiskry a byly tolik podobné těm matčiným... takřka dost na to, aby mladý vlček začal pochybot o svém dušením zdraví a pravdivosti tohoto setkání. Ještě stále ale cítil vodu v hrdle a žár ohně, tudíž to rozhodně musela být pravda. A čím dál víc v něm bublal vztek. Nechápavě cosi zamumlal a nahrbil se. Řekl něco špatného? Však tolikrát svá slova nechal přehrát ve své hlavě! Tam ale očividně vyznívala líp, protože Ohnivá se mu za ně smála. „Kříženec?“ zapoulel očima a vzdorovitě se vyšponoval, aby ukázal, že se už vlčice vícekrát nezalekne. To slovo sice neznal, ale neznělo jako něco vyloženě pozitivního. „Kdybych byl někdo obyčejný, nebyl bych v Chaosu,“ odvětil a přejel si jazykem po vnitřní straně zubů; takhle to přece dělávali ti nebojácní, ne? Bylo to gesto těch lepších.
„Tak to jsme dva,“ přitakal pak ještě s lehkkým, křivým úsměvem, načež trhl hlavou směrem k doupěti. „Mým otcem je Alduin, pokud vám to pomůže. Měl by být někde poblíž, pokud byste si s ním chtěla vyměnit pár slov,“ zakřenil se a zvědavě pohlédl na kachny, které se už zase nerušeně kolébaly na jezírku a přítomnost ničivého elementu je nikterak nevyrušovala. „Proč jste sem vlastně přišla?“ dotázal se pak Ohnivé, aniž by se vyjadřoval k jejím otázkám. Hluboce se ho ovšem dotkla. Měla snad pravdu? Hovořil jako blázen? Byl psychicky narušeným jako ten veverčí vlk? Bál se smrti? Pochybovačně pokl knedlík v krku a tiše doufal, že se tentokrát vyseká ze svých problémů sám... a bez toho, aby jen o vlásek unikl smrti.

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 12
Postavení: Sigma
Povýšení: \
Aktivita pro smečku: účastnil se srazu, poznal strýčka Scara a jiné členy Chaosu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Otec jej po útoku lišky vzal ke Křišťálovému jezeru. Cestou se setkal se sestrou a později s bratrem, následně se účastnil svého historicky prvního srazu Chaosu a dozvěděl se důležité informace. A už ví o smrti své matky! *trauma boy* Aktuálně se snaží přesvědčit Riveneth, že je skutečně z Chaosu, a nebrat si moc k srdci její hru. :>
Bobříci: \

Hlavu mu svíraly pomyslné kleště, jak se rychle snažil vymyslet cestu ke spáse. Počet zklamání již tak přeskočil o jedno, kdy jej div neroztrhal lesní duch, a nemohl si dovolit být potupou pro Chaos ještě jednou. Ne všichni se sice dozvědí, že selhal a málem zemřel kvůli lišce, avšak... pro mladého vlčka z Chaosu to i tak bylo něco, co nesl těžce. Zhluboka se nadechl a přivřel oči. Víčka se mu přitom chvěla vzrušením a adrenalinem.
Nahrbil se a opět oči otevřel, když vtu si uvědomil, že oheň dohořel. Nějaká zvrácená část v něm pocítila zklamání. Nechtěl zakusit bolest, natolik zvráceným nebyl, avšak tančící rudooranžové plameny jej nesmírně fascinovaly. Přinesly ovšem také hrozbu; a té chtěl čelit beze strachu, avšak přesto se mírně zalekl. „Jsem Iridan z Chaosu, paní,“ řekl podrážděně. Věděl, že jeho bratři nemají ty nejlepší manýry, ale aby si nějaká vlčice nakráčela k jezírku, na němž zálibně pozoroval kachny, chrstla na něj vodu a pak ho ohrožovala ohněm? Něco takového se mu pranic nelíbilo. Ještě víc ovšem bolela ta urážka. Omlouvám se, otče. Matko, pomyslel si a na chvíli od Ohnivé odvrátil tvář, protože cítil, jak se někde v hrudi probouzí jeho magie; nad níž neměl kontrolu a nemohl si dovolit ji nechat vytrysknout na povrch, ačkoli nepočítal s tím, že by byl dostatečně silný a schopný na to, aby se stalo něco... katastrofálního. „Jsem synem Usměvavé a Šamana. A moji rodiče nejsou neschopní a já taky ne!“ zamumlal. Pak ucítil tlak na svém těle a zavrávoral. Podařilo se mu ale získat opětovnou rovnováhu a vítězoslavně se usmál: „A vy byste si to měla přiznat, paní.“

Toužebně pozoroval kachny. Od té doby, co se popral s liškou, nejedl, a to ztratil při boji značnou část svého životního elánu. A vlastně nejedl už dlouho předtím. Kachny ho skutečně lákaly, ale nakonec si usmyslel, že když je není schopen ulovit, alespoň je bude pozorvat. To, jak se s ledovým klidem houpaly na hladině jezera, bylo svým způsobem uklidňující. Na druhém břehu si všiml šedivky, která předtím přinesla do doupěte onu rudou květinu, a chvíli si pohrával s otázkou, že by ji navštívil, představil se a na ona léčiva se zeptal. Zdála se ovšem být ponořena do rozhovoru s druhou vlčicí, a tak se rozhodl považovat právě kachny za zábavu dne.
Mladý vlček si myslel, že jezírko je malebné a klidné, ale to by se ovšem nesměla najednou zvednout obrovská vlna a nespláchnout ho. Voda mu vnikla do tlamy, cítil ji v hrdle v čumáku. Začal se dávit a kašlat. „Tak pardon, že jsem vás, opeřenci, urazil! Já nechtěl!“ vykřikl na kachny a stáhl ocas mezi nohy a uši přitiskl k temeni hlavy. Nepůsobil vyloženě vystrašeně, ale spíš... byl pěkně zmatený. Jak se to stalo? Pochopil až ve chvíli, co za zády uslyšel hlas cizí vlčice a trávu kolem jeho tlapek začaly olizovat plameny. A co víc, nebezpečně se blížily. „Milá dámo, mohl bych vás požádat, abyste mě propustila?“ hlesl, ale ta slova drtil mezi zuby. „Říká vám něco jméno Chaos? Pokud ne, dovolte mi vám naznačit, že se s Chaosem rozhodně nechcete setkat!“ řekl jí a nevraživě se zazubil. Následně zaskučel. Plameny byly až moc blízko a téměř mu olizovaly drápky! A co pak? Zhoří? Co by si asi tak pomyslela matka!

<< Podzemní doupě

A jsem zpátky, pomyslel si, když se vynořil z doupěte a setřásl ze sebe všechen prach a zatuchlinu. Jeho oči si pomalu přivykly jasnému slunci. Až nyní, na čerstvém pozdně letním vzduchu, si uvědomil, že vlastně celou dobu cítil neskutečný strach. Vždy se snažil ke strachu přistupovat jako k něčemu, co se ho netýká, ale najednou z něj spadlo několik balvanů a cítil se volnější... a mohl svobodněji dýchat. Přece jen, nikdy ještě nebyl v obklopení tolika vlků. Nemohl říct, že by mu vyloženě dělalo nedobře, scházet se s tolika vlky, ale horší na tom bylo, že to nebyli cizinci, ale jeho bratři. Nemohl si tedy dovolit udělat chybu a vroucně douval, že vše, co řekl, mělo smysl, a to, jak se choval, bylo dostatečné k tomu, aby matce ani otci neudělal ostudu. Zesnulé matce, připomněl si s hořkou pachutí a pomalu se vydal k jezírku.
Na hladině se znuděně kolébala kachna. Natáhl krk, aby blíže dosáhl jak k ní, tak i leknínům pohybujícím se na hladině. Ještě stále byl ovšem poněkud malátný z toho, kolik krve ztratil, a tak se mu zatočila hlava. Tlapku zabořil do studené vody a překvapeně ucukl. „Takhle to nepůjde. Takhle se asi ti vodní tvorové neloví,“ vzdychl si pro sebe, posadil se do trávy a čekal, že mu třeba ti slavní bratři z Chaosu pomohou. Matka přece mluvila o tom, že ho nikdy nenechají ve štychu, ne?

~ |39|

Poslouchal vše, co se řeklo, a snažil se si udělat pořádek v tom, kdo je kdo. Příliš mu to ovšem nešlo, protože ačkoli ze Scarovy tlamy zaslechl spoustu jmen a přezdívek, nedovedl je přiřadit k jednotlivým tvářím. Musel se tedy spokojit s tím, že alespoň bude duchem přítomen, vstřebá různé informace, bude se je snažit ve své hlavě zpracovat a pak se případně doptá na otce na to, co mu uniklo. Třebaže se snažil pochopit vše, neměl zkrátka dostatečné prostředky, aby se mu tohle přání skutečně povedlo. Na to nestrávil v Chaosu tak dlouhou dobu.
Strayino kýchnutí sice zaslechl, ale protože jeho samého zvířený prach dráždil v čumáku, nehodlal ji probodávat pohledem ani se jí smát. Jeho pozornost zaujala až ve chvíli, kdy začala mluvit. Stočil k ní tedy hlavu a naslouchal jejím informacím. Snažil se vyzjistit, jestli to náhodou není jedna z bet, o které předtím mluvila Milost, ale protože ho tyhle myšlenky zbytečně rozptylovaly a stejně nebyl schopen se dostat k nějakému rozumnému závěru, potřásl hlavou a se zájmem pozoroval rudý květ. Ještě než se ale vlčice vyjádřila k tomu, co si to do doupěte přinesla, neopomněla vyjádřit soustrast jemu a jeho sourozencům? Iridan sebou škubl. Nelíbilo se mu, že je vlčice považuje za slabé a že by se snad jen tak se smrtí matky nevyrovnali, ale zároveň se musel na Stray pousmát. Její slova jej totiž zároveň zahřála u srdce. Možná, že by si s touhle členkou Chaosu mohl rozumět?
S tou svojí květinou navíc přišla jako na zavolanou. Iridan by ji možná i poprosil, aby mu ten zázrak, až z ní tedy dle svých slov šedá vlčice vytvoří mast, propůjčila na zahojení jeho rány ka hrudi, ale hned se v duchu okřikl. Ne, Iridane. Zklamal jsi a nebudeš se znamení svého zklamání zbavovat. To abys věděl, jak hloupě ses choval! pokáral sám sebe a přemýšlel, jestli by něco takového řekla i jeho matka? Nebo by vůči němu byla mnohem mírnější, než jaký byl on sám k sobě?
Nakonec ještě získal bližší informace od Milosti o Dobrodruhovi, jeho zradě a o tom, jak by k němu nyní měl přistupovat. Mlčky přikývl. Setkání bylo očividně u konce a Iridan zvažoval, že by šel za strýčkem a promluvil si s ním, ale protože Scar nevypadal, že by měl čas, vyhledal pohledem otce. „Půjdu se projít. Vrátím se. A nenamočím do dalšího průšvihu, slibuju, otče,“ řekl mu. Napůl čekal na jeho požehnání, ale i tak se začal loudat ven. Už nebyl malý. Rostl, sílil, zasloužil si rozhodovat o svém životě. A tak vykročil do slunečního odpoledne. Jen nezapomeň na to, že ani Chaos není nesmrtelný.

>> Křišťálové jezero

~ |38 |

Iridan tam jen stál a vyprovázel otce zamyšleným pohledem. Možná, že kdyby byl vychován trochu jinak, šel by ho obejmout, oblízl by mu čumák na znamení lásky a důvěry. Takhle ovšem jediné, co zvládl, byla slova podpory a povzbudivý, křivý úsměv. I tak doufal, že jeho gesto zahřeje jeho otce na srdci a svým způsobem mu dodá odvahu přednést před celým Chaosem, že Chaos... už tak úplně není Chaosem, protože se otřásá v základech (což si vlastně s označením Chaos ani neodporovalo). Mladý vlček by sice na drápcích spočítal, koho tu znal a koho vlastně viděl poprvé, ale moc dobře věděl, že jeho matka je alfou, zakladatelkou, a že bez ní se Chaos stane o něco prázdnějším místem blíže k rozkladu.
Když jeho otec začal mluvit, našpicoval uši a nehnul ani brvou. Cítil důležitost toho okamžiku a i přes šílenou bolest v hrudi, která měla hned dva důvody – ztrátu matky a liščí tesáky –, visel na každém jeho slově. V hlavě si opakoval vše, co otec řekl, jako by snad sám sebe tím chtěl trýznit; pouze ovšem nechtěl zapomenout na matku a na to, jak zmizela, protože mu přišlo důležité to vědět. Jednou by se třeba mohl vydat v jejích šlépějích a nalézt ji. Byl to možná až moc optimistický pohled, ale ano, ve skrytu duše po opětovném setkání s matkou toužil. Má matka se jmenovala Usměvavá, připomněl si a něco na té myšlence jej přimnělo se zvráceně pousmát. Jeho matka možná byla alfou obávané smečky a měla vznešené jméno, ale přesto ztratila vše, co měla, a stačil k tomu příchod smrti. Sklopil pohled.
Šaman řekl prakticky vše, co už stihl říct svému synovi. Pro Iridana tedy jeho slova nebyla ničím novým, ačkoli jim i přesto naslouchal. Pak se k promluvě přidal i sám Scar, na kterého se Iridan s obdivem pousmál. Černý vlk na něj udělal dojem a nezdálo se být tak nemožné, že by jej mohl nazývat strýčkem; Scar totiž rozhodně na první pohled nepůsobil jako někdo prohnaný a někdo, kdo vede Chaos. Z jeho slov se toho navíc dozvěděl mnohem víc. O tom, jak to ve smečce chodí s postaveními, což už Scar před ním mírně nakousl, ale hlavně si vyslechl možný scénář smrti Milosti a nástupu nových vládců. V tu chvíli měl vyschlo v krku; že uslyší své jméno, doopravdy nečekal. Vypjal na špičky a zazubil se. Nedovedl si představit, že by vedl Chaos, když to pro něj byla pořád vzdálená dimenze, do níž ještě úplně nezapadal, ale... slyšet něco takového od Milosti znělo jeho uším jako oslavné ódy. A to i přesto, že spolu s ním bylo na možné listině nástupců Chaosu dalších několik potomků alf zakladatelů, včetně jeho bratra a sestry.
Všechny ty přezdívky bet Chaosu mu splývaly v jeden rozmazaný chuchvalec. Nebýt jména jeho otce, Šaman, nebyl by schopen přiřadit k tváři zdejších vlků ani jednu přezdívku. Překvapilo jej ovšem, že jeden ze jmenovaných se už do členů Chaosu nepočítal, protože se stal zběhem – ať už byl Dobrodruh kýmkoli, nebyl si Iridan jistý, jestli na něj jeho zrada udělala dojem tím, jak lhostejný vůči svým bratrům byl a jak odvážný k útěku, nebo ho vnímal jako krysu z podzemí. Vzhledem k Iridanově charakteru však nesoudil, jen se zamračil a následně nahrbil, když před něj dopadla sprška kamenů ze stropu. Nevypadalo to bezpečně, ale ani tak, že by se měl strop zřítit.
Poslední, co ještě Milost prohlásil, byla vlastně interpretace návrhu Iridanovy matky. Iridan jen zběžně kývl. O tomhle si nic moc nemyslel. Trénovat boj ovšem neznělo špatně, protože kdyby to dělal už dávno, nemusel teď mít rozervanou hruď. Nakonec tedy souhlasně přikývl.

Víc podobných akcí! A tentokrát už nikdo Khanovi nenakope zadek, protože se z něho stal namakanej pleb! ✨ Vypravěčování je sice fajn, ale i takovýhle koncept se mi moc líbil a hrálo se to vážně pěkně! ^^ Díky za akci, Zí, snad ještě tvé mozkové buňky žijí! ;-;

Iridan – 4 % do vytrvalosti
Khan – tlapka do ohně (7.)

~ |37| reakce na Alduin & Scar

<< Křišťálové jezero

Ze Scara měl velmi smíšené pocity. Tak nějak automaticky si myslel, že bude černý alfa protiva a bude skřípat zuby, ale nakonec se ukázal být docela... milý. Bylo to skoro až vtipné, říct něco takového o alfě Chaosu, ale zdání jistě mohlo klamat. Iridan byl nicméně rád, že téměř nic nepokazil a odvážil se za ním přijít a představit se. Nečekal ovšem, že to ve výsledku přece jen pokazí; s přílišnou dávkou úcty. Předpokládal spíše, že bude mít Scar případné výhrady k tomu, že se Iridan nechová dostatečně správně, ale nakonec se ukázalo, že vlastně pokazil něco, co přece nebylo až takové fiasko – pro jistotu se choval ke Scarovi co nejvíce jako k vůdci smečky, avšak nakonec asi měl mluvit více familiárně. Přikývl a polkl. „Dobře, pro příště se poučím z vašich slov... Milosti. Já vás taky rád poznávám.“
Následně se vydal za otcem, Scarem a zbytkem smečky. Když vstoupil do úkrytu, ihned na něj dýchl chlad. Oproti venku tu byla vážně zima, ale pořád lepší, než kdyby stál venku a mokl. Udělal ještě pár kroků a pak pohlédl na otce: „Hodně štěstí, tati.“ Ještě nikdy nezvolil takové to oslovení, vždy Alduinovi říkal otče. Přišlo mu to více vychované, i když možná méně přátelské. Nyní chtěl ale svého otce podpořit. Pak se zhluboka nadechl. Má matka tu už není. A nikdy nebude. Je pryč. I on sám se musel připravit na to, co brzy zazní z úst jeho otce – až budou o zmizení Usměvavé vědět všichni, už nikdy nebude moci Iridan věřit v opak. Přišel o matku. Byl poloviční sirotek. A bolelo to.

> reakce na Scar & Alduin; okrajově Zeiran

Přihmouřil oči a podrážděně si odfrkl. „A ví to vůbec někdo, otče?“ pravil pak pomalu ve snaze zpracovat fakt, že možná byl někde v pozadí někdo, kdo tahal za nitky, a Iridan by se klidně mohl do krve roztrhat, a stejně by nemohl být pánem svého života. Ta představa ho děsila a znepokojovala, ale nenechal se jí vyvést z míry. Ať už byli ti bohové zač cokoli, nyní měl na práci důležitějš úkol. Nechtěl oslnit alfu Chaosu, neměl zapotřebí být opěvován jako odvážný hrdina. Ale chtěl poznat svého strýčka, vědět, s kým se jeho zmizelá matka stýkala... poznat více pravou tvář Chaosu. A tak se rozešel ke Scarovi.
Scar kupodivu nereagoval příkře, jen Iridanovi potvrdil skutečnost, že je alfou. Iridan mlčky přikývl a nahrbil se, tak, jak to dělával mnohokrát na znamení úcty. Nebyl si jistý, jestli by skutečně měl chovat ke Scarovi úctu, když sotva znal jeho a jeho činy, ale rozhodl se chovat pokorně. Slíbil přece otci, že nebude dělat ostudu. A právě otec ho šeptem upozornil, že Scar vystupuje v Chaosu jako Milost. A Scar jeho slova záhy potvrdil. Nijak se k té informaci nevyjadřoval, ale v duchu si slíbil, že příště si na to dá pozor. „Mé jméno je Iridan, pane,“ představil se pak jednoduše. Předpokládal, že to už bude vlk vědět, ale miloval své jméno a dával si pořádně záležet na tom, aby ukázkově vyřkl každé písmenko. „Přezdívku nemám, ale se jménem Iridan jsem spokojen.“
Zůstal stát a pozoroval kapky deště, jak narážejí na vodní hladinu jezera. Byl promočený a docela mu začala být zima, ale nechtěl se tu zkroušeně choulit do klubíčka. Milost však navrhl přesun smečkového setkání, které Iridan neodmítl. Vykročil tedy v jeho šlépějích a otočil se za sebe na černého vlka s modrými znaky. Jeho jméno bylo Zeiran – to zaslechl při rozhovoru Milosti a Šamana –, a přišel mu... zvláštní. Bavil se nicméně s jeho sestrou, a tak ani s ním nechtěl zabředávat do konverzace. Místo toho se začal šourat do úkrytu, jeho zranění opět přicházelo k sobě a pekelně to bolelo.

>> Podzemní doupě